Lineární versus transverzální
Simeon Romportl
[Články]
Линеарный контра трансверзальный / Linear versus transversal
Od sedmdesátých let minulého století jazykověda setrvačně žije z momentu negující návaznosti na vývojovou logiku velkých koncepcí předešlých. Na jazyce nepřestává zdůrazňovat jeho specifikum společenské, ovšem způsobem, který staví jazyk do světla výlučnosti nepřipouštějící srovnávání se skutečnostmi nižších hierarchických rovin. Odtud pramení ona více než stoletá nechuť k paralelám jazykovědně biologickým — nechuť, v jejímž důsledku je problematika jazykového vývoje řešena mimo jakýkoli kontext s evoluční problematikou jiných sfér, a tím nakonec i mimo kontext s obecnou evoluční teorií. Aniž chceme popírat společenské specifikum jazyka, pokoušíme se přenést se v tomto příspěvku přes onu odvěkou teoretickou bariéru a ukázat na genus proximum jazykovědy s biologií, kterým jsou obecné zákony vývojové. Jak vyplyne z dalšího, můžeme je abstrahovat ze čtyř os evoluční variability (srov. níže např. pozn. 8). Bude však třeba úzkostlivě rozlišovat mezi interakcemi různých rovin na straně jedné a mezi jejich izomorfismy na straně druhé.
Snaze o kauzální postižení plurality organických forem jsou k dispozici jen dvě dimenze: systémy, resp. jejich části je možno sledovat buď v časovém průběhu sub specie rozporu mezi totožností a proměnou, nebo v okamžikovém průřezu. V prvém případě je navádějícím momentem zkoumání časová kontinuita předmětu samého (vlastně každé jeho složky),[1] jež už sama je také silným činitelem integrujícím. V případě druhém je badatel — pokud se nechce omezit na pouhý popis — veden chtě nechtě k objevování spojitostí mezi částmi a kompletováním těchto poznatků dále až k představě struktury. Objevování spojitostí má dva kvalitativní stupně: jednak čistě empirickou kombinatoriku, při níž se stanoví podmínky koincidence a nekoincidence prvků v systémech, avšak nevysvětluje se jejich příčina ani smysl (toliko se shledávají korelace s okolnostmi), jednak nalézání spojitostí úkonových, které může dorůst až integrálního vidění funkční struktury. (Zvláštní sféru představuje problematika vztahů areálních — v tomto příspěvku je však ponecháváme stranou naší pozornosti.)
S projevy zření lineárního i transverzálního se setkáváme především při studiu organismů biologických a při zkoumání jazyků. Již hluboko v 18. stol., a snad i dříve, objevují se názory o proměnlivosti biologických druhů (transformisté i jiní)[2] a připravují cestu tvůrci první ucelené teorie vývojové Jeanu Baptistu Lamarckovi (srov. Lamarck, 1809). Ale rovněž již v 18. stol. od vývojové problematiky programově odvádí pozornost Georges Cuvier (1815), zkoumající úmyslně jen faunu homogenních paleontologických vrstev. Přitom projevuje nedostižné mistrovství v odhalování morfologických korelací mezi jednotlivými částmi organismu, korelací, jež jsou všechny integrálně zkoordinovány s fungováním, resp. chováním daného druhu.[3]
Za průřezy můžeme považovat i takové studie, jejichž autoři si okamžikový nebo intervalový charakter své práce neuvědomují — scházejí-li totiž aspirace vývojového pohledu, je pohled transverzní jedinou alternativou. Badateli tedy nemusí být [202]známo, že např. určité dva časově koincidující objekty mohou být jen dvojím vyústěním původně jediné vývojové linie — že jeden z nich (plesiomorfní) může např. být nezměněnou reprodukcí stavu původního, s nímž udržuje kontinuitu, a druhý (apomorfní — názvosloví srov. Rench, 1954, podle Dobzhanského a kol., 1977, s. 233—261) může být od téhož stavu derivován transformačním procesem (přičemž je s ním rovněž v kontinuitě). Rozbor obou předmětů poskytne srovnávací materiál; jejich části, navzájem se lišící, a přece souměřitelné, získají genus proximum. Avšak z perspektivy příčného řezu lze reflektovat a srovnávat nejen skutečnosti genealogicky blízké, nýbrž i heterogenní a vzdálené. Reprezentanti předpokládaných společných kategorií se potom ovšem hledají i tam, kde pro takovéto kategorie není místa, kde pro ně už nelze nalézt žádná spontánně postižitelná kritéria. Zásadně tedy badateli nezbývá než omezit se na to, co je srovnatelné očividně, nebo se uchýlit ke kritériím založeným na konstruovaných pojmech. Tak vznikají a polarizují se dva způsoby myšlení: typologické na straně jedné a univerzalistické na straně druhé.
