Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ilokuční potenciál podmínkových souvětí

Petr Karlík

[Články]

(pdf)

Илокутивный потенциал условных сложных предложений / The illocutional potential of sentences with conditional clauses

0. Jednou z nejnápadnějších tendencí, která se při popisech ilokuční složky mluvních aktů prosazuje od té doby, co v jejích výzkumech přestaly převažovat aspekty filozofické a začala se programově uplatňovat hlediska lingvistická, je ústup přístupů zakládajících výklad komunikativních funkcí výpovědi na performativní analýze. Tradiční systémová lingvistika sice již dávno před vznikem teorie mluvních aktů poznala, že určitými slovesnými formami mluvčí své komunikativní záměry nejen popisuje, ale zároveň je i vykonává (srov. známý princip koincidence (Koinzidenzfall), popsaný Koschmiederem, 1934),[1] omezovala však pozornost ve shodě s klasickou, převážně na formálních kritériích založenou klasifikací vět „podle modality sdělení“ převážně jen na analýzu způsobů a forem indikace základních druhů komunikativních funkcí (tj. oznámení, otázky, rozkazu a ev. přání). Tak performativa, jimž v zásadě Koschmiederův princip koincidence odpovídá, „objevila“ lingvistika pro gramatický popis — inspirujíc se filozoficky koncipovanou teorií mluvních aktů — až tehdy, když se do centra pozornosti jazykovědy dostalo pragmaticky orientované studium jazykových projevů. Vycházelo se přitom zpočátku z postulátu, že performativa představují nejexplicitnější způsob indikace komunikativních funkcí. Detailnější lingvistické analýzy však ukázaly jednak to, že ani zdaleka ne všechny typy komunikativních funkcí mohou být performativně užitým slovesem signalizovány, jednak to, že u některých komunikativních funkcí performativní formule nejexplicitnějším způsobem indikace patrně není. Nadto se prokázalo, že odvozovat ilokuční potenciál performativní formule z lexikálního významu slovesa, které je jejím základem, je někdy dost nespolehlivé. Perspektivním cílem lingvistiky se proto stalo takové vymezení výrazných druhů komunikativních funkcí, které se o performativní analýzu neopírá, a současně s tím odhalování mechanismů, na jejichž základě je možné jednotlivé komunikativní funkce indikovat jinak než performativně, a to jak přímo (direktně), tak především nepřímo (indirektně). Tak se podařilo do gramatického popisu systémově začlenit konvencializované výpovědní formy s různou syntaktickosémantickou strukturou a v mnoha případech i stanovit distributivní podmínky užití výpovědních forem funkčně ekvivalentních (u nás Grepl - Karlík, 1986, a v Mluvnici češtiny 3, 1987). V souvislosti s tím se pak zjišťovalo, jakými faktory je limitováno užití performativní formule v případě, je-li jí možné danou komunikativní funkci indikovat (Kde jste byl včera večer? × Táži se vás, zda si berete zde přítomnou X. Y. dobrovolně), a hledala se odpověď na otázku, proč některé komunikativní funkce není možné signalizovat performativní formulí, třebaže v jazykovém systému sloveso popisující daný komunikativní záměr existuje (*Navádím tě tímto, abys tu knihu ukradl).

Není proto náhodou, že se mezi indikátory komunikativních funkcí právě v lingvisticky orientovaných popisech stále častěji objevují i takové syntaktickosémantické útvary, jejichž funkci nelze vyložit pouze jako výsledek konfigurace (lexikálních, gramatických a fónických) komponentů danou výpovědní formu konstituujících, a při jejichž výkladu je tedy zpravidla využíváno i poznatků a postupů vypracovaných jinými vědními disciplínami, zvl. psychologií, sociologií a logikou.

 

1. V této studii se pokusíme ukázat, jak se z tohoto hlediska na vyjadřování komunikativních funkcí podílí jeden souvětný typ, a to souvětné struktury označované [82]v tradičních gramatikách jako souvětí podmínkové (s tzv. podmínkou možnou). Viděno od sémantiky, jde o souvětné útvary založené na spojování dvou (větných) propozic, mezi nimiž je logickosémantický vztah typu „jestliže p, pak q“, tedy kauzální implikace v oslabeném smyslu: realizace děje/stavu p je spojena // bývá normálně spojena s následnou realizací děje/stavu q (Nebeská, 1974a, 1974b, 1976; Daneš, 1985; aj.).[2]

(1) Jestliže dáme cukr do vody, rozpustí se.

Na toto obecné logickosémantické pozadí se, jak známo, navrstvují další významové komponenty, zpravidla pragmatického charakteru (Machová, 1972; Nebeská, 1974, 1976; Mluvnice češtiny 3, 1987). Z našeho hlediska nejsou důležité ty z nich, které obohacují a modifikují samu kauzálně implikační bázi, a specifikují tak jednotlivé typy kauzálních vztahů (tj. vztahy příčinné, přípustkové, účelové apod.). Nám jde totiž právě jen o takové významové komponenty, které umožňují, aby mluvčí užitím souvětné struktury s výpovědní formou oznámení, jejíž propoziční obsah tvoří vlastní kauzálně implikační vztah mezi dvěma jevy (ději/stavy), indikoval různé komunikativní funkce nekonstituční a aby adresát tyto struktury navzdory jejich konstatační výpovědní formě jako nekonstatační interpretoval. Máme tedy na mysli souvětné struktury typu

(2) Když budeš pít mléko, brzy se uzdravíš,

které adresát (ve shodě s komunikativním záměrem mluvčího) zpravidla neinterpretuje stejně jako výpověď typu (1), tedy jako výpověď s komunikativní funkcí oznámení, nýbrž v závislosti na komunikativní situaci, v níž bylo dané souvětí proneseno, např. jako výpověď s komunikativní funkcí rady („radím ti, pij mléko a brzy se uzdravíš“).

Ukazuje se, že takovým relevantním komponentem navrstvujícím se na kauzálně implikační základ „jestliže p, pak q” je významový rys „platnost jevu q je pro adresáta žádoucí, nebo nežádoucí“. Jestliže adresát zná následky (q) nějakého (předcházejícího) jevu (p), který je předpokladem (dostačující nebo nutnou podmínkou) pro to, aby tento jev q nastal, a jestliže je pro něho platnost jevu q žádoucí nebo nežádoucí, může totiž také jev p hodnotit z hlediska toho, zda je žádoucí nebo nežádoucí, a tedy také rozhodnout se pro jeho realizaci, nebo naopak nerealizaci: „jestliže vím, že p vyvolává q, a vím, že q je pro mě žádoucí, rozhodnu se udělat p, aby q nastalo“. Nutným předpokladem toho, aby se adresát mohl pro realizaci nebo nerealizaci nějakého jevu p rozhodnout, je ovšem nejen to, že zná kauzální souvislost mezi jevy p a q, ale také to, že jev p představuje takový děj/stav, jehož realizaci je adresát s to zajistit, a samozřejmě také to, že se tyto jevy ještě neuskutečnily. Proto podmínková souvětí, která jsou předmětem našich pozorování, jsou vždy vzhledem k momentu mluvního aktu orientována do budoucnosti; stranou necháme věty gnómické.

