Mezinárodní zasedání o mluvené a psané komunikaci

Ilona Štorcová

[Kronika]

(pdf)

Международное заседание об устной и письменной коммуникации / An international meeting on spoken and written communication

V září r. 1988 se v Alšovicích u Železného Brodu uskutečnilo mezinárodní pracovní setkání lingvistů z Berlína (Zentralinstitut für Sprachwissenschaft), Lipska (Sächsische Akademie der Wissenschaften), Moskvy (Institut jazykoznanija), Prahy a Ostravy (Ústav pro jazyk český) zabývajících se převážně komunikační lingvistikou, lingvistikou textu a obecnými aspekty teorie řečového jednání. Zasedání je součástí dlouhodobé teoretické a metodologické spolupráce mezi ústavem pražským a berlínským. Tématem jednání se stala komunikace a její úloha ve společenských procesech. Během tří dnů se diskutovalo o otázkách vyvolaných celkem sedmnácti přednesenými příspěvky k naznačené problematice, kterou je možno shrnout do těchto subtémat: (1.) mluvená komunikace a řízení společenských proce[171]sů, (2.) všestranná charakteristika mluvených komunikátů, (3.) analýza mluveného a psaného textu (se zaměřením na vlastnosti společné a rozdílné) a (4.) obecné předpoklady řečového jednání.

 

1. V rámci (především) prvého subtématu se k otázce stanovení kritérií společenské závažnosti řečových procesů vyslovil J. Kořenský. Zdůraznil, že komplexní, interdisciplinární výzkum aktuálních procesů řečové činnosti žádá netradiční přístup: tvorbu komplexních algoritmizovaných analytických procedur, jejichž aplikace na aktuální procesy řečové činnosti zajišťuje všestranné poznání procesů řeči; součástí toho je právě stanovení kritérií výběru analyzovaných komunikačních událostí. Typizace výběru reprezentantů musí respektovat především důsledky protikladu mluvenosti a psanosti a míru závažnosti řečové činnosti v daném komunikačním procesu. Daná typizace by se měla tedy uskutečnit podle způsobu začlenění komunikačních činností řečových a neřečových distinkcí těchto činností ve struktuře dané společenské činnosti.

Na referát J. Kořenského navázal příspěvek J. Hoffmannové o typologizačním kritériu společenské relevance u textů z okruhu pracovní komunikace. Autorka se opřela o teorii relevance formulovanou D. Sperberem a D. Wilsonovou (Relevance: communication and cognition. Oxford 1986) v podobě vztahu mezi komunikačními obsahy a mentálním kontextem a komunikačními obsahy a jedincem. Společenskou relevanci charakterizovala jako „typ vazeb komunikační události ke kontextu a jejich hustotu“; hlavním kritériem je zde vztah k sociálním, institucionálním a subjektovým strukturám ve společenském kontextu a zapojení do tohoto kontextu prostřednictvím cílových, záměrových, strategických struktur; z tohoto aspektu přiblížila některé typy komunikačních událostí. — Z. Sladovník (za trojici autorů J. Skácel, Z. Sladovník, Š. Sladovníková) referoval o výsledcích textové analýzy podnikového organizačního řádu. Charakterizoval administrativní styl v těchto dokumentech a postavení sloves, na jejichž všestranný rozbor se autoři zvláště zaměřili: sledovali frekvenci sloves, valenci, hyponymické vztahy, sémantické a gramatické aspekty funkce sloves a jejich funkce komunikační; z analýzy vyvodili závěry ve formě zásad pro tvoření psaných textů daného typu.

 

2. Pojem metakomunikace se uplatnil jako vodítko při formulaci a řešení problémů spojených s popisem fungování mluvené komunikace v několika příspěvcích: B. Techtmeierová a M. Roloffová (Berlín) seznámily účastníky jednání s projektem „Metakomunikace v institucích“. Prostřednictvím pojmu metakomunikace je možno komunikační problémy poznat obecně (jde o projev sebereflexe v lidském jednání) stejně jako otázky spojené s jednotlivými konkrétními interakčními procesy. Projekt zahrnuje asi tisíc metakomunikačních výpovědí analyzovaných v jejich institucionálním zakotvení (v prostředcích hromadné komunikace, v oblasti školství a vědy, ve zdravotnictví, ve službách a v běžných každodenních situacích) a měl by uspokojujícím způsobem vypovídat o vztazích mezi funkcemi metakomunikačních výpovědí a jazykovými prostředky v komplexu komunikačních situací.

