Obecná teorie interpretačních procesů a řečová komunikace

Jan Kořenský

[Rozhledy]

(pdf)

Общая теория интерпретационных процессов и речевая коммуникация / General theory of interpretation processes and verbal communication

1. Termín interpretace lze užívat v různé šíři a v závislosti na tom pochopitelně v různém smyslu. Interpretace jako vědecko-filozofický termín má svůj historický základ v zaměření na text (mající původně zvláštní, v podstatě mytický status, jsoucí později produktem společensko-regulativních institucí, dále pak uměleckým dílem a konečně vůbec textem s jakoukoli víceméně relevantní společenskou funkcí). Toto zaměření různě souvisí s faktorem rozumění tomuto textu (v racionálním i iracionálním smyslu) a s komunikativním zprostředkováním způsobu rozumění. Takto priorizovaný text (tj. „hodný“ interpretace) je reflexem společenskohistorických skutečností, mytických stimulů a intencí, aktů uměleckých, je zde tedy proto, aby k nim referoval a protože k nim referuje. Priorizace daného textu je takto priorizací daností za textem. Odtud pak je již jen krok k zjištění, že jakékoli duševní pochody zaměřené na danosti pro společenského člověka relevantní, provázené dalšími fyzickými aktivitami jsou interpretací — v závislosti na filozofických a noetických východiscích interpretací výlučně, zejména, především, také apod. Toto rozšíření se pak mnohde usmiřuje s geneticky původním způsobem užití termínu interpretace v zaměření na text tím, že se rozšiřuje platnost termínu text na neverbální fakty (architektura, výtvarné dílo, neverbální aktuální aktivita člověka apod.). Tendence ke krajnímu rozšíření užití termínu interpretace ovšem kategoricky žádá nejen základní klasifikaci užití termínu interpretace (vzhledem k typům objektů interpretace a typům interpretačních aktivit), ale vyžaduje hierarchizaci a strukturaci typů interpretačních aktivit ve funkčním smyslu, tj. modelové postižení vzájemných vztahů jednotlivých typů interpretačních aktivit v jejich nutné nebo možné souvztažnosti a aktuálně funkční návaznosti. Nelze tak učinit ovšem zcela obecně v tom smyslu, že taková typologizace, hierarchizace a strukturace by mohla být nezávislá na filozoficko-metodologických a ideologických východiscích.

2. Marxisticko-leninská teorie interpretačních procesů vychází z nejširšího pojetí užití termínu interpretace a chápe interpretační procesy jako duševní pochody, jimiž společenský člověk jako subjekt poznává a vyjadřuje skutečnost zprostředkovaně něčím, co svědčí nebo vypovídá o této skutečnosti. V teorii onoho zprostředkujícího liší tzv. referensy (které svědčí pasívně, nezáměrně o skutečnosti) a reprezentansy (které vypovídají aktivně, záměrně o příslušných skutečnostech). (Srov. Khol, v tisku.)

2.1. Z tohoto vymezení nesporně plyne, že jednu z podtříd reprezentansů představují právě texty ve vlastním slova smyslu, tj. rezultáty řečové činnosti. Z hlediska „geneticky původního“ užívání termínu interpretace jako duševní aktivity zaměřené na text je to konstatování triviální; protože však ve výše uvedeném pojetí interpretačních aktivit je třeba zkoumat i interpretační aktivitu subjektu skrze text k reflektovaným danostem skutečnosti (nikoli tedy pouze směrem k textu), je třeba klást otázku, jak je sám jazyk a řeč účasten této interpretační aktivity. Hledat konkrétní odpověď na danou otázku ovšem znamená tuto otázku několikerým způsobem zpřesnit: především je třeba učinit vše pro to, aby byly termíny řeč a jazyk co možná nejvíce zbaveny vágnosti. V současné vývojové fázi jazykovědy je termín jazyk složitě konotován svým vývojem od klasického saussurovského pojetí až k situaci, kdy se jeví nezbytné nahrazovat ho konceptem komunikační kompetence, nebo alespoň chápat jej v rámci tohoto konceptu. V každém případě však jde o nějakým způsobem chápaný předpoklad řečové činnosti; řečová činnost směřuje ke skutečnosti, je duševním pochodem směřujícím ke skutečnosti, uskutečňuje-li se interpretační proces jako proces řečové činnosti nezbytně (spolu)určovaný komunikační kompetencí.

[132]2.2. Právě proto je tedy nezbytné položit otázku, zda a kterak je sama řečová činnost interpretačním procesem a zda a kterak je komunikační kompetence oním „zprostředkujícím“ v rámci aktuálního interpretačního procesu. Nejprve je třeba poznamenat, že sám pojem reprezentansu jako zprostředkujícího faktoru procesu interpretace předpokládá klasicky sémiotické pojetí znaku vůbec, tedy i znaku jazykového; předpokládá existenci souboru znaků jistého typu, které jsou (jako ono zprostředkující) užívány v interpretačním procesu. Jestliže ovšem budeme chápat vztah řečové činnosti a jejích předpokladů poněkud jinak (tj. jako dynamický proces jednoty předpokladů řečové činnosti jako faktoru určujícího, limitujícího, ale zároveň jako faktoru aktuální řečovou činností dynamizovaného a vytvářeného), pak to poněkud oslabuje onen zprostředkující charakter, v žádném případě to však neoslabuje, neruší význam výše položené otázky. Zůstává v platnosti, že je-li interpretační proces procesem verbálním, je v prvé řadě určen zcela konkrétními vlastnostmi řečové činnosti a předpokladů této řečové činnosti historicky a sociálně konkrétního subjektu. Řečová činnost a její předpoklady jsou prvotním faktorem interpretace, primárním „rozměrem“ daného interpretačního procesu. Jestliže (sémioticky míněno) zejména syntax a do značné míry i sémantika představuje univerzálii každé řečové interpretační aktivity v daném přirozeném jazyce, pak pragmatická dimenze daného přirozeného jazyka je již podstatně spjata se specifickým „rozměrem“ funkčního určení dané řečové aktivity (ve svém zvnějšnění manifestovaném příslušným textem); specifický rozměr je dán tím, že jde např. o umělecký čin — artefakt, právně normativní aktivitu — právní normu, vědeckou aktivitu — teoretický model. Můžeme v této souvislosti mluvit o gradualitě řádů interpretační činnosti.

Analogicky graduálně je třeba chápat i interpretační činnosti zaměřené ve zcela původním smyslu chápání tohoto termínu na text jako rezultát řečové činnosti: jde o interpretační aktivity různých řádů podle toho, zda jde o interpretaci textu jako takového, jako textu určitého jazyka nebo o metainterpretaci tuto prvotní interpretaci zahrnující a překračující — tedy o interpretaci verbálního artefaktu, právní normy, vědeckého modelu v daném jazyce apod.

Interpretační činnost vůbec i interpretační činnosti uskutečňované řečovou činností zvlášť, interpretační činnost zaměřená na řečovou činnost a její rezultát (text) vyžaduje typizaci a funkční strukturaci. Je v této souvislosti účelné vycházet z určitého modelového schématu řečové činnosti v podobě tzv. komunikační události (jako výseku reálné sociální skutečnosti, v níž ke komunikaci dochází) a z určitého vymezení textu/komunikátu v tomto konceptuálním kontextu. Učinit v těchto souvislostech východiskem řečovou činnost a příslušné jednotky (komunikativní událost a text/komunikát) znamená pozitivně překonat nebezpečí apriorních a absolutizujících diferencí v pojetí termínu interpretace, které stavějí nezávisle vedle sebe nebo dokonce proti sobě zaměření na text viděný staticky rezultativně, izolovaně od procesu jeho vznikání, jednostranné zaměření na recipienta jako inherentního účastníka komunikační události, jako tzv. pozorovatele, „teoretického“ pozorovatele, jednostranné absolutizující zaměření na produktora jako interpreta, na podmínky produkce apod.; vytvoří to zároveň základní předpoklady pro uskutečnění typizací a funkčních strukturací interpretačních procesů. (Vztahům komunikační událost — text z hlediska teoretické interpretace je věnován příspěvek O. Müllerové, srov. zde s. 142—148.)

V dalších úvahách je třeba vyjít z následující otázky: V jakém smyslu, v jakém rozsahu a se zřetelem ke kterým složkám komunikační události je smysluplné, účelné mluvit o řečové činnosti jako o interpretačním procesu?

2.3. Při hledání odpovědi na tuto otázku vycházíme z tohoto schématu sémiotických aktivit konstituujících komunikační událost:

2.3.1. Produktor zaměřuje svoji mentální aktivitu na referovaný subsystém objektivní reality (tzv. výsek skutečnosti) tím, že mu přiřazuje určité obsahy kognitivního [133](sémantického), nocionálního charakteru, jimiž disponuje jeho vědomí bezprostředně před započetím záměru řečově komunikovat; činí tak v zaměření na recipienta, a to v tom smyslu, že způsob obsahového uchopení referovaného subsystému objektivní reality formuje volbou určitých obsahových prostředků pragmatického charakteru.

2.3.2. Produktor zvolené obsahové prostředky formuje prostředky výrazovými.

2.3.3. Produktor vysílá lineárně v čase akustický nebo grafický signál směrem k adresátovi (za diferencovaných podmínek daných různými typy komunikačních událostí).

2.3.4. Recipient přijímá daný akustický nebo grafický signál.

2.3.5. Recipient provádí výrazově-obsahovou segmentaci přijatého signálu; činí tak na základě toho, že signál je organizován na principu sociálně konvencionalizovaných výrazových prostředků, tj. na základě prostředků „vlastních“ vědomí produktora, jsoucích ve vztahu izomorfie/ekvivalence k prostředkům recipienta.

2.3.6. Pomocí těchto konvencionalizovaných výrazových prostředků operuje recipient v souborech obsahů svého vědomí.

2.3.7. V zaměření na produktora přiřazuje signálem přeneseným (prezentovaným v linearitě času) aktuálním strukturacím obsahových prostředků vyslaných produktorem (tuto složku označíme za informaci v řečově komunikačním smyslu) jisté prostředky ze souboru obsahů svého vědomí (a to opět na principu funkční izomorfie).

2.4. Nebylo by účelné chápat celé schéma komunikační události zcela nediferencovaně jako univerzální schéma interpretační činnosti, tj. „přeložit“ takto schéma komunikační události z teoretické oblasti sociálně psychologické a lingvistické do oblasti teorie interpretace. Jestliže považujeme za nesporné, že komunikační událost je oním primárním interpretačním aktem zaměřeným na komunikovanou skutečnost, pak to především znamená, že tento charakter mají složky 2.3.1. a 2.3.5.—2.3.7. Tento charakter podle našeho názoru nemají složky 2.3.3. a 2.3.4. Složka 2.3.2. — tedy to, jak produktor formuje zvolené obsahové prostředky prostředky výrazovými — může v zásadě rovněž být chápána jako součást interpretační aktivity produktora zaměřené na skutečnost, o které se komunikuje.

2.4.1. Uvedené — velmi zjednodušené — schéma komunikační události dovoluje ukázat základní principy funkční strukturace různých typů interpretačních aktivit za předpokladu, že termín interpretace chápeme značně široce. Systematickým odlišováním řečového „rozměru“ fází průběhu komunikační události od rozměrů jednotlivých společensko-funkčně specifických typů interpretačních aktivit (které ve své diferencované zvláštnosti řečový rozměr zahrnují a svou specifiku na něm budují) lze dojít k potřebné funkční hierarchizaci a strukturaci jednotlivých typů interpretačních aktivit. Lze tedy specificky modelovat produktora umělecké aktivity v diferencované specifice jeho interpretačního zaměření na skutečnost (včetně postižení programové nepřítomnosti tohoto zaměření v případě některých typů uměleckých textů) a na tomtéž schématu lze specificky modelovat anticipovaného recipienta umělecké aktivity; na toto základní schéma lze napojit teoretického recipienta jako typ pozorovatele celku komunikační události a modelovat způsob jeho zaměření na celek aktu nebo na jeho jednotlivé prvky a fáze. Stejně tak lze modelovat např. specifiku interpretačního charakteru publicistiky nebo zejména specifiku agitace a propagandy, jejíž zvláštnost spočívá v nepřítomnosti explicitní verbální responze recipienta na to, jak produktor interpretuje skutečnost, a v mimořádné závažnosti teorie a praxe anticipací responzibility potencionálního recipienta v řečové činnosti produktora (včetně teorie a praxe prognózování reaktivity recipienta na interpretaci skutečnosti produktorem). Výrazně odlišné jsou z těchto hledisek vlastnosti interpretačních činností v oblasti právní komunikace.

[134]Je přirozené, že postižení specifik interpretačních aktivit různého typu uskutečňovaných na bázi verbální komunikace vyžaduje velmi jemné analýzy struktury aktantů a mechanismů jednotlivých fází komunikačních událostí v základním „rozměru“, tj. v „samé“ řečové komunikaci. Jde o soustavný a cílevědomý výzkum interakcí produktora a recipienta v komunikačních událostech uskutečňujících se v jednotě času nebo v jednotě místa a času, a to především v podmínkách spontánní mluvené komunikace. Obecně je třeba věnovat pozornost výzkumu interakcí mezi interpretací skutečnosti produktorem na jedné straně a interpretací této jeho interpretace recipientem na straně druhé; zvláštní pozornost je třeba věnovat tomu, jak interpretace skutečnosti produktorem ovlivňuje interpretaci téže skutečnosti recipientem (interpretaci vytvořenou před uskutečněním analyzované komunikační události). V tomto případě jde o významnou složku teorie a praxe ovlivňování vědomí v oblasti publicistiky a vůbec v oblasti agitace a propagandy. (Otázkám vztahů hlavních aktantů komunikační události jsou věnovány stati J. Hoffmannové, viz zde s. 134—139, a I. Nebeské, viz zde s. 139—142.)

 

LITERATURA

 

KHOL, J.: Interpretace: nástin teorie a praxe interpretování. V tisku.

Slovo a slovesnost, ročník 49 (1988), číslo 2, s. 131-134

Předchozí Lingvistická sekce konference o interpretačních procesech

Následující Jana Hoffmannová: Typy a vzájemné vztahy interpretačních činností produktora a recipienta v komunikačních procesech