Nová učebnice transformační gramatiky

Eva Hajičová

[Chronicles]

(pdf)

Новый учебник трансформационной грамматики / A new textbook of transformational grammar

Je nesporné, že N. Chomsky si jako první uvědomil závažnost formálních matematických metod pro teoretickou lingvistiku, i když nebyl první, kdo upozornil na možnost zachytit syntax přirozeného jazyka a její rekurzívní vlastnosti těmito metodami; připomeňme tu např. Jespersenovu Analytickou syntax z r. 1937 nebo Ajdukiewiczův logický přístup vyúsťující v dosud aktuální kategoriální gramatiku. Chomského práce Syntaktické struktury (1957) se stala východiskem celé epochy ve vývoji lingvistiky. Přitom ovšem jak vlastní Chomského přístup, tak i postupy jeho žáků procházejí neustálým vývojem, v současné době charakteristickým podle našeho názoru dvěma tendencemi: na jedné straně dnes již nelze Chomskému a jeho škole vytýkat, že se jejich zájem, pokud jde o jazykovou empirii, soustřeďuje pouze na angličtinu (silné osobnosti transformační teorie působí především v Holandsku, Itálii, Švýcarsku, NSR, v severských zemích, Chomského teorie má své zastánce i v Maďarsku a NDR), na straně druhé působí publikace Chomského, jeho žáků a následovníků dojmem, že jde o uzavřenou skupinu lidí, kteří užívají vlastní terminologii, nestarají se o srovnávání své práce s jinými typy popisu a bohužel ignorují někdy i bohatou a závažnou literaturu o studovaných jazykových jevech, pokud nepochází z jejich vlastního okruhu. Obě uvedené tendence se zřetelně projevily např. na 14. mezinárodním kongresu lingvistů v Berlíně při zasedání u tzv. kulatého stolu uspořádaného k blížícímu se 25. výročí Chomského práce Current issues in linguistic theory (Haag 1964).

Je proto vítána každá práce poskytující souhrnný pohled na vývoj transformační teorie nebo na její současný stav, zvlášť pokud je psána z určitého nadhledu nebo alespoň s přihlédnutím k tomu, že čtenář nemusí podrobně znát všechny jemné rozdíly v užívání různých pojmů nebo nejsou pro něj dostupné všechny práce z transformacionalistické dílny.

Kniha Benta Jacobsena Modern transformational grammar, North-Holland linguistic series č. 53, Amsterdam - New York - Oxford 1986, XV + 441 s., patří po mnoha stránkách k těm, které nejen poskytují takový pohled, ale dělají to i velmi instruktivním způsobem. Autor nezapře, že je učitelem a že jeho práce vznikla jako text pro potřebu jeho vlastní výuky. Při knižní úpravě původních přednášek nesporně přihlížel ke svým pedagogickým zkušenostem s původním textem. Výsledkem je přehledný (a v mnoha částech velmi podrobný) výklad současného modelu Chomského teorie (známé pod názvem government-and-binding theory, tedy teorie nadřazení a vázání), doplněný řadou cvičení; dobře navazuje na velmi informativní knihu F. J. Newmeyera, Linguistic theory in America, New York 1980, shrnující prvních dvacet pět let vývoje transformační teorie.

Jacobsenova kniha je rozdělena do 14 kapitol, z nichž první a zejména poslední poněkud vybočují z výhradního zájmu o motivaci a technický aparát teorie nadřazení a vázání; v 1. kapitole autor uvádí filozofické pozadí generativního přístupu (mj. v kontrastu s americkými strukturalistickými směry) a v poslední, 14. kapitole velmi stručně věnuje pozornost teorii řečových aktů (speech acts).

Jádrem učebnice je tedy vlastní výklad posledního stadia vývoje Chomského transformační gramatiky (v práci je toto stadium nazýváno „moderním“). Autor nejdříve (ve 2. kapitole) stručně popisuje jednotlivé komponenty generativní transformační gramatiky a předběžně vykládá funkci těchto komponen[348]tů; čtenáře tak uvádí do základních pojmů Chomského teorie, které v dalších částech podrobněji rozvádí. Ve 3. kapitole ilustruje pojmy frázových pravidel, frázových ukazatelů a jejich interpretace na množině frázových pravidel pro generování některých základních struktur angličtiny. Teorie nadřazení a vázání je ilustrována převážně rozborem anglických vět, jen okrajově lze najít zmínku o mateřském jazyce autorově, o dánštině. Již v této kapitole se ukazuje jistý nedostatek učebnice: autor sporadicky připomíná evropské gramatické teorie, i když probíraný jazykový jev k takovému srovnání přímo vybízí. Např. při zmínce o pořadí větných členů opomíjí zcela teorii aktuálního členění, ačkoli ve výkladu tzv. ozvěnových otázek (echo-questions) užívá termínu „ohnisko“ (focus). Výklad tzv. bezprostřední dominance přímo vybízí ke srovnání se závislostní gramatikou nebo alespoň k připomínce Jespersenových výkladů o syntaxi angličtiny (Jespersen jako dánský lingvista by jistě zasloužil rozsáhlejší pozornost než jen zmínku o jeho Filozofii gramatiky) apod.

Kapitola 4. je věnována výkladu o struktuře lexikální informace; podrobněji se rozebírají tři druhy rysů lexikálních jednotek, rysy distinktivní (ve fonologické struktuře), syntaktické (slovnědruhová informace, informace o vlastní subkategorizaci, tj. o tom, do jakých struktur může daná lexikální jednotka vstupovat, a o tom, která pravidla lze na danou jednotku aplikovat) a rysy sémantické, které podrobně probírá až v následujících kapitolách. Po výkladu tzv. teorie X s pruhem (která tvoří základ současné Chomského syntaktické teorie a kde se zvlášť nabízelo připomenout evropskou závislostní tradici) přechází v 5. kapitole k jednomu ze základních principů současné verze transformační gramatiky, tzv. principu vázání; tato kapitola je psána zvlášť pečlivě, autor postupuje s pedagogickou rutinou od základních pojmů ke složitějším.

