Jan Chloupek šedesátníkem

Miroslav Grepl

[Chronicles]

(pdf)

Яну Хлоупку шестьдесят лет / Jan Chloupek sexagenarian

Letos se dožívá 60 let prof. dr. Jan Chloupek, DrSc., dlouholetý děkan filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Narodil se 25. července 1928 v Brně — Králově Poli. Po maturitě na tamějším gymnáziu přišel v r. 1947 studovat na brněnskou filozofickou fakultu češtinu v kombinaci s angličtinou. Záhy se orientoval na lingvistiku, krátký čas působil jako asistent fonetického semináře E. Šrámka, stále více ho však přitahovalo studium českého jazyka. Jako učitelé působili na něho i svým dílem zejména bohemisté Fr. Trávníček a A. Kellner, anglista J. Vachek, indoevropeista V. Machek a literární komparatista F. Wollman. Po ukončení vysokoškolského studia odešel učit na gymnázium v Uherském Brodě. Z podnětu Kellnerova se zde věnoval studiu místních nářečí. V r. 1952 mu bylo nabídnuto místo v brněnské pobočce ÚJČ ČSAV. V r. 1953 získal J. Chloupek titul PhDr. a v r. 1958 vědeckou hodnost CSc. Po řádné habilitaci byl v r. 1962 jmenován docentem pro obor české dialektologie. Jako pracovník brněnské pobočky ÚJČ dosáhl různých vědeckých stupňů a stal se posléze i jejím interním vedoucím. Současně s tím však už konal přednášky a semináře na brněnské filozofické fakultě. Definitivně přešel na fakultu v r. 1969. V r. 1980 byl jmenován profesorem pro obor český jazyk a v r. 1988 dosáhl vědecké hodnosti DrSc.

Badatelsky se jubilant orientoval nejprve převážně na dialektologii, a to zejména na zkoumání nářečí východomoravských. Nechtěl je však zpracovávat podle tradičních postupů. V diskusích k teoretickým a metodologickým otázkám dialektologie v 50. letech prosazoval strukturní přístupy, kriticky se vyslovil ke způsobům zpracování syntaxe v tehdejších všestranných nářečních mono[251]grafiích a dospěl nakonec, poučen i spoluprací při výběru syntaktických jevů pro připravované nářeční atlasy, k závěru, že nářeční syntax je třeba zpracovávat celostně formou speciálních monografií. Sám pak tuto představu u nás jako první průkopnicky realizoval ve své kandidátské disertaci. Nářeční syntaxi zůstal ještě dlouho věrný. A zájmu o dialekty vlastně dodnes. V mnoha statích zpracoval témata závažná pro poznání syntaktického ztvárňování projevů nářečních mluvčích. Připomínáme z nich alespoň články o stavbě věty a souvětí v nářečích východomoravských, o slovosledu, o konstrukcích s příslovečným infinitivem, o způsobech vyjadřování situačně druhotných projevů, o časových a podmínkových větách, o větách se zevšeobecňujícím a neurčitým neosobním podmětem, o typech vět nominálních a jejich fungování, o specifické deagentní konstrukci kúpilo sa jalúfka, o modální výstavbě nářečních výpovědí aj. Pro Chloupkovy syntaktické práce je příznačné, že v nich mechanicky neaplikuje kritéria a přístupy vypracované pro popis psané syntaxe spisovné (vystoupil proti takovému přístupu už v r. 1957) a že zvažuje ve vztahu k nářeční syntaxi i obsah a smysl některých základních syntaktických pojmů a termínů. Sem patří např. jeho úvahy o povaze věty a souvětí v nářečí, o parataxi a hypotaxi, o větě a výpovědi aj. Postupně se stále více soustřeďuje na popis ustálených jevů a konstrukcí majících kořeny ve faktorech a podmínkách syntaktické výstavby projevů mluvených. To mu umožnilo odlišit jevy specifické od obecnějších, upozornit na některé charakteristické jevy a konstrukce syntaxe mluveného jazyka a naznačit tak jednu z cest účelné konfrontace syntaxe projevů mluvených a psaných. Kromě syntaxe nadále věnuje pozornost vnitřní rozrůzněnosti zkoumaného nářečního teritoria a na druhé straně jevům povahy interdialektické a městské mluvě v Uherském Brodě a v Brně. To vše ho pak vede k promýšlení otázek vertikální a územní stratifikace národního jazyka. Své tehdejší badatelské výsledky a myšlenky zpracoval v originální syntéze Aspekty dialektu (1971). Kniha obsahuje i mnoho nových úvah o podstatě nářečí, o jeho strukturnosti, fungování a perspektivách i o metodách jeho zkoumání a popisu.

Zkoumání nářeční syntaxe vedlo J. Chloupka k tomu, že se zamýšlel netradičně i nad některými syntaktickými otázkami teoretické povahy. Sem patří zejména soubor článků o kategorii času, o fungování časových forem a o (ne)aktuálnosti slovesného děje. Nového významu nabývá v souvislosti s dnešním zkoumáním komunikačních funkcí výpovědi a jejich indikátorů Chloupkův článek o modalitě v živém komunikačním aktu (1973) a články na něj navazující. Autor v něm — patrně u nás vůbec jako první — zdůraznil (ovšem v pojmech tehdejší teorie větné modality), že komunikační funkce výpovědi není určena ani tak její formou, ale především komunikační situací.