 

1.1. Při popisu procesů vedoucích od určitých záměrů a cílů k rozhodnutím a na nich založeným očekávaným jednáním lze využít obecného schématu rozhodování, [83]jak je navrhl G. H. von Wright (1974) a pro potřeby jazykové analýzy propracoval D. Wunderlich (1976, 1980), o jehož práce se také při naší analýze opíráme.[3] V zjednodušené podobě je možné tyto procesy schematicky znázornit např. takto:

premisa (a): A zamýšlí dosáhnout q,

premisa (b): A věří, že může q dosáhnout tehdy (jen tehdy), když udělá p,

závěr (c): A se rozhodne, že udělá p.

U normálního racionálně myslícího a jednajícího komunikanta může mluvčí tyto myšlenkové operace předpokládat. To mu umožňuje, jsou-li splněny ostatní interakční podmínky, aby souvětnými strukturami s konstatační výpovědní formou, jejichž propoziční obsah tvoří právě premisa (b), tj. logickosémantický vztah mezi dvěma jevy typu „jestliže p, pak q“, indikoval zejména takové komunikativní funkce, jimiž hodlá dosáhnout rozhodnutí adresáta, aby nějaký děj/stav (p) realizoval, nebo nerealizoval. Ilokuční potenciál, který mají podmínková souvětí na bázi své syntaktickosémantické struktury, lze tak charakterizovat jako výzvovost v širokém smyslu.

 

1.2. Záměr adresáta, aby nastal nějaký jev q, tj. premisa (a), může být znám mluvčímu přímo z předcházejícího kontextu:

A1: Jak se dostanu na nádraží?

B1: K nádraží se dostanete, když půjdete přes most a pak za křižovatkou zabočíte doprava.

B1a: Půjdete tady přes most a pak za křižovatkou zabočíte doprava.

A2: Děkuji vám (za radu).

V uvedeném dialogu má souvětná struktura (B1) komunikativní funkci rady (reaktivního typu). Mluvčí se z předcházející části dialogu, z výpovědi (A1), dovídá, že záměrem jejího autora (A) je, aby nastal jev q. Výpovědí (B1) vyjadřuje mluvčí premisu (b), tj. kauzálně implikační vztah „jestliže p, pak q“. Přitom jev q, který má podle záměru komunikanta (A) nastat, je v pozici známého tématu (a může být tedy na principu kontextové elipsy vynechán (B1a)) a jev p, který je prezentován jako dostačující podmínka (pd) pro to, aby jev q nastal (tj. co má adresát udělat), je v pozici rématu. Závěr (c), tj. mluvčím očekávané rozhodnutí komunikanta (A) vykonat p, implikované ve výpovědi (A2), není z hlediska logického nutný (p není ve výpovědi (B1) formulováno jako nutná podmínka (pn) toho, aby nastal q), ale dá se očekávat: v normálních situacích se totiž pro určité jednání vedoucí k jevu, jehož chceme dosáhnout, rozhodneme také tehdy, když známe podmínku dostačující.

 

Premisu (a), tj. to, že adresát považuje za žádoucí, aby nějaký jev q nastal, nebo naopak nenastal, se ovšem mluvčí vždy z předcházejícího kontextu nedovídá. Stačí, že mluvčí může předpokládat, že nějaký (budoucí) jev q je pro adresáta pozitivní, nebo naopak negativní. Pak totiž může na základě praxeologické maximy „snaž se dosáhnout toho, co je pro tebe pozitivní“, resp. „snaž se zabránit tomu, co je pro tebe negativní“ očekávat, že záměrem adresáta je v prvním případě dosáhnout toho, aby jev q nastal (tj. že je pro adresáta žádoucí, aby q), v druhém případě toho, aby tento jev nenastal (tj. že je pro adresáta žádoucí, aby non q).

Přitom je ovšem relevantní, zda předpoklad mluvčího o tom, jak daný jev q hodnotí adresát, odpovídá faktickému hodnocení tohoto jevu adresátem. Viděno z hlediska mluvčího, premisa (a) je tedy v tomto případě dána pragmaticky, [84]různými faktory a aspekty vyplývajícími ze znalosti komunikativní situace, v níž se daný mluvní akt realizuje.

Pokud např. mluvčí ví, že se adresát chystá odeslat někomu dopis, a soudí, že „dostat dopis už v pondělí“ je jev (q), který adresát v dané komunikativní situaci hodnotí jako pozitivní, zamýšlí a realizuje svou výpověď

(3) Když ten dopis pošlete z hlavní pošty, dostanou ho už v pondělí

jako radu (iniciačního typu). Ve výpovědi (3) je jev p, tj. to, co je předpokladem, aby nastal pozitivní jev q, tématem, přičemž jeho kontextově známou částí je to, co se adresát chystá udělat (odeslat dopis), a kontextově nezapojenou (informačně novou) částí je právě výraz „z hlavní pošty“,[4] a to, co je (budoucím) pozitivním, a tudíž žádoucím následkem, tj. q, je v pozici rématu. Ve stejném smyslu, tzn. jako radu (odkud má dopis poslat), adresát interpretuje a akceptuje výpověď (3) ovšem jen tehdy, jestliže jev q (dostat dopis už v pondělí) hodnotí skutečně jako pozitivní; srov. i v daném případě adekvátní reakci na (3) typu: Díky za radu, tak já ho z hlavní pošty pošlu. Závěr, tj. očekávané rozhodnutí adresátovo (poslat dopis z hlavní pošty), není opět z logického hlediska nutný, neboť premisa (b) obecného schématu rozhodování, tvořící propoziční obsah výpovědi (3), je formulována tak, že jev p (poslat dopis z hlavní pošty) představuje podmínku dostačující, aby nastal pozitivní, a tudíž žádoucí jev q (dostat dopis už v pondělí). Nutný by byl tentýž závěr tehdy, kdyby premisa (b) byla v souvětné výpovědi formulována tak, že „poslat dopis z hlavní pošty“ představuje podmínku nutnou:

(3a) Jen tehdy, když pošlete ten dopis z hlavní pošty, dostanou ho už v pondělí.

