Nizozemský lexikografický projekt století

František Čermák

[Rozhledy]

(pdf)

Недерландский лексикографический проект столетия / A lexicographic project of the century in the Netherlands

Tak zní — a právem — jedna z mnoha tiskových charakteristik právě dokončeného projektu[1] sedmi slovníků, výkladového a šesti slovníků překladových, v oblasti nizozemského jazyka, který je v současném chápání dnes jednotným jazykem Nizozemí a vlámské poloviny Belgie. Je to dílo úctyhodné i z mnoha stránek pozoruhodné. Každý svazek jakožto samostatný slovník obsahuje kolem 12 miliónů znaků asi na 1600 stranách (o 80 řádcích), což představuje v heslech průměrný počet víc než 95 000. Pracovní tým, zahrnující na 300 většinou externích spolupracovníků, do projektu investoval, za rozhodující pomoci počítačů, v úhrnu na 300 „lidských“ let práce. Téměř neuvěřitelné jsou časové proporce: pouhých deset let. Nově utvořená společnost Van Dale Lexicografie,[2] financovaná nakladatelstvím Kluwer (v Nizozemí neexistuje akademická instituce obdobná našemu Ústavu pro jazyk český ČSAV), začala s teoretickou přípravou projektu v r. 1975 a poslední, dokonale typograficky vypravený svazek vyšel už na podzim r. 1986. Všech sedm svazků přišlo na trh během čtyř let. Srovnatelné slovníky najdeme u nás jen těžko; rozsahem je lze porovnat jen s nedávno vyšlým anglicko-českým slovníkem (Hais - Hodek, 1984 až 1985; asi 100 000 hesel) a s rusko-českým slovníkem (Kopecký - Havránek - Horálek, 1962; asi 138 000 hesel), kvalitou a lexikografickým vybavením však už méně.

Sláva, ale i břemeno kulturní tradice, kterou v Nizozemí představuje „velký Van Dale“ (Kruyskamp, 1984), při práci na slovníkovém díle jak zavazovaly, tak také bohužel svazovaly, a nemálo. A tak se lexikografové této nové instituce pokusili o kvalitativně nový, dnešnímu jazyku a potřebám společnosti adekvátnější slovník, především výkladový (Van Sterkenburg - Pijnenburg, 1984). Má být ve vědomé opozici k tradici „velkého Van Dale“, jak se mu populárně říká, v tom, že je a) důsledně současný a zbavuje se vší historické přítěže jak ve volbě hesel, tak při řazení významů, etymologizování ve výkladu apod. Má zaznamenávat ve stejné míře b) jazyk mluvený jako psaný pro celé území nizozemského jazyka; to se projevilo např. v zařazení nejen řady vulgarismů, ale i mluvených neologismů. Skutečnost, že celý slovník je uložen na paměťových počítačových discích, dovoluje, aby obsáhl v pravém slova smyslu všechno, co skutečně v současném jazyce existuje; odstranila se tak stará praxe, že nové slovo muselo svou „kandidaturu“ na zařazení do slovníku obhajovat dlouhým čekáním. Technika přípravy slovníku snadno umož[228]ňuje plynulou řadu nových vydání (odhaduje se interval 4—5 let), kde to, co nepřežilo, lze lehko zkorigovat apod.

Za zvlášť významnou lze považovat c) deskriptivní toleranci a objektivitu při zpracování slovníku; projevuje se v úzkostlivé snaze vyhnout se „známkování“ toho, co je špatné (podle soudu autorů, nikoliv však podle úzu), nebo naopak vhodné, apod. Takto se slovník v očích puristických strážců jazyka „proviňuje“ nejen tím, že uvádí zmíněné vulgarismy a registruje i volnější a často rozporný úzus a formy, ale především tím, že se autoři snaží nehodnotit a nepředepisovat, protože každé dosavadní hodnocení bylo v tomto směru subjektivní a pro jazyk neadekvátní. Projevuje se to v důrazu na záznam skutečného jazykového faktu a v upuštění od náhrady tohoto faktu autoritativním tónem autora.

