Syntagmatický přístup ke konfrontační sémaziologii

Igor Němec

[Rozhledy]

(pdf)

Синтагматический подход к сопоставительной семасиологии / A syntagmatic approach towards the contrastive semasiology

Konfrontační studium sémantiky různých jazyků — jako výchozí etapa lingvistické typologie i cesta k řešení složitých interdisciplinárních problémů — patří k nejaktuálnějším úkolům současné jazykovědy. Přesto v oblasti porovnávacího popisu sémaziologie dvou jazyků byly dosud vykonány jen první kroky. Tím pozoruhodnější je proto pro lexikology i badatele v oboru obecné jazykovědy kniha litevského rusisty prof. A. Gudavičiuse Sopostaviteľnaja semasiologija litovskogo i russkogo jazykov (Mokslas, Vilnius 1985, 176 s.).

Aloyzas Gudavičius není československým lingvistům neznám. Již před několika lety otiskl u nás závažný článek o problémech porovnávací sémaziologie (Gudavičius, 1981). A nyní vyšla jeho monografie pod českým motem J. A. Komenského („Znát rozdíly znamená znát věci“), metodologicky velmi blízká československé lexikologii svým postupem od syntagmatiky k paradigmatice, zaměřením na dynamickou synchronii, rozlišováním centra a periférie systému i lexikálně sémantickou analýzou neorientovanou na sémantické teorie generativní gramatiky a logické sémantiky (s. 8). Kromě toho i ústřední lexikologický pojem — základní lexikální jednotka — je zde chápán v hlavních rysech shodně s pojetím čs. lingvistů: její forma je dána morfologickými charakteristikami i syntaktickými podmínkami realizace významu (s. 10, 27; srov. Němec, 1980a, s. 174), její význam se v poměru ke kognitivnímu pojmu chápe jako zjednodušený (s. 13; srov. Blanár, 1976, s. 99; Němec, 1980a, s. 36) aj.; také pojetí významu jako souboru podmínek označování („co dovoluje, aby bylo výrazu užito k označení jistých objektů“, Daneš, 1967, s. 307) je blízké autorovu názoru, že se nemohou užitím lišit slova, která jsou shodná co do významu (s. 28; zde se autor rozchází s J. D. Apresjanem).

Odchylně od naší lexikologické praxe A. Gudavičius nazývá základní znakovou, formálně-významovou lexikální jednotku „semema“ (s. 9) a v první části knihy jí věnované neuvádí jako podstatný rys lexikálního významu jazykové ztvárnění příslušného odrazu skutečnosti (Havránek - Filipec, 1958, s. 179; Němec, 1980a, s. 19; Blanár, 1984, s. 42 aj.). Proto ve své komponentové analýze lexikálního významu nepracuje se systémovými prvky, jejichž objektivnost je zajištěna příslušností lexikální jednotky k daným formálně-významovým kategoriím jazyka (k slovnímu druhu, slovní čeledi, slovotvornému typu apod.) nebo příslušností k jeho vybudovaným podsystémům stylistickým, expresívním aj.; dvojici „význam — forma“ zde nahrazuje trojicí „význam — forma — vztah mezi významy v paradigmatice“ (s. 18). Svou metodu komponentové analýzy tedy neopírá o sémy objektivizované paradigmatickými vztahy, nýbrž omezuje ji na rozbor syntagmatiky (s. 33—38), a to na základě shodného sému mezi navzájem spojitelnými lexikálními jednotkami v kontextu. Tuto „sémantickou shodu“ považuje za univerzální zákon podmiňující spojitelnost slova, v níž se obrážejí všechny zvláštnosti lexikálního významu (s. 29); pojetí univerzálnosti zde autorovi umožňuje ta skutečnost, že na základě spojitelnosti vyčleňuje také sémy „implicitní“ (např. spojením okna smotrjat v nebo se zdůvodňuje ve významu ‚okno‘ existence sému <zaměření>, s. 33). Takováto syntagmatická metoda určující soubor komponentů lexikálního významu podle významů [43]spojitelných slov — v podstatě již vypracovaná E. Coseriem (1969, 1970, s. 55) — opravdu umožňuje dostatečně hlubokou komponentovou analýzu. Např. litevské berzas a rus. bereza neshledává významově adekvátními, protože v rus. pojmenování břízy není relevantní sém <s hebkými větévkami>, jehož relevantnost je v litev. ekvivalentu prokázána spojitelností s běžným adjektivním přívlastkem svyruoklis, který sém <hebkost> obsahuje (s. 38). Ovšem ani tato metoda nemůže řešit všechny problémy. Autor sám upozorňuje na nemožnost zajistit vyčerpávající popis spojitelnosti slov a také na problém volné spojitelnosti slov s konkrétním významem (s. 37). Ale vcelku jeho práce prokazuje, že touto syntagmatickou analýzou lze dojít k souboru sémů relevantních v tom nebo onom porovnávaném jazyce, tj. k širšímu souboru sémů, který plní funkci metajazyka v konfrontační sémaziologii (s. 50).

Na této metajazykové základně autor provádí v druhé části knihy vlastní konfrontaci litev. a rus. lexikálního systému co do významů jeho jednotek. Systémový záběr mu umožňuje porovnávání odpovídající jednotky na čtyřech úrovních: porovnávání lexikálních významů mezi oběma systémy (s. 52—68), porovnávání sémantické struktury slov (s. 69—105), porovnávání sémantických skupin (s. 105—134) a porovnávání hodnot významů (valeur, s. 134—156). Po příkladu A. J. Supruna (1980) A. Gudavičius přitom sleduje mezi jevy porovnávanými na nižších úrovních logické vztahy totožnosti, inkluze a průniku. Protože v oblasti vztahu inkluze shledává častěji případy, kdy má litev. význam více sémů než význam rus. ekvivalentu (např. litev. esti <jíst> + <o zvířatech>, valgyti <jíst> + <o lidech> ⊃ rus. jesť <jíst>, s. 54), dochází k závěru o větší konkrétnosti litev. lexika; to také odpovídá zkušenosti, že se častěji užívá slovních spojení při překladu z litevštiny do ruštiny než naopak (s. 62). Podobné zajímavé závěry vyplývají i ze sledování týchž logických vztahů mezi porovnávanými polysémními strukturami (např. rus. labirint_1,2,3 = litev. labirintas_1,2,3, pereživať_1,2,3,4 ⊃ pergyventi_1,2, koldovať_1,2 ⋂ burti_1,3,4 apod.). Tak podrobné porovnání názvů zvířat (zoonym) ukazuje, že antropocentricky přenesené významy zde vykazují více neshod než úplnou adekvátnost (s. 98); pozoruhodný je zde zejména rozdíl v meliorativní metaforizaci: zatímco litev. zoonyma sekundárně označují kladně hodnocenou osobu z 13 %, ruská tak činí z 26 % (v ruštině je tím „vyjádřen kladnější názor na zvířata než v litevštině“, s. 102). Polysémický charakter mají i celé sémantické skupiny slov, jako jsou slovesa zrakového vnímání, autorem porovnávaná ve vztahu k jiným skupinám sémanticky blízkým: protože obecná sémická struktura těchto sloves je v obou jazycích značně blízká (s. 109), není zde podstatných rozdílů ani ve vztahu k sémantickým skupinám vnímání, pozorování, myšlení, představ, emocí, dorozumívání aj., jež patří k sekundárním významům primárních významů zrakového vnímání (s. 113). Proti tomu strukturou sémů i vnějšími vztahy k jiným lexikálním sémantickým podsystémům se výrazněji navzájem liší litev. a rus. sémantická skupina ‚jít‘ (s. 127). Litev. slovesa této skupiny mají často bohatší soubor sémů, a proto se při překladu do ruštiny chybějící sém musí kompenzovat vhodným určením, popř. se vynechává (např. litev. gurina → rus. medlenno idet s vynecháním sému <sehnut, shrben>, s. 131). Ale ještě závažnější překladatelské potíže působí jev, který autor nazývá „aktualizací hodnoty významu (valeur)“, tj. řečová realizace paradigmatických vztahů daného významu k jiným významům v systému (s. 135). Jde tu ovšem o vystižení nejrůznějších asociací, jež slovo vyvolává ve vědomí uživatelů daného jazyka svou sémantickou nebo slovotvornou motivací, svými gramatickými kategoriemi, svou zvukomalebnou platností, ale také svým kognitivním pojmovým významem, vázaným na specifickou geografickou nebo společensko-kulturní situaci. Mezi bohatými příklady zde autor uvádí i problém vystižení hodnoty gramatického rodu, s kterým se musel vyrovnat básník J. Hora, když překládat do češtiny název Pasternakovy sbírky veršů „Moja sestra žizn’“ (s. 145).

