Jan Gebauer jako slavista. K 150. výročí narození

Jan Petr

[Články]

(pdf)

Ян Гебауэр как славист. К 150-ой годовщине рождения / Jan Gebauer as a scholar in the field of Slavic. On the occasion of the 150th anniversary of his birth

Jan Gebauer (8. 10. 1838 — 25. 5. 1907) zaujímá v našich dějinách významné místo jako spolutvůrce novodobé české vědy, neohrožený bojovník za pravdivé vědecké poznání a neúnavný organizátor českého vědeckého života (Nejedlý, 1907). Ve své době patřil k předním českým jazykovědcům—bohemistům a slavistům a vynikajícím vysokoškolským učitelům na pražské univerzitě. Tuto svou mnohostrannou činnost, vykonávanou beze vší okázalosti, rozvíjel v době bojů o politická, sociální a kulturní práva českého národa, kdy tento boj vstoupil v rakousko-uherské monarchii do své nové fáze. Byl poznamenán nejen třídní aktivitou české národní buržoazie, ale především aktivním vystupováním organizující se dělnické třídy v Čechách, která postupně spojovala národnostní boj s třídním bojem za sociální osvobození lidu od vykořisťování. J. Gebauer byl činorodým vlastencem, stoupencem filozofie pozitivního činu a evolucionistou, přesvědčeným demokratem a neúnavným bojovníkem za povznesení úrovně české vědy a vzdělanosti především na úseku jazykové výchovy a kultury mateřského jazyka. Byl dovršitelem pozitivního národního programu českých obrozenců. Svými objevnými díly o staré češtině a mluvnicemi pro školu a veřejnost významným způsobem podporoval politický boj o česká národní práva, přispíval k rozvoji vzdělanosti lidu a podílel se na upevňování postavení a prestiže českého národa v mezinárodním měřítku (Trávníček, 1953).

Gebauerův příchod na pražskou univerzitu znamenal zásadní obrat v dějinách našeho oboru. To se projevilo především (1.) v obsahu výuky a studia české a slovanské filologie, (2.) ve formách pedagogického zprostředkování vědeckých poznatků studentům, (3.) v plánovité přípravě vskutku kvalifikovaných středoškolských učitelů českého jazyka pro potřeby rozvíjejícího se českého školství, českých kulturních pracovníků pro národní instituce a českých vědeckých pracovníků pro domácí vědecký život na univerzitě i mimo ni, (4.) v prohlubování společenské aktuálnosti slavistiky a bohemistiky v souladu s potřebami českého národního života a (5.) ve sdružování mladé generace vědeckých pracovníků, kteří kolektivně přistupovali k uskutečňování společných, J. Gebauerem vytčených společensky závažných odborných cílů.

Uveďme zde hodnotící slova Zd. Nejedlého (1935, s. 96), jimiž výstižně charakterizoval Gebauerovo učitelské působení na univerzitě: „Gebauer záhy vyvolal na české univerzitě celou školu: celá řada mladých přichází a jde za ním, počíná zcela nový rozkvět české filologie, takže se v mnohém stává přímo vedoucí vědou. Ale i mimo filologii mnozí se na něm učili, zejména vědomí, co je vůbec pravá, veliká a poctivá věda. A tak Gebauer je jakýsi pilíř, na němž spočívá celá takřka vědecká stavba nové, české fakulty filozofické.“

J. Gebauer svou příslovečnou pílí a nadáním vytvořil především monumentální dílo bohemistické, jazykovědné (a v omezeném rozsahu také literárně historické), které má dosah pro historii, národopis a český knihopis. Je v něm také v nemalé míře zastoupena složka slavistická a indoeuropeistická, ponejvíce jako srovnávací výkladová, umožňující hlubší poznání českých jazykových jevů. Slavistické studie však nemají v souhrnu jeho díla jen srovnávací výkladový význam, tvoří v něm také samostatnou publikační a výzkumnou položku nemalé poznávací hodnoty. Nejsou jen opakováním dosavadních poznatků, ale přinášejí také údaje nové. Jak dále [260]ukážeme, neprávem se J. Gebauerovi — ve srovnání s jeho vrstevníky — vytýkal nedostatečný zájem o slovanské jazyky.

J. Gebauer o svých odborných zájmech v rukopisném životopise pořízeném pro českého fyzika prof. Č. Strouhala dne 19. 7. 1898 napsal mj. toto: „Zvoliv sobě filologii za studium odborné, obíral jsem se jazykozpytem všeobecným, také psychologickými a fyziologickými jeho stránkami, zvláště pak jazyky a literaturami slovanskými […]. Ale obor, na kterém jsem sám bádal, úžil se časem víc a více, a jednak objektivní potřeba, jednak úkol na univerzitě mi přikázaný přivedly mě k tomu, že polem mým zvláštním jest český jazyk a česká literatura. A tu zvláště tu část jsem vzdělával, která toho nejvíce potřebovala, totiž starší fáze českého jazyka a české literatury“ (Autobiografie. LA PNP, k. I/26/21).

J. Gebauer si zvolil na pražské univerzitě (LS 1860 - LS 1864)[1] za hlavní předmět studia slovanskou filologii, kterou v jeho době přednášel profesor Martin Hattala. Kromě toho poslouchal přednášky Henryka Sucheckého o poezii Adama Mickiewicze (LS 1861), Jana Kvíčaly o klasické filologii a Jana Nepomuka Kelleho o germánské filologii. H. Suchecki (1811—1872), pozdější profesor slovanské filologie na krakovské univerzitě, přednášel v Praze kromě polské literatury také sanskrt a ide. jazykovědu v schleicherovském pojetí. Aprobaci pro vyšší reálné školy (1866) J. Gebauer získal pro obory čeština - němčina a již v době svého působení na městské reálce v Pardubicích dosáhl osvědčení u prof. Alexandra Burgsdorfa o znalosti angličtiny; u M. Hattaly vykonal dne 21. 12. 1865 univerzitní zkoušku ze srbocharvátského jazyka (vyučoval jej také na reálce v Pardubicích jako nepovinný předmět, Gebauerová, 1926, s. 72).

Již na univerzitě si osvojil slovanské jazyky, především ruštinu, polštinu a srbocharvátštinu (u M. Hattaly poslouchal v LS 1860 bulharštinu, v LS 1861 srbocharvátštinu a v LS 1864 ruštinu) a dobrou znalost slovanských literatur. Průběžně (až do konce života) sledoval odbornou slavistickou literaturu a psal o ní referáty do odborných časopisů. Studoval významné práce slavistů předchozí generace, Josefa Dobrovského, Pavla Josefa Šafaříka, Alexandra Christoforoviče Vostokova, Bartoloměje Kopitara, Alexeje Ivanoviče Sobolevského a Fedora Ivanoviče Buslajeva, a ze současníků především díla Františka Miklošiče (Petr, 1964), Vatroslava Jagiće a Augusta Schleichera. Indoeuropeistiku si osvojil na základě prací Franze Boppa, sanskrt s přispěním Eduarda Novotného z Boppovy a Benfeyovy mluvnice a litevštinu především ze Schleicherovy litevské gramatiky. Znal také ide. práce Augusta Friedricha Potta a germanistické Jacoba Grimma, které mu umožnily poznat historický a srovnávací přístup ke zkoumání jazyků. Nepopiratelný vliv na Gebauerovo pojetí jazyka měl vedle F. I. Buslajeva (byl představitelem logicko-gramatického směru v jazykovědě) Heymann Steinthal svým zdůrazňováním vlivu psychické činnosti člověka na vývoj jazyka a výkladem jazykových jevů psychologickými zákony a popíráním Schleicherova názoru, jako by jazykověda byla vědou přírodní (podle něho byla vědou historickou a měla se zaměřit na hledání příčin jazykových změn a poznání zákonů jazykového vývoje). Značný vliv na Gebauerovy názory na jazyk měla také mladogramatická škola svou teorií jazyka, indoeuropeistické a slavistické práce jejích představitelů.

K praktickému zvládnutí slovanských jazyků ještě za studentských let v nemalé míře přispěly jeho přátelské styky se studenty ze slovanských zemí. Víme např., že se zúčastnil smutně proslulé události v noci z 31. 12. 1860 na 1. 1. 1861, při níž byl v Praze rakouskou policií zraněn bulharský student Zlatan Matiev Račev a zatčen August Šenoa a další jihoslovanský student (Ill., 1938; Urban, 1957, s. 97). J. Gebauer poté spolupodepsal prohlášení o zmíněné události, které neohroženě uveřejnily Národní listy, Čas a Tagesbote aus Böhmen. Byl to Gebauerův projev občanské odvahy a aktuálního uskutečňování slovanské vzájemnosti.

[261]První období Gebauerovy tvůrčí činnosti (od počátků 70. let) je charakterizováno zájmem o srovnávací slovanskou a indoevropskou jazykovědu, obecný jazykozpyt a slovanskou (i neslovanskou) lidovou slovesnost. V té době J. Gebauer kromě prací obecně lingvistických a bohemistických (1.) zpracoval větší počet slavistických hesel pro Riegrův slovník naučný (1862—1873, některá místo M. Hattaly), (2.) překládal do češtiny ukázky z bulharské, ruské a srbské lidové slovesnosti a z ruské literatury a (3.) připravil třetí přepracované vydání Špachtovy Mluvnice polské. Již v těchto pracích projevil rozsáhlou sečtělost v odborné literatuře, prokázal znalost slovanských a baltských jazyků, literatur a lidových písní a schopnost samostatně odborně pracovat a vytvářet syntézy. Svědčí o tom také stať Přírodověda a jazykověda (1864),[2] v níž ještě předpokládal existenci společného balto(litevsko)-slovanského jazyka, který se měl rozdělit na dvě samostatné větve.