Velmi závažný rys slovníku, umožněný využitím počítačů, je d) taková stavba, strukturace heslové informace, která umožňuje, aby se stal spolehlivou bází pro tři slovníky překladové. Tato snaha byla úspěšná; tomu nasvědčují publikované slovníky (Al, 1985; Cox, 1986; Martin - Tops, 1986), které z tohoto výkladového slovníku organicky a jednotně vycházejí.

Ke zmíněným odborným zřetelům (srov. a-d), které se promítaly do řady direktiv zpracovávatelům a byly sledovány hierarchizovaným redakčním aparátem, přistoupily také zřetele komerční a nakladatelské. Slovník měl být v každém svém svazku přístupný cenou (svazek stojí kolem 120 guldenů) i formou zpracování široké veřejnosti, při udržení vytyčené a dotud nikde nedosažené úrovně odborné, tj. i překladové. O pojetí díla leccos napovídají např. dvě zpracovatelské směrnice: slovník musí být jednak „přátelský“ (přístupný), a nikoliv „kožený“ (nepřístupný), a jednak musí být uspořádán tak, aby se — přes veškerou jeho složitost — jádro pokynů pro uživatele vešlo na malou záložku, tj. aby bylo stručné a jasné. Je zřejmé, že se za splněním těchto požadavků (a podařilo se je splnit) skrýval nemalý a tradičně ožehavý problém převedení teorie do praxe. Dosažený výsledek je svými vysokými parametry až zarážející a odborný i komerční kompromis, na kterém je založen, je plně přijatelný, ne-li optimální.

Pojetí celého projektu vypracovali v l. 1975—1977 především členové hlavní redakce, která je společná všem sedmi slovníkům, univerzitní profesoři a docenti: B. P. F. Al, H. L. Cox, W. Martin, W. J. J. Pijnenburg, P. G. J. van Sterkenburg a G. A. J. Tops. Vedle uvedené hlavní redakce měl každý svazek svou vlastní hlavní redakci (za vedení některého ze jmenovaných redaktorů), dále redakci základní a redakci revizní, kam patřila vždy i řada rodilých mluvčích. K nim se pak řadily jednak skupiny specialistů (gramatiků, fonetiků aj.) a jednak tým programátorů a počítačových techniků (těch bylo např. jen pro francouzsko-nizozemský svazek celkem patnáct). Hierarchizace a fungující propojení všech jednotně pracujících redakcí umožnily nejen zvládnout úkol v rekordní době několika let, ale i prověřit jeho výsledek aspoň třemi plánovanými revizemi. Úloha počítače tu byla přímo rozhodující, protože bez něj by podobný projekt vůbec nemohl vzniknout. Počítače se užívalo při přepisu, k automatické kontrole a korekci, řazení, ale především při obracení jednotlivých slovníků (tedy zvláště ve směru báze dat a zpracování textu). Z trojice dvou překladových slovníků mezi nizozemštinou a cizím jazykem byl vždy napřed zpracován (podle jednotných zásad) slovník překládající do nizozemštiny. Ten pak počítač obrátil a zkoreloval s heslářem nizozemského výkladového slovníku a shodná část se potom stala východiskem pro druhý slovník z každého páru, tedy z nizozemštiny do cizího jazyka (šlo o slovníky mezi nizozemštinou a angličtinou, francouzštinou a němčinou).

Je dobře známo, že lexikografická informace, kterou slovník přináší, bývá k datu jeho publikace už zastaralá, protože mezi sbíráním množství dat a konečnou publikací slovníku uplyne příliš dlouhá doba, kterou nelze při tradičních lexikografických [229]přístupech odstranit. Počítač však pomohl překlenout i rozdíly časové a tento nedostatek odstranil. Autoři se tak mohou právem chlubit dosud nevídaným stupněm aktualizace slovníku. Jen tak byla např. možná poslední revize hesláře německo-nizozemského slovníku ještě v srpnu 1983 (slovník byl na trhu o dva měsíce později), a to takové kvality, že počet dodatečně vřazených hesel, významů a ekvivalentů byl v té době třikrát vyšší než počet neologismů v jakémkoliv současném německém slovníku (včetně Dudenu). Je nasnadě, že je to do budoucna velká a plně otevřená možnost a je třeba si přát, aby se v lexikografické práci vůbec stala běžnou praxí.

