Modelování textových typů ve vztahu ke komunikačním procesům

Jana Hoffmannová

[Články]

(pdf)

Моделирование типов текстов в отношении к коммуникативным процессам / Modelling the text types in connection with the communication processes

1. Text — typ textu — komunikační kompetence

Jedním z hlavních deziderát a nevyřešených problémů moderní teorie textu zůstává stále jednotná a soustavná typologie textů, dostatečně podložená teoreticky i empiricky. Nedostatkem většiny typologických pokusů je jednostranná orientace buď pouze na interní, strukturní rysy textů, nebo naopak na příznaky externí (např. jen na sféry společenské praxe, v nichž textové typy fungují). Kromě toho se při klasifikaci často odtrhuje text od komunikace a pracuje se s ním pouze jako s hotovým, neměnným výsledkem komunikačního procesu.

Za této situace je zřejmě třeba teorii textových typů formulovat v úzké souvislosti s konceptualizací vědy (resp. komplexu věd) o komunikaci přirozeným jazykem. (Proces této konceptualizace probíhá v současné době v komunikačně orientované lingvistice přes veškerou živelnost poměrně konvergentně, jak ukázalo např. jednání v Bad Stuer; viz Hoffmannová, 1986b.) V rámci takto se utvářejícího pojmového systému (který asi ještě dlouho nenabude potřebné konzistence a homogenity) je především nezbytné nechápat text pouze jako výsledný produkt, rezultát komunikace, ale zároveň i jako proces jeho produkce i recepce; chápat ho v jednotě s celým procesem řečové činnosti, ale zároveň i s předpoklady řečové činnosti, tvorby i interpretace textů.

Se zdůrazňováním této jednoty se v současné lingvistice setkáváme takřka na každém kroku; srov. u nás např. Krupa, 1980; Miko, 1986; Kořenský, 1986; Kořenský - Hoffmannová - Müllerová (v tisku a). Směřují sem např. i Hartungovy (v tisku) úvahy o interdependenci dvou autonomních systémů — široce chápaného řečového jednání (zahrnujícího v plné míře i složku textovou) a „jazyka“. V anglicky psané literatuře se setkáváme např. se sjednocením protikladů „text-as-product-view“ a „discourse-as-process-view“ (viz mj. Brownová - Yule, 1983).

Text je tedy třeba důsledně situovat do prostoru vymezeného složitými vztahy mezi společenskou realitou, aktuálními komunikačními procesy a komunikační kompetencí (zmíněným souborem předpokladů). Orientovanost této soustavy je přitom obousměrná:

(1.) Širší společenskou situací jsou zadávány konkrétní komunikační situace a komunikační úlohy; jejich řešení je spjato s různými typy řešení problémů, s posloupnostmi kognitivních operací, s momenty rozhodování atd. (viz i výsledky současných teorií umělé inteligence). Komunikační úlohy jsou přitom ve velké většině součástí řešení komplexnějších úloh, uspokojování konkrétních potřeb společenské praxe (viz výklad vazeb „společné činnosti a komunikace“ u Janouška, 1984); uskutečňuje se tedy obvykle složité prolnutí, synkretismus základních druhů společenských činností (poznávacích, přetvářecích, hodnotících — viz např. klasifikaci Kaganovu, 1977; a činností komunikačních, řečových, textotvorných, jejichž povaha a status nejlépe svědčí o tom, že jednotlivé druhy činností nelze od sebe ostře oddělovat). Dále přirozeně dochází k internalizaci zkušeností nabytých řešením úloh ve společenské praxi ve vědomí subjektů činnosti a rovněž k průmětu zkušeností z procesů komunikačních do komunikační kompetence.

(2.) Naopak — na rozdíl od tohoto směru aktivního, složitě zprostředkovaného odrazu skutečnosti — je ovšem třeba sledovat i směr od aktivace určité součásti [82]komunikační kompetence přes její využití v příslušném komunikačním procesu až po výsledný komunikační efekt (resp. efekt celého činnostního komplexu, do něhož je komunikace integrována) ve společenské praxi.

Kromě dosud naznačeného souboru dialektických vztahů je zde navíc třeba respektovat dialektiku subjektu, objektu a činnosti jako zprostředkujícího přechodu mezi těmito dvěma póly; činnost (včetně činností kognitivních a komunikačních) je zde katalyzátorem, který umožňuje výběr určitých vlastností a vztahů předmětu, určitý způsob jejich fixace v paměti i aktivace těchto znalostí. (O plynulosti hranic mezi aktivitou subjektu a předmětem jí zasahovaným viz u Leonťjeva, 1978.)

Chceme-li zde aspoň naznačit možný postup, jak získat uspořádanou soustavu ukazatelů pro typologizaci textů, je nezbytné vycházet z uvedené soustavy základních pojmů a z určité míry jejich specifikace. Zároveň pak budiž už zde zdůrazněno, že se zaměřujeme především na dynamickou jednotu složek a aspektů komunikačních procesů, na dialektické vztahy jednotlivých konceptů, na interference, plynulé přechody, kontinuální a graduální charakter sledovaných hodnot: jednak je to v souladu s jejich povýtce pragmatickou povahou, jednak se tímto způsobem snažíme vyhnout se — aspoň ve stadiu vytváření teoretických podkladů pro typologii textů — simplifikaci, kterou v sobě každý typologizační záměr nutně obsahuje.

Jedním ze základních úkolů teorie textových typů je samozřejmě definování samého typu textu. Typy textů předběžně vymezujeme jako fixované funkční jednotky odpovídající určitým komunikačním situacím jako složkám interakčních procesů; jednotky, které se vývojově utvářejí v komunikační praxi určitého společenství, jsou osvojovány v průběhu socializace jedince a postupného získávání komunikačních zkušeností. Nejsou pouhými abstrakcemi bez objektivní existence, neboť reflektují typové povědomí (znalosti, preference, zvyklosti, normy) v komunikační kompetenci uživatelů.

Pojem komunikační kompetence vymezujeme jako „soubor systémově a funkčně uspořádaných sociálních, psychických, sémiotických (pragmatických, sémantických, gramaticko-výrazových) hodnot — tj. soustavu norem, pravidel a operací, které umožňují produkci a recepci komunikátů, aktivní účast komunikantů v procesu řečové činnosti“ (viz Kořenský - Hoffmannová – Müllerová, v tisku b). Pojem komunikační kompetence zřejmě svou nosností přesáhl hranice sociolingvistiky a etnolingvistiky, kde byl původně zaveden; tento zákonitý vývoj pojmu kompetence v moderní lingvistice ostatně ukazují i četné pojmové a terminologické varianty: kompetence sociální (ve vztahu k sociální komunikaci), textová, komunikativně pragmatická, sdělovací, performanční atd. (Viz o tom Hoffmannová (1983) a rovněž dosud nepublikovaný výzkum M. Turbové v rámci úkolu „Konceptuální soustava české lingvistiky“.) Zejména lingvisté NDR pracují — zcela analogicky k našemu pojetí — s pojmy „Kommunikationswissen“, resp. „kommunikatives Handlungswissen“ (viz četné práce W. Hartunga, W. Motsche, D. Viehwegera, R. Paschové, K. Mengeové atd.). Obsahem těchto pojmů je pro ně interakce různých systémů znalostí, které umožňují produkci, recepci i hodnocení textů adekvátní situačním, kontextovým a dalším podmínkám komunikace; za jeden z těchto systémů pak považují všichni shodně systém textových (komunikačních) typů.

Už vymezení typu textu bylo spojeno s projevy dialektiky individuálního a společenského, objektivního a subjektivního i např. jedinečnosti a mnohosti (dané především množinou možných interpretací u každého textu). V souvislosti s komunikační kompetencí je důležité upozornit ještě na dialektiku normovaného, typizovaného, standardizovaného, konvencionalizovaného na jedné straně a aktuálního, situačně motivovaného v komunikaci na straně druhé (Leech (1983) zde mluví o souhře konvence a aktuální motivace). Jedinečnost každé komunikační situace a řešení konkrétní komunikační úlohy je vyvážena preferováním určitých komuni[83]kačních postupů, tedy tendencí účastníků komunikace k opakování, stereotypu, fixaci svých očekávání a k typizaci. Zde se opíráme i o jednu z důležitých tezí marxistické filozofie, formulovanou např. Kuzminem (1986, s. 74): „… existují dvě navzájem organicky spojené formy objektivní reality: (1.) individuální, konečné bytí jednotlivých věcí, předmětů, individuí a (2.) kolektivní nadindividuální existence integrovaných množin těchto věcí s prodlouženým typem bytí, které se zánikem jednotlivých individuí nekončí…, i dva základní typy vývoje: cyklus individuálního vývoje jevů a „druhový“, historický vývoj makrosociálních… útvarů“. Takto (tedy ve smyslu 2. a v dialektickém vztahu k 1.) tedy chápeme i systém textových typů, který pro nás představuje organickou součást dispozičního potenciálu, předpokladové složky řečové činnosti účastníků komunikace.

