Mezinárodní ročenka pro evropskou sociolingvistiku

Jiří Nekvapil, Ivo Vasiljev

[Kronika]

(pdf)

Международный ежегодник европейской социолингвистики / An international year book of the European sociolinguistics

Ačkoli Evropa je politicky, hospodářsky i jazykově relativně stabilizovaným kontinentem a jednotlivé evropské země mají poměrně dlouhou jazykovědnou tradici, nelze říci, že by se v nich neprojevovaly četné problémy na ose společnost — jazyk. Tyto problémy nepochybně variují od státu ke státu, ale zároveň mají leccos společného, určitý specificky evropský invariant. To by bylo zřejmé např. při porovnání jazykové situace evropské s africkou. Je pak vcelku logické, že odvětví jazykovědy nově vystupující pod názvem sociolingvistika vykazuje značné diference v závislosti na tom, kterým kontinentem se zabývá, a do jisté míry i na tom, na kterém kontinentu je provozováno. Podobné úvahy přivedly západoněmecké lingvisty k myšlence založit sociolingvistickou ročenku věnovanou speciálně problematice Evropy (Sociolinguistica. Internationales Jahrbuch für Europäische Soziolinguistik. Eds. U. Ammon - K. J. Mattheir - P. H. Nelde. Niemeyer, Tübingen 1987, 162 s.).

Editoři si nekladou za cíl — na rozdíl od převažující vydavatelské praxe — publikovat originální dílčí studie, ale především zprostředkovat globální informace o badatelských výsledcích, které už byly v jednotlivých evropských zemích dosaženy, a tak vytvořit předpoklady pro koordinaci sociolingvistického výzkumu v evropském měřítku. Celoevropská reprezentativnost má být zajištěna sítí „korespondentů“; jejich úkolem je zatím každoročně vyhotovovat sociolingvistickou bibliografii příslušné země (jsou to např. W. Hartung, J. B. Marcellesi, T. Slama-Cazacu, L. P. Krysin, československou bibliografii vypracoval F. Daneš).

Vedle sociolingvistických bibliografií jednotlivých evropských zemí za r. 1985 (s. 126—159) [76]je v prvním svazku ročenky publikováno sedm studií (čtyři anglicky, dvě německy, jedna francouzsky). Jejich tematika je naznačena v podtitulu prvního svazku: „Brennpunkte der Soziolinguistik“. Mají především informativní charakter, což je většinou umocněno značným množstvím citované literatury.

První je příspěvek bělehradského lingvisty R. Bugarského Unity in diversity: Aspects of language policy in the Soviet Union and Yugoslavia (s. 1—12). Po letmém zastavení u globálních jazykověpolitických strategií jednotlivých socialistických zemí věnuje autor speciální pozornost SSSR a Jugoslávii jakožto státům, které poskytují velmi pestrý obraz co do jazykové a etnické různosti a zároveň nesnadný jazykověpolitický problém, jak zajistit všestrannou komunikaci ve federaci a přitom nenarušit rozvoj jednotlivých národů a národností v jejím rámci. Bugarski dokládá, že přes ústavně zakotvenou rovnoprávnost všech jazyků jeden z nich tak či onak získává zvláštní postavení (ruština, srbochorvatština), které vyplývá přinejmenším z nutnosti nadnárodní komunikace. Podle autora je třeba rozlišovat mezi právní a funkční rovností (formal and functional equality) jazyků. Přitom zřejmě obecně platí, že na jedné straně je žádoucí zajišťovat právní rovnost všech jazyků v rámci téhož státu, ale na druhé straně je prakticky nemožné dosažení funkční rovnosti menšinových a většinových jazyků. K tomu bychom chtěli poznamenat, že sociolingvistika, jestliže chce jednoznačně pozitivně přispívat k řešení jazykové otázky jako nedílné součásti národnostní otázky v mnohonárodním státě, by neměla příliš jednostranně vyzdvihovat komunikativní funkce jazyka, zvláště z hlediska pouhého jejich rozsahu, na úkor funkcí jiných, především funkce socializační. Měla by rovněž velmi uvážlivě hodnotit reálné možnosti společného jazyka jako faktoru vnitřní jednoty mnohonárodního společenství ve srovnání s jinými společenskými faktory, které se mohou ukázat jako mnohem závažnější.

