Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ke vzniku složených jmen typu zemětřesení a trestuhodný

František Trávníček

[Články]

(pdf)

-

1. Jsou to složeniny, v dnešním jazyce velmi hojné, jejichž první část je ohnutý tvar podstatný, jiný než nominativ, vyjadřující předmět substantiva nebo adjektiva tvořícího druhou část složenin. Substantivní složeniny mají většinou genitiv: zemětřesení, přelíčení (= líčení, t. j. dokazování pře), okamžik (= mžiknutí oka), zastaralé okamžení, krveprolití, vlastizrada, vlastizrádce, hojná jména se sebe-: sebechvála, sebevědomí, sebedůvěra, sebeobrana, sebevrah, sebevražda, sebevzdělání, sebezáchova, knižní, více nebo méně individuální sebeanalysa (Sezima), sebejistota = jistota sebou samým (K. Čapek), sebekritika, sebelibost (Světlá), sebeoběť (Sezima), sebeobroda (A. Novák), sebezrada (t.), dále lidumil atpod. Substantiva bohulibost, bohumilost, pravděpodobnost а zastaralé sobělibost mají v první části dativy bohu-, pravdě- а sobě-, ale jde o jména odvozená z adjektiv bohulibý, bohumilý, pravděpodobný a sobělibý. Jména všetečka, vševěd a všeumělec pak mají akusativ vše-.

Adjektiva mají v první části většinou genitiv: ctihodný, chvályhodný, pamětihodný, pozoruhodný, trestuhodný; pomstychtivý, koupěchtivý, krvelačný; láskyplný, strastiplný, vlastizrádný; hudbymilovný, mírumilovný; sebelepší, sebehorší…, sebevědomý, sebevražedný, knižní sebejistý (K. Čapek), sebemámivý (Šalda), sebemučitelský (t.), sebemučivý (Sezima), sebeničivý (t., A. Novák), sebeodpovědný = odpovědný za sebe (R. Svobodová), sebetrapičský (Tilschová) a j.

Čtyři adjektiva, bohulibý, bohumilý, pravděpodobný а zastaralé sobělibý, mají dativy bohu-, pravdě- a sobě-. Tajuplný vzniklo beze vší pochyby z tajůplný, jak se dříve říkalo a psávalo a jak má ještě Vrchlický. Podoba taju- se ujala nejspíše napodobením složenin trestuhodný a pozoruhodný. Vedle toho se vyskytuje, na př. u Heyduka a u Čecha, podoba tajeplný, a to vlivem vlastních složenin, majících v první části kmen, jako dějepisný.

Několik adjektiv má v první části akusativ vše : všemohoucí, všemocný, vševědoucí, vševidoucí, všetečný, knižní vševládný, vševládnoucí a j. Od nich jsou odvozena substantiva všemohoucnost, všetečnost а j.

K těmto složeninám lze přiřaditi též ty adjektivní, které mají v první části příslovce: málomluvný, mnohomluvný, kolemjdoucí (okolojdoucí), mimojdoucí, méněcenný. Od nich pak jsou tvořena substantiva málomluvnost, mnohomluvnost а méněcennost. Dále pak sem lze počítati substantivní složeniny v první části s příslovečným výrazem: nanebevzetí, nanebevstoupení, zmrtvýchvstání. Příslovečné výrazy jsou ohnuté tvary jmen, mnohá příslovce jsou od původu prosté tvary jmenné a všechna příslovce mají významy, které lze vyjádřiti jmennými tvary. Po stránce významové se proto adjektivní složky typu málomluvný a substantivní typu nanebevzetí shodují se složeninami trestuhodný, zemětřesení a pod.

