Kanadský soubor prací o jazykové normě

František Daneš

[Kronika]

(pdf)

Канадский корпус работ о языковой норме / A canadian collection of papers on language norm

Problematice jazykové normy je věnován rozsáhlý soubor statí La norme linguistique (850 s.), připravený péčí E. Bédardové a J. Mauraise, pracovníků z Conseil de la langue française při regionální vládě v Québecu (Kanada). Kniha vyšla ve sbírce „L'order des mots“ v Paříži (Le Robert) r. 1983.

Soubor statí (vesměs ve franštině) je rozčleněn do čtyř oddílů a obsahuje též Úvod (od J. Mauraise) a tři dodatky. Z našeho hlediska jsou nejzajímavější právě tyto dodatky, neboť představují francouzské znění tří základních prací pražské jazykovědné školy týkajících se pojetí normy spisovného jazyka. Především jsou to „Obecné zásady pro kulturu jazyka“ ze sb. Spisovná čeština a jazyková kultura (fr. překlad byl pořízen z anglické verze P. L. Garvina, otištěné ve sb. Language planning: current issues and research, ed. J. Rubinová a R. Shuy. Georgetown University Press 1973). Druhý dodatek tvoří Garvinův franc. překlad Mathesiovy stati „O požadavku stability ve spisovném jazyce“ a jako třetí je zařazen fr. překlad (opět Garvinův) Havránkovy stati „Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura“ (její zkrácené anglické znění zařadil Garvin již dříve do svého souboru „A Prague School reader on aesthetics, literary structure, and style“. Georgetown University 1964). (Obě stati byly pro překlad poněkud zkráceny. Jen pro zajímavost dodávám, že pro termín jazyk spisovný zvolil překladatel fr. ekvivalent la langue standard (běžně užívaný v celém sborníku) a že termín aktualizace, pro který zvolil v angl. překladu ekvivalent foregrounding, překládá ve fr. znění jako désautomatisation.)

První oddíl se zabývá tradicí „normy“ a přináší stati o normě v staré indičtině, v řečtině a latině, v tradici evropkých gramatiků od 16. st. a o jazykové „normalizaci“ ve Francii (od Malherba po současnost). — Oddíl druhý je věnován pojetí normy v současné lingvistice. Na prvním místě je tu stať P. L. Garvina o úloze pražské lingvistické školy ve vývoji normy spisovné češtiny. Autor (který se — jak známo — pokusil tvůrčím způsobem aplikovat funkční principy této školy při vytváření spisovných jazyků ze zcela jiných kulturních oblastí) tu zasvěceně podal charakteristiku tohoto působení. Pro nás je nejzajímavější srovnání tehdejší situace češtiny s dnešní situací québecké francouzštiny, podané v závěru stati. Autor srovnává pět momentů: [341](1.) na rozdíl např. od americké angličtiny je společným rysem situace québecké franštiny a češtiny to, co Garvin výstižně nazývá „postoj k jazyku jakožto národnímu dědictví“; (2.) (někdejší) český purismus orientovaný především proti germanismům má paralelu v québeckém purismu bránícím se anglicismům; (3.—4.) jsou tu i jisté historické paralely (mezi Bílou horou a obrozením u nás a některými událostmi z dějin kanadských); (5.) zdá se, že i v québecké provincii vzniká varieta franštiny funkčně odpovídající češtině (urbain commun). Centrální pojem v koncepci québecké skupiny, „qualité de la langue“ (chápaný jako projev snahy uživatelů jazyka hledat přijatelné a efektivní způsoby psaní a mluvení — srov. např. s. 300), je — jak právem upozorňuje Garvin — srovnatelný s mathesiovskou „jazykovou vytříbeností“. — Další stati tohoto oddílu jsou věnovány pojetí normy u E. Coseria a normě v gramatice generativní; poučný je poměrně rozsáhlý výklad o dějinách a současném stavu diskuse o jazykové normě v němčině.

V oddíle třetím, zabývajícím se vztahem norem sociálních a jazykových, najdeme, vedle stati interpretující tento vztah z hlediska tzv. kulturní antropologie, jeden z nejzajímavějších a nejpropracovanějších výkladů sborníku, a to o „jazykové regulaci“: autor (přední québecký sociolingvista J. C. Corbeil, který se podílel též na přípravě dokumentů „Loi sur la langue officielle“ a „Charta de la langue française“ a zpracoval publikaci „L'Aménagement linguistique du Québec“) ji chápe jako „le phénomène par lequel les comportements linguistiques de chaque membre d’un groupe (…) donné sont façonnés dans le respect d’une certain manière de faire sous l’influence de forces sociales émanant du groupe (…)“ a zavádí (v opření o sociolingvistiku) a vysvětluje řadu dalších pojmů z dané oblasti (zejména rozpracoval čtyři dynamické principy: konvergence, dominance, perzistence a koherence).

Následující pojednání kriticky hodnotí různá pojetí „stylu“, načrtává jeho další perspektivy a analyzuje jeho vztah k normě jazyka. (Bohužel naše bohaté práce stylistické autor nezná — je to jistě i tím, že málo z nich je jinojazyčným badatelům přístupných; o pražské škole se sice zmiňuje, ale uvádí jenom Jakobsonovu klasifikaci jazykových funkcí.) Poslední stať je čistě psychoanalytická, zkoumá vztah normy k „nadjá“.

Čtvrtý oddíl, s titulem „Norme linguistique d’origine légale“, je věnován problematice normalizační, zejména v oblasti terminologie, ale též z hlediska stylových rovin jazyka. Nejcennější jsou zřejmě dvě stati pojednávající o normalizačních problémech, principech a postupech v québecké franštině.

Poslední oddíl, věnovaný problémům praxe, je pochopitelně poněkud různorodý, týká se různých jevů v angličtině, španělštině a zejména francouzštině, především kanadské. (Problémy této francouzštiny plynou hlavně z jejího dvojího dialektického vztahu — k jazyku francouzské metropole a k americké, resp. kanadské angličtině.) Metodologicky zajímavá je stať „Franština před normou“, která přináší doplňující a vysvětlující komentář k průběhu a výsledkům soustavného výzkumu normy současné mluvené franštiny metodou sociolingvistické ankety, konaného v l. 1973—75. (Srov. zejména publikaci týchž autorů, N. Gueunierová, É. Genouvrier a A. Khomsi, Les Francąis devant la norme, contribution à une étude de la norme du français parlé. Paris 1978.)

Soubor prací, o němž jsem tu podal zprávu, svědčí nepochybně o tom, že otázky, které byly v české jazykovědě položeny (a k nimž byly navrženy a ověřeny i možné odpovědi) už více než před půl stoletím, pociťují se jako velmi aktuální dnes i mimo Evropu, přičemž se „pražský“ přístup bere zde v úvahu a ukazuje se i dnes v jiných a nových jazykových situacích jako relevantní. Zajímavá je ovšem i sama jazyková situace Kanady a pozornosti si zaslouží i teoretická a praktická práce québeckých jazykovědců, stále více se rozvíjející.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 4, s. 340-341

Předchozí Alena Macurová: O jazyce literárního díla

Následující Karel Hausenblas: Nová kniha o vyučování slohu