Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K jazykovědné analýze komunikace v hromadných sdělovacích prostředcích

Zdeněk Hlavsa

[Články]

(pdf)

К лингвистическому анализу коммуникации в средствах массовой информации / On linguistic analysis of communication in mass media

Každému, kdo sleduje aktuální světovou lingvistickou produkci — i když jenom prostřednictvím bibliografických dat a anotací —, nemůže ujít prudký vzrůst zájmu o jazykovou stránku „masmedií“, hromadných sdělovacích prostředků (dále HSP). Souvisí to nepochybně jak s rozvojem lingvistiky textu, tak se stále vzrůstajícím podílem novin, rozhlasu a hlavně televize v současné komunikaci; noviny a časopisy zatlačují romány, rozhlas doprovází dnešního člověka i na cestě do zaměstnání a sledování televize zabírá u značné části obyvatelstva skoro všechen mimopracovní čas. Přitom ve všech těchto prostředcích zůstává dominantní postavení zachováno složce verbální, a tak zájem jazykovědy o HSP má své opodstatnění. Vedle toho HSP nabízejí lingvistům některé nové, málo probádané problémové oblasti, a též — aspoň v některých zemích — finanční i technické prostředky od provozovatelů, kteří provádějí soustavný a všestranný výzkum rozsahu a motivace sledovanosti svých pořadů.

Zkoumání jazykové stránky HSP se dnes ve světě ubírá zhruba trojím směrem. První bychom mohli nazvat „sémiotickým“. Při něm jde o výstižný a systematický popis „jazyka“ HSP jako komplexního kódu, zahrnujícího znakové prostředky verbální a neverbální, akustické i vizuální, v různých vztazích komplementarity a hierarchie. Především je tedy třeba vypracovat jeho jednotnou a vhodnou terminologii, organicky integrující též problematiku přirozeného jazyka. Je možno navázat na analýzy parajazykových složek mluvení, vztahů obrazové a textové složky ve filmu, vztahu písma a jiných grafických prostředků v moderní poezii atp., nyní však k nim přistupuje celá problematika „obrazového komunikativního chování“ v televizi. Setkáme se např. s pokusem nalézt a nějak zachytit distinktivní rysy mimiky hlasatele: autor se pokouší odhalit souvislost pseudokontaktového pohledu očí s tematickou strukturou zprávy, kterou hlasatel čte (Winterhoff-Spurk, 1985).

Druhý směr výzkumu HSP se soustřeďuje na analýzu textu z hlediska v úzkém smyslu jazykového. Žurnalistický text, zejména žánr zprávy, se velmi dobře hodí jako materiál pro exemplifikaci metod textové lingvistiky. Zpráva bývá díky svému malému rozsahu přehledná a průhledná po stránce kompoziční a díky svému obsahu má zřetelný denotační základ. Toho využívá např. studie van Dijkova (1985); tam je mj. ukázáno, že titulky a podtitulky je možno do jisté míry považovat za konvencionalizovaný způsob vyjádření makropropozic, které jinak jsou jen hypotetickými mentálními entitami. Jazyková analýza může odhalit i jiné věci, např. skrytou tendenčnost zdánlivě zcela objektivní zprávy. Často se uvádějí výsledky práce výzkumné skupiny na univerzitě v Glasgow, které prokázaly, že britský rozhlas stranil ve stávkových bojích zaměstnavatelům (Glasgow University Media Group, 1976, 1980, 1982).

