Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K integračním procesům v běžné mluvě českého venkova (Na okraj sborníku „Současná vesnice“)

Slavomír Utěšený

[Rozhledy]

(pdf)

К интеграционным процессам в обиходной речи чешской деревни (По поводу сборника «Современная деревня») / Les processus d’intégration dans la langue courante de la province tchèque (En marge du recueil «Le village contemporain»)

V předmluvě k sborníku prací IV. strážnického sympozia,[1] konaného v květnu 1977 a věnovaného více než předchozí otázkám interdisciplinárního studia převratného přerodu dnešní vesnice, konstatuje editor V. Frolec (na s. I): „Studium současné vesnice představuje velmi široký komplex otázek, které jsou ve svém celku řešitelné jen na základě integrovaného přístupu více vědních oborů“ a dále po výčtu na sympoziu probraných problémových okruhů (ve sborníku je 46 příspěvků od 52 autorů): „Naším cílem je vyvolat zájem o tuto vědecky i společensky aktuální problematiku a přispět k rozvoji vědeckovýzkumné činnosti na tomto úseku.“ — Je přitom potě[165]šitelné, že na sympoziu byla zastoupena i naše jazykověda, byť se v základních statích k tomuto tématu zpravidla na otázky jazykové integrace ani neupozorňuje.[2]

Všechny jazykové příspěvky, od J. Hlavsové, M. Krčmové a J. Chloupka, signalizují nutnost celostního přístupu k studiu diferenciace úzu ve venkovském prostředí, každý z nich po svém pak zdůrazňuje dnešní „jazykovou revoluci“ na vsi. Po té stránce lze zvláště přivítat Chloupkův projev na téma Perspektivy dialektu ve vývoji národního jazyka (63—69), dobře teoreticky fundovaný, ale zároveň i prakticky aktuální úvahami k tzv. „třetímu standardu“ naší jazykové situace, tj. především k obecné češtině, a zejména pak zamyšlením nad dnešním fungováním dialektu v konkrétních komunikativních aktech. Stať vyznívá maximou: Nemalý, čestný podíl na vytříbeném vyjadřování, přiměřeném funkci jazykového projevu (podtrhl S. U.), má a bude mít — rozumí se pro žijící generace — i tradiční teritoriální dialekt. Referátu lze přičíst za zásluhu zejména to, jak uvážlivě vybízí k nepředpojatému studiu běžného jazykového dění v pásmu mezi primárně psanými a primárně mluvenými projevy a v pásmu mezi důvěrněji laděným a spíše veřejnějším dorozumíváním. Z problémů, zformulovaných před započetím uvedené rozvahy, dovolíme si nakonec s plným přitakáním ocitovat aspoň čtvrtý a poslední (s. 66): „Neměli bychom vedle úsilí o poznání úplné, starobylé, tak říkajíc „ideální“ normy dialektu soustředit dnešní badatelskou pozornost také na fungování dialektu v konkrétním komunikačním aktu?“

Mezi těmi pracemi, které již tento požadavek plní, lze uvést práce i výzkumy M. Krčmové, jejíž příspěvek Vytváření jazyka pro běžnou komunikaci (59—61) je třeba ocenit v teoreticko-metodické i v materiálové složce: analyzuje se zde a hodnotí proces utváření relativně jednotného úzu v nově osídlených pohraničních okrscích na jižní Moravě. I v tomto případě se postupně konsoliduje širší oblastní varianta „nespisovné podoby národního jazyka“, velmi blízká k mladé vrstvě běžné mluvy v sousedství s tradičním osídlením. Je nesporné, že tento proces lze, jak autorka tvrdí, lépe sledovat v menších sídelních jednotkách, ve městech však namnoze zřejmě pokročil dále.

Příspěvek J. Hlavsové na téma Monografický výzkum jazykové situace a vývoje současné vesnice (54—57) postuluje vyšetřování mnohotvárnosti jazykového dění (dané už mnohotvárností úzu individuí v jejich vazbách s kolektivy) v monografiích nového typu: třeba při nich vycházet z demograficky reprezentativního vzorku mluvčích a nejen zpracovávat texty-komunikáty ze základních druhů jazykového styku v daném společenství, ale postihovat i jazykové postoje a hodnocení mluvčích, jejich expresivitu ap., tedy uplatňovat hlediska sociálně dialektologická, sociologická i psychologická. Příspěvek, vycházející ze vzájemné komplementárnosti širšího anketového a hlubšího monografického studia, charakterizuje výstižně i cílevědomý vývoj naší dialektologie v tomto ohledu (např. i to, že základní vrstevné protiklady mezi venkovským a městským, starým a mladým, jakož i tradičním a kolonizačním územ má zachytit i připravovaný Český jazykový atlas). Jak známo, jazykový vývoj se za vývojem společenské organizace opožďuje; a tak nehledě na to, že „z hlediska mizejících sociálních rozdílů mezi městem a vesnicí je u nás patrné rychlé vyrovnání po všech stránkách, tedy i po stránce jazykové“ (56), bude studium takovýchto integračních procesů ještě dlouho aktuální.

[166]Na dané téma — vývoj jazyka vesnice v současné společenské přestavbě, který může být chápán jednak jako mizení nářečí, jednak jako vytváření oblastních mezistandardů (polonářečí, interdialektů ap.), jednak perspektivně jako vytváření „třetího standardu“ obecné běžné (nespisovné) mluvy, připojujeme ještě několik poznámek.

Úmyslně tyto poznámky začínají ještě víceméně v poli „klasické“ dialektologie teritoriální, směřují však přes svůj v zásadě retrospektivně hodnotící charakter víc a více k pozicím budoucí dialektologie sociální. Cestu, kterou tu zatím naše jazykověda urazila, lze nejlépe postihnout srovnáním obecných úvodních výkladů obou základních dialektologických kompendií, Nářečí českých v Čs. vlastivědě z r. 1934 od B. Havránka a Nástinu české dialektologie z r. 1972 od J. Běliče. Havránkův úvod charakterizuje lidový jazyk, tj. jazyk, kterým se běžně mluví (!), jako skutečnost rozlišenou územně a sociálně (poslední zejména v odstupňovaném vztahu k jazyku spisovnému). Ve venkovských oblastech je výraznější rozčleněnost prvního druhu — nářeční ve vlastním slova smyslu, v městských a průmyslových oblastech je mluva diferencována více po sociálních skupinách a podle rázu komunikace. Převážně za sociální dialekt je třeba považovat i tzv. obecnou češtinu (ve svém úhrnu jsou pak podobnou sociálně jazykovou kategorií i tradiční venkovská nářečí). Vedle vertikálních „bilingvních“ vztahů mezi tradičním nářečím a obecnou češtinou vystupuje podobný vztah i v dvojici obecná mluva — hovorová vrstva spisovného jazyka. Pro strukturu jednotlivých útvarů a meziútvarů z toho plynou četné interference, které jsou v konkrétních projevech zesíleny tím, že se tu vedle útvarově stylových rozdílů uplatňují i stylistické momenty výstavby textu. — Běličův úvod může již navíc vycházet z charakteristiky celkové dynamiky dnešního vývoje národního jazyka (zvlášť výrazné v jeho složce lidové), k níž přistoupilo vytváření oblastních interdialektů (krajových nářečí či polonářečí) na územích s tradičním českým osídlením, a to ve městech i na venkově, a navíc pak výrazný integrační vývoj na územích nově osídlených, zejména v různých částech pohraničí a též v rozvíjejících se průmyslových oblastech. Integračnímu vývoji svého druhu tu pak podlehly již od dřívějška i četné ostrůvky českého jazyka v cizině. V nové době lze zvlášť v nářečních oblastech pozorovat přímo generační zlom — tak neobyčejně rozsáhlé a intenzívní jsou změny v běžném úzu mladých a středních pokolení. Všechny tyto složky dnešního jazykového stavu a vývoje, jak byly postupně charakterizovány v dílčích pracích dialektologického zaměření,[3] jsou probrány i v zvláštní kapitole — o integračních procesech a o vyrovnávání v běžném úzu na celém našem jazykovém území (s. 323—332). — Tolik oba úvody k přehledu našich nářečí, které přitom ponechaly vědomě stranou otázky zvláštních sociálních, skupinových či vrstvových nářečí — slangů a argotů.[4]

Naše dialektologie tu tedy již kus nové cesty urazila, mnohé však stále čeká na splnění. Sociálně dialektologické výzkumy jsou mnohem složitější a obtížnější než výzkumy monostratické, zaměřené vždy jen na jednu relativně homogenní vrstvu, a to ještě často ve velmi strohém výběru. Sama realita současné společenské přestavby, tak výrazně obrážené v jazyce, však postupně dialektology k takovému komplexnějšímu studiu vede. Zásluhou J. Běliče se tu pak nepřikročilo jen k prohlubování výzkumu ve vlastních venkovských nářečích, ale především v mluvě našich měst. Koordinovaná akce zahájená na vysokých školách pedagogických r. 1963 přinesla již ve své první uzavřené fázi cenné výsledky, zhodnocené zatím především [167]v Běličově přehledové a konfrontační úvaze Některé výtěžky zkoumání městské mluvy v oblasti českého jazyka.[5]

Na pozitivních i negativních zkušenostech tohoto podniku může pak v mnohém stavět i obdobné studium jazyka dnešní vsi.

V celkové české jazykové situaci je tuším třeba uznat jako nejzávažnější fakt, že základna rozrůznění lidové mluvy, a dnes vlastně běžné mluvy vůbec, daná diferenčními znaky v rovině „tradičního teritoriálního dialektu“ (jinak řečeno ve venkovském nářečním podloží veškeré celonárodní jazykové „nadstavby“), je diametrálně odlišná v Čechách a na Moravě. Zatímco v Čechách se při nevýrazné strukturní diferenciaci silně centralizované a nivelizované oblastní mluvy již odedávna nijak zvlášť neprojevuje ani protiklad mluvy měst a jejich venkovského okolí, na Moravě se města v úhrnné diferenciaci uplatňovala vždy silně. Lidová mluva v Čechách (označovaná dříve též jako lidomluva či prostomluva — ba od původu sem patří i termín obecná mluva, tj. řeč lidu obecného) přitom představuje spojitě odstupňované kontinuum, přecházející od bezpříznakových „centrálnějších“ forem k příznakovým formám okrajovějším, a to ve smyslu horizontální i vertikální stratifikace. Na Moravě se takovéto spojité odstupňování vytváří až v novější době, a to hlavně jen v oblastech silných integračních procesů. Jinak zde vcelku stále trvá „bilingvismus“ spisovného jazyka a krajových obměn lidového jazyka — s jejich výraznou vzájemnou distantností, uplatňující se ostatně i mezi nestandardními meziútvary polonářečními.[6]

Přitom ovšem všude tam, kde bylo ještě možno úspěšně zjišťovat co nejstarší jakoby původní stav v starousedlé vrstvě venkovských nářečí, zůstávalo zpravidla pro dialektology, podobně jako pro četné etnografy a folkloristy, pouze při retrospektivním zaměření a omezení studia na výchozí a co nejméně shora, procesem urbanizace ap., ovlivněné tradiční infrastruktury. „Čisté nářečí“ se pak z jiných pozic obhajovalo např. i v strukturalistické nebo i historicko-srovnávací „vnitřnějazykové“ interpretaci v základě jednotného domorodého vernakulárního úzu. Tento postoj se přirozeně uplatňoval i v nečetných pracích sledujících generační rozvrstvení úzu.[7]

A rovněž je koneckonců plně pochopitelné, že i základní štáb našich dialektologů v Ústavu pro jazyk český ČSAV pokračoval až do nejnovější doby na všech frontách — i v oné situaci „česky“ spojité i v situaci „moravsky“ distantní — v podstatě jen v soustavném podrobném zjišťování areálového rozlišení infrastruktury veškeré soustavy národního jazyka: bez této základny by ostatně vydání Českého jazykového atlasu bylo nemyslitelné: při všech sociálně dialektologických složkách a momentech, obsažených v projektu tohoto atlasu,[8] zůstane ČJA v prvé řadě dílem jazykovězeměpisným, zpracovávajícím nejdůkladněji vrstvu tradičních venkovských nářečí v jejich nejstarším zjistitelném stavu uprostřed 20. stol.

Jak jsme však již podotkli výše k referátu J. Hlavsové, usilovala česká dialektologie svými nejvýznamnějšími představiteli vlastně už od 19. století o jisté celkovější postižení jazykové situace zkoumaných prostředí aspoň v obrysech: sem patří její [168]poznatky o diferencích, daných protiklady ekologickými a sociálními (město: venkov, panská: selská řeč), snaha o zachycení rozdílů generačních, ale též rozlišování jednotlivých obcí co do jazykové konzervativnosti nebo progresívnosti. A daly by se uvést i studie speciálnější, věnované např. mezinářečním sňatkům, vlivu vojenské služby na mladé muže ap.[9]

V minulosti nechybělo ani úvah o teoretických a metodických otázkách studia jazykově sociální stratifikace, které zprvu vycházely ze schematizujících představ sociálně jazykové zařazenosti mluvčích do příslušných kolektivů a málo přihlížely k stylové a stylistické diferenciaci promluv, jakož i k specifickým zvláštnostem různých komunikačních okruhů.[10] Simplifikující útvarové hledisko nepostihovalo ani podstatu sociolektů jakožto základních vyjadřovacích médií určitých společenských skupin, natož celé rozpětí a variantnost komunikační sítě a probíhajících v ní sdělení. Podobně jako u monostraticky zaměřených výzkumů (které namnoze dokonce programově odmítaly sledování dublet jakožto jinovrstvých poruch místního spontánně tradovaného systému) ani zde se nevycházelo z objektivního vyšetřování jednotlivých variantních jevů, tak jak vystupují v celém diapazonu příslušných komunikačních sfér.

A tak není divu, že závěrem můžeme říci tím spíše o jazykové situaci na dnešní socialistické vesnici, že tu vlastní „monografická“ sociálně dialektologická práce o dynamice celkového rozvrstvení jazykového stavu, jakož i charakteristika komunikační situace důvěrného i veřejného styku (tak jak ji např. v jádru postuluje J. Chloupek a v jistých detailech J. Hlavsová a jak ji v zobecněných postřezích podává v našem sborníku M. Krčmová) na své uskutečnění teprve čeká. A sborník „Současná vesnice“ vyzývá tedy dialektology nejen k interdisciplinární spolupráci (jako tomu bylo svého času při výzkumu hornických oblastí na Kladensku nebo českých osad v Rumunsku), ale i k vlastní další sociálně dialektologické práci o jazyce naší vesnice. Zároveň se závěry IV. strážnického sympozia bychom pak chtěli podtrhnout nejen potřebu širší koordinace celé této činnosti, ale i požadavek, aby její výsledky byly uváděny do společenské praxe.


[1] „Současná vesnice. Teoretické, metodologické a kulturně politické problémy integrovaného společenskovědního výzkumu“, jako 4. svazek edice Lidová kultura v současnosti připravil k vydání V. Frolec, Brno 1978, 255 s. + fotografická příloha.

[2] Srov. např. výčet znaků tradiční vsi za kapitalismu a současné socialistické vsi u M. Katriaka (Sociologický časopis 14, 1978, s. 143n.), kde mezi 26 protikladnými momenty v různých společenských sférách najdeme sice nejeden poukaz na konzervativní folklorismus a provincialismus tradiční vesnice proti rychlému přebírání a dotváření „městských“ vzorů a úsilí o celostátní chápání věcí na vesnici dnešní (což vše jsou právě závažní činitelé funkčního i strukturního rozvoje mluvy venkovského prostředí), o významné sociálně komunikační roli řeči a o jejím dnešním bouřlivém vývoji, z toho vyplývajícím, tu však není ani zmínka.

[3] O šíři záběru těchto prací svědčí i příslušný oddíl bibliografie na s. 356n.

[4] Vůbec celková charakteristika této sféry v dnešních společenských podmínkách nám již citelně chybí, i když se v mnohém můžeme stále opírat o soubornou práci o slanzích a argotech od F. Oberpfalcera-Jílka z r. 1934.

[5] Přednášky v XV. běhu LŠSS v r. 1971, Praha 1972, 7—23.

[6] To vše bylo postupně řečeno zejména v Běličových a Chloupkových studiích k interdialektálnímu vývoji a demonstrováno pak na dílčích výsledcích sledování často komplikovaných integračních procesů probíhajících — jen na první pohled neuspořádaně — vlastně ve všech sférách rozšíření češtiny, zejména však v oblasti městské mluvy (viz výše), v pohraničí a v zahraničních ostrovech. Podobně se diferencovaný „zeměpisný“ dialektologický přístup uplatnil i v studiích k jazyku mládeže a zčásti i v příspěvcích k otázkám obecné češtiny či běžné mluvy.

[7] Tak v rukopisném slovníku z Vysoké n. L. u Hradce Králové od J. Kráma se podrobně sleduje ústup určitých výrazů a idiomů po generacích, nikoli však jejich náhrada; též v seminární práci R. Peka z třicátých let se podobně jednosměrně konfrontuje obsah Hruškova Chodského slovníku dialektického z počátku století se soudobým územ.

[8] Viz mj. NŘ 57, 1974, s. 94n. a NŘ 60, 1977, s. 227n., a též můj čl. Sociolingvistické aspekty jazykového zeměpisu, Zbornik za filologiju i lingvistiku 17/1, (Novi Sad) 1974, s. 13n.

[9] Doklady toho jsou již u J. Jirečka a A. V. Šembery, hojnější pak u Bartoše, Duška, Hoška, Hodury atd. — Z novějších prací zvlášť upozorňujeme na studii F. Svěráka Starší a mladší vrstva nářečí svatobořického, SaS 12, 1950, s. 152n. Ve formě obecných poznámek mají dnes zvláštní kapitolku o nejnovějším jazykovém vývoji už skoro všechny nářeční monografie. Mnoho prací takto zaměřených pak nebylo zatím publikováno.

[10] Těmito nedostatky trpí i první monografie o jazyce českých a moravských měst a není jich prosta ani má starší stať K metodice studia sociální stratifikace jazyka, SaS 28, 1967, 434n.

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 2, s. 164-168

Předchozí Karel Horálek: Jazykověda v Slovníku literární teorie

Následující Jiří Kraus: Nová významná sovětská práce o sociolingvistice