2. Jde veskrze o složeniny nevlastní neboli spřežky, nikoli o složeniny vlastní, a to je důležité pro jejich výklad. Ertl[1] sice praví, že rozdíl mezi spřežkami a složeninami vlastními „není ani původní, ani stálý, ani vždycky zjevný“, ale toto mínění [29]není úplně správné. Spřežky se rovnají vlastním složeninám po stránce významové, ale liší se od nich zřetelně mluvnicky. Jsou to spojení dvou hotových, samostatných slov v slovo jedno: zemětřesení vzniklo ze slov země a třesení, ctihodný ze cti a hodný, mimojdoucí z mimo a jdoucí atd. a podobně spřežky jiné povahy, na př. pantáta z pan a táta, svatvečer ze svat (= svatý) a večer, neznaboh z nezná a bůh atd. Vzniká tu jedno slovo hlavně jednotným pojetím, chápáním dvou slov, jejich nerozlišováním, splýváním v jazykovém povědomí, tedy cestou psychologickou. Vnějším odrazem tohoto pojetí je psaní obou slov dohromady. Po stránce výrazové projevuje se spojení dvou slov u našich spřežek jen přízvukově, jedním hlavním přízvukem na první slabice spřežky. Kdyby to byla dvě slova samostatná, mělo by druhé slovo svůj hlavní přízvuk a první slovo dvojslabičné bylo by buď předklonné, t. j. mělo by přízvuk rovnající se asi přízvuku vedlejšímu, nebo by mělo přízvuk hlavní: krve |lačný || |krve |lačný а р. Zřetelně předklonné by bylo první slovo jednoslabičné, pře |líčení, srov. to |líčení, ten |nešťastník, můj |soused a p. Ze spřežek, o které zde nejde, je toho jasným příkladem |pantáta, |týden, z původního pan |táta, tý |den (= týž den), sr. pan |otec, pan |Novák, ten |den a p. Také u vlastních složenin pozorujeme jednotu přízvukovou: |zloduch, |zločin a p. proti zlý |duch, zlý |čin a p. Ale přízvuk je stránka výdechová, svědčící jen tomu, že se tu od původu dvě slova chápou za slovo jedno. Při spojení spřežkovém zachovávají obě slova svůj mluvnický tvar po stránce nejen ohebné, tvaroslovné, nýbrž i kmenové, kmenotvorné; spojují se mechanicky.

O vlastních složeninách lze většinou jen říci, že mají týž význam jako dvě slova samostatná, na př. listopad = padání listů, červenobílý = červený a bílý, ale spojení těchto slov projevuje se nejen po stránce významové, nýbrž i výrazové tak, že první slova ztrácejí podobu ohebnou a nabývají podoby kmenové (listo-, červeno-). Nebo černovlasý je ten, kdo má černé vlasy, t. j. přídavné jméno má podobu kmenovou a ze substantiva je pak odvozeno příponou adjektivum. Jindy se pozoruje pouze odvozování příponami: z předložkového výrazu proti mysli je odvozeno příponou -ný adjektivum protimyslný, z výrazu na břehu je odvozeno příponou substantivum nábřeží atpod. U vlastních složenin nejde tedy o spojení slov hotových, nýbrž kmenoslovně změněných.

Zdá se, že mínění o nepodstatném rozdílu mezi spřežkami a vlastními složeninami má oporu ve složeninách praotec, prastarý а j., paklíč, pavěda, spolužák, spolupráce а р., soused, soumrak a p., která počítáme k složeninám vlastním, ačkoli se ani první ani druhé slovo nemění. Pozorujeme však, že se tu někdy mění druhé jméno odvozováním: není pahora, nýbrž pahorek, není palouka, nýbrž palouk a p. Ve složeninách typu spolužák jde nejen o samostatné jméno žák, nýbrž i o samostatné příslovce spolu, takže se úplně podobají spřežkám kolemjdoucí, atd. Takovéto složeniny se však tvoří volně, podle potřeby, spolupracovník, -vinník, -bydlící, -stolovník atd., t. j. příslovce spolu je tu obecně slovotvorným prvkem ustáleného významu, nabývá platnosti předpony, praefixu. Předponová platnost u pra, pa, sou atd. je pak zcela jasná tím více, že se tato slova samostatně nevyskýtají, nýbrž jen ve spojení se slovy jinými, že jsou synsémantická. Je tu plná obdoba se slovesnými předponami, jako napsati, přivésti, rozházeti, vytrhnouti. Předpony mají touž slovotvornou platnost jako přípony, platnost odvozovací, takže složeniny praotec, paklíč, soused, spolužák а р. jsou vlastní, [30]nikoli spřežky, nejde při nich jen o významové a přízvukové splynutí dvou hotových slov.