Gebauerova hesla v Riegrově slovníku naučném zahrnují rozmanitou slovanskou a neslovanskou problematiku jazykovědnou, literárněhistorickou, literárněvědnou, kulturní a historickou. Obecně lingvistická hesla, jako např. charakteristiky jednotlivých hlásek (liter), výklady o samohláskách, skladbě, skloňování, slovu, spojkách, stupňování atd. přinášejí charakteristiku jevu na základě současné odborné literatury (u hlásek jejich akustický a artikulační popis) a exemplifikaci někdy z hlavních ide., ale téměř vždy ze slovanských jazyků a češtiny. Tak v hesle o hlásce a písmenu j se J. Gebauer zmiňuje o jeho zavedení do českého pravopisu r. 1842, namísto staršího g a y, a poté podrobně popisuje jeho vznik v slovanských jazycích. Na slovanském jazykovém materiále jsou např. zpracována hesla k, pravopis, přehlasování aj., slovanským jazykovým jevům jsou věnována hesla jako jer nebo nosovky. J. Gebauer vždy začíná výklad shrnutím dosavadních poznatků, po něm následuje vlastní autorův názor, uvedení předpokládaného psl. stavu, popis stavu v stsl. památkách a střídnice v současných slovanských jazycích, hledání zeměpisných návazností a vztahů. U jerů J. Gebauer ještě neformuloval pozičně podmíněné pravidlo o jejich vokalizaci nebo zániku, správně si však povšiml jejich úlohy při zachování otevřenosti slovanské slabiky. V hesle o nosovkách vyslovil přesvědčení (shodné s Miklošičovým) o jejich existenci v psl. a stsl. období, o jejich e-ové a o-ové barvě a střídnicích v jednotlivých slovanských jazycích. Heslo věnované přehlasování se opírá o český jazykový materiál a je zpracováno jako konspekt předpokládané rozsáhlejší studie. J. Gebauer zde zdůraznil, že je to nejdůležitější jev českého hláskosloví, jímž se čeština liší od všech slovanských jazyků a také dialekty historických Čech od nářečí moravských a slovenských. Ostatní hláskoslovné jevy považoval pro češtinu za méně významné a mající menší rozsah vlivu na hláskosloví a tvarosloví jazyka. Nastolil také otázku, zda je možno za přehlásku považovat střídání y : e (např. v gen. sg. fem. ryby : duše). Podle F. Miklošiče a A. Schleichera řadil tento jev mezi alternace, avšak co do původu mluvil o změně psl. ę > y jako důsledku oslabení artikulace.

V hesle věnovaném maďarskému jazyku (1866) J. Gebauer podal mj. některé výpůjčky ze slovanských jazyků a poukázal na jejich poznávací hodnotu při studiu nejstaršího stadia slovanského hláskosloví, protože se v nich zafixovaly některé starobylé jevy, např. přítomnost psl. nosovek (např. abronts < obrǫčь aj.). Ve výkladu o lokálu se zmínil o starých českých tvarech na -s (Lužás, Topolás aj.) a poukázal na jejich původ a historickosrovnávací hodnotu. V hesle o číslovkách po uvedení jejich třídění opakoval starší Šafaříkův výklad (s pominutím jejich výkladu u F. L. Čelakovského) o jejich etymologickém původu. Heslo o stupňování vokálů je zpracováno téměř výlučně na materiále ze slovanských jazyků a přináší soustavný a utříděný výklad tohoto jevu; jeho náležité poznání je podle J. Gebauera velmi důležité pro [262]studium kmenosloví a etymologie. Údaje o dějinách slavistiky v přehledné podobě s některými Gebauerovými hodnotícími postoji jsou obsaženy v hesle Jazykozpyt (1865). V něm se mj. správně poukazuje na význam ruského slavisty A. Ch. Vostokova pro hlubší poznání psl. a stsl. hláskosloví.

Slovanským reáliím jsou věnována hesla dača a choro, stsl. památkám hesla Ostromirovo evangelium a Remešské evangelium. Další část hesel se týká významných osobností politického a kulturního (včetně vědeckého) života Slovanů. Jsou to hesla Augustin Miletić (charv. spisovatel), Bernard Karnarutić (charv. básník píšící čakavsky), Jan Czerski (polský náboženský reformátor), Jan Czetz (bojovník z revoluce v Uhrách r. 1848—49), Anton Jan Murko (slovin. spisovatel) atd. S osobním zaujetím J. Gebauer zpracoval heslo o bratřích Dimitriji a Konstantinu Miladinovových, kteří byli umučeni r. 1862 v cařihradském vězení (nazval je slavnými buditeli národního života v Bulharsku a národními mučedníky). O Matouši Karamanovi, dalmatském vzdělanci žijícím v 18. stol., výstižně uvedl, že překládal náboženské knihy do národního jazyka (dubrovnicko-bosenského nářečí) a odklonil se od csl. jazykové tradice. Podal také výstižný rozbor básnického díla France Prešerna s poukazem na některé nářeční zvláštnosti jeho básnického jazyka (částečně ve vztahu k tomu, co o něm psal F. L. Čelakovský).

Obzvláštní odbornou hodnotu mají hesla věnovaná slavistům B. Kopitarovi a F. Miklošičovi. V hesle o B. Kopitarovi vyslovil mladý J. Gebauer své stanovisko k některým základním paleoslovenistickým otázkám. Polemizoval s Kopitarovou a Miklošičovou panonskou teorií o nářečním původu cyrilometodějského jazyka, zastávanou v jeho době autoritou, jakou byl vídeňský F. Miklošič. Podle J. Gebauera to nebyl jazyk staroslovenský (tj. starý slovinský, odvozený ze slovinského dialektu z okolí Balatonského jezera), ale starobulharský, kterého užívali Konstantin a Metoděj za svého působení jak ve Velkomoravské říši, tak také v Panonii u knížete Kocela. V dokonale zpracovaném hesle o F. Miklošičovi, přinášejícím ve své době nejvíce údajů o tomto slavistovi, opakoval své stanovisko k nářečnímu původu stsl. cyrilometodějského jazyka a při výkladu o Miklošičově díle užíval jen názvu starobulharský jazyk, stará bulharština apod. Tento rozdíl nazval terminologickou záležitostí. Když J. Gebauer toto heslo psal, netušil, jak velké podpory se mu dostane od F. Miklošiče v jeho univerzitní dráze a v těžkých letech rukopisných bojů (Petr, 1970).

Rozsáhlá hesla věnoval J. Gebauer jednotlivým slovanským jazykům, kromě toho i litevštině a lotyštině. V stati o litevském jazyce podal také přehled litevsko-slovanských jazykových shod, které se dodnes uvádějí v studiích o balto-slovanské jazykové jednotě. Překvapující je Gebauerova znalost baltských jazyků, baltského písemnictví, mluvnictví, lidové slovesnosti a dějin. Přehledné heslo o pruském jazyce je zpracováno jen kompilačně podle Boppovy studie o tomto jazyce (1849—53).

Popisu slovanských jazyků jsou věnována hesla Kašubi (1865), Jihoslované II. Jazyk (1865), Polsko. F. (1867), Rusko. E. Ruský jazyk (1868) a souhrnně Slované. C. Jazyky slovanské (1870). Nejde sice o stati podávající nové materiálové poznatky, avšak pojetí popisu jednotlivých jazyků je vskutku pozoruhodné a do jisté míry ve své kategorii přínosné. Obsahuje vždy hláskosloví a tvarosloví, nářeční rozdělení, dějiny jazyka a někdy také dějiny oboru. Popis jazyků má ustálené pořadí: v rámci vokalismu se podává přehled samohlásek, přízvukové poměry, střídání vokálů, střídnice za psl. hlásky, přehlásky, důsledky stupňování vokálů, u konsonantismu přehled souhlásek, souhláskové alternace vzniklé vlivem působení následujících měkkých souhlásek, disimilace a asimilace souhlásek, jejich zánik, výskyt vkladných souhlásek, souhláskové skupiny a jejich zachování nebo zjednodušování. V tvarosloví se přehledně uvádějí původní zachované pádové koncovky, jejich případné vícefunkční využití, zákonitosti ve skloňování substantiv rozdělených podle kmenů, jmenná a složená adjektivní deklinace, zájmenné skloňování, číslovky a slovesné [263]tvary, vždy s poukazem na zachované archaismy a zánik mluvnických kategorií (např. duálu, supina atd.).

V hesle Kašubi (1865) J. Gebauer na základě údajů v Gilferdingově spise Pamjatniki narečija zalabskich drevljan i glinjan (1856) popsal zeměpisné rozšíření kašubsky mluvícího obyvatelstva, uvedl známé písemné památky a podal přehledně hláskosloví a tvarosloví. Opakoval Gilferdingův názor, že kašubština není polským nářečím, ale dialektem jazyka pobaltských Slovanů. V hesle o polském jazyce (1867) se nejprve pojednává o hláskosloví, dále o staropolském pravopise, o tvarosloví, mluvnictví, nářečích a vnějších dějinách jazyka. V tvarosloví se upozorňuje na to, že rozdíl mezi polskými a českými pádovými koncovkami vyplývá z provedení přehlásky v češtině (typu gen. sg. konia - koně, pola - pole, vok. sg. koniu - koni atd.). Její neuskutečnění v polštině nevytváří tak značný rozdíl mezi tvrdými a měkkými vzory jako v češtině. U soustavy slovesných tvarů se uvádějí tvary staropolské i novopolské (včetně zaniklých mluvnických kategorií); to však nedělá popis jazyka dost přehledným. Z mluvnic se nejvíce vyzvedává současná gramatika Antoniho Małeckého (1863), J. Gebauerem označovaná jako „vpravdě vědecké dílo“. Z nářečí se vyčleňují pouze mazovská, velkopolská a slezská. V rámci dějin jazyka J. Gebauer zdůrazňuje svébytnost polštiny v 10. stol.; příčinu značného rozrůznění polštiny a ruštiny spatřuje v tom, že se v Polsku rozšířilo římsko-latinské křesťanství (s latinou) a nikoli řecko-slovanské, které by působením církevní slovanštiny sbližovalo oba jazyky. Latina měla naproti tomu působit na jejich rozrůzňování, podobně jako v Polsku později se šířící němčina, italština a v 18. stol. francouzština. Podle J. Gebauera je pro polštinu nejvhodnější abecedou cyrilice.

