Odkazování v gramatice a v textu

Eva Hajičová, Karel Oliva, Petr Sgall

[Články]

(pdf)

Референция в грамматике и тексте / Coreference in grammar and in text

Typickým odkazovacím (anaforickým) prostředkem je zájmeno třetí osoby, včetně svého nulového nominativního tvaru. Obecně je pojem odkazování obvykle odvozován ze vztahu reference; jde o výraz referující (odkazující) ke stejnému objektu, který už byl (nebo úplnějším výrazovým prostředkem bude) v daném komunikátu uveden (tzn. ke kterému referuje jiný výraz). Objektem tu není míněn předmět v realitě, ale jeho mentální obraz (prvek tzv. zásoby znalostí). K odkazování lze ovšem užít i mnoha různých výrazových prostředků jiných než zájmena on; patří sem zájmena ukazovací (fungující často též jako prostředky deiktické), vztažná a zvratná, ale také substantiva (přičemž nemusí vždy jít o opakování téhož substantiva nebo o užití synonyma, viz zejm. Daneš, 1985, s. 198n.) i různé typy elipsy. Koreference může být chápána jako pojem širší než odkazování především proto, že referenčně shodné (koreferenční) mohou být i prostředky užité v různých komunikátech; např. spojení ta židle může referovat v různých rozhovorech k téže židli. I koreferenční výrazy vyskytující se daleko od sebe v témž komunikátu lze pak chápat (ačkoli hranice tu je nejasná) jako referující k témuž objektu, ale ne anaforické.

Z jiného hlediska lze odkazování chápat jako širší pojem, neboť nevyžaduje nutně shodu reference, srov. např. Když nám shořel dům, postavili jsme ho znovu; nyní viz Conte (1986, s. 6).

V tomto článku chceme ukázat, že existují dvě oblasti odkazování, které se svou povahou od sebe liší; gramatickými pravidly je odkazování vymezeno tam, kde je vázáno na určité syntaktické vztahy uvnitř věty, zatímco povahu textového jevu má tam, kde není vázáno na strukturu věty a její hranice, ale tam pak v zásadě není jednoznačné. První, gramatická oblast se člení na dvě části: odkazovací vztah je dán buď přímo syntaxí věty, jako je tomu u tzv. elidovaného subjektu infinitivu např. ve větách Nařídili mu ležet, Rozhodl se nechodit tam (viz odd. 1.), nebo je odkazovací vztah vyjádřen zájmenem, které je svým významem vázáno na určitou syntaktickou relaci, totiž zájmeno vztažné nebo zvratné (viz odd. 2.). Pro druhou oblast, odkazování textové, je typickým (nikoli ovšem jediným) prostředkem odkazovací zájmeno, jehož význam je vágní; možnost odstranit vágnost při interpretaci promluvy je do značné míry dána přítomností určitých prvků ve významové stavbě věty (zejména jde o kontextovou zapojenost) a hierarchií prvků zásoby znalostí, které jsou společné mluvčímu a posluchači (přesněji: o kterých mluvčí předpokládá, že jsou oběma známé, společné; viz odd. 3.).

1. O prvním z výše uvedených typů odkazování se dnes v lingvistické literatuře široce diskutuje jako o tzv. vztahu řízení (control); přístup Chomského (1980) komentuje kriticky Růžička (1983), který zachycuje vztah řízení prostřednictvím podobnosti a rozdílnosti tzv. tematických rolí (hloubkových pádů, v jiné terminologii valenčních či intenčních pozic). Chomsky (1981) se ostatně sám zmiňuje o možnosti vymezit vztah řízení s pomocí těchto rolí. Tato myšlenka, v různých lingvistických přístupech již dříve zastoupená (viz např. Sgall, 1967, s. 163n.), je jedním z východisek podrobného zpracování u Bresnanové (1982). V tomto článku zůstaneme jen u odkazování neseného subjektem infinitivu, ačkoli je třeba z podobného hlediska zpracovat i přechodníky a slovesná jména, popř. i doplňková adjektiva. Vycházíme ze vztahu mezi slovesem řídícím (R) a závislým (D) a předpokládáme, že ve významovém zápisu věty má být explicitně zachycen vztah odkazování mezi některým z doplnění R a D (u D jde o doplnění odpovídající subjektu).[1]

[200]Růžičkův přístup je, jak se zdá, zapotřebí upřesnit v některých bodech, zejména proto, že a) slovesa „indiferentní“ vůči řízení nejsou omezena na malou skupinu (podobně jako John likes to insult friends a John likes to be insulted by friends, také další dvojice vět mají v „odkazovací“ pozici jednou konatele a jindy jiný aktant D: Jirka si přeje (se pokouší, snaží, bojí, stydí, odmítá) vyzkoušet Milana i … být vyzkoušen Milanem), b) podobnost mezi tematickými rolemi, jako je adresát, objektiv, popř. recipient ap., vyžaduje ještě další diskusi.[2]

Má-li být ve významovém zápisu věty zachycena synonymie souvětí jako Marie dětem zakazovala, aby byly dlouho vzhůru a „kondenzované“ věty Marie dětem zakazovala být dlouho vzhůru (k pojmu kondenzace viz Vachek, 1955), pak je třeba také zachytit, že podmět klauze s aby má dva významy, z nichž jeden je shodný s významem podmětu infinitivu (odkazování „řízené“ adresátem R) a druhý představuje vágní odkazování textové. Ve funkčním generativním popisu jazyka, se kterým pracujeme, jsou aktanty slovesa vymezeny jeho valenčním rámcem, zatímco volná doplnění jsou dána gramatikou, společně pro všechna slovesa (jen ta z nich, která jsou u některého slovesa obligatorní, jsou registrována v jeho rámci). Aby rámce mohly charakterizovat i gramatické odkazování, zachycují také další dvě relevantní skutečnosti:

a) které aktanty R se mohou nebo musejí účastnit vztahu odkazování spolu s některým aktantem D v pozici patientu;[3] zkratkou CorO označujeme množinu těch aktantů R, které se obligatorně účastní (jako antecedenty, „controllers“) relace odkazování, zatímco CorF označuje množinu antecedentů fakultativních; např. adresát slovesa odnaučit je prvkem CorO (Odnaučil ho odmlouvat: subjekt infinitivu, majícího funkci patientu, odkazuje k objektovému zájmenu, jež je adresátem řídícího slovesa); agens slovesa požadovat je prvkem CorF;

b) které aktanty D mohou být povrchovým podmětem; u českých sloves jde o agens a dále o patiens u sloves tvořících pasívum.

