Za Štefanem Peciarem

Josef Filipec

[Kronika]

(pdf)

На память Штефана Пециара / In memoriam of Štefan Peciar

Dne 24. ledna 1989 zemřel PhDr. Štefan Peciar, CSc., významná osobnost slovenské jazykovědy a Jazykovědného ústavu Ľ. Štúra SAV. Slovenská lingvistika v něm ztrácí všestranného a podnětného slovakistu, renomovaného slavistu, lexikologa a zasloužilého lexikografa, pedagoga, organizátora vědecké práce a obětavého i sebekritického funkcionáře.

Š. Peciar se narodil 15. října 1912 v Nedanovcích u Partizánského, absolvoval gymnázium v Nitře a od r. 1931 studoval slavistiku a germanistiku na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Jeho učiteli v oboru slavistiky byli M. Weingart, E. Smetánka, O. Hujer, fonetikové J. Chlumský a B. Hála a sorabista J. Páta. U nich získal mladogramatickou erudici, kterou uplatnil ve své disertaci Otázka metateze likvid a klasifikace slovanských jazyků (její výtah vyšel v ČMF, 25, 1939). Po absolutoriu učil v Praze na středních školách a prožil v českém prostředí celkem deset let.

R. 1941 se vrátil do Bratislavy a stal se vedoucím redakce v Slovenskej učenej spoločnosti, r. 1943 pak vědeckým pracovníkem Slovenské akademie. Přednášky a diskuse v těchto institucích a později i v Bratislavském lingvistickém kroužku, např. s Ľ. Novákem, J. M. Kořínkem aj., ho seznámily se zásadami a metodami strukturalismu. Vedle teoretických prací, např. o postavení samohlásky ä (1941), o slovenské kvantitě a rytmickém zákonu (1946), o zdomácňování cizích slov zvláště z morfologického hlediska (1946 atd.), o třídění sloves (1951) aj., se věnoval pedagogické, redakční a organizační činnosti. V l. 1947—49 působil jako lektor češtiny a slovenštiny ve švédském Lundě, kde pokračoval v práci o metatezi likvid, v l. 1951—52 přednášel o dějinách slovenštiny na filozofické fakultě Univ. Komenského a vedl tu lektorát lužické srbštiny, jíž věnoval soustavnou pozornost, a to nejen recenzní (např. Konfrontácia lužickej srbčiny a slovenčiny, Stud. Acad. Slov., 5, 1976).

Po návratu z ciziny pokračoval ve vykonávání funkce ředitele Jazykovedného ústavu (byl jí pověřen už dříve) a stal se redaktorem časopisů, knižních publikací a organizátorem vědeckých konferencí a sympozií. Ve své vedoucí funkci rozvíjel a uplatňoval marxistickou metodologii. V šedesátých letech byl předsedou Vědeckého kolegia jazykovědy SAV, bezmála dvacet let členem Vědeckého kolegia jazykovědy ČSAV, pracoval v Združení slovenských jazykovedcov pri SAV a v l. 1975—1981 byl předsedou Slovenskej jazykovednej spoločnosti pri SAV. Zvlášť závažná byla jeho redakční činnost v časopise Slovenská reč. Po čtyřicet let (1949—1988) byl členem redakční rady, hlavním redaktorem byl v l. 1950—54 a 1971—82. Instruktivní je tu jeho retrospektivní článek Odraz základného výskumu slovenčiny (SlR, 50, 1985).

Š. Peciar byl též úspěšným hlavním redaktorem Pravidel slovenského pravopisu z r. 1953, která sestavila za jeho vedení pravopisná komise. V nich se podařilo uplatnit na rozdíl od Pravidel z doby tzv. slovenského státu z r. 1940 důslednější fonologicko-morfologický princip a zdůraznit zásadu demokratizace jazyka v pravopisu. V padesátých letech byl předsedou učebnicových komisí a spoluautorem Učebnice slovenského jazyka pre 9.—11. [69]ročník všeobecnovzdelávacích škôl (1954), která vyšla v několika vydáních. Tu uplatňoval i jazykovou a slohovou výchovu. Jako vedoucí příslušné komise se zasloužil o vypracování příručky Základná jazykovedná terminológia (1952).

Hlavním životním dílem Š. Peciara se však stal Slovník slovenského jazyka, jemuž věnoval jako autor koncepce, spoluautor, hlavní a vědecký redaktor bezmála dvacet let produktivního života a který vyšel v šesti svazcích v l. 1959—68. Dílo, označované jako slovník středního typu, je první komplexní vědecký popis současné slovenské lexikální zásoby. Nese ovšem pečeť své doby. Jeho omezení byla dána nedost bohatou kartotékou, současně probíhajícím ustalováním terminologie a poznáváním nářečního lexika, přílišnou důvěrou v teorii „dobrého autora“ beletristy, přesuny v společensky motivované hierarchii funkčních stylů, nedostatečným vyhraněním teorie jazykové kultury a stylistické diferenciace atd. Všechny tyto úkoly jsou pochopitelně věcí výzkumu jazyka ve všech jeho aspektech a rovinách; slovník národního jazyka není jen záležitostí kolektivu lexikografů a redaktora. Přesto zůstává tento slovník dosud potřebnou a užitečnou příručkou, zvláště pokud jde o výstavbu hesel a sémantický popis. Po kritice ze strany slovenských jazykovědců i části slovenské veřejnosti (srov. SlR, 30, 1965 a 31, 1966), týkající se výběru heslových slov a kodifikace hodnotících údajů („Někdy posunul hranice normy směrem k češtině“), vzdal se Š. Peciar funkce ředitele ústavu, ale slovník dokončil. Byl pak ještě spoluautorem Česko-slovenského slovníku (1979) a jeho koncepce (SlR, 34, 1969) a spoluautorem Krátkého slovníku slovenského jazyka (1987).

Z další Peciarovy publikační činnosti zaslouží zvláštní pozornosti jeho podnětné práce týkající se metodologie marxistické jazykovědy, např. sb. K marxistické metodologii v jazykovědě, 1977, apod. K nim se řadí sociolingvistické úvahy o jazykových kontaktech, bilingvismu a jazykové interferenci (O jazykových kontaktoch, sb. O marxistickú jazykovedu v ČSSR, 1974) a práce konfrontační (např. Konfrontácia slovenčiny a češtiny, Stud. Acad. Slov., 2, 1973 aj.); k nim byl disponován jako bilingvista. V těchto a dalších pracích se snažil vyrovnat s otázkami, které vytanuly v souvislosti s kritikou Slovníku slovenského jazyka. Sem patří práce K pojmu norma, úzus, priemerný úzus (SaS, 39, 1978) a Hovorový štýl v slovenskej a českej jazykovej situácii (SaS, 10, 1981).

Zájem o lexikografickou a lexikologickou teorii i praxi provázel Peciara do posledních let. Dokazují to práce, jako Slovo ako lexikálna jednotka (Slovo a slovník, 1973) a Vzťah polysémie a homonymie (SaS, 41, 1980). Lexikologové a lexikografové slavisté po léta oceňovali jeho iniciativní pracovní vedení lexikologicko-lexikografické komise při Mezinárodním komitétu slavistů (1973—82). Bylo jen logické, že se uvedené směry jeho činnosti nakonec spojily s jeho výchozí historickou orientací a že se díky tomu přičinil o vypracování koncepce Historického slovníku slovenského jazyka — v l. 1973—81 vedl kolektiv, který tento slovník připravoval. Tato práce spolu s autorskou i redakční přípravou hesel pro chystanou Encyklopedii jazykovědy ho zaměstnávala i jako konzultanta ústavu do r. 1985.

Je tedy odkaz lingvisty Š. Peciara mnohostranný a i v těch úsecích, kde byl pohybem času relativizován, podnětný. Při své mnohostranné redakční a vedoucí práci ovlivnil formování slovenské lingvistiky, zejména v lexikografii. Zůstává však i jako příklad člověka, který po odchodu z nejvyšší funkce nezatrpkl, ale dovedl svou energii uplatnit správným směrem — prací a tvorbou.

Slovo a slovesnost, ročník 51 (1990), číslo 1, s. 68-69

Předchozí Radoslav Večerka: K nedožitým sedmdesátinám Arnošta Lamprechta

Následující Miroslav Komárek: Za Slavomírem Utěšeným