Sborník statí z díla holandského lingvisty D. M. Bakkera

Petr Piťha

[Kronika]

(pdf)

Сборник статей голландского лингвиста Д. М. Баккера / The collection of papers by the Dutch linguist D. M. Bakker

Žáci a přátelé předčasně zesnulého profesora holandského jazyka Dirka Miente Bakkera (z amsterodamské Vrije University) vykonali velice záslužný čin, když připravili sborník jeho nejvýznamnějších studií. Bakkerovo rozsáhlé a pozoruhodné dílo by jinak zůstalo roztroušeno po časopisech, někdy i velmi málo známých.

Kniha nazvaná podle poslední, již posmrtně vydané, Bakkerovy práce Moc slova, De macht van het woord (vydali Th. A. J. M. Janssen, J. Noordegraaf, A. Verhagen, Amsterdam 1988, 236 s.) obsahuje vedle autorovy bibliografie z let 1968—1988 a krátké předmluvy redaktorů 16 statí z téhož období.

Bakkerovo dílo se týká široké oblasti syntaxe a jejích vztahů k rovině morfologické a sémantické. Ve sborníku najde čtenář především stať věnovanou vztahu sloves mít a být v holandštině. Významové rozdíly konstrukcí s těmito pomocnými slovesy vedou autora k určení závažných rozdílů aktivních a pasívních konstrukcí. Autor uzavírá svá pozorování tvrzením, že aktivum a pasívum musí být popisovány jako samostatné jazykové objekty, nikoli vyvozovány transformačními pravidly jeden z druhého či z nějakého nadřazeného pojmu. Řada studií je věnována otázkám koordinačních konstrukcí. Pro Bakkera je příznačné, že se zabýval popisem zvláštních případů koordinace. Jako jeden z prvních popsal věty s příslovečnými určeními typu spolu, navzájem a respektive; vyjadřují typ koordinačního vztahu. Jeho úvaha vede k závěru, že při koordinacích vět není vždy jasné, zda jde o více různých dějů, nebo o jediný děj s větčím počtem aktérů. Autor upozorňuje na to, že koordinace není jen gramatický, ale také myšlenkový postup typu zobecňování. — Věnoval se rovněž otázkám elipsy u koordinačních konstrukcí, kde upozornil na to, že elipsa není striktně gramatická, ale spíše situačně či kontextově pojmová: tvar elidovaného členu totiž nemusí být morfologicky shodný s nevynechaným členem.

[170]Samostatná studie je věnována problému opakování spojek; autor v ní pro holandštinu ukázal, že nejde jen o stylistickou variantu, nýbrž o rozlišení sémantické.

Několik článků je věnováno problému určenosti a neurčenosti. Významná je např. studie o generických větách v holandštině. Autor v ní dokládá, že různé užití členu může oblast těchto vět rozdělovat do několika kategorií.

D. M. Bakker se také zabýval různými případy řazení jazykových jednotek. Rozbor pořadí prvků při tvoření různých slovesných tvarů je zajímavý spíše jen pro holandštinu, ale části věnované otázkám slovosledu jsou pozoruhodné i z obecného hlediska. Autorovo pojetí pojmů základní slovosled, pravidelný slovosled, volný slovosled, permutace a inverze slovosledu zaujmou odborníky v této oblasti. Autor v nich s velikou erudicí shrnul jejich klasické chápání, což vyvažuje skutečnost, že právě tyto studie jsou dnes již překonány rozvinutým bádáním v oblasti aktuálního členění. Je vlastně s podivem, proč Bakker více nepřihlédl k českým pracím, které evidentně znal.

Uvedený tematický výčet ovšem nepodává plnou informaci o recenzované knize. Na souboru Bakkerova díla jsou důležité některé jevy prostupující nejrůznější jeho stati. Zde je třeba především vyzvednout trvalý zájem o vztah mezi jazykem a myšlením, např. o vztah pravidel či principů v gramatice a abstrakcí v oblasti myšlení. Vztahem jazyka a myšlení se autor zabývá také v úvahách o lexikálním významu slov.

Je přirozené, že při zaměření na tento vztah kladl si autor otázky týkající se podstaty jazyka, jeho popisu a pochopení. Jeho práce jsou vždy komentářem různých přístupů a metodologií. Bakker věnoval pozornost de Saussurovu pojetí jazyka. Ve stati, která je obsažena v recenzovaném sborníku, řeší otázku, zda prvek určovaný svou pozicí v systému může být plně arbitrární. Odpovídá záporně a upozorňuje, že jazykový systém je od určitého bodu motivačně vázán, že vztah mezi langue a parole zdaleka není tak ostrý, jak ho z „průhledných“ metodologických důvodů činíme, a že také tento systém není úplně systematický. Proto ho není možno zcela systematicky popsat. Zajímavé je i srovnání transformační a funkční gramatiky obsažené v rozsáhlé recenzi Dikovy knihy o koordinaci.

Poslední, filozoficko-metodologické články sborníku vyjadřují autorovo jazykovědné přesvědčení: Jazyk je živý, subjektivní jev; jeho popis není totožný s jeho pochopením, které vzniká v napětí mezi možností výrazu a zkušeností posluchače. Tento důležitý postoj nacházíme v jiné podobě vlastně ve všech autorových pracích. Autor vždy upozorňuje na to, že i pro velmi bizarní větu lze najít „dobrý“ smysl. V tomto svém pojetí stojí Bakker blízko našemu chápání vztahu jazykového významu a sdělovaného obsahu, i když to přímo neříká.

Snahou redaktorů sborníku patrně bylo ponechat Bakkerovy texty tak, aby mluvily samy za sebe. Nicméně je myslím škoda, že kniha neobsahuje podstatnější úvod, v němž by byly čtenáři představeny hlavní linie Bakkerova pojetí jazyka, ozřejmeny hlavní pojmy jeho jazykovědného myšlení a naznačeny vazby, které Bakkerovo dílo spojují s lingvistickými tradicemi i současným vývojem. Odkaz na nekrology nemůže tento nedostatek nahradit. Je také bohužel na újmu recenzované knihy, že redaktoři nepřipojili k přetištěným statím krátká jinojazyčná résumé. Kultivovaná autorova holandština, která je nástrojem jemné ironie a vtipné pointy, působí cizímu čtenáři nemalé potíže a široké světové odborné veřejnosti patrně znemožní plně využít myšlenkového bohatství této inspirující knihy.

Slovo a slovesnost, ročník 51 (1990), číslo 2, s. 169-170

Předchozí Jiří Kraus: K pramenům latinské teorie řečnictví

Následující Ilona Štorcová: Mezinárodní zasedání o mluvené a psané komunikaci