Při generování významového zápisu souvětí, jehož R má ve svém rámci prvek CorO nebo CorF, může pak být v pozici takového aktantu D, který je potenciálním protějškem subjektu, generován zvláštní symbol, řekněme Cor; ten pak interpretujeme jako koreferenční s oním prvkem CorO nebo CorF (tj. ve vztahu odkazování s antecedentem). Generativní vymezení těchto zápisů je možné zajistit např. tak, že vyznačíme zvláštními indexy ty prvky intenčních rámců, které jsou prvky CorO (horní index O) a CorF (horní index F). Můžeme pak pro česká slovesa uvést tyto příklady rámců (kde užíváme zkratek Ag — agens, Pat — patiens, Adr — adresát):

Ag^O, Pat: tento rámec odpovídá např. slovesům opovážit se, osmělit se a v jednom z významů také bát se, přát si, potřebovat, ostýchat se aj.

Ag^F, Pat: usmyslet si, zasluhovat, strachovat se, snažit se, pokusit se, souhlasit aj.;[4]

[201]Ag, Adr^O, Pat: odnaučit, lákat aj.;

Ag, Adr^F, Pat: (vy)pomoci, prosit, žádat, rozkázat, zakázat, přesvědčit, přemluvit, přimět, nutit aj.;

Ag, (Adr^F), Pat: vyžadovat aj.;[5]

Ag, (Adr^O), Pat: zabránit;

Ag^F, Adr^F, Pat: žádat (v jednom z významů), nabízet aj.

Posledně uvedená skupina připouští ovšem dvojznačnost; např. ve větě Martin nabídl Josefovi chodit do práce až od osmi není jasné, zda podmět infinitivu odkazuje k agentu či k adresátu R. Jde tu však o dvojznačnost danou tím, že mluvnická pravidla připouštějí dvojí význam, tedy nikoli o vágnost, která je typická pro odkazovací zájmeno 3. osoby. Zdá se, že se odkazování k adresátu dává přednost: je tomu tak nejen ve větách jako Žádal nás nechodit tam (kde je obsahovým, kognitivním zřetelem prakticky vyloučeno, že by „nás“ žádal, aby „on“ nechodil), ale také např. v Žádal nás dostat o tom potvrzení (kde je dobře možné, že „jeho“ získání potvrzení závisí na „našem“ rozhodnutí, takže koreference subjektu D s agentem R není obsahově vyloučena). Kde adresát u R není, jde ovšem o odkazování k agentu; D přitom může být v pasívu (Žádal být zařazen do první skupiny) i v aktivu (Žádal mít právo rozhodovat o tom sám), ačkoli tu jde patrně o kontexty obsahově dost omezené (zatím není jasné, jakými podmínkami).

Tato skupina sloves, kde může být antecedentem odkazování buď agens, nebo adresát, ukazuje, že ve významovém zápisu věty nelze prostě převzít indexy aktantů ze slovníkových údajů (z rámců), ale že tu musí být vyznačeno, zda je antecedentem Ag nebo Adr (popř. žádný z nich, ale nanejvýš jeden). V proceduře generující významový zápis věty je tedy třeba zajistit, aby při lexikálním obsazování pozice s indexem F bylo vždy rozhodnuto a vyznačeno, zda v daném zápisu půjde o antecedent, nebo nikoli; jestliže už byl antecedent u daného výskytu slovesa vybrán, je tato možnost pro další aktanty vyloučena.[6]

2.1. Pokud jde o gramatické odkazování zájmeny, bylo už podrobně ukázáno jinde (Plátek a kol., 1984, zejm. s. 82n.), jak je možno popsat vztah mezi vztažným zájmenem a jeho antecedentem. V závislostním stromu lze tímto aparátem zajistit, že koreferenční vztažné zájmeno nebude v relativní klauzi chybět; shoda v rodu a čísle je věcí povrchové struktury (převodních složek).

2.2. Další otázky jsou spojeny s funkcí zájmen zvratných. I když necháme stranou jejich užití tam, kde neodkazují k podmětu své klauze,[7] není snadné rozhodnout, jak máme popisovat vztah mezi větami (a) a (b) v takovýchto případech:

 

(1) (a) Marii Karel spatřil nedaleko od sebe.

     (b) Marie byla Karlem spatřena nedaleko od něho.

