Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Kunhutina píseň a sekvence Tomáše Akvinského „Lauda Sion“

Pavel Trost

[Články]

(pdf)

-

Tradiční názor prohlašuje staročeskou Kunhutinu píseň za parafrázi sekvence Tomáše Akvinského „Lauda Sion“; je to názor pochybený. Kunhutina píseň se opírá sice o sekvenci Tomáše Akvinského, ale celkový ráz obou skladeb je hluboce rozdílný.

Příznačný je rozdíl v strofické stavbě. Sloka Kunhutiny písně je jednotná, sloka „Lauda Sion“ obsahuje protiklad veršů osmi- a sedmislabičných. Protiklad osmi- a sedmislabičných veršů je nejen v kadenci,[1] nýbrž i v členění celého verše: verš je jednak symetricky rozpůlený, s dvěma těžišti (t. j. ikty na třetí a sedmé slabice), jednak nerozpůlený, s jediným těžištěm (t. j. iktem na páté slabice). Tento protiklad se dále jeví v realisaci stop, která je důsledná ve verších osmislabičných a nedůsledná v sedmislabičných. Kunhutina píseň nepřevzala sloku „Lauda Sion“; upravila však svérázným způsobem, jak ukázala studie Jakobsonova[2], osmislabičný verš latinské církevní poesie.

Jednota sloky Kunhutiny písně je vnitřní. Na syntaktickém paralelismu se zakládají sémantické variace a se syntaktickým paralelismem je spjat morfologický rým. Avšak jednota jednotné, nečleněné sloky není zdůrazněna; hranice slok není zdůrazněna a dvě po sobě následující sloky jsou někdy zevně a vnitřně spojeny. V Kunhutině písni je jemná práce jazykové formy zastřena, kdežto v „Lauda Sion“ se obnažená forma staví na odiv. (Rým a eufonie jsou v „Lauda Sion“ na rozdíl od Kunhutiny písně ryze vnější dekorací!) Proti zvlněnému slohu Kunhutiny písně stojí úsečně ucelený sloh sekvence Tomáše Akvinského v příkrém rozporu.

[36]Kunhutina píseň a sekvence Tomáše Akvinského se pronikavě liší funkcí. Latinská hymna je kanonickou součástí liturgie na Boží tělo, česká píseň je modlitbou věřících — zdá se, že ji zpívaly jeptišky před přijímáním.[3] Sekvence Tomáše Akvinského je trojdílná: vyzývá na způsob žalmu k chvále Spasitele, vykládá dogmaticky podstatu eucharistie, a končí modlitbou-prosbou k Bohu; středem skladby je věroučný výklad. Kunhutina píseň je rovněž trojdílná: vzývá Spasitele, naznačuje podstatu eucharistie a vznáší modlitbu-prosbu k Bohu; ale vzývání a modlitba-prosba nejsou jen úvodem a závěrem věroučného výkladu, nýbrž věroučný výklad rozvíjí a stupňuje vzývání a chválu a připravuje modlitbu-prosbu, vyvrcholení to skladby. Latinská hymna je předně obrácena k věřícím, česká píseň k Bohu. Převládá v ní plán druhé osoby a vyznačuje ji jako modlitbu; modlitba se však povznáší k lyrické básni. Ale mezi oficiální latinskou hymnou a neoficiální českou písní není ani ideové shody ve věroučném výkladu. Sekvence Tomáše Akvinského vymezuje hutně dogmatickou podstatu eucharistie takto: křesťanské dogma učí, že chléb a víno se proměňují v Kristovo tělo a krev; to nemůže být chápáno rozumem ani smysly, nýbrž jen vírou; chléb a víno po proměnění jsou jen znaky, nikoli věci, a pod obojími způsoby kryje se celý Kristus; Kristus je celý přijímán ode všech, kdo přijímají, a není přece vyčerpán; přijímání nemá stejný spasný účinek u všech, kdo svátost přijímají; pod každou částicí svátosti je celek, a lámání znaku nemá dosahu na označenou věc. Proti tomu Kunhutina píseň nevymezuje body dogmatu, nýbrž jen vyzdvihuje paradoxy mysteria, a zvláště shodu jedinosti a mnohosti. Nevnáší pojmový protiklad znaku a věci k racionálnímu vymezení mysteria, ale uvádí srovnání o slunci: je také jen jedno slunce, přesto že vyzařuje tolik paprsků. Toto srovnání zcela nethomisticky stírá hranici mezi božským zázrakem a přirozeným řádem. Toto srovnání vnáší monistický motiv protichůdný thomismu, motiv náležející naopak novoplatonské spekulaci a nepomíjející v křesťanské mystice. Tomáš Akvinský odporoval ostře t. zv. metafysice světla, ale rozvíjela ji naopak novoplatonská scholastika předchůdců německé mystiky, jako Ulrich ze Štrasburku a Dietrich z Freiberku.[4]

Sekvence Tomáše Akvinského končí prosbou o účast na hodování blažených v onom světě; Kunhutina píseň však vrcholí žádostí po příštím plnějším spojení člověka s Bohem — aby člověk byl v Bohu a Bůh byl v člověku a člověk bral na sebe božskost.[5] Kunhutina píseň, vzývající Krista „svým milým se zjevujícího“, vzývající ho slovy o lásce a o kráse, vzývající rozličné stavy Kristova utrpení, hlásí se do okruhu jeptišské mystiky ženských klášterů.