Typologické bádání se zcela zákonitě konstituuje tvarovým srovnáváním, které zůstává trvale ohniskem typologie, i když je posléze přerůstá. Myšlení a snažení univerzalistické není takto metodologicky jasné; vyznačuje se analýzou nesrovnatelného až po onu infrastrukturní úroveň, v níž se už entity srovnání poddávají.[4] Takový postup je ovšem vždy problematický: Univerzální ve vlastním slova smyslu mohou být jen entity vzniklé reverzibilními procesy.[5] Pronikání k nižším rovinám infrastrukturním nás sice k takovýmto entitám přibližuje,[6] ale stejnou měrou nás vzdaluje od specifika zkoumaného předmětu,[7] protože entity vzniklé procesy ireverzibilními, byť se odehrávaly až v rovinách nadstavbových, nepostihneme mimo jejich historii (srov. Prigogine - Stengers, 1984; Layzer, 1975, 1977). Univerzalistická koncepce se může odvozovat také od axiomat funkčních, ale i funkční hledisko má svou slabou stránku. Zatím schází uspokojivá ontologie funkce a postrádat ji budeme tak dlouho, dokud budeme chtít abstrahovat funkci od subjektu. Vnitřní funkce zatím nejraději vysvětlujeme jako přírodní procesy, u funkcí vnějších (chování, jednání)[8] zase často bereme zřetel jen na objekt, čímž pod funkce vlastně subsumujeme jevy neživé přírody.[9] (K abstrahování vnějších funkcí — [203]vlastně procesů — od veškerých entit substanciálních se vesměs propracovat nedovedeme.)[10]
Přiznáme-li však nauce o funkci nárok na subjektovou orientaci, přestanou být funkce kategoriemi univerzálními — stejnou měrou jako jimi nejsou organické tvary. Na univerzalistické pretence budeme pak muset rezignovat. Ani snaha překlenout partikulárnost funkcí atomizací by nás — stejně jako v morfologii, resp. organologii — nedovedla jinam než ke sférám základnovým, jimiž se — jak již víme — specifikum zkoumaného nevyčerpává. Východiskem nauky o funkcích se tudíž nejspíše může stát problematika druhově specifických intencí subjektu. Charakteristiky povahy technologické i fyziologické nabudou v tom případě na smyslu, protože je budeme moci kvalifikovat jako (složky) chování subjektu a toto chování specifikovat jako jeho druhovou nebo i osobní situačně indikovanou taktiku, určovanou (determinovanou) na jedné straně druhově specifickou intencí subjektu, na druhé straně jeho druhově specifickým vybavením. Ještě důležitější, aspoň pokud půjde o nejvyšší typy subjektů, bude poznání inventáře intencí.
To bude záviset na postižení objektivního smyslu druhu a vnitřního světa jeho příslušníků. Výsledkem by měla být jednak typologie subjektů, jednak nauka o jejich specifických (psychických) mohutnostech. První budovali především průkopníci etologie,[11] o druhou se se zřetelem k subjektům lidským pokoušel už Francis Bacon a po něm bezpočet psychologů a filologů sestavujících slovníky mentálních výrazů.[12] Z těchto výrazů by nás měly nejvíce zajímat ty, jež uvozují vedlejší věty (nebo polověty) stojící na hranici mezi obsahovostí a příslovečností (se vztahem účelovosti, kauzativnosti apod.), tj. výrazy intenčně motivovaného konání.[13]
[204]Jazyky ovšem nejsou subjekty a jejich funkce není jejich jednáním — přesto jsme však nevyšli za rámec srovnatelnosti jazyků se živými bytostmi. Určitou biologickou paralelou ke zkoumání jazyků jsou totiž srovnávání organologická, při nichž se ty či ony srovnatelné orgány abstrahují od celku a zkoumají se relativně nezávisle na organismech, obzvláště tehdy, můžeme-li sledovat jejich vývojovou linii. Ještě v době, kdy nebyla konstituována etologie, převáděl August Schleicher charakteristiky jazyka na orgánové atributy člověka. Vysvětloval, že stejně jako je např. chůze nepřímým obrazem, symptomem funkčních (a zprostředkovaně i somatických) vlastností lokomočního aparátu, je jazyk jen zprostředkujícím, nepřímým obrazem orgánů řeči, které existují nepopiratelně, sestávajíce ze široké sítě funkčně koordinovaných míst, avšak nejsou dostatečně morfologicky integrovány a vyčleněny. Pro nepřístupnost svého somatického substrátu musejí tedy jazyky být studovány nepřímo, pouze rozborem a vzájemným srovnáváním projevů tohoto substrátu, podobně jako např. nemůže být přímo ohledáváno slunce, nýbrž může být zkoumáno jen na základě svého záření, dráhy, gravitace atd. (Schleicher, 1863, 1865). Schleicher si ve své době neuvědomoval, že formuluje metodologické základy veškeré etologie. Také etolog totiž vidí v chování projev materiálního substrátu, ale od topologického ohledávání upouští a o substrátu usuzuje jen na základě jeho projevů. Východiskem je opět srovnávání a opět platí, že se srovnává především srovnatelné.[14]
Prosazování kritérií univerzálních, která by byla pojítky i mezi nepodobnými způsoby chování, odporovalo by mj. zásadám taxonomickým, neboť ty definují taxony jako disjunktní. Důležité zřetele etologické se totiž v dnešní biologii přijímají za taxonomicky relevantní (Heinroth, 1930).[15] Přitom nemusí etolog nic měnit na osvědčených zásadách biologické taxonomie. Už od dob Buffonových a Geoffroye de Saint-Hillaira rozlišují biologové mezi hlediskem úkonově tvaroslovným na jedné straně a rodokmenově posloupnostním na straně druhé. Při starším, značně intuitivním způsobu myšlení nehrozilo ještě nebezpečí nespecifické klasifikace — funkce, tvar a geneze se viděly ve stejném měřítku a setkávaly se v předmětech stejného řádu. Převládající myšlení typologické pracovalo sice s jednotkami vyčleněnými na základě podobnosti, ale ta byla většinou kryta společným původem. Mezi typy se spojitost nehledala, o podobnosti uvnitř typů se vytvářely hypotézy, mezi nimiž nescházely ani představy o transformování jedné podoby v druhou. Pro podobnost těch či oněch orgánů (náležejících různým živým bytostem), kterou lze vysvětlit jejich obdobnou funkcí, byl již v době Saint-Hillairově zaveden termín analogie, pro podobnost vysvětlovanou společným původem orgánů termín homologie (v nejstarší době se někdy oba termíny navzájem zaměňovaly).