 

Jde tu o dvojice vět, které se liší jen co do aktivní a pasívní vazby (a ovšem i svou stylistickou platností; (b) je jistě neobratné); mají shodné aktanty (Marie má v obou postavení patientu, Karel postavení agentu) i aktuální členění (počítáme tu s těmi významy obou vět, které se shodují jak co do hranice mezi základem a ohniskem, [202]tak co do stupnice výpovědní dynamičnosti). Dvojice vět, které splňují uvedené podmínky, ale nejsou spojeny s rozdílem mezi zvratným a odkazovacím zájmenem, splňují, podle všeho, co se zatím podařilo zjistit, podmínky pro věty synonymní (o těch viz Sgall, 1976); nebyl zatím nalezen protipříklad, totiž dvojice takových vět, která by neměla shodné pravdivostní podmínky; užití pasívní věty je pravdivé (nepravdivé) právě tehdy, je-li (vzhledem k témuž možnému světu a s touž identifikací reference) pravdivé (nepravdivé) užití odpovídající věty aktivní.[8]

Uvedené zjištění nasvědčuje tomu, že věty z příkladu (1) mají společný význam, tzn. že také spojení od sebe a od něho mají alespoň jeden význam společný. Předpokládáme-li, že zájmeno se má jediný význam, a to koreferenční (že tedy může být ve významovém zápisu věty reprezentováno symbolem COR), pak by bylo nasnadě počítat s tím, že i zájmeno on má tento význam, ovšem vedle významu jiného, spojeného s koreferencí textovou (v tomto druhém významu jde zřejmě o koreferenci neurčitou, vágní; od něho v (1) (b) může mít jako koreferenční antecedent i výraz z předcházející výpovědi, např. Každý hoch hledal své děvče nejdřív v blízkosti nově příchozího).

Tento přístup k významu zájmena on má své nevýhody. Jednak ho totiž nelze omezit tak, že bychom toto zájmeno považovali za dvojznačné jen u pasívních konstrukcí, takže pak musíme počítat s takovou dvojznačností zájmena on obecně: jedním jeho významem je COR a druhý je spojen s textovým odkazováním. Dále pak narazíme na otázku, zda můžeme neurčitost textového odkazování omezit tak, že by subjekt dané klauze (predikace) nemohl být antecedentem zájmena on.[9] Takové omezení se jeví jako adekvátní jednak proto, že umožní sémantické odlišení platnosti COR a druhého významu zájmena, a jednak zejména i proto, že např. ve větách jako (2), (3) zájmeno on (které tu zřejmě nemůže mít význam COR) nikdy k subjektu neodkazuje:

 

(2) Jirka ho viděl.

(3) Jirka mu uvěřil mnoho nesmyslů.

 

Poznamenejme, že ve větě závislé zájmeno on ve vágním (textovém) významu může mít subjekt řídící věty jako svůj koreferenční antecedent; to se týká jak věty (4), tak i věty (5), kterou — ve smyslu odd. 1. — považujeme v jednom významu za synonymní s větou (6), tzn. počítáme u ní s tím, že jedním z významů zájmena on (zde v nulovém tvaru) je COR.

 

(4) Jirka mu uvěřil mnoho nesmyslů, které se ho týkaly.

(5) Nařídil jim, aby tam nechodili.

(6) Nařídil jim nechodit tam.

 

[203]Zůstává pak otevřenou otázkou, jak vymezit ty syntaktické pozice, ve kterých je COR jedním z významů zájmena on.[10] Jak uvidíme v odd. 2.3., přes uvedené nevýhody je řešení počítající s významem COR v některých postaveních zájmena 3. osoby podporováno tím, že u zájmen svůj a jeho v některých pozicích obdobnou synonymii popírat nelze.

V některých lingvistických směrech se pracuje s předpokladem, že zájmeno 3. osoby odkazuje (referuje) vždy mimo svou klauzi, zatímco zájmeno zvratné referuje vždy do své klauze (ale ne vždy k podmětu), viz např. Lapointe (1986, s. 235). Podívejme se z tohoto hlediska na několik příkladů:

 

(7) Jiřina koupila knihu od Marie pro sebe/pro ni.

(8) Dej ty knihy na sebe.

(9) Kniha byla vydána krajským nakladatelstvím pro něj a pro jeho příznivce.

 

V příkladu (7) je pro sebe koreferenční jen se subjektem, nikoli se slovem Marie, ačkoli to nesporně patří (i ve smyslu Chomského D-struktury) do stejné klauze jako zájmeno (což by snad mohlo být sporné ve větě (1) (b) o slovu Karlem); pro ni může být koreferenční s Marie (např. je-li předložkou od vyjádřen vztah autorství), ale nikoli se subjektem. V příkladu (7) má tedy subjekt zcela jasně jiné postavení z hlediska koreference než jiné substantivní části klauze; tím je vyvrácena obecná platnost výše uvedené charakteristiky rozdílu mezi dvěma typy zájmen. Příklad (8) však ukazuje, že zvratné zájmeno může mít i jiný antecedent než subjekt; je třeba vyjasnit, za jakých podmínek k tomu v jednotlivých jazycích dochází (srov. dvojznačnost vět jako Měl nohy od sebe, Ty dva termíny jsme dali příliš blízko k sobě, ale jednoznačnou koreferenci se subjektem ve větách jako Dali jsme vám to kvůli sobě, Vylíčili jsme vztahy mezi sebou;[11] různé druhy příslovečných doplnění se tu zřejmě chovají různě a zdá se, že jsou i případy, kdy úsudek českých mluvčích nebude bezpečný nebo jednotný: lze říci např. Dali jsme vám to pro sebe, ne pro nás?). V příkladu (9) víceznačnost zájmena něj jistě zahrnuje i možnou koreferenci se subjektem.

2.3. Ještě složitější a méně jasné jsou otázky reference reflexívního posesíva, tj. zájmena svůj, které syntakticky nezávisí přímo na slovesu, nýbrž na některém z jeho doplnění, takže u doplnění majících v tom či onom stupni povahu kondenzační (nominalizační) často nacházíme nejasnosti spojené s otázkou, ke kterému z obou podmětů (závislé, tj. nominalizované, nebo řídící predikace) se zájmeno referenčně vztahuje.

Jak upozornila Panevová (v tisku), která navazuje na Daneše a Hausenblase (1962) a Bílého (1981, 1983), je třeba věnovat pozornost zejména větám s nominalizovanou závislou predikací, jejíž subjekt se referenčně neshoduje se subjektem predikace řídící. Je třeba tu rozlišovat různé případy, např.:

 

(10) Marie se dožívá jubilea v plném rozkvětu svých sil.

