Sovětský příspěvek k výzkumu řečové činnosti

Eva Macháčková

[Kronika]

(pdf)

Советская работа об исследовании речевой деятельности / A Soviet contribution to the speech activity research

V r. 1986 vyšla v Moskvě publikace Je. S. Kubrjakovové nazvaná Nominativnyj aspekt rečevoj dejateľnosti (AV SSSR, 156 s.). Tato práce představuje první svazek z většího tematického celku týkajícího se vztahu jazyka a lidské činnosti vůbec. Pod vedením akad. B. A. Serebrennikova se tímto tématem zabývají pracovníci oddělení obecné jazykovědy Jazykovědného ústavu AV SSSR.

Kniha má — kromě úvodu a závěru — tři kapitoly. V první z nich se poukazuje na problémy výzkumu řečové činnosti a vysvětlují se základní pojmy. Druhá kapitola se zabývá historií modelů produkce řeči v psycholingvistice a lingvistice. Třetí kapitola je věnována nominativnímu aspektu řečové činnosti a různým typům (a modelům) této činnosti.

Kubrjakovová přistupuje ke své práci s hlubokou znalostí psychologické, psycholingvistické i lingvistické literatury. (V textu jsou citováni i mnozí čeští autoři — J. Kuchař, J. Filipec, V. Skalička. Je uveden rok vydání práce i stránkování. V bibliografii na konci práce však už tito autoři uvedeni nejsou, podobně jako i někteří autoři jiní: Bezmenovová, Gerasimov aj.) Zvláštní důraz se klade na výsledky sovětské školy — na práce L. S. Vygotského, A. R. Luriji, A. A. Leonťjeva, N. I. Žinkina. Autorka usiluje o interpretaci názorů sovětských psychologů a psycholingvistů z hlediska lingvistického.

Na počátku práce se Kubrjakovová věnuje řečové činnosti jako objektu lingvistického zkoumání. Podrobně se zabývá historií pojmů termínů jazyk, řeč, řečová činnost, a to jak v lingvistice, tak i v psycholingvistice. Podle autorky můžeme chápat řeč buď v užším smyslu — jako schopnost mluvit, popř. jako dynamický proces mluvení, nebo v širším smyslu — jako produkci i percepci, a to také buď v aspektu dynamickém (jako procesy), nebo statickém (rezultáty těchto procesů). Termín řečová činnost je podle autorky vyhraněnější: je v něm už zdůrazněn dynamický a procesuální aspekt. Řečová činnost je v knize chápána jako složitý verbálně kognitivní proces s různými aspekty: komunikativním, sémiotickým (týkajícím se znakového systému), informačním a interpretačním (spojeným se schopností osvojit si jazyk a užívat ho). Je odrazem kognitivní aktivity, intelektuálních a psychických schopností. I když se v práci věnuje dosti místa tomu, aby se vysvětlily rozdíly mezi pojmy termíny řeč a řečová činnost, autorka poznamenává, že obou termínů užívá jako synonym.

Řečová činnost je v práci považována za součást lidské činnosti vůbec. (Autorka tu navazuje na pojetí řečové činnosti, jak je známe z prací A. A. Leonťjeva, srov. např. I. Nebeská, Nová sovětská publikace o teorii řečové činnosti. SaS, 36, 1975, s. 242—247.) Ve shodě s marxistickou filozofií předpokládá [247]lidská činnost účelnou aktivitu ve vztahu k přírodě i společnosti, a to nejen ve smyslu přizpůsobování, ale i přetváření. Taková činnost je kolektivní a prováděná po generace, což předpokládá komunikaci. Řeč vzniká v důsledku uvědomování si cílů a motivů činnosti. Má unikátní charakter a své specifické funkce. Na druhé straně je však pouze jednou ze složek lidské činnosti. Řeč je třeba vidět především v nerozlučném sepětí s procesy vědomí a myšlení. Podle autorky má vztah myšlení a řeči jednostranný charakter: každý řečový projev odráží nějaké kognitivní procesy, obráceně to však neplatí.

Proces produkce řeči je nazírán z hlediska intencí jedince, tj. jako činnost zaměřená na verbalizaci určitých plánů. K procesu verbalizace přistupuje autorka z pozic mluvčího, a to začínajícího řeč s určitým záměrem. (Modely percepce nebyly do knihy pojaty.)

Při konkrétním řečovém aktu vzniká v mysli jedince strukturace individuálních cílů při aktivaci jeho vědomí. Exteriorizace řečové činnosti je založena na verbalizaci myšlení. Tento proces předpokládá i existenci záměru, plánu v neverbálním kódu, tj. v substrátu (základu) odlišném od jazykového. Autorka vychází z názoru, že proces myšlení prochází několika stadii: první z nich je předřečové. Tím nechce nijak oslabovat úlohu jazyka při myšlení. Myšlenkový základ může být i předmětově obrazný, ale „individuální významy“ (ličnostnyje smysly — LS) již musí být — kvůli organizaci budoucí propozice — uspořádány a seskupeny v jisté struktury: zde se už připravuje proces verbalizace.