V 7. kapitole probírá základní principy transformačního komponentu gramatiky a nejvíce pozornosti věnuje přemísťovacímu pravidlu, které v dnešní podobě Chomského teorie zůstává jediným typem transformačních pravidel (tzv. pravidlo „move-alpha“); podrobnému rozboru tohoto typu pravidel a jeho uplatnění věnuje pak kapitolu 8. O důkladnosti autora, ale také o klíčovém postavení tohoto pravidla svědčí i to, že tato kapitola má více než 80 stran.

Pravidla přemísťování pak v kapitole 9. autor srovnává s pravidly vypouštění, jejichž nutnost, popř. nahraditelnost ilustruje na příkladu čtyř anglických syntaktických kontextů v rozkazovacích větách (vypouštění zájmena 2. os. „you“), při koordinaci (jde-li ovšem o koordinaci větnou, nikoli členskou), při tzv. přeskakování (gapping) a při generování komparativních konstrukcí; v posledních dvou případech lze podle autorova názoru vypouštěcí pravidla nahradit jiným řešením, které by nevedlo ke složitému postupu při vypouštění (je nutné dodržet podmínku rekonstruovatelnosti, a to není vždy snadné).

V 10. kapitole se autor vypořádává s častou výtkou, že transformační komponent je velmi silné „zařízení“, a proto že je třeba hledat cesty, jak jeho sílu omezit. Jacobsen sleduje historii tohoto problému od podmínek pro uplatnění transformačních pravidel k obecnějším principům; patří mezi ně (vedle již zmíněného principu vázání) také principy týkající se přiřazování pádů, teorie tzv. stop, princip podléhání (subjacency) a povrchové filtry, tj. omezení, kterými se vylučují negramatické řetězy vzniklé generováním.

V kapitole 11. je věnována pozornost tzv. theta rolím; z pohledu evropské lingvistiky jde o otázku valence. Je sympatické, že Jacobsen vidí inspiraci této součásti dnešní Chomského teorie u Fillmora, přestože Chomsky sám Fillmora téměř necituje a uvádí až Fillmorovy následovníky. Na druhé straně je škoda, že se autor nezmiňuje o evropské tradici studia valence a o jejích dnešních verzích; připomíná jen Lyonsovu diskusi o tranzitivitě v dvousvazkovém díle o sémantice. Probírá rovněž některé jevy související s valencí, např. přiřazování morfologických pádů.

Pojmu logická forma je věnována kapitola 12. Již podtitul této kapitoly — vybrané otázky — napovídá, že pojem „logická forma“ zdaleka není v díle Chomského a jeho následovníků tak propracován jako pojmy syntaktické struktury. Logickou formu vysvětluje Jacobsen jednoznačně jako zápis v jazyce predikátové logiky, s kvantifikátory. V této kapitole je rovněž velmi stručná zmínka o tzv. ohnisku (focus), které se spojuje pouze s emfatickou intonací; z této zmínky je zřejmé, že autor si je [349]dobře vědom sémantické relevance umístění ohniska.

Některé další vybrané otázky z oblasti sémantiky probírá pak autor v kapitole 13. Zdůrazňuje Chomského vývoj směrem k zahrnutí sémantiky do generativního popisu jazyka již od poloviny 80. let (bylo by ovšem možné citovat práce ještě starší, např. Chomského reakci na koncepci tzv. generativní sémantiky v práci Deep structure, surface structure, and semantic interpretation z r. 1968, otištěnou ve sborníku N. Chomsky, Studies on semantics in generative grammar, Haag 1972, český překlad ve sb. Studie z transformační gramatiky I. Ed. E. Hajičová. Praha 1975, s. 9—48). Mezi vybranými jevy jsou otázky sémantických rysů, významových vztahů jako synonymie, antonymie, polysémie, tematických rysů, koncepce kompozice v sémantice a otázka tzv. presupozic.

Cílem této stručné zprávy bylo nastínit obsah Jacobsenovy práce a zhodnotit její užitečnost jako příručky pro zájemce o nejnovější podobu Chomského teorie transformační gramatiky; nešlo nám tedy o kritické hodnocení vlastní Chomského teorie (český výklad vývoje transformační gramatiky včetně tohoto nejnovějšího stadia viz v monografii P. Sgall a kol., Úvod do syntaxe a sémantiky, Praha 1986).

Jacobsenova kniha (spolu s již zmíněným historickým pohledem Newmeyerovým) podává velmi užitečný přehled nejnovějšího vývoje transformační generativní gramatiky; autor dokáže psát o složitých technických detailech Chomského koncepce velmi srozumitelně, je si vědom různých důležitých souvislostí unvitř této teorie. Je třeba litovat, že se alespoň stručně nezmiňuje o podobných souvislostech s vývojem lingvistické teorie na evropském kontinentu, zvlášť když jde o lingvistu pocházejícího ze země, která lingvistice dala Hjelmslevovu glosématiku a jednoho z nejvýraznějších světových anglistů, Otto Jespersena.

Slovo a slovesnost, volume 49 (1988), number 4, pp. 347-349

Previous Petr Sgall: Čítanka z české sociolingvistiky

Next Miloš Matula: Nový retrográdní slovník češtiny a těsnopis