K problematice interpretace z hlediska lingvistiky

Otakar Šoltys

[Discussion]

(pdf)

К проблематике интерпретации с точки зрения лингвистики / The problem of interpretation from the linguistic viewpoint

Lingvistika by se měla vzdát příliš optimistické představy, že v komunikační události je všechno buď verbální, nebo schopné být verbalizováno. Tato představa (kterou jsme ostatně dříve také sdíleli) mohla vzniknout dík tomu, že lingvistika některé významy, které se komunikační události účastní, prostě neregistruje nebo je nepovažuje za dostatečně typické pro to, aby se jimi soustavně zabývala. Naproti tomu psychologie, literární věda, uměnověda aj. prakticky stále musejí pracovat s funkcemi nebo významy, pro něž není možné najít jiného objektivního nositele než tradici metodologických postupů ve jmenovaných oborech a jiného garanta než konsensus odborníků a zájemců v daném oboru. To jistě není zanedbatelné, protože v situaci souhlasu o významech, pro něž zatím nemáme konvencionalizované označující, se utvrzujeme o společných postupech a společných výsledcích kognitivních procesů; vzniká větší jistota v kognitivní kompetenci pro hlubší poznání objektivní reality i pro hlubší proniknutí do kultury. To je evidentní fakt, který lze pozorovat jak u jednotlivce, tak u malé nebo velké sociální skupiny. Dokonce lze vypozorovat jistou periodicitu spíše optimistického vědomí o této kognitivní kompetenci střídanou spíše pesimistickým vědomím. V obou krajních polohách víry v kognitivní kompetenci však přirozený jazyk působí jako nedostačující nástroj hlubšího poznání. Tato nedostatečnost je překonávána jednak kombinatorickými možnostmi znaků v přirozeném jazyku, jednak možností vytvářet nové znakové vztahy. Kognitivní procesy a vznik nových kombinací nebo znakových vztahů však probíhají v řádově odlišných časech. Taková je realita viděná z hlediska komunikační události. Poznání přirozeného jazyka je pro uchopení komunikační události nedostačující.

Tato inherentní nedostatečnost přirozeného jazyka je negována jak v jazyce, tak v komunikační události principem abstraktní relevance, který zdůvodňuje schopnost komunikujícího jedince doplňovat náznaky na „ideální tvary“, tj. systémově úplné struktury idealizující sociální závaznost. Ani princip abstraktní relevance tedy nemůže obsáhnout všechny významy, které fungují v komunikační události, protože postihuje pouze ty významy, které jsou nevyjádřené, avšak uzuální, obvyklé nebo sociálně závazné. Stále tedy zbývají ty významy, které v komunikační události fungují, avšak jsou neverbální, neverbalizovatelné a sociálně neuzuální. Poznání [150]uzuálních významů (individuálně, sociálně psychologických, sociologických aj.) je pro uchopení komunikační události také nedostačující.

Tato inherentní nedostatečnost uzuálních významů z oborů postihujících individuální a sociální bytí jedince ve společnosti je v komunikační události překonávána něčím, co bychom nazvali mírou nedorozumění. Jedinec vstupující do komunikační události vědomě nebo nevědomě nedosahuje úplného porozumění s ostatními účastníky vstupujícími do téže události. Ve většině případů to nijak neohrožuje nebo neomezuje jeho bytí, a tak je tolerována ona inherentní nedostatečnost zachytit všechny významy z komunikační události, protože i ty, jejichž nositelem je přirozený jazyk, propadávají sítem pozornosti, jestliže míra nedorozumění je vysoká. Běžné komunikační události jsou provázeny vysokou mírou nedorozumění, jestliže budeme uvažovat o všech významech, které jsou v komunikační události k dispozici, nebo, obrátíme-li celou úvahu, komunikační událost je provázena vysokou redundantností, v niž se změní míra nedorozumění, když budeme informaci reálně přenášenou považovat za základní. Poznání míry nedorozumění nebo redundantnosti je však pro uchopení komunikační události také nedostačující.

K překonávání těchto a ještě některých dalších nedostatečností, o nichž jsme nehovořili, by měla sloužit interpretace. Interpretace by měla zajistit postihnutí všech významů, které jsou v komunikační události k dispozici. To není úkol nesnadný, pokud jde o eliminování důsledků principu abstraktní relevance nebo překonávání míry nedorozumění. V obou případech lze totiž rekurovat k uzuální zkušenosti, která je zakotvena ve znakovém vztahu. V těchto případech najdeme interpersonálně přijímané jak označující, tak označované a nemusíme ani hledat nebo utvářet jejich vztah. Řekli bychom, že znakový vztah je vnitřně a vnějšně artikulovaný a ujasněné a zřejmé jsou i vztahy, jejich vnitřní a vnější syntax. Není tedy nesnadné vyčíslit v komunikační události ty významy, které jsou neseny přirozeným jazykem, a to i v úplnosti, která je větší než v průběhu reálné komunikace. Lingvistika k tomuto vyčíslení poskytuje dostatek prostředků i metod.

Daleko složitější je to s významy, které v komunikační události fungují, které však nejsou nebo nemohou být verbalizovány. Pokud chceme přestoupit individuální zážitek a individuální vědomí o významech tohoto druhu z komunikační události do oblasti zážitků interindividuálních, pak je nezbytně třeba nově zavést jisté interindividuální dohody o nositelích významů (dohodou stanovit označující) i blíže specifikovat významy (ostenzí nebo opisem) a dohody o jejich fungování — normy nebo pravidla. Procházíme tady jistou obdobou ustalování nebo vzniku významových jednotek v jazyku, s tím ovšem, že nedosáhneme výsledků s tak obecnou platností jako u jazyka, nanejvýš výsledků skupinových (ve srovnání s celospolečenskými u jazyka). Navíc sémiotické systémy různé od přirozeného jazyka mají daleko bohatší označující než jazyk přirozený, a proto předpoklady k vytvoření dlouhodobých paměťových stop nebo předpoklady ke kontextově nezávislému užívání jsou nižší. Je tedy zřejmé, že zavedené dohody mají omezenou platnost jak v čase, tak v dosahu. Je proto popsání a dokonalé poznání významů, které se brání verbalizaci, problematické a snad i nemožné. Jestliže se o to pokusíme, pak jsou naše výsledky dílčí a časově i rozsahově omezené a mnohdy se dopouštíme i násilí na přirozeném průběhu komunikační události. To by se třeba projevilo v okamžiku, kdy bychom podle teorie řečových aktů uváděli každou větu performativním slovesem popisujícím její výpovědní funkci, nebo se snažili komunikační záměr zachytit pomocí číslovaných intencí. Uzemňovali bychom tak významy, které ve své prenatální podobě fungují v komunikační události daleko pohyblivěji a daleko jemněji.

Bude tedy patrný rozdíl mezi jednotlivými obory nebo disciplínami, jak budou k významu tohoto typu v komunikační události přistupovat. Je jistě možné, aby se lingvistika pokusila komunikační událost zachytit v úplnosti, avšak pro popis neverbálních a neverbalizovatelných významů musí hledat nové metody.

Slovo a slovesnost, volume 49 (1988), number 2, pp. 149-150

Previous Jana Hoffmannová: Shrnutí diskuse lingvistické sekce

Next Jana Hoffmannová: Sovětská monografie o relační sémantice