K pojetí textu v nových sovětských publikacích

Iva Nebeská, Jasňa Šlédrová

[Rozhledy]

(pdf)

К пониманию текста в новых советских работaх / The conception of text in recent Soviet publications

1. Studium textu je dnes patrně nejvýraznější oblastí, v níž se stýkají zájmy několika věd, mimo jiné lingvistiky a psycholingvistiky (dále PSL); je právě tou oblastí, v níž se projevuje tendence k postupnému stírání hranic mezi disciplínami. Lingvistika v zásadě akcentuje text jako komunikát, jako výsledek produkce řeči a východisko interpretace záměru produktora. Naproti tomu PSL chápe jako základní předmět svého zájmu procesy produkce a porozumění řeči; text jí slouží především jako opora pro zkoumání právě těchto procesů. V teorii řečové komunikace (dále ŘK) dochází k prolínání obou přístupů. Pro PSL, stejně jako pro teorii ŘK, není zpravidla důležité konkrétní verbální ztvárnění komunikačního záměru, ale to, jak text (v konkrétním situačním kontextu) plní funkci zprostředkujícího článku mezi záměrem produktora a interpretací recipienta.

Protože procesy produkce a interpretace jazykového projevu nelze studovat přímo, PSL od samého počátku hledala takové metody, které by jí umožnily oba procesy s maximální věrohodností modelovat. Historie PSL je z velké části právě historií tohoto hledání. Těsné sepětí PSL s experimentální psychologií způsobilo, že se dlouhá léta, prakticky až donedávna, za záruku správnosti každé (obecné i dílčí) teorie považovalo její experimentální potvrzení. Jen velmi pozvolna se úloha experimentu v PSL přehodnocovala ve prospěch studia procesů produkce a percepce řeči v reálných podmínkách. Tím se význam experimentálních metod, přesněji speciálních výzkumných technik, neeliminoval, ale umělé experimenty začínají být stále častěji nahrazovány experimenty přirozenými.[1] Tuto změnu přístupu si vynutila i skutečnost, že pozornost psycholingvistů se postupně přesouvala od jednotek nižších jazykových rovin k jednotkám rovin vyšších;[2] v 70. letech se do popředí zájmu dostal text.

Zkoumání textu v jeho nesčetných aspektech nejen sblížilo příbuzné disciplíny, ale také způsobilo, že různé obory si navzájem poskytují inspiraci (tematickou i metodologickou) v mnohem větším rozsahu než dříve. Současná lingvistická a psycholingvistická literatura nám nabízí množství prací, v nichž se nacházejí stále další charakteristiky textu a jejich prostřednictvím se hlouběji proniká i do procesů produkce a porozumění řeči. V tomto příspěvku se zaměříme na některé z novějších prací, a to sovětské. Soustředíme se na dva sborníky vydané skupinou psycholingvistiky [318]a teorie komunikace Ústavu jazykovědy AN SSSR, jeden sborník vydaný Kalininskou univerzitou a jednu monografii.

 

2. Sborník Rečevoje obščenije: Celi, motivy, sredstva (Moskva 1985, 215 s.; dále RO) patří do řady pravidelně se objevujících publikací skupiny psycholingvistiky a teorie komunikace; vychází jako interní tisk tohoto pracoviště. Náměty 14 statí se týkají obecných problémů řečové komunikace, otázek interpretace textu a jeho působení na recipienta (srov. níže sborník Rečevoje vozdejstvije), specifiky masové komunikace, problematiky expresivity, emocionálnosti textu aj.

Úvodní článek Je. F. Tarasova (s. 4—10) pojednává o některých metodologických problémech teorie ŘK. Poukazuje na to, že otázkami ŘK se zabývá sociolingvistika, pragmalingvistika, lingvistika textu aj.; tato rozptýlenost vzbuzuje představu, že fragmentární, aspektový přístup k ŘK (bez vybudování základní teoretické koncepce) je v zásadě možný. Porovnávání získaných poznatků je však velmi omezené, protože každá ze zastoupených disciplín pracuje s vlastním pojmoslovným aparátem. Tarasov je proto zastáncem jednotné teorie ŘK a v článku specifikuje požadavky na ni kladené.