V rámci hesla Jihoslované (1865) J. Gebauer zpracoval popis slovinského a srbocharvátského jazyka. O obou jazycích soudí, že se vyvinuly z jednoho společného jihoslovanského prajazyka krátce před historickým obdobím ve společných zatatranských sídlech. Rozštěpení jižní slovanské větve podává podle P. J. Šafaříka a výslovně odmítá Kopitarův a Miklošičův názor o blízkosti Slovinců a Bulharů. Přehledně uvádí jazykové jevy, které sbližují slovinštinu a srbocharvátštinu. Poté následuje charakteristika slovinštiny podle 1. a 3. dílu Miklošičovy srovnávací mluvnice; v uspořádání hláskosloví a tvarosloví, popisu zeměpisného rozšíření Slovinců a nářečního rozdělení vychází z Šafaříkova Národopisu. Oproti P. J. Šafaříkovi J. Gebauer zdůrazňuje jednotu chorvatsko-srbského jazyka, i když nepopírá některé dílčí rozdíly mezi jazykem Srbů a Charvátů. Upozorňuje na odlišné čakavské prozodické poměry (podle mluvnice A. Mažuraniće) a na Karadžićovu kodifikaci spisovného jazyka. Územní rozšíření srch. jazyka a jeho nářeční rozčlenění uvádí podle Šafaříkova Národopisu a údajů Vuka St. Karadžiće: nářečí jižní neboli hercegovské, srěmské, resavské a čakavské. V dějinách slovinštiny a srbocharvátštiny si všímá památek a historických událostí majících vliv na rozvíjení jazyka. Opakuje své přesvědčení, že také v Panonii v 9. stol. Metoděj zavedl starou bulharštinu, nikoli starou slovinštinu. Frizinské památky klade do předcyrilometodějské doby a jejich jazyk považuje za slovinský, jejich dochovaný zápis řadí do 10. nebo 11. stol. Zvláštní hodnotu má Gebauerův přehled slovinských mluvnic a slovníků (zmiňuje se o tom, že nový slovník slovinštiny připravuje F. Miklošič), slovinských národně vzdělávacích spolků z doby obrození a údaje o uplatnění slovinštiny ve školní výuce. Na Gebauerův výklad o dějinách slovinštiny navázal zevrubnou statí o dějinách srbocharvátského jazyka ve všech jeho obměnách V. Jagić, spolupracující v té době s redakcí Riegrova slovníku naučného.

Při popisu ruského jazyka (1868) J. Gebauer nejprve vypočítal jevy, jimiž se ruština odlišuje od staroslověnštiny a češtiny (plnohlasí, změna počátečního je > o, střídnice ja za ę, o za ъ, e za ь atd.), dále uvádí tři větve ruského jazyka (nářečí), velkoruštinu, maloruštinu a běloruštinu (to jsou „tři jazykoslovné skupeniny“), mezi nimiž se jako [264]spisovné jazyky uplatňují jen velkoruština a maloruština. Běloruština tvoří podle Gebauera přechod od polštiny k velkoruštině a maloruštině a soudí, že nemá ve svém rusko-polském organismu „nic tak charakteristického, co by jí rázu samostatného jazyka dodávalo”. Spisovnou maloruštinu pokládá za samostatný jazyk samostatné národnosti maloruské neboli jihoruské. V dějinách ruštiny rozlišuje texty psané ruštinou (tj. obecným ruským jazykem) ve všech jejích nářečích, nejvíce v nářečí severovýchodním, a církevní slovanštinou ruské redakce (tj. ruskou slovanštinou). Jejich spojením vzniklo slovanskoruské nářečí ve dvou typech, na východě velkoruské a na západě běloruské. Základem nynějšího spisovného ruského jazyka se stalo po porážce tatarské nadvlády moskevské nářečí, rozkvětu dosáhl teprve v 18. a 19. stol. Dále následuje výčet hlavních nářečí a popis hláskosloví a tvarosloví, zpracovaný podle historické mluvnice F. I. Buslajeva, slovanské srovnávací mluvnice a spisu o jazyce starých ruských kronik F. Miklošiče a Hattalovy studie o změnách souhláskových skupin v slovanských jazycích (J. Gebauer o ní uveřejnil rozsáhlou recenzi v ČČM 1867).

Odborně vyzrálé je Gebauerovo obšírné zpracování hesla o slovanských jazycích (1870), začleněné do stati o Slovanech. K jeho přípravě prostudoval dostupnou odbornou literaturu, kriticky ji zpracoval, komentoval jednotlivé názory slavistů a podával názory vlastní. Rozdělení ide. jazyků popsal podle A. Schleichera, další vývoj v období balto-slovanském a posléze slovanském podle F. Miklošiče. „Slovanštinu“ chápal jako „úhrn všech jazyků a nářečí slovanských“; ta se podle Gebauera nejprve rozštěpila na část jihovýchodní a západní, jihovýchodní pak dále na skupinu (rameno) ruskou, bulharskou (podle Gebauera stojí uprostřed mezi skupinou ruskou a následující), srbocharvátskou a slovinskou. Do západní skupiny počítá češtinu s nářečím českým, moravským a uherskoslovenským, polštinu s nářečími, lužickou srbštinu s nářečím horním a dolním a vymřelou slovanštinu polabskou a baltskou.

V obecné charakteristice slovanských jazyků Gebauer uvedl, že jsou syntetické a málo analytické (kromě nové bulharštiny) a konzervativní (proto také dnešní Slovan snadno rozumí starším textům), že zachovaly způsob tvoření slov ide. jazyků a znají stupňování kmene, prefixaci, sufixaci a složená slova. Tvarová chudost slovesa se podle J. Gebauera vynahrazuje dokonalostí při vyjadřování fází dějového průběhu, způsobů, slovesných rodů atd. Dále následuje přehled hláskosloví a tvarosloví ve srovnávacím měřítku. Gebauer vždy uvedl výchozí ide. stav, potom předslovanský, předpokládaný psl. stav a posléze rozličné výsledky jazykového vývoje v jednotlivých slovanských jazycích. Za předslovanský jev považoval např. monoftongizaci ai > ě, ou > o, ui > y, za praslovanský vznik ě < ea, ia, nosovky a hiátové souhlásky v, j. Za slovanské nářeční jevy J. Gebauer považuje oslabování vokálů (řadí sem také vznik jerů a jejich vývoj), střídnice za slabičné sonanty, kontrakci, vznik vokalické kvantity (její zánik ve slovanských jazycích vykládá vlivem slovního přízvuku), asimilace, přehlásky, úžení samohlásek a samohláskové alternace. Stupňování vokálů (ablaut) má podle něho slovotvornou povahu; označil je za balto-slovanský jev a jeho fungování za „zvukoslovný zákon“. Přínosné je Gebauerovo sledování kvantitativního a kvalitativního kmenostupu, k němuž řadí také alternace nosovek, jejich střídnic a střídání nazálního infixu v kmeni přítomném a infinitivním se samohláskou ústní (stsl. sędǫ - sěsti). Při výkladu souhlásek se zaměřil na jejich změny vlivem následující samohlásky přední řady, na změny souhláskových skupin a na souhláskové rozdíly v témže slovu v různých slovanských jazycích (např. slovin. ž > r mezi dvěma samohláskami, morem, podobně srch. tere, jer, sloven. neborák a dolluž. tuder).

V tvarosloví vyčlenil jmenné, zájmenné a složené skloňování, rozlišil otevřené (samohláskové) a zavřené (souhláskové) kmeny, u jednotlivých pádů si všímal koncovek v jednotlivých slovanských jazycích, pádového synkretismu a rozšíření koncovek k vyjádření pádů mimo jejich původní určení. Zájmeno *jь ve složené adjektiv[265]ní deklinaci chápal jako postpozitivní člen a srovnával jeho funkci s antepozitivním členem v řečtině. U časování postupně probral osobní koncovky, tvoření časů a způsobů, samohlásky kladené mezi kořen a koncovku, tzv. spony (nes-o-chъ), tvoření slovesných jmen a druhy slovesných kmenů, také s ohledem na dělení sloves do šesti slovesných tříd. Závěrem se popisuje tvoření složených slovesných tvarů, perfekta, předminulého času, futura, futura exacta, kondicionálu a tvarů pasívních.

Gebauerův přehled slovanských jazyků byl zdařilou prací, přihlíželo se v něm ve srovnávacím měřítku k jejich genetickým vazbám a výsledkům vývoje. O hodnotě tohoto slovníkového hesla svědčí mj. to, že vyšlo jako samostatná knížka (31 s.) česky (1869), v překladu srbocharvátském (Záhřeb 1870) a ruském (Kyjev 1882).

Přepracované 2. vydání polské mluvnice s cvičeními Dominika Alojse Špachty (1850) jako její 3. vydání (Řeháček, 1977) pod názvem Špachtova Mluvnice polská (Praha 1865) bylo zaměřeno podle Gebauerových slov na pasívní zvládnutí polského jazyka, aby její uživatel dovedl číst a porozumět psanému textu. Ponechal téměř beze změny původní cvičení, doplnil připojený výbor polských textů a dodal polsko-český diferenční slovníček. Mluvnické výklady značně omezil; z 2. vydání vypustil četné pasáže a nahradil je výběrem fonetických a tvaroslovných jevů, jimiž se polština odlišuje od češtiny. Na začátek mluvnice zařadil hláskoslovné srovnávací výklady zaměřené na praktické potřeby, podle nichž mohl český čtenář porozumět ekvivalentním polským slovům, pokud se odlišují bez změny významu od českých jen pravidelnými hláskoslovnými střídnicemi (ciągnąć - táhnout, będzie - bude, dąb - dub …).

Zcela nově J. Gebauer zpracoval zastaralý Špachtův výklad mluvnice. Naše podrobné srovnání ukázalo (Petr, 1987), že se J. Gebauer přitom zcela opíral o polskou mluvnici A. Małeckého (měl ji ve své knihovně) Gramatyka języka polskiego mniejsza z r. 1863. Podle ní uvedl dělení substantiv do pěti skupin a sloves podle kmene infinitivního do šesti tříd, převzal uspořádání výkladu o slovese a ostatních slovních druzích. Všechny Gebauerem uváděné vzory u substantiv, sloves a dalších slovních druhů, jakož i všechny příklady v poznámkách můžeme bez výjimky najít v Małeckého mluvnici, a to ve stejném uspořádání. Avšak také při takovém přejímání J. Gebauer projevil smysl pro účelné uspořádání látky a vhodný výběr jevů z hlediska celkového zaměření příručky. Je přitom příznačné, že si jako vzor nezvolil některou z polských mluvnic H. Sucheckého, které v té době vycházely v Praze.

J. Gebauer vyšel z obecně lingvistického a širokého slavistického vzdělání a znalosti živých slovanských jazyků a postupně od 70. let se stále více cílevědomě zaměřoval na zkoumání českého jazyka. Upustil od slavistického univerzalismu, tak příznačného pro předchozí generaci a ještě většinu Jagićových vrstevníků, a soustředil se na důkladné studium jednoho slovanského jazyka. Na češtinu jako předmět výzkumu a výuky byla zaměřena v r. 1873 jeho soukromá docentura na pražské univerzitě (od škol. roku 1874/75 mu byla rozšířena venia legendi na celou slovanskou filologii), mimořádná (1880) a poté řádná (1881) profesura, i když jeho obor byl na profesorském dekretu tradičně uveden jako slovanská filologie se zvláštním zřetelem na českou řeč a literaturu. Po dvacetileté přestávce, po smrti Jana Pravoslava Koubka (1854), se takto J. Gebauer ve skutečnosti ujal stolice českého jazyka a literatury. Slovanskou filologii tehdy přednášel M. Hattala, který však ji v té době již nepěstoval na odpovídající odborné úrovni tak jako jeho kolegové na jiných evropských univerzitách. V mnoha směrech se stále více stával brzdou vědeckého a pedagogického pěstování oboru.