Rozumíme-li názvu kmenosloví v běžném smyslu tak, že je to nauka o tvoření kmenů, spřežky do něho nenáležejí, protože při nich nejde o žádný kmenoslovný jev. Není však nejmenší pochyby o tom, že tvoření spřežek patří vedle tvoření vlastních složenin, neboť v obojím případě jde o tvoření slov, podstatou arciť rozdílné.[2]

3. Spřežkový ráz našich složenin je valnou většinou zcela patrný, neboť je lze dobře rozložiti ve dvě samostatná slova. Jen u některých složek se vše- vznikají pochybnosti. Tento akusativ překvapuje u všetečný = „dotýkající se všeho“ místo očekávaného genitivu všeho a u vševládný (= vládnoucí) místo očekávaného prostého instrumentálu vším nebo předložkového nad vším. Z toho by se mohlo vyvozovati, že jsou to vlastní složeniny, kde je vše- kmen zájmena veš, ale je velmi podobno pravdě, že je tu vše- napodobením četných složenin jiných, kde je akusativ vše- právem, jako všemohoucí а р. Akusativ má tu do jisté míry platnost příslovečnou, na př. všemohoucí = mohoucí vždy, za každých okolností, a mohl se proto snadno ujmouti též tam, kde bychom čekali vazbu jinou. Všetečný je tedy tvořeno napodobením, způsobem při tvoření slov velmi častým.

Složeniny málomluvný a mnohomluvný bylo by snad možné vykládati tak, že je v nich málo- a mnoho- kmen od adjektiv malý a mnohý, a považovati je tedy za složeniny vlastní, ale pak bychom dobře nepochopili jejich vznik. Podobné vlastní složeniny adjektivní jsou odvozeny ze spojení substantiv s adjektivním přívlastkem: maloměstský od malé město, novověký od nový věk, středočeský od střední Čechy, jednooký = mající jedno oko, černovlasý = mající černé vlasy, velkodušný = mající, jsoucí velkého ducha atd. Základem složenin málomluvný a mnohomluvný by mohlo býti spojení malá a mnohá mluva, ale z něho je nelze přirozeně vyvoditi. Kromě toho mají vlastní složeniny malo-, nikoli málo- : malomocný = mající malou moc; malodušný = mající malou duši, malého ducha, jsoucí malého ducha. Málomluvný znamená málo mluvící, mnohomluvný pak mnoho mluvící, а to svědčí zřetelně, že je tu málo а mnoho příslovečné určení k adjektivu mluvný, majícímu dějový význam jako adjektivisované partic. mluvící.

4. Jsou-li jména krveprolití, trestuhodný а p. spřežky, t. j. spojení dvou hotových slov bez zvláštních výrazových prostředků slovotvorných, nabízí se s dnešního hlediska otázka, proč stojí genitiv krve a p. veskrze před svými jmény prolití, lačný. Jsou to rozmanitá bližší určení, u substantiv pak nesouřadné přívlastky a ty stojí dnes skoro veskrze za svým jménem: prolévání krve, chvála starých časů, vražda obchodníka, stavění domu, psaní dopisu, vědomí viny, povinnosti, důvěra v sebe, zachování majetku, dárce krve, služba národu, oběť bohům, pomoc bližnímu, jistota sebou samým a p., vstup do lesa, na galerii, výstup na horu, sestup s hory, práce (jízda, cesta) spolu, společně s někým atpd. Z genitivů stává zpravidla před svým jménem jen nerozvitý zájmenný genitiv přivlastňovací: jeho, jejich syn, dům, práce atd. Některé jednotlivosti, v nichž [31]je jiný slovosled, nejsou pro naši otázku zásadně důležité a proto je můžeme pominouti. Zvlášť průkazné jsou dvojice velmi blízké: krveprolití — prolévání krve; sebevědomí — vědomí viny atpod. Dále ty případy, kdy se užívá vedle spřežek příslušných dvojslovných výrazů s určením za substantivem: vlastizrádce — zrádce vlasti; pravděpodobnost — je veliká podobnost pravdě (v knižním jazyce).