S. Trommerová (Lipsko) se naopak zaměřila na neinstitucionální každodenní situace a v jejich rámci zkoumala na materiálu mluvené angličtiny úlohu a působení jistého typu komunikačních jednotek, tzv. gambits (tj. relativně pevně vázaných nebo také spontánně vytvořených metakomunikačních jednotek). Autorkou vytvořená popisná matrice jejich užití má být dále ověřena v institucionalizovaných komunikačních situacích. — Z předpokladu, že pro úspěch komunikace, tj. dosažení komunikačního cíle, je třeba oboustranného porozumění, vyšla také U. Nitschová (Berlín); sledovala typy vznikajících obtíží v porozumění u obou účastníků mluvené komunikace a způsoby jejich odstraňování. Soustředila se přitom na doplňkové výpovědi, které slouží k identifikaci a objasnění problémů při porozumění a dorozumění. Výsledky empirického výzkumu u dětí předškolního věku ji vedly k uspořádání doplňkových výpovědí do dvou funkčních tříd, zahrnujících jednak výpovědi vyjadřující, že k porozumění došlo, jednak výpovědi napomáhající k jeho zlepšení.

Pojem institucionality v komunikačním jednání rozpracoval z pozic sociologa F. Unger (Berlín). Podle něho je převážná část každodenní komunikace institucionálně zakotvena, protože pracující komunikují převážně v závodě a v rodině. Institucionalita představuje pro komunikanty jak očekávaný normativní [172]tlak sociálního prostředí, tak vlastní komunikační potřebu. Autor se zaměřil také na systém tzv. strategických maxim, nejazykových metapravidel, která organizují dialog. — Problematiku vlivu pozorovatele, nepřímého participanta, na dialog dvou osob analyzovala S. Čmejrková. Zajímala se o komunikační strategii mluvčího, který si je vědom přítomného svědka a který je tím stimulován, aby modifikoval obsahy svých promluv. Konkrétní uplatnění triadické struktury je poměrně široké: zahrnuje např. výchovný rozhovor rodičů před dětmi, všechny otevřené nebo veřejné dialogy, stylizované dramatické dialogy apod.; autorka se zaměřila na pozorování dialogu dvou zedníků při práci.

Z. Hlavsa se ve svém referátě zabýval některými předpoklady neverbálních složek komunikace v hromadných sdělovacích prostředcích. Z hlediska textové lingvistiky tvoří jazyk těchto médií podle autora v podstatě homogenní předmět zkoumání. Autor navrhl některé pojmoslovné distinkce, které jsou pro popis neverbální složky komunikace nezbytné; postihují jednak rozdíly v její znakovosti, jednak v podílu na paralelním průběhu verbálního a neverbálního komunikačního chování.

 

3. K společným a odlišným charakteristikám psaných a mluvených projevů se jako první vyslovil W. Hartung (Berlín). Pro objasnění organizace textu je podle něho rozhodující otázka, jak uspořádanost komunikátu odpovídá účelům produkce. Ústní i psaná komunikace podle něho znamenají procesy stejného druhu, a proto jsou ve své klíčové sféře stejně charakterizovány. Rozdíly mezi nimi se týkají trvalosti média; z toho vyplývají zvláštnosti v produkci a recepci psaných a mluvených textů, v jejich použitelnosti pro danou situaci a v aktuálním i obecném disponování oběma funkčními formami u jedince. Autora zajímá zejména problém, jak tyto prostředky mohou být organizovány a formy organizace v mluveném textu modifikovány v případě, kdy se mluvená komunikace přibližuje psané. — Také O. Müllerová se ve svém referátě zaměřila na srovnání obecných vlastností psané a mluvené formy komunikace podle průběhu komunikační události a uvedla je do vztahu ke dvojici monolog — dialog. Na základě empirického výzkumu porovnala mluvený a psaný narativní projev téhož produktora (po ústní realizaci zaznamenané na magnetofonový pásek měli respondenti vyjádřit totéž ve formě psané) a došla k některým závěrům o odlišnostech psané a mluvené komunikace na různých textových rovinách.