Na předělu třináctého a čtrnáctého století se značně rozmohly mystické směry. Šířili je františkáni, z nichž vyšel sv. Bonaventura, a hlavně dominikáni, z nichž vycházely vrcholné zjevy německé mystiky. Ale spekulativní mystika dominikánská, jejíž průkopníkem byl Albertus Veliký, značně se prolínala s milostnou mystikou [37]jeptišskou, jejíž tradice je dávná.[6] Jeptišská mystika vynesla liturgicky vznícené visionářky, jako sv. Gertrudu Velikou a sv. Mechtildu z Hackebornu, především však Mechtildu z Magdeburku, ekstatickou nevěstu Kristovu. Jako bekyně žila a psala Mechtilda z Magdeburku pod dominikánským vlivem; tehdy bylo totiž postaráno o to, aby všem ženským klášterům se dostalo duchovního vedení teology z dominikánského řádu. Vybraní dominikáni přednášeli jeptiškám o subtilních otázkách spekulativní teologie a duchovní společenství ženských klášterů utvářelo výrazné a významné duchovní prostředí.

Raná mystika zasáhla zjevně i do kláštera benediktinek u sv. Jiří na pražském hradě, když se jeho abatyší stala prvorozená dcera nejslavnějšího krále Přemyslovce. Svědčí o tom, jak ukázala studie Vilikovského,[7] knihovna abatyše Kunhuty, t. j. rukopisy pořízené z Kunhutina rozkazu pro svatojirský klášter. Kunhutina knihovna je příznačně bohatá na díla mystické zbožnosti, která se rozněcují člověčenstvím Spasitele a navozují vcítění do jeho lidského utrpení. (Mystická zbožnost se upírá k Ježíšově člověčenství znaturalisovanou láskou i znaturalisovaným soucitem.) Mezi knihami, vzniklými na Kunhutin podnět, vyniká t. zv. pasionál abatyše Kunhuty, iluminovaný sborník rozličných duchovních skladeb; obsahuje především původní díla pražského dominikána a lektora řádu, bratra Koldy z Koldic. Vynikající dominikánský teolog, šlechtic a dvořan, věnuje knížecí abatyši milostnou alegorii o rytíři Ježíši — snoubenci duše; věnuje jí pojednání o bydlištích nebeských, o budoucí radosti Kunhutině v nebi, hořekování panny Marie a Marie Magdaleny.[8] Jedinečné iluminace sborníku, osamocené ve vývoji české předkarolinské malby,[9] zapadají do téhož prostředí rané mystiky; v úchvatných miniaturách bolestné Matky boží je svémocně ohebná linie v jemné kráse vedena k výrazu nevýslovného žalu.

Kunhutina knihovna, dosvědčující počátky „mystické nálady a mariánského kultu, který se u nás pak šířil v XIV. století“[10], vymezuje obzor Kunhutiny písně; jeptišská mystika Kunhutiny písně je vzdálena thomismu „Lauda Sion“. Jako slovesné dílo je Kunhutina píseň podle měřítek platných pro středověké básnictví skladba původní.


[1] Protiklad v kadenci je podepřen rýmem, který přízvučnou slabiku jednak zahrnuje, jednak nezahrnuje.

[2] Slavia 3, 272 n.

[3] Podle tradičního názoru se tato modlitba nezpívala před přijímáním, nýbrž odříkávala po přijímání. Nelze ovšem s určitostí usoudit, zda se Kunhutina píseň hudebně realisovala chorálovým zpěvem nebo žalmovým recitativem nebo prostředním typem přednesu; není však dosti průkazných důvodů proti tomu, že by mohla být zpívána — její délka proti tomu nesvědčí. A podle znění Kunhutiny písně bylo její místo v bohoslužbě před přijímáním; je ovšem třeba považovat Kristovo tělo za přítomné v hostii před tím, než se koná přijímání věřících.

[4] V. C. Bäumker, Witelo, Münster 1908, 358 n.

[5] Ohlasy začátečních slok v závěru písně (všeho kvietie kráše ktvúce…) právě naznačují příští zbožnění člověka: výsostná slova, jež platila Kristu, vztahují se na konci na všechny blažené.

[6] V. M. Grabmann, Mittelalterliches Geistesleben I, München 1928, 468 n.

[7] Řád 5, 148 n.

[8] Mysticky vystupňovaný kult pašijí se prohlubuje mariánským kultem: vždyť ,,Marie je vznešeným příkladem oné mystické compassio, v níž je křesťan spojován se svým ukřižovaným Spasitelem“ (W. Lipphardt, Beiträge zur Geschichte der deutschen Sprache u. Literatur. 58).

[9] A. Matějček, Pasionál abatyše Kunhuty, Praha 1922, 17.

[10] J. Jakubec, Dějiny literatury čes.2 I, 217.

Slovo a slovesnost, ročník 6 (1940), číslo 1, str. 35-37

Předchozí František Trávníček: Ke vzniku složených jmen typu zemětřesení a trestuhodný

Následující Ladislav Cejp: Poznámky o místě zkratek v jazyce