[205]Také ve sféře funkce lze příčný řez typologický snadno odlišit od transverzálního vidění univerzalistického, i zde je typologický (ve srovnání s univerzalistickým) přístup nadán superioritou. Důvod praktičnosti a poměrné epistemologické adekvátnosti typologie spočívá v tom, že anticipovala hledisko evoluční. Proto je nejlepším přechodem k evolucionistickému způsobu myšlení. Takový přechod můžeme pozorovat už u C. Linného.[16] V jazykovědě pak úzká vazba mezi typologií a zřetelem evolučním poznamenala zakladatelské životní dílo A. Schleichera.[17] Nelze ovšem klást rovnítko mezi tvar jazyka — nebo obecně chování — a tvar somatický. Korespondence mezi tvarem somatického substrátu (máme zde na mysli tvar s každou jeho subspecifickou modifikací) — v nějž zahrnujeme zvláště také substrát jeho psychického řízení (ovládání) — a tvarem chování samého je vlastně korespondencí černé skříňky a jejího vstupu a výstupu. Také vstup a výstup (který je u chování včetně jazyka jednotný), vlastně funkce černé skříňky, má svůj tvar. Ještě důležitější však je, že černou skříňkou je každý subjekt, a že tedy musejí být vstupy a výstupy mezi jednotlivými subjekty navzájem koordinovány a unifikovány. Proto záleží právě na jejich tvaru — ba mohli bychom tvrdit, že jejich podoba somatická je pouze (nepercipovaným!) odrazem jejich základní podoby vnější, odrazem, který proniká do materiálního substrátu. Vnější podoba (tvar) de facto modifikuje materiální substrát pro takové modifikace uzpůsobený (srov. Romportl, 1989b). Touto modifikací, podmíněnou vnějšími složkami existenční podoby etologických (a jazykových) entit, se ovšem dotváří ontogeneze jedince a s ní při epigenezi i fylogeneze druhu, popř. variety.
[206]Morfologie orgánů je reflexem jen jedné stránky jejich existence, pouze jednoho jejího aspektu — aspektu vnitřního. Podobně může být tvarosloví chování reflexem jejího aspektu vnějšího. Vhodný způsob reflexe je ovšem indikován přinejmenším gnozeologicky — jako formy somatické popisujeme to, co se takovému popisu poddává, jako charakteristiky etologické zase zaznamenáváme to, co se nabízí nazírání etologickému, jemuž odpovídají jiné deskripční dimenze.[18] Tím více udiví, že se figury, jmenovitě tvary (formy, struktury) obou deskripčních sfér podrobují řadě společných zákonů. Je to především zákon jednoty tvaru[19] v rozsahu taxonu a jeho relativní stability v témže rozsahu. Stabilita je zaručována kontinuitou tvaru v každé individuální fyletické linii. Případné změny se zde odehrávají v minimálních kvantech, takže můžeme navzájem ztotožňovat i tvary do značné míry odlišné a rozdíl přičítat jen vrstvení kvantových změn (to se však děje v rozsáhlejších kombinacích kvant a v korelaci s vnějšími podmínkami, takže uvedené změny nejsou reverzibilní).[20] Na formu (předpoklad, strukturu) se pak může vázat funkce, která se, dovoluje-li jí to forma, může vyvíjet, a je-li dublována jinou formou, může se také měnit ve funkci jinou, ontologicky (i taxonomicky) odlišnou. Má-li ovšem také ve sféře funkce vzniknout struktura, musejí být splněny kvalitativně vyšší požadavky na její infrastrukturu, zvláště pokud jde o zajištění kontinuity funkční struktury. U funkce elementární (dílčí, služebné) např. nelze kontinuitu sledovat způsobem, jakým sledujeme kontinuitu jejího orgánu. Přestane-li určitý orgán být způsobilý plnit určitou elementární funkci, kontinuita funkce při tomto orgánu zaniká, a to — až po určitou mez — i tehdy, když se zatím daná funkce byla mohla rozvinout ve vazbě na jiný orgán. Funkce se váže na jediný substrát (orgán) a také v relaci na něj se identifikuje. Během evoluce druhu může funkční potřeba subjektu využívat těch nebo oněch vyvinutých nebo vznikajících substrátů jako uskutečňovatelů těch nebo oněch dílčích, popř. primitivních funkcí, nenalezne-li však odpovídající substrát,[21] zůstane potřeba vždy nepokryta. Ani při reprodukování se negeneruje (elementární) funkce, nýbrž jen způsobilost výchozích entit k této funkci. Funkce sama pak vzniká přímo činností substrátů, popř. se dotváří edukací, jíž se vlastně zároveň dotvářejí samy substráty (srov. výše). Teprve při mnohostranné a rozsáhlé simultánní fundovanosti jednotlivých funkcí, jakož i při jejich souvztažnosti, vytvářejících už samostatný svět funkce, můžeme mluvit o typech, figurách, strukturách, „tvarech“ funkce (jde zpravidla o chování),[22] teprve zde začíná izomorfismus orgánů a funkcí (srov. pozn. 20). Tvarem chování rozumíme tedy určitý motivačně i provozně integrovaný soubor akcí, mající masívně redundantní a většinou komplexní orgánový substrát a vyznačující se takovou [207]hierarchickou strukturou, jež připouští abstrakci a zajišťuje tak zachování identity v kontinuitě i při vývojových proměnách.