Je-li však v rozporu s předpokladem mluvčího „dostat dopis už v pondělí“ jev, který adresát v téže komunikativní situaci hodnotí jako negativní, interpretuje výpověď (3) jako varování, třebaže byla mluvčím zamýšlena a realizována jako rada. O tom svědčí adresátova reakce na (3) typu: Tak odkud ho mám poslat? V daném případě je pak závěr, tj. rozhodnutí adresátovo (neposlat dopis z hlavní pošty, nýbrž odněkud odjinud), z logického hlediska nutný: chce-li adresát, aby nenastal negativní jev q, který vzhledem k tomu, že může nastat jev p (adresát se chystá odeslat dopis), může nastat (propoziční obsah výpovědi (3) vyjadřuje totiž, jak jsme viděli, že jev p je dostačující podmínkou toho, aby nastalo q), nezbývá mu jiná možnost než jednat tak, aby nastalo non p.[5]

 

1.3. V dalších výkladech ukážeme, jaké základní komunikativní funkce mohou podmínková souvětí na základě svého ilokučního potenciálu (výzvovost v širokém smyslu) signalizovat a jak se jako indikátory konkrétních komunikativních funkcí „syntakticky chovají“, tj. zejména jak se modifikuje jejich výrazová struktura a s jakými souvětími parataktickými jsou funkčně ekvivalentní.

 

2. Nejprve si všimneme souvětných struktur, v nichž q představuje jev z hlediska adresáta pozitivní (žádoucí).

 

2.1. Základní typ představují struktury, které mají komunikativní funkci rady, tj. informují o tom, čeho pozitivního lze dosáhnout. U rady jde o to, že mluvčí jedná v zájmu adresáta, tj. jeho záměrem je „pomoci“ adresátovi dosáhnout toho, aby nastal nějaký jev (q) pro adresáta pozitivní: „chci, aby q, protože q je pro adre[85]sáta pozitivní“. V tomto smyslu je komunikativní záměr mluvčího legitimní, neboť je v souhlase s principem kooperativního jednání. Proto je možné radu indikovat také performativní formulí se slovesem dané jednání explicitně popisujícím, obsahující často jako výraz upřímnosti jednání mluvčího adverbium typu dobře: Radím ti dobře, pravidelně studuj (a budeš mít vyznamenání).

V zásadě je možné rozlišovat dvě varianty rady: radu slabou a radu silnou (Wunderlich, 1976). Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že slabá rada nevylučuje možnost alternativních jednání k dosažení pozitivně hodnoceného jevu, zatímco rada silná tuto možnost vylučuje.

2.1.1. Kauzálně implikačním základem souvětných struktur s ilokučním potenciálem slabé rady je vztah typu pd q. Jejich propoziční obsah tedy vyjadřuje, co je dostačující podmínkou k tomu, aby nastal nějaký jev q:

(4) Když budeš pravidelně studovat, budeš mít vyznamenání.

(5) Když nebudeš zlobit, bude tě mít babička ráda.

Protože mluvčí soudí, že jev q je pro adresáta pozitivní, a tedy žádoucí, může předpokládat, že adresát bude výpovědi typu (4) a (5) ve shodě s obecným principem rozhodování interpretovat tak, že se rozhodne realizovat jev p. Z pozice adresáta lze tedy např. interpretaci souvětí (4) znázornit takto:

1. Dověděl jsem se, že jestliže nastane p (budu pravidelně studovat), nastane q (budu mít vyznamenání).

2. Jev q je pro mě pozitivní.

3. Mým záměrem je tedy dosáhnout, aby nastalo q.

4. q dosáhnu tehdy, když nastane p.

5. Chci tedy, aby nastalo p (budu pravidelně studovat).

Navíc může mluvčí přímo ve výpovědi výrazy typu uvidíš, že (slibuji ti, že apod.) adresáta ujistit, že bude-li jednat tak, aby nastalo p, budoucí žádoucí následek q skutečně nastane: Když budeš pravidelně studovat, uvidíš (slibuji ti), že budeš mít vyznamenání.

Z hlediska komunikativní funkce odpovídají strukturám typu (4) a (5) souvětné útvary parataktické:

(4a) Pravidelně studuj // Musíš pravidelně studovat a (uvidíš, že // slibuji ti, že) budeš mít vyznamenání.

(5a) Nezlob // Nesmíš zlobit a (uvidíš, že // slibuji ti, že) babička tě bude mít ráda.

V nich je v první větě vyjádřena výzva k realizaci toho, co je dostačující podmínkou, aby pozitivní jev nastal, explicitně (imperativem nebo konstrukcí s modálním slovesem), a adresát tedy při interpretaci těchto souvětí nemusí provádět výše znázorněnou operaci. Druhá věta popisuje žádoucí následek (tj. že pozitivní jev nastane) splnění výzvy vyjádřené větou první. Protože propozice obou vět jsou slučitelné, užívá se v těchto souvětích kopulativní spojky a.

2.1.1.1. Jestliže je předpokladem (dostačující podmínkou), aby nastal jev pro adresáta pozitivní, takové jednání adresáta, které porušuje zákony, normy, zvyklosti, předpisy apod., nabývají dané struktury komunikativní funkce navádění (k špatnému jednání apod.):

(6) Když budeš podvádět, (uvidíš, že) budeš mít peněz jak šlupek.

(6a) Podváděj // Musíš podvádět a (uvidíš, že) budeš mít peněz jak šlupek.

Právě z toho důvodu, že jednání, které je dostačující podmínkou k tomu, aby pozitivní jev nastal, a k němuž je adresát mluvčím nepřímo (6) nebo přímo (6a) „vy[86]zýván“, je v rozporu s normami, zákony apod., nelze k indikaci navádění užít performativní formule obsahující sloveso navádět (*Navádím tě, abys podváděl, a budeš mít peněz jak šlupek), nýbrž event. pouze radit, které nelegitimitu takového komunikativního záměru mluvčího „skrývá“ (Radím ti, podváděj a budeš mít peněz jak šlupek).[6]

2.1.2. Stejnou kauzálně implikační bázi, jakou mají výpovědi indikující slabou radu (ev. navádění), mají také výpovědi, v jejichž sémantické struktuře je vedle rysu „q, které je pozitivní pro adresáta“ obsažen navíc rys „p, které je žádoucí pro mluvčího“, tedy (z pozice mluvčího) „jestliže nastane pro mě žádoucí p (uděláš ty něco, co je pro mě pozitivní, nebo neuděláš něco, co je pro mě negativní), nastane pro tebe pozitivní q (udělám já něco, co je pro tebe pozitivní)“:

(7) Když mi pomůžeš s matematikou, pomohu tvému otci na zahradě.

(7a) Pomoz mi s matematikou // Musíš mi pomoct s matematikou a já pomohu tvému otci na zahradě.

(8) Když si nevezmeš ty černé šaty, budu celý večer tancovat jen s tebou.

(8a) Neber si ty černé šaty // Nesmíš si vzít ty černé šaty a já budu celý večer tancovat jen s tebou.

Tyto souvětné výpovědi mohou mít různé komunikativní funkce; závisí to v první řadě na tom, v jaké komunikativní situaci jsou realizovány.