V příspěvku The land in linguistic consciousness: Evidence from the British Isles (s. 13—29) se britský badatel C. H. Williams, geograf a sociolog jazyka, soustřeďuje na problém vztahu mezi zachováním jazyka a existencí vlastního etnického území. Williams přináší zajímavé poznatky o vztahu jazyka a území v extrémních situacích, kdy národ či národnost své etnické území na dlouhou dobu prakticky ztratily nebo je ztrácejí. Materiál čerpá z Gaeltachtu, hluboce členitých jazykových ostrůvků na západním okraji Irska, kde se irština udržela jako dorozumívací prostředek místního obyvatelstva, a z obdobné jazykové situace v britském Walesu. Autor správně upozorňuje na to, že sociolingvistika územní faktor dosud spíše mlčky předpokládala, než analyzovala, a jeho přístup ukazuje, že geolingvistika, jak sám toto badatelské zaměření nazývá, není bez perspektiv jako jeden ze speciálních směrů sociolingvistiky. Rozbor vzájemného vztahu územních a hospodářských faktorů na jedné straně a etnických a jazykových faktorů na straně druhé může totiž poskytovat závažné informace pro řešení národnostní problematiky ve všech situacích, kdy společné území je obýváno více národnostmi.

Článek Renaissances éthniques (s. 30—45) od G. Hérauda ukazuje složité postavení etnických menšin v některých západoevropských zemích a doplňuje tak obraz, z něhož vydavatelé ročenky odvozují své přesvědčení o stoupajícím významu sociolingvistických výzkumů pro řešení praktických společenských problémů. K sociolingvistické problematice jinak nic nového nepřináší a svou politickou tendencí překračuje únosné meze neobjektivnosti v okrajových poznámkách o řešení národnostní otázky v socialistických zemích.

M. Hartig v článku Perspektiven der angewandten Soziolinguistik (s. 46—60) zdůrazňuje praktickou stránku sociolingvistiky a skutečnost, že sociolingvistika jako vědecký obor je do značné míry zrcadlem sociálních problémů a konfliktů příslušné společnosti. Autor opakuje vcelku známé věci, poukazuje např. na nutnost promyšleného jazykového plánování a promyšlené jazykové politiky; bohatě tyto požadavky dokládá na jazykových situacích v západoevropských zemích. Zajímavý je především jeho výklad o jazykových kontaktech a konfliktech v sociálně konfliktních situacích. Právě tato problematika se stává v sociolingvistice podle autora jednou z centrálních, což souvisí se společenskými změnami, jako je vzrůstající příliv zahraničních dělníků, asimilace přistěhovalců apod.

Ukázkou využití sociolingvistických výzkumů pro řešení praktických úkolů je stať A. M. Hagena Dialect speaking and school education in Western Europe (s. 61—79). Autor byl [77]spoluorganizátorem široce založeného výzkumu užívání nářečí a spisovného jazyka u předškolních dětí a mladších žáků v jižním Nizozemí a je autorem mnoha článků založených na tomto výzkumu. Ve svém příspěvku podává zprávu i o četných dalších obdobných výzkumech v řadě západoevropských zemí, kde zájem o tuto problematiku byl podnícen na začátku 70. let. Konstatuje, že porovnání výsledků různých autorů je obtížné, neboť výzkumy neprobíhaly za jednoznačně a shodně stanovených podmínek a předpokladů. Počáteční výzkumy vycházely ze sporné hypotézy, že různý stupeň ovládání spisovného jazyka výrazně ovlivňuje úspěšnost žáků ve škole. Srovnání výsledků navíc vyvolává rozpaky, protože v jednotlivých případech není jasné, jaké je vůbec funkční rozvrstvení konkrétního národního jazyka a uplatnění spisovného jazyka, jeho hovorové formy, popř. obecného jazyka (interdialektu) a místních nářečí v něm, a zjevně tu chybí popis tohoto rozvrstvení. Hagenovy vývody na základě shromážděných empirických údajů nicméně směřují k poznání funkčního využití diglosie spisovný jazyk/nářečí (či možná spíše interdialekt) a k ovlivňování postoje školy a vyučujících v tomto směru. Tím jsou tyto závěry zajímavé i pro naši jazykovědu.