Chceme-li postihnout identitu struktur (systémů) v jejich kontinuitě, musíme abstrahovat ode všeho, co se konstituuje závisle (sekundárně), a sledovat pouze takové skutečnosti, které znamenají předpoklady pro vznik závislých struktur. Teprve v takových entitách je zakotvena ontologie podélných linií. Také příčný řez může být užitečný jen potud, pokud při něm postihneme nezávislé entity. Dotyk mezi evolucí a strukturou nastává ve stopníku imanentní linie s rovinou příčného řezu.
Nezávislými entitami jsou vnitřní determinanty vývoje,[23] v první instanci vnitřní determinanty vývoje somatického,[24] v druhé instanci jsou jimi somatické orgány relevantní pro jednotlivé specifické funkce. Při vhodných infrastrukturních konstelacích, za podmínek definovaných výše, emergují (z nižšího chování) nad somatickou základnou tvary chování vyššího (etologické tvary), které svým substrátem už nejsou determinovány v primitivním smyslu, a vystupují jako samostatné entity. Projevuje se to především tím, že vytvářejí vlastní a samostatný specifický generativní systém a mají vlastní vývojové determinanty. Tyto tvary potom uskutečňují funkce vyššího řádu a mezi nimi a jejich funkcemi platí vztahy řádu relací mezi orgánem a funkcí (srov. pozn. 22). Takovýmito tvary jsou zvláště také struktury přirozeného jazyka, i když se právě tyto struktury vyznačují vysoce specifickými vlastnostmi. Jsou to samozřejmě „orgány“ téhož subjektu, pomocí jehož orgánů tělesných jsou udržovány při existenci a nad nimiž vlastně tvoří nadstavbu, ale navíc jsou ve velmi složitých vztazích jak s celým somatickým organismem člověka, tak s jeho chováním mimojazykovým. Mimojazykové chování člověka se zase na jedné straně jeví jako přímá nadstavba nad organickými (a v nich zakódovanými společenskými) předpoklady lidského individua, na straně druhé však představuje jednu z funkcí jeho tvarů jazykových (přitom samo stojí kvalitou struktury pod úrovní jazykových tvarů). Mezi lidským organismem, jeho chováním mimojazykovým a jeho chováním jazykovým není tedy vztah lineární posloupnosti (ve smyslu kauzálním i kvalitativním), nýbrž spíše vztah, který bychom symbolizovali relačním trojúhelníkem.
Z naší úvahy mj. vyplynulo, že protiklad lineární — transverzální nemusí být chápán jako polarita kvalit, jestliže příčný řez dostatečně reprezentuje vývojovou složku ontologie předmětu. V takovém případě je transverzální pohled komplementární lineární reflexi předmětu. Uvedeným požadavkům na příčný řez činí v podstatě zadost vidění typologické, pohled univerzalistický však nikoli. Univerzalistický přístup postrádá kritéria pro srovnávání kapacity systémů,[25] protože směšuje (momentální) hierarchii činitelů odpovídajících za funkční integrovanost struktur se systémem ohnisek evolučního pohybu.[26] I když nelze klást rovnítko mezi [208]činitele nezávislé a entity ani mezi činitele závislé a funkce, resp. relace, přece platí, že se k pohledu univerzalistickému došlo priorizováním funkce a vztahu. Univerzalismus byl proklamován chtěně, jako způsob popření vývojového pohledu. Přenesení pozornosti na relační linie bylo negující alternativou důrazu na linie časové a pochopitelně nemohlo a nikdy také nebude moci být východiskem dalšího zkoumání na časové ose. V aplikaci vede tento aspekt mj. k izolování průřezu od jeho vývojových korelátů. Tím se ovšem zastírá, zvl. ve sféře etologické, psychologické a jazykovědné, nevyhnutelnost vývojové historie každého stavu, což ve svých důsledcích může vést až k tomu, že odborník nezodpovědně manipuluje nenahraditelným a přitom snadno zranitelným dědictvím organického vývoje. To vše nutno přičíst nedostatečné, redukcionistické identifikaci předmětu, neschopné postihnout specifikum entit organické vývojové linie.
LITERATURA
BOAS, F.: Handbook of American Indian languages. Washington 1911.