U výrazů adjektivních je někdy postavení bližších určení volnější, buď před adjektivem nebo za ním, a to podle různých okolností; na př. je mu podobný — je podobný otci; není té cti hoden — není hoden té cti. Jindy však stává bližší určení proti spřežkám jen za adjektivem: krvelačný — lačen pohledu na ni (Majerová), lačni krvavé pomsty (Jirásek); kdyby to bylo sebelepší (= lepší sebe, než je samo) — jsem starší tebe (knižní; obyčejně než ty). Důležité jsou ty případy, kdy se vedle spřežek užívá příslušných dvojslovných výrazů, kde je bližší určení za adjektivem: je to pozoruhodné — je to hodné pozoru; je pravděpodobno — je podobno pravdě; strastiplný život — život plný strastí; ten čin je trestuhodný — ten člověk je hoden trestu a p.

Bylo by možné se domnívati, že spřežky krveprolití, trestuhodný a p. vznikly z výrazů prolití krve, hodný trestu atd., kde byla bližší určení za jmény. Pak by bylo třeba vysvětliti, proč se postavení bližších určení změnilo, když se ony výrazy staly spřežkami. Tuto možnost lze však pokládati s plným právem za vyloučenu, a to se zřením k té okolnosti, že taková bližší určení stávala v starém jazyce velmi hojně před svými jmény. Na př. svatého Prokopa zaslúženie Hrad.; s mnohým slz vylévaním Štít. ř.; toho ovoce jedenie tamt.; toho zákona ustavenie Štít. Bud., sobě milého syna Pass.; jiného všem obecného Štít. Bud., o na nebesa vzetí Kruml.; božím na nebe vstúpením Pass.; svým při tom bytím Alb.; pro lehké u mysli vzdržěnie Kruml.; svým až do smrti poslušenstvím Štít. Bud., bez jeho při tom bytie Hus…[3]; krve prolití, prolévání, vylití, vylévání, hojně u Bartoše Písaře[4]; nevinné krve prolitie Pass. Kl. 61 b; toho vládnutí hodnějí (= hodnější) Troj.; přísežné víry hodní Kol., lidé viery hodných tamt.[5]; dušiem služba Štít. E.; mládeže cvičení Komenský Did.; krve vylévání Kom. Truchl.; hříchů odpuštění Kom. Did.; z svornosti cesta Kom. Hag.; hříchu příčina tamt.; proti věrných radě Dal. C. 60b[6].

V nejstarším jazyce se kladou bližší určení též za jména, ale řidčeji než před ně; na př.: potupenie světa Alb. 42 a, 43 a; ta nepořádnost mysli Štít. uč. 92 a; hra v šachy Šach. 290 b; služby za mrtvé Štít. V. 58; skřipěnie zubóm ML., k učištění hřiechóm Štít. Vyš.; ku prodávaní klenotóm Křiž.[7] V pozdějším jazyce postavení za jmény přibývá; na př. u Komenského: odpuštění hříchů Man., utišení světa Theatr., napomenutí z pokání Man., škody na úrodách tamt., východ slunce tamt., cesta pokoje Cesta atpod.

5. Vzhledem k tomuto vývoji v historické době je patrné, že spřežky krveprolití, trestuhodný а p., pokud jsou staré, vznikly z dvojslovných výrazů krve prolití, trestu hodný atd., že jsou to tedy po stránce postavení bližších určení k svým jménům archaismy. Tu se naskýtá především otázka, kdy původní výrazy splynuly v jedno slovo, ve spřežku.