2.1.2.1. Nejčastěji, zdá se, signalizují smlouvání. Na rozdíl od rady nejde o jednání mluvčího v zájmu adresáta, nýbrž o jeden z typů takového jednání, jímž mluvčí sleduje své vlastní cíle a záměry: chci, aby p, protože p je pro mě pozitivní.

a) Komunikativním cílem mluvčího je dosáhnout, aby nastal nějaký jev p, tj. aby adresát vykonal něco, co se vykonat nechystá. Aby mluvčí adresáta na takovém jednání zainteresoval, musí mu slíbit (nabídnout), že „na oplátku“ vykoná nějaký děj q, o němž předpokládá, že bude pozitivní pro adresáta. Proto je ve výpovědi předpoklad, tj. to, co má adresát udělat a co je žádoucí pro mluvčího, novým (kontextově nezapojeným) tématem. Pro adresáta pozitivní následek, tj. to, čím hodlá mluvčí adresáta na vykonání jevu p zainteresovat, je rématem. Sémantický rys „smlouvání“ může být nadto v souvětné struktuře explicitně vyjádřen, např. výrazem s významem kompenzačním typu za to:

(9) Když mi pomůžeš s matematikou, (slibuji ti, že) pomohu (za to) tvému otci na zahradě.

(9a) Pomoz mi s matematikou // Musíš mi pomoct s matematikou a já (ti slibuji, že) pomohu (za to) tvému otci na zahradě.

Pokud je komunikativním cílem mluvčího dosáhnout, aby adresát změnil své rozhodnutí, tj. aby vykonal něco, co se už rozhodl nevykonat, nebo nevykonal něco, co se vykonat rozhodl, nabývají uvedené struktury komunikativní funkce přemlouvání. V daném případě je pak předpoklad známé téma, přičemž to, co má adresát udělat, je jeho výpovědně nejdynamičtější částí čili diatématem a následek (slib, nabídka mluvčího, že udělá něco, co je pro adresáta pozitivní) je rématem:

(10)

A: Já ti s matematikou tentokrát nepomohu.

 

B: Když mi s matematikou pomůžeš, (slibuji ti, že) pomohu (za to) tvému otci na zahradě.

 

Ba: Pomoz mi s matematikou a já (za to) pomohu tvému otci na zahradě.

b) Ví-li už mluvčí, že adresát po něm chce, aby vykonal nějaký děj q, pro adresáta pozitivní, zneužívá této momentální závislosti, aby ho přiměl k vykonání p, [87]tj. aby udělal něco, co se vykonat nechystá, nebo nevykonal něco, co se vykonat chystá. V daném případě je proto ve výpovědi následek, tj. to, co udělá mluvčí a co je žádoucí pro adresáta, známým, kontextově zapojeným tématem a předpoklad, tj. to, co chce mluvčí a co má udělat adresát, je rématem:

(11)

A: Pomoz mému otci na zahradě.

 

B: Tvému otci na zahradě pomohu, když mi ty (za to) pomůžeš s matematikou.

V parataktických strukturách, které jsou co do komunikativní funkce se strukturami typu (11) ekvivalentní, se vedle bezpříznakové spojky a užívá také odporovací spojky ale, která explicitně signalizuje rozpor: mluvčí splní to, co chce adresát, nikoli automaticky (jak by se snad dalo očekávat), nýbrž za předpokladu, že adresát udělá to, co chce mluvčí:

Ba: Pomohu, a // ale ty mi (za to) musíš pomoct s matematikou.

Očekávané rozhodnutí adresáta, totiž že bude skutečně jednat tak, aby nastalo p (tj. to, co chce mluvčí), není z logického hlediska nutné — jak to vyplývá z toho, že se v daných souvětích vyjadřuje vztah pd q. Záleží tedy na řadě dalších faktorů, zejména pak na tom, zda jev q, který je výsledkem jednání mluvčího, je pro adresáta natolik pozitivní, že převýší (kompenzuje) ev. nevýhody, které by vznikly adresátovi na základě jednání vedoucího k tomu, aby jev p nastal. Srov. např. možný dialog:

(12)

A: Když mi pomůžeš na zahradě, tak ti dám pytel jablek.

 

B: To mi nestojí za to.

 

A: Tak tedy (když mi pomůžeš na zahradě) ti dám dva pytle.

Také smlouvání může mít ovšem charakter navádění, pokud to, jak má adresát jednat, aby nastal jev pozitivní pro mluvčího, porušuje normy, zákony apod.:

(13) Když jí řekneš, že je ošklivá, tak ti (za to) dám dvacet korun.

(13a) Řekni jí, že je ošklivá, a já ti (za to) dám dvacet korun.

 

2.2. Z vyjádření toho, že jev p je dostačující podmínkou, aby nastal jev q, viz (4) a (5), lze logicky odvodit nutnou podmínku (pn), aby nastal jev non q, viz (14) a (15), jak to vyplývá z ekvivalence pd q a non pn non q

(4) Když budeš pravidelně studovat, budeš mít vyznamenání.

(14) Jen tehdy, když nebudeš pravidelně studovat, nebudeš mít vyznamenání.

(5) Když nebudeš zlobit, bude tě mít babička ráda.

(15) Jen tehdy, když budeš zlobit, tě nebude mít babička ráda.

Tuto operaci ovšem mluvčí u adresáta očekávat nemůže, neboť q představuje jev pro adresáta pozitivní, a mluvčí je tedy oprávněn předpokládat, že záměrem adresáta není, aby nastalo non q, nýbrž aby nastalo q.

Proto ani souvětné struktury typu (14) a (15), jejichž propoziční obsah vyjadřuje to, co je nutné, aby nastal jev non q, nemají komunikativní funkci rady (nejsou tedy „výzvou“), nýbrž spíše ujištění, že se adresát nemusí obávat, že nastane nějaký jev, který je pro něho negativní (non q): 

(16)

A: Já letos asi nebudu mít vyznamenání.

 

B: Vyznamenání nebudeš mít jen tehdy, když nebudeš pravidelně studovat.

Mluvčí přitom vychází z toho, že adresát chce, aby nastal jev q, který je pro něho pozitivní, ale bojí se, že nastane non q. Mluvčí je ale současně přesvědčen, že jev q nastane, neboť adresát jedná tak (p), že jeho jednání je dostačující podmínkou, [88]aby q nastalo: „to, co je pro tebe pozitivní, nenastane jen tehdy, když uděláš něco, co se udělat nechystáš (co neděláš), nebo když neuděláš něco, co se udělat chystáš (co děláš)“ — stačí tedy jednat tak, jak jednáš, a pozitivní jev nastane.

 

2.3. Komunikativní funkci rady silné mají např. souvětné struktury 

(17) Když nebudeš pravidelně studovat, nebudeš mít vyznamenání.

(18) Když budeš zlobit, nebude tě mít babička ráda.