CUVIER, G.: Discours sur les révolutions de la surface du globe … Paris 1815. Český překlad J. S. Presl: Rozprawa o přewratech kůry zemnj, … Praha 1834.
DOBZHANSKY, T. et al.: Evolution. San Francisco 1977.
EIBL-EIBESFELDT, I.: Ethology. The biology of behavior. New York 1970.
GEOFFROY DE SAINT-HILLAIRE, E.: Mémoire sur l’influence du monde ambiant pour modifier les formes animales. Paris 1831.
GEOFFROY DE SAINT-HILLAIRE, E.: Histoire générale des règnes organiques. Paris 1859.
GUREL, D. - GUREL, O.: Oscillations in chemical reactions. Berlin - Heidelberg - New York - Tokio 1983.
HEINROTH, I.: Über bestimmte Bewegungsweisen der Wirbeltiere. Berlin 1930.
HOLLINGER, H. B. - ZENZEN, M. J.: An Interpretation of macroscopie irreversibility within the Newtonian framework. Philosophy of science, 49, 1982, s. 309—354.
KAUFFMAN, S. A.: Developmental constraints: Internal factors in evolution. In: Development and evolution. Ed. B. C. Goodwin et al. Cambridge 1983.
LAMARCK, J. B.: Philosophie zoologique. 2 sv. Paris 1809.
LAYZER, D.: The arrow of time. Scientific American, 233, 1975, s. 56—69.
LAYZER, D.: Information in cosmology, physics and biology. International journal of quantum chemistry, 12, Supplement 1, 1977, s. 185—195.
LINNÉ, C.: Genera Plantarum eorumque characteres naturales. Halae Magdeburgicae 1752. Editio quarta.
LORENZ, K.: Vergleichende Verhaltensforschung. Grundlagen der Ethologie. Wien - New York 1978.
MONOD, J.: Chance and necessity. New York 1971.
PLOCEK, K.: O etologickém směru v současné zoopsychologii a významu některých jeho problémů pro dětskou psychologii. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, 2, 1967, č. 2, s. 47—66.
PRIGOGINE, I. - STENGERS, I.: Dialog mit der Natur. Neue Allianz. München - Zürich 1981. Vierte Ausgabe.
PRIGOGINE, I. - STENGERS, I.: Order out of chaos. New York 1984.
RENSCH, B.: Neuere Probleme der Abstammungslehre. Stuttgart 1954.
ROMPORTL, S.: Kořeny a smysl biologického myšlení v jazykovědných pracích Augusta Schleichera (1821—1868). LF, 112, 1989a, s. 8—23.
[209]ROMPORTL, S.: Jazyk a etologický kód populace. SaS, 50, 1989b, s. 257—269.
SEDOV, E. A.: Evoljucija i informacija. Moskva 1976.
SCHLEGEL, F.: Über die Sprache und Weisheit der Indier. Heidelberg 1808.
SCHLEICHER, A.: Zur vergleichenden Sprachgeschichte. Bonn 1848.
SCHLEICHER, A.: Die Sprachen Europas in systematischer Uebersicht. Bonn 1850.
SCHLEICHER, A.: Die deutsche Sprache. Stuttgart 1860. 3. vyd. podle druhého doplněného r. 1874.
SCHLEICHER, A.: Die Darwinsche Theorie und die Sprachwissenschaft. Weimar 1863.
SCHLEICHER, A.: Über die Bedeutung der Sprache für die Naturgeschichte des Menschen. Weimar 1865.
UEXKÜLL, J.: Umwelt und Innerwelt der Tiere. Berlin 1921.
R É S U M É
Linear versus transversal
The linear and the transversal views of any organic system are complementary if only the transversal view is able to register points of intersection with the lines responsible for the evolution of the whole structure. These criteria are met by the typological synchronic view, but not by the universalist one. The linguistic synchronism of the 20th century must be criticized — not because of its synchronistic attitude itself, but just because of its universalism. The endeavour to regard different organic systems (which differ in their evolutionary histories) as reducible to universal components and explicable as their clusters that are keeping together by means of relationships and processes permitting registration, must inevitably result in a kind of epistemological reductionism.
Universal entities can be sought for in lower layers of infrastructure only, which are governed by laws quite different from those governing evolutionary histories. New investigations in the domain of the self-governing systems have revealed that the boundary between the natural self-regulated systems and those determined by random constellations coincides with that between irreversible and reversible processes, as well as with the boundary between the macroscopic and the microscopic worlds (excluding the macroscopic inorganic world). Universalism, with its atomization bias, is insensible to the specificity of the irreversible processes and of formations arisen through them.
Emphasis is laid on the importance of the inquiery into the lines of the immanent evolution-processes, as well as on the necessity of breaking with the tradition of giving narrowly causal explications of the phenomena observed in this field.
[1] „Linie“ celku je pouze symbolem reprezentujícím množinu linií jeho částí a měla by doznávat změny při změně byť jediné z těchto linií dílčích.
[2] Jako popularizace principu např. u George Louise de Buffona v jeho nekonečné Histoire naturelle (1749—1788), na bázi vědecké srovnávací anatomie pak zvláště u Étienna Geoffroye de Saint-Hillaira (Geoffroy de Saint-Hillaire, 1831, 1859).
