Sté výročí založení Mezinárodní fonetické asociace a otázky fonetické transkripce

Jaroslava Pačesová

[Rozhledy]

(pdf)

Сотая годовщина основания Международной фонетической ассоциации и вопросы фонетической транскрипции / The 100th anniversary of founding of the International phonetic association and the problems of phonetic transcription

Statut a budoucnost Mezinárodní fonetické asociace (International phonetic association — dále IPA) patřily k nejdiskutovanějším otázkám na 11. mezinárodním kongresu fonetických věd (Tallin, srpen 1987; srov. SaS, 50, 1989, s. 344—347). Diskuse byla nepochybně vyprovokována zprávou, kterou vydali pro členy společnosti její nový prezident Peter Ladefoged a tajemník Peter Roach jako reakci na nezřídka proklamovaný názor, že tato vědecká organizace splnila své poslání tím, že vytvořila a zavedla systém znaků mezinárodní fonetické transkripce. Někteří badatelé sice její existenci dosud uznávají, její činnost však vidí pouze v promulgaci mezinárodní fonetické transkripce. Prezident Ladefoged je však přesvědčen, [244]že tato organizace své postavení profesionálního sdružení fonetiků neztratila, avšak předmět jejích výzkumů je dnes podstatně jiný. Dnešní fonetik již dávno není jen člověkem, který je schopen auditivně rozlišovat a orálně produkovat nejrůznější hláskové odstíny, popř. je foneticky přepisovat: je badatelem, který musí ovládat celý proces řečové produkce a percepce a který pokládá za samozřejmé, že hlásky řeči tvoří médium mluveného jazyka, a proto cílevědomě spojuje své výzkumy s více či méně příbuznými vědními disciplínami. O to náročnější je pochopitelně poslání dnešní a budoucí Mezinárodní fonetické asociace.

Každá vědecká společnost nicméně stojí a padá se svým časopisem, který ji reprezentuje. A tady nelze nepřiznat, že vydávání oficiálního časopisu Mezinárodní fonetické asociace Journal of the international phonetic association (který nahradil původní Le Maître phonétique) v posledních letech značně stagnovalo. Jednou z příčin je nepochybně skutečnost, že vedle tohoto časopisu existují dva další, čistě fonetické: Journal of phonetics a Phonetica. Kromě toho mnoho přispěvatelů raději publikuje v časopisech lingvistických. Najít atraktivní náplň a zajistit vysokou odbornou úroveň i plynulou distribuci oficiálního časopisu IPA se v poslední době pokouší nový editor Anthony Bladon. V r. 1987 připravil jeho jubilejní výtisk, který