Hlavní odpovědnost tedy spočívala na tvůrcích výkladového nizozemského slovníku, který se stal nejen novým standardem pro současný národní jazyk (je dnes jeho nejúplnějším popisem), ale i bází a modelem pro ostatní slovníky vzniklé v rámci tohoto projektu. Vedle vlastního slovníku (95 000 hesel) obsahuje svazek kromě úvodu a návodu k použití abecední gramatické kompendium s tabulkami a přehledy (asi 300 základních hesel z celé oblasti jazyka, nejen gramatiky) a seznamy přísloví (asi 500), geografických názvů a textových symbolů různých oborů (např. matematických).

Svou formou, obsahem i popisem úzu se tento slovník promyšleně snaží dostát atributu současný, který má v názvu. Zachycuje jen synchronní nizozemštinu, mluvenou i psanou; vedle nespecializovaných slov obsahuje bohatý a reprezentativní výběr i z odborné terminologie všech oborů, včetně nejprogresívnějších (kosmonautika, počítačová technologie, ekologie apod.) a z cizích slov (frekventovaných, bez dobrého nizozemského ekvivalentu, a též slov pro daný obor reprezentativních). Ze starších slov byla proti tradici zařazena jen ta, u kterých lze předpokládat, že se s nimi dnešní uživatel ještě setká. Nejvíce pozornosti se věnuje lexikálnímu jádru nizozemštiny, jež je označeno frekvenčním indexem. O začlenění slova do jádra slovní zásoby rozhodovalo celkem šest kritérií: (1.—2.) frekvence nad 20, resp. 25 výskytů podle dvou frekvenčních korpusů,[3] (3.) slovotvorné hledisko, tj. skutečnost, že se u slova vyskytuje aspoň 10 odvozenin nebo složenin, (4.) tzv. sémantická expanzívnost slova, tj. „bohatost“ jeho významu (5 a více významů nebo výskyt ve velkém počtu pevných spojení), a tedy i předpoklad dalšího růstu počtu jeho významů a závažnosti vůbec, (5.) metajazyková kvalita slova, tj. schopnost fungovat při výkladu dalších slov (aspoň 5; i zde pomáhal počítač), (6.) gramatická funkce slova. Konečným kritériem pro zařazení do jádra slovní zásoby byl výskyt slova aspoň ve dvou z šesti uvedených skupin. Takto synchronně pojatý heslář slovníku (tj. jádro slovní zásoby a další hesla) je svou skladbou výrazně omezen, pokud jde o encyklopedický výklad hesla; obohacen je naproti tomu o některá heslová spojení slov, o zkratky, nepravidelné či flektivní tvary a vybrané afixy (uváděné poprvé v nizozemském slovníku jako samostatná hesla).

Každé heslo výkladového slovníku (kromě odkazů) má zásadně tři části: (A) vlastní heslo (heslové slovo), (B) tzv. výkladový profil, který je zachován v redukované podobě i u překladových slovníků do cizích jazyků, a (C) exemplifikaci výkladu, v překladovém slovníku pak exemplifikaci překladu.

Heslové slovo (A) je opatřeno existujícími variantami, výslovností (podle potřeby), uvedením přízvuku, gramatickými informacemi, informací o původu (podle potřeby) a poukazem na abecední kompendium gramatiky a/nebo seznam přísloví. Zásadní stanovisko se zaujímá u homonym, a to podle pravidla, že jedna forma má mít pouze jeden vstup (to souvisí s počítačovou technikou). Výjimečně je vstupů více, liší-li se homonyma významem i gramatickými kategoriemi. Mezislovnědruhová homonymie se řeší uvnitř jediného hesla (slova) římskými číslicemi.

Výkladový profil (B) nabízí v přehledu všechny synchronně uspořádané významy, [230]které doprovázejí podle možnosti synonyma a opozita; ta slouží i jako odkaz na bližší informaci v jiném hesle, kde jsou abecedně řazena a vykládána. Významy jsou číslovány a podávaná informace je odstupňována do úseků. Pro zběžnou informaci stačí uživateli seznámit se s informací ve výkladovém profilu, a nemusí dál pracně procházet celý odstavec, který bývá někdy velmi rozsáhlý.