Je třeba pomýšleti nepochybně na dobu pozdější, kdy se postavení bližšího [32]určení před jménem pociťovalo za neobvyklé a kdy už bylo běžné postavení za jménem. Přesně tuto dobu stanoviti nelze, protože vývoj staršího postavení v novější byl plynulý, v různých případech a pravděpodobně též někdy u různých příslušníků jazyka nestejný. Starší pravopis nám pro svou neustálenost, rozkolísanost a částečně pro své jiné zásady nepomáhá nic nebo skoro nic, takže psaní trestu hodný a p. není ještě svědectví pro pojetí nespřežkové a psaní trestuhodný a p. naopak ne pro pojetí spřežkové. Jisto je pouze to, že ještě v století 14. a 15., kdy se bližší určení kladla valnou měrou před svá jména, sousloví typu krve prolití za spřežky se necítila, jako nám nejsou spřežkami spojení jeho matka, jejich dům, a to proto, že jsou zcela běžná. O vzniku spřežkového pojetí můžeme souditi jen nepřímo z vývoje starých přívlastkových spojení, jako nov měsiec = nový měsíc, pln měsiec = plný měsíc, velika noc = veliká noc, Such dol = Suchý důl, Mlád Vaněk = Mladý Vaněk. Proti původnímu skloňování obou částí, nova měsiecě, od veliky noci, po velicě noci atd., nalézáme později, v století 15. a hlavně 16., doklady s první částí neskloňovanou nebo skloňovanou nenáležitě: od novměsíce, novměsícům, na Sukdole (se změnou třeného ch v hlásku raženou před raženým d), Mladvaňka atd., na novu měsíce, po pln měsíců atd.[8] To je nepochybný následek chápání za jedno slovo. Dále o spřežkovém spojení svědčí vznik vlastních složenin novoměsíc a velikonoce, později (podle vánoce, hromnice a p.) pomnožné velikonoce.[9]

Nelze se arciť domnívati, že spřežky zemětřesení, ctihodný a p. vznikaly současně se spřežkami velikonoc a p., neboť podmínky jejich vzniku nejsou úplně stejné. Základem spřežek druhého typu jsou spojení velika noc, v nichž jsou jmenná přídavná jména přívlastková, která byla archaistická již v století 14. a dříve. Potřeba odstraniti tyto archaismy změnou sousloví ve spřežky dostavila se dříve než u spojení typu země třesení, cti hodný, jejichž postavení bližšího určení před jménem bylo v 14. století ještě běžné, živé. Z toho pak vyplývá, že spřežky zemětřesení … začaly hojněji vznikati až někdy v století 16. nebo později.

Ve spřežky splynula v této době arciť ta sousloví, která byla v starším jazyce, jako pře líčení, krve prolití, oka mžení, země třesení, sobě libý, vše mohoucí. Když se podobná určení kladla zpravidla již za svá jména, byla ona spojení s určením před jmény neobvyklá, rušivá a jazyk je odstranil tím, že jim dal povahu slov složených, že změnil jejich pojetí. Změnu ve spřežky pozorovali jsme výše u výrazů typu velika noc, u kterých vadil jmenný tvar přívlastkového adjektiva. Spřežkové pojetí je v obojích případech prostředek, kterým jazyk přizpůsobuje starší výrazivo novějšímu mluvnickému skladu, kterým se zbavuje rozmanitých archaismů. Změna země třesení v zemětřesení záleží v tom, že byla sousloví vřaděna do zvláštní slovotvorné skupiny vedle vlastních složek, do spřežek. V té době a předtím byly již, jak jsme viděli, spřežky typu Suchdol, novměsíc, velikanoc, jejichž složky mají sled obvyklý v jazyce starém i novém. Splynutím výrazů země třesení v zemětřesení nevznikl tedy zcela nový druh slovotvorný, nýbrž starší byl rozhojněn novými případy. I tak je vznik oněch spřežek dění tvořivé, tvůrčí, obohacující dosavadní výrazové prostředky co do rozsahu jedné slovotvorné skupiny.