Jejich kauzálně implikačním základem je vztah typu non pd non q. Propoziční obsah těchto podmínkových souvětí tedy vyjadřuje, co je dostačující podmínkou pro to, aby nastal jev non q. Komunikativní funkci rady mají dané struktury proto, že z nich adresát může odvodit, jak je možné dosáhnout, aby jev q nastal. Takovou myšlenkovou operaci mluvčí u adresáta předpokládat může, protože vychází z toho, že adresát nechce, aby nastalo non q, nýbrž naopak že chce, aby nastalo q, neboť q reprezentuje, jak víme, jev pro adresáta pozitivní. Jestliže se vyjádří, co je dostačující podmínkou, aby nastal jev non q, vyplývá z toho, co je nutné, aby nastal jev q, totiž jednání opačné (z hlediska polarity kladu a záporu), než je jednání, které představuje dostačující podmínku, aby nastal jev non q. Závěr, tj. rozhodnutí adresáta, je tedy z logického hlediska nutný, proto mluvíme o radě silné: chce-li adresát dosáhnout toho, aby jev q nastal, nemá totiž ve svém jednání možnost volby.

Z pozice adresáta lze tedy např. interpretaci souvětí (17) znázornit takto: 

1. Dověděl jsem se, že nastane-li non p (nebudu pravidelně studovat), nastane non q (nebudu mít vyznamenání).

2. Non q je pro mě negativní.

3. Mým záměrem je tedy dosáhnout, aby q.

4. q mohu dosáhnout jen tehdy, jestliže nastane p.

5. Chci tedy, aby nastalo p (budu pravidelně studovat).

Protože se v souvětích typu (17), (18) popisuje, za jaké podmínky nastane non q, tj. něco, co je pro adresáta nežádoucí, není možné užít v nich slovesa slibovat, nýbrž pouze výrazu partikulové povahy uvidíš: Když nebudeš studovat, uvidíš, že nebudeš mít vyznamenání.

2.3.1. Stejnou komunikativní funkci jako souvětí typu (17), (18) mají souvětí (17a) a (18a), která svým propozičním obsahem přímo vyjadřují to, že nějaký jev je nutný, aby nastal nějaký (pozitivní) jev q. Proto adresát při jejich interpretaci může postupovat podle základního schématu rozhodování a nemusí, jako v případě souvětí (17) a (18), navíc zpracovávat negaci: 

(17a) Jen tehdy, když budeš pravidelně studovat, budeš mít vyznamenání.

(18a) Jen tehdy, když nebudeš zlobit, bude tě mít babička ráda.

2.3.1.1. Z hlediska komunikativní funkce jsou s podmínkovými souvětími typu (17), (18) ekvivalentní také souvětné výpovědi typu (17b), (17c) a (18b), (18c);[7] k jejich interpretaci srov. Běličová-Křížková (1977), Daneš (1985):

[89](17b) Pravidelně studuj // Musíš pravidelně studovat, nebo (uvidíš, že) nebudeš mít vyznamenání.

(18b) Nezlob // Nesmíš zlobit, nebo (uvidíš, že) tě babička nebude mít ráda.

(17c) Pravidelně studuj // Musíš pravidelně studovat, jinak (totiž) nebudeš mít vyznamenání.

(18c) Nezlob // Nesmíš zlobit, jinak tě (totiž) nebude mít babička ráda.

V souvětích (17b) a (18b) je v první větě imperativem nebo konstrukcí s modálním slovesem vyjádřena výzva k realizaci/nerealizaci nějakého děje, tj. toho, co je nutnou podmínkou, aby pozitivní následek nastal, explicitně. Druhá věta popisuje nežádoucí následek (tj. že nastane non q) nesplnění výzvy vyjádřené ve větě první: „buď nastane p, nebo jestliže nastane non p, nastane non q“. Protože jde o silnou inkompatibilitu propozic obou vět, užívá se v těchto souvětích vylučovací spojky nebo, která implikuje nevyjádřenou propozici s opačnou polaritou kladu a záporu (jestliže nastane opak).

V souvětích (17c) a (18c) přistupuje k inkompatibilitě propozic obou vět navíc významový rys zdůvodnění, vysvětlení výzvy, které je motivováno obavou z možného následku nesplnění podmínky: „musíš udělat p, protože v případě, že uděláš non p, nastane non q“, tedy: Pravidelně studuj // Musíš pravidelně studovat, protože když nebudeš pravidelně studovat, nebudeš mít vyznamenání. Proto se ve větě druhé užívá výrazu jinak, který anaforicky zastupuje onu nevyjádřenou propozici s opačnou polaritou, a to buď ve funkci adverbia (Studuj, protože jinak nebudeš mít vyznamenání), nebo ve funkci konektoru (Studuj, jinak nebudeš mít vyznamenání). Nadto může být ve druhé větě explicitně vyjádřen i rys vysvětlení, např. výrazem totiž, viz příklady (17c) a (18c).

2.3.1.2. Jestliže je nutnou podmínkou toho, aby pozitivní jev q nastal, takové jednání adresáta, které porušuje normy, zákony, zvyklosti apod., nabývají souvětné výpovědi založené na typech právě probraných kauzálně implikačních vztahů komunikativní funkce silného navádění

(19) Když ho nepodplatíš, nikdy ti toho fiata neprodá.

(19a) Musíš ho podplatit, nebo ti nikdy toho fiata neprodá.

2.3.2. Na stejném kauzálně implikačním základě jsou založeny souvětné struktury s komunikativní funkcí vydírání. Podobně jako ve strukturách signalizujících smlouvání (viz 2.1.2.) je však i v jejich sémantické struktuře vedle rysu „q, které je pozitivní pro adresáta“ obsažen navíc rys „p, které je žádoucí pro mluvčího“. Ale na rozdíl od smlouvání adresát při vydírání nemá možnost volby: pokud chce dosáhnout, aby nastal jev q, nezbývá mu jiná alternativa než jednat tak, aby nastal jev p, který chce mluvčí.

a) Souvětné výpovědi typu 

(20) Když mi nepomůžeš s matematikou, tak nepomohu tvému otci na zahradě.

(20a) Pomoz mi s matematikou // Musíš mi pomoci s matematikou, nebo // jinak nepomohu tvému otci na zahradě.

(21) Když tady budeš kouřit, nebudu s tebou hrát šachy.

(21a) Nekuř tady // Nesmíš tady kouřit, nebo // jinak s tebou nebudu hrát šachy,

jejichž propoziční obsah vyjadřuje, co je dostačující podmínkou, aby nastalo non q, slouží jako výrazový prostředek vydírání zejména tehdy, vychází-li mluvčí z předpokladu, že z jeho hlediska žádoucí jev p nenastane (např. proto, že už vyčerpal v zásadě všechny legitimní formy iniciačního jednání a adresát realizovat p odmítl, nebo proto, že v analogických situacích adresát p zpravidla nerealizuje apod.). Aby přinutil adresáta udělat p, a nikoli non p, „upozorňuje“ ho na negativní následky předpokládaného adresátova jednání non p: toto předpokládané jednání adresáta je dostačující podmínkou, aby nastal z hlediska adresáta nežádoucí jev non q, tj. [90]mluvčí udělá opak toho, než co od něho adresát z nejrůznějších důvodů očekává. Tomu odpovídá i aktuální členění těchto výpovědí: známým tématem je předpoklad, tj. to, co hodlá udělat adresát a co nechce mluvčí, a rématem je z hlediska adresáta nežádoucí následek, tj. to, čím hodlá mluvčí adresáta přimět, aby udělal to, co chce mluvčí. 