Studie W. Kallmeyera Stadtsprache als ein Schwerpunkt soziolinguistischer Forschung in Europa (s. 80—99) patrně ztělesňuje představu editorů ročenky o tom, jaké typy příspěvků by se měly v ročence publikovat. Je především podrobným přehledem dané problematiky, vybaveným obsažnou bibliografií. I přes dobrou vůli je autor přirozeně „doma“ především v německy mluvících zemích, zatímco informace např. o světě slovanském jsou skoupější (zůstalo v podstatě u B. Larina). Kallmeyer se soustřeďuje na současný sociolingvistický výzkum měst. Jeho vzestup vidí jednak v interně jazykovědné motivaci, v přesunu zájmů jazykovědy, jednak ve vzrůstajícím zájmu o společenské problémy měst, o specificky městskou kulturu apod. Podrobněji se pak zabývá sedmi aspekty sociolingvistického výzkumu měst. Jsou to: (1.) jazykovězeměpisné zařazení města a vztah město — okolí, (2.) město jakožto operační prostor variet (přičemž jako základní problém se tu uvádí identifikace a vymezení městských jazykových variet), (3.) vícejazyčnost města (uvádí se např. Brusel), (4.) vnitřní struktura města, (5.) skupiny, sociální prostředí, subkultury, (6) město jako dějiště mezikulturní komunikace, (7.) jazyková historie města. Je zřejmé, že některé z těchto aspektů stály v popředí i ve výzkumech českých (např. u B. Dejmka), v něčem se však můžeme dát inspirovat — týká se to např. problematiky vícejazyčnosti města (slovenština v Praze, maďarština v Bratislavě apod.).

K nejzajímavějším příspěvkům nové ročenky patří společný článek T. van Else a G. Extra Foreign and second language teaching in Western Europe: a comparative overview of needs, objectives and policies (s. 100—128). S odvoláním na H. Sterna (Fundamental concepts of language teaching. London 1983) autoři rozlišují cizí jazyk a druhý jazyk, tj. takový, který má „oficiální postavení nebo uznávanou funkci“ v dané zemi. O problematiku vyučování druhého jazyka zvláště u dospělých je v řadě západoevropských zemí zájem zejména v souvislosti s větším počtem imigrantů a hostujících dělníků. Autoři tu uvádějí zajímavé údaje o situaci v NSR, Švédsku a Nizozemí. Shrnují též poznatky o tom, jak se rozdílná vládní politika vůči imigrantům, u kterých se počítá s trvalým usazením v nové vlasti, a hostujícím dělníkům, jejichž pobyt je plánovitě časově omezován, promítá do stupně ovládnutí místního jazyka. Informace tohoto druhu nejsou bez významu ani pro nás, uvážíme-li, že v ČSSR se v relativně krátkodobých (čtyřletých až sedmiletých) cyklech střídají vietnamští, kubánští a další zahraniční dělníci a učňové, jejichž pobyt v naší společnosti není příliš využíván k poznávání kulturních tradic českého a slovenského lidu a částečně ani k dokonalejšímu získávání odborné kvalifikace právě pro omezenou znalost češtiny či slovenštiny.

Těžiště popisovaného příspěvku však je v problematice zjišťování potřeb a stanovování cílů vyučování cizím jazykům v různých typech škol. Problematika cílů vyučování cizím jazykům je rozpracovávána i u nás (viz např. R. Repka, Teoretické a metodologické základy tvorby cieľov vyučovania cudzích jazykov. Cizí jazyky ve škole, 30, 1986—87, s. 385n.). Z výkladu obou autorů však vyplývá, že některé země v západní Evropě, zejména Švédsko, Nizozemí a NSR, věnují značnou [78]pozornost empirickému výzkumu potřeb a cílů jazykové výuky.

První svazek mezinárodní ročenky pro evropskou sociolingvistiku Sociolinguistica ukazuje, že náročné záměry editorů nebyly patrně ještě zcela naplněny. Ročenka představuje především jazykově společenskou problematiku západoevropskou a jí odpovídající profil sociolingvistiky v nejvyspělejších západoevropských zemích. Československý odborník, zatím snad více než odborník západoevropský, může z ročenky získat řadu zajímavých poznatků. Nejde jen o informace o jazykových situacích v konkrétních západních státech, ale zejména o četná upozornění na rozsáhlé empirické výzkumy; ty stále nejsou v československé jazykovědě uspokojivě zastoupeny, jak o tom svědčí i naše poslední dvě reprezentativní práce v oblasti sociolingvistiky (srov. Reader in Czech sociolinguistics. Praha 1986, a čs. podíl v Razvitije jazykovoj žizni stran socialističeskogo sodružestva 1, 2. Praha 1987). Při četbě jednotlivých studií si také uvědomíme velmi těsné sepětí empirických výzkumů se společenskou praxí; sociolingvistika je v ročence představena jako vysoce praktická disciplína.

Editoři ročenky ohlašují, že druhý svazek bude věnován standardizaci evropských národních jazyků, třetí svazek vztahu dialektů a školy a čtvrtý problematice menšin a jazykových kontaktů.

Slovo a slovesnost, ročník 51 (1990), číslo 1, s. 75-78

Předchozí Bohumír Dejmek: Monografie o nářečí a běžné mluvě na Příbramsku

Následující Milada Homolková: Konference k 150. výročí narození Jana Gebauera