V dobách pozdějších, kdy se bližší určení kladla již pravidlem za svá jména, mohly vznikati spřežky z dvojslovných výrazů napodobením oněch spřežek starých.

[33]6. Je důležitá otázka, proč se spojení země třesení, cti hodný zachovala a proto změnila ve spřežky, t. j. proč se nepřizpůsobila novému slovosledu přesmyknutím v třesení země, hodný cti a p. Viděli jsme výše sub 4, že je tomu tak jen někdy: vlastizrádce, pozoruhodný, pravděpodobný, strastiplný а vedle toho zrádce vlasti, hodný pozoru, podobný pravdě, plný strastí. Nenastalo-li ve většině případů přizpůsobení novějšímu zákonu slovoslednému, ba vznikly-li podle starých spřežek nové, má to zajisté nějakou zvláštní příčinu. Nevystačíme proto s výkladem, že spojení typu země třesení, cti hodný, než se změnila ve spřežky zemětřesení a ctihodný, byla prostě archaismy, které se udržely jako zbytek staršího stavu i později následkem nepochybně značné konservativnosti jazyka po stránce výrazové, projevující se v oblasti slovníkové i mluvnické. Archaismy jsou sice zbytky staršího způsobu vyjadřování, ale nejsou povětšině rovnocenné s prostředky vývojově pozdějšími, v dnešní době zcela běžnými, nýbrž mají zvláštní platnost, co se týče užívání, platnost stylovou. Básník může říci sednouti na kůň, jeho hlas byl slyšán, biblí а p., ale v běžném hovoru se vyjadřujeme nearchaisticky, na koně, slyšen, bible a p. V knižním jazyce slýcháme a čítáme zove se, býti veselu a p., v hovorovém zve se, být veselý a p.

Tak je tomu také s neobvyklým postavením bližšího určení, hlavně genitivu, před substantivem, které se vyskýtá u zřetelných dvojslabičných spojení v jazyce básnickém: strašný lesů pán, zašlého věku děj, zbortěný harfy tón a j. (u Máchy[10]); časů vlnobití, rythmů liboznění (Čech); lesů bolest, sopek čela (Vrchlický); svatých bouří vzácné oběti (Mahen), sirotů vzlyk (Bezruč) a j. A podobně je tomu s jinými jevy slovoslednými, na př. s roztrhováním sousloví tvořících významový celek: přes celičký letí Kanaán (Neruda); ctižádostí vzplaneš velikou (Zeyer). Nebo s kladením slov, majících ustálenou polohu začátkovou, na místo středové: viděls, na vysokých žerdích prapory jak vanou? (Theer); živote, v tvých rukou kéž jаk prapor na žerdi jsem (tamt.).

Archaismy nejsou tedy prosté dvojice vedle výraziva běžného, obecně ujatého, nerozmnožují výrazové prostředky jen kolikostně, nýbrž též jakostně, zvyšují výrazovou schopnost jazyka tím, že mu skýtají možnost rozlišovati výrazivo podle úkolu, účelu jazykového projevu a podle prostředí, v jakém se projev děje. Případy typu strašný lesů pán jsou po stránce slovosledné archaismy, jako byla svého času spojení země třesení, cti hodný a p., ale nemění se ve spřežky. Příčina tohoto rozdílu tkví beze vší pochyby v různém jazykovém stavu, v nestejných výrazových potřebách, tendencích obou dob, jak to pozorujeme v jazykovém vývoji napořád. Můžeme s právem předpokládati, že se stará sousloví typu země třesení a cti hodný držela i v té době, kdy již byla po stránce slovosledné neobvyklá, z nějaké příčiny zvláštní.