(21)

A: Já si zapálím.

 

B: Když tady budeš kouřit, tak s tebou nebudu šachy hrát.

Na následujícím dialogu (22) je současně dobře vidět, jakou strategii volil mluvčí B k dosažení toho, aby komunikant A nekouřil: od prosby (B1) postupoval přes smlouvání (přemlouvání) (B2) až k vydírání (B3). Navíc výpověď (B3) ukazuje, že součástí performativní formule realizující vydírání nebývá sloveso tento nelegitimní akt explicitně popisující, nýbrž slovesa jiná, zde sloveso oznamuji; k tomu viz 3.4.

(22)

B1: Nekuř tady, prosím tě.

 

A1: Já to bez kouření nevydržím a při šachách už vůbec nedovedu nekouřit.

 

B2: Když tady nebudeš kouřit, otevřu láhev dobrého koňaku.

 

A2: To já raději budu kouřit a ten koňak obětuji.

 

B3: Tak dobře. Oznamuji tímto, že když tady budeš kouřit, tak s tebou nebudu hrát šachy.

Poznámka: Věta (B3) realizuje akt, který je vydíráním pouze z hlediska logického (adresát nemá ve svém jednání možnost volby, má-li nastat něco, co je pro něho pozitivní). Z hlediska etického je ovšem dané jednání akceptovatelné, neboť to, co je nutné, aby pro adresáta pozitivní jev nastal (nekouřit), je žádoucí (prospěšné) i společensky, tedy nejen pro mluvčího. (Právní výklad vydírání pro nás není v této souvislosti důležitý.)

b) Souvětné výpovědi typu

(23) Jen tehdy, když mi pomůžeš s matematikou, pomohu tvému otci na zahradě.

(24) Jen tehdy, když tady nebudeš kouřit, budu s tebou hrát šachy,

jejichž propoziční obsah vyjadřuje, co je nutnou podmínkou, aby nastal jev q, slouží jako výrazový prostředek vydírání zejména tehdy, ví-li mluvčí, že adresát po něm chce, aby udělal q, tedy něco, co je pro adresáta pozitivní. Vědom si toho, že adresát je na něm závislý (mluvčí má udělat něco, co chce adresát), „zneužívá“ této momentální závislosti k tomu, aby přinutil adresáta k jednání, které chce mluvčí, tj. aby udělal p. Tomu odpovídá i aktuální členění: následek, tj. to, co chce adresát a co má udělat mluvčí, je známým tématem a předpoklad, tj. to, co chce mluvčí a co má udělat adresát, je rématem:

(23)

A: Byl bych rád, kdybys pomohl mému otci na zahradě.

 

B: Tvému otci na zahradě pomohu, jen když mi pomůžeš s matematikou.

V příslušných strukturách parataktických 

Ba: Pomohu, a // ale ty mi musíš pomoct s matematikou.

se ovšem rozdíl mezi podmínkou nutnou a podmínkou dostačující, a tedy rys, na jehož základě mají souvětí typu (23) komunikativní funkci vydírání, ztrácí; srov. 2.1.2.1.

 

3. Dále budeme věnovat pozornost analýze komunikativních funkcí podmínkových souvětí, v nichž q představuje jev z hlediska adresáta negativní (nežádoucí).

 

3.1. Základní typ reprezentují souvětné výpovědi, které mají komunikativní funkci varování, tj. informují o tom, jak lze něčemu negativnímu zabránit. Mluvčí vychází z toho, že se adresát chystá vykonat p (už vykonává p), a chce dosáhnout [91]toho, aby nastalo non p, protože ví, že nastane-li p, nastane q, které je pro adresáta negativní. U varování jde tedy o to, že mluvčí jedná v zájmu adresáta; proto může svůj komunikativní záměr realizovat performativní formulí se slovesem explicitně popisujícím dané jednání. V ní pak může být specifikováno buď to, co má adresát udělat (Varuji tě, nepij tu vodu), nebo to, co je negativním následkem předpokládaného jednání adresáta (Varuji tě, ty onemocníš). Nejexplicitnější jsou však zřejmě performativní formule, v nichž jsou specifikovány složky obě; pak lze ve „varovací“ performativní formuli vedle slovesa varovat užít také „slabšího“ radit: Varuji tě // radím ti, nepij tu vodu, nebo (uvidíš, že) onemocníš.

Podmínková souvětí s komunikativní funkcí varování jsou založena na kauzálně implikačním vztahu pd q, tedy z logickosémantického hlediska na stejném vztahu jako struktury s komunikativní funkcí slabé rady (viz 2.1.1.). Rozdíl v jejich komunikativní funkci vyplývá pouze z toho, že ve strukturách s funkcí rady představuje q jev pozitivní, kdežto ve strukturách s funkcí varování je q jev negativní: 

(25) Když budeš pít tu vodu, (uvidíš, že) dostaneš zápal plic.

(26) Když se nebudeš učit, (uvidíš, že) propadneš.

Protože mluvčí oprávněně soudí, že adresát nechce, aby jev q, který je z hlediska adresáta negativní, nastal, ale že chce, aby nastalo non q, může předpokládat, že adresát učiní závěr, jak dosáhnout, aby non q nastalo, a tím je nutnost, aby nastalo p s opačným znaménkem, tj. jednání opačné, než je jednání, které představuje dostačující podmínku, aby nastalo q. Pro adresáta to znamená nutnost nerealizovat to, co se chystá realizovat (přestat realizovat to, co už realizuje), nebo realizovat to, co se realizovat nechystá. Z pozice adresáta lze tedy např. interpretaci souvětí (25) popsat takto: 

1. Je možné, že nastane p (hodlám pít vodu).

2. Dověděl jsem se, že nastane-li p (budu pít vodu), nastane q (dostanu zápal plic).

3. q je pro mě negativní.

4. Mým záměrem je tedy dosáhnout, aby non q.

5. Non q mohu dosáhnout jen tehdy, jestliže nastane non p.

6. Chci tedy, aby nastalo non p (nebudu pít vodu).

3.1.1. S podmínkovými souvětími (25) a (26) jsou co do komunikativní funkce ekvivalentní souvětné struktury, v nichž je v první větě výzva, aby adresát to, co se chystá udělat, neudělal, nebo aby to, co se nechystá udělat, udělal, vyjádřena explicitně. Druhá věta popisuje nežádoucí následek (tj. že nastane negativní jev q) nesplnění výzvy vyjádřené ve větě první: „musí nastat non p, (protože) v případě, že nastane p, nastane q, které je negativní“. Proto se v těchto souvětích užívá disjunktivní spojky nebo, ev. výrazu jinak, viz už 2.3.2.