[3] Cuvierovo synekdochické vidění je hodno zájmu teoretické jazykovědy, protože na poli biologie anticipuje, ovšem s mnohem větší kompetencí, princip korelace části a celku (srov. Cuvier, 1815).
[4] V moderní biologii tíhnou k univerzalismu (atomismu) stoupenci tzv. biologického strukturalismu, snažící se vyvozovat evoluční historii z univerzálně pravděpodobné hierarchie specifických interakcí mezi prvky genomů (Kauffman, 1983; na širším a obecnějším termodynamickém základě Hollinger - Zenzen, 1982). V jazykovědě postulují univerzální kategorie prvků a univerzální kategorie vztahů mezi nimi prakticky všechny školy jazykovědného strukturalismu, ale univerzalistické ve svých intencích byly již různé jazykovědně racionalistické školy 17. a 18. století. V rovině metodologické vědomě vyhrotil protiklad univerzální — idiomatický F. Boas (1911). I když kontext napovídá, že se tu autor ztotožňuje s alternativou druhou, přiklonila se americká jazykověda k metodologii univerzální a strhla tímto směrem přinejmenším všechny školy strukturalistické.
[5] Zdá se, že rozdíl mezi ireverzibilním a reverzibilním způsobem existence v čase představuje nejpřirozenější hranici mezi skutečnostmi evolvujícími a neevolvujícími. Stále více se potvrzuje, že nezvratnost ve světě neživém, pokud máme na mysli procesy mikroskopické, je pouze zdánlivá. Nezvratné nejsou např. chemické reakce, dokonce ani takové, jež jsou silně energeticky dotovány (Prigogine - Stengers, 1981; Gurel - Gurel, 1983).
[6] V posledních dvou desítiletích se vyvíjí snaha přenést vysvětlování evolučních procesů do roviny mikroskopické, která je vlastní doménou procesů reverzibilních, zatímco se procesy ireverzibilní přisuzují výhradně sféře makroskopické. Je to ovšem zcela průhledný ontologický manévr, představující jednu z forem úniku k redukcionismu, nicméně měl a má značnou cenu heuristickou (srov. Hollinger - Zenzen, 1982).
[7] Jakékoli pronikání do hloubi infrastruktury s sebou přináší — řečeno jazykem klasické filozofie — nebezpečí redukcionismu. Nejde totiž o prosté odčítání — zříkáme se také některých kritérií a navíc si tuto skutečnost zpravidla neuvědomujeme, ba nebýváme si vědomi ani samé existence zmíněných kritérií. Opačný postup metodologické syntézy je pak ještě nesnadnější.
[8] Pod vnitřními funkcemi rozumíme v podstatě funkce fyziologické, pod vnějšími — funkce etologické. Je potvrzením vlastní specifičnosti sféry jak fyziologické, tak etologické, že se každá z nich vyvíjí po vlastní samostatné ose. K. Plocek rozeznává tři osy evoluční variability (termín Plockův): (somaticko-)morfologickou, fyziologickou a etologickou (Plocek, osobní sdělení, 1989). K nim připojujeme osu čtvrtou, lingvistickou. Po každé ose se vývoj děje podle vlastních zákonů příslušné sféry, ale ve všech sférách má zároveň určité rysy společné. To je důvod, pro nějž lze srovnávat i vývojové procesy probíhající po různých osách. Tato skutečnost je ostatně dostatečně prokázána už tím, že se konstituoval samostatný obor „obecná evoluční nauka“ — dokumentuje to nejen řada publikací na dané téma (např. Sedov, 1976), ale také stále častější obecně evolucionistická sympozia. Také ČSAV má samostatné pracoviště zasvěcené výzkumu v tomto široce pojatém oboru, totiž Laboratoř evoluční biologie ČSAV. Tato laboratoř, jejíž zaměření i činnost široce přesahuje hranice vlastní biologie, organizuje mj. rozsáhlou mezioborovou výměnu vědeckých informací (seznam jejích důležitých mezioborových sympozií viz Romportl, 1989a, s. 22).
[9] Říkáme blesk nebo balvan zasáhl (zvíře) stejně jako střelec zasáhl, příval srazil (lišku) stejně jako dravec srazil, liána zardousila stejně jako krajta zardousila, jeskyně přilákala (medvěda) nebo čerstvá pastva přilákala (jelena) stejně jako laň přilákala, požár vyhnal z džungle (zvěř) stejně jako tygr vyhnal z džungle nebo ještě spíše hajný vyhnal z lesa.
[10] Pokud o vnějších funkcích samých o sobě přece uvažujeme a klasifikujeme je, stejně si za nimi představujeme subjekt lidský nebo obecně vzatý subjekt antropomorfizovaný. V tomto smyslu se o funkce zajímá také jazykověda, ovšem se zřetelem k otázkám jejich pojmenování a postižení mluvnickými kategoriemi.
[11] Nejprve si všímali spíše prvků vrozených (instinktivních), zvláště mechanismů recepce a jejich funkcí na pomezí fyziologie a etologie (v tomto směru se nesly počátky zoologické etologie — období Jacoba von Uexkülla, 1921), teprve později reakce, resp. akce, zvláště pak prvků naučených. Tím se zároveň propracovávali k poznání uzavřených celků chování a odtud k charakterizování veškerého chování určitého druhu, tzv. druhového repertoáru chování (období Konrada Lorenze, 1978). Podrobněji viz Romportl, 1989b.