Otázky stratifikace národního jazyka vedly jubilanta zákonitě k stylistice a k teorii jazyka. Jedním z impulsů k tomu byly i rozdílné výklady pojmu hovorová čeština. O stylistické otázky se však začal zajímat již dávno. Do počátku 70. let se zabýval spíše využíváním jazykových prostředků v textech uměleckých a ve filmu. Od té doby se soustřeďuje na hluboké a systematické studium stylu publicistického. V sérii článků vyložil jeho vlastnosti, specifické výrazové prostředky i jeho vývojové tendence a jejich příčiny. Publicistické texty (psané i mluvené) ho zajímají také jako základní východisko pro kodifikaci spisovné normy, ale i jako médium účinného působení na kulturu a správnost vyjadřování uživatelů spisovného jazyka. V souvislosti s tím věnuje mnoho pozornosti vývojovým procesům v češtině za socialismu a jejich společenským příčinám, dynamice jazykových útvarů, současným vztahům češtiny a slovenštiny a otázkám jazykové politiky. Znovu se vrací k útvarovému rozrůznění národního jazyka, tentokrát však s hlavním akcentem na jejich využívání a fungování; jádrem tu je stanovení podmínek a komunikačních situací, za kterých diglosní mluvčí užívají soustavy spisovné nebo útvarů nespisovných. Syntéza zmíněných Chloupkových badatelských orientací s těžiskem postihnout současnou českou jazykovou situaci v její dynamické složitosti a komplexnosti, a to i z hlediska sociolingvistického, je podána v jeho posledním knižním díle Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti (1986).

Profesor Chloupek vždy věnoval velkou pozornost praktickým otázkám jazykové kultury, správnosti, slohové přiměřenosti [252]jazykových prostředků, problematice spisovného a nespisovného vyjadřování. Napsal mnoho desítek článků v denním a periodickém tisku, vystupoval a vystupuje v rozhlase i televizi, je zván k přednáškám a seminářům pro novináře, redaktory, učitele i širší veřejnost. Ohlas měla už jeho knížka Pověry o češtině (1968), mimořádnou popularitu mu však přinesla práce Knížka o češtině (1974). V tisku je skriptum o stylistice a pod jeho vedením se dokončuje kolektivní vysokoškolská učebnice stylistiky. Jubilant je příkladem badatele, který umí spojovat vědu s praxí, a to velmi úspěšně. Je tomu tak proto, že jeho praktická činnost na poli jazykové kultury vychází z hlubokého poučení teoretického, a není tudíž diletantská.

Velká je Chloupkova činnost vědeckoorganizační. Připomeňme z ní aspoň to, že je dlouholetým předsedou čs. části bilaterální komise NDR — ČSSR pro bohemistiku a slovakistiku, členem vědeckého kolegia jazykovědy ČSAV, redakční rady NŘ, několika komisí pro obhajobu kandidátských a doktorských disertací; v současné době připravuje jako redaktor i jako spoluautor encyklopedii češtiny aj. Je dobře znám odborníkům v zahraničí, je zván na mezinárodní lingvistické sjezdy, kongresy a konference (Moskva, Sofie, Praha, Záhřeb, Kijev, Marburg, Berlín), publikoval v SSSR, NDR, Polsku a NSR, působil jako lektor českého jazyka v letech 1965—1966 na univerzitě v Erlangenu.

Prof. Chloupek je laskavý a vtipný učitel. Tak ho ostatně znají i jako člověka rovněž jeho spolupracovníci na katedře, na fakultě a jeho kolegové v celé naší republice. Studenty dovede získávat neotřelými přístupy a překvapivými pohledy na probíranou látku. Má řadu žáků a jako školitel aspirantů vychoval několik schopných mladých pracovníků pro fakultu i mimofakultní pracoviště.

Prof. Chloupek dovedl vždy spojovat práci badatelskou a učitelskou s aktivní prací politickou a veřejnou. Jako dlouholetý člen KSČ působil v mnoha funkcích v ROH i ve stranických výborech. Obětavě se věnuje od r. 1971 práci lektorské. V r. 1972 byl ustanoven proděkanem a od r. 1980 úspěšně řídí fakultu jako její děkan. Dostalo se mu mnoha uznání a ocenění stranických (např. pamětní medaile KSČ k 50. výročí narození v r. 1978), resortních (např. společenské uznání na úrovni vlády a ÚRO) i odborných (Jungmannova medaile 1974, stříbrná medaile J. Dobrovského 1983). Je od r. 1979 vzorným pedagogem UJEP v Brně, dostal v r. 1983 čestnou plaketu ministerstva VŠ NDR aj.

Přejeme profesoru Janu Chloupkovi, DrSc., k jeho šedesátinám do dalších let pevné zdraví, pohodu a štěstí v osobním životě a mnoho úspěchů v jeho práci badatelské, učitelské i veřejné. Ať ještě dlouho obohacuje naše poznání mateřského jazyka, šíří lásku k němu u studentů i v široké veřejnosti a napomáhá jako vědec a obětavý funkcionář rozvoji socialistické vlasti při uskutečňování našich současných cílů a perspektiv.

Slovo a slovesnost, volume 49 (1988), number 3, pp. 250-252

Previous Jan Chloupek: Nad živým dílem Františka Trávníčka (sto let od jeho narození)

Next Jan Kořenský: Další česká práce o teorii osobnosti