 

2. Procesuální a činnostní charakter komunikace a textu

Chápeme-li komunikaci jako komplexní kognitivní a sociální fenomén činnostního charakteru, dostává se nevyhnutelně v uspořádání pojmové soustavy do popředí koncept činnosti, tato (podle Judina, 1978) „univerzální abstrakce konsolidující myšlenkový prostor epochy“, koncept, který závažně poznamenal vývoj řady společenských věd i profilaci předmětů jejich zkoumání. Ani jazykověda — zejména ve své složce orientované na tvorbu textů a komunikační procesy — nemůže zůstat nedotčena jeho vlivem; zde se zaměříme na jeho relevanci pro charakteristiku textových typů jako průmětů celého souboru komunikačních a textotvorných činností. Viděli jsme už, že se v textu (a zprostředkovaně, ve výběru a zobecnění, i v textovém typu) reflektuje zapojení komunikačního procesu do praktické činnosti komunikantů (tuto nedílnou souvislost zdůrazňuje např. i Hausenblas (1972) svým širokým vymezením komunikace jako „obcování lidí, společného podílení se na nějaké činnosti ve vzájemném kontaktu“). Už sama pozice řečové činnosti v celém činnostním komplexu může být — ve své projekci do komunikační kompetence — závažným typologickým rysem: jde o kvantitativní podíl verbální složky na společné činnosti, o její výraznost a stupeň integrovanosti vzhledem ke složkám mimojazykovým, o adekvátnost funkčních a strukturních vlastností činnostní složky verbální a praktické. (Jak výstižně ukazuje Levinson (1979), jsou tyto proporce a relační charakteristiky zcela odlišné např. u činností aktivního účastníka fotbalového utkání, diváka a komentátora; mají svou specifiku např. u telefonního rozhovoru, u promítání diapozitivů s doprovodným komentářem, u četných ritualizovaných aktivit apod.) Také transformací těchto charakteristik do relativně fixovaných struktur v komunikační kompetenci vznikají „mentální modely“, které pak ovlivňují produkci i recepci textu v širokých činnostních souvislostech; ani typy textů tak nelze chápat v žádném ohledu staticky.

Snažíme-li se tedy důsledně vykládat komunikaci jako činnost, složku činnosti a soubor činností, musíme ji nutně ve všech aspektech modelovat dynamicky a procesuálně. Charakteristiky komunikačních činností je přitom třeba odvozovat z chápání činnosti jako řešení problému odpovídajícího v podstatě přístupu teorie umělé inteligence. Činnost zde představuje uspořádanou sekvenci akcí a stavů od vnitřního kognitivního modelu problémové situace a od formulace předpokládaného cíle (tj. počátečního stavu) až po koncový stav, který v různé míře odpovídá předpokládanému cíli. Mezi počátečním a koncovým stavem se realizuje posloupnost řady fází, operací, úkonů, řízená regulačními systémy a cílově orientovanými mentálními konstrukty typu plánu, programu, strategie. Prostřednictvím zpětných vazeb, neustálého „monitorování“ průběhu činnosti dochází přitom k prověřování, modifikaci, změnám cílů, plánů, výchozích hypotéz; k analýze užívaných prostředků (v našem případě komunikačních), výběru vhodných alternativ s ohledem na optimalizaci [84]řešení problému. (Podrobně viz systémovou charakteristiku činnosti např. u Linharta, 1976.)

Pokusme se ještě zdůraznit dynamiku všech složek sledovaného procesu jako výsledek aktivity subjektů v interakci, v průběhu komunikace. Jak produkce, tak recepce textu představují samozřejmě celý komplex činností; tak vykládají Brownová a Yule (1983) výhradně jako výsledek aktivity komunikantů (s důrazem na aktivity recipienta, interpreta) utváření komunikačního kontextu (budování relevantního textového okolí), složku referenční (konstituování objektu výběrem vlastností podstatných v momentu řečové činnosti), složku tematickou (jako výsledek aktivního rozvíjení tématu, regulovaného komunikačními záměry) i koherenci textu (interpret vnímá text jako koherentní i při absenci formálních prostředků koheze). Kromě toho účastníci komunikace při produkci i recepci textu vytvářejí aktuální modely skutečnosti a konfrontují je s hotovými kognitivními strukturami („schématy“ atd.) fixovanými v jejich paměti. Sama aktivace těchto struktur z příslušné vrstvy „zásobníku“ a jejich vztažení k právě realizovanému textu přitom probíhá někdy automaticky, jindy naopak vyžaduje značné myšlenkové úsilí, čas, interpretační práci, usuzování (vyvozování „inferencí“), hodnotící procesy apod. V průběhu komunikace pak často dochází k modifikaci či restrukturaci těchto informačních struktur a akčních schémat, ev. i k jejich náhradě strukturami nově konstruovanými. Tak se vlastně neustále více či méně mění průnik, přesah sdílených a aktivizovaných znalostí účastníků komunikace (ať už jde o znalosti encyklopedické, reprezentace „stavů světa“, nebo spíše o schopnosti porozumět textu, strategicky regulovat jeho vývoj atd.). Právě vzájemné vztahy partnerů je třeba při jakkoliv zaměřené analýze komunikačních procesů maximálně respektovat: poměr jejich sociálních a komunikačních rolí, znalostí, cílů, hypotéz, záměrů, strategií, kompatibilita, konfliktnost, soulad, vzájemná intenzifikace všech těchto složek — všechny tyto interakční hodnoty výrazně ovlivňují nejen konkrétní realizaci textu, ale nezřídka se opět promítají i do typového povědomí komunikantů (do dynamických modelů komunikačních situací a úloh a do jejich obsazování typy textů a komunikačních činností).

Text chápaný jako proces a zároveň jako produkt komplexu činností představuje tedy postupnou akumulaci sumy vlastností, vztahů, stavů a jejich změn (např. při postupném konstituování tzv. kohezních, „izotopních“, „nominačních“ řetězců v textu nejde jen o sérii izolovaných, mechanických náhrad anaforických forem jejich substituty, ale o bohatou, dynamickou hru sémantických hodnot v operačním prostoru celého řetězce). Vysokou dynamikou se vyznačuje proces produkce textu (včetně aplikace předpokladové, kompetenční složky, utváření plánu a strategie a jejich nepřetržité proměny i vlastní materiální fixace textu), jeho recepce, interpretace (jako permanentní korekce výchozí hypotézy, očekávání recipienta), ale i proces restrukturace a modifikace předpokladové báze (paměťové reprezentace komunikačních zkušeností), a posléze i sám text jako rezultát komunikačního procesu. I v interním čase textu se reflektuje postup od záměru, intence, představy, stanovení cíle až k výsledné formulaci textu a jeho recepci; v dialektických vztazích pretextu, textu (jako právě dosaženého stadia v textotvorné činnosti) a anticipovaného posttextu vidí Vašák (1986) hlavní zdroj dynamiky, pohybu textového procesu.

Vraťme se nyní ještě jednou k významu konceptů procesu a činnosti jako výkladových principů pro teorii textových typů. Jestliže J. Nekvapil (v tisku) předpokládá, že „fungování jazyka má některé izomorfní rysy s činností člověka vůbec a gnozeologické struktury získané analýzou fungování jazyka mohou být s úspěchem použity při analýze některých dalších typů lidské činnosti…“, lze jistě v opačném směru předpokládat, že lze se značnou explikační efektivností přenést některé obecné strukturní charakteristiky činnosti do činnostní analýzy komunikace, do činnosti řečové. A právě makrostrukturní i mikrostrukturní kategorie a jednotky, získané [85]analýzou činnosti (Linhart (1976) rozlišuje jednotky molární a molekulární) mají bezpochyby značnou relevanci i pro typologizaci textů. I textotvorné činnosti, které jsou v procesuálním modelu nutně rovněž zdrojem typologizačních ukazatelů, lze popsat pomocí kategorií jako motiv, potřeba, prostředek a cíl, podmínky, fáze, operace, úkony, sekvence, funkční bloky atd. (viz k tomu zejména Leonťjev, 1978; aj.). Jako příklad konkrétního typologizačního ukazatele v této oblasti uveďme zapojení řečové činnosti, verbální komunikace do určité fáze komplexní činnosti, např. u řídící činnosti do fáze rozhodování, organizace, regulace, kontroly, evidence, hodnocení atd. (Viz podrobně u Khola (1982); možnosti, jak charakterizovat pracovní poradu jako komunikační akt ve vztahu k jednotlivým fázím řídícího procesu, ukazuje J. Kořenský (1985a)). Nemalý typologizační dosah může mít i skutečnost, na niž upozorňují vesměs všichni obecní teoretikové činnosti (Leonťjev, Judin, Kagan, Linhart aj.), že totiž je nutno respektovat v náležitém poměru k operacionální stránce činnosti jako řešení problému i aspekt subjektivní, intencionální, kreativní, emotivní, hodnotový (viz u Leonťjeva (1978) kategorii „osobnostního smyslu“).

