Konference k 150. výročí narození Jana Gebauera

Milada Homolková

[Kronika]

(pdf)

Конференция к 150–ой годовщине Яна Гебауэра / A conference to the 150th anniversary of birth of Jan Gebauer

Navazujíc na tradici vědeckých setkání při příležitosti významných bohemistických výročí, uspořádala katedra českého a slovenského jazyka FF UK ve spolupráci s katedrou slavistiky dne 13. 10. 1988 konferenci věnovanou osobnosti a vědeckému odkazu Jana Gebauera (nar. 8. 10. 1838). Byly tu předneseny dvacet čtyři referáty a sdělení. Účast zahraničních odborníků i zájem auditoria projevený v nenucené diskusi ukázaly, že návraty k dílu jedné z největších postav naší vědy jsou inspirativní jak v okruhu přesahujícím domácí vědeckou obec, tak především z hlediska (do)dnes aktuálních úkolů.

Ohlášené příspěvky (v rozšířených verzích budou publikovány v samostatném svazku řady Slavica Pragensia včetně těch, které z různých příčin nebyly na konferenci předneseny) organizátoři vhodně seřadili do pěti tematických okruhů, které postihly víceméně celou šíři Gebauerovy vědecké působnosti. J. Gebauer byl zde představen jako zakladatel univerzitní bohemistiky a tvůrce vědecké školy lingvistické (1.), jako autor historické mluvnice, Slovníku staročeského (2.) a normativní novočeské mluvnice pro školy (3.), jako znalec a editor staročeských památek a odpůrce pravosti RKZ (4.) a nakonec jako zakladatel univerzitní slavistiky, folklorista a organizátor Slovanského semináře (5.).

1. Po úvodním slově vedoucí katedry českého a slovenského jazyka M. Čechové a po vystoupení proděkana PF UK M. Hraly načrtl J. Petr ve svém referátu (s odkazem na své obsáhlé gebauerovské studie) obecně lingvistické základy Gebauerova díla a zdůraznil empirismus jeho vědecké metody a osobité rysy recepce mladogramatického učení. — I. Němec dospěl při rekonstrukci Gebauerova pohledu na vývoj slovní zásoby k závěru, že na pozadí detailního zpracování jazykového materiálu dávají Gebauerovy poznatky natolik přesný obraz lexikálního vývoje, že pogebauerovská historická lexikologie spíše detaily dokresluje a propojuje, než opravuje a mění. — S velkým posluchačským ohlasem se setkalo vystoupení K. Hausenblase uvedené jako „něco málo o Gebauerově jazyku a stylu“. Autor poukázal především na neuspokojivou znalost jazyka a stylu vůdčích osobností české společnosti konce 19. stol. a s užitím kritérií a závěrů Mukařovského rozboru projevů T. G. Masaryka charakterizoval vybrané texty Gebauerovy. Připojený návrh komplexní analýzy individuálního stylu byl pak v diskusi oceněn mj. polským odborníkem Z. Niedzielou jako metodicky nanejvýš podnětný. — Gebauerova škola byla tématem sdělení L. Špačka. Charakterizoval ji jako nikoli homogenní skupinu Gebauerových žáků, kterou vlivem osobnosti učitele spojovala vědecká erudice, schopnost vědecké diskuse, široká znalost problematiky a oddanost pravdě vědeckého poznání.

2. Druhý tematický okruh byl uveden obsáhlým referátem A. Jedličky, v němž autor postihl vzájemný vztah diachronního a synchronního aspektu v stěžejních pracích Gebauerových. — Nad materiálovou úplností při [79]studiu starších vývojových fází jazyka se zamýšlel K. Kučera a ocenil z tohoto hlediska šíři materiálu v Gebauerově mluvnici a slovníku. — Další dva příspěvky se týkaly vymezeného okruhu dat v sledovaných dílech: J. Jančáková se soustředila na nářeční materiál v historické mluvnici, na jeho zdroje, šíři, využití a interpretační důsledky. — Jazykovému materiálu z památek, které dnešní obvyklá periodizace klade do tzv. doby střední, se ve svém sdělení věnovala Z. Smetanová. — Konečně dva příspěvky historickolexikologické se zabývaly vymezením lexikálního významu (P. Nejedlý) a neflektivními polysémními jednotkami ve Slovníku staročeském (M. Homolková) a zdůraznily Gebauerovu schopnost postihnout a lexikograficky vyjádřit důležité sémantické rysy a strukturně významové vztahy uvnitř slovní zásoby. V diskusi k tomuto okruhu vyvstal jako otevřený problém Gebauerův poměr k současnému mluvenému jazyku.