(11) Po atentátu na svého předchůdce je M. jmenován vrchním velitelem vojenských sil (Svobodné slovo).

 

V příkladu (10) je rozkvět jednoznačně dějové substantivum (implicitní predikát) a přesto svých odkazuje k subjektu predikátu řídícího, což je patrně podmíněno frazeologickou povahou uvedeného spojení. Ve větě (11) je predikační (nominalizační) povaha spojení po atentátu méně jasná; autor textu ji zřejmě v úvahu nebral [204]a koreferenčně spojil posesívní zájmeno s podmětem hlavní věty, čtenáři však tato stylizace sugeruje i shodu se subjektem (konatelem) nominalizované predikace (a tedy referenční totožnost obou subjektů, kterou autor textu rozhodně na mysli neměl).

Částečná synonymie zvratného posesíva se zájmenem 3. osoby je zřejmá ve větách jako (12), ale tam, kde se subjekty obou predikací referenčně neshodují, je patrně pro mnoho mluvčích jednoznačným antecedentem zájmena svůj subjekt predikace závislé, viz např. (13):

 

(12) Děti zveřejňují zprávy o svých/jejich pozorováních.

(13) Zdeněk vytýkal Milanovi zveřejnění svých/jeho rukopisů.

 

Stálo by za podrobný průzkum zjistit, jak chápou různí mluvčí referenční platnost těchto zájmen, např. zda (a pro jakou skupinu mluvčích) může ve větě (12) i jejich odkazovat k subjektu děti, zda ve větě (13) může i svých odkazovat ke Zdeňkovi (jeho tu zřejmě může mít antecedent Zdeněk, Milanovi i jiný, z kontextu). Kodifikační pravidla jsou v této oblasti nejasná a nepřesná, ale patrně také úzus v různých ohledech kolísá.

Zcela jednoznačná není platnost zvratného posesíva ani u některých vazeb infinitivních (tedy zřetelně nominalizačních), ať už jde o vazby typu probíraného zde v odd. 1., nebo o tzv. slovanský infinitiv s akuzativem; srov. příklady (správné, i když ne běžné):

 

(14) Profesor Karla požádal přednést svůj referát.

(15) Mirek slyšel Pavla zpívat svou píseň.

 

V některých spojeních je užití reflexívního posesíva úplně nebo téměř vyloučeno, ačkoli kodifikační pravidlo o shodě s podmětem nominalizované predikace by ho vyžadovalo. To se týká především pozice uvnitř podmětové části řídící věty, srov. rozdíl mezi příklady (16) a (17):

 

(16) Matka byla plně zaměstnána péčí o své děti.

(17) Matku plně zaměstnávala péče o její (své?) děti.

 

Překážkou pro využití zájmena svůj je také všeobecná povaha podmětu; neexistují věty jako (18):

 

(18) *Mluvilo se tam jen o svých příhodách.

 

Zájmeno svůj je v některých případech dvojznačné, totiž koreferenční s konatelem nominalizované predikace nebo s podmětem věty řídící; vybírá se pak podle obsahové souvislosti, takže v (19) jde o odkazování k podmětu hlavní predikace, v (20) k podmětu predikace nominalizované:

 

(19) Jan četl s nepochopením o dobrodružném útěku spolužačky své dcery z internátu.

(20) Toto drama líčí zápas venkovanů o svou půdu (příklad F. Daneše a K. Hausenblase, 1962). Je tu možné i užití zájmena odkazovacího; je výhodné tam, kde odstraní homonymii:[12]

 

(21) Vybízeli ho k dostavění jeho domu.

 

Je tedy zřejmé, že v některých případech lze význam zájmena svůj (odpovídající tektogramatickému symbolu COR v určitých syntaktických pozicích, zejména při závislosti typu ‚přináležitost‘, popř. ‚posesivita‘) chápat jako shodný s jedním z vý[205]znamů posesívního zájmena nereflexívního (přičemž zájmeno 3. osoby má vedle toho i svůj základní význam, totiž vágní odkazování textové).

3.1. Zatímco při gramatické koreferenci, jak jsme viděli v předchozích částech stati, určují gramatická pravidla, co je antecedentem odkazujícího výrazu (i když ne vždy jednoznačně), při koreferenci textové je určení antecedentu záležitostí posluchačovy interpretace textových vztahů, je tedy v zásadě neurčité, vágní. U odkazovacích zájmen jako on obvykle nepoznáme z věty, v níž se vyskytují, zcela bezpečně, co je jejich antecedentem. I taková co do koreference zdánlivě jednoznačná věta jako (22) může totiž v komunikátu následovat např. po větě (23) a pak je přinejmenším nejasné, zda podmět k přísudku neřekl odkazuje ke Karlovi nebo k Petrovi.

 

(22) Ačkoli jsme Karla našli včas, nic nám neřekl.

(23) Petr slíbil, že nám všechno řekne, najdeme-li Karla.

 

Nejméně neurčitá je koreference v češtině patrně tehdy, jestliže nulový tvar podmětu může mít za antecedent podmět předcházející koordinované klauze v souřadném souvětí.

 

(24) Karel přišel včas, ale nic nám neřekl.

 

Tady je antecedentem podmětu druhé klauze s velkou pravděpodobností slovo Karel, ale v případě, že jde o pokračování po větě (25), je přece jen i druhý případ možný (ačkoli méně pravděpodobný).

 

(25) Petr slíbil, že nám všechno řekne, přijde-li Karel.

 

V angličtině je, jak se zdá, platnost nulového tvaru podmětu v takové pozici stejně jednoznačná jako u koreference gramatické, srov. (26); je-li antecedent v předcházející výpovědi, pak nelze podmětové zájmeno vypustit, srov. (27):

 

(26) Charles came in time, but told us nothing.

(27) Peter promised to tell us everything if Charles came. Charles came in time but he told us nothing.

 

S výjimkou takovýchto specifických případů však rozhodují u zájmena on (i u substantiva a jeho elipsy) zřetele textové, nadvětné. Jde tedy v zásadě o vztahy z oblasti užívání jazykového systému (sdělování, parole, performance), i když v nich ovšem mohou hrát roli také jednotlivé faktory gramatické (prvky jazykového systému, langue).

Na základě rozboru tří set příkladů z textů různých druhů lze předpokládat, že tu hrají roli především tři faktory, totiž A) stupeň aktivace (aktualizace) jednotlivých prvků té části zásoby znalostí, o které mluvčí předpokládá, že je společná jemu i posluchači,[13] B) postavení antecedentu z hlediska aktuálního členění a C) postavení antecedentu ve stavbě věty (významové i povrchové). Probereme stručně tyto tři zřetele.

A) Aktivaci prvků zásoby znalostí ve vztahu k aktuálnímu členění a ke koreferenci probírají Hajičová a Vrbová (1981, 1982).[14] Jak tomu v textové lingvistice často bývá, můžeme jejich závěry přenést z komunikátu anglického na český, ovšem

 

[206]

Obr. 1. Průběh změn ve stupních aktivace

 

[207]s nutnými úpravami danými rozdílností stavby obou jazyků (v tomto případě je třeba pamatovat na vztah mezi českým nulovým tvarem zájmena on v nominativu a anglickými nepřízvučnými zájmennými tvary). Výchozí body aparátu, který by umožnil popsat rozdíly a změny v aktivaci prvků zásoby znalostí, lze stručně charakterizovat takto:[15]

Vezměme předběžně za základní jednotku (jeden stupeň) rozdílů aktivace rozdíl, který je po vyslovení (a interpretaci) výpovědi S mezi prvkem vyjádřeným vlastním ohniskem S (ten je aktivovanější) a vlastním základem S (ten je o jednotku méně aktivován). Pak můžeme formulovat tato pravidla (týkající se výpovědi, která následuje po S):

(1) Je-li prvek vyjádřen slabým (nedůrazným) odkazovacím zájmenem, stupeň jeho aktivace se nemění.

(2) Je-li prvek vyjádřen substantivem (nebo důrazným tvarem zájmena) v pozici vlastního ohniska, získává maximální stupeň aktivace.

(3) Je-li prvek vyjádřen substantivem v základu výpovědi, má pak aktivaci o jeden stupeň nižší než maximální.

(4) Mění-li se stupeň aktivace prvku p, pak se mění i stupeň aktivace prvků s ním přímo asociovaných; ty mají aktivaci o dva stupně nižší než p (pokud ovšem nejsou v dané výpovědi přímo zmíněny).

(5) Výrazy jako Pokud jde o … (na začátku věty) umožňují přiřadit poměrně vysoký stupeň aktivace — viz (3) — i prvku, který byl předtím aktivován poměrně málo.

(6) Aktivace prvku ve výpovědi nezmíněného se snižuje o dva stupně, s výjimkou asociovaných prvků, pro které platí pravidlo (4).

Jak už řečeno (viz pozn. 15), je třeba počítat nejen se stupni aktivace po každé výpovědi, ale i v jejím průběhu. V následujícím příkladu proto rozdělujeme souvětí na jednotlivé klauze a pracujeme s aktuálním členěním těchto klauzí; je to ovšem jen předběžný postup, který bude třeba v průběhu dalšího výzkumu zpřesnit. Klauze číslujeme pro přehlednost:

(1) Školní zahrada byla plná žáků. (2a) Mluvili nahlas, (2b) ale učitelé je nenapomínali, (2c) protože byli vzrušení. (3) Venku čekali rodiče. (4a) Jeden z otců stál před mikrofonem, (4b) zřejmě byl připraven začít mluvit. (5a) Děti se uklidnily (5b) a učitelé je seřadili. (6) Žáci i učitelé byli ve slavnostní náladě. (7) Učitelé byli vážní. (8) Vážní byli všichni dospělí přítomní v zahradě. (9) Byli oblečeni ve svátečním. (10a) Pokud jde o žáky, ti měli školní uniformy, (10b) které byly čerstvě vyprány a vyžehleny. (11) Nejmenší měli i sněhobílé límce. (12a) Jeden z rodičů přistoupil k největšímu chlapci (12b) a zeptal se ho: (13) „Smí se tu sedět na zemi?”

Na obr. 1 je čarami znázorněn průběh změn ve stupních aktivace jednotlivých prvků (maximální aktivace je vlevo). Nezaznamenáváme tu rozdíly v lexikálním odkazování (žáci — děti aj.); tečkované čáry naznačují asociační vztahy mezi prvky v textu zmíněnými (ve svátečním — školní uniformy — límce; učitelé, rodiče — dospělí); čárkovaně označujeme vztah „jeden z nich“ (rodiče — jeden z otců; žáci — největší chlapec).

Vysvětlivky k obr. 1:

Jednotlivé prvky jsou označeny zkratkami: Ž — žáci (děti), Z — zahrada, U — učitelé, R — rodiče, M — mikrofon, Š — sváteční (šaty). Ve schématu bereme v úvahu jen prvky zmíněné, nikoli asociované, tzn. není tu ilustrována aplikace pravidla (4).

[208]S pomocí tohoto (zatím jen zcela předběžně načrtnutého) způsobu zachycení změn aktivace můžeme studovat podmínky užití jednotlivých koreferenčních prostředků: zájmena jako ho, to lze užít tehdy, je-li některý prvek aktivován výrazně více než všechny ostatní prvky, které lze těmito zájmeny označit; rozdíl o jeden stupeň tu nestačí — proto je např. podmět věty (2c) koreferenčně nejasný (učitelé nebo žáci?); anaforické užití substantiva v singuláru bez přívlastku podobně předpokládá, že jeden z objektů tímto substantivem označovaných je aktivován více než ostatní; jinak je nutné užít prostředku jako jeden z — viz klauzi (4a) — nebo substantiva rozvinutého — viz ohnisko klauze (12a).

Takový aparát umožní také zachytit stupnici mezi objektem, který je v textu jen okrajově zmíněn (mikrofon, límce aj. v našem textu), a objektem, který je zachycen jako skutečné téma celého komunikátu, tj. jehož aktivovanost v celém textu neklesá pod určitou mez. Už tato formulace ukazuje, že pojem téma komunikátu (diskursu, textu) je mnohem méně vyhraněn než pojem základu věty. Existuje tu řada mezistupňů a není zatím vůbec jasné, jak by mělo být téma textu (popř. textového úseku) vymezeno (jaký minimální stupeň aktivace může mít, popř. za jakých podmínek, na jak dlouho a kolikrát může jeho aktivace klesnout i pod toto minimum, viz např. klesání aktivace objektu žáci ve výpovědích (4), (8)—(9) pod stupeň —3). Je-li možno za téma našeho ilustrativního komunikátu považovat objekt, který lze chápat jako ‚situace před zahájením slavnosti‘, znamená to, že téma komunikátu vůbec nemusí být v komunikátu přímo zmíněno. Jistě je třeba počítat s tím, že existují komunikáty bez jednotného tématu; např. dialog může přecházet od jednoho tématu k druhému, třeba i bez hypertematického nebo jiného pojítka.

Pro strukturu komunikátu je patrně podstatné to, že se v jeho úsecích mohou témata střídat, jednotlivé tematické prvky se tu mohou různě kombinovat a komunikát může obsahovat celou hierarchii témat.[16] Lze např. říci, že tématem prvního úseku naší ukázky — výpovědi (1) a (2) — jsou žáci, pak následuje úsek tematicky zaměřený na rodiče (výpovědi (3) a (4)), další úsek o dětech a učitelích, úsek o všech dospělých — výpovědi (8) a (9), pak opět o žácích, potom o jednom z rodičů. Časté ovšem je, že v první výpovědi úseku se jeho téma objevuje jako prvek ohniska. Základ i ohnisko mají zpravidla víc než jeden prvek, takže není zcela jednoduchým úkolem popsat, jak je možné dělit s pomocí obecných pravidel text na úseky na základě analýzy aktuálního členění jednotlivých výpovědí, jak lze zachytit těsnější a volnější vztahy mezi úseky ap.[17]

Jako příklady, ve kterých základ výpovědi odkazuje k ohnisku výpovědi předchozí (tedy k prvku, který má v daném okamžiku nejvyšší stupeň aktivace), můžeme uvést klauze (2a), (4a), (8), (9); o jeden ze základových prvků jde např. v klauzi (12b).

B) Jak už jsme upozornili a jak je známo z dřívějších prací o aktuálním členění, často je základ výpovědi (nebo klauze) referenčně shodný se základem výpovědi (klauze) předcházející. Jde o tendenci neměnit pozici koreferenčních prvků v aktuálním členění užitých vět. To se týká např. základů výpovědí (2c), (4b), (7), (11) a jednoho ze základových prvků v (2b), (5b), (12b).

C) Vedle výše uvedených faktorů podmíněných významovou stavbou věty (a pragmatickým zázemím některých jejích aspektů) mají však pro odkazování svou závažnost i faktory dané mluvnickou stavbou věty (povrchovou syntaxí). Zejména jde o známou tendenci zachovávat povrchový podmět za sebou jdoucích výpovědí. V textových úsecích jako Honza našel Mirkovo pero a odevzdal mu ho nebo Jirka [209]přišel o něco později, Čekal chvíli přede dveřmi je velmi pravděpodobné, že nulový tvar zájmena koreferenčně odkazuje k podmětu předcházející výpovědi; to platí i o výše uvedených příkladech (22) a (24), a také o subjektu věty pasívní, viz např. (z textu o elektronice): Makro PUTR je určeno k výstupu věty s odpovědí na ovládacím psacím stroji. Používá se pouze pro soubory deklarované makrem DTECN.

Jsou časté jak případy, kdy je podmět předcházející výpovědi obsažen v jejím ohnisku — viz výše bod A, tak zejména i ty, ve kterých je to podmět základový — viz bod B.

U dalšího faktoru se působení významové a povrchové stavby věty většinou shoduje; jde tu o závažnost syntaktické hierarchie klauzí v souvětí. V posloupnosti výpovědí i při souřadných spojeních se totiž ukazuje velmi silná tendence k tomu, aby se antecedent nacházel na stejné nebo vyšší úrovni větné hierarchie; to platí zejména o vedlejších větách závisejících na levém členu souřadné dvojice zprava (na který pravý člen dvojice zřídka koreferenčně navazuje), srov. např. Operační systém bude privilegovat úlohu, jejíž požadavek se vypsal jako první na obrazovku operátora, a paměťový segment, který jí (úloze, ne obrazovce) přidělil (systém, nikoli požadavek).

3.2. Zřetele uvedené sub A—C se ovšem kombinují různým způsobem a antecedent často není v předchozí části textu explicitně uveden; může pak být při sémanticko-pragmatické (obsahové) interpretaci věty určen jen ve spojení s inferenčními postupy; srov. tyto příklady, zčásti známé z předchozích diskusí:

 

(28) Přičti k naměřenému údaji šest procent a znásob to čtyřmi (to = výsledek předchozí operace).

(29) Jan Roháč se opevnil na Sionu se všemi svými věrnými. Již čtvrtý den je oblehla vojska panské jednoty (je = Jana Roháče a jeho věrné, tj. antecedentem je spojení základového podmětu s prvkem ohniska).