Třetí okruh problémů se soustřeďuje na příjemce žurnalistického textu. Ve spolupráci se sociologií, psychologií a jinými vědami o člověku se studují a statisticky vyhodnocují postoje typů recipientů k různým aspektům „jazykové politiky“ HSP. Zejména jde o zájem recipientů o různé pořady v multilingvních komunitách, jakou je např. Belgie, nebo zejména země s velkým počtem přistěhovalců ze zahraničí, např. Austrálie. V průmyslově vyspělých státech mají ovšem výzkumná pracoviště zejména televizních společností k dispozici zařízení, která automaticky za[125]chycují a zpracovávají sledovanost pořadů a bezprostřední reakce diváků na ně. Na velkých vzorcích populace lze tak dojít k určitým závěrům o postupu nebo ústupu minoritních jazyků, a to i se zřetelem jak k sociometrickým parametrům, charakterizujícím typy zkoumaných osob (věku, vzdělání, zaměstnání, vzdálenosti bydliště od kulturních center atd.), tak k sledovanosti žánrů, obrážejících ovšem kulturní úroveň a vkus recipientů (zprávy, komentáře, naučné pořady, detektivní příběhy, westerny atd.). Relevance výsledků tohoto výzkumu pro poznání jazykového a národnostního vývoje tu zjevně překračuje hranice zájmů jak lingvistických, tak komerčních (srov. např. Language and television, 1984).

Ve srovnání s těmito fakty zůstává zájem naší lingvistiky o jazyk žurnalistiky úzký, ač trvale živý (srov. Kapitoly z praktické stylistiky, 1955; Jelínek, 1957; Cuřín, 1958; Bečka, 1973; Chloupek, 1978a, b; Těšitelová a kol., 1982; Kučera, 1986; aj.). Soustřeďuje se totiž velkou většinou toliko na specifika jeho verbální složky, a to převážně jak se jeví v jeho psané formě; jsou ovšem přitom zastoupeny nejen práce o jazyce současném, nýbrž též o jeho vývoji. Kritický postoj, jaký zaujímala zejména Naše řeč v letech třicátých, dnes vystřídala střízlivá vědecká deskripce a snaha o pochopení a uznání těch okolností žurnalistické tvorby, kterými lze zdůvodnit některé vlastnosti žurnalistického vyjadřování, často, ale málo konkrétně a adresně kritizované zejména neodbornou veřejností. Je tedy na místě položit si otázku, které jiné problémy jsou natolik aktuální, aby se na ně měla soustředit pozornost lingvistiky v naší, české situaci. Domníváme se, že by odpověď mohla zahrnovat jak teoretická východiska, tak konkrétní úkoly jazykovědné praxe.

Pokud jde o první oblast, je podle našeho názoru třeba poopravit stanovisko, že jazyk HSP netvoří homogenní předmět zkoumání: soudí se totiž, že způsoby vyjadřování vlastní např. úvodníkům, interview, sportovním zprávám, fejetonům, inzerátům atd. mají tak málo společných rysů, že neumožňují větší zobecnění. Proto byl u nás vypracován pojem publicistického stylu, charakterizovaného specifickou funkcí jeho konstitutivních prostředků na různých rovinách. Touto funkcí je výrazně ovlivňovat recipienta textu v tom směru, aby zaujal určitý postoj, popř. ho podnítit k určitému jednání. Tato přesvědčovací, persuazívní funkce se uplatňuje v téměř všech žánrech zastoupených v HSP, ovšem v různé míře a v různém stupni explicitnosti (viz již Hausenblas (1954) a zejm. Stich (1974), kde se podrobně probírají i otázky s tím spojené).

Chápeme-li však text nejen ve smyslu produktu, nýbrž též procesu, jak se to požaduje ve smyslu nového pojetí předmětu lingvistiky (u nás formulovaného zejm. J. Kořenským, např. 1986), ukáže se, že činnost různých HSP má některé jednotící a zároveň specifické rysy, které umožňují ji smysluplně analyzovat jako homogenní strukturní celek, i když heterogenní stylově. Jsou to hlavně tyto vlastnosti:

(a) Vlastní produktor je zřídkakdy skutečným, nebo aspoň jediným autorem. Chápeme-li totiž autora nejen jako toho, kdo textu dává slovní podobu, resp. ho zvukově realizuje, nýbrž též jako původce volby obsahu, zaměření persuaze, volby stylové vrstvy atd., pak takovým autorem bývá kolektiv lidí s dosti přesně vymezenými úkoly (např. u novinové zprávy o důlním neštěstí je to pisatel zprávy, šéfredaktor, majitel listu, autor agenturní zprávy a mluvčí vyšetřujícího orgánu; při postupu informace těmito autorskými stupni není text mechanicky předáván, nýbrž na každém z nich vždy znovu interpretován a formulován). Může nás přitom zajímat, jaký je poměr obecné a individuální složky na výstavbě textů v určitém časopisu, v HSP patřících téže politické straně, zájmové organizaci atp.