Ještě před založením semináře pro slovanskou filologii na pražské univerzitě (1880) J. Gebauer společně s Josefem Zubatým a Františkem Bílým založil v r. 1869 literárně řečnický spolek Slavia (Urban, 1979a) a v jeho rámci pro potřeby vzdělávání studentů oboru pěstoval slovanské jazyky a češtinu. V této činnosti pokračoval v rámci „české sekce“ Jednoty českých filologů (zal. 1876). Přednášky o staroslověnštině [266]konal v sekci nejprve J. Zubatý a po něm J. Gebauer. O jeho věhlasu již v té době svědčí také to, že mu byla r. 1874 charvátskou vládou na doporučení F. Miklošiče nabídnuta nově zřizovaná stolice slovanské filologie na záhřebské univerzitě. Tuto lákavou nabídku však J. Gebauer nepřijal a postoupil ji L. Geitlerovi (Petr, 1979a).

J. Gebauer se ve své přednáškové činnosti na pražské univerzitě zaměřil především na čtení o jednotlivých částech staročeské mluvnice a starší české literatury; vedle toho však neztrácel ze zřetele potřeby pedagogiky — zajišťovat i slovanskou jazykovědu a tím zprostředkovat studentům bohemistiky širší slavistické vzdělání. Přednášel také obecnou jazykovědu a současnou jazykovědu.

Podle seznamu přednášek (pozn. č. 1) uvádíme, že vyučoval mluvnici jazyka starobulharského (staroslovenského) v ZS 1880/81, ZS 1883/84, LS 1884, ZS 1887/88, ZS 1890/91, LS 1891, LS 1892, ZS 1894/95, LS 1895, ZS 1895/96 a LS 1896, nauku o flexi starobulharské (staroslovenské) v LS 1881, srovnávací výklad časování staroslovenského (starobulharského) a staročeského v LS 1882, novější teorii o vokalismu indoevropském, zvláště vzhledem ke slovanštině v LS 1884 a novější teorie jazykozpytu indoevropského, důležité pro hláskosloví a tvarosloví slovanské v ZS 1888/89.

V r. 1880 J. Gebauer prosadil — proti Hattalovu odporu — s pomocí vlivných přátel a českých politiků založení Semináře pro slovanskou filologii na pražské univerzitě (Petr, 1980), a to ještě před jejím rozdělením na českou a německou. Byl to první slovanský seminář nejen v rakousko-uherské monarchii, ale ve světě vůbec. (Teprve po něm slovanský seminář založil r. 1886 na vídeňské univerzitě V. Jagić, r. 1887 na Jagellonské univerzitě v Krakově Lucjan Malinowski a r. 1892 na univerzitě ve Štýrském Hradci Gregor Krek.) Podle statutu měli být účastníci semináře soustavně vedeni k vědeckému zpracování mluvnických a literárních otázek na úseku českého jazyka a literatury a týchž otázek na úseku ostatní slavistiky, a to těch, které jsou důležité pro historický vývoj českého jazyka a pro pochopení českých jazykových a literárních památek.

V semináři se pod Gebauerovým vedením vědecky vzdělávaly dvě generace našich středoškolských učitelů češtiny, pracovníci dalších společenskovědních oborů a také někteří budoucí kulturní pracovníci. Mezi seminárními pracemi,[3] které J. Gebauer zadával svým studentům, převládala sice tematika bohemistická (byly to práce jazykovědné, literárněhistorické, folkloristické a kulturněhistorické), vedle toho však navrhoval i témata slavistická. Kromě toho se v řadě seminárních bohemistických prací uplatňoval zřetel k slovanským jazykům (100. výročí, 1979). V semináři J. Gebauer také interpretoval stsl. a starosrbské texty a vykládal některé části stsl. mluvnice.

V ZS 1882 se poprvé přistoupilo k výkladu stsl. mluvnice podle Leskienova Handbuchu (1871) a četlo se Lukášovo evangelium z Kodexu Zografského (dále Zogr) podle Jagićova vydání (1879). J. Gebauer zadal některým studentům zpracovat vybrané mluvnické jevy v Zogr, užití akuz. sg. m. rabъ - raba, jotované -cju, -čju, výskyt palatál ŕ, ĺ, ń, imperfekta a ptc. préz. akt., srovnání stsl. textu s řeckou předlohou. Ivan Kaňka předložil práci o některých mluvnických jevech v Zogr. V LS 1882 se vykládalo Matoušovo evangelium v Zogr. I. Kaňka pokračoval ve svém referátu, Emanuel Kovář přednášel o deklinačních formách v Zogr a August Šebesta pojednal o překladatelském umění v Zogr. V ZS 1883 se vykládaly stčes. texty ze 14. stol. a jednotlivé stčes. tvaroslovné jevy se srovnávaly se stsl. stavem. V ZS 1884 se vykládalo tvarosloví (slovesné tvary) v Markově evangeliu Zogr. V LS 1884 se pokračovalo ve výkladu Markova evangelia Zogr a nově se přistoupilo k četbě starosrb. Simeonova evangelia z 12. stol. Oldřich Sýkora přednesl seminární práci o některých rozkolísaných pádových formách v Zogr.

[267]V ZS 1887 se pokračovalo v interpretaci Matoušova evangelia Zogr a probíralo se stsl. časování podle 2. vydání Leskienova Handbuchu (1886). Přihlíželo se přitom k hláskoslovným jevům. V LS 1887 se pokračovalo ve výkladu Zogr a probíraly se slovesné třídy. V ZS 1888 se vykládalo Markovo evangelium Zogr a probírala se substantivní flexe. V LS 1888 se pokračovalo ve výkladu Zogr, probírala se stsl. zájmenná a složená adjektivní deklinace podle Leskienova Handbuchu. Text Zogr se srovnával s paralelním textem v Savvině knize. Četly se ukázky z Jagićovy čítanky Specimina linguae palaeoslovenicae (1882). Josef Horák přednesl referát o některých slovanských slovních a flexívních formách a v LS 1980 o prézentních formách slovanských sloves III/2 třídy (typu trьpěti). V ZS 1891 se probírala stsl. mluvnice, skloňování substantiv, adjektiv a zájmen a četl se Zogr. Při výkladu mluvnice se používalo kromě již uvedeného Leskienova Handbuchu nově vydaného Nákresu mluvnice starobulharské E. Kováře (1889). J. Gebauer na semináři dne 16. 10. 1890 mluvil o staroslověnském a starobulharském jazyce. Z protokolů však není zřejmé, jaké stanovisko J. Gebauer zastával. V LS 1891 se dokončil výklad o složeném skloňování v stsl. a četl se Zogr. V ZS 1892 se četlo a vykládalo Markovo evangelium Zogr. V LS 1892 se probíralo stsl. sloveso podle Leskienovy a Kovářovy příručky a interpretoval se Zogr. V ZS 1895 se probírala stsl. deklinace a četl Zogr. J. Gebauer podrobně pojednal o nových studiích o vývoji stsl. písemnictví. V LS 1895 se probírala stsl. deklinace a četl Zogr. Václav Prach přednesl seminární práci o komparativu a superlativu v Zogr a Mar. V ZS 1896 se probírala stsl. konjugace a vykládal se text Zogr. V. Prach předložil práci o komparativu a superlativu v tzv. panonských památkách (kromě Zogr a Mar). V LS 1896 se pokračovalo ve výkladu stsl. časování a četbě Zogr. V ZS a LS 1897 četl Vojtěch Hulík seminární práci o českém sufixu -ec a stsl. -ьcь v substantivizující funkci.

Na základě tohoto úplného výčtu slavistické části semináře, která probíhala souběžně s převažující částí bohemistickou, se ukazuje, že v ní převažovala především stsl. jazyková tematika, četba a výklad Zogr a referáty navazující na jazykové jevy tohoto kodexu. V omezené míře se přihlíželo k druhým slovanským jazykům. Slavistický zřetel se také uplatnil v některých dalších seminárních pracích.

Ukázkově z nich zde uvádíme referát Matěje Opatrného o stčes. aoristu sloves II. třídy (ZS 1883), Jana Kašpara o stčes. vokalismu v pentateuchu bible Benátské z r. 1506 (ZS 1885), Karla Nováka o jmenných adjektivních tvarech v rukopisné Husově Postile z r. 1414 (LS 1886) nebo Václava Flajšhanse o skloňování u-kmenových substantiv (LS 1888, LS 1889 a ZS 1890).

V následujících letech se seminární práce zaměřily výlučně na otázky českého jazyka, literatury a národopisu.

R. 1896 J. Gebauer navrhl nové uspořádání slovanského semináře, jeho rozčlenění: oddělení stsl. jazyka, oddělení českého jazyka a oddělení pro nové slovanské jazyky a literatury. Jeho návrh byl po dobrozdání V. Jagiće schválen r. 1897 vídeňským ministerstvem kultu a vyučování. Směřoval k prohloubení specializace slavistického a bohemistického studia, což bylo na tehdejších univerzitách neobvyklé. Slavistika se studovala a přednášela jako komplexní věda (nikoli jako komplex věd), proti jejímu rozrůzňování dokonce programově vystupovaly tehdejší slavistické autority.

J. Gebauer vtělil své pojetí dalšího studia slovanské filologie do nových stanov semináře z r. 1897. V § 1 se uvádí, že „studující mají v něm býti vedeni k vědecké práci o otázkách gramatických a literárních z oboru filologie slovanské, a zvláště z oboru jazyka českého a literatury české”. Posluchačům slovanské filologie se doporučovalo, aby v 1. a 2. semestru studia navštěvovali seminář stsl. jazyka (vedl jej F. Pastrnek), v dalších semestrech seminář českého jazyka (vedl jej J. Gebauer). Dále se doporučovalo, aby souběžně navštěvovali alespoň v posledních dvou letech studia seminář nových slovanských jazyků a literatur (vedl jej J. Polívka). Podle nových stanov se stala slovanská filologie také na české pražské univerzitě oborem, v němž bylo možné skládat rigorózní zkoušky a dosáhnout doktorátu filologie. Do té doby bylo přípustné vykonat rigoróza ze slavistiky jen na univerzitě ve Vídni (Syllaba, 1979, s. 23).