Významově není podstatný rozdíl mezi dvojslovnými spojeními, spřežkami a vlastními složeninami, jak jsem připomněl výše sub 2; na př. listopad = padání listů, zemětřesení = třesení země atpod. Shodou vlastních složenin se spřežkami po stránce významové vysvětlíme si tu okolnost, že se některé spřežky mění časem ve vlastní složeniny. Byla v staré češtině velika noc, za to je v 16. století velikonoc a později pomnožné velikonoce, podobně je za původní nov měsiec doloženo u Bratří novoměsíc а za starší viery hodný (viz sub 4) máme dnes věrohodný. Prostředním článkem mezi těmito útvary byly spřežky velikanoc, novměsíc (viz sub 5), víryhodný, takže vlastní složeniny velikonoc, novoměsíc a věrohodný vznikly přímo ze spřežek. Rozdíl mezi spřež[34]kami a vlastními složeninami je nikoli po stránce významové, nýbrž jen mluvnické; jsou to dva blízké slovotvorné způsoby téže významové skupiny. Tím si vysvětlíme, že se i vedle nové spřežky tajuplný, tajůplný vyskytuje vlastní složenina tajeplný (viz sub 1). A také to, že naopak ze složeniny vzniká někdy spřežka; tak za staročeské bohobojný máme dnes pravidlem bohabojný. Je i v staré češtině Bohumil vedle Bohomil[11], dnes máme jen Bohumil, ale nelze s jistotou říci, že Bohumil vzniklo už v staré době z původního Bohomil. Je dobře možné, že bylo nejprve Bohumil, jako Bohudar, Bohuchval, Bohuslav a p., a že se vedle něho vyvinulo Bohomil.[12]

Se zřením k významové stránce vlastních složenin a spřežek nabízí se výklad, že se stará sousloví země třesení, cti hodný a p. držela i tehdy, kdy se bližší určení kladla již zpravidla za jména, vlivem vlastních složenin, od kterých se v podstatě nelišila významem, a že i jejich splynutí ve spřežky zemětřesení, ctihodný a p. nastalo hlavně vlivem vlastních složenin. Tento vliv lze dobře pochopiti u tak silné slovotvorné skupiny, jako jsou od nejstarší doby vlastní složeniny. Mínění, že čeština měla původně složeniny jen v míře omezené, ukazuje se nesprávné při podrobnější přehlídce staročeské slovní zásoby. Je zcela přirozené, že časem složenin přibývá, jak je tomu i se slovy jednoduchými. Lze mluviti o jistém výboji složenin záležejícím v tom, že složeniny vtáhly do své oblasti sousloví typu země třesení, která se po stránce slovosledové stala neobvyklá a jejichž archaičnost se mohla odstraniti též jinak, přizpůsobením novému slovoslednému zákonu o bližších určeních, změnou v třesení země.

V jednotlivých případech přispěla k udržení sousloví typu země třesení а k jejich změně ve spřežky ještě ta okolnost, že se oslabilo nebo zatemnilo vědomí jejich etymologického významu. Jistě tomu tak bylo u výrazu pře líčení, jehož původní význam je „dokazování pře“, nebo u komparativních spojení typu sebe lepší, znamenajících vlastně „lepší nad sebe, než je sám“.

