Další česká práce o teorii osobnosti

Jan Kořenský

[Chronicles]

(pdf)

Дальнейшая чешская работа о теории личности / A further Czech contribution to the theory of personality

Nakladatelství Academia vydalo v r. 1986 monografii O. Kolaříkové Perspektivy teorie a výzkumu osobnostních vlastností (222 s.). Je to v pořadí druhá monografie, kterou autorka věnuje teorii struktury osobnosti (srov. O. Kolaříková, Problémy struktury osobnosti, Praha 1981; rec. v SaS, 44, 1983, s. 146—150).

Autorka se již řadu let zabývá problematikou struktury osobnosti, přičemž uplatňuje především hledisko metodologicko-srovnávací; zvláště v prvé publikaci (a přirozeně, že i v celé řadě statí) jí šlo o zhodnocení namnoze roztroušených koncepcí teorie osobnosti z hlediska typů a způsobu systémového myšlení a na tomto základě o posouzení vzájemných vztahů příslušných koncepcí. Práce je rozčleněna do tří základních částí:

V prvé jsou shrnuty obecné otázky teorie osobnostních vlastností — hodnocení osobnostních vlastností z hlediska interindividuálního a intraindividuálního. Jádrem oddílu je výklad osobnostních vlastností „jako pojmů“ a jako způsobů chování. V závěru oddílu jsou shrnuty přístupy ke strukturnímu způsobu výkladu osobnostních vlastností.

V druhé části jsou zkoumány dílčí, ale mimořádně významné otázky teorie osobnosti: na pozadí zobecněné variability pojetí osobnostních vlastností jsou hodnoceny zejména novější „protirysové” teorie a v návaznosti na to je řešena problematika polarity a polarizace osobnostních vlastností.

[253]Třetí část se zabývá výzkumnými programy z oblasti teorie osobnostních vlastností a prezentací výzkumných výsledků užití různých forem aplikace charakterizačních adjektiv.

Z lingvistického hlediska je třeba zaznamenat, že v této své knize věnuje autorka značnou pozornost jazykovému původu a jazykové stránce prostředků, které slouží klasifikaci vlastností. Psychologové si již dlouho jasně uvědomují, že klasické klasifikační prostředky byly závislé na prostředcích „běžného” jazyka (Alltagssprache), přesněji řečeno na určitých lexikálněsémantických možnostech, které poskytují slovní druhy substantiv, adverbií a adjektiv. Z kritiky těchto možností vyplývají pokusy využívat některé lingvistické prostředky novější, např. využití lišení tzv. predikátů dispozičních a predikátů situačních.

Psychologové si jsou také dobře vědomi toho, že závislost klasifikačních a interpretačních prostředků na prostředcích přirozených jazyků je spojena i s obtížemi při překladu teoretického aparátu do jiného přirozeného jazyka, než je ten, na němž je soustava založena. Sémantická otevřenost slovních druhů způsobuje nadto faktickou otevřenost souboru charakterizačních prostředků. Směrem od kritiky závislosti klasických gnozeologických prostředků na vlastnostech přirozeného jazyka působil jeden z motivů zavedení neklasických teorií — terminologicky umělých v opozici k tzv. přirozeným klasifikátorům, které se uplatňují v typologických a faktorových teoriích. Za přednost tzv. umělých vlastností (přesněji snad umělých klasifikátorů vlastností) se považuje to, že jsou zárukou souladu konceptuální a „behaviorální“ stránky; znamená to soulad substanční charakteristiky jejich konceptuální stránky a charakteristiky relačně akční.

V souvislosti s otázkami korelací a opozic vlastností autorka věnuje pozornost průzkumu kontrárnosti a kontradiktoričnosti adjektiv; i v této souvislosti konstatuje meze přirozeného jazyka. Samostatnou pozornost věnuje klasickému Osgoodovu sémantickému diferenciálu, opět se zřetelem k okolnostem, které vytvářejí vlastnosti přirozeného jazyka teoriím sémantických prostorů. Velmi pozoruhodné je, že autorka při pronikavé analýze předností jednotlivých současných teorií osobnostních vlastností, jejichž genezi, konfrontaci a možnostem jejich syntézy je práce věnována, dospívá — soudíme, že zákonitě — k možnosti pracovat s klasifikátory majícími charakter výpovědí, přičemž je možno využívat synonymií substančně-konceptuálních charakteristik „vlastností“ a jejich relačně-procesuálních „projevů“ (srov. s. 178n.).

Soudíme, že v tomto kontextu se nabízí využití takových teorií, jako je sémantická báze, která dovoluje fixovat synonymie různých slovnědruhových forem a syntagmatických útvarů v „mimokontextové“ paradigmatice (srov. J. Kořenský, Konstrukce gramatiky ze sémantické báze, Praha 1984).

Závěrem lze konstatovat, že práce přináší hlubokou analýzu motivací, dynamiky vývojových a syntetizujících tendencí současných teorií osobnostních vlastností, přičemž tyto procesy jsou v mnohém analogické vývoji konceptuálního myšlení v lingvistické sémantice a pragmatice; v mnohém však ukazují lingvistické sémantice i pragmatice určité perspektivy a možnosti. Zvláště interakcionistické pojetí osobnostních vlastností jako jisté syntézy rysových a „protirysových“ v podstatě situacionistických teorií zcela vyhovuje způsobům, jakými je třeba zavádět personální koncepty do procesuálních modelů řečové činnosti. Zvláštní ocenění zasluhuje autorčina pozornost, kterou věnuje funkci přirozeného jazyka v gnozeologických aparátech osobnostních teorií. V této souvislosti by bylo užitečné prozkoumat použitelnost lingvistických sémantických aparátů, které v řešení funkční synonymie výrazů přirozené řeči jdou dále než teorie predikátové v psychologii dosud využité.

Slovo a slovesnost, volume 49 (1988), number 3, pp. 252-253

Previous Miroslav Grepl: Jan Chloupek šedesátníkem

Next Jiří Kraus: Významný příspěvek ke konfrontačnímu studiu češtiny a slovenštiny