 

3. Systémové aspekty textu (a některých předpokladů jeho realizace)

Formulace soustavy ukazatelů pro typologii textů, založená na procesuální, činnostní interpretaci komunikačních jevů, vyžaduje zřejmě — v souladu s výsledky moderní obecné teorie a metodologie věd — podřídit základní dialektické metodě výkladu komunikační reality, celého dynamického spektra jevů a vztahů v ní, využití metodologie systémového přístupu. (Viz i tvrzení, že je nutno hledat adekvátní formy konstrukce a popisu systémových faktorů, na jejichž základě se uskutečňuje široce a komplexně chápaná komunikace; Kořenský, 1985b.) Domníváme se, že systémovým chápáním komunikace jako složitého objektu a primárním zaměřením na textový komponent komunikačních procesů získáme možnost spatřit text jako základní prvek dialektické jednoty předpokladové, činnostní a rezultativní složky komunikace (ovšem prvek maximálně dynamizovaný — pokud se dá v celém tomto komplexu relací, přechodů, různých existenčních modů, systémového dění vůbec mluvit o prvku). Vedením pomyslných „řezů“ v takto strukturovaném objektu (komunikační skutečnosti) dostáváme z hlediska našeho zaměření dva základní druhy systémových fenoménů, totiž text a textový typ (resp. systém textových typů). Texty i typy textů jsou součástí sítě objektivních kategorií, k níž dospíváme v procesu poznávání systémovosti jako speciální „dimenze“ sledované skutečnosti (viz Javůrek, 1979). Rozhodnutí, co označit v rámci dvou funkčně spjatých řad „sociální realita — komunikace — text“ (pro složku činnostní a rezultativní) a „systém textových typů — textový typ — znakové systémy verbální i neverbální“ (pro složku předpokladovou) jako prvek, jako subsystém či jako systém, je ovšem asi do značné míry arbitrérní; zde je jasně patrno fungování principů dialektiky celku a části, prvku a vztahu, minimálních a komplexních jednotek, relativnosti vymezení prvku, resp. subsystému vzhledem k systému.

A v této relativizaci by bylo možno — vzhledem k našemu objektu, resp. vzájemně usouvztažněným objektům — ještě pokračovat, tj. vzít v úvahu např.: (1.) problém vztahu mezi textem a větou, resp. výpovědí (viz známé úvahy nad texty tvořenými jednou výpovědí, nebo nad možnostmi transformace celého textu do jedné „věty“; k této problematice např. celý dvoudílný sborník Text vs. sentence, 1979); (2.) problém vztahu textu a textových jednotek (segmentů, úseků, bloků, fází aj.), relativnosti vymezení těchto jednotek, interference různých způsobů segmentace (viz Müllerová, 1985); (3.) zásadní problém vymezení textu ve vztahu k textovým komplexům, sestavám, mj. též k dialogu, dialogickým replikám, replikovým n-ticím, replikovým pásmům (viz např. Hausenblas, 1984) atd. Ani uplatnění nejrůznějších možných rozlišovacích kritérií nám za tohoto stavu věcí příliš nepomůže. (I když lze [86]s uspokojením kvitovat, že např. nejčastěji uváděná definiční kritéria textu, textovosti, tj. (viz u nás naposledy Mareš, v tisku): (a) celkovost, celkový smysl, (b) (relativní) uzavřenost, ohraničenost, (c) spojitost, koherence, se naprosto shodují se základními kritérii pro vymezení systémových objektů. Tak je uvádí např. Laitko (1979); navíc jako poslední přidává kritérium „interdisciplinární relevance“, o jehož platnosti pro oblast textů a komunikace nemůže být vůbec sporu.) Při respektování všech zmíněných skutečností je zřejmě možno vidět jedinou cestu v propracovávání spojité charakteristiky celého systému komunikace přirozeným jazykem (a aspoň zčásti i komunikace neverbální) — s neustálým vědomím relativního statutu všech zaváděných prvků, relací, subsystémů atd.

Zůstaňme ještě u dvou návazných systémových objektů zavedených výše, které jsou v centru naší pozornosti — u textu a systému textových typů, a pokusme se aspoň naznačit některé jejich systémové charakteristiky. (Výčet hlavních systémotvorných vlastností podává např. Afanasjev (1977); o předpokladech jejich lingvistické relevance viz u Kořenského (1985c).)

(1.) Aspekt strukturní. Pokud jde o prvky obou systémů a jejich vazby, je třeba u textu počítat především se syntagmatickými vztahy textových jednotek různých úrovní a funkčně diferencovaných prostředků různých plánů (viz např. Hausenblas, 1972), zatímco systémová povaha typu textu, systému textových typů a jeho příslušných subsystémů je založena hlavně na vztazích paradigmatických. Celostní kvalitu textu přitom představuje jeho globální smysl, zatímco u systému textových typů lze tuto kvalitu asi spatřovat jedině v bytí tohoto systému jako operacionálně efektivní složky komunikační kompetence uživatelů. Při prezentaci vlastností se zde omezíme pouze na ty, které zjevně vycházejí ze systémové povahy obou jevů: jde o jejich vnitřní organizovanost, uspořádanost, hierarchii (koordinační i subordinační vztahy prvků a částí); o dialektiku integrace a diferenciace prvků a částí, spojitosti a přetržitosti (segmentace), centralizace (ve směru k řídícím prvkům, základním bodům systému) a decentralizace, a o dynamickou rovnováhu vytvářenou vzájemným působením všech těchto dialekticky sjednocených vlastností. (Jak uvádí Šabouk (1984), při integraci prvků do systému dochází ke zvýraznění některých jejich vlastností a k potlačení jiných. Tímto způsobem musí být také evidentně diferencováno zapojení obdobných komunikativně funkčních prvků jednak do konkrétního textového systému, jednak do systému textově typologického.) Další důležité vlastnosti vyplývají z organizace systému v čase a prostoru: byla zde už učiněna zmínka o interním textovém čase, víme dost i o možnostech grafické realizace textu jako prostorového útvaru. Velice skrovné je z tohoto hlediska naopak naše poznání předpokladové, kompetenční složky komunikace, jejíž součástí je systém textových typů, tj. poznání její strukturace v paměti uživatelů, možností aktivace atd.

Pokud jde o relevantní okolí uvažovaných systémů, je třeba v obou případech brát v úvahu zvláště:

(a) jejich vztah k jiným systémům, paralelním, nadřazeným i podřazeným (tedy jejich integraci do celého systémového dění v této oblasti). O dialektických vztazích a relativním statutu jednotlivých komunikačních hodnot v tomto smyslu už zde bylo řečeno dost; zmiňme se ještě aspoň o vztazích textu k jiným textům v rámci určitého komunikačního kontextu, o vztazích prototextu a metatextu apod., v případě systému textových typů pak opět o koexistenci s dalšími mentálními, paměťovými strukturami;

(b) vztah ke komunikační situaci, která podmiňuje výběr textového typu (ev. se podílí i na jeho konstituci, stabilizaci, na modifikaci jeho rysů atd.) i konkrétní výstavbu textu (komunikátu). Zejména v případě hranic textu je třeba opět počítat se značnou plynulostí, neurčitostí, s tím, že situační zapojenost je nedílnou součástí [87]komunikátu (viz i Hoffmannová, 1985a). Nezřetelnost, často vícenásobnost, stupňovitost počátků a konců, vstupů a výstupů textových systémů je příznačná hlavně u mluvených dialogů. — Mezi sledovanými systémy z textové sféry a komunikační situací jako složkou jejich okolí je možno opět zaznamenat dialektiku vzájemné podmíněnosti: někdy naopak komunikační volba určitého typu textu s jeho konstitutivními faktory cílovými, záměrovými, tematickými atd. determinuje možnosti výběru určité realizační situace (viz i Vašák (1986) o výběru vhodné situace pro vedení sporu, polemiky, tj. konfliktní komunikace);