[268]V Gebauerově semináři se vzdělávali také někteří zahraniční slavisté a vědečtí pracovníci. Byli to Bulhaři Alexandar Teodorov Balan (1859—1959) od LS 1880, Ljubomir Miletič (1863—1937) od LS 1884 a Stojan Argirov (1870—1939) od ZS 1890, jižní Srb Radovan Košutić (1866—1949) od ZS 1887, Poláci Stanisław Ciszewski (1865—1930) od ZS 1890 a Stanisław Dobrzycki (1876—1931) od ZS 1898 a Rumun Ilie Barbulescu (1873—1945) od ZS 1896. Mezi účastníky semináře byli četní pozdější významní představitelé českého vědeckého, kulturního a politického života (Petr, 1980).

J. Gebauer spolu s dalšími sedmi vědci (mezi nimiž byl J. Zubatý, L. Niederle, J. Polívka a F. Pastrnek) v r. 1899 navrhl, aby se r. 1901 nebo 1902 konal v Praze mezinárodní sjezd slavistů, na němž by probíhala jednání v sekci pro jazykozpyt, literaturu, národopis a slovanské starožitnosti. Tento záměr se nepodařilo v té době uskutečnit, návrh se však realizoval v uvedeném tematickém rozsahu až v r. 1929.

E. Smetánka v nekrologu o J. Gebauerovi z r. 1907 napsal (s. 162), že J. Gebauera záhy po ukončení vysokoškolských studií začalo zajímat české kmenosloví, nedostatečně propracované v dosavadních českých mluvnicích. Jeho studiem chtěl prohloubit české etymologické studie a podat přitom soustavný výklad o české slovní zásobě. K tomu účelu si r. 1867 vypisoval materiál z Jungmannova česko-německého slovníku (1835—39) a důkladně studoval slovanský a ide. jazykozpyt, obecnou jazykovědu a lexikologii, pokud se o ní v té době vůbec psalo v odborné literatuře. V r. 1868 uveřejnil v duchu Steinthalova psychologismu zpracovanou stať Etymologické počátky řeči, která měla také naznačovat směr vývoje jeho budoucího odborného zájmu. Když však J. Gebauer studoval českou slovní zásobu, shledal, že není důkladně zpracováno ani stčes. hláskosloví a tvarosloví a že nebyly náležitě popsány ze slavistického a ide. hlediska některé důležité české hláskoslovné jevy, např. ablaut, česká kvantita, kvantitativní a kvalitativní střídání hlásek, pravidelnost a odchylky v hláskoslovném vývoji staré češtiny atd. J. Gebauera ani neuspokojovalo dosavadní zpracování staré češtiny, reprezentované v soudobé literatuře Šafaříkovými Počátky staročeské mluvnice (1845) a Jirečkovým Nákresem mluvnice staročeské (1870), ani nekritická a místy chybná vydání stčes. památek, v nichž plným právem spatřoval nezbytné východisko pro popis jejich jazyka.

Historická mluvnice jazyka českého (1894) je v prvé řadě zaměřena — podle Gebauerovy koncepce — na popis staré češtiny v počátcích historického období, jak je doložena v nejstarších písemných památkách a namnoze také před ním. Pozdější její vývoj se podává v omezené míře, zvláště tehdy, když se v jednotlivostech odlišoval od období psl. a nejstaršího staročeského. Z této koncepce vyplývá, že J. Gebauer hledal východisko svých výkladů v rekonstruovaném psl. stavu a že při popisu stčes. jevů nutně přihlížel k ostatním slovanským jazykům. Opíral se přitom o srovnávací mluvnici slovanských jazyků F. Miklošiče a Leskienův Handbuch (2. vyd. 1886), ide. jazykové poměry popisoval podle klasické ide. srovnávací gramatiky K. Brugmanna a Fr. Bechtela. Deklarativně sice nezdůrazňoval svůj metodologický vztah k německé mladogramatické škole, ani nemohl, protože se s ní plně neztotožňoval. Vyplývalo to z jeho příslovečného opírání se při každém popisu jevu a závěru o něm o zcela konkrétní a rozsáhlý jazykový materiál v jeho mnohotvárnosti. Uznával však požadavek mladogramatiků, již dříve vyslovený H. Steinthalem, zkoumat vývojové zákonitosti konkrétního jazyka (o bezvýjimečnosti zákonů jazykového vývoje však nemluvil).

Tyto zákonitosti se však mohou vzájemně křížit a působit s protichůdnými výsledky. Tak je tomu např. při Gebauerově výkladu střídnic za jery v poloze napjaté (I, s. 154n.), jejichž povahu si ovšem tehdy ještě neuvědomoval. Po výkladu pravidelného českého vývoje jerů (e) poznamenal, že jsou z něho „některé výjimky zdánlivé“, způsobené tím, že jery měly v některých případech zanikat dříve, než působilo pravidlo o jerovém e, „když toto pravidlo působí a vládne“. Tehdy prý jery již nebyly [269]v každé slabice, kde jsou náležité, ale v některých již zanikly. Tyto slabiky jsou sice z uvedeného pravidla o sudých a lichých jerech od konce slova výjimkami, ale nejsou s ním v rozporu, protože se shodují s jiným pravidlem, které působilo ve smyslu jejich zániku dříve než pravidlo o jejich vokalizaci a (v slabé poloze) zániku. Podle toho změna psl. ъjь, -ьjь > ý, í (nikoli očekávané ej) měla nastat dříve, než působilo pravidelné jerové pravidlo (dobrъjь > dobrý, kostьjь > kostí …). To ovšem platí podle J. Gebauera jen o koncovce, nikoli o každém slabičném seskupení ъjь, ьjь (např. sъjьme > sejme). V tomto případě J. Gebauer uplatnil mladogramatickou zásadu hledat především zákonitosti vývoje a uchylovat se někdy k těžko zdůvodněným výkladům o časově rozdílném působení několika vývojových zákonitostí.

Střídnice za jery v poloze napjaté (jak byly později nazvány A. A. Šachmatovem) vykládal J. Gebauer jako zdánlivé výjimky od pravidelného vývoje jerů. Vedle toho však připouštěl skutečné odchylky jako neočekávané vkladné jery (např. v gen. sg. mechu místo mchu) nebo nepřítomnost očekávaného jeru (např. čtl místo četl < čьtlъ). Ty vznikaly podle něho vesměs působením analogie, analogickým vyrovnáváním, aby se tak usnadňovala výslovnost (např. ze dřeva), nebo jestliže to vyžadovala potřebná zřetelnost (např. ke králi místo k králi podle ke stu). Při jiných výkladech J. Gebauer mluvil o zvratné analogii, o možnosti analogie pravidelné změny rušit nebo zamezit jejich uskutečnění (I, s. 385, např. vznik tvaru 1. sg. múťu místo múcu podle mútíš apod.). Souhrnně je třeba říci, že J. Gebauer působení analogie ve vývoji jazyka značně přeceňoval a že jí ve smyslu mladogramatické teorie jazyka připisoval větší význam, než ve skutečnosti má. V tomto ohledu jej nepochybně inspiroval průkopnický spis A. Leskiena o litevsko-slovanské a germánské deklinaci (1876), v němž autor ukazuje, že změny jazyka jsou vyvolávány nejen změnami hláskovými, ale také působením analogie (před A. Leskienem obdobně tak soudil germanista W. Scherer ve svých dějinách německého jazyka z r. 1868).

J. Gebauer na základě rozsáhlého stčes. materiálu poznal, že dosavadní rekonstrukce psl. jazykového stavu je značně schematická, že se nepředpokládají ani výjimky od ní, ani dubletní tvary. Proto ve svých výkladech často uváděl jen tvary (slova) doložené ve staroslověnštině a rekonstruované praslovanské jen jako schematická východiska a k nim přiřazoval filologicky doložené stčes. střídnice.

Jak jsme již uvedli, J. Gebauer se při výkladu konkrétních střídnic odchylujících se od předpokládaného pravidelného vývoje ve staré češtině uchyloval k využití mladogramaticky pojaté analogie, jejího kladného nebo záporného působení. Spatřoval v ní výraz životnosti a fungování jazyka ve společenské komunikaci. Avšak analogii nechápal jako jediný hybný proces jazykových změn, a tedy vývoje, i když jí přisuzoval motivaci pro vznik četných nových obměn původního jevu a novotvarů. Vedle ní shledával v jazyce důsledky působení kontaminace, vlivu cizího jazyka a také zdůrazňoval vnitřní jazykové dispozice jako předpoklad uskutečnění změny. Velkou váhu přisuzoval úloze jednotlivce na počátku jazykových změn a jejich fyziologickému (nebo psychologickému) původu v průběhu vývoje jazyka. Fyziologické změny (a ty považoval v prvé řadě za hnací sílu jazykového vývoje) hledal a přenášel i do období předhistorického, protože byl přesvědčen o tom, že zákonitosti jazykového vývoje jsou stálé a mají obecnou platnost pro celé dějiny konkrétního jazyka.

Při popisu stčes. hláskosloví J. Gebauer vycházel z popsaného ide. a poté ze společného slovanského výchozího stavu. Podle F. Miklošiče chtěl sledovat vývoj jednotlivých hlásek v kořenných, příponových a flexívních slabikách; ukázalo se však, že je obtížné rozlišovat v konkrétních případech slabiky příponové a flexívní. Proto modifikoval tento pohled na strukturu slova a ve své mluvnici odlišně pojímal vývoj hlásek v slabikách uvnitř slova, mimo koncovku a v koncovkách tvarů. To byl odklon [270]od ide. komparatistiky a příklon k empirickému poznání na základě analýzy reálně existujícího jazyka.

Slavistické východisko nejstarších stčes. jazykových poměrů je v historické mluvnici převážně přejato z dosavadní odborné literatury. Jen v několika případech zaujal k němu J. Gebauer vlastní kritické stanovisko, např. při výkladu psl. nosovek a jejich existence ve staré češtině, při vzniku slovanských jerů a jejich dalšího nerovnoměrného vývoje v jednotlivých jazycích (a především v staré češtině), při popisu stčes. vokalické kvantity, důsledků metateze likvid nebo kontrakce ve staré češtině. Ide. komparatistický základ má Gebauerův výklad o stupňování vokálů (ablautu) ve staré češtině. Je příznačné, že mu přisuzoval pro konkrétní slovanské jazyky a také starou češtinu převážně slovotvornou povahu, i když nepopíral jeho fonetický původ. Srovnávací slavistický základ má celé Gebauerovo historické hláskosloví. Zachovává posloupnost výkladu a jeho rozčlenění podle mladogramatických mluvnic (v jeho době byly odborně nejvyspělejší), podle nich také někdy vykládá některé stčes. jevy, např. přehlásku a > ě.

Uvádí se, že Gebauerovo hláskosloví zastaralo z celé gramatiky nejvíce metodicky a koncepčně. Toto zjištění je do značné míry pravdivé jako přímý důsledek dalšího rozvoje vědeckého poznání. Nezastaral však jeho slavistický přístup k výkladu stčes. jevů.