[12] Výrazům mentálním (v typologii se používá častěji názvu výrazy afektivní) se většinou věnuje pozornost spíše v souvislosti s jejich úlohou při výstavbě souvětných celků (především uvozují věty obsahové) — méně jsme si vědomi toho, že se jimi de facto pojmenovávají psychické mohutnosti mající kompetenci nad těmi psychickými procesy, jejichž obsahem je (např. také) význam obsahových vět nebo polovět (slova „obsah“ a „obsahový“ jsou zde významově disparátní). Z hlediska ontologie jazyka má vlastně každý výrok svůj mentální rejstřík — ten je sice u vět jednoduchých nevyjádřen, ovlivňuje však volbu slovesného způsobu. (Velkým úskalím pro vědeckou klasifikaci mentálního výraziva je ovšem jeho hojná figurativnost, vedoucí k polysémii.)
[13] Ve většině vět jednoduchých jsou příslušné sémantické rejstříky intence zahrnuty už ve slovesech s determinovaným dějem (v některých inkorporujících jazycích, např. v abcházštině, je jim vyhrazena samostatná formální kategorie — kategorie verze; ta je ještě vnitřně diferencována), která dokonce typově iradiují i do sféry procesů v neživé přírodě (srov. voda nebo vítr spěchá, směřuje nebo žene se k, hubí koho atd.). Právě slovesa s determinovaným dějem signalizují totiž uzavřený etologický celek, a nikoli jen vnější charakteristiku určitého, byť specifického chování, jako slovesa s dějem nedeterminovaným. Determinovanost je ovšem jen nejelementárnější typ v bohatém spektru reflexů intence (v našem slova smyslu). U všech druhů specificky lidských intencí (modalit), ať vyjádřených explicitně, nebo jen typem přísudku, nutno navíc počítat s antropomorfizující iradiací, která spolu s vnitřní polysémií ztěžuje orientaci při vědeckém poznávání této sféry.
[14] Mělo by se však rozlišovat mezi nazíráním projevu jako symptomu utvářenosti orgánu na jedné straně a jako funkce orgánu — a s ním celého organismu, celého subjektu — na straně druhé. Smyslem etologie ani jazykovědy pochopitelně není zprostředkovat poznatky o anatomii, resp. struktuře nepřístupných somatických substrátů — získání určitých speciálních poznatků organologických je pouze pomocným cílem uvedených disciplín; jejich hlavním cílem zůstává popis a explikace soustav chování (jak jazykového, tak nejazykového).
[15] Etologická klasifikační kritéria se řadí jako třetí za genotypická a fenotypická (morfologická), přičemž nejprve přichází v úvahu chování instinktivní, potom chování získané obligátní edukací; chování osvojené edukací fakultativní je pro biologii taxonomicky irelevantní (srov. Romportl, 1989b).
[16] Přes své známé tvrzení Species tot sunt, quot diversas formas ab initio produxit Infinitum Ens; quae deinde formae secundum generationis inditas leges produxere plures, at sibi semper similes, ut Species nunc nobis non sint plures, quam quae fuere ab initio (Linné, 1752, s. 3) předpokládal C. Linné, že drobné vnitrodruhové rozdíly mají původ v nepatrných, leč dědičných odchylkách při reprodukci: Ergo Species tot sunt, quot diversae formae seu structurae Plantarum, rejectis istis, quas locus vel casus parum differentes (Varietates) exhibuit, hodie(r)num occurunt (s. 3—4). Podobné koncese činil také G. Cuvier (který jinak byl v názorech na stálost druhů Linnéovi blízký), když připouštěl proměnlivost některých „typů“, hlavně měkkýšů. Měl na mysli proměnlivost vyvolávanou fyzikálně chemickými faktory prostředí, postihujícími spíše fyziologickou než etologickou osu vývojové variability (Cuvier, 1815). V tom se podstatně lišil od Lamarcka, pro kterého byla iniciátorem změn — ovšem změn chápaných již evolučně — právě sféra cíleného chování (Lamarck, 1809). (K otázce etologické priority viz Romportl, 1989b.)
