Autor, text a společnost

Otakar Šoltys

[Kronika]

(pdf)

Автор, текст и общество / Author, text, and society

Zájem lingvistiky o útvary nadvětné komplexnosti, který se stal jedním z centrálních směrů lingvistického vývoje v posledních deseti letech, opětně sbližuje lingvistické a literárněvědné výzkumy. Tato teze neplatí zcela o naší domácí lingvistice a literární vědě, protože tyto obory vždy úzce spolupracovaly a metodologicky se pozitivně ovlivňovaly (srov. název našeho časopisu). Mnozí přední lingvisté (počínaje třeba V. Mathesiem a nekonče např. K. Hausenblasem) zasahovali tvůrčím způsobem do literární vědy a teorie a jistě by bylo možné najít i protisměrné příklady. Je to dáno tím, že sociální aspekty recepce a produkce textu byly vždy součástí pozornosti lingvistů, stejně jako dovozování tvrzení až prostředky z úrovně gramatického popisu patřilo k výzbroji literární vědy. Jestliže tedy chceme v našem časopise upozornit na knihu P. Vašáka Autor, text a společnost, která vyšla v r. 1986 v nakladatelství Academia, pak pouze chceme navázat na interdisciplinární kontext, o němž jsme se zmínili.

P. Vašák v této knize na 218 stranách a v pěti kapitolách (za šestou kapitolu lze považovat Tabulky a přílohy) velmi exaktně a soustavně sleduje na jedné straně systém souvislostí, které vedou ke vzniku autorkého textu, na druhé straně interpersonální a společenskou recepci autorského textu, vznik kulturních hodnot s textem spojených, které charakterizuje jako přechod textu v dílo. Oba pochody, jak geneze, tak recepce textu, i když v poněkud komornějším společenském dosahu, jsou předmětem zájmu i současné lingvistiky. Ze srovnání např. s van Dijkem (srov. Nekvapilovu rec. v SaS, 43, 1982, s. 229—236) by vyplynulo, že Vašákův přístup k problematice je klasifikační a charakterizační, zatímco současná lingvistika spíše vytváří algoritmy nebo procesuální modely generování textu. Rozdílné cíle vyvolávají v životě i rozdílné poznávací nástroje a metodologické postupy. Vašák pracuje s pojmy typu prvek, množina, systém, systém podsystémů, opírá se o přesně vymezené entity a přesně pojmenované vztahy, kdežto textová věda o pojmy typu propozice, externí funkce, presupozice, pragmatická dimenze. Jestliže bychom s jistou mírou abstraktnosti mohli tvrdit, že jde o dva rozdílné pohledy na tutéž problematiku, pak je třeba konstatovat, že se tyto pohledy vhodně doplňují. Vašákova práce je instruktivní svou metodologickou propracovaností, jasností výkladu a úplným využitím analýzy detailu, který by se z hlediska textové vědy mohl zdát třeba málo průkazným nebo nosným.

Soudíme, že lingvistu kromě obecně metodologických otázek, jako je marxistické propracování systému, dialektického vztahu textu a díla i integrující funkce kultury vzhledem k vědním oborům, zaujmou výklady o stemmatu, o typologii a atribuci a zejména celá pátá kapitola, v níž je metodologický postup ilustrován konkrétní analýzou recepce textu Máje a jeho přechodu v dílo. Teprve na konkrétním materiále lze totiž prokázat nosnost a vyspělost teorie. Je třeba konstatovat, že Vašákova teoretická práce není s praktickou aplikací v rozporu. Jen se nám zdá, že analyzovaná jména z množiny dokumentů fungují jaksi metonymicky a že by si autor usnadnil práci, kdyby do matic místo jmen dosazoval celé propozice (soudy). Teorie by se tak více přiblížila praktické aplikaci.

Vašákovo úsilí o postižení procesu a zákonitostí, které předcházejí vzniku textu a které fungují při společenské komunikaci, jíž se text účastní, nejsou v kontextu naší vědy ojedinělé. Již v počátcích systémového myšlení v literární teorii uvažovali někteří autoři o samostatném životě literárního textu, který je do značné míry nezávislý na původních záměrech autora, i o dobové podmíněnosti čtenářských reakcí. Také v současnosti funguje při Ústavu teorie a dějin umění interdisciplinární tým zabývající se sdělovacími systémy v umění. Mnohé otázky tedy byly a jsou řešeny i jinde než v knize Autor, text a společnost. Pokud jsme však s jinými řešeními seznámeni, zdá se nám, že Vašákovi se podařilo najít přiměřenou míru mezi obecnými a speciálními (specializovanými) zákonitostmi společenské komunikace a mezi abstraktností a konkrétností výkladu. Jeho práce je tedy jak odborně, tak metodologicky inspirativní a zaslouží si zájem lingvistů.

Slovo a slovesnost, ročník 49 (1988), číslo 2, s. 176

Předchozí Jan Petr: Vědecká konference J. E. Purkyně ve vědě a kultuře

Následující Jan Petr: Jazykovědné zájmy G. W. Leibnize