V tvarosloví J. Gebauer uplatnil slavistické východisko při rozdělení substantiv a sloves podle kmenů, přestože si byl vědom toho, že kategorie kmene u substantiv již v stčes. období ztratila svou životnost a že tu hrála rozhodující úlohu kategorie rodu. Flexívní koncovky důsledně vyvozoval ze základu ide. a poté praslovanského a vždy přihlížel k podobě kmene (kořene), což jej přivádělo opětně k hláskoslovným výkladům (např. sg. dřevo - pl. drva, s. 150). Rozsáhlý ide. a slavistický srovnávací materiál najdeme také v kapitole věnované zájmenům, slavistický pak ve výkladu o číslovkách. Při výkladu složené adjektivní deklinace J. Gebauer správně upozornil na to, že stčes. gen. sg. m.n. dobrého, pěšieho atd. nemůžeme podle příkladu staroslověnštiny vyvozovat z tvarů dobra-jego, pěša-jego, protože -aje- se v češtině pravidelně stahuje na -á-, nikoli na -é-. Proto tvar dobrého byl nucen vykládat pomocí analogie k tvarům lok. sg. m. n. dobrém (pokud ovšem vznikl dříve než gen. sg. dobrého) nebo nom., akuz. sg. n. dobré < dobro-je (to již v předhistorické době). J. Gebauer přitom dochází vlivem sugesce stsl. tvarů k překvapivému závěru, že se novotvar dobrého držel po určitou dobu vedle starého tvaru dobra-jego skloňovaného v obou částech. Teprve během vývoje starý tvar ustoupil a užívalo se jako jediného tvaru dobrého …

Při výkladu zakončení 3. sg. préz. -tь/-tъ J. Gebauer poukázal na měkkou koncovku -tь v staré ruštině a polštině (jeść vedle jest) a z toho vyvozoval, že v psl. bylo nejprve -tь, které po ztrátě měkkosti přešlo v -tъ. Srovnávací slavistické hledisko také uplatnil při výkladu duálových koncovek, aoristu (zde cituje příklady ze stsl. památek Zogr, Mar, Supr, ŽSyn) a imperfekta; u něho při výkladu stčes. tesách, tesáše kromě stsl. tvarů také uvedl lužsrb. ćesach a srovnal je se stčes. tvarem, který se tvořil také od infinitivního kmene tesa-. Lužsrb. příklady, horluž. bijach, biješe a dolluž. bijach, bijašo, mu posloužily k srovnávání se stčes. poměry a vyslovení předpokladu, že původní koncovka imperfekta byla -ách, -áše …, po měkkých souhláskách -iech, -ieše … Mělo tedy být pečách, pečieše …, ale vedle toho je také pečiech … Podle horluž. příkladu J. Gebauer vysvětluje, že v jistých případech z původního -*esom mohlo být -ěchъ, bez hiátového j nebo s j teprve po změně ē > ě, tedy *nesě-ěchъ nebo *nesě-jěchъ. A z toho se vyvinulo pravidelné stčes. nesiech.

Gebauerem nedokončená stčes. skladba přináší jen stčes. výklady, slavistické srovnávací hledisko v ní vlastně není téměř vůbec zastoupeno, pouze při výkladu o původu [271]slov a tvarů, a to jen příležitostně. Také v tom se nejspíše projevuje nedokončenost díla. O tom také svědčí připojený soupis pramenů, mezi nimiž shledáváme pouze dva slavistické prameny, Miklošičovu srovnávací slovanskou skladbu (1868—74) a Nehringovo německé vydání staropolských památek (1886). Ve srovnání s využitou slavistickou literaturou, citovanou v předchozích třech svazcích historické mluvnice, je to překvapivě málo.

Historická mluvnice konkrétního slovanského jazyka se nutně musí opírat o širší slavistickou porovnávací základnu. J. Gebauer ji uplatnil v širokém měřítku, někdy snad nadbytečně, jako by proto, aby takto vyložená stará čeština byla pro komparatisty slavisty porovnatelná s jinými slovanskými jazyky. Příklad pro takové srovnávací slavistické zpracování určitého slovanského jazyka měl J. Gebauer v Mukově historické mluvnici dolní lužičtiny (1891), kterou dobře znal a z níž čerpal lužsrb. příklady (vedle Pfulovy hornolužické gramatiky z r. 1867). Zdá se však, že vliv Mukovy mluvnice na zpracování a pojetí Gebauerovy mluvnice staročeské byl nemalý a že z ní čerpal také některé stsl. příklady a výklady jevů, které svou povahou ani zdaleka nebyly mladogramatické (Petr, 1982).

Poznání historického vývoje českého jazyka umožnilo J. Gebauerovi nově zpracovat mluvnici současné češtiny (zvláště školní mluvnici) a na srovnávacích slavistických základech ji předložit naší veřejnosti a především školám. Víme, jaký význam měly tyto jeho mluvnice pro kodifikaci spisovné normy a prohloubení jazykové kultury.

Srovnávací slavistické výklady u J. Gebauera můžeme sledovat např. v Příruční mluvnici jazyka českého pro učitele a studium soukromé (2. vyd. 1904). Týká se to jeho výkladu jerových střídnic v současné češtině, vývoje psl. nosovek, stupňování vokálů, původu českých hlásek, podle psl. kmenového principu roztřídil substantiva a rozdělil skloňování jména na jmenné, zájmenné a složené, ze slavistického hlediska vyložil česká tvrdá a měkká adjektiva a adverbia. Přehled jednoduchých a složených slovesných tvarů v mluvnici (s. 153) je totožný s tím, který pořídil ve svém přepracovaném vydání Špachtovy polské gramatiky. V Příruční mluvnici jazyka českého pro učitele … uvedl kromě toho nové dělení slovanských jazyků na skupinu severovýchodní (ruština a ukrajinština, podle Gebauera velkoruština a maloruština), jižní (bulharština, srbochorvatština a slovinština) a západní (čeština se slovenštinou, lužická srbština horní a dolní, polština a vymřelá polabština).

Slavistické hledisko se uplatňuje ve většině Gebauerových bohemistických prací i v pojednáních s obecně lingvistickou tematikou. Uvedeme zde jen některé z nich. Všem je společné to, že se opírají o novější slavistické poznatky a spolehlivý materiál z živých jazyků.

Když v Hláskosloví jazyka českého (1877) vykládal původ čes. hlásek, srovnával je se stavem v stsl. (s. 23—38) a při přehledu hláskoslovných změn slov, při nichž se mění jen hláskové složení slova nebo také jeho význam, důsledně přihlížel k ide. a slovanskému původu slov (čes. sen < *sepn, podle spáti a litev. sapnas, řeč. hypnos-, čes. usnouti, s. 111). Ve studii O příčinách proměn jazykových, zvláště slovanských (1874) dokumentuje odsouvání hlásek (typu pol. pwał jeśm > ufałem) a falešnou analogii (typu pol. ożeniłech się) na slovanském jazykovém a českém nářečním materiále (podle Šemberovy dialektologie). V studii o významu jotace v rukopisech staročeských (1878) J. Gebauer upozornil na to, že zápis ie ye je doložen v případě, kdy v odpovídajícím stsl. slově je (j)a ě e a stčes. e tam, kde je v stsl. e ь etymologické nebo eufonické. O slovanský jazykový materiál se také opírá drobná studie o stáří nosovek ę ǫ (1884). Oproti některým slavistům byl totiž přesvědčen, že jsou psl. původu a že byly v předhistorickém období ve všech slovanských jazycích. V studii o českém supinu (1888) přihlížel k jeho užití v baltských jazycích, stsl. a živých slovanských jazycích a teprve potom popisuje jeho doklady ve staré češtině. Od slovanského východiska odvozuje stav v staré češtině v rozpravách o stčes. sklonění a-kmeno[272]vých substantiv (1888), složeného stčes. sklonění (1889), stčes. i-kmenových substantiv (1891) a dalších. V příspěvku o Svatořehořských glosách dokazoval, že jsou české, nikoli stsl.-českého původu (1882).

V Slovníku staročeském (1903—1916) J. Gebauer u většiny hesel podává etymologii slova, jeho psl. základ (podle Miklošičova stsl. slovníku nebo jeho etymologického lexikonu), někdy také jeho ide. východisko (kořen), dále k stčes. heslovému slovu odpovídající slovo stčes. nebo z dalších slovanských jazyků. Takto např. stčes. slovo báně srovnával se stsl. banja, stčes. basn, básň, báseň se stsl. basnь s poukazem na psl. kořen *ba- a ide. základ *bhā- ‚fabulari’, stčes. běhati srovnával se stsl. běgati, -ajo͈, místní jméno Bezno vyvozoval ze slovan. bъzьno atd. Stčes. čada, čáda porovnal se stsl. čędo, srch. čedo a rus. čado, stčes. čiepě, čěpě se srch. a slin. čaplja ‚ardea’ atd. Takto rozšířil výkladovou část slovníku a ukázal na širší slovanské návaznosti některých stčes. slov, zvláště těch, která mohla tvořit součást psl. slovní zásoby. Slovanský srovnávací materiál J. Gebauerovi někdy umožnil stanovit náležitý stčes. tvar slova. Např. u hesla čiest uvedl, že se vyvinulo z čęstь, přičemž doklady, podobně jako pol. część a čes. částka, svědčí podle něho o krátkosti kořenného vokalismu (tedy čěst). Obdobných výkladů slov najdeme v slovníku větší počet.

Významnou položku v Gebauerově díle tvoří jeho recenzní činnost týkající se odborných slavistických knih a časopisů. Na ně se vztahují Gebauerova slova v jeho vlastním životopise z r. 1898, že se nikdy nepřestal zajímat o to, „co na tomto velice rozlehlém poli vzniklo”, přestože se stále více zaměřoval na zkoumání českého jazyka. Také v referátech a recenzích se projevil jako znalec stsl. jazyka a stsl. písemnictví, slovanských jazyků a jejich dějin, slovanské kulturní historie a literatury. V rámci své recenzní činnosti nadšeně uvítal vydávání Jagićova časopisu Archiv für slavische Philologie, věcně posoudil Miklošičovo kmenosloví (poukázal na to, že každá psl. slabika byla zakončena na samohlásku, prý „vis inertiae toho žádala”), Daničićovy základy srch. jazyka, Jagićovo vydání Zografského evangeliáře, slavistické práce L. Geitlera atd. V Listech filologických průběžně referoval o obsahu vycházejících sešitů Jagićova Archivu a o nových pracích F. Miklošiče, které byly často inspirujícím podnětem pro jeho vlastní bohemistické studie (takových příkladů můžeme najít několik). Pro Gebauerovy recenze je příznačné, že vždy přinášejí nové dílčí poznatky nebo že jasně informují o přínosu práce pro rozvoj oboru.

