Za Slavomírem Utěšeným

Miroslav Komárek

[Kronika]

(pdf)

На память Славомира Утешеного / In memoriam of Slavomír Utěšený

Když jsem před čtyřmi lety psal pro časopis Naše řeč (68, 1985, s. 209—212) medailón Slavomíra Utěšeného k jeho šedesátým narozeninám a přál mu, aby svou práci dovršil syntézou, ke které už dlouho směřoval, netušil jsem, že tak brzy budu psát repliku svého medailónu a mé přání zůstane nesplněno. Slavomír Utěšený zemřel 23. 3. 1989. Jeho smrt je ztrátou pro bohemistiku i slavistiku a také pro časopis Slovo a slovesnost, neboť zesnulý patřil po léta k jeho pilným a velmi hodnotným přispěvatelům. Od začátku své vědecké dráhy otiskl na jeho stránkách desítky recenzí a studií, které se vyznačovaly důkladnou znalostí problematiky, teoretickou a metodologickou promyšleností a podnětností.

[70]Slavomír Utěšený se narodil r. 1920 v Úsově na Šumpersku. Jazyková situace, se kterou se v tomto pohraničním kraji od dětství setkával, byla poměrně složitá: mísila se zde čeština s němčinou, ve škole se samozřejmě učila spisovná čeština a až na Šumpersko zasahoval nejsevernější výběžek nářečí hanáckých. Když se po německé okupaci našeho pohraničí přestěhovala rodina Utěšených do Vsetína, setkal se tam třináctiletý gymnazista zase s jiným nářečím i se zcela odlišnou jazykovou situací, což jistě v něm vzbudilo zájem o jazyk a jeho variabilnost. Češtinu s ruštinou studoval Utěšený na filozofické fakultě v Praze (1945—48) a později v Olomouci (1948—49); v Praze byl žákem B. Havránka, V. Šmilauera, V. Vážného, v Olomouci pak J. Běliče a zejména P. Trosta. Zvláště Trost měl rozhodující vliv na formování příští vědecké osobnosti S. Utěšeného, neboť posílil jeho starý zájem o obecnou lingvistiku a o mezijazykové kontakty, zvláště česko-německé. U něho také získal Utěšený doktorát filozofie, a to právě z obecné lingvistiky (na základě historickofonologické práce o vývoji hanáckého vokalismu).

Po krátkém působení na severomoravských školách přešel Utěšený r. 1952 do dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV a tam pracoval až do svého odchodu do důchodu r. 1985 (do r. 1982 jako vedoucí oddělení). V ÚJČ obnovil a ještě utužil vztahy ke svým bývalým učitelům B. Havránkovi a J. Běličovi a navázal vědecké kontakty další, také zahraniční (v SSSR to byli zvl. R. I. Avanesov, V. Orlovová, v Polsku Z. Topolińská, v Jugoslávii P. Ivić aj.). Od počátku svého působení v ÚJČ se zapojil do dialektologických úkolů, které ÚJČ tehdy plnil, tj. především se podílel na přípravě českého a později i slovanského jazykového atlasu (od r. 1976 byl i v jeho redakci). Svůj zájem o mezijazykové kontakty několikrát uplatnil při zkoumání jazyka českých menšin v zahraničí (Polsko, Rumunsko, Jugoslávie, USA).

Vyvrcholením práce S. Utěšeného v oboru české dialektologie byla jeho obsáhlá knižní monografie (kandidátská práce) Nářečí přechodného pásu česko-moravského (1960), v níž podal přesný popis fonologické struktury těchto přechodných nářečí a také historickofonologický výklad jejich vývoje. (Předcházely samozřejmě dílčí práce přípravné, např. metodologicky závažný článek o typech nářečních monografií, SaS, 19, 1958, s. 128n.) Záběr této monografie je však daleko širší, než napovídá její nadpis. Autor totiž vysvětluje fonologický vývoj česko-moravského přechodného pásu v souvislosti s vývojem celku českých nářečí, a jeho práce je proto důležitým příspěvkem i k historické fonologii a historické dialektologii češtiny v celém jejím rozsahu. Je jen třeba litovat, že nevyšel druhý díl této monografie, který měl obsahovat popis tvarosloví, charakteristiku slovníku a nářeční texty. I při tomto omezení na fonologický systém je však monografie S. Utěšeného v naší moderní dialektologické literatuře dílem základním a vzbuzuje i dnes respekt.

Zájem o fonologickou stránku jazyka trval u Utěšeného dále, ale od šedesátých let se do popředí dostával slovník a onomastika, což souvisí s potřebami českého a slovanského jazykového atlasu, a zčásti též toponomastika. Utěšený si přitom vedle konkrétních dílčích otázek kladl i otázky obecnější a metodologické: např. vztah mezi onomaziologickým a sémantickým přístupem k nářečnímu slovníku (TLP, 3, 1968, s. 79n.), význam slovníkových rozdílů pro vymezení nářečních oblastí (referát na II. mezinár. dialektol. kongresu v Marburgu 1968), možnost využít toponymie v nářečních slovníkových dotaznících (Slawische Namenforschung. Berlín 1963, s. 235n.) aj. Usiloval stále důsledněji o jazykovězeměpisný (areálový) přístup ke slovníku, přičemž slovníkové jevy viděl v složitých systémových souvislostech. Zároveň však bylo u něho patrné i zesílení jeho vztahů k sociologii, etnografii i folkloristice.

Při zaměření práce S. Utěšeného je zcela pochopitelné, že od šedesátých let vzrůstal u něho také zájem o českou jazykovou situaci v celém rozsahu této otázky. Všímal si nejen jazykové situace v nově osídleném pohraničí (SaS, 31, 1970, s. 44n.), nýbrž i běžné české mluvy, integračních procesů ve městech i na venkově, rozdílů mezi jazykovou situací v Čechách a na Moravě, kde stále ještě trvá „bilingvismus“ spisovný jazyk — nářečí (SaS, 40, 1979, s. 167n.), územního rozrůznění řeči mladé generace (NŘ, 63, 1980, s. 123n.; NŘ, 64, 1981, s. 177n.). Pozornost věnoval až do konce života také sociálním nářečím, slangu (účast na plzeňských sympoziích platila slangu).

Výsledkem jeho zájmu o současnou jazyko[71]vou situaci bylo začátkem osmdesátých let několik studií, ve kterých usiloval o zobeňující formulaci svého pojetí. V stati K rozrůznění českého národního jazyka (SaS, 41, 1980, s. 7n.) chápe Utěšený národní jazyk jako makrosystém, jehož idiomy jsou určeny vztahem ke čtyřem osám: k ose diatopické (místní rozrůznění), diachronické, popř. diagenické (časové a generační rozrůznění), diastylové (rozrůznění na ose dialekt — interdialekt — běžná mluva — spisovný jazyk). Toto pojetí mu umožnilo postihnout často kombinovaný ráz různých idiomů a také konkrétních jazykových projevů a popsat diasystém národního jazyka jako kontinuum s výrazně diferencovanými póly spisovnosti/nespisovnosti. Tím se Utěšený zařazuje do širšího metodologického proudu příznačného pro toto období jak u nás (J. Bělič, J. Chloupek aj,), tak i v zahraniční dialektologii a těsně se stýká s pracemi zaměřenými k normě spisovného jazyka a ke kultuře jazyka i řeči (A. Jedlička, K. Hausenblas aj.). (Srov. také studii S. Utěšeného Some sociolinguistic aspects of linguistic geography. In: Reader in Czech sociolinguistics. Praha 1986.)

Utěšený rád zasahoval také do oblasti literární vědy, ať už jako editor, nebo jako autor studií. Už jména spisovatelů a literárních děl, kterým věnoval svou pozornost, prozrazují však zase dialektologa: Maryša bratří Mrštíků, Naši furianti L. Stroupežnického, Slezské písně P. Bezruče, Její pastorkyňa G. Preissové, Gazdina roba téže autorky. A je třeba připomenout také jeho přepracování Zaorálkovy sbírky Lidová rčení (Praha 1963 — společně s J. Spilkou a M. Nedvědovou).

Velký je také rozsah popularizační činnosti S. Utěšeného, ať už ve sbornících vydaných ÚJČ, ve sbornících krajových (Severní Morava, vyd. v Šumperku) nebo v rozhlase. Zvlášť výrazný je jeho podíl na sborníku Čeština všední i nevšední (Praha 1972).

Bibliografické údaje, které jsme mohli uvést v tomto nekrologu, jsou samozřejmě neúplné, výběrová bibliografie prací S. Utěšeného za léta 1950—1985 (kterou zpracoval sám autor) vyšla k jeho šedesátinám ve sborníku Severní Morava, 50, Šumperk 1985, s. 75—78.

Slavomír Utěšený nesporně patří k nejvýraznějším postavám té generace českých bohemistů a slavistů, která vystudovala na našich vysokých školách po květnu 1945. Jeho dílo je rozsáhlé, neobyčejně podnětné. Čas, kritik nad jiné přísný, jistě potvrdí jeho velkou hodnotu. My, jeho přátelé, budeme ho však velmi postrádat.

Slovo a slovesnost, ročník 51 (1990), číslo 1, s. 69-71

Předchozí Josef Filipec: Za Štefanem Peciarem

Následující Vlasta Straková: Člověk a jeho jazyk v sovětské jazykovědě