[17] Předpoklady k ní možno hledat už u F. Schlegela, i když ten k vývoji ve vlastním slova smyslu nedospěl, protože jeho typologické změny — na rozdíl od Schleicherových — nejsou ireverzibilní. V tom se F. Schlegel podobá spíše biologům transformistům. Všímal si hlavně (typologických) změn směrem k flexi a směrem od ní. Ve smyslu svého polarizovaného systému (flexe - aglutinace) považoval prvé za vzestupné, druhé za znehodnocující. Vlastní historii přiznával toliko jazykům flektivním, které přirovnával k živým bytostem, schopným růstu a všeho, co s ním souvisí, tedy také identity v kontinuitě, divergence, vzájemné příbuznosti. Jen na tyto jazyky lze aplikovat historickou metodu zkoumání. (Pokud jsou ovšem jazyky přístupny této metodě zkoumání, nevykazují vlastně změny typologické, resp. v nich typologické změny nevykazuje to, co dané metodě přístupno zůstává.) Aglutinující jazyky historii mít nemohou, protože se nepodrobují zákonům biologického růstu, nýbrž jsou vystaveny jen působení zákonů mechanických (srov. Schlegel, 1808, s. 300—304). Prapříčinou je charakter kořene. Kořeny jazyků aglutinujících se podobají tělesům neústrojným, kořeny jazyků flektivních semenům nebo rostlinným kořenům. (Zdá se, že Schlegel věřil, že i některé gramatické morfémy vznikají „rašením“ z kořene, že tedy mohou být celá slova organismy vzešlými z jediného „semene“ — i když mluví na druhé straně o těsnějším spojování afixů s kořenem jako o přechodu od aglutinace k flexi, s. 301.) Vývojové změny Schleicherovy jsou naproti tomu vysloveně evoluční — jejich základní linie je vzestupná, ačkoli existují také procesy degenerativní, jichž by se jazyky měly uvarovat. Avšak všechny procesy — meliorační i deteriorační — jsou u Schleichera nezvratné (Schleicher, 1848, 1850, 1860) a všechny vycházejí vždy z určitých předpokladů, jež musejí být připraveny předcházející evolucí (podrobněji Romportl, 1989a). W. v. Humboldta do těchto souvislostí neuvádíme, protože se jeho historicko-filozofické myšlení o biologické paralely systematicky neopíralo. V podstatě to platí také o F. Boppovi.
[18] Způsob registrování takových vyšších útvarů etologických, které vykazují už vlastní specifické struktury, je navíc indikován ontologicky; srov. níže.
[19] Za jakých podmínek můžeme mluvit o tvaru funkce (prakticky jen o tvaru etologickém) a jeho definici, vysvitne níže.
[20] Tato analogie platí většinou jen obecně — izomorfní zpravidla nebývají paralelní popisy organologické a etologické vztahující se ke stejnému somatickému segmentu. Ovšem takovéto podvojné popisy jsou stejně řídké, protože bývá předmět jen málokdy přístupný oběma aspektům; ani potom se obě strany popisu většinou nekryjí rozsahem, protože průmět orgánu do sféry etologické většinou nezasahuje etologický celek a naopak průmět etologického celku zpět zasahuje obyčejně více orgánů.
[21] Principiálně na tom nic nemění ani stupeň zpětné vazby mezi vnitřní strukturou a prostředím, signalizující vnitřní struktuře nové funkční nároky (zpětná vazba jazykových struktur je aktivní v tom smyslu, že stimuluje utváření nových forem, zpětná vazba struktur biologických je pasívní — toliko zvýhodňuje některé z forem existujících nebo vznikajících náhodně, srov. Romportl, 1989b, pozn. 20).
[22] Eibl-Eibesfeldt (1970) dokonce rozlišuje v rámci etologie nejen behaviorální morfologii, založenou na srovnávání chování, ale i behaviorální fyziologii, založenou na analýze a stanovení kauzálních vztahů.
[23] Determinanty vývoje ovšem musíme v genetickém spektru (jímž rozumíme nejen řetězce nukleových kyselin) hledat sub specie identity v kontinuitě (mohou totiž prodělávat mutace nebo i takové metamorfózy, které radikálně mění jejich funkční specifičnost).
[24] K nim se v určitých případech druží obligátní spoludeterminanty vnější — v etologii např. při obligátní edukaci (srov. výše a dále Romportl, 1989b), ale i při genezi některých útvarů somatických (běžné jsou také v říši rostlinné — teplota např. spoluurčuje charakter květu, vegetace aj.).
[25] Kapacitou systémů rozumíme souhrnně spektrum jejich vývojových možností (alternativ) a zároveň šíři jejich adaptability. Oba faktory nutno sice rozlišovat, ale žádný z nich není sám o sobě dostatečným ukazatelem pokročilosti systému. Systém geneticky otevřený, ale omezený funkčně nelze považovat za vyspělý, stejně jako systém funkčně širokospektrální, avšak vývojově bezperspektivní.
[26] Evolučním pohybem rozumíme změny odehrávající se po výše zmíněných osách evoluční variability, srov. pozn. 8. Ohniska evolučního pohybu nehodnotíme v zorném úhlu kauzálním, nýbrž teleonomickém (termín a pojem J. Monod, 1971). Pohlížíme na ně jako na činitele kontrolující nerovnováhu systémů i její orientaci a zajišťující tak konvergování systémů k limitám, které jsou proměnné jen v jistých mezích. Toto směřování k limitám připomíná v mnohém tíhnutí termodynamických systémů k entropii, a proto lze vývojový pohyb vyjádřit řadou formálních prostředků z modelového repertoáru termodynamiky (např. Layzer, 1975, 1977 a řada jiných). V souvislosti s evolucí živých organismů se zvláště mluví o specializovaném kanalizovaném uplatňování obecného principu druhého termodynamického zákona. Existuje více způsobů jak transponovat termodynamické zákony do sféry evolvujících subjektů — na straně jedné se setkáváme např. i se skutečnou energetickou kalkulací živých systémů, na straně druhé např. zase až s transponováním nejčistších abstraktních schémat (modelů).
Slovo a slovesnost, ročník 51 (1990), číslo 3, s. 201-209
Předchozí Marie Těšitelová: Karel Čapek a jazyk
Následující Alois Jedlička: Česká teorie spisovného jazyka ve vývojových souvislostech lingvistického myšlení
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1