Ve zmíněné recenzi Jagićova vydání Zogr (1879) J. Gebauer vyslovil myšlenku, že pro vědecké poznání a výklad jazyka je nesporně důležité jeho srovnávání s jazyky příbuznými a na tomto základě pak usuzovat na vývoj jednotlivých jevů („kombinování“). Avšak podle jeho přesvědčení (a v tom se shodoval se Steinthalovým zdůrazňováním vnitřní stránky jazyka, která tvoří jeho podstatu a je důležitější než jeho stránka vnější) nejdůležitější „jest poznati positivní data, která jsou obsažena v jazyce samém a bez nichž všeliká kombinace má půdu pod sebou vrátkou a vodí k výsledkům nejen nejistým, nýbrž i absurdním“ (s. 172). Toto lze podle J. Gebauera dosáhnout jen zkoumáním jazykových památek. K tomu je třeba, aby se vydávaly kriticky a bez chybného přepisu.

Jsou to jakoby programová Gebauerova slova, příznačná pro jeho přístup k zkoumání jazykového vývoje a zároveň určující míru jeho kritičnosti k výsledkům současné historickosrovnávací jazykovědy ide. a slovanské. Téhož roku jako by doplnil tato slova u příležitosti výkladu stčes. aoristu vězech (1879, s. 237), když napsal: „… kdybychom bývalost slovesa viezti (vedle váznúti) v češtině staré dosvědčovati chtěli jen poukázáním k tomu, že bylo také jinde ve slovanštině staré, proto máme potřebí dokladů z češtiny samy”. V celém jeho vědeckém díle mezi srovnávacím materiálem převládají filologicky bezpečně doložené příklady ze stsl. památek a konkrétních slovanských jazyků nad uváděním rekonstruovaných psl. [273]forem. Když např. vykládal stčes. šl’u, porovnával je se stsl. sъlati - sъljǫ (1882, s. 117), nikoli s psl. rekonstrukcí těchto tvarů. Obdobně si počínal při výkladu střídnic slabik *lě, *lie v RK a v staré češtině (1879, s. 234).

J. Gebauer se také několikrát vyslovil k názvu nejstaršího slovanského spisovného jazyka. V Uvedení do mluvnice české (1876, s. 48) poukázal na to, že se tento jazyk v stsl. památkách nazývá slověnьskъ a že se tedy má podle toho nazývat staroslovenský. Namítal však, že by se tím mohla rozumět také jiná slovanská nářečí, a proto se také užívala jiná pojmenování: jazyk cyrilský (ale cyrilice je písmo, nikoli jazyk, jsou také, jak poznamenává J. Gebauer, texty hlaholské), staroslovanský (ten však může podle něho označovat všechny staré slovanské jazyky), starobulharský (od doby P. J. Šafaříka vzhledem k nářečnímu původu), staroslovenský (podle F. Miklošiče to byl jazyk Slovanů v Panonii) a církevní slovanština (podle tematického zaměření památek a jeho důležité společenské funkce). J. Gebauer se v té době rozhodl užívat název stará bulharština nebo jazyk starobulharský, který uvedl do české slavistiky P. J. Šafařík. J. Gebauer jej užívá v Riegrově slovníku naučném, také v hesle věnovaném F. Miklošičovi i ve svých pracích do 80. let.

Užíval jej také ve své přednáškové činnosti na filozofické fakultě pražské univerzity. V ZS 1880/81 ohlásil přednášku Mluvnice jazyka starobulharského, ale již v LS 1881 Nauku o flexi starobulharské (staroslovenské). Obdobné dvojí pojmenování tohoto jazyka najdeme u semináře v ZS 1881/82, ale již od LS 1882 v názvu přednášek a seminářů uváděl jazyk staroslovenský na prvním místě a až v závorce (starobulharský). Tak je tomu až do LS 1887, kdy naposled se uvádějí v seznamu přednášek cvičení staroslovenská (starobulharská). Od ZS 1887/88 J. Gebauer ohlašoval mluvnici staroslovenskou, čtení a výklad textů staroslovenských, přehled písemnictví staroslovenského apod.

Ze záznamů o průběhu slavistického semináře se dovídáme, že J. Gebauer dne 16. 10. 1890 poté, co probral skloňování stsl. substantiv, adjektiv a zájmen a vykládal Zogr, mluvil o pojmenováních jazyk staroslovenský nebo starobulharský (viz výše). Nevíme však, jaké stanovisko tehdy zastával. Dá se soudit, že toto jeho vystoupení bylo vyvoláno názvy Leskienova Handbuchu a Kovářova Nákresu, v nichž se uvádí „starobulharský jazyk”, nebo jinými okolnostmi, které nedovedeme blíže určit. J. Gebauer v té době již výlučně užíval názvu staroslovenský jazyk. To se také promítlo do terminologie v 2. vydání Mluvnice české pro školy střední a ústavy učitelské (1895, s. 221), kde ještě poznamenal, že se někteří domnívají, že to byla slověnština bulharská (odtud název jazyk starobulharský).

J. Gebauer také pěstoval v omezené míře slovanské literatury (Bartoš, 1979), které však nebyly ve středu jeho pozornosti tak jako slovanské jazyky (Petr, 1979b). V této souvislosti se především poukazuje na jeho hesla v Riegrově slovníku naučném (viz výše) a hlavně na jeho přehled dějin ruské literatury (1868), které přinášejí v české vědě první ucelenější obraz dějin této literatury od jejích počátků do současnosti (Rovda, 1968, s. 115—127). J. Gebauer přitom rozlišuje vývoj básnictví a naukové (prozaické) literatury v době staré (do r. 1613), střední (17. a 18. stol.) a nové (19. stol.); v té si všímá díla A. S. Puškina, M. Ju. Lermontova, N. V. Gogola, F. M. Dostojevského, M. Je. Saltykova-Ščedrina, L. N. Tolstého a dalších. Přihlíží přitom k lidové poezii a zmiňuje se také o ukrajinské a běloruské literatuře. V dalších heslech nejpodrobněji zpracoval srbskou, charvátskou a slovinskou literaturu a její významné představitele (viz výše). V semináři pro slovanskou filologii (od r. 1880) se také probíralo několik slavisticky orientovaných prací, některé byly zaměřeny na polskou literaturu. O staročeském písemnictví J. Gebauer připravoval rozsáhlý spis, ale nedokončil jej. Tiskem vyšlo několik statí se stčes. literární tematikou (Novák, 1941).

[274]Překvapující znalost slovanské ústní lidové slovesnosti a živých slovanských jazyků dokládají Gebauerovy překlady, které vznikly v prvním období jeho vědecké činnosti. Měly seznamovat českou veřejnost s písňovou tvorbou bulharského, srbského a ruského lidu. Podle Gebauerových slov, překlady pořídil pro jejich velkou básnickou cenu dosud u nás nepoznanou. Podle našeho soudu mu však šlo především o zprostředkování obsahu písní, vyjadřujících smýšlení národa, někdy hodnocení historických událostí ze strany lidu a pojímání mezilidských vztahů, všeho toho, co se někdy označovalo filozofií lidu. Jde totiž ponejvíce o filologicky věrné překlady reprodukující v prvé řadě obsah, napodobování estetické a veršové stránky originálů je na druhém místě.

Významným kulturně politickým činem byly Gebauerovy překlady bulharských lidových písní ze sbírky bratří Miladinovových (1863; Mára, 1960), jimiž oslavil zásluhy obou zavražděných Bulharů. Z ruské lidové poezie přeložil větší počet ukázek, mj. také Zádonštinu (1867) a ruské byliny o bohatýrech Kyjevské Rusi Iljovi Muromcovi, Dobryni Nikitičovi, Čurilovi Plenkovičovi aj. (1868), dále Karamzinovu novelu Marfa posadnice. Přeložil také epické srbské lidové písně o Smailu-agovi Čengićovi (1865), z neslovanského folklóru některé litevské dainy (1865; Petr, 1978), italské písně (1865) a četné ukázky ze staroindického písemnictví (1868, 1869).

Teoretický zájem o poetiku slovanských lidových písní projevil v samostatných studiích věnovaných metaforickým obrazům lidového básnictví (zkoumal alegorii, paralelismus, přirovnání a antitezi, příklady uváděl ze srb., rus., ukr. a polské lidové poezie, 1874), počátečním veršům lidových písní (na příkladech písní čes., sloven., rus., ukr., srb. a dále litev. a něm., 1875) nebo v podrobné recenzi Jagićovy dokumentární práce Gradja za historiju slovenske narodne poezije (1876), o dějinách, vlastně počátcích dokladů o slovanském lidovém básnictví (1877). V těchto a dalších studiích a recenzích J. Gebauer užíval literárně srovnávací metody zaměřené na poznávání ideových a kulturních hodnot lidové poezie a zjišťování jejího vztahu k obdobným veršovaným útvarům ve slovanském a západoevropském folklóru. Byl zastáncem názoru o stálé migraci básnických motivů v evropských literaturách, z literárních děl do lidového písemnictví a naopak (Novák, 1907). Přeceňoval přitom význam lidové slovesnosti ve vztahu k umělecké literatuře.

Obdivuhodnou znalost lidové slovesnosti slovanských národů prokázal také při výkladu motivů v některých písních RK. Uveďme zde jeho výklad písně Róže (1876), motiv snu v lidových písních, který bývá obrazem něčeho skutečného. J. Gebauer vykládá motiv ztráty prstenu nebo kamenu v něm podle ruských a moravských lidových písní, uvádí formální a věcné paralely ze srb. a charv. lidových písní (v nich se dívka pravidelně nazývá růží) a dochází k závěru, že sesmeknutí prstenu s prstu nebo vypadnutí kamene z něho znamená pro milující dívku zármutek, rozloučení. Obdobně v širším slovanském kontextu J. Gebauer posuzoval některé motivy v Kytici a Jaroslavovi (1877) z RK. Zde citoval paralely z bulh. a srb. písní o významu motivu, kdy je kytice puštěna po vodě a vyloví ji dívka.