(b) Recipientem je „masa“, otevřená množina aspoň zčásti neidentifikovatelných potenciálních příjemců. I když jde o komunikaci jednosměrnou, je silně interakční; protože jejím cílem je získat jejich zájem, souhlas, až spolupráci, sledují se stále jejich reakce a na základě těchto reakcí produktor průběžně modifikuje svou komu[126]nikační strategii. Z lingvistického hlediska jsou zajímavé zejména reakce recipientů na jazykovou stránku komunikace.

(c) Jazyk HSP využívá vedle verbálních prostředků v širokém měřítku též prostředků neverbálních. Základem jejich klasifikace může být spíše recepční cesta, tedy třídění na prostředky akustické a optické než dělení na jevy komunikace mluvené a psané (na což vhodně poukázal Daneš, 1989). K neverbálním prostředkům akustickým patří parajazykové jevy u rozhlasového nebo televizního mluvčího, různé zvuky ilustrující okolnosti děje (např. hukot letadla, střelba, skandování hesel demonstranty) atp., vizuální prostředky představuje obrazová složka televizního vysílání, ale též např. typografická odstíněnost titulků a podtitulků, užití barvy v názvu novin na znamení toho, že jde o číslo sváteční atd. Vzájemná souvislost mezi verbálními a neverbálními složkami nepochybně vyžaduje detailnější rozbor.

(d) Komunikativní akty v HSP můžeme považovat za součást rozsáhlého komunikativního procesu. V něm se texty jednak často opakují v podobě jen mírně modifikované, nebo až doslovně stejné, aniž se to považuje za zbytečné, jednak jsou silně závislé na kontextu a na mnoha předchozích znalostech příjemců (např. zpráva v tisku informuje o aktuálním vývoji události, jejíž počátek byl popsán v předcházejícím čísle). Tématem výzkumu může být např. otázka, jak silná je tato závislost a jaký vliv to má na jazykovou utvářenost textu.

(e) HSP mají vysokou společenskou prestiž, která je předpokladem persuaze (srov. lidové stanovisko „bylo to v novinách, tak to musí být pravda“). Tato prestiž vyplývá z předpokladu jednak pravdivosti sdělovaných skutečností, jednak z důvěryhodnosti postojů, které k nim produktor zaujímá. Vztah produktora a recipienta můžeme charakterizovat tak, že snaha o úspěšné podání informace je oběma společná, avšak další cíle, které partneři sledují, se poněkud různí: recipientovi jde o to, aby si z informace odvodil to, co je pro něho, pro jeho život závažné, produktorovi zas o to, aby působil na společenské postoje příjemce, resp. na jeho chování ke společnosti a jejím cílům. Předpoklad důvěryhodnosti umožňuje tento rozdíl v cílech překlenout. Je velmi důležité zjistit, do jaké míry se na udržení předpokladu důvěryhodnosti podílí jazyková stránka textů.

Některé z těchto znaků nenajdeme samozřejmě jen v textech předávaných prostřednictvím HSP, ale tento typ komunikace je charakterizován především jejich souhrnem.

Mezi teoretická východiska, která rozvoj HSP nyní postupně modifikuje, patří rovněž obecně uváděné vlastnosti mluvených textů. Za jejich charakteristickou vlastnost se považuje „bezprostřední kontakt partnerů“, nekontaktové zvukové projevy v HSP se hodnotí jako „výjimky“ (tak i v Mluvnici češtiny 3, s. 639). Z bezprostředního kontaktu vyplývá pak průběžná interakce účastníků komunikace a do jisté míry i možnost rozsáhlého uplatnění neverbálních prostředků, gestikulace, mimiky apod. V HSP ke styku „tváří v tvář“ ovšem nedochází, a uvážíme-li, k jakému rozšíření nekontaktové mluvené komunikace jejich vlivem došlo, bylo by třeba věnovat zvláštní pozornost tomu, jaké vlastnosti mají mluvené texty v ní, co v HSP zůstává z komunikace kontaktové a co se neuplatní, popř. zda se vytvářejí nějaké prostředky nové.

Pokud jde o druhý směr lingvistické aktivity, který by měla podle našeho názoru česká jazykověda vzhledem k rozvoji HSP sledovat, totiž o konkrétní úkoly jazykové praxe, pak ty vyplývají jednak z mezioborové spolupráce s teorií žurnalistiky, jednak z vnitřních potřeb jazykové kultury. K prvnímu aspektu chceme poznamenat jen to, že si teoretikové žurnalistiky sice dobře uvědomují persuazívní cíl své práce (proto se o hromadných sdělovacích prostředcích hovořilo také jako o prostředcích masové informace a propagandy), registrují a podrobně analyzují různé složky žurnalistického tvůrčího procesu, které jsou pro dosažení persuazívního účin[127]ku žurnalistického textu závažné, ale v dostatečné míře neberou na vědomí důležitost jeho konkrétního jazykového ztvárnění. Též náš rozhlas i televize, zpravodajské agentury a tisk mají svá výzkumná pracoviště i své jazykové poradce, avšak jejich zřetel k jazyku se omezuje hlavně na to, že sledují, do jaké míry se v textech dbá na zachování morfologické, popř. pravopisné kodifikace. Nezřídka se k jejím požadavkům připojují již dávno odmítnuté imperativy jazykového purismu, přežívající však díky jeho válečné, ev. těsně poválečné vlně ve školních vzpomínkách starších vedoucích pracovníků. Ale závažnost jazykové realizace žurnalistického textu pro persuazi spočívá v daleko širších aspektech. Shrnuli bychom je do dvou požadavků: do požadavku srozumitelnosti a kredibility. Z hlediska recipienta se tyto požadavky jeví jako jeho expektace ve sféře jazykové realizace textu.

Pokud jde o první požadavek, pak platí, že má-li recipient úspěšně přijmout žurnalistický text, musí být snadno srozumitelný i při nesoustředěné pozornosti. To předpokládá, aby jeho interpretace proběhla bez nesnází na všech relevantních rovinách, počínaje identifikací hlásek, přes správnou interpretaci významu lexikálních jednotek, snadný a jednoznačný výklad syntaktických konstrukcí až k pohotové orientaci v kompozici textu. Pod pojmem kredibilita pak rozumíme jazykový aspekt předpokladu důvěryhodnosti. Na rozdíl od srozumitelnosti představuje kredibilita souhrn společenských norem: jsou to normy řídící (v multilingvním společenství) volbu jazyka, jeho stylové vrstvy, vnější prezentace textu, včetně užití neverbálních prostředků atd. Tyto normy nejsou absolutní, nýbrž mohou být omezeny např. národními tradicemi, dobou i typem recipientů; ti je sice vytvářejí, ale je možno je naopak též ovlivňovat především samou praxí HSP. Lingvistika může na tomto poli udělat velký kus práce, jestliže zjistí pokud možno detailně a spolehlivě, které jednotlivé jevy v komunikaci prostřednictvím HSP srozumitelnost omezují a s normami kredibility jsou v rozporu, takže persuazívní účinek textu by mohl být oslaben. Zatím se omezovala převážně na to, že formulovala o tom některé hypotézy (zejména v rámci stylistiky) opírající se o vlastní odhad i zkušenost badatelů. Bylo by však žádoucí konfrontovat tyto hypotézy s výsledky objektivního sociolingvistického výzkumu.