Proces od záměru k vlastní řečové činnosti je složitý a má řadu etap. Probíhá jako překódování myšlenkového substrátu v substrát jazykový; od nejasných, nezřetelných asociací, představ, vede přes pojmy, LS a úmysl něco říci k přetváření LS: některé se spojují v celky, jiné mizí, jiné se dostávají do centra pozornosti. Některé LS si mluvčí postupně uvědomuje jako základ sdělení; připravují se propoziční schémata větná, ustanovují se vztahy mezi LS, probíhá nominace a přizpůsobení syntaktickým pozicím.

Sémantický komponent jazykové schopnosti diktuje pravidla rozdělení jednotek dvěma kanály jazykové interpretace: syntaktickým a nominativním. Jeden vnitřní mechanismus řídí nominaci, druhý (podle autorky lineární) řídí rozložení řeči, syntax, vztahy mezi znaky. Gramatický komponent a komponent fonačně fonologický lze chápat jako podřízené procesům nominace a syntaxe.

Podrobně se v knize probírá učení L. S. Vygotského, především jeho názory na vztah řeči a myšlení a na vnitřní řeč. (Srov. např. L. S. Vygotskij, Myšlení a řeč. 2. vyd. Praha 1976.) Autorka přehodnocuje některé Vygotského myšlenky ve shodě s novými výzkumy. U verbalizace předpokládá tento postup: LS — „vnitřní slovo“ — systémové významy — „vnější slovo“. Při první etapě se formují LS a probíhá nominace, druhé stadium předpokládá i kontrolu — je třeba rozhodnout, hodí-li se „vnější slovo“ pro adresáta jako nositel systémových jazykových významů.

Autorka upozorňuje na to, že existují různé typy řeči. V některých případech — např. u řeči spontánní — se myšlenky formulují „za pochodu“, plánuje se bleskově. Myšlení probíhá podle řady programů, různými informačními kanály, v různých symbolických systémech simultánně. Zcela jiný průběh má naproti tomu proces v projevech připravených. Pro ty je typická nejen samostatná etapa předřečová, ale i etapa uvědomělého formování LS ve vnitřní řeči.

Přestavba LS na jazykové významy předpokládá přizpůsobování zákonitým (a někdy až stereotypním) formám jazykového vyjadřování. Podle autorky (s odkazem na práce Rotenbergerovy) se v tomto procesu stírá rozpor mezi prostorově obrazným myšlením, jehož úkolem je odrážet všechny vzájemné vztahy celého bohatství skutečného světa, odraz v jediném okamžiku, a myšlením logicko-řečovým, které vždy odráží pouze jednotlivé vztahy mezi vnímanými předměty a jevy.

Zatímco Vygotského model produkce řeči byl převahou slovní, u generativistů bylo za prvotní považováno větné schéma, které se postupně doplňovalo lexikem. Úloha nominativního komponentu nebyla doceněna. Autorce jde v práci o syntézu obou principů. Obě složky považuje za stejně důležité. Neexistuje však jeden způsob produkce řeči univerzálně platný, jsou různé modely řečových aktů, různé cesty přechodu od „myšlenek k slovu“. Důležitou roli má v modelech produkce řeči i aktuální členění.

Autorka věnuje velkou pozornost procesům [248]nominace. Některé z nich se vztahují ke globální situaci a jejímu rozčlenění, jiné pouze k jednotlivým elementům dané situace. Kubrjakovová tu navazuje na práci, jíž byla sama spoluautorkou: Jazykovaja nominacija, Moskva 1977; rec. této práce M. Dokulil a kol., SaS, 41, 1980, s. 228—235 a 314—320. (Autoři recenze upozorňovali na to, že se nominace v knize chápe ve velmi širokém smyslu — jako vytváření znakových jednotek (slov, tvarů i vět); obvykle se v tomto smyslu mluví o designaci, označování.)

Práce Je. S. Kubrjakovové využívá bohaté literatury psychologické a psycholingvistické a přehodnocuje ji z hlediska lingvistického. Zároveň využívá též literatury lingvistické z oblasti modelování, sémantické syntaxe, nominace, aktuálního členění. Pro odborníky se tak nabízí zajímavé srovnání s jinými příspěvky obdobného charakteru, např. s prací T. Hermanna (srov. recenzi I. Nebeské Formuje se nová lingvistická koncepce? SaS, 46, 1985, s. 145—151).

Slovo a slovesnost, ročník 48 (1987), číslo 3, s. 246-248

Předchozí Jan Petr: Nad polonistickým dílem M. Karaśe

Následující Vlasta Straková: Morfonologická charakteristika jako dílčí aspekt jazykové typologie