Poslední, nejrozsáhlejší část heslového odstavce (C) je exemplifikace výkladu, který je naznačen ve výkladovém profilu. Uvádí se vždy — pokud možno — ve větném kontextu, a to ve volných i vázaných spojeních (rozdíl mezi nimi není zcela jasný, ale to platí pro všechny slovníky bez rozdílu). Numerický dvoumístný kód, který tuto část člení, je analogický kódu ve výkladovém profilu (na který zároveň odkazuje); je obohacen informací o větné, kategoriální funkci slova (v nizozemštině často proměnlivé). Kód tedy napřed ukazuje na druh slova podle běžné praxe (vždy stejně, např. 1 = substantivum, 2 = adjektivum, …, 9 = citoslovce) a potom na význam anotovaný výše. Pozornost se zde věnuje nejen dnešnímu úzu, ale i typičnosti uváděných příkladů, stejně jako jejich syntaktickým zvláštnostem. Spojení přinášející proti významu, který je evidován v profilu, určitou sémantickou informaci navíc, jsou doprovázena komentářem. U jednotlivých významů a funkcí se uvádí i jejich stylové zařazení vzhledem k psanosti a mluvenosti (pokud není uvedeno v obecné platnosti přímo v záhlaví hesla). Při tom se rozlišují čtyři funkční styly: jazyk a) psaný (formální a knižní, v mluveném jazyce nápadný), b) běžný mluvený a psaný (bez označení), c) neformální mluvený (v psaném projevu by byl nápadný) a d) vulgární (s omezenou sociální přijatelností). Kromě toho se označuje i odborná a sociální příslušnost slova a druh jeho výskytu (urážlivý, eufemistický, ironický, žertovný a pejorativní). Z praktických důvodů se zachovává i označení přenesenosti (figurativnosti; není pro svou etymologickou povahu plně synchronní, a proto do synchronního slovníku vlastně nepatří).

Výkladový slovník nizozemštiny nebyl tedy jen pouhou mechanickou bází pro tři překladové slovníky (do angličtiny, francouzštiny a němčiny), které z něj vycházejí. Byl i korektivem, kterým se poměřovaly počítačem obrácené korpusy slovníků těchto jazyků do nizozemštiny (viz Al, 1983; Cox, 1983; Martin - Tops, 1984). Avšak i při tom se počítalo s individuálními odchylkami podle potřeb jednotlivých jazyků. Jednak se ukázalo, že ani nejpodrobnější členění významu ve výkladovém slovníku nemusí vždy postačovat potřebám překladu (nároky na jeho adekvátnost se stále zvyšují a dosavadní překladové slovníky svou kvalitou už nestačí), jednak bylo nezbytné doplnit do exemplifikace nejběžnější spojení a kontexty, na které žádný výkladový slovník dostatečně nemyslí. V drobnostech byl podle potřeby (mj. i vlivem druhého jazyka) doplňován sám nizozemský heslář o další hesla. Je tudíž zřejmé, a jistě to nepřekvapuje, že tu cizí jazyky dokázaly zpřesnit obraz domácího jazyka, který podávají lingvisté věnující se mateřštině. Tyto dodatky a doplňky se nepochybně promítnou do dalšího vydání výkladového slovníku, které na sebe — při uvedených možnostech — nedá dlouho čekat (připravuje se už teď).

Svou orientací je všech šest překladových slovníků určeno pro mluvčí nizozemské, i když se do značné míry pamatuje i na cizince. Slovníky z nizozemštiny se programově chápou jako nástroj, který má generovat potřebný lexikon (s příslušným komentářem, sémantickými a kontextovými restrikcemi i geografickými zvláštnostmi) a produkovat pojmenování pro aktivní a idiomatický úzus Nizozemce v cizím jazyce. Slovníky do nizozemštiny jsou opačné povahy; chápou se jako nástroj k řešení (dekódování) sémantických problémů textu. Obě řady slovníků se proti výkladovému slovníku vyznačují vyšší snahou po explicitnosti a kontextovém zakotvení veškeré informace. Ve všech základních směrech jsou všechny slovníky svým přístupem, rozsahem i formou jednotné (např. včetně důležitého označování frekventovaného jádra slovní zásoby). Přestože rozsah každého svazku byl limitován, byl tento fakt [231]někdy nečekaně využit i k obohacení některého slovníku. Např. nizozemsko-anglický slovník vypouští všechny anglicismy, které jsou shodné formou i významem (jiné nikoliv), a získává tak místo pro další hesla (toto vypuštění je kompenzováno uvedením anglicismů v dodatku). Jiné novum představuje např. krácené uvádění častěji opakovaného překladového ekvivalentu v hesle (tj. vedle tildy, která tradičně signalizuje opakování překládaného slova).