Autor tohoto příspěvku se pokusil o výzkumnou sondu, provedenou formou ankety u 73 respondentů (podrobněji bude anketa popsána v chystané monografii o jazyce HSP). Ukázalo se, že určité potíže s porozuměním rozhlasovým a televizním pořadům z jazykových důvodů přiznává asi třetina respondentů (s převahou žen a v nepřímé úměrnosti k dosaženému stupni vzdělání); více bylo těch dotazovaných, kteří důvody viděli v syntaktickostylistické stránce textů (v „těžkopádném, šroubovaném nebo přehuštěném vyjadřování“) než v složce lexikální. (Mají pravdu tedy asi kritikové, kteří nejvážnější překážku úspěšné persuaze vidí v „žurnalistickém žargonu“, „publicismech“.) To je celkově více respondentů než těch, kteří přiznali potíže s porozuměním pořadů ve slovenském jazyce. Ty má podle výsledku ankety jen 22 % dotázaných, z nich pak skoro třetina je omezuje na žánry využívající uměleckého stylu, nepochybně v důsledku podstatně bohatšího repertoáru jazykových prostředků. Nesnáze s interpretací slovenských textů mají však všichni respondenti se základním vzděláním, ovšem s výraznou výjimkou mládeže do 20 let (ve skupině učňů-truhlářů v jednom pražském závodě přiznalo potíže se slovenštinou necelých 15 %). K zjištění jedné ze složek kredibility směřovala otázka, zda by diváci považovali za vhodné, aby televizní hlasatelé užívali více gestických a mimických prostředků, než je v tomto prostředku sdělování dnes obvyké, tedy neverbálních prostředků v míře bližší ústní komunikaci kontaktové. Ve velké většině byla odpověď záporná; zdá se tedy, že by persuaze mohla mít určitou oporu ve formálním, obřadnějším způsobu chování, vyvolávajícím pocit autority. Na tomto postoji respondentů má však jistě podíl též vžitá praxe HSP a stálo by za pokus tuto normu ve vědomí adresátů modifikovat.

[128]Konečně věnujme pozornost souvislostem mezi HSP a jazykovou kulturou. Můžeme předpokládat, že díky rozšíření HSP se jejich jazyková norma postupně stane rozhodujícím faktorem pro vývoj normy spisovného jazyka obecně; stav, ke kterému dospěje, bude muset být pak chtěj nechtěj i přijat kodifikací. Tato perspektiva, pro mnohého jazykovědce asi chmurná, má však též nadějnou stránku: fakt, že HSP jsou v naší společenské situaci převážně institucionálně řízeny, umožňuje též pohyb v spisovné normě reálně regulovat. Předpokládá to však, aby lingvisté přesvědčili rozhodující činitele, že kultivované vyjadřování je rovněž jedním z faktorů persuaze a že adresáti žurnalistických textů vstoupí do komunikace prostřednictvím HSP rovněž s expektacemi týkajícími se jazyka, které jsou také jednou ze složek persuaze, a to složkou velmi závažnou. Bylo by ovšem třeba tyto expektace nejdříve detailněji poznat a pak se pokusit je případně i ovlivňovat takovým způsobem, aby odpovídaly stavu z lingvistického hlediska optimálnímu. Tato činnost by mohla být účinnější cestou usměrňování normy ve vědomí velké části uživatelů českého jazyka, než je jazykově kulturní propaganda, protože by měla daleko širší okruh adresátů, i než škola, protože by mohla přinést ovoce mnohem rychleji. Snad by se tímto způsobem podařilo konstituovat normy spisovného mluveného vyjadřování a uvést je opravdu v život. Nejsnazší cestou k tomu by bylo vyhledávat takové mluvčí a pisatele, kteří by byli schopni svým vystupováním podávat vzor kultivovaného, a přitom přístupného a živého jazykového projevu, v případě mluvených textů doprovázeného i přirozeným neverbálním chováním.