[44]V pojetí A. Gudavičiuse má tedy konfrontační sémaziologie důležité praktické využití v několika směrech. Nejde jenom o uplatnění v překladatelské praxi, ale jak shrnuje závěr knihy (s. 157—165), hlubší porovnávání sémantických systémů několika jazyků hraje důležitou úlohu také v lingvodidaktice a ve filozofii jazyka. Bez tohoto porovnávání se neobejde seriózní příprava slovníků a jazykových příruček, a právě vlastní problémy konfrontační sémaziologie (sémantický systém, bezekvivalentní významy, zvláštnosti vývoje sekundárních významů apod.) jsou zároveň důležitou součástí filozofické problematiky vztahů mezi skutečností, jazykem a myšlením.

Nejen tento shrnující závěr, ale i obsah celé Gudavičiusovy knihy přesvědčuje čtenáře o široké praktické využitelnosti konfrontační sémaziologie v jeho pojetí. Podrobné příklady i grafická schémata vztahů mezi sémantickými jednotkami a jejich skupinami náležitě prokreslují autorovu metodu syntagmatické analýzy, která je výsledkem promyšlení celé soustavy složitých otázek a prostudování obsáhlé odborné literatury (s. 167—173). Jeho určování komponentů lexikálního významu podle významů spojitelných slov považujeme za objektivnější metodu, než je v lexikologii dodnes běžné zjišťování soustavy sémů na základě logické analýzy, jež vyúsťuje spíše v detailní popis označované skutečnosti než v popis příslušného lexikálního významu (s. 24). Přitom je zde uplatněna řada hlubších poznatků moderní sémantické analýzy, jako je rozlišování významů ekvivalentních a adekvátních (s. 52), přihlížení k difúznímu charakteru lexikálního významu (s. 74), statistické vyhodnocování strukturních rozdílů i chybného užití lexikálních jednotek v důsledku těchto rozdílů mezi porovnávanými sémantickými strukturami (s. 85) aj. Ovšem v tak rozsáhlé koncepci se pochopitelně setkáme také s věcmi, na něž je možno mít jiný názor. Snad nejvíce odlišných pohledů z našeho hlediska je zde dáno poněkud jiným chápáním pojmu „lexikální systém“.

Podle A. Gudavičiuse konfrontační sémaziologie zkoumá vzájemným porovnáváním „lexikální systémy“ několika jazyků (s. 4) a tyto systémy jsou tvořeny významy slov (s. 50), jež se sdružují v sémantické skupiny mající charakter podsystémů lexikálního systému jazyka (s. 127). Takovéto „lexikální“ (pod)systémy bychom však spíše nazvali „lexikálně významovými“, protože se zakládají na vztazích mezi lexikálními významy. Ale lexikálně významové jednotky neexistují odděleně od příslušných jednotek dvoustranných, tj. formálně-významových, a jedině v jejich rámci tvoří lexikální systém (Solncev, 1977, s. 193—194; Němec, 1980b, s. 26). Proto „lexikálním“ (pod)systémem rozumíme (pod)systém založený na významových i formálních vztazích mezi znakovými lexikálními jednotkami, a jeho analýzu také neomezujeme na rozbor „lexikálně významový“ (mluvíme-li s Blanárem o „lexikálně-sémantické“ rekonstrukci, jde nám o postižení vztahů mezi „formálne, obsahove, alebo formálne i obsahove blízkymi lexikálnymi prvkami“, viz Blanár, 1984, s. 200; Němec, 1985, s. 313). Každý lexikální význam má přece v sobě nějaký z těch významových příznaků (sémů), jemuž v lexikální formě odpovídá příslušný příznak formální zařazující celou jednotku do odpovídající významově-formální kategorie (do subsystému slovnědruhového, slovněčeleďového apod.). Odhlížení od takovýchto paradigmatických významových vztahů propojených formou zastírá řadu důležitých skutečností: (1.) Nepřihlíží se dostatečně k významovému komponentu slovního druhu; např. autor připisuje nejabstraktnějšímu významovému typu dviženije pouze jeden sém (s. 22), ačkoli je zde navíc sém „substance“ vlastní všem substantivům, srov. sémantický rozdíl mezi lexikálními jednotkami dviženije a dvigať(sja), jazykově ztvárněný různou slovnědruhovou formou. — (2.) Významové komponenty slovotvorného typu se vždy neodlišují od sémů slovotvorně neztvárněných; např. mezi sémy, které nemá litevština, se uvádí sém <provázet nějakým dějem jiný děj> ztvárněný rus. slovotvorným typem prigovarivať, pripljasyvať apod. (s. 48). — [45](3.) Za metajazykovou základnu konfrontace se bere kognitivní soustava univerzálních sémů bez přihlížení k tomu, které z nich mají v daném jazyce specifické ztvárnění (s. 47—49); srov. proti tomu pojetí čs. lexikologie rozlišující na jedné straně rovinu univerzálních odrazových prvků (noémů), které jsou výrazem vztahů v hloubkové struktuře lexikálně-sémantického systému, a na druhé straně rovinu sémů, tj. noémů systémově přehodnocených při ztvárňování pojmu na povrchové struktuře daného jazyka “(Blanár, 1984, s. 25—26). — (4.) Shodné jazykové ztvárnění jistých významů v daném slovotvorném typu se nechápe jako podíl formy na strukturovanosti lexikálního systému, nýbrž jako „gramatika jazyka“ (s. 109). — (5.) Pro lexikálně-sémantickou analýzu tak zůstávají nevyužity důležité poznatky o zákonitých vztazích mezi lexikálním významem a obecným významem slovotvorného typu nebo podtypu (Uluchanov, 1977; Dokulil, 1978; Němec, 1972).