F. Daneš podal novou klasifikaci textů prostřednictvím způsobů jejich realizace; dosud obvyklá diferenciace textů na psané (grafické) a mluvené (ústní) je podle autora příliš hrubá, neúplná a zastírá další relevantní hlediska. Za základní distinkci navrhl rozlišení textů na optické a akustické a obě kategorie dále podrobně rozpracoval. Důkladná analýza ho vedla posléze k poznatku, že pojem autora textu je kategorie komplexní a/nebo vágní: na jedné straně se musí počítat s více (mnohdy simultánně rozlišenými) typy funkčních subjektů v pozici autora textu, na druhé straně je těžké mluvit u určitých textových typů o autorovi vůbec. — E. F. Tarasov (Moskva) reagoval na Danešovu typologii textů a rozvedl svoji ideu mentálního textu, která vzbudila živou diskusi. — I. Nebeská sledovala vývoj komunikačních potřeb jednotlivce v rámci jeho vývoje kognitivního; zdůraznila postup od prostředků mluvené komunikace k prostředkům komunikace psané a vliv tohoto postupu na organizaci předpokladové báze jedince. Uvažovala také o vzájemném vztahu soustav prostředků mluvené a psané komunikace z hlediska jejich zakotvení v předpokladové bázi.

 

4. K obecné teorii řečového jednání se vztahoval referát D. Viehwegera (Berlín). Autor se zaměřil na formy jeho reprezentace a principy organizace. Vymezil tři systémy, které se specifickým způsobem odrážejí ve struktuře jazykového projevu: gramatické a lexikální znalosti, encyklopedické vědomosti a znalosti o interakci. Ilokuční znalosti představují pro autora fundamentální systém interakčních znalostí jedince, zahrnují jeho znalosti o jazykovém jednání a jsou vícedimenzionálně strukturovány podle globálních a lokálních principů.

Z předpokladu, že lingvistika řečového jednání nemůže pracovat se synchronním prověřováním poznatků, jak s ním pracuje lingvistika jazykového systému, ale že pracuje s prověřováním zpětným, vyšel O. Šoltys; pokud je řečové jednání simulováno modelem aplikovaným na počítači, který má na výstupu výsledky srovnatelné s jazykovým jednáním člověka, pak se podle autora dostáváme nejblíže [173]k popisu a výkladu procedurální podstaty jazykového jednání. Autor předvedl přednosti a nedostatky práce s počítačovým modelem, aplikoval je na vztah funkčního stylu a struktury reprezentace; pro názornost hovořil o fotografii R. Capy „Padající republikán“.

Bohatá diskuse, která následovala po každém z referátů, hodnotila možnosti zvolených přístupů, dotýkala se některých zásadních problémů oboru, otázek stále znovu provokujících, jako je definice textu, interdisciplinarita, překračování hranic lingvistiky apod.

Na zasedání v Alšovicích, jež bylo velmi dobře organizačně zajištěno, se opět potvrdila užitečnost pravidelných pracovních setkání pro jazykovědný výzkum zúčastněných zemí z hlediska konfrontačního i integračního. Příspěvky přednesené na zasedání vyšly v edici interních tisků ÚJČ ČSAV Linguistica XVIII (Gesprochene und geschriebene Kommunikation (Voraussetzungen und gesellschaftliche Funktionen). Eds. J. Kořenský - W. Hartung. Praha 1989).

Slovo a slovesnost, ročník 51 (1990), číslo 2, s. 170-173

Předchozí Petr Piťha: Sborník statí z díla holandského lingvisty D. M. Bakkera

Následující Jana Hoffmannová: Konference o osobnosti a díle Karla Čapka