Vraťme se však k otázce, jaké jsou expektace týkající se uplatňování spisovné normy v jazyce HSP. Výzkumná sonda, o které jsme se již zmínili, přinesla některé zajímavé výsledky. Respondentům byly předloženy dva kratší texty, obsahující jednak některé lexikální a syntaktické „publicismy“, jednak tvary, které jsou na hranici spisovné kodifikace. Dotázaní měli označit jevy, které jim z nějakých důvodů vadí. Ukázalo se, že např. slovesa dlí a přibyl, jež se zejména v agenturních materiálech objevovaly běžně, odmítlo 72 % respondentů. Výrazněji se od nich oddělili respondenti se základním vzděláním: rozhodujícím činitelem regulujícím expektaci je tedy spíše stylová omezenost než možná významová nejasnost. Pokud jde o vztah spisovnosti a nespisovnosti v morfologii, všimněme si převážně negativní reakce respondentů na formy, které by oprávněně mohly být přijaty jako spisovné (nezbyde, budem), nebo se již tak stalo (moct). Není bez zajímavosti srovnat též reakci na formu nespisovnou, objevující se však dosti běžně v mluvených spisovných projevech, s reakcí na tvar přijatý jako plně spisovný bez omezení: tvar budem odmítlo 62 % respondentů, podobu moct dokonce 83 % (včetně žurnalistů-profesionálů). Ukázalo se tedy nejen to, že ačkoli většina respondentů je si vědoma, že v kodifikaci dochází ke změnám, tyto změny nezná, nýbrž též že kodifikační úpravy, které jsou ze strukturních důvodů žádoucí, nemusí zatím mít dost pevnou oporu v skutečné normě, existující ve vědomí uživatelů. (Jsme si ovšem vědomi toho, že anketa zachytila spíše názory respondentů na spisovné a nespisovné vyjadřování než jejich skutečné, spontánní jazykové chování, které nemusí být s těmito názory v souladu. Vedle toho sám termín nespisovný, pro lingvistu nepříznakový, může být pro laika zatížen negativními konotacemi. O těchto aspektech srov. Daneš, 1979.) Srovnáme-li výsledek zkoumání postojů k tvarům oscilujícím na hranici spisovnosti a nespisovnosti a postojů k neverbálnímu chování televizních moderátorů a hlasatelů, naznačuje to ještě jinou souvislost: mezi expektace recipientů patří i potřeba výrazně odlišovat po jazykové stránce projevy prestižní, tj. též texty v HSP, od projevů neprestižních (k tomu viz i Chloupek, 1986, s. 48). Pokud by se to potvrdilo rozsáhlejším výzkumem, dostávala by se takto snaha jazykovědců o sblížení jazyka spisovného a běžně mluveného do rozporu s aktuálními požadavky persuaze; jeho překlenutí by zřejmě vyžadovalo určité dlouhodobé a trpělivé úsilí na poli jazykové kultury.

[129]Pokusili jsme se naznačit, že i v české společenské, jazykové a lingvistické situaci existují různé problémy a úkoly vyplývající z rozvoje a rozšíření komunikace prostřednictvím HSP, kterých by se jazykověda mohla, a snad i měla ujmout. Zde jsme připomněli dva problémové okruhy: poznání specifik mluveného projevu, obecně a speciálně v HSP, a to z hlediska prostředků jak verbálních, tak neverbálních, a odhalení vztahů mezi potřebnou pružností kodifikace, postoji uživatelů k ní a persuazívním záměrem a účinkem HSP. Jsou to problémy zajímavé a nepochybně závažné, a to nejen z hlediska jazykovědy.

 

LITERATURA

 

BEČKA, J. V.: Jazyk a styl novin. Praha 1973.

CUŘÍN, F.: O jazyce novin. NŘ, 41, 1958, s. 224—228.

DANEŠ, F.: Existenzformen der Texte. In: Gesprochene und geschriebene Kommunikation. Eds. J. Kořenský-W. Hartung. Linguistica XVIII. Praha 1989, s. 49—56. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

DANEŠ, F.: Postoje a hodnoticí kritéria při kodifikaci. In: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Praha 1979, s. 79—91.

DIJK, T. A. van: Structures of news in the press. In: Discourse and communication. New approaches to the analyses of mass media discourse and communication. Ed. T. A. van Dijk. Berlin - New York 1985, s. 69—93.