(c) zapojení do interakce účastníků komunikace jako rozhodujících aktivních faktorů okolí systému (komunikanti reprezentují kromě svých aktuálních komunikačních rolí i předpokladové komplexy s jejich komunikačně nosným průnikem). Zde je třeba brát v úvahu především subjekt autora/mluvčího — „konceptora, programátora systému“ (Habr - Vepřek, 1972), nositele rozhodující motivace, volby cílů, způsobů řešení problému atd., jeho implicitní i explicitní projevy v textu; a stejně tak i „subjekt“ adresáta, někdy spíše zakódovanou představu o potenciálním adresátu/adresátech. V textu opět nacházíme nejrůznější výrazové stopy této interakce, u autora signály zřetele k adresátovi, spoléhání na jeho aktivitu, snahy naplnit očekávání adresáta vzhledem k textu. (Viz o tom také Hoffmannová, 1986c.) Pokud jde o míru aktivity jednotlivých účastníků komunikace, je třeba citlivě zvažovat její proporce, odlišné způsoby projevu, podíl na výsledném spádu komunikace: ani komunikační události dialogické a monologické naprosto nelze rozlišovat na bázi předpokladu pasivity u adresáta (příjemce) monologu. Důležité je uvědomit si — paralelně ke kategorii motivací, cílů, záměrů autora — v plné míře i možnou diferencovanost záměrů příjemce: ten se může dostat k textu náhodně, může ho vyhledat na základě informací, doporučení, reklamy, kritiky apod., může být k recepci motivován touhou po znalostech, osvojení určitých schopností, emocionálních zážitcích, posouzení schopností autora, socializaci, zábavě, řešení vlastních problémů, úniku aj. (O tom viz Glinz (1973) a také Vašák (1986).)

(2.) Aspekt fungování textu v komunikaci, v sociální interakci. Některé funkční momenty už byly zmíněny při charakteristice vztahu sledovaných systémů k jejich okolí. V případě textu i systému textových typů jde zřejmě o systémy otevřené, dynamické, adaptabilní, s cílově orientovaným chováním. Relativnost „uzavřenosti“ textu, daná jeho situačním zapojením, už byla uvedena výše; nad případnými formálními signály jeho uzavřenosti nepochybně převažuje otevřenost určená množinou jeho potenciálních realizací, recepcí v komunikačním procesu. Dynamika textového systému je výsledkem vzájemného působení, vstřícné aktivity jednotlivých prvků a složek, prvků a celku i systému a okolí. Otevřenost i dynamiku systému textových typů spatřujeme v prakticky permanentním doplňování, restrukturaci, modifikaci této složky komunikační kompetence v konkrétní komunikační praxi. Tím je vlastně postižena i adaptabilita, schopnost „učení se“ tohoto systému, o které lze mluvit v souvislosti s „textovou“ kompetencí individuální i kolektivní; jde o optimalizaci systému směrem k jeho účelnějšímu chování, lepšímu plnění společenských funkcí. S tím souvisí otázka regulace sledovaných systémů. Text v procesu produkce je samozřejmě více či méně uvědoměle cílově orientován a regulován svým autorem (zde se uplatňují různé individuálně psychologické regulační mechanismy — kognitivní, afektivně motivační atd. — viz Linhart, 1976); v další fázi je však výstavba textu jako výsledku interpretace, recepce řízena příjemcem, skupinou příjemců atd. Ještě více zřetelný je pak regulační vliv řídících mechanismů sociálních systémů (celého společenství, sociální skupiny aj.) u systému textových typů. V souvislosti se složitou interakcí všech prvků a částí směřující k dynamické rovnováze, s vyrovnáváním procesů adaptace a nezbytné stabilizace lze mluvit o autoregulaci aktuálních i předpokladových textových systémů. (Působení všech uvedených regulačních [88]mechanismů se do značné míry uskutečňuje prostřednictvím různých druhů zpětných vazeb.) A pro ilustraci tvrzení o cílovém chování naznačíme ještě strukturu cílů produkce i recepce textů, utváření a dotváření systému textových typů: jde o cíle dlouhodobé a krátkodobé, cíle základní a cíle taktické, strategické, operativní (viz Habr - Vepřek, 1972), cíle individuální, skupinové a společenské, cíle autora a příjemců, o rozdíl mezi cíli účastníků komunikace a skutečným komunikačním efektem, o celkové cíle systému a cíle podřízených subsystémů aj.

(3.) Aspekt vývojový. Představuje (po 2.) další aspekt dynamické existence systémů, posloupnost jejich stavů a změn, vymezení soustavou časových koordinát. Složitou problematiku vnitřního a vnějšího času textu zde musíme ponechat stranou: při sledování temporálních dimenzí odrazového vztahu mezi textem a realitou, produkce textu i jeho materiální realizace, jeho recepce i celého fungování v komunikačním kontextu se však opět velmi výrazně prolínají (převažující) aspekty procesuální a aspekty rezultativní. U systému textových typů jako hodnoty kompetenční pak vystupuje do popředí jeho historická konkrétnost, problematika fylogeneze a ontogeneze, ale i hledisko prognostické, tj. predikace dalšího vývoje systému v čase, umožňující optimální cílovou orientaci regulačních zásahů (opět individuálních i kolektivních, tj. hlavně institucionalizovaných). Jako jednotu aspektu genetického a prognostického vymezuje vývojový aspekt např. Kagan (1977).

Na závěr partie o systémových aspektech textu jako nedílné jednoty předpokladové, činnostní a rezultativní složky se ještě krátce zastavme u možností systémového modelování tohoto relativně jednotného objektu. (Tedy vlastně — vzhledem k uskutečněnému postupu zavedení systému — už v oblasti metasystémové.) Přes jistou oprávněnost delimitace systému textových typů a vlastního systému textového je asi dostatečně zřejmé, že — díky dialektickému vztahu předpokladu a realizace mezi oběma systémy, díky jejich spojitému fungování v komunikačních procesech — je možné (a patrně nejvýhodnější) směřovat k modelu jednotného systému. Tento systém je ovšem třeba důsledně chápat jako „množinu vzájemně spjatých struktur“ (Sadovskij, 1979), jako „posloupnost systémových představ o témže objektu“ (Judin, 1978); z toho vyplývá nutnost pracovat s mnohovrstevným modelem (nikoli se souborem submodelů) a s principy multimodelování. (Model zde chápeme jako „teoretickou formulaci objektu“ (viz Kořenský, 1985b), jako „aproximaci objektivní reality“ (viz Habr - Vepřek, 1972).) Jednotlivé vrstvy, modelované struktury, „systémové představy“ jsou přitom výsledkem diferencovaného zaměření poznávací činnosti, aplikace různých metod, pojmových soustav atd.; proto je nutno počítat s jejich vzájemným usouvztažněním, koordinací, reinterpretací, „překladem“ směrem k jednotným, homogenním prostředkům modelování, k uspořádanému interdisciplinárnímu aparátu. (Viz tento program u Kořenského (1985a) a v řadě dalších autorových prací z poslední doby.) Tento způsob modelování systému textových typů by měl v další fázi umožnit interpretaci „chování“ celého modelu, jeho systémovou analýzu (především diagnosticky zaměřenou) a implementaci jejích výsledků do komunikační praxe, tj. snahu o optimalizaci průběhu a výsledných efektů komunikačních procesů.

 

4. Dosavadní výsledky snah o typologizaci textů

Po naznačení základního konceptuálního zázemí a možné báze pro odvození soustavy typologických ukazatelů si orientačně všimněme současné podoby teoretického kontextu, do něhož se snahy o klasifikaci, typologizaci textů zařazují. Z hlediska geneze tohoto kontextu vzpomeňme aspoň několika klíčových výsledků. Studie Hausenblasova (1964) má průkopnický charakter nejen v našich podmínkách a předbíhá vývoj moderního lingvistického myšlení o textu a komunikaci o řadu let. — Sborník Textsorten (1972) poskytl už první možnost konfrontace různých přístu[89]pů a kritérií uplatňovaných při klasifikaci druhů textu; prokázal pro tuto oblast mj. trvalou inspirativní sílu impulsů vycházejících z Bühlerovy triády, z Morrisova sémiotického výkladu jazykových a textových jevů, ale i z klasifikace funkčních stylů. — Z našich autorů je třeba uvést ještě práci Mistríkovu (1973), vyznačující se snahou o exaktnost především při zápisu textových typů a výrazně uplatňující statistická kritéria. — Až k hluboké teoretické reflexi celé problematiky pak vývoj dospívá ve studii Isenbergově (1978), postulující požadavek typologie homogenní (zásluhou jednotného diferenciačního kritéria, tzv. „komplexní typologizační báze“), vyčerpávající (pro daný okruh textů — určitého jazyka, přirozeného jazyka vůbec apod.) a zejména monotypní (musí být možné zařadit každý text jednoznačně k určitému typu; i tehdy, nabízí-li typologie více možností pro zařazení textu, musí existovat jednoznačné, hierarchicky nejvyšší možné zařazení pro libovolný text). Isenberg však sám ukazuje, že homogenní a monotypní typologie textů je deziderátem velmi náročným, vedoucím navíc k „typologickému dilematu“: buď bude možno přiřadit text stejným právem k různým typům, typologie tedy nebude „monotypní“, nebo získáme monotypní typologii, na jejímž základě však bude možno definovat nepřehledné množství typů textů.