3. Zevrubnou lingvistickou a metodickou analýzu všech tří variant školských mluvnic (s jejich úpravami) a posouzení jejich úlohy při vývoji vyučování češtině přinesl referát M. Čechové, zahajující třetí část konference. — P. Novák osvětlil filozofický a metodologický kontext díla K. F. Beckera a jeho reflexe v učebnicích Gebauerových. K těmto dvěma příspěvkům se rozvinula živá diskuse; v ní se rozvíjelo i téma navozené ve sdělení K. Šebesty: V díle Gebauerově zjišťoval autor předpoklady pro pojem „obecná čeština“ konstituovaný v pracích jeho následovníků. Názorová různost při interpretaci Gebauerem užívaných označení s adjektivem „obecný“ by mohla být podnětem k hlubšímu studiu tohoto pojmu ve všech jeho souvislostech sychronních i diachronních.

4. Do tohoto okruhu spadal referát J. Kolára podávající charakteristiku působení J. Gebauera na poli literárněvědném vůbec a editorském zvláště. — Překvapivé, ale tím zajímavější a ohlas vzbuzující bylo téma příspěvku M. Komárka. Stojí-li jeho autor před úkolem transkribovat text RKZ pro edici přístupnou dnes širší veřejnosti, je nucen řešit otázky, které vyplývají z požadavku, aby transkripce nesetřela stopy falešných dobových představ o staré češtině. Ač v diskusi zazněl i názor, že problém RKZ je dnes již mrtvý, její průběh svědčil spíše o opaku. Přinesl řadu úvah o kulturně historickém smyslu dnešní prezentace RKZ a o možnostech i úskalích vydání některého z obrozeneckých textů. — K tématu RKZ se přihlásil také referát zahraničního účastníka konference Z. Niedziely (PLR) seznamující s ohlasem rukopisných bojů v Polsku a s polskými obránci jejich pravosti.

5. Ostatní zahraniční hosté obohatili svými příspěvky závěrečnou část jednání. T. Z. Orłošová (PLR) se soustředila na vztahy polských filologů k J. Gebauerovi a na okolnosti, za kterých mu byly v Polsku uděleny nejvyšší vědecké pocty. — Sdělení J. Băčvarova (BLR) se týkalo vlivu J. Gebauera na rozvoj bulharské slavistiky především prostřednictvím jeho přímých žáků. Toto téma bylo dále rozvinuto v obšírném srovnání vědecké a učitelské působnosti A. Teodorova-Balana s dílem jeho pražského učitele (H. Gulová - K. Vačkovová).

Osobnost V. Jagiće a jeho vztah ke Gebauerovi se dostaly do centra pozornosti zásluhou dvou vystoupení. K. Gutschmidt (NDR) se zaměřil na úlohu, kterou měl Archiv für slawische Philologie v prezentaci Gebauerových prací v širším kontextu evropské slavistiky, především při dokazování nepravosti RKZ. — Za jeden z nejobjevnějších příspěvků této konference lze pak pokládat referát Th. Syllaby. Položil si otázku, zda je vzájemný vztah Jagićova a Gebauerova pojetí slavistiky v dosavadní literatuře správně interpretován. Na základě zhodnocení podstatných historických a vědních souvislostí došel k závěru, že vedle tradičního ruského „slavjanovedenija“ a Jagićova pojetí slovanské filologie vzniklo už na počátku 2. pol. 19. stol. pojetí třetí, spjaté se jménem A. Schleichera. Právě k tomuto směru se přihlásil i J. Gebauer — chápal bohemistiku nikoli jako součást vědy o kulturních dějinách Slovanů, ale jako speciální lingvistiku s metodologickou vazbou na lingvistiku obecnou.

Šíři vědeckých zájmů J. Gebauera za rámec jazykovědy připomněli M. Kvapil (Gebauer a slovanské literatury) a Z. Urban (Jan Gebauer folklorista). První ocenil Gebauerovu schopnost respektovat při hodnocení literárních jevů jejich národní svébytnost a zároveň je zařazovat do evropského kontextu. Pohled Z. Urbana se zaměřil na sepětí tehdejší folkloristiky s filologií a zdůraznil Gebauerovu zásluhu o výchovu početné generace folkloristů. [80]Závěrečný příspěvek L. Řeháčka evokoval postavu J. Gebauera jako ředitele Slovanského semináře a vylíčil další osudy této instituce, ve své době jedinečné.

Konference k 150. výročí narození J. Gebauera přinesla řadu cenných podnětů jak pro bohemistickou práci vědeckou a učitelskou, tak pro nové zkoumání díla J. Gebauera. Důležitý krok k tomu byl bezpochyby učiněn už tím, že v referátech i v diskusi bylo odmítnuto jako neadekvátní označení J. Gebauera za mladogramatika a upozorněno na mnohé dosud ne zcela využité poznatky o jeho pracích. Konference měla navíc i nemalou hodnotu etickou: podařilo se jí splatit dluh české lingvistiky vůči Janu Gebauerovi z doby před padesáti lety, kdy sté výročí jeho narození přešla takřka mlčením.

Slovo a slovesnost, ročník 51 (1990), číslo 1, s. 78-80

Předchozí Jiří Nekvapil, Ivo Vasiljev: Mezinárodní ročenka pro evropskou sociolingvistiku

Následující Petr Karlík: Ilokuční potenciál podmínkových souvětí