GLASGOW UNIVERSITY MEDIA GROUP: Bad news. London 1976. — More bad news. London 1980. — Really bad news. London 1982.

HAUSENBLAS, K.: K základním pojmům stylistiky. SaS, 16, 1955, s. 1—17.

CHLOUPEK, J.: Dialektika stálého a proměnného v publicistickém stylu. SaS, 29, 1978a, s. 317—320.

CHLOUPEK, J.: Publicistický styl jako pole jazykového vývoje. In: Čs. přednášky pro 8. mezinár. sjezd slavistů. Praha 1978b, s. 35—41.

CHLOUPEK, J.: Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti. Brno 1986.

JELÍNEK, M.: O jazyku a stylu novin. Praha 1957.

JELÍNEK, M.: Odborný styl. SaS, 16, 1955, s. 25—37.

KAPITOLY Z PRAKTICKÉ STYLISTIKY. Praha 1955.

KOŘENSKÝ, J.: Ke vztahu obecné a speciální teorie systémů z hlediska lingvistiky. In: Teoretické otázky jazykovědy. Ed. J. Nekvapil - O. Šoltys. Linguistica XVI. Praha 1986, s. 17—45. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

KUČERA, K.: Lexikální a syntaktické zvláštnosti současných českých publicistických projevů. In: Přednášky z 28. běhu LŠSS v roce 1984. Praha 1986, s. 63—71.

LANGUAGE AND TELEVISION. Ed. H. D. Beardsmore. International Journal of the Sociology of Language, 48, 1984.

MLUVNICE ČEŠTINY 3. Skladba. Praha 1987.

STICH, A.: Problematika publicistického stylu a jeho konfrontačního studia v rámci slovanských jazyků. Stylistické studie 1. Praha 1974, s. 33—54. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Kvantitativní charakteristiky současné české publicistiky. Linguistica II. Praha 1982. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

WINTERHOFF-SPURK, P.: Die Mimik in Aufforderung und Bericht. Zum Zusammenhang verbaler und nonverbaler Kommunikation. Zeitschrift für Semiotik, 7, 1985, s. 155—174.

 

R É S U M É

On linguistic analysis of communication in mass media

The language of mass media (MM) has recently become the object of linguistic study all over the world. It is viewed from various points, especially from that of semiotics (the code of MM is conceived as a unity of verbal and non-verbal, audial and visual, static and kinetic etc. [130]components), of text linguistics (the structure of journalist texts is apt for demonstrating the principles of text analysis because they are highly conventionalized and transparent) and of sociolinguistics (in multilingual communities, by means of the attitudes of the receivers to the languages, used in MM their prestige — with respect to their social and cultural functions — is reflected). Compared with it, the scope of interest of Czech linguistics is rather narrow and explicitly limited to the elements of the “publicistic style“, i.e. to those characteristics of MM language that implement the persuasive function of texts, because only they are considered a homogenous object of investigation. The author claims, however, that MM texts represent a consistent type of communication, their specific features being the collective character of not only the receivers but also the producers, wide use of non-verbal signs, strong context dependence of communicative acts and a high social prestige. In the paper further problems and areas of study are suggested. Thus e.g. an all-round account of spoken communication without face-to-face contact of the partners should be given.

Thanks to the expansion of MM, their language seems to strongly influence the educated standard of Czech. The norms valid for the use of language in MM, however, seems to favour more formal standard of both verbal and non-verbal behaviour. Some evidence and consequence of this fact for the language policy are discussed in detail. It is of special importance that in thi way the effort of Czech linguistics to bring the literary standard nearer to ordinary speech ma conflict with the expectations of the receivers and reduce the persuasive effect of MM texts.

Slovo a slovesnost, ročník 51 (1990), číslo 2, s. 124-130

Předchozí Marie Těšitelová: O přejatých slovech v češtině z hlediska kvantitativního

Následující Jana Hoffmannová: Pragmatická perspektiva a současná lingvistika