(25a) Nepij tu vodu // Nesmíš pít tu vodu, nebo (uvidíš, že) dostaneš zápal plic.

(25b) Nepij tu vodu // Nesmíš pít tu vodu, (protože) jinak (totiž) dostaneš zápal plic.

(26a) Uč se // Musíš se učit, nebo (uvidíš, že) propadneš.

(26b) Uč se // Musíš se učit, (protože) jinak (totiž) propadneš.

 

3.2. Souvětné struktury typu 

(27) Jen tehdy, když nebudeš pít tu vodu, nedostaneš zápal plic.

(28) Jen tehdy, když se budeš učit, nepropadneš,

které svým propozičním obsahem explicitně vyjadřují, že jev non p je nutný, aby nastal jev non q, jsou sice z logického hlediska se strukturami typu (25), (26) ekvivalentní (pd q je ekvivalentní s non pn non q), jako výrazový prostředek varování se ovšem nehodí. Vzhledem k tomu, že se adresát chystá udělat p (nebo [92]dokonce p už dělá), může totiž negativní q nastat bezprostředně; je tedy nutné dát adresátovi informaci tak, aby hrozícímu nebezpečí mohl včas zabránit: buď přímo instrukcí, co má dělat (Nepij tu vodu), nebo ho formou výstrahy upozornit na negativní následek jeho předpokládaného nebo už probíhajícího jednání (Ty onemocníš). Protože v konsekventu struktur (27) a (28) se popisuje, že nastane non q, tj. že nastane něco, co je pro adresáta žádoucí, není v nich informace podána natolik explicitně, aby mohl adresát včas reagovat na hrozící nebezpečí. Proto mají uvedené struktury spíše komunikativní funkci ujištění, jak zabránit, aby negativní jev nastal.

 

3.3. Na kauzálně implikačním základě typu pd q (přičemž q je negativní) jsou založeny také souvětné výpovědi s komunikativní funkcí výhrůžného varování. Výhružka obsahuje, jak známo, navíc sankce mluvčího vůči adresátovi: jev q, pro adresáta negativní, způsobí svým jednáním mluvčí, a to buď tím, že sám nějaký děj vykoná, nebo aspoň vykonání nějakého děje iniciuje: 

(29) Když budeš drzý, tak (uvidíš, že) ti dám pár facek.

(29a) Nebuď drzý, nebo (uvidíš, že) ti dám pár facek.

(30) Když se nebudeš učit, tak (uvidíš, že) tě nechám propadnout.

(30a) Uč se, nebo (uvidíš, že) tě nechám propadnout.

 

3.4. Podobnou strukturu mají i výpovědi s komunikativní funkcí výhrůžného vydírání (k podstatě vydírání viz už 2.3.3.).

Mluvčí vychází z toho, že nastane jev p, který je z jeho hlediska nežádoucí. Proto je jeho záměrem dosáhnout toho, aby nastalo non p. Aby adresáta přinutil k jednání, které je z hlediska mluvčího žádoucí, „vyhrožuje“ mu tím, že nastane jev q: „když nastane pro mě nežádoucí p, tj. uděláš to, co se chystáš udělat, nastane pro tebe nežádoucí q, tj. udělám já něco, co je pro tebe negativní“. Proto i to, čím mluvčí hodlá přimět adresáta k jednání z hlediska mluvčího žádoucímu (tj. pro adresáta nežádoucí následek), je rématem. Adresát tedy nemá možnost volby: chce-li dosáhnout toho, aby nastalo non q, nezbývá mu nic jiného než jednat tak, aby nastalo non p, tj. jednat tak, jak chce mluvčí (což je, jak známo, podstata vydírání).

(31) Když se se mnou rozvedeš, tak se oběsím.

(31a) Nerozváděj se se mnou // Nesmíš se se mnou rozvést, nebo // jinak se oběsím.

(32) Když mi nedáš pět tisíc, tak tě udám.

(32a) Dej mi pět tisíc // Musíš mi dát pět tisíc, nebo // jinak tě udám.

Poněvadž vydírání už samo o sobě, tj. i bez aspektu výhrůžky, představuje jeden z typů jednání, které není v souladu s principy jednání kooperativního, není ani to, čím hodlá mluvčí přimět adresáta k určitému jednání, zdůvodnitelné, vysvětlitelné. Proto není zpravidla možné ve strukturách s jinak užít ani důvodové spojky protože, ani vysvětlovacího výrazu totiž: *Nerozváděj se se mnou, (protože) jinak se (totiž) oběsím. Z téhož důvodu se v performativní formuli neužívají slovesa, která vydírání nebo vyhrožování explicitně popisují, nýbrž slovesa, která nelegitimitu takových jednání „zastírají“: Varuji tě (upozorňuji tě, prosím tě apod.), nerozváděj se se mnou, nebo se oběsím.

 

3.5. Propoziční obsah souvětných struktur typu 

(33) Když se budeš učit, nepropadneš.

(34) Když nebudeš pít tu vodu, nedostaneš zápal plic

vyjadřuje, co je dostačující podmínkou, aby nastal nějaký jev non q. Jsou tedy založeny na stejném kauzálně implikačním základě jako struktury s ilokučním po[93]tenciálem silné rady (viz 2.3.), ale na rozdíl od nich obsahují významový rys „q, které je negativní“.

Tyto výpovědi mají komunikativní funkci ujištění, že nastane non q, tedy něco, co je pro adresáta žádoucí. Mluvčí vychází z toho, že adresát chce, aby nastal jev non q, a že se bojí, že nastane (může nastat) q. Mluvčí je ale současně přesvědčen, že nastane non q, neboť ví, že adresát jedná právě tak, že jeho jednání je dostačující podmínkou, aby nastalo non q: „když budeš jednat tak, jak jednáš, nastane non q“ (nemusíš se tedy obávat, že nastane negativní jev q).

3.5.1. Z vyjádření toho, co je dostačující podmínkou, aby nastalo non q, vyplývá, že nutnou podmínkou, aby nastalo q, je p s opačným znaménkem, tj. aby adresát jednal opačně, než jedná. I tato varianta kauzálně implikačního vztahu může být v souvětné struktuře explicitně vyjádřena:

(33a) Jen tehdy, když se nebudeš učit, propadneš.

(34a) Jen tehdy, když budeš pít tu vodu, dostaneš zápal plic.

Také tato podmínková souvětí mají komunikativní funkci ujištění. Protože adresát jedná tak, že jeho jednání je dostačující podmínkou, aby nastalo non q, nemusí se obávat, že q nastane: aby q, které je pro adresáta negativní, a tedy nežádoucí, nastalo, musel by totiž změnit své jednání (což ale nepřipadá v úvahu): 

(33a)

A: Já asi letos propadnu.

 

B: Propadneš jen tehdy, když se nebudeš učit.