U výrazů adjektivních měly na vznik spřežek vliv též ty případy, kdy je do dneška časté postavení bližšího určení před adjektivem, a to v platnosti přívlastkové nebo doplňkové. Je to zejména bližší určení vyjádřené příslovcem: úplně (zcela) nové šaty, velmi dobrý člověk, nově objevený prvek, dosud neznámý spis, mnohem lepší podmínky, příliš krátká doba, dosti častý jev, vždy věrná kapitula а p. Není-li na rozvitém přívlastku důraz, je uvedený slovosled pravidlem: zkazil si úplně nové šaty; našel se dosud neznámý spis Komenského; pojednání o nově objeveném prvku atpod. Za této podmínky by byl jedině možný slovosled chvály hodný, pozoru hodný, pomsty chtivý, krve lačný atd., na př. v těchto větách: tento chvály hodný čin vykonal XY; tato pozoru hodná okolnost ukazuje, že…; krve lačná šelma číhá na svou oběť. Adjektiva hodný, chtivý, lačný а p. mají význam dějový, jsou to adjektiva slovesná: hodný = zasluhující, chtivý = chtící, toužící, lačný = lačnějící, dychtící. Touto dějovou povahou jsou spojení chvály hodný a p. blízká substantivním spojením země třesení, pře líčení а p., u kterých se časem většinou ujalo postavení genitivu za jménem: chvála starých časů, stavění domu atd. (viz sub 4). Obdoba s rozvitými přívlastky úplně nové šaty, velmi dobrý člověk atd. žádá slovosled chvály hodný, pozoru hodný atd., [35]ten však odporuje běžnému typu stavění domu. Tomuto tlaku dvou různých principů vyhnul se jazyk tím, že sousloví chvály hodný a p. většinou splynula ve spřežky chvályhodný atd.: tento chvályhodný čin, tato pozoruhodná okolnost atpod. Výsledek je týž jako u spojení země třesení atd., která se spřáhla v zemětřesení atd., u adjektivních výrazů však byl výbojný vliv vlastních složenin posílen tlakem slovosledu rozvitých přívlastků. Jen dosti zřídka zachovala si adjektivní spojení jistou volnost, takže jejich bližší určení mohou stávati také za adjektivem: je to hodné pozoru || pozoruhodné а р., viz sub 4.

Tento stav nejenže vedl ke splynutí starých sousloví adjektivních ve spřežky, nýbrž podporoval vznik spřežek nových.

 

Tvoření spřežek je tedy zajímavý slovotvorný jev, svědčící o neustálém vývoji jazykovém, o křížení a vyrovnávání různých principů a o přizpůsobování starších výrazových prostředků novějšímu stavu a skladu.


[1] Gebauer-Ertl, Mluvnice česká I9, 68.

[2] V kmenosloví se sice mluví o kmenech, o jejich tvoření z kořenů odvozovacími (kmenoslovnými, kmenotvornými) příponami atd., ale to je mluvnický rozbor, jehož cílem je poznání, jak se tvoří slova. Skutečnou významovou jednotkou živého jazyka je slovo, nikoli kmen nebo kořen; ten může býti též slovem, ale to je pak jeho zvláštní platnost, funkce. Je proto správné druhou část mluvnice nazývati tvoření slov, nikoli kmenosloví. Jeho první část je nauka o tvoření slov odvozováním (odvozovacími příponami) na př. dom-ek, myš-ka, západ-ní…, druhá část nauka o tvoření slov skládáním. Podle povahy složení lze pak rozlišovati spřežky a složeniny vlastní.

[3] Viz Gebauer, Hist. mluvn. IV, 84-85.

[4] Viz Šmilauer, Poloha přívlastku v Kronice pražské Bartoše Písaře (1930), 20.

[5] Viz Gebauer, Slovn. staroč. I, 448.

[6] O postavení jmenného genitivu viz ještě u Vondráka v Jagićově sborníku 151a násl. a u Flajšhanse v Naší řeči 9, 66—67.

[7] Viz Gebauer, Hist. mluvn. IV, 395—396.

[8] Viz u Gebauera v Hist. mluvn. III 1, 288, 289, 292, IV, 198 a násl.

[9] Viz u Gebauera v Hist. mluvn. III 1, 288, 289, 292, IV, 198 a násl.

[10] Viz u Flajšhanse v Naší řeči 9, 70.

[11] Gebauer, Stč. slovn. I, 77—78.

[12] Jména Bohumil atd., ať vznikla tak nebo onak, jsou starší spřežky než zemětřesení a p., neboť jako křestní jména pociťovala se už v staré době za jedno slovo.

Slovo a slovesnost, ročník 6 (1940), číslo 1, str. 28-35

Předchozí Jan Mukařovský: Estetika jazyka

Následující Pavel Trost: Kunhutina píseň a sekvence Tomáše Akvinského „Lauda Sion“