V teorii ŘK je třeba řešit široký okruh otázek: stanovit vnější (sociolingvistické) a vnitřní (psycholingvistické) determinanty řečové činnosti,[3] rozlišit hledisko pozorovatele a účastníků ŘK při průběhu komunikace[4] apod. Tarasov poukazuje na to, že široký okruh faktorů determinujících verbální aktivitu je již řadu let zkoumán v rámci teorie řečové činnosti; sám se v minulosti teorií řečové činnosti pod vedením A. A. Leonťjeva zabýval. Navázání na ni považuje za výhodné, protože pojem činnosti hranice zkoumání řeči přesahuje. Sám se orientuje zejména na pojem společná činnost (srov. k tomu u nás Janoušek, 1984), protože společná činnost je geneticky spjata s komunikací, je jejím determinujícím faktorem. Explicitně tu však rozdíl mezi teorií řečové činnosti a teorií ŘK vyložen není.

Obecným otázkám analýzy textu se zřetelem k jeho sémantické stavbě se věnuje příspěvek L. A. Gogotišviliho (s. 150—171). K textu přistupuje jako k výsledku komunikačního procesu, který je realizován konkrétním mluvčím. Zavádí pojem obecný významový postoj mluvčího a definuje ho jako postoj, který zabezpečuje jednotné časoprostorové a intenzionální zaměření promluvy i přesto, že úhel, z něhož se informace podává, se i v rámci jediné promluvy stále proměňuje. Obecný významový postoj mluvčího se realizuje pomocí složité soustavy dílčích sémantických elementů, které jsou pro recipienta vodítkem pro pochopení smyslu textu. Autor podrobně studuje i otázku, nakolik se kryjí hranice dílčích významových elementů s hranicemi formálně syntaktických jednotek.

Několik příspěvků sborníku RO se zabývá různými aspekty interpretace textu. Autoři Je. F. Tarasov a M. L. Sosnovová (s. 30—45) se soustředili na individuální charakter interpretace textu. Poukazují na to, že interpretace téhož textu různými osobami nemůže být nikdy identická, protože se opírá o různé zkušenosti. Tento jev je obecně znám a z hlediska komunikačních záměrů chápán jako nedostatek; důsledkem toho jsou různá omezení kladená na produkované texty, existence doplňujících informací ve funkci metatextů apod. Tarasov a Sosnovová věnovali pozornost také hledání pramenů „variantnosti vnímání“ (k této problematice srov. podrobně Kořenský, 1988; Hoffmannová, 1988; Nebeská, 1988). Působení faktoru variantnosti vnímání interpretují autoři takovým způsobem, že při každém aktu recepce dostáváme vlastně unikátní text. Tento jev nelze chápat jenom jako nevýhodu; efektivní komunikaci zpravidla nebrání a navíc umožňuje (např. u uměleckých textů) estetické působení. — Dodejme, že právě variantnost v pro[319]dukci a recepci textu, která se projevuje jedinečností percipovaného textu, je zdrojem stálého napětí mezi záměrem produktora a interpretací recipienta, je zdrojem dynamiky komunikačního procesu. Proces řečové komunikace se opírá o předpokladové struktury, v nichž je soustředěna zkušenost komunikantů, jak společná, tak individuální. Zjednodušeně řečeno, společná zkušenost (intersubjektivní součást předpokladových struktur) komunikaci umožňuje, individuální zkušenost (subjektivní součást předpokladových struktur) ji činí sice obtížnější, ale současně ji i obohacuje, vnáší do komunikačního procesu dynamický faktor.