Různých klasifikací textů v současné době stále přibývá a pravděpodobně žádná z nich nesplňuje Isenbergovy náročné požadavky. Existuje už dokonce i řada typologií a srovnávacích přehledů těchto klasifikací, tedy „metatypologií“ (viz např. Gobyn, 1984). V těch je nejobvyklejší dělení na typologie s motivací interní (od interních, strukturních rysů textu), externí (od „externích“ rysů textu) a typologie „smíšené“. „Externě“ založené modely (viz např. Brettschneider, 1972; Glinz, 1973; Jacobson, 1975; Zimmermann, 1978; aj.) vycházejí především z různých podob komunikačního modelu a z objektivizace projevů komunikační situace v textu. Upozorníme zde aspoň na čtyři z našeho hlediska nejzajímavější a nejpropracovanější návrhy:

(1.) Pojetí H. Stegera a kol. (1972 aj.) zakládající klasifikaci dialogických komunikačních událostí na jejich vazbě k tzv. „Redekonstellationen“, tj. komplexům příznaků komunikační situace. (Podrobný rozbor konstituentů komunikační situace viz u nás např. Morávek - Müllerová (1976), o jejich typologické relevanci viz Hoffmannová (1986a).)

(2.) Pojetí skupiny W. Schmidta, H. Harnischové, M. Pfützeho a dalších autorů z NDR (viz např. Funktional-kommunikative Sprachbeschreibung, 1981), které do značné míry vychází z chápání řečové činnosti v sovětské psycholingvistice; za rozhodující faktory pro utváření (a rovněž rozlišení) textů považuje komunikační úlohu, záměr, plán a posléze komunikační postupy (tj. myšlenkově řečové operace určující volbu jazykových, ev. i neverbálních prostředků). Výsledná klasifikace textových typů v této škole však není příliš vzdálena klasické diferenciaci funkčních stylů.

(3.) Pojetí M. Dimtera (1981): jeho východiskem se stala běžná, společensko-historicky etablovaná, fungující klasifikace textů, získaná excerpcí příslušných výrazů ze slovníku (excerpce poskytla celkem 1642 názvů textových typů, z nichž 480 lze podle autora považovat za typy základní, ostatních 1162 za odvozené), a dále sémantická analýza těchto výrazů, jejich systematické utřídění a zexplicitnění klasifikačních kritérií (z nich vystupuje do popředí kromě aspektů komunikační situace funkce textu, jeho cílová orientace a stránka obsahová).

(4.) Typologická teorie P. Saukkonena (1982), výrazně reflektující faktory situační, kompetenční i prvky systémové metodologie. Podkladem typologizace je zde determinace textů subsystémy jejich mimojazykového kontextu (systémového okolí), které autor označuje jako referenci, funkci (emocionální, intelektuální, voluntativ[90]ní — stejně tak i Dimter zapisuje funkce textů v hodnotách WERTEN — WISSEN — WOLLEN), situaci (sociální, časová, prostorová distance mezi partnery, ovlivňující např. míru explicitnosti vyjadřování) a perspektivu (osobní zaměření projevující se buď v konkrétnosti, kontaktovosti, nebo v abstraktnosti, všeobecnosti textu).

Z tzv. typologií „smíšených“ nebo orientovaných spíše na vnitřní výstavbu textu uveďme dvě velmi cenné a propracované teorie — klasifikační soustavy E. Werlicha (1975) a E. U. Grosseho (1976). E. Werlich vychází z pěti základních typů tzv. tematických bází, tj. významových struktur dominujících určité textové sekvenci (báze deskriptivní, narativní, expoziční, argumentační a instruktivní); tyto typy jsou podle autorova výkladu v korelaci jak s faktory situačními a s odráženými předměty a obsahy vnějšího světa, tak zvláště se základními kognitivními procesy. I když se tato typologie vyznačuje poměrně vysokou homogenitou, základní ukazatel zřejmě nebyl zvolen nejšťastněji. Naprosto oprávněná je výtka K. Zimmermanna (1978), že tematická báze je u Werlicha definována svou dominancí v určité textové sekvenci, sama sekvence však nijak vymezena není (zdá se, že jí může být libovolná akumulace syntaktických struktur). Jde tedy do značné míry o definici kruhem: tematická báze dominuje sekvenci, sekvence je určena podřazením dominantní bázi. Kromě toho se domníváme, že Werlichova „tematická báze“ je pro diferenciaci nejobecnějších tříd textů kritériem příliš úzkým — leckde se přímo nabízí pro rozlišení dílčích textových jednotek, „makrostruktura“ většiny textů je však složitější.

E. U. Grosse vyděluje jednotlivé typy textů na základě textové funkce; jde však do značné míry jen o nedostatečně motivované rozšíření Bühlerovy typologie jazykových funkcí (především funkce sdělovací, výrazová a apelová, dále kontaktová, poetická, normativní a „skupinově indikační“), nerespektující přitom zcela ani modifikaci Jakobsonovu. Podle Isenbergových kritérií je tato typologie silně nehomogenní: pojem dominance textové funkce je totiž interpretován někdy funkčně, jindy spíše strukturně a jindy opět v kategoriích kvantitativních. Ani tento pokus tedy nedospěl k vytvoření jednotné a dostatečně komplexní typologizační báze.

A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho — až např. k převážně empiricky podloženým klasifikacím typu matrice B. Sandigové (1972), kde jsou uspořádány běžné druhy textů (dopis, telegram, telefonický rozhovor, diskuse, interview, reklama, inzerát, návod k použití, zpráva o počasí, kondolence…) podle kombinací řady příznaků. Jde však o různorodý, „nehomogenní“ repertoár vzájemně neusouvztažněných rysů, jako je ± mluvenost, spontánnost, monologičnost, vyrovnanost partnerů, kontakt v čase a prostoru, přesně určené téma, ale i konvencionalizovaná výstavba, ustálený začátek a konec, vyjadřovací ekonomie/redundance, výskyt jednotlivých slovesných osob, časů, modů atd. Úskalí takovéto klasifikace jasně ukazuje už fakt, že přibližně polovina míst v matrici je obsazena obojím znaménkem, ±: nelze tedy pro daný druh textu přítomnost uvažovaného příznaku ani předepsat, ani vyloučit.

Krátkým naznačením vývoje a dosavadních výsledků v této teoretické oblasti jsme chtěli především dokumentovat toto:

(a) Přestože desítky již formulovaných koncepcí a návrhů přinesly prakticky úplné zmapování skutečností pro typologické záměry relevantních, trpí většina typologií značnou jednostranností (např. důmyslné teorie E. Werlicha a E. U. Grosseho v podstatě nerespektují situační podmíněnost textu, jeho komunikační zapojení), nízkou mírou uspořádanosti, formalismem nebo statičností. Např. matrice B. Sandigové by jistě umožňovala aplikaci algoritmizovaných analytických a klasifikačních procedur; přitom by však typ textu nevybavila žádnými atributy z oblasti bohatství vazeb jeho konstituentů, vztahu textu k okolí, dynamiky jeho existence v komunikaci aj.

[91](b) Požadavek monotypní typologie je příliš striktní; vzhledem k pestrosti a komplikovanosti podmínek komunikace nelze vést mezi jednotlivými typy ostré hranice, většinou jde o neurčitě ohraničené, vzájemně se překrývající množiny textů (viz Daneš, 1981; de Beaugrande - Dressler, 1981). Ostatně ani mnohostranný proces řečové činnosti nelze vždy segmentovat do diskrétních, vnitřně vyhraněných aktů; musíme zde vždy počítat s určitými hodnotami přesahovými, přechodovými, kontinuálními.

(c) Při typologizační činnosti je třeba vycházet z maximálně koncízní teoretické hypotézy a tu prověřovat jako prostředek analýzy a organizace materiálu; typologie vzniklé postupným zobecňováním, abstrahováním příznaků z velkého materiálového korpusu trpí většinou značnou nehomogenností.