K slovanskému národopisu J. Gebauer také přihlížel v slovanském semináři (Urban, 1979b). Dával podněty k zpracování této tematiky, zadával o ní seminární práce a poukazoval na novou národopisnou literaturu. Slavisticky zaměřené byly seminární referáty o kukačce ve slovanském lidovém podání (Čeněk Zíbrt), o tematice slovanských pohádek (Václav Tille), o některých formálních stránkách písní slovanských (Josef Jakubec), o sestře ve slovanském folklóru (František Vojtíšek), o slovanských bájích o životě posmrtném (Josef Štefan Kubín) a o koni v mytologii slovanské (Zdeněk Tobolka). Je pozoruhodné, že tyto seminární práce připravili studenti, kteří všichni o několik desítiletí později se stali významnými osobnostmi českého vědeckého a kulturního života.

[275]Závěr. J. Gebauer byl nejen významným bohemistou, ale také vzdělaným slavistou, který v souladu se soudobým pěstováním oboru si zevrubně osvojil jazyky, písemnictví a lidovou slovesnost všech slovanských národů. Čistě slavisticky zaměřené práce pocházejí z prvního období jeho vědecké činnosti a jsou zaměřeny hlavně na staroslověnštinu a ostatní slovanské jazyky. Asi po r. 1870 při stále se prohlubujícím zaměření na starou češtinu a staročeskou literaturu J. Gebauer využíval slovanských jazyků jako porovnávací materiál k výkladu stčes. jevů. Slavistická tematika byla zastoupena také v jeho univerzitních přednáškách a seminárních cvičeních. Vycházel sice z prací F. Miklošiče, ale dovedl je obohatit o nové poznatky a přístupy, protože se důsledně opíral o minuciózní zkoumání stčes. materiálu. Svou pracovní metodu, příznačnou pro celý jeho život, J. Gebauer charakterizoval již v r. 1870 v Příspěvku k historii českých samohlásek takto: „… spůsob její jest aposteriorické sečítání neb snímání pravidla s dokladů uvedených v dostatečném množství“. Tato slova, do jisté míry namířená proti Šafaříkově metodě výkladu jazyka, ještě doplnil r. 1885 v pojednání o stčes. skloňování zájmenném takto: „… chceme-li jíti cestou bezpečnou, musíme především co nejvíce obmeziti předsudné stanovení apriorní, a naproti tomu tím více ceniti svědectví dokladů“, závěry a „výklad potom většinou dosti snadně a někdy téměř sám se podává“ (Smetánka, 1907, s. 164). Tuto metodu uplatňoval jak při výkladu českého jazyka, tak také jevů z jazyků slovanských. Vyžadovalo to však rozsáhlou vlastní excerpci textů. Tu J. Gebauer soustavně po celý život prováděl, v duchu své zásady — nulla dies sine linea.

 

LITERATURA

 

BARTOŠ, O.: Jan Gebauer jako literární badatel a učitel literárního dějepisu. In: Práce z dějin slavistiky, 7, 1979, s. 59—92.

GEBAUEROVÁ, M.: Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera. Kladno 1926.

ILL. (Novák A.): Dobrodružství Jana Gebauera s policií. Lidové noviny z 31. prosince 1938, s. 3.

MÁRA, K.: Gebauerovy „Ukázky z národního básnictví bulharského“. SlavPrag, 2, 1960, s. 111—127.

NEJEDLÝ, Zd.: Jan Gebauer [nekrolog]. Pražská lidová revue, 3, 1907, č. 6, s. 129—132. Přetištěno v Spisech Zd. Nejedlého. Sv. 15, Praha 1951, s. 315—322.

NEJEDLÝ, Zd.: T. G. Masaryk III. Na pražské univerzitě 1882—1886. Praha 1935.

NOVÁK, A.: Jan Gebauer [nekrolog]. LF, 34, 1907, s. 170—176.

NOVÁK, A.: Jan Gebauer. Stati literárně dějepisné. Sv. 1. K vydání připravil Arne Novák. Praha 1941.

PETR, J.: Miklošič in češka filologija. Jezik in slovstvo, 9, 1964, s. 246—253.

PETR, J.: K Miklošičovým stykům s J. Gebauerem. In: Práce z dějin slavistiky, 1, 1970, s. 74—88.

PETR, J.: Gebauerovy překlady litevských dain. SlavPrag, 21, 1978, s. 251—261.

PETR, J.: Leopold Geitler. Bibliografický soupis vědeckých prací s přehledem jeho činnosti. Praha 1979a.

PETR, J.: Jazykovědná složka Gebauerova semináře pro slovanskou filologii. In: Práce z dějin slavistiky, 7, 1979b, s. 10—57.

PETR, J.: Gebauerův seminář pro slovanskou filologii. NŘ, 63, 1980, s. 113—123.

PETR, J.: Arnošt Muka a lipská mladogramatická škola. In: Práce z dějin slavistiky, 6, 1982, s. 33—42.

PETR, J.: Gebauerovo přepracování Špachtovy mluvnice polštiny. Slavia, 56, 1987, č. 4 (v tisku).

ROVDA, K. I.: Čechi i russkije v ich literaturnych vzaimosvjazjach (50—60-je gody XIX veka). Leningrad 1968.

ŘEHÁČEK, L.: K prvním českým obrozenským mluvnicím polštiny. In: Práce z dějin slavistiky, 4, 1977, s. 105—131.

SMETÁNKA, E.: Jan Gebauer [nekrolog]. LF, 34, 1907, s. 162—169.

[276]SYLLABA, T.: Jan Gebauer. Bibliografický soupis publikovaných prací s úvodní studií a dokumentací k 100. výročí založení Gebauerova semináře. Praha 1979.

SYLLABA, T.: Jan Gebauer. Praha 1986.

TRÁVNÍČEK, F.: Historik českého jazyka Jan Gebauer. In: Zdeňku Nejedlému Československá akademie věd. Praha 1953, s. 610—620.

URBAN, Zd.: Z dějin česko-bulharských kulturních styků. Praha 1957.

URBAN, Zd.: Česká národopisná „Navedení“ ze 70. let XIX. století a jejich význam (K 110. výročí Slavie). Český lid, 66, 1979a, s. 142—148.

URBAN, Zd.: Význam Gebauerova slavistického semináře pro rozvoj folkloristiky a etnografie. In: Práce z dějin slavistiky, 7, 1979b, s. 93—114.

100. VÝROČÍ ZALOŽENÍ SEMINÁŘE PRO SLOVANSKOU FILOLOGII NA UNIVERZITĚ KARLOVĚ V PRAZE. In: Práce z dějin slavistiky, 7, 1979, s. 3—180.

 

R É S U M É

Jan Gebauer comme slavisant

A l’occasion du 150^e anniversaire de sa naissance

L’ample oeuvre scientifique de Jan Gebauer comprend des travaux linguistiques, de science littéraire, d’édition de textes et d’ethnographie. Elle est orientée avant tout sur la vieille langue tchèque, mais elle porte également sur la linguistique générale, la linguistique indoeuropéenne et slave, historique et comparée, la baltistique (nottamment le lithuanien), la science littéraire tchèque et slovaque, de même que sur la littérature populaire des nations slaves. Dans son activité traductrice, Gebauer a, entre autres, accordé l’attention à la poésie populaire lithuanienne, italienne et de sanscrit. Dans la présente étude, nous nous penchons en détail sur le point de vue historique slavistique appliqué par Gebauer dans son oeuvre de linguistique générale et de bohémistique. En dehors de cela, nous donnons l’appréciation de ses études slavistiques indépendantes dans le contexte du développement de la science de l’époque. Cela faisant, nous accordons une attention particulière à l’analyse des entêtes slavistiques dans l’Encyclopédie de F. L. Rieger, tout en prenant en considération l’attitude de Gebauer à l’égard de l’oeuvre scientifique du Slovène Fr. Miklošič et du Croate V. Jagić, envers lesquels Gebauer avait une profonde amitié. Il est vrai que Gebauer partait de leurs travaux et leur donnait une haute appréciation. Dans ses travaux de recension il aidait à répendre la connaisance de leurs oeuvres dans le monde de la science. Cependant, il a su enrichir leurs oeuvres par de nouvelles connaissances et approches, tout en appliquant souvent une partie des méthodes de travail posées par l école des néo-grammairiens de l’époque. C’est avec conséquence qu’il partait chaque fois du matériel philologique concret à la base duquel il formulait ses conclusions. Gebauer soulignait la nécessité de l’édition critique des anciens textes slaves comme base d’une étude solide de l’évolution de la langue.

Pendant son activité à l’Université de Prague (1874—1905), Gebauer donnait des cours et des séminaires nottamment du vieux tchèque et de la vieile littérature tchèque; cependant, en dehors de cela, pendant plusieurs années (1880—1896), il a également professé la grammaire de la vieille langue slave ou bien il a dirigé des travaux pratiques de cette langue, tout en se livrant à l’interprétation des textes et en proposant à ses étudiants des travaux de séminaire sur les sujets slavistiques (du domaine du vieux slave surtout) à côté des sujets bohémistiques en nombre prédominant. Outre la linguistique slave, Gebauer se consacrait — dans une certaine mesure — à l’histoire littéraire slave, ainsi qu’ à la folkloristique slave, et cela dans son activité universitaire de chercheur et dans celle d’enseignant.

Quant à l’organisation de la vie scientifique, il y a lieu de souligner la participation de Gebauer à la fondation du Séminaire pour la Philologie slave en 1880, dont il fut le premier directeur depuis sa fondation jusqu’à 1905. C’est dans ce Séminaire qu’ont été formées deux générations de professeurs tchéques de lycée (spécialisés en langue tchèque), des scientifiques et représentants [277]de la vie culturelle. Le Séminaire fut le centre de l’application de nouvelles méthodes pédagogiques dans l’enseignement universitaire de la philologie slave, il fut le lieu du dialogue créateur entre l’enseignant et l’étudiant. Grâce à la profoundeur et à la véracité de son oeuvre scientifique, ainsi qu’ à ses attitudes de citoyen, Jan Gebauer est considéré à juste titre comme l’un des créateurs de la nouvelle science tchèque. Il a achevé de manière positive la réalisation du programme posé à l’époque de la renaissance nationale tchèque. Gebauer a de grands mérites dans le domaine de la codification de la langue tchèque littéraire de l’époque et de l’orthographe tchèque. De même dans ses travaux portant sur ces derniers sujets, nottamment dans les grammaires scolaires, des critères slavistiques comparatifs se font valoir. L’activité de ce genre avait permis à Gebauer de formuler de manière plus sûre certaines explications et conclusions et de voir la langue tchèque contemporaine, ainsi que son évolution historique, dans des contextes slaves plus étendus.

Slovo a slovesnost, ročník 48 (1987), číslo 4, s. 259-277

Předchozí Jan Petr: K 70. výročí VŘSR

Následující Vlasta Straková: Sémantické rysy a syntaktické pozice (Na materiále sloves označujících shodu a rozdíl)