 

Nelze ani tvrdit, že by antecedent vždy vyplýval z kognitivního obsahu těsně předcházející výpovědi; někdy je určen i (nebo jen) některou z výpovědí dřívějších:

 

(30) Tonda šel rychleji, ale oklikou. Milan měl cestu kratší, takže nemusel spěchat. Na náměstí došli zároveň.

(31) Včera nás navštívil strýc Evžen. Měli jsme zrovna spoustu práce. I když nepřijel v nejvhodnější dobu, měli jsme z něho radost.

 

Tak je tomu také u některých výpovědí v příkladu z odd. 3.1. A, viz zejm. (5a), (12a); ve výpovědi (10) je užito i speciálního výrazového prostředku pro takovéto základové zmínění poměrně málo aktivovaného prvku. V jiných případech stačí prosté užití substantiva odkazujícího k antecedentu v dříve předcházejícím kontextu. Záleží tu nejen na stupni aktivace daného prvku zásoby znalostí, ale také na tom, zda jsou v daném okamžiku aktivovanější jen prvky, které tímto substantivem — nebo zájmenem — nemohou být označeny; jinak by bylo třeba užít složitější substantivní skupiny, s bližším určením; srov. např. podmět druhé věty v příkladu (32):

 

(32) V našem městě vzniklo nové malé divadlo, už třetí. Největší z našich divadel teď má převážně klasický repertoár.

 

Ukazuje se tedy, že teoretické zachycení všech předpokladů pro určování antecedentu textové koreference je záležitostí značně složitou. Aktivace prvků zásoby znalostí, zachování základu nebo subjektu atd. jsou pouze jednotlivými složkami aparátu, který posluchači k identifikaci antecedentu slouží; celý tento aparát je ovšem záležitostí psychologickou, není součástí jazykového systému, nýbrž jednou ze složek tzv. sdělovací kompetence, která zahrnuje i mimojazykové znalosti a schopnost usuzování.

[210]3.3. Pro takové úkoly, jako je automatická analýza textu (pro strojový překlad nebo pro účely počítačové procedury modelující porozumění komunikátu aj.), nelze ovšem za dnešních podmínek pracovat s modelem celého tak složitého aparátu. Musíme tu spoléhat na to, že příklady typu (29) ap. budou řídké; excerpce ukazuje, že tomu tak skutečně je.

Při formulování procedury, která by modelovala mezivětné odkazování, se zatím ukazuje jako výhodné dodržovat následující postup:

a) Při hledání antecedentu se opřít zejména o syntaktické jevy v předchozích větách, ale nezanedbávat ani aktuální členění. Prioritu by však v této „spolupráci“ měla mít syntax. Toto je základní, výchozí bod našeho postupu.

b) Aby bylo možné opírat se o syntax ve smyslu a), je třeba podržet koordinaci i ve výstupním zápisu syntakticko-sémantické analýzy věty. (Tento požadavek není v přímém vztahu k vyhledávání antecedentu, ale určuje podmínky kladené na výsledky případných předchozích procedur, aby takové vyhledávání bylo vůbec možné. Přesto jej pokládáme za důležitý v dané souvislosti.)

c) Je třeba zachovat (opět požadavek na předchozí procedury!) informaci o povrchovém subjektu; v excerpci se totiž vyskytuje velmi silná tendence (více než 50 % všech odkazů) odkazovat k povrchovému subjektu předchozí věty, a to bez ohledu na to, zda jde o větu aktivní či pasívní a zda je subjekt v základu či v ohnisku.

d) Je potřeba zachovat informaci o syntaktické hierarchii vět v textu, neboť, jak jsme uvedli v odd. 3.1. C, otázky syntaktické hierarchie jsou pro identifikaci antecedentu relevantní.

Pro praktické účely zatím zanedbáváme složité (s komplexním usuzováním spojené) situace výše uvedené, i takové, kdy antecedent následuje až za odkazem. Vyjdeme ze základů uvedených v a) — d), a budeme se proto snažit přidržet následujících principů:[18]

(1.) řešení odkazů budeme provádět důsledně „prohledáváním“ syntaktických struktur předchozích vět;

(2.) primárně se budeme vždy informovat o závislosti klauzí; podle toho vybereme nejvhodnější klauzi pro hledání antecedentu odkazu (nejbližší na stejné úrovni vlevo);

(3.) v klauzi začneme hledání vždy od podmětu, teprve poté budeme brát v úvahu další větné členy, při neúspěchu pokračujeme dalším krokem v bodu (2.).

Tento postup nevyřeší uspokojivě všechny případy textové koreference; ale procento správných řešení by mělo být, jak se zdá, dostatečné pro první praktické aplikace, např. při strojovém překladu.

Jistě bude možné dosáhnout dalšího zlepšení na základě zkušeností získaných v prvním období experimentů nebo poloprovozního uplatnění takto založené analýzy, až bude na základě dostatečně rozsáhlého počtu příkladů zjištěno, které obtížné případy se vyskytují s tou či onou četností, ev. pravděpodobností.

4. V oddílech 1. a 2., kde šlo o odkazování gramatické, jsme se soustředili na otázky teoretického popisu; až po dalším empirickém, materiálovém výzkumu bude ovšem možno zjistit, zda lze v rámci teoretického popisu jazykového systému vystačit na tektogramatické rovině s jediným symbolem COR pro různé typy gramatického odkazování a různé jeho výskyty, jejichž vztahy k antecedentům se rozmanitě kombinují.

V oddílu 3., u odkazování textového, jsme ukázali na aplikační zřetele, závažné pro počítačově implementované modely sdělovacích procesů. Teoretický popis je tu [211]velmi složitou mezioborovou záležitostí a praktické uplatnění je zatím do značné míry odkázáno na předběžné odhady a dílčí postupy, které bude třeba postupně zdokonalovat. Přes uvedené obtíže se ukazuje, že je dnes už i v oblasti struktury textu možno postupně vypracovat takové podklady, které umožňují uplatnit lingvistické přístupy v rámci náročných systémů automatické analýzy textů.