Jednotlivé slovníky jsou jednotně doplněny příslušnými gramatickými kompendii (u slovníků do nizozemštiny), seznamy nepravidelných sloves, seznamy cizích slov (jazyka, do něhož se překládá), seznamy přísloví apod. O míře odpovědnosti v přístupu a o kvalitě rozlišení svědčí např. osm (zkratkami označovaných) regionálních variant angličtiny: britská, skotská, irská, americká, kanadská, indická, australská a jihoafrická.

Celý projekt i jeho tvůrci si zasluhují maximální uznání. Za jistý nedostatek práce lze považovat snad jen málo systematickou pozornost, která se věnuje valenci (slovníky zde nevybočují z běžné a neuspokojivé tradice). Ukazuje se, že i u jazyka, jako je nizozemština, což je třetí největší germánský jazyk (užívá ho zhruba o polovinu více mluvčích než češtinu), který je lexikograficky vybaven tradičně dobře, se pocítila potřeba zaplnit mezeru mezi středními slovníky (či velkými, které se tak nazývají poněkud neprávem) a slovníky odbornými. A to se podařilo víc než dostatečně; zaplnila se nejen mezera dnešní, ale vlastně i obdobné mezery, které vzniknou až v budoucnosti. Je třeba si totiž uvědomit, že vybudování základního lexikálního korpusu je sice drahé a po mnoha stránkách náročné, ale že je zbytečné, aby ho budovala nebo pracně přebudovávala každá generace znovu. Tím, že je celý korpus uložen na počítačových discích (kapacitu jejich paměti hodlá tým Van Dale Lexicografie významně zvýšit převedením korpusu na kompaktní disk s 500 Mb), je pro budoucnost zajištěno, že bude možno realizovat libovolný počet skutečně aktuálních vydání dalších, a to v krátkém časovém sledu, zcela podle reálné potřeby. Je tedy zřejmé, že nizozemští lexikografové myslí i na budoucnost velkoryse a že se tím i v evropském kontextu dostávají na jedno z prvních míst.[4]

 

LITERATURA

 

AL, B. F.: Van Dale. Groot woordenboek Frans-Nederlands. Utrecht/Antwerpen 1983.

AL, B.P.F.: Van Dale. Groot wordenboek Nederlands-Frans. Utrecht/Antwerpen 1985.

COX, H. L.: Van Dale. Groot woordenboek Duits-Nederlands. Utrecht/Antwerpen 1983.

COX, H. L.: Van Dale. Groot woordenboek Nederlands-Duits. Utrecht/Antwerpen 1986.

HAIS, K. - HODEK, B.: Velký anglicko-český slovník I-III. Praha 1984—1985.

KOPECKÝ, L. - HAVRÁNEK, B. - HORÁLEK, K.: Velký rusko-český slovník, 1—6. Praha 1962.

KRUYSKAMP, C.: Van Dale. Groot Woordenboek der Nederlandse Taal. Den Haag 1984.

MARTIN, W. - TOPS, G. A. J.: Van Dale. Groot woordenboek Engels-Nederlands. Utrecht/Antwerpen 1984.

MARTIN, W. - TOPS, G. A. J.: Van Dale. Groot woordenboek Nederlands-Engels. Utrecht/Antwerpen 1986.

STERKENBURG, P. G. J. van - PIJNENBURG, W. J. J.: Van Dale. Groot woordenboek van hedendaags Nederlands. Utrecht/Antwerpen 1984.

TĚŠITELOVÁ, M. - ČERMÁK, F.: O nových frekvenčních slovnících finštiny a nizozemštiny. SaS, 62, 1981, s. 325—330.

UIT DE BOOGAART, P. C.: Woordfrequenties. Utrecht 1975.

Slovo a slovesnost, ročník 48 (1987), číslo 3, s. 227-231

Předchozí Olga Müllerová: Sovětský úvod do studia mluveného jazyka

Následující K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů