Jazykověda v Slovníku literární teorie

Karel Horálek

[Rozhledy]

(pdf)

Языкознание в Словаре литературоведчецкой теории / La linguistique dans le Dictionnaire de la théorie littéraire

Slovník literární teorie (SLT) vyšel v nakladatelství Československý spisovatel 1977; je to užitečná studijní pomůcka, kterou vypracovali hlavně mladí odborníci Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV za vedení Štěpána Vlašína. Moderní literární teorie se vyvíjí v těsném kontaktu s teorií jazykovědnou a to se nemohlo neprojevit v Slovníku. Jazykovědná (nebo převážně jazykovědná) hesla zpracovali zde z větší části literární teoretikové, celkem dobře orientovaní v jazykovědě. Orientovat se v moderní jazykovědě není snadné a ještě nesnadnější je formulovat její poznatky tak, aby bylo dosaženo uspokojivých výsledků. K celkové charakteristice Slovníku je třeba dodat, že je zpracován podobně jako polský Słownik terminóv literackich (1976), který je dílem čtyř pracovníků Institutu Badań Literackich PAN: M. Głowińského, T. Kostkiewiczové, A. Okopień-Sławińské a J. Sławińského. Polský slovník je rozsáhlejší. K heslovým termínům jsou zde uváděny i ekvivalenty ve světových jazycích.

V české encyklopedii literární teorie nemůže překvapit závislost na domácí jazykovědné tradici, na jejímž vytvoření se podílela hlavně tzv. pražská škola. Jazykovědná hesla SLT těží také z novějších prací různého směru, ale ne vždy v takové míře, jak by se mohlo čekat. V některých případech není přihlíženo k tomu, že se právě v poměru k literární teorii příslušníci pražské školy mezi sebou rozcházeli. Na některé nejasné a rozporné formulace chceme v následujících poznámkách upozornit, to nemá zpochybňovat celkem dobrou úroveň SLT. Snad bude moci být kritických připomínek využito při práci na novém vydání.

Probereme nejdříve několik hesel obecného charakteru, potom také vybraná hesla speciálnější. Budeme přihlížet také k mezerám v bibliografických údajích.

Obecně lingvistická hesla, jimž je třeba věnovat hlavní pozornost, týkají se převážně významové stránky jazyka. Jsou to např. hesla Znak, Význam, Sémiotika, Sémantické pole, Jazyk umělecké literatury, Denotace, Konotace aj. Budeme je probírat v naznačeném, a nikoli abecedním pořádku.

Heslo Znak tvoří celek s heslem Sémiotika. Znak je definován jako „smyslově snímatelný předmět nebo jev zastupující v procesu poznání či sdělování jiný předmět nebo třídu předmětů a sloužící tak k předávání informací o nich“. Po této definici pak následuje výklad o dvojím pojetí znaku v moderní jazykovědě a sémiotice (= obecné teorii o znacích a znakových systémech): je to tzv. teorie dvoučlenná (bilaterální) a teorie jednočlenná (unilaterální). Za východisko dvojčlenného pojetí je považován Ferdinand de Saussure (má po této stránce v tom předchůdce již v antické a středověké sémiotice). Rozdíl proti jednočlennému pojetí je v tom, že se „význam“ považuje za složku znaku. Jednočlenná koncepce bere za znak jen to, co považuje dvojčlenné pojetí za nositele významu.

K tomu by bylo třeba ještě dodat, že existuje ještě třetí koncepce, trojčlenná, vyjadřovaná běžně tzv. sémantickým trojúhelníkem, jehož vrcholy tvoří znak (složka označující), dále význam (pojmový odraz označovaného předmětu) a konečně označovaný předmět sám. Jsou zajisté důvody pro to, aby byla významová složka považována za součást jazykového systému, s níž tvoří složka označující celek a tento [161]celek potřebuje být nějak terminologicky vyjádřen. V koncepci jednočlenné (unilaterální) platí významy za produkty myšlení na konkrétních jazykových systémech nezávislé; pak však zůstává nejasné, co vůbec je v sémantice specificky jazykového.

Tento problém se snaží řešit některé sémantické teorie rozlišováním mezi tím, co je označováno („míněný“ předmět), a tím, jakou má toto označení formu (co „přímo“ vyjadřuje). Tuto dichotomii zavedl do sémantiky německý logik G. Frege a vyjádřil ji terminologickou dvojicí Bedeutung — Sinn, při čemž termín Bedeutung (význam) je označení samého předmětu, kdežto Sinn (smysl) má blízko k tomu, co se v moderní jazykovědě vyjadřuje termínem popisnost nebo motivovanost pojmenovacích jednotek. Frege vysvětloval rozdíl mezi „významem“ a „smyslem“ pomocí dvojice „jitřenka“ a „večernice“. Oba tyto výrazy označují jeden a týž předmět (planetu Venuši), liší se však mezi sebou „smyslem“ (tím, co každý z nich vyjadřuje: jeden vztah k obloze ranní, druhý k večerní).

Místo Fregova označení „význam“ se v novější době častěji užívá označení denotace nebo reference, při čemž je však míněn spíše předmětný poukaz (sémantická rekce) a nikoli „předmět sám“ (tak je tomu u Frega). Do protikladu k denotaci bývá stavěna tzv. konotace.[1] V SLT je konotace („jeden ze základních pojmů logické sémantiky“) vysvětlena jako „zprostředkovací člen označení: jméno není k objektu nebo třídě objektů přiřazeno přímo a jednoznačně (denotativně), nýbrž zprostředkovaně: vztahuje se k určité třídě jevů, která je částí označovaného objektu (jména večernice a jitřenka jsou konotativní označení objektu hvězdy Venuše)“. Už z příkladu je vidět, že se vychází z pojetí Fregova. Zůstává však nevysvětleno, co vlastně tvoří konotativní složku pojmenování, která nic sama nevyjadřují, tj. pojmenování nemotivovaná, např. dům, moucha, les atd.

V SLT je také řečeno, že v literární sémantice „došlo k určitému posunu v definování pojmů konotace a denotace, při kterém je akcentována subjektivní a psychologická stránka označování“. S odkazem na J. Levého je zde uvedeno, že v Richardsově pojetí se konotací rozumí „souhrn významů, které slovo ve vnímateli vybaví“. Zde postrádáme ještě informace o jiném pojetí konotace: vychází z lingvistické teorie Hjelmslevovy a v svérázné adaptaci bylo popularizováno francouzským strukturalistou R. Barthesem.[2] Hjelmslev sám podrobnější výklad pojmu konotace nepodal. Uváděl pojem konotace ve vztah ke konkrétním jazykovým systémům. Podstatu konotační sémiotiky viděl v tom, že je tvořena „obsahovým a (zároveň) výrazovým plánem denotační sémiotiky“.[3] Jako příklad konotační sémiotiky uvádí symbolický (sakrální) význam národních jazyků „(český) jazyk se pociťuje jako výraz pro (český) národ“ (…).[4]

V pojetí R. Barthesa a jeho pokračovatelů se klade větší důraz na konotační sémiotiku textů. Může se jí rozumět především to, že obsah textu spolu s výrazovou složkou vytváří novou znakovou soustavu, která sama vyjadřuje svůj specifický „obsah“. V básnictví je to umělecká platnost textu. Proměna textu v komplexní znakový útvar, který má svůj vlastní, umělecký „obsah“, děje se tím, že funkci konstručních pravidel tu přejímají (vedle pravidel normálního jazyka) tzv. umělecké postupy, k nimž patří např. také Mukařovského sémantické gesto.[5] Zvláštností Hjelmslevovy koncepce je protiklad sémiotické schéma a sémiotický úzus, který nahrazuje Saussu[162]rovskou dichotomii langue — parole. Barthes navazuje v této věci těsněji na Saussura.[6]

V hesle Znak SLT se uvádí jednočlenná (unilaterální) koncepce znaku do genetické souvislosti se sémiotikou amerického filozofa Ch. S. Peirce (1839—1914) a je k tomu dodáno, že předností tohoto pojetí je akcent na tzv. sémiózu, tj. proces, v němž předmět nebo jev nabývá platnosti znaku „na základě určitého poznávacího pochodu“. V tomto případě jde však zčásti o nedorozumění způsobené tím, že se Peirceovu pojmu index připisuje užší význam, než mu tento významný sémiolog sám dával. Peirce považoval indexy spolu se symboly a ikony za tři základní znakové kategorie, ale neviděl v nich (jak se v SLT vykládá) pouze tzv. „indicie“ nebo symptomy. V takových případech jde skutečně o jevy v podstatě kauzální povahy, z nichž může člověk (a instinktivně také zvíře) vyvodit určité závěry, ale ty nejsou v podstatě znakové povahy, tj. neopírají se o společenské konvence.

Přirozený vztah tvoří podstatu také u ikonických znaků. Ikonický znak spojuje s předmětem, který zobrazuje, vztah podobnosti. To je vztah symetrický: ve formuli A se podobá B jsou oba členy zaměnitelné. Přirozeným zobrazením předmětu je např. jeho otisk v nějaké plastické hmotě, odraz v zrcadle ap. Pojem ikonického obrazu s odkazem na Peirceovu sémiotickou teorii byl zaváděn také do estetiky a literární vědy, hlavně M. Bensem a jeho školou. Tato aplikace velmi pochybné hodnoty našla své obdivovatele také u nás, patřil k nim J. Levý; Benseho kniha Teorie textů vyšla v českém překladě (1967). Je to práce spíše zavádějící než podnětná; za jazykové znaky ikonické povahy jsou zde považována hlavně obrazná pojmenování.

Pojem ikoničnosti má důležité postavení v teorii jazykové výrazovosti slovenského sémiotika F. Mika.[7] V SLT je stručná charakteristika Mikovy teorie podána v hesle Výrazová soustava. Výrazové prostředky třídí Miko do většího počtu skupin (např. obraznost, citovost, zážitkovost atd.), osou tohoto třídění je protiklad „ikoničnost“ a „operativnost“. Pojem ikoničnost v tomto pojetí je však odvozen z Bühlerova pojmu Darstellung, který bývá překládán do češtiny a slovenštiny jako „zobrazení“. Mikova kategorie operativnosti má pak svůj protějšek v Bühlerově „apelovosti“ (Apell = výzva), ale korespondence není úplná. U Bühlera nejde totiž o příznaky pojmenovacích prostředků, nýbrž o sémantické složky promluvy.[8]

Heslo Funkce literatury v SLT vychází z lingvistického funkčního pojetí, jak je formuloval K. Bühler; k tomu jsou připojeny informace o funkční koncepci Jakobsonově (podle ní patří k základním funkcím jazykového projevu vedle tří Bühlerových ještě tři funkce další, a to metajazyková (při zaměření na kód), poetická (při zaměření ‚na sám projev‘, komunikát) a kontaktová (fatická). Zde měla být připojena aspoň zmínka o Mukařovského modifikaci Bühlerovy funkční triády (Mukařovský připojil k třem Bühlerovým funkcím ještě jako čtvrtou funkci estetickou). Postrádáme zde také kritické zhodnocení rozšířené soustavy funkcí v koncepci Jakobsonově. Zde je neudržitelné již ztotožnění „zaměření na mluvčího“ s emotivní složkou sdělení. Pochybné je zařazení funkce kontaktové mezi základní funkce projevu, zvláště má-li to být jen kontrola spojení mluvčího s adresátem. Sporné je také vydělení „zaměření na kód“ jako funkce metajazykové. Metajazykovou platnost má jazykový projev, když se o jazyce mluví, v tom případě jde však prostě o složku obsahovou.[9]

Zajímavým způsobem byla koncepce šesti funkcí promluvy modifikována v zmíněném slovníku polském. Funkce expresívní je zde pojata jako informace o mluvčím, [163]apelová funkce zde dostala název impresívní. Modifikován je zde i pojem funkce metajazykové. Podle něho v literárním díle jde o tematizaci samé poetiky díla. Místo o funkci „zobrazovací“ (referenční) se zde mluví o funkci poznávací (kognitivní).[10]

Druhá část hesla Funkce literatury je věnována „marxistické teorii společenské aktivity literárních děl“. Rozeznávají se tyto tři základní funkce: poznávací, výchovná a estetická. Poznávací funkce je definována jako „schopnost literárního díla zobrazovat a zpřístupňovat předmětnou mimoliterární skutečnost, kterou v běžném životě zkreslují iluze, konvence a různá tabu“. Poznávací funkcí se literatura přibližuje filozofii a vědě, ale má i své vlastní společenské zaměření a také specifické prostředky. Tato specifičnost je dána především tím, že jde o informaci přístupnou smyslům a zároveň typizační. Co se rozumí smyslovostí literární informace, mělo být blíže vyloženo; snad se tím myslí evokační síla básnického vyjádření. Ve výkladech o estetické funkci se zavádí pojem estetického objektu, tento pojem však není blíže vysvětlen. Bibliografické údaje se omezují u tohoto hesla jen na práci Bühlerovu a dvě pojednání Mukařovského. Při výkladu o marxistickém pojetí funkcí literárního díla bylo použito hlavně prací Šaboukových.

V hesle Stylistika jazykovědná je podán zkratkový přehled různých etap ve vývoji zkoumání organizace jazykových projevů; v starší době tu převládaly zřetele normativní, tím se do stylistiky dostávaly také elementy pojetí funkčního. Rétorika je oddělena od stylistiky jako teorie projevů mluvených; to je ovšem pojetí, které tradici plně neodpovídá. O funkční stylistice se říká, že se vyvinula z ruského formalismu a z podnětů strukturní lingvistiky; její genealogie je však složitější, rétorika také patří k jejím předkům, to je naznačeno v samostatném hesle Funkční stylistika. Do rodokmenu této disciplíny patří některé sovětské práce dvacátých let, které nelze řadit do formalistického proudu. Výklady hesel o stylu a stylistice doplňují některá hesla speciální, např. Aktualizace a Automatizace. V hesle o aktualizaci je celkem právem odlišena aktualizace obecně stylistická od překladatelské, při níž jde o úpravu textu, který má být zpřístupněn novému kulturnímu prostředí. Není však jasné, proč by se měla taková aktualizace zásadně lišit od tzv. adaptace. Bibliografie u hesla Aktualizace obsahuje jen údaje o pracích z teorie překladu, u hesla Automatizace nejsou bibliografické odkazy žádné.

V hesle Jazyk umělecké literatury jsou sporné výklady o funkci zvukové stránky (složky) literárního díla. Akcent na „hmotnost“ zvukové stránky je v mírnější podobě obsažen v hesle Znak. Tam se říká, že znak je smyslově vnímatelný předmět nebo jev. To však platí jen o znacích, které plní komunikativní funkci, nikoli o znacích, které jsou složkou tzv. vnitřního jazyka. Jazyk umělecké literatury je v SLT shodně s formalistickou a strukturalistickou tradicí chápán jako materiál, který vstupuje do díla zvenčí. Takové pojetí je však v rozporu se skutečností, v některých typech básnických textů jazyk má jen funkci sdělovací, jak to připouštěl např. i Mukařovský.

Týká se to hlavně epické prózy, v níž poetizace je realizována v rovině obsahové (tematické). Jde o textovou formaci informačního materiálu, jež má samozřejmě i svou stránku jazykově stylizační, ale tato stylizace zde nebývá nositelem poetické funkce, zato např. funkce ikonické v poměru k zobrazovaným postavám (jazykové prostředky postavu charakterizují). Elementárním případem ztvárňování obsahu je v epice proměna fabule v syžet. Z toho pak vyplývá, že obsah má (jak to zaostřeně formuloval Hjelmslev) svůj komponent látkový (substanční) a formující. Protiklad obsah-forma pak dostává úplně jiný charakter, než jaký měl v tradiční lingvistice i literární vědě.[11]

[164]V SLT se vyskytují výklady literárních i mimoliterárních kategorií, které nejsou plně vyhovující z hlediska lexikografického: neobstály by ani ve všeobecném výkladovém slovníku. To se týká např. výkladu tragična jako „způsobu zpodobení vážného uceleného děje obvykle většího rozsahu, který se vyskytuje v řadě literárních druhů, nejvýrazněji ovšem v dramatu (…)“. Tragično přece je především záležitostí tematické roviny — na rozdíl od komična, které se někdy pojí přímo k výrazovým prostředkům. Jiný nejasný výklad je v SLT u termínu téma; je prý to „rovina zobrazení skutečnosti, složená z postavy vypravěče, vnějšího světa a děje, zakotvená v souslednosti významových elementů jazyka“. Z tohoto výkladu by vyplývalo, že téma je záležitost jen epiky (narativních žánrů), popřípadě také žánrů dramatických. Že tomu tak není, vyplývá v SLT i z hesla Tematologie, jež zpracoval jiný autor než heslo Téma. Závěr o jazykovém vyjádření tématu by se měl prostě škrtnout, je zavádějící.

Do SLT byla zařazena také hesla, která mají všeobecný lingvistický ráz a v literární vědě nemají specifické využití. To platí např. o hesle Yulova konstanta (připojený výklad zpochybňuje význam tohoto pojmu z hlediska tzv. atribuce textu), o hesle Zipfův zákon, Teorie grafů aj. — Některá hesla se měla spojit nebo aspoň jasně propojit (např. heslo Překlad umělecký a Teorie uměleckého překladu). Někdy je SLT v lingvistických heslech mezerovitý. Zařazení hesla Strukturní lingvistika by umožnilo vyložit lépe specifický ráz českého, sovětského a polského strukturalismu literárněvědného; heslo Strukturalismus literární se vztahuje jen na Strukturalismus český z let třicátých. Existence strukturalismu sovětského je naznačena v bibliografii uvedením knihy J. M. Lotmana Analiz poetičeskogo teksta (1970). — Snad mohlo být do SLT zařazeno heslo Tartuská škola; naproti tomu sporné je zařazení hesla Tel quel.

Bibliografické údaje SLT bude třeba v dalším vydání doplnit i zpřesnit. U cizích děl by mělo být důkladněji upozorňováno na překlady do slovanských jazyků. Je-li odkazováno na překlad, měl by být uveden s rokem vydání i originál.[12] Některé údaje by bylo třeba doplnit údaji o novějších vydáních.

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 2, s. 160-164

Předchozí Otakar Šoltys: Několik poznámek k uvozovacím větám

Následující Slavomír Utěšený: K integračním procesům v běžné mluvě českého venkova (Na okraj sborníku „Současná vesnice“)