 

LITERATURA

 

BÍLÝ, M.: Intersentential pronominalization and functional sentence perspective. Lund 1981.

BÍLÝ, M.: Some remarks on the Government-Binding theory and anaphora. Nordic journal of linguistics, 6, 1983, s. 37—53.

BRESNAN, J.: Control and complementation. In: The mental representation of grammatical relations. Ed. J. Bresnan. Cambridge (Mass.) - London 1982, s. 282—390.

COMRIE, B.: Reflections on subject and object control. Journal of semantics, 4, 1985, s. 47—65.

CONTE, M. E.: Textreferenten und Typen anaphorischer Wiederaufnahme. In: Papiere zur Textlinguistik, 51. Hamburg 1986, s. 1—15.

DANEŠ, F.: Věta a text. Praha 1985.

DANEŠ, F. - HAUSENBLAS, K.: Přivlastňovací zájmena osobní a zvratná ve spisovné češtině. AUC. SlavPrag, 4, 1962, s. 191—202.

GROSZ, B. J. - SIDNER, C. L.: Attention, intentions, and the structure of discourse. Computational linguistics, 12, 1986, s. 175—204.

HAJIČOVÁ, E.: Focussing — a meeting point of linguistics and artificial intelligence. In: Proceedings of the conference AIMSA 1986. Sofia (v tisku).

HAJIČOVÁ, E. - PANEVOVÁ, J. - SGALL, P.: Coreference in the grammar and in the text I. Prague bulletin of mathematical linguistics, 44, 1985, s. 3—22; II, 46, 1986, s. 1—12; III (v tisku).

HAJIČOVÁ, E. - VRBOVÁ, J.: On the salience of the elements of the stock of shared knowledge. Folia linguistica, 15, 1981, s. 291—303.

HAJIČOVÁ, E. - VRBOVÁ, J.: On the role of the hierarchy of activation in the process of text understanding. In: COLING 82. Ed. J. Horecký. Amsterodam 1982, s. 107—113.

CHOMSKY, N.: On binding. Linguistic inquiry, 11, 1980, s. 679—708.

CHOMSKY, N.: Lectures on government and binding. Dordrecht - Cinnaminson 1981.

KOENITZ, B.: Genus verbi in Infinitivkonstruktionen der tschechischen Sprache der Gegenwart. Zeitschrift für Slawistik, 17, 1972, s. 636—646.

LAPOINTE, S. G.: D. T. Langendoen — P. M. Postal: The vastness of natural languages. Oxford 1984; rec. in Linguistics and philosophy, 9, 1986, s. 225—243.

LÖTSCHER, A.: Satzakzent und funktionale Satzperspektive im Deutschen. Tübingen 1983.

PANEVOVÁ, J.: Formy a funkce ve stavbě české věty. Praha 1980.

PANEVOVÁ, J.: The Czech infinitive in the functions of objective and the rules of reference. In: Language and discourse: Test and protest. Ed. J. Mey. Amsterdam - Philadelphia 1986, s. 123—142.

PANEVOVÁ, J.: K voprosu o refleksivnoj pronominalizacii v češskom jazyke. In: Linguistische Arbeitsberichte 54/55, sborník věnovaný R. Růžičkovi. Lipsko (v tisku).

PLÁTEK, M. - SGALL, J. - SGALL, P.: A dependency base for a linguistic description. In: Contributions to functional syntax, semantics, and language comprehension. Ed. P. Sgall. Praha - Amsterdam 1984, s. 63—97.

RŮŽIČKA, R.: Remarks on control. Linguistic inquiry, 14, 1983, s. 309—324.

RŮŽIČKA, R.: Control in competing frameworks. In: Language and discourse: Test and protest. Ed. J. Mey. Amsterdam - Philadelphia 1986, s. 101—122.

SGALL, P.: Generativní popis jazyka a česká deklinace. Praha 1967.

SGALL, P.: K obecným otázkám sémantiky věty. SaS, 37, 1976, s. 184—194.

VACHEK, J.: Notes on the so-called complex condensation in Modern English. SPFFBU A3, 1955, s. 63—77.

 

[212]R É S U M É

Coreference in grammar and in text

Two kinds of coreference (or anaphora) are being distinguished: a) coreference conditioned by rules of grammar, often discussed under the heading of control, and b) textual, indistinct anaphoric relations rendered by such means as the 3rd person pronoun. It is not easy to draw the boundary line between the two kinds, but the main point of the distinction is clear: while grammatical coreference, specified by rules of grammar, is either univocal or ambiguous (if the control rules allow for two different antecedents), the textual coreference is, in principle, indistinct.

Grammatical coreference concerns such typical means as the deleted subject of an infinitive and relative or reflexive pronouns, which are discussed in the first part of the paper (with reference to Czech).

Textual coreference (which, of course, occurs also within a single sentence) is then analyzed; a tentative formulation of the basic features of a mechanism is presented that would make it possible to handle by finite means the pragmatically based identification of the antecedents of anaphoric pronouns and similar means. In this connection, the notion of the hierarchy of salience (activation) in (what is supposed by the speaker to be) the stock of shared knowledge is discussed. It is also pointed out that a tendency to preserve the topic of the preseding utterance is significant, as well as to preserve the surface subject; also other grammatical factors (such as the depth of embedding) are taken into consideration. The impact of these tendencies for an automatic analysis of technical texts is discussed in the last part of the paper.

Slovo a slovesnost, ročník 48 (1987), číslo 3, s. 199-212

Předchozí Ladislav Nebeský: O dvou formálních zdrojích strukturace vět

Následující Jan Petr: K novému vydání bulharské mluvnice Ivana Bogorova