 

4. Výklad souvětných struktur založený na mezipropozičních sémantických vztazích vytváří spolehlivé východisko popisu. Komplexní popis však musí jít dál: musí zahrnovat i zjištění, jaké ilokuční potenciály mají souvětné struktury vymezené sémanticky a jaké komunikativní funkce mohou v závislosti na komunikativním záměru mluvčího a na komunikativní situaci indikovat; současně musí podat i vysvětlení, jakými faktory je užití souvětných struktur jako indikátorů komunikativních funkcí podmíněno a limitováno. Není náhodné, že jsme se snažili ukázat oprávněnost tohoto postulátu na podmínkových souvětích. Právě podmínková souvětí jsou totiž na základě svého významu vhodným prostředkem nejen k tomu, aby jejich užitím mluvčí informoval adresáta o tom, že mezi dvěma jevy existuje kauzální souvislost „předpoklad — následek“ (tj. aby dosáhl změny ve vědomostech adresáta), nýbrž i k tomu, aby jejich realizací mluvčí ovlivnil (budoucí) jednání adresáta.

 

LITERATURA

 

BĚLIČOVÁ-KŘÍŽKOVÁ, H.: Disjunktivní spojení v češtině a ruštině a jeho varianty. ČsRus, 22, 1977, s. 193—201.

DANEŠ, F.: Věta a text. Praha 1985.

GREPL, M. - KARLÍK, P.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1986.

HIRSCHOVÁ, M.: Česká verba dicendi v performativním užití. Příspěvek ke zkoumání komunikativních funkcí výpovědi. Olomouc 1988.

KARLÍK, P.: Typy příčinně-následkových vztahů a jejich vyjadřování. SbPFFBU (v tisku).

KOSCHMIEDER, E.: Nauka o aspektach czasownika polskiego v zarysie. Wilno 1934.

MACHOVÁ, S.: Příčina v syntaxi češtiny. Praha 1972.

MLUVNICE ČEŠTINY 3. Skladba. Praha 1987.

NEBESKÁ, I.: Poznámka k příslovečným určením příčinným. SaS, 35, 1974a, s. 21—25.

NEBESKÁ, I.: K sémantice souvětí s vedlejší větou účelovou. SaS, 35, 1974b, s. 275—286.

NEBESKÁ, I.: K negaci v souvětích příčinné povahy. SaS, 37, 1976, s. 291—307.

[94]WRIGHT, G. H. von: Erklären und Verstehen. Frankfurt am Main 1974.

WUNDERLICH, D.: Studien zur Sprechakttheorie. Frankfurt am Main 1976.

WUNDERLICH, D.: Arbeitsbuch Semantik. Königstein/Ts. 1980.

 

R É S U M É

Illokutionspotential der Bedingungssätze

Der Verfasser versucht darzustellen, welche Illokutionspotentiale deklarative komplexe Sätze, die auf der kausalen Implikation „wenn p, dann q“ beruhen, auf der Basis ihres propositionalen Gehaltes involvieren und welche kommunikative Funktionen diese syntaktosemantischen Strukturen in Abhängigkeit von der kommunikativen Absicht des Sprechers und von der kommunikativen Situation zu indizieren vermögen. Es wird gleichzeitig gezeigt, wodurch die Verwendung dieser Sprachgebilde als Indikatore nichtdeklarativer kommunikativer Funktionen (Ratschlag, Aushandeln, Anstiftung, Überreden, Drohung, Erpressung, Warnung usw.) bedingt ist. Dabei bemüht sich der Verfasser zu zeigen, wie die Bedingungssätze als Ausdrucksmittel der jeweiligen kommunikativen Funktion gekennzeichnet sind: einerseits weist er auf formale Modifikationen des Satzgefüges, andererseits auf die illokutionäre Äquivalenz hypotaktischer Bedingungssätze und parataktischer (kopulativer, adversativer oder disjunktiver) komplexer Sätze hin.


[1] Na tuto skutečnost upozornila už řada badatelů; u nás nejnověji M. Hirschová (1988).

[2] Vycházíme-li při vymezení souvětných typů od sémantiky, za podmínková souvětí je třeba považovat takové struktury, v nichž se schéma implikační (A B) a schéma kauzální (předpoklad — následek) překrývají, tj. v nichž je v antecedentu umístěn předpoklad (p) a v konsekventu následek (q).

Výzkum ilokučních potenciálů souvětných útvarů, které jsou založeny na inverzi kauzálního a implikačního schématu (Když chceš dostat vyznamenání, musíš pravidelně studovat), a souvětných útvarů, které jsou založeny pouze na implikaci, nikoli též na kauzálním vztahu (Jestli(že) chceš, koupím ti zmrzlinu; Jestli(že) // když se nemýlím, jste profesor Novák; Když myslíš, tak tam tedy půjdu), si necháme na jinou příležitost.

[3] Ve Wunderlichových dnes už klasických pracích, vycházejících z logickosémantické analýzy, se mluví o tzv. praktickém závěru (praktischer Schluß). Neberou se v nich však v dostatečné míře v úvahu komunikativní situace, v nichž mluvní akt realizovaný podmínkovým souvětím probíhá.

[4] Nemusí tomu však tak být vždy; běžné jsou naopak případy, kdy kontextově nezapojeným tématem je celé p, viz souvětí (2).

[5] V úvahu připadá ovšem i možnost, že adresát sice interpretuje výpověď (3) jako radu (tj. poznal, s jakým cílem ji mluvčí pronesl), ale jako radu ji neakceptuje, srov. jeho možnou reakci typu: Díky za radu, ale já nechci, aby ho dostali už v pondělí.

[6] Zdá se tedy, že není zcela správné, říká-li se, že některé komunikativní funkce není možné signalizovat performativní formulí, ačkoli v jazykovém systému existuje sloveso popisující daný komunikativní záměr. Přesnější je patrně formulace, že příslušnou komunikativní funkci lze indikovat performativně, ale v performativní formuli není možno užít ilokučního slovesa popisujícího daný komunikativní záměr.

[7] Je ovšem otázka, zda uvedené struktury jsou se strukturami typu (17) a (18) co do komunikativní funkce ekvivalentní plně. Zatímco výpovědi (17) a (18) umožňují adresátovi učinit závěr, jak musí jednat, aby dosáhl toho, co je pro něho pozitivní (a mají tedy ilokuční potenciál rady nepochybně), výpovědi (17b, c) a (18b, c) dávají adresátovi instrukci, jak má jednat, aby zabránil tomu, co je pro něho negativní (a mají proto spíš funkci varování). Proto se ani za konvencializovaný prostředek indikace rady (silné) nepovažují; srov. D. Wunderlich (1976), Fr. Daneš (1985) aj.

Slovo a slovesnost, ročník 51 (1990), číslo 2, s. 81-94

Předchozí Milada Homolková: Konference k 150. výročí narození Jana Gebauera

Následující Marek Nekula: Pragmalingvistická interpretace ironie