 

5. Návrh metodiky popisu textových typů a systému typologických kritérií

Ze všech dosud uvedených skutečností a předpokladů podle našeho soudu plyne, že teorii textových typů je v současné době třeba založit na chápání textu jako nedílné součásti sociální interakce, jako činnosti, praktického jednání, dynamického otevřeného systému — tedy na naprostém prolnutí komunikačního procesu a textu; a z toho vyplývá i nutnost co nejvíce oslabit protiklad externích a interních příznaků textů. K uspořádané soustavě typologických ukazatelů s plynulým přechodem od kritérií externích k interním je proto třeba postupovat odhalováním mechanismu internalizace externích rysů, reflexe procesuálních a situačních aspektů textu v jeho výrazové složce. Tento mechanismus je založen na průmětu jednotlivých struktur komunikační události do struktur textových a na vazbách mezi typem textu, komunikační situací a širší situací společenskou. Mezi komunikační událostí a typem textu je přitom dialektický vztah (typ textu zároveň spoluurčuje, utváří komunikační událost). Konzistentní soustava ukazatelů umožňující homogenní typologii textů pak v sobě musí zahrnovat: (1.) struktury komunikační, procesuální (komponenty pragmatické, strategické atd.), (2.) vlastní struktury textové, výrazovou formaci textu jako rezultátu komunikace, (3.) kompetenční složku všech těchto struktur. Ukazatelé z těchto tří oblastí musí v soustavě figurovat v mnohostranném vzájemném usouvztažnění a průniku. Konstrukce takové soustavy je ovšem velmi obtížná ve chvíli, kdy v podstatě není k dispozici ani použitelná typologie komunikačních situací, ani typologie činností (interakčních, komunikačních, řečových, textotvorných) a kdy na druhé straně není jednoduché orientovat se v množství typů myšlenkových, paměťových apod. struktur, rozpracovávaných dnes kognitivní psychologií a teorií umělé inteligence (viz rámce, schémata, scénáře, prototypy a další pojmy, hojně přejímané i současnou lingvistickou sémantikou a pragmatikou).

Při zvažování aktuálních možností a opor pro typologizaci textů nelze opomenout intenzívní dění v současné komunikačně orientované jazykovědě a jejím interdisciplinárním kontextu, soustředěné ke konceptu vzorce.[1] Domníváme se, že koncept textového vzorce může mít určitou explikační sílu a typologickou relevanci, vymezíme-li jej jako relační konfiguraci postihující základní zákonitosti textového typu, způsob strukturace, hierarchizace komponentů jejich vzájemné vztahy, míru jejich [92]závaznosti. Vztah mezi typem textu a textovým vzorcem je inkluzívní: typ textu je definován širším souborem vlastností, než jaký postihuje textový vzorec. Ani u typu textu, ani u textového vzorce tedy nejde o pouhé gnozeologické konstrukty: jejich existence je sociálně zakotvena v komunikační kompetenci uživatelů jazyka. Na základě shod a rozdílů v jednotlivých složkách vzorců vytvářejí i textové vzorce otevřený systém — je proto důležité opět sledovat možné relace textového vzorce směrem k „interakčním“ vzorcům jednání v různých společenských situacích, směrem ke vzorcům subsystémů textových typů i směrem ke vzorcům textových jednotek a strukturních složek komunikátu. Tedy např. ke vzorcům textového navazování, ale pravděpodobně až k větným vzorcům — komplexním, gramatickým a sémantickým, viz Daneš, Hlavsa a kol. (1981), k „pragmatickým vzorcům“, viz Kořenský (1984), aj. Ostatně B. Marfurt (1978) chápe i fungování „interakčního vzorce“ jako zadání funkčně vymezených „prázdných míst“ a jejich obsazování na základě tříd možných prvků.

Vzhledem ke všem vyloženým předpokladům a k vymezení ústředních pojmů se domníváme, že v konečné fázi formulace teorie textových typů lze postupovat třemi základními kroky:

(1.) V metodice popisu textových typů (a zápisu jejich vzorců) využít některých výsledků moderní české sémantické teorie. Jak teorie větných vzorců, tak teorie sémantické báze (Kořenský, 1984) vycházejí z modelování stavů objektivní reality, z fixace schémat typových situací a z přiřazování množin výrazových možností k modelovým významům. Nepochybně bude možná i fixace schémat komunikačních situací, k nimž se přiřazují vzorce textových typů jako normovaných souborů výrazových možností.

(2.a) Zčásti lze využít teorií pracujících při popisu textu s nadřazenou „deklarativní konstrukcí“, „performativní hypervětou“, „metapropoziční bází“, „performativní propozicí“, „makropropozicí“ aj. (viz Dressler, 1972; Grosse, 1976; Petöfi, 1978; van Dijk, 1980; Hamburger, 1981; aj.). „Makropropozice“ (.,hyperpropozice“), tj. relační struktury zahrnující subjekty podavatele a adresáta, performativní predikát a některé modální operátory, instrukce příjemci (základní ilokuci, globální komunikační funkci textu), lze uplatnit jako základní textové klasifikátory, které v sobě koncentrují v nejsevřenější podobě hlavní faktory typové komunikační události.[2]

(2.b) Širší variantu, tj. klasifikátor druhého stupně, představuje zmíněný vzorec textového typu, chápaný zde hlavně ve smyslu „vzorce řečového jednání“ (Ehlich - Rehbein, 1979; Viehweger, 1981), „akčního stereotypu“ (Brownová - Yule, 1983), „funkčního schématu chování, činnosti“ (Schmidt, 1973; Linhart, 1976; Judin, 1978) atd. Zahrnuje: A) konstelaci osob (subjektů v širokém smyslu, včetně indikátorů jejich rolí i jejich komunikačních schopností, předpokladů); B) konstelaci textových makropredikátů (dominantních predikátů typu chtít, vědět, hodnotit, říci, udělat); C) soubor základních textových modalit, postojů (hodnoty účelové, prospěchové, zájmové), ev. časových rovin (u některých typů textů) a pokud možno i určitých tematických omezení; D) hierarchizovanou posloupnost textových jednotek (reprezentovaných — podle principu rekurzívnosti — opět hyperpropozicemi, zde už nižšího řádu) a makrokonektorů, resp. konektorů utvářejících relace těchto částí textu.

[93](3.) Třetí, nejširší a optimální variantu — po makropropozici a vzorci — představuje podle našeho názoru gradualizovaná soustava „vzorců“, typových zápisů, odrážející projekci struktur určitého typu komunikační události (tj. projekci struktury sociálně psychologické, pragmatické, tematicko-obsahové, a rovněž struktury komunikační kompetence partnerů) do struktur textových. (Viz nejpodrobněji Kořenský - Hoffmannová - Jaklová - Müllerová, v tisku.) Z hodnot zde už uváděných a charakteristických pro celý prezentovaný přístup k textu postihne takto zadaná, uspořádaná a dynamická soustava klasifikátorů:

(a) typy vztahů textu k systémově relevantnímu okolí, tj. způsob zapojení komunikace do společenské praxe komunikantů, poměr činností praktických a komunikačních, resp. textotvorných, verbálních; vztahy textu k jiným textům, jeho zapojení do relevantních komunikačních kontextů; vzájemnou podmíněnost textu a komunikační situace. Soustava tedy umožní zařadit text k textovému typu i na základě jeho pozice na osách „protikladů“ (dialekticky chápaných) textů mluvených a psaných, monologických a dialogických, textů výchozích a odvozených (prototextů a metatextů) atd.;

(b) typy vzájemných vztahů partnerů, jejich komunikačních a sociálních rolí, míru jejich komunikační aktivity, strukturu jejich cílů, konstelaci hodnot záměrových, strategických, regulačních, postojových, ev. i emocionálních atd.;

(c) využití fixovaných předpokladových struktur v komunikaci, stupeň a způsob aktivace a zapojení společných znalostí, zkušeností, kódů, tj. reflexi vzájemného kompetenčního průniku, v komunikaci se permanentně a dynamicky utvářejícího;

(d) typ strukturace referenčního aspektu textu, souboru věcných obsahů, tematického komplexu, tj. výsledek odrazové a pojmenovací aktivity partnerů a jejich „tematické práce“, podmíněné hodnotami všech ukazatelů pod (a)—(c) (viz Fritz (1982) o „tematické kompetenci“ jako o součásti „elementární sociální kompetence“ partnerů); ev. typovou kvalitu smyslu textu ve vztahu k osobnostním strukturám komunikantů;

(e) projekci komunikační události v její činnostní a procesuální podobě, tj. jako uspořádané sekvence akcí, stavů, resp. fází, operací, úkonů (jednotek činnostního charakteru) do segmentace komunikátu, resp. do interference různých typů segmentací (viz Müllerová, 1985). Soustava umožní zachytit různé typy textových jednotek a jejich vazeb, dialektiku spojitosti a členění i zaregistrovat stupeň a signály relativní „uzavřenosti“ textu i jeho částí. Umožní zařadit na správné místo v systémovém modelu textu i prvky metakomunikační, citátové apod. Celá tato hierarchizovaná a mnohovrstevná segmentace textu je tedy opět výsledkem spojitého působení hodnot pod (a)—(d);

(f) projevy integrovaného působení všech faktorů pod (a)—(e) ve výrazové složce textu, tj. např. reflexi struktury pragmatických komponentů, struktury tematicko-obsahové a segmentačních mechanismů v určitých typech kohezních prostředků; nebo utváření interního textového času ve vztahu k soustavě situačně daných časových koordinát, ale i k času vývoje systému textových typů, tj. k průmětu dosaženého vývojového stupně do aktuální textové realizace.

Takto konstruovaná soustava typologických ukazatelů by měla být podkladem atribuce textu k textovému typu s maximálním respektováním a využitím (1.) dialektických vztahů mezi strukturními a funkčními aspekty textového systému, tj. i mezi rezultativním aspektem na jedné straně a aspektem procesuálním, kreativním na straně druhé, (2.) složitých vazeb mezi informační (obsahovou, sdělovací) [94]a interakční dimenzí textu a jejich průmětu do různých „rovin“ výstavby textu.[3] Tyto základní typy vazeb jsou v soustavě ukazatelů obklopeny — jak vyplývá z naznačeného modelu textového systému — komplikovanou sítí relací dalších. Celá takto koncipovaná soustava by se měla stát (1.) nástrojem analýzy, popisu, typové charakteristiky textů (zejména společensky relevantních, nově se utvářejících v procesu společenské komunikace atd.), (2.) prostředkem jejich konfrontačních analýz (srovnání kvalit textů v jednotlivých strukturních úrovních, ale i porovnání způsobu vzájemné projekce těchto úrovní, stupně jejich integrovanosti prostřednictvím některých vlastností a kategorií globálních), (3.) a zároveň nástrojem formulace, neustálého dotváření a aplikačního využívání mnohorozměrného, vnitřně soudržného modelu systému textových typů.

V další stati se pokusíme o konkretizaci této teoreticko-metodologické úvahy, o ověření formulovaných předpokladů typologie textů prostřednictvím charakteristiky vybraného textového typu a stanovení jeho pozice v systémovém modelu.

 

LITERATURA

 

AFANASJEV, V. G.: Vědecké řízení společnosti. Praha 1977.

BEAUGRANDE, R. de - DRESSLER, W. U.: Einführung in die Textlinguistik. Tübingen 1981.

BRETTSCHNEIDER, G.: Zur Explikationsbasis für „Texte“ and „Textsorten“. In: Textsorten, 1972, s. 151n.

BROWN, G. - YULE, G.: Discourse analysis. Cambridge - London - New York - New Rochelle - Melbourne - Sydney 1983.

DANEŠ, F.: Pokus o integrované multidisciplinární pojetí textové lingvistiky. SaS, 42, 1981, s. 306—314.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

DIJK, T. A. van: Textwissenschaft. Tübingen 1980; rec. v SaS, 43, 1982, s. 229—236.

DIMTER, M.: Textklassenkonzepte heutiger Alltagssprache. Kommunikationssituation, Textfunktion und Textinhalt als Kategorien alltagssprachlicher Textklassifikation. Tübingen 1981.

DRESSLER, W. U.: Einführung in die Textlinguistik. Tübingen 1972; rec. v SaS, 34, 1973, s. 327—329.

EHLICH, K. - REHBEIN, J.: Sprachliche Handlungsmuster. In: Interpretative Verfahren in den Sozial- und Textwissenschaften. Ed. H. G. Soeffner. Stuttgart 1979, s. 243—274.

FRITZ, G.: Kohärenz. Grundfragen der linguistischen Kommunikationsanalyse. Tübingen 1982.

FUNKTIONAL-KOMMUNIKATIVE SPRACHBESCHREIBUNG. Ed. W. Schmidt a kol. Leipzig 1981.

GLINZ, H.: Textanalyse und Verstehenstheorie. Wiesbaden 1973.

GOBYN, L.: Textsorten. Ein Methodenvergleich, illustriert an einem Märchen. Brusel 1984.

GROSSE, E. U.: Text und Kommunikation. Stuttgart - Berlin - Köln - Mainz 1976.

HABR, J. - VEPŘEK, J.: Systémová analýza a syntéza (moderní přístup k řízení a rozhodování). Praha 1972.

HALLIDAY, M. A. K. - HASAN, R.: Cohesion in English. London 1976; rec. v SaS, 40, 1979, s. 59—69.

HAMBURGER, H.: The function of the predicate in the fables of Krylov. A text-grammatical study. Amsterdam 1981.

HARTUNG, W.: Diskussionstexte: Argumente für eine Systembetrachtung der Textorganisation. In: Sprache und Pragmatik (v tisku).

[95]HAUSENBLAS, K.: On the characterization and classification of discourses. TLP, 1, 1964, s. 67—83.

HAUSENBLAS, K.: Výstavba jazykových projevů a styl. Praha 1972; rec. v SaS, 35, 1974, s. 33—39.

HAUSENBLAS, K.: Text, komunikáty a jejich komplexy (Zamyšlení pojmoslovné). SaS, 45, 1984, s. 1—7.

HAUSENBLAS, K. - HOFFMANNOVÁ, J.: Od syntaxe ke stavbě textu. In: Syntax a jej vyučovanie. Ed. J. Oravec. Nitra 1982, s. 427—445.

HOFFMANNOVÁ, J.: Sémantické a pragmatické aspekty koherence textu. Linguistica VI. Praha 1983. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

HOFFMANNOVÁ, J.: Kategorie času v textu a v systémové sémantice. In: K princípom marxistickej jazykovedy. Ed. S. Ondrejovič. Bratislava 1985a, s. 172—178. Interní tisk JÚĽŠ SAV.

HOFFMANNOVÁ, J.: Seznamovací inzeráty mladých lidí (charakteristika typu textu jako jednotky sociální interakce). NŘ, 68, 1985b, s. 113—124.

HOFFMANNOVÁ, J.: Sociolingvistické aspekty typologie textů. In: Jazyková politika a jazyková kultúra. Ed. J. Masár. Bratislava 1986a, s. 106—113. Interní tisk JÚĽŠ SAV.

HOFFMANNOVÁ, J.: Současná lingvistika a zkoumání komunikačních procesů. SaS, 47, 1986b, s. 327—337.

HOFFMANNOVÁ, J.: Kommunikative Strategie und ihre Reflexe im geschriebenen Text. In: Linguistische Studien Berlin. 1986c, s. 110—121.

HOFFMANNOVÁ, J.: Typ textu a textový vzorec (v tisku).

ISENBERG, H.: Probleme der Texttypologie. Variation und Determination von Texttypen. Wissenschaftliche Zeitschrift der Karl-Marx-Universität Leipzig. Gesellsch.- und Sprachwiss. Reihe, 27, 1978, s. 565—579.

JACOBSON, S.: Factors influencing the placement of English adverbs in relation to auxiliaries. A study in variation. Stockholm 1975.

JANOUŠEK, J.: Společná činnost a komunikace. Praha 1984.

JAVŮREK, Z.: Úvod. In: Dialektika a systémový přístup. Praha 1979, s. 7—31.

JUDIN, E. G.: Sistemnyj podchod i princip dejatel’nosti. Metodologičeskije problemy sovremennoj nauki. Moskva 1978.

KAGAN, M. S.: Ĺudská činnosť. Pokus o systémovú analýzu. Bratislava 1977.

KHOL, J.: Psychologie řízení. Praha 1982.

KOŘENSKÝ, J.: Konstrukce gramatiky ze sémantické báze. Praha 1984; rec. v SaS, 46, 1985, s. 47—49.

KOŘENSKÝ, J.: Die Arbeitsberatung als Teilakt des gesellschaftlichen Steuerungsprozesses — komplexe Analyse. In: Linguistische und sozialpsychologische Analyse der mündlichen Kommunikation. Ed. J. Hoffmannová - D. Viehweger. Linguistica XII. Praha 1985a, s. 1—9. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

KOŘENSKÝ, J.: K stratifikačnímu modelování jazyka v kontextu tendencí současné jazykovědy. In: Přednášky z 27. běhu Letní školy slovanských studií v r. 1983. Ed. J. Tax a kol. Praha 1985b, s. 20—25.

