K novému vydání bulharské mluvnice Ivana Bogorova

Jan Petr

[Rozhledy]

(pdf)

К новому изданию болгарской грамматики Ивана Богорова / Comments on the new edition of the Bulgarian grammar by Ivan Bogorov

O sérii „Bulharské jazykovědné dědictví“ jsme v SaS referovali již dvakrát, a to v souvislosti s fototypickým vydáním obrozenské gramatiky Neofita Rilského (SaS, 47, 1986, s. 168—171) a mluvnice Christaki Pavloviče Dupničanina (SaS, 47, 1986, s. 351—352). V téže řadě vyšel nyní třetí svazek, fototypické vydání mluvnice Ivana Andreeva Bogorova Părvička bălgarska gramatika (nakladatelství Nauka i izkustvo, Sofija 1986, XI + 25 + 130 + XVIII s.). Připravil je a úvodem předeslal (s. V—XI) Christo I. Părvev, profesor katedry bulharského jazyka na sofijské univerzitě Klimenta Ochridského. Edice Bogorovovy mluvnice v úplnosti fototypicky reprodukuje její první vydání z r. 1844 (vyšlo v tiskárně S. K. Penkoviče v Bukurešti) a kromě toho ještě úvod z jejího druhého vydání z r. 1848 (bylo vydáno v tiskárně Tad. Divičiana v Cařihradě pod názvem Părvička bălgarska slovnica). V obou vydáních se I. Bogorov jako autor podepsal Ivančo Andreov, tj. spojením rodného jména svého a jména utvořeného z rodného jména svého otce Andreeva (takový úzus byl v jeho době běžný).

Z Bogorovova životopisu uvádíme, že se narodil r. 1818 v městě Karlovo, studoval v Cařihradě a Oděse (1840—1843), potom odjel studovat chemii do Lipska (1845—1847) a posléze ukončil studium medicíny v Paříži (1855—1858). Jako učitel působil v Staré Zagoře (1844) a Šumenu (1852—1853). V r. 1867 se zúčastnil pouti Slovanů na Rus (u příležitosti národopisné výstavy v Moskvě). V r. 1884 se stal čestným členem Bulharské literární společnosti (předchůdkyně Bulharské akademie věd, 1911). Zemřel 20. 10. 1892 v Sofii.

I. Bogorov patří k předním představitelům novobulharské literárně jazykovědné školy, která od 2. čtvrtiny 19. stol. rozvíjela svou koncepčně pojatou teorii spisovného novobulharského jazyka a uváděla ji do literární praxe. Zanechala po sobě dědictví trvalé národní hodnoty, srovnatelné co do významu s dílem, které v českých zemích vytvořila v 2. čtvrtině 19. stol. druhá generace obrozenců v čele s J. Jungmannem. Mezi školami bulh. národního obrození, které v 1. polovině 19. stol. usilovaly o usoustavnění jednotného celonárodního spisovného jazyka (zvláště jeho tvaroslovnou a hláskoslovnou normu), novobulharská se nejdále oddálila od církevní slovanštiny, tradičně užívané v bulh. písemnictví a nejvíce se programově přiblížila současnému mluvenému bulh. jazyku. Byl to poměrně rozhodný odklon od csl. literární tradice a příklon k řeči bulh. lidu, která byla v souladu se soudobým společenským hodnocením feudálních vrstev považována za vulgární, nevzdělanou; její užívání se chápalo jako snižování společenské prestiže domácího písemnictví. Takový čin byl příznačný jen pro tuto jazykovou a literární školu, protože škola slavjanobulharská usilovala o kompromis mezi církevní slovanštinou a mluvenou bulharštinou; církevně slovanská škola se snažila v nových společenských podmínkách uplatňovat jen málo obměněný tradiční jazykový typ.

Všem těmto školám bylo společné úsilí ustálit, kodifikovat a uvést do praxe Bulharů jeden společný celonárodní jazyk, který by byl jazykem sjednocujícím všechny příslušníky bulh. národnosti (národa) žijící podle jejich pojetí na území historické Moesie, Trácie a Makedonie. Avšak tyto tři školy se lišily v názoru, jakou má mít [214]tento jazyk podobu, tj. vztah k jazyku dosavadního csl. písemnictví, střední a staré bulharštině a především k současnému mluvenému bulh. jazyku. A tento vztah k jazyku se také odrazil v pokusech ustálit jednu soustavu bulh. pravopisu.

Společenská podmíněnost těchto tří teorií spisovného jazyka značně průkazná, nevyplývala jen z osobních záměrů jejích aktivních představitelů. U novobulharské školy se výrazně projevuje její návaznost na soudobou evropskou teorii a praxi jazykové kultury a na rozvíjející se historickosrovnávací slovanskou jazykovědu. Odhodlání uvést do literární praxe domácí mluvený jazyk je projevem jazykového programu nastupující národní, protifeudálně zaměřené (malo)buržoazie. V našich poměrech ovšem nositelkou národního obrození v 1. polovině 19. stol. byla národně uvědomělá maloburžoazní inteligence vzešlá z nižších vrstev vesnického a městského lidu. Základ národní substance tvořil vesnický lid a drobní řemeslníci a pracující ve městech.

Všechny tři jazykovědné bulh. školy spojovalo vědomí o základním protikladu jazykové praxe, totiž nikoli řečtina, popř. turečtina, ale slovanský jazyk. Novobulharská škola zdůrazňovala potřebu vyučovat ve školách domácí bulh. jazyk, který byl v jejím pojetí nástrojem národního vzdělávání, rozvoje kultury a šíření osvěty. Jazyk bulh. lidu měl být společensky příznakovým atributem svébytnosti bulh. národa (národnosti). Za takový příznak nemohla mladá bulh. (malo)buržoazní inteligence považovat různé jazykové útvary, mezistupně mezi církevní slovanštinou a stylizovanou novobulharštinou. Tyto jazykové útvary ani neposkytovaly pohled na postavení bulharštiny mezi slovan. jazyky, jehož se snažili dopátrat soudobí slavisté v čele s J. Dobrovským a P. J. Šafaříkem. Dodejme, že právě P. J. Šafařík jako první z evropských slavistů poznal skutečnou mluvenou novobulharštinu a podal o ní spolehlivé informace nejprve v spise Serbische Lesekörner (1833) a poté podrobně v Slovanském národopisu (1842, 1842, 1849). Srov. o tom mé stati v čas. Slavia, 51, 1982 a v SlavPrag, 29, 1987.

I. Bogorov byl odhodlaným bojovníkem za všestranné obrození bulh. národa, za jeho jazykové, kulturní a také hospodářské povznesení v době osmanské poroby a po osvobození od ní. Jeho celoživotní dílo je opravdu mnohostranné a právě dnes vzbuzuje u naší generace úctu a obdiv. Jeho současníci ne ve všem chápali jeho velikost a nejednou s ním zcela nevěcně polemizovali ze zloby nebo z nepochopení společenského obsahu jeho činnosti. Ulpívali na jejích vnějších projevech a nechápali, jaký společenský obsah se pod nimi skrývá. Hanlivý pojem bogorovština se stal synonymem nikoli pro vědomé úsilí o utvoření vlastního národního jazyka a jeho plánovité rozvíjení, mj. také pomocí neologismů, ale jen znehodnocující označení jeho puristického úsilí nadměrně nahrazovat cizí slova slovy utvořenými na základě domácích jazykových prostředků (slovních základů a přípon nebo složených slov včetně kalků). Tyto neologismy byly obsahově průhledné, ne vždy však byly utvořeny na základě poznaných zákonitostí slovotvorného a tvaroslovného vývoje bulh. jazyka. (Srov. k tomu studii St. Stojkova v čas. Ezik i literatura 1946, č. 2.)

I. Bogorov neměl jazykovědné vzdělání (kromě školních znalostí řečtiny, latiny a západoevropských jazyků); povoláním byl učitel a poté lékař. A to se projevilo v některých skutečně neústrojně tvořených bulh. slovech, která měla nahradit slova cizího (zvláště řeckého a tureckého) původu. Toto jeho puristické úsilí, které se více projevilo v druhé části jeho činnosti než v části první, bylo vyvoláno záměrem všemi prostředky ukázat svébytnost bulharštiny a její slovanský ráz, tedy příslušnost Bulharů i jejich jazyka k velké slovanské skupině etnické a jazykové. V ní totiž I. Bogorov hledal také politickou oporu pro svůj sociálně a národnostně ultačovaný a vykořisťovaný lid.

Nelze nevidět, že vedle Bogorových neologismů jako blizosed ‚soused‘, palilniče ‚zápalka‘, nivar ‚agronom‘, samobod ‚instinkt‘, branilnik ‚prokurátor‘ aj., které se v jazyce skutečně neujaly, získaly si dodnes domovské právo ve spisovném jazyce [215]jeho neologismy jako beležka ‚poznámka‘, vestnik ‚časopis‘, vrăzka ‚styk‘, okolnost ‚dtto‘, raznoski ‚náklady‘, čakalnja ‚čekárna‘ a další. Některé tyto neologismy nejsou nově utvořená slova, ale přejatá z ruštiny, srbštiny a dalších slovanských jazyků. Neujala se však výpůjčka slovnica ‚mluvnice‘ a udrželo se mezinárodní pojmenování gramatika.

V Bogorovově mluvnici se projevuje autorovo úsilí kodifikovat domácí bulh. spisovný jazyk a zprostředkovat jej v první řadě ve školách studující mládeži. Mluvnice byla určena hlavně bulh. dětem, aby — podle jeho slov — psaly a mluvily správně bulharsky, tj. aby si osvojily jednotnou nadnářeční spisovnou normu vycházející z východobulh. nářečního základu. Aby děti rozuměly mluvnickým termínům a osvojily si tak základy mluvnického myšlení (které jim poté mělo pomáhat při osvojování si cizích jazyků). I. Bogorov důsledně nahradil všechny mezinárodní gramatické termíny slovy domácími. Proto také hláskoslovně a tvaroslovně pobulharšťoval ruské a církevněslovanské termíny jako vreme < vremja, mestoime < mestoimenije a tvořil nové jako slovnica ‚gramatika‘, segašno vreme ‚prézens‘, uprava ‚syntax‘ apod.

I. Bogorov označil svou mluvnici jako první bulharskou mluvnici, protože byl přesvědčen, že jako první vůbec vychází ze skutečného živého bulh. jazyka. Znal přitom některá dosavadní mluvnická pojednání, mluvnici Neofita Rilského (podle ní ve skutečnosti zpracoval ve své gramatice soustavu slovesných časů), mluvnici Chr. Pavloviče Dupničanina, Momčilovovo pojednání o bulharštině a ze zahraničních prací Kopitarovo vydání Glagolity Cloziana a Vostokovovu edici Ostromirova evangelia. Nezmiňuje se nikde o tom, že by znal mluvnické práce J. Dobrovského, mluvnici a slovník Vuka St. Karadžiče nebo — v jeho době věhlasné — práce Jac. Grimma, přestože měl jistý přehled o kulturním a vědeckém životě v tehdejší Evropě. Pokud by nemohl přihlédnout k výsledkům soudobé slovanské filologie při zpracování prvního vydání své mluvnice, mohl tak učinit při přípravě jejího druhého vydání z r. 1848, tj. již po jeho pobytu v Praze a Lipsku. Avšak toto druhé vydání se shoduje s vydáním prvním, a to bez zřejmých změn.

Mluvnice je rozdělena na část o tvarosloví, syntaxi, pravopisu a ortoepii. Na konci je připojen slovníček cizích výpůjček (tureckých a řeckých) s uvedením jejich bulh. ekvivalentů. Mluvnice vychází v převážné části z mluveného bulh. jazyka, není však prosta některých csl. jevů, např. gen. sg. mask.-neutr. adjektiva -ago (-igo), dat. sg. -omu, některých tvarů uváděného skloňování osobních zájmen a časování sloves. Totéž platí o jeho pravopisné soustavě (můžeme ji chápat jako praxi psané jazykové kultury podle autorovy novobulharské koncepce). Zadní redukovaný vokál ă označuje grafémem užívaným v csl. pro zadní nosovku, nebo zachovává grafické psaní koncových tvrdých a měkkých jerů. Přitom však slova jako azъ, sněgъ označuje za jednoslabičná, prolětь za dvojslabičné a dobytǫkъ za tříslabičné. Užívání měkkých jerů na konci slov je dalším projevem jeho závislosti na csl. tradici.

Z hlediska stavu tehdejší slovanské jazykovědy Bogorovova mluvnice není teoreticky přínosná (bohužel neměl možnost seznámit se s průkopnickými mluvnickými pracemi J. Dobrovského), avšak z hlediska dějinného vývoje bulh. mluvnictví představuje zřejmý krok kupředu. Ten spatřujeme nejen v uspořádání a rozsahu popisovaného jazykového materiálu, ale především v hodnotě společenské a jazykově politické.

S rozvojem české slovanské jazykovědy se I. Bogorov podrobně seznámil v r. 1844, kdy na cestě do Lipska navštívil v Praze P. J. Šafaříka. Tehdy také P. J. Šafařík poznal jeho právě vydanou bulh. mluvnici. Nepřihlédl k ní však ani v nejbližším — třetím — vydání Slovanského národopisu z r. 1849. V této vskutku klasické práci se zmiňuje jen o mluvnici Pavlovičově a Neofita Rilského, z níž čerpal poměrně dosti údajů o současném bulh. jazyce (srov. mou studii v SlavPrag, 29, 1987).

Podruhé I. Bogorov prokazatelně navštívil Prahu v r. 1847, když se vracel ze studií v Lipsku. Tehdy byl také v knihovně Vlasteneckého muzea v Čechách (nyní [216]Národní muzeum v Praze) u V. Hanky a do jeho památníku zapsal s datem 28. dubna 1847 významná slova, která umožňují dělat závěry o zdrojích jeho vlasteneckého národního uvědomění: „Ot tuk mi be mojt brod za našijat narod. Pomen za dobroto poznanstvo s V. Ganka. Ivan Andreov“ (uvádím podle sdělení Zd. Urbana). Dá se předpokládat, že V. Hanka ukázal mladému bulh. studentovi muzejní sbírky slovanských knih a rukopisů a že jej seznámil s knižní produkcí jednotlivých slovanských národů. Není prokazatelné, že by se I. Bogorov zúčastnil Slovanského sjezdu v r. 1848 v Praze, je však zřejmé, že se v r. 1867 zúčastnil manifestační pouti Slovanů do Moskvy.

V Bogorovově mluvnici je zastoupen východobulharský nářeční základ, což se ukázalo z hlediska dalšího vývoje bulh. spisovného jazyka jako předvídavé. Západobulharské diferenční jevy jakoby neznal, nezmiňuje se o nich, nejspíše proto, že je nepovažoval za potřebné pro jazykovou výuku školní mládeže. Té chtěl poskytnout jednolitý obraz kultivovaného živého jazyka bez variability jeho jednotlivých jevů. Také v tomto směru se liší jeho mluvnice od mluvnice Neofita Rilského, která přihlíží k nářečnímu rozrůznění celonárodního bulharského jazyka.

Pro bulharské skloňování I. Bogorov předpokládal pět pádů (nom., gen., dat., akuz. a vok.) a pojímal je na základě funkcí pádů ve flektivních jazycích, především podle řečtiny. Předepisoval jednu formu určitého postpozitivního členu (v tvrdé a měkké variantě substantivního zakončení), u adjektiv rozlišoval krátkou a dlouhou formu, u osobních zájmen uváděl některé ohebné tvary nepřímých pádů (ve shodě s csl. a některými bulh. dialekty), u forem číslovek syntakticky složených (od jedenácti výše) se dal ovlivnit jejich csl. podobou; u sloves vedle obvyklé soustavy tvarů pro osoby, čísla, časy a způsoby upozornil také na modus nepřímé zkušenosti. V části věnované skladbě se zaměřil na elementární údaje o užití jednotlivých pěti pádů (srov. výše). Bogorovův návrh na bulh. pravopis není naštěstí zcela originální. Stojí na polovině cesty mezi pravopisem fonetickým a etymologicko-historickým podle csl. tradice.

I. Bogorov se v bulh. kulturním životě (a o jeho rozvoj usiloval celý život) proslavil nejen jako autor novobulharsky koncipované mluvnice, ale také jako zakladatel a vydavatel prvního bulh. časopisu Bălgarski orel (Lipsko 1846—1847) a dalších bulh. periodik (redigoval a založil také Carigradski vestnik 1848—1862); to mělo značný vliv na šíření novobulharského spisovného jazyka mezi inteligencí a na rozvíjení stylu publicistického. Jako první Bulhar vydal bulh. lidové písně a přísloví (Bălgarski narodni pesni i poslovici. Kn. 1., Pešt 1842). Jeho sbírka posloužila F. L. Čelakovskému (znal ji z pražské muzejní knihovny) při přípravě bulh. části v sbírce Mudrosloví. I. Bogorov je autorem prvního francouzsko-bulharského a bulh.-francouzského slovníku (1869, 1871), bulh. výkladového slovníku (1871), dvojdílného bulh. slovníku (1881) atd. Pro školní mládež přeložil do bulharštiny Robinsona Crusoe (Cařihrad 1849) a napsal několik školních učebnic.

Na sklonku života, již po osvobození z osmanského jha, vyvíjel usilovnou kulturně jazykovou činnost a četnými formami bojoval za funkční zdokonalení bulh. spisovného jazyka, tehdy již oficiálního jazyka bulharského knížectví. Dostával se přitom stále častěji do rozporu s mladou, lingvisticky vzdělanou bulh. inteligencí a nedokázal pochopit její pojetí jazykové kultury (ani ona nechápala jeho společensky motivovaný purismus jako nástroj obrany svébytnosti národního jazyka). A přece jeho názor na východiska kodifikace spisovného bulh. jazyka, zasaženého cizím vlivem podmíněným politickou nadvládou nebo dosud nedotvořeného pro celé spektrum společenských funkcí, tedy názor, který zastával a v praxi uplatňoval již v 40. letech, byl tak blízký pozdějšímu chápání základů spisovného jazyka profesora slavistiky na pražské univerzitě M. Hattaly. Právě u něho se část bulh. filologů v 2. polovině 19. stol. vysokoškolsky vzdělávala a tyto poznatky přenesla do bulh. vědy. Jiní bulh. studenti v Praze se vzdělávali u J. Gebauera.

[217]Na konci života se I. Bogorov začal zabývat myšlenkou vytvořit společný spisovný jazyk pro všechny Slovany (srov. jeho spis Vseobštij slavjanskij ezik sravnen s francuzkij, 1887). Nebyl to jen projev rezignace z nepochopení jeho celoživotního úsilí na úseku jazykové kultury, jak se někdy uvádí, ale i výraz snahy začlenit v Bulharsku vytvářenou slovesnou kulturu do širšího slovanského kontextu a tím jí umožnit — podle jeho pojetí — širší rozsah společenského působení než pouze na domácí půdě. Tento jazyk měl také umožnit bulh. příjemci čerpat poznatky ze všech slovanských kultur. V tomto směru se I. Bogorov shodoval s J. Jungmannem, který, jak víme, byl rovněž zastáncem vytvoření takového společného všeslovanského jazyka (v Polsku týž názor zastával slavný lexikograf S. B. Linde). J. Jungmann šel dokonce tak daleko, že byl odhodlán v podmínkách tuhého metternichovského útlaku českého národa obětovat mu i český spisovný jazyk, který s tak velkou obětavostí pomáhal rozvíjet právě na úseku vědecké a umělecké (básnické) slovní zásoby.

Bogorovův život byl naplněn neúnavným úsilím o povznesení kultury bulh. spisovného jazyka; jeho záměrem bylo probudit u celého bulh. národa zájem o něj i o výchovně vzdělávací (odbornou) a uměleckou literaturu v něm psanou. Snažil se dát mu takovou podobu, která by byla blízká a srozumitelná všem příslušníkům konstituujícího se bulh. národa. Také to byl důvod, proč v tak velkém rozsahu nahrazoval slova cizího původu slovy domácími i uměle utvořenými. Podstatu (nikoli však nejšťastnější jazykovou realizaci) a obsah tohoto Bogorovova úsilí po osvobození z osmanského jha, kdy vrcholí jeho puristická aktivita, zcela správně pochopil slavista a historik Marin Stojanov Drinov (v letech 1878—1879 byl bulh. ministrem lidové osvěty), který v rozhovoru s pokrokovým básníkem Ivanem Vazovem měl prý jednoznačně vyslovit přání, aby bylo v Bulharsku takových Bogorovů více. Jiní jeho vrstevníci, a mezi nimi byli také významní bulh. spisovatelé, byli odlišného názoru. Nedocenili však přitom v plném rozsahu ty stránky jeho činnosti, které mají nesporně trvalou hodnotu a které vysoce oceňuje naše současná generace. K nim patří i Bogorovovo úsilí o kodifikaci jednotného celonárodního spisovného jazyka, které realizoval v zpracování bulh. mluvnice na základě živého novobulharského mluveného jazyka.

Slovo a slovesnost, ročník 48 (1987), číslo 3, s. 213-217

Předchozí Eva Hajičová, Karel Oliva, Petr Sgall: Odkazování v gramatice a v textu

Následující Jiří Kraus: Rétorika v popisu (a ovlivňování) společenské komunikace