Autorovým úkolem ovšem nebylo srovnání lexikálních systémů litevštiny a ruštiny s postižením jejich strukturovanosti na základě slovotvorného a syntaktickovalenčního ztvárnění lexikálních významů. K potřebné evidenci formálních ukazatelů slovněčeleďových, slovotvorných a valenčních jazykověda ještě nedospěla. Proto hlavní přínos Gudavičiusovy monografie vidíme v důsledném uplatnění syntagmatické metody při porovnávání sémantiky litev. a rus. lexikálních jednotek i jejich skupin na důležitých nižších systémových úrovních polysémie a sémantických okruhů. Přitom je třeba ocenit, že jde o knihu napsanou velmi zajímavě, s mimořádným pochopením pro kulturní podmíněnost lexikální ekvivalence, neúplné ekvivalence i jevů bezekvivalentnosti mezi porovnávanými jazyky.

 

LITERATURA

 

BLANÁR, V.: Od myšlienkového odrazu k lexikálnemu významu. JČ, 27, 1976, s. 99—116

BLANÁR, V.: Lexikálno-sémantická rekonštrukcia. Bratislava 1984.

COSERIU, E.: Leksičeskije solidarnosti. In: Voprosy učebnoj leksikologii i leksikografii. Moskva 1969.

COSERIU, E.: Einführung in die strukturelle Betrachtung des Wortschatzes. Tübingen 1970.

DANEŠ, F.: Znovu k problematice „označování“ a „vyjadřování“. SaS, 28, 1967, s. 306—310.

DOKULIL, M.: K otázce prediktability lexikálního významu slovotvorně motivovaného slova. SaS, 39, 1978, s. 244—251.

GUDAVIČIUS, A.: Teoretičeskije predposylki sopostaviteľnoj semasiologii. ČsRus, 26, 1981, s. 15—24.

HAVRÁNEK, B. - FILIPEC, J.: Lexikálně sémantická výstavba hesla — ústřední otázka lexikografické práce. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, s. 177—190.

NĚMEC, I.: Slovotvorný význam a expresivita. SaS, 33, 1972, s. 116—121.

NĚMEC, I.: Rekonstrukce lexikálního vývoje. Praha 1980a.

NĚMEC, I.: Jazykové ztvárnění psychického odrazu skutečnosti v lexikální význam. SaS, 41, 1980b, s. 26—31.

NĚMEC, I.: Monografie o lexikálním významu a jeho analýze. SaS, 46, 1985, s. 309—315.

SOLNCEV, V. M.: Jazyk kak sistemno-strukturnoje obrazovanije. Moskva 1977.

SUPRUN, A. J.: Lekcii po lingvistike. Minsk 1980.

ULUCHANOV, I. S.: Slovoobrazovateľnaja semantika v russkom jazyke. Moskva 1977.

Slovo a slovesnost, ročník 48 (1987), číslo 1, s. 42-45

Předchozí Helena Confortiová: K problematice předložek z(e) a s(e) ve věcném stylu

Následující Alois Jedlička, Zdeňka Trösterová: Stylistická problematika v běloruském sborníku