KOŘENSKÝ, J.: Ke vztahům obecné a speciálně lingvistické teorie systému. In: K princípom marxistickej jazykovedy. Ed. S. Ondrejovič. Bratislava 1985c, s. 23—34. Interní tisk JÚĹŠ SAV.

KOŘENSKÝ, J.: Was ist das Objekt der gegenwärtigen Wissenschaften über natürliche Sprache? In: Linguistische Studien. Berlin 1986, s. 84—94.

KOŘENSKÝ, J. - HOFFMANNOVÁ, J. - JAKLOVÁ, A. - MÜLLEROVÁ, O.: Komplexní analýza komunikačního procesu a textu. Učební text (v tisku).

KOŘENSKÝ, J. - HOFFMANNOVÁ, J. - MÜLLEROVÁ, O.: Komplexní interdisciplinární analýza komunikační události a možnosti její pedagogické aplikace (v tisku a).

KOŘENSKÝ, J. - HOFFMANNOVÁ, J. - MÜLLEROVÁ, O.: Metoda analýzy komunikačního procesu. NŘ (v tisku b).

KRUPA, V.: Jednota a variabilita jazyka. Bratislava 1980.

[96]KUZMIN, V. P.: Systémový prístup v metodológii dialektického a historického materializmu. In: K otázkam metodológie spoločenských vied. Bratislava 1986, s. 70—95.

LAITKO, H.: Věda o vědě a systémový přístup. In: Dialektika a systémový přístup. Praha 1979, s. 132—154.

LEECH, G. N.: Principles of pragmatics. London - New York 1983.

LEONŤJEV, A. N.: Činnost, vědomí, osobnost. Praha 1978 (český překlad).

LEVINSON, S. C.: Activity types and language. Linguistics, 17, 1979, s. 365—399.

LINHART, J.: Činnost a poznávání. Praha 1976; rec. v SaS, 38, 1977, s. 248—250.

MAREŠ, P.: Styl, text, smysl. O slovesném díle Josefa Čapka (v tisku).

MARFURT, B.: Textsorten und Interaktionsmuster. Wirkendes Wort. Deutsche Sprache in Forschung und Lehre, 28, 1978, s. 3—19.

MEGGLE, G.: Grundbegriffe der Kommunikation. Berlin - New York 1981.

MIKO, F.: Veta ako semiotická jednotka. JČ, 37, 1986, s. 10—20.

MISTRÍK. J.: Exakte Typologie von Texten. München 1973.

MORÁVEK, M. - MÜLLEROVÁ, O.: Dyadická komunikace (pokus o komplexní charakteristiku situace dialogu). SaS, 37, 1976, s. 195—201.

MÜLLEROVÁ, O.: Intonatorische, syntaktische und inhaltlich-pragmatische Segmentation spontan gesprochener Texte (anhand von Arbeitsberatungen). In: Linguistische und sozialpsychologische Analyse der mündlichen Kommunikation. Ed. J. Hoffmannová - D. Viehweger. Linguistica XII. Praha 1985, s. 33—56. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

NEKVAPIL, J.: Některé mechanismy a možnosti interdisciplinarizace jazykovědy. JA (v tisku).

PETÖFI, J. S.: A formal semiotic text theory as an integrated theory of natural language (Methodological remarks). In: Current trends in textlinguistics. Ed. W. U. Dressler. Berlin - New York 1978, s. 35—46.

ROSS, J. R.: On declarative sentences. In: Readings in English transformational grammar. Ed. R. Jacobs - P. Rosenbaum. Waltham 1970.

ROSSIPAL, H.: Argumentationswert und Interaktionswert von Sprechakten und Textakten, In: Sprache und Pragmatik. Ed. I. Rosengren. Lunder Symposium 1982. Stockholm 1983. s. 373—420.

SADOVSKIJ, V. N.: Obecná teorie systémů a systémové metody analýzy vědeckého poznání. In: Dialektika a systémový přístup. Praha 1979, s. 155—170.

SANDIG, B.: Zur Differenzierung gebrauchssprachlicher Textsorten im Deutschen. In: Textsorten 1972, s. 113n.

SAUKKONEN, P.: Text and style. Oulu 1982.

SCHMIDT, S. J.: Texttheorie. München 1973.

SCHVEIGER, P.: Text and sentence: a systemic approach. In: Text vs. sentence, 1979, s. 307 to 318.

STEGER, H. et al.: Redekonstellation, Redekonstellationstyp, Textexemplar, Textsorte im Rahmen eines Sprachverhaltensmodells. In: Gesprochene Sprache. Düsseldorf, Jahrbuch 1972, s. 39—97.

ŠABOUK, S.: K systémovému výzkumu umění a umělecké kultury. In: Uměnovědné studie V. K problematice struktur ve společenských vědách. Praha 1984, s. 7—36. Interní tisk Ústavu teorie a dějin umění ČSAV.

TEXT VS. SENTENCE. Ed. J. S. Petöfi. Vol. 1, 2. Hamburg 1979.

TEXTSORTEN. Ed. E. Gülich - W. Raible. Frankfurt/M. 1972.

VAŠÁK, P.: Autor, text a společnost. Praha 1986.

VIEHWEGER, D.: Handlungsziele und Handlungsbedingungen komplexer Äusserungsfolgen (Untersuchungen zu einer handlungsorientierten Textanalyse). (Doktorská disertace.) Berlin 1981.

WATZLAWICK, P. - BEAVIN, J. H. - JACKSON, D. D.: Menschliche Kommunikation. Formen, Störungen, Paradoxien. Bern - Stuttgart - Wien 1974.

WERLICH, E.: Typologie der Texte. Heidelberg 1975.

ZIMMERMANN, K.: Erkundungen zur Texttypologie. Tübingen 1978.

 

[97]R É S U M É

Das Modellieren von Texttypen in Bezug auf die Kommunikationsprozesse

Eines der grundlegenden Probleme in der gegenwärtigen Texttheorie und der kommunikationsorientierten Linguistik ist die Formulierung einer Texttypentheorie, der ein homogenes System von typologischen Merkmalen zugrunde liegt. Der Artikel gründet sich auf der Überzeugung, daß bei der Ausarbeitung dieses Systems von der Einheit des Textes, des Prozesses der Sprechtätigkeit und ihren Voraussetzungen ausgegangen werden muß, also von der prozessuellen Interpretation der kommunikativen Erscheinungen, von der Auffassung des Textes als Tätigkeit, als integrierender Bestandteil der sozialen Interaktion, sowie dem gänzlichen Durchdringen von Kommunikationsprozeß und Text. Im Rahmen dieses theoretischen Kontextes werden die Begriffe Text, Texttyp, Textmuster, kommunikative Kompetenz spezifiziert.

Die Relevanz des Tätigkeitskonzeptes wird durch den Akzent auf die kommunikative Aktivität der Subjekte und auf die Eingliederung der Kommunikation und des Textes in den gesamten Prozeß der gemeinsamen Tätigkeit der Kommunikationsteilnehmer dokumentiert. Die Texttypen werden in diesem Zusammenhang als Projektionen eines ganzen Komplexes kommunikativer und textbildender Tätigkeiten begriffen.

Die Verfasserin betont ferner die Notwendigkeit einer Systemauffassung von Kommunikation und legt einen Komplex der Charakteristiken von Text und von System der einzelnen Texttypen vor (d.h. zweier Systemobjekte, die durch die dialektische Beziehung zwischen der Voraussetzung und der Realisierung verknüpft sind) als Bestandteil einer zusammenhängenden Charakteristik des gesamten Kommunikationssystems der natürlichen Sprache. Die Anordnung des Komplexes respektiert die Wechselbeziehungen der strukturellen, funktionalen und Entwicklungsaspekte, die hauptsächlich durch die Beziehung des Systems zu seiner Umgebung bedingt sind. In dem Artikel werden für die Texttypologie folgende mögliche Klassifikationskriterien vorgeschlagen: (1.) die Makropropositionen, (2.) die Textmuster (als sprachliche Handlungsmuster in Bezug auf Interaktionsmuster) und (3.) ein stufenartiges System, das die wechselseitige Projektion der Kommunikations-, Text- und Kompetenzstrukturen widerspiegelt. Die Ergebnisse eines solchen dynamischen, prozessuellen Modellierens des Texttypensystems sollten eine praktische Anwendung in Hinblick auf den optimalen Verlauf und Endeffekt der Kommunikationsprozesse ermöglchen.

Slovo a slovesnost, ročník 48 (1987), číslo 2, s. 81-97

Předchozí Anna Jirsová: Sovětská práce o sémantice a jazykovém systému

Následující Olga Müllerová: Principy strukturace dialogu