Zcela jinými aspekty interpretace textu se zabývá L. V. Golovinová (s. 45—88). Předmětem jejího zájmu je tzv. kreolizovaný text, ve kterém jsou zastoupeny vedle přirozeného jazyka i jiné znakové soustavy. Autorčiným cílem bylo odhalit zákonitosti vlivu ikonických znaků na vnímání smyslu textu, a to v závislosti na stupni shody ikonických a verbálních částí textu. L. V. Golovinová se opírá o bohatou literaturu i vlastní experimentální praxi. Výsledky jsou interpretovány jako doklad Paiviovy teorie tzv. dvojího kódování (konkréta jsou uložena v paměti ve formě představ, abstrakta ve formě verbální; srov. např. Paivio, 1971). Tento závěr Golovinové považujeme za dosti překvapující, protože v kognitivní psycholingvistice je teorie dvojího kódování již léta považována za překonanou.

Příspěvek V. P. Beljanina (s. 22—29) stojí na pomezí literární vědy, psychologie a lingvistiky. Autor vychází z předpokladu, že je možné vypracovat typologii uměleckých textů na základě toho, jak je v nich prezentován vztah člověka ke světu (např. texty s pozitivním vztahem ke světu, texty opoziční, kruté, chmurné apod.). Každému typu textu odpovídá určitý tematický soubor objektů popisu i typ syžetu. Pro každý z uvedených typů textů je vhodná určitá interpretační procedura; recipient interpretuje text adekvátně jen tehdy, když k němu přistupuje z pozice stejného vztahu ke světu, tj. když vztah ke světu u autora i u recipienta jsou v souladu. S tím úzce souvisí i otázka, podle jakého kritéria si člověk umělecké texty k četbě vybírá. Beljanin považuje navrhovaný přístup k uměleckým textům za jednu z možných cest jak vybudovat kognitivní typologii textů.

Specifické problematice emotivnosti textu je věnována stať V. I. Bolotova (s. 204—215). Emotivnost je studována z hlediska příjemce. Autor ji definuje jako vztah mezi textem a jeho recipientem (na rozdíl od obvyklejšího pojetí, kdy emotivností se rozumí postoj mluvčího ke sdělované skutečnosti). Zdrojem emotivnosti je „nenormativnost“, porušení normy, tj. jazyková forma vyjadřující význam v systému slovní zásoby nikoli obvyklý, ale aktualizovaný. Pro recipienta je text emotivní, jestliže v jeho sociálním prostředí je příslušná nenormativnost jednak známá, jednak hodnocena jako významná. Autor se zaměřuje na otázku, zda emotivnost textu (a její míru) lze odhadnout předem. Jako příklad analyzuje Zoščenkovu povídku Štěstí; dochází k nikoli překvapivému závěru, že emotivní působení textu lze předpokládat na základě znalosti norem platných v daném sociálním prostředí.

Z dalších příspěvků sborníku RO se zmíníme alespoň o těch, jejichž rámcovým tématem je problematika hromadné komunikace. — Specifikou reklamních textů se zabývá V. M. Avrasin (s. 189—203). Analyzuje reklamní texty uveřejněné v německých novinách a porovnává charakteristické rysy reklamních textů technických (zaměřených na odborníky) a textů propagujících spotřební zboží (určených široké veřejnosti). Reklamu chápe autor jako specifický typ komunikačního procesu, v němž se klade maximální důraz na jeho efektivnost, a uvádí některé základní faktory, které mají vliv na efektivnost reklamy. — B. A. Zil’bert (s. 138—145) kriticky hodnotí názory na uplatnění zpětné vazby v komunikaci hromadnými sdělovacími prostředky; sám zaujímá k tomuto problému poměrně skeptické stanovisko.

Recenzovaný sborník RO soustřeďuje široké spektrum problémů většinou spjatých s problematikou zkoumání textu. Vedle příspěvků, které se týkají dílčích aspektů řečové komunikace, obsahuje i úvahy o problémech obecných. Za přínosný (v kon[320]textu současné psycholingvistiky) považujeme společný rys některých statí (bez ohledu na jejich užší téma), a to důraz kladený na individuální charakter produkce a porozumění textu. Na rozdíl od teorie řečové činnosti, dnes již klasické, která modelovala verbální aktivitu především v jejích obecných rysech, přístup prezentovaný ve sborníku RO již považuje variabilitu produkce a percepce textu danou osobnostmi komunikantů za konstitutivní rys komunikačního procesu. Pokud jde o problematiku interpretace textu, je však třeba poznamenat, že mnohé otázky kladené ve sborníku nejenže nejsou našim lingvistům neznámé, ale některé z nich byly u nás již řešeny (srov. Hoffmannová a kol., 1988).

Dobrý dojem, který má čtenář sborníku RO z jeho obsahu, poněkud kazí technické nedostatky znesnadňující orientaci v něm. Nejenže postrádáme rejstříky, ale v obsahu chybějí čísla stránek; navíc někteří autoři, nikoli výjimečně, odkazují na práce, které v seznamu literatury uvedeny nejsou.

 

3. Již v r. 1986 vydal týž autorský kolektiv v Ústavu jazykovědy AN SSSR další sborník, nazvaný Rečevoje vozdejstvije: psichologičeskije i psicholingvističeskije problemy (Moskva 1986, 247 s.), dále RV; jeho příspěvky se rovněž vyslovují převážně k problematice textové. Už název sborníku ukazuje (ve srovnání se sborníkem RO) poněkud specifičtější zaměření téměř všech příspěvků. Hlavním pojítkem jinak značně originálních přístupů je problematika působení, vlivu, popř. účinků řeči (srov. ruský ekvivalent vozdejstvije; dále jen působení řeči). Příspěvky spojuje jednotné úsilí o explanaci podmínek zabezpečujících účinný průběh komunikace, přičemž o úspěšnosti lze hovořit na základě reakce adresáta. Shodné pojetí úspěšnosti komunikace představuje ve své práci J. Šlédrová (1988).

Všem příspěvkům je dále společné to, že nezkoumají izolované komunikační akty, vytržené z jazykového a společenského kontextu, ale vždy přihlížejí k situačním proměnným. Všichni autoři akceptují funkční přístup, který je našemu lingvistickému myšlení velmi blízký.[5] Působení různých typů textů, jejichž podmínky se autoři snaží objasnit, je většinou podloženo experimentálními zjištěními (srov. výše vymezené pojetí experimentu), a proto nedílnou součástí autorských postupů je i popis metodiky, kterou byla experimentální data získána.

Autorem úvodního příspěvku je, stejně jako v publikaci RO, Je. F. Tarasov. Jeho článek o psychologických a psycholingvistických aspektech působení řeči (s. 4—9) lze pokládat za jistou formu předmluvy a za teoretické východisko dalších 16 příspěvků sborníku. Tarasov tu vymezuje tzv. působení řeči v různých fázích řečové činnosti.[6] Velký důraz je v článku kladen na funkční pojetí komunikace a na činnostní přístup ke komunikaci. Autor vychází z týchž metodologických předpokladů jako v stati v RO.

Hlavní část Tarasovova úvodního článku je věnována procesuální analýze cílů působení řeči. Cíle subjektu působení řeči jsou podle autora zaměřeny buď bezprostředně na organizaci jednání ve struktuře působení řeči, anebo na stimulování objektu působení k postkomunikativní činnosti. Oba typy cílů lze podle Tarasova modelovat jednotným způsobem, přičemž se vychází z teorie řečové činnosti.

Tarasov ve svém článku současně vytyčuje jeden z hlavních úkolů PSL — studovat recepci různých typů textů. Následující příspěvky jsou prvním krokem na cestě k plnění tohoto úkolu.

N. V. Glagoljev (s. 9—19) si ve svém článku všímá mechanismů, které umožňují manipulovat potřebami recipienta prostřednictvím komunikace. Uvádí souhrn elementů tzv. manipulační báze, z jejichž výčtu je patrné, že respektují hlavní články komunikačního aktu vytvořeného v teorii sociální komunikace. — Glagoljev je [321]autorem i dalšího článku (s. 19—34), který je tematicky celkem blízký předchozímu. Autor se v něm pokouší objasnit mechanismy působení textů, jejichž součástí jsou nepravdivé elementy.

Významnými typy dialogických textů jsou texty polemické. Jim je věnován příspěvek A. M. Radajeva (s. 35—51). Technika polemiky tu byla podrobena psycholingvistickému studiu; lze vítat, že tak budou doplněny poznatky, které o této technice nashromáždila pouze rétorika (srov. Kraus, 1981). V příspěvku je kladen důraz na působení jednotlivých typů replik. Radajev se ve své práci opírá o pojmy smysl a obsah. Je třeba litovat, že se autor neopřel i o některé lingvistické studie, jejichž autoři mají s prací s těmito pojmy četné zkušenosti.[7]

I ve sborníku RV je zastoupeno téma hromadné komunikace. Trojice autorů N. G. Bojkovová, V. I. Koňkov a T. I. Popovová (s. 51—65) se zaměřili na televizi jako jeden z nejrozšířenějších hromadných sdělovacích prostředků. Autoři provedli výzkum, jak sleduje televizní přenos konkrétní sociální skupina diváků (studenti I. ročníku žurnalistiky). Snažili se výzkumem zodpovědět nesnadnou otázku, jak by měl vypadat přenos, aby jeho působivost byla co největší. Vzhledem k tomu, že pro výzkum bylo použito pouze metody sémantického diferenciálu a výzkumná skupina byla přece jen specifickou skupinou ve srovnání s běžnými televizními diváky, nelze závěry výzkumu generalizovat. Výzkum však přinesl některá cenná dílčí zjištění, např. o významnosti personifikace.[8]

Jako ve sborníku RO je zde věnována pozornost funkci reklamy v rámci působení hromadných sdělovacích prostředků. Autorem příspěvku je opět V. M. Avrasin (s. 131—174). Tentokrát se zaměřil na faktor napětí při působení reklamního textu.

Osobitý je článek O. I. Brodoviče a S. V. Boronina nazvaný „O jednom excentrickém prostředku optimalizace komunikativního procesu“ (s. 65—73). V práci autoři předkládají řadu dokladů o tom, jak slang londýnské dělnické třídy může sloužit jako prostředek optimalizace při působení řeči.

I další příspěvky publikované ve sborníku RV přistupují z různých zorných úhlů k problematice působení řeči. Stranou nezůstávají ani příspěvky přičítající zásadní význam v působení řeči emocionálním faktorům (autoři A. E. Gorodžij, T. G. Cholmogorovová, s. 73—82), jinde jsou zdůrazněny apelativní aspekty výpovědi (R. R. Kaspranskij, s. 147—162, srov. ve sborníku RO autorovo zaměření na expresívní aspekty).

L. V. Golovinová zvolila za téma svého příspěvku, stejně jako ve sborníku RO, tzv. kreolizovaný text (s. 82—100), I. I. Valujcevová (s. 113—123) zkoumá vliv zvukových charakteristik na recepci textu. Tematickou skladbu sborníku obohacuje i začlenění takových příspěvků, které se z PSL dostávají na pomezí psychologie osobnosti a sociální psychologie. Tyto příspěvky si všímají např. výběru textu čtenářem (M. L. Sosnovová, s. 100—113; srov. její spoluautorství ve sborníku RO) nebo sledují profesionální stereotypy (V. F. Petrenko, s. 175—197).

Celý sborník lze pokládat za dobrý vklad pro řešení problematiky působení různých typů textů. Pokládáme za vhodné upozornit, že se tento úkol dostává do popředí v pedagogice nejen sovětské, ale i naší, a to v souvislosti s potřebou zkvalitnit účinek učebnic a učebních textů.[9] Proto se domníváme, že by bylo zapotřebí, aby se tyto, zatím dost roztříštěné snahy o optimalizaci účinků různých typů učebních textů sjednotily v rámci interdisciplinárního programového výzkumu.

[322]I tento recenzovaný sborník trpí bohužel některými technickými nedostatky, jako jsou chybějící rejstříky apod.

 

4. Psycholingvistický pohled na text přináší i sborník s názvem Psicholingvističeskije issledovanija: zvuk, slovo, tekst (Kalinin 1987, 167 s.), vydaný Kalininskou univerzitou (dále PI). Sborník PI je pokračováním publikací v sérii věnované psycholingvistickým výzkumům. Již pouhým přehlédnutím titulů předchozích sborníků můžeme sledovat tendenci k posunu od nejnižších jazykových rovin až k rovině textu. Sborník PI je jakousi sumarizací dřívějších postupů, přičemž klade akcent zejména na text.

Sborník je rozdělen do tří hlavních částí. První část se zaměřuje na psycholingvistické problémy zvukové stránky, ve druhé části je hlavním předmětem výzkumu sémantika slova a třetí část se zabývá problémy porozumění textu.

Psycholingvistické problémy zvukové stránky jsou studovány na úrovni jednak hlásky, jednak slova i textu. Společným tématem všech našich recenzovaných prací jsou poznatky vztahující se k textu, a proto se při posuzování sborníku PI zaměříme pouze na ty příspěvky, které se rovněž vztahují k této rovině.[10]

Nejprve se ve sborníku zkoumá specifika recepce prozaických textů v závislosti na jejich výstavbě zvukové. Všechny údaje jsou podloženy empirickými ověřeními. Experimentálními metodami se např. zjišťují psycholingvistické charakteristiky recepce intonace cizojazyčného textu u bilingvních příjemců.

Nejzajímavější z hlediska problematiky textu je třetí část sborníku, ve které se uplatňuje přístup k textu ze strany recipienta. Do popředí se tak jednoznačně dostávají otázky porozumění textu, zatímco problematika produkce textu zůstává stranou. Této jednostranné orientaci se vymykají pouze dva příspěvky: L. G. Vasiljeva (s. 144—151) a M. K. Golovanivské (s. 144—151). Druhý příspěvek má výrazné sociolingvistické zaměření. Jeho cílem je odhalit některé základní předpoklady pro sociolingvistickou analýzu textu. V práci se Golovanivská zaměřila pouze na dva typy komunikace (protikladné z hlediska formálního) a jim odpovídající typy adaptací, na komunikaci přátelskou a oficiální. Každý typ této komunikace vyžaduje jiný stupeň adaptace, ten se dále různí v závislosti na jednotlivých komunikačních situacích v rámci téhož typu. Článek Vasiljevův je blízký pohledu Golovanivské, zkoumá řečovou činnost a porozumění textu z hlediska vzájemných vztahů komunikantů.

V. I. Narolinová (s. 122—126) předpokládá komplexní diagnostickou metodiku pro měření produktivnosti porozumění textu čtenářem.[11] Článek V. P. Beljanina (s. 135—144) je příspěvkem k typologii textů a je založen na kognitivní teorii. — N. L. Galejevová (s. 151—156) zkoumá porozumění překladu suprasegmentálního smyslu uměleckých textů. — Na teorii překladu s využitím experimentálních metodik je zaměřen závěrečný článek sborníku, jehož autorem je I. E. Klukanov (s. 156—165).

Za klad sborníku PI považujeme zejména to, že řada jeho příspěvků umožňuje praktické aplikace, někdy k nim i přímo vybízí. Široké aplikační možnosti se tu otevírají zejména pro oblast lingvodidaktiky. Ve většině případů se zkoumají texty v jejich mluvené podobě, a proto alespoň v některých pracích postrádáme hledisko produktora textu.

 

5. Z lingvistického hlediska s poněkud výjimečným pojetím textu se setkáváme v monografii T. Dridzeové Tekstovaja dejateľnosť v strukture sociaľnoj kommunikacii [323](Moskva, Nauka 1984, 267 s.). Autorka v ní rozpracovává vlastní koncepci předběžně nastíněnou v předchozí knížce (1980); text, resp. textovou činnost pojímá jako předmět nového vědního oboru — sémiopsychosociologie (srov. k tomu Nebeská, 1982).

Stěžejními pojmy T. Dridzeové jsou znaková komunikace a textová činnost. Znaková komunikace je definována jako způsob přenosu významu (smyslové informace) pomocí textu. Je jedním z nejdůležitějších faktorů vzájemného působení příslušníků daného společenství; pomocí znakové komunikace lidé vstupují do vzájemných vztahů. Znaková komunikace spojuje v sobě procesy komunikace a poznávání (komunikačně poznávací proces). Tento proces je realizován textovou činností, tj. akty produkce a interpretace textu. Textová činnost je chápána velmi široce, jako univerzální sociálně psychologický mechanismus znakové soustavy, jako způsob přenosu materiálně praktické činnosti mezi lidmi. Probíhá nepřetržitě, patří k sociální organizaci společnosti, slouží vzájemnému působení příslušníků společnosti. Textová činnost je motivována jak vnějšími faktory, tak i zevnitř, vlastním komunikačním záměrem jedince.[12] Jejím cílem je realizace určitého záměru.

Text je v monografii chápán výhradně z hlediska komunikace; textová činnost je tedy tou složkou intelektuální činnosti, která je zaměřena na organizaci smyslové informace pro účely přenosu. Značná pozornost je v této souvislosti věnována efektivnosti textové činnosti. Za informativní hodnotu textové činnosti se považuje nikoli množství informace v textu obsažené, ale množství informace, která se dostane k příjemci. Efektivnost textové činnosti je dána komunikačně poznávací úrovní partnerů, jejich připraveností ke znakové komunikaci a v neposlední řadě i interpretačními charakteristikami textu. Poněkud zjednodušeně a vágně jsou popsány důvody, které vedou k nesouladu mezi záměrem produktora a interpretací recipienta: neschopnost produktora realizovat svůj záměr, neodpovídající jazykové prostředky, zvláštnosti organizace individuálního poznání komunikantů a prosté neporozumění mezi lidmi. Svým celkovým přístupem autorka vlastně usiluje o „odtržení“ textu (jako předmětu zkoumání) od lingvistiky. V jejím pojetí je funkce textu jako zprostředkujícího článku dovedena skutečně do důsledků; text je pouze způsobem organizace smyslové informace pro účely přenosu. Celistvost textu jako komunikační jednotky je podmíněna tím, že všechny jeho složky jsou podřízeny jedinému cíli, základní koncepci, a to intenci produktora, protože text je prostředkem přenosu komunikačních intencí.

Koncepce T. Dridzeové je nepochybně originální. Je zřejmé, že autorka si klade, byť ze zcela jiného zorného úhlu, podobné otázky jako autoři sborníků RO, RV i PI. Též usiluje o vymezení vzájemných vztahů mezi komunikací, činností a společenskými vztahy, i když ne tak fundovaně jako Je. F. Tarasov; hledá faktor, který sjednocuje všechny složky textu jako komunikační jednotky (podobně i Gogotišvili; srov. jeho pojem obecného významového postoje mluvčího), stejně jako autoři sborníku RV klade důraz na cíl komunikačního procesu, působení komunikátu na recipienta. Teorii T. Dridzeové můžeme chápat do jisté míry jako reakci na ty práce, v nichž jsou akcentovány prostředky formální a potlačeny všechny ostatní prostředky přenosu komunikace. Domníváme se však, že záměrným eliminováním formálního (jazykového) aspektu textové činnosti autorka svoji teorii až příliš ochudila; zbavila se tím možnosti studovat alespoň rámcově korespondenci mezi komunikační intencí a formálními prostředky její realizace. Text jako prostředek přenosu informace tak zůstává abstraktním programovým pojmem nezakotveným v reálném komunikačním procesu.

 

[324]6. Publikace, které jsme představili v tomto příspěvku, svědčí o velkém zájmu, jakému se problematika textu dnes v Sovětském svazu těší (srov. např. Sorokin, 1985 aj.). Přestože se recenzované práce omezují pouze na psycholingvistické přístupy a formální aspekt (konkrétní verbální podoba textu) je v nich zpravidla potlačen, soustřeďují široké spektrum problémů od zcela obecných až po velmi speciální a představují rozmanité psycholingvistické, psychologické a sociologické metody jejich řešení. V souladu s trendy převládajícími v současné PSL převažuje v nich funkční a činnostní pojetí komunikace. Můžeme pozorovat, že ve zkoumání komunikačního procesu i sovětská PSL postupně směřuje k syntéze vnějších (situačních) a vnitřních (mentálních) faktorů, zatímco tendence k propojení činitelů neverbálních a verbálních není tak výrazná.

V některých případech se nabízí srovnání s našimi pracemi, protože na některé otázky, které si autoři recenzovaných publikací kladou, hledají odpověď i naši lingvisté (např. Daneš, 1987), psychologové a pedagogové. I když jejich odpovědi vznikají izolovaně, nikoli v rámci nějaké jednotné psycholingvistické teorie, ve srovnání s předloženými řešeními v mnohém obstojí.

 

LITERATURA

 

AKTUAĽNYJE PROBLEMY SOVETSKOGO JAZYKOZNANIJA 1982—1986 gg. (K XIV Meždunarodnomu kongressu lingvistov, Berlin 1987). Moskva 1987.

DANEŠ, F.: On Prague School functionalism in linguistics. In: Functionalism in linguistics. Eds. R. Birven et al. Amsterdam - Philadelphia 1987, s. 3—39.

DANEŠ, F.: Předpoklady a meze interpretace textu. SlavPrag (v tisku).

DOKULIL, M. - DANEŠ, F.: K tzv. významové a mluvnické stavbě věty. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha 1958, s. 231—246.

DRIDZE, T. M.: Jazyk i sociaľnaja psichologija. Moskva 1980.

GAVORA, P.: Žiak a porozumenie textu. Pedagogika, 36, 1986, s. 297—312.

HOFFMANNOVÁ, J.: Typy a vzájemné vztahy interpretačních činností produktora a recipienta v komunikačních procesech. SaS, 49, 1988, s. 134—139.

HOFFMANNOVÁ, J. a kol.: Mezioborová konference o interpretačních procesech. SaS, 49, 1988, s. 121—130.

JANOUŠEK, J.: Společná činnost a komunikace. Praha 1984.

JANOUŠEK, J.: Metody sociální psychologie. Praha 1986.

KOŘENSKÝ, J.: K procesuálnímu modelování řečové činnosti. SaS, 48, 1987, s. 177—189.

KOŘENSKÝ, J.: Obecná teorie interpretačních procesů a řečová komunikace. SaS, 49, 1988, s. 142—148.

KRAUS, J.: Rétorika v dějinách jazykové komunikace. Praha 1981.

MARŠÁLOVÁ, L.: Psycholingvistická analýza vývinu lexiky. Bratislava 1982; rec. v SaS, 45, 1984, s. 174—176.

MÜLLEROVÁ, O.: Komunikační proces a text jako objekt teoretické interpretace. SaS, 49, 1988, s. 142—148.

NEBESKÁ, I.: Některé psycholingvistické přístupy k textu. SaS, 43, 1982, s. 221—229.

NEBESKÁ, I.: Formuje se nová psycholingvistická koncepce? SaS, 46, 1985, s. 145—151.

NEBESKÁ, I.: Produktor vs. recipient: specifika jejich interpretačních činností. SaS, 49, 1988, s. 139—142.

PAIVIO, A.: Imagery and verbal processes. New York 1971.

PRŮCHA, J.: Metody hodnocení školních učebnic. Praha 1984.

SOROKIN, Ju. A.: Psicholingvističeskije aspekty izučenija teksta. Moskva 1985.

ŠLÉDROVÁ, J.: O jednání 5. pražské mezinárodní konference psychologů. SaS, 48, 1887, s. 76—78.

ŠLÉDROVÁ, J.: Některé podmínky úspěšné realizace záměru v řečové činnosti. SaS, 50, 1988, s. 279—284.

Slovo a slovesnost, ročník 50 (1989), číslo 4, s. 317-324

Předchozí František Daneš, Olga Müllerová: Z prací o promluvové intonaci a jevech příbuzných

Následující Miloslava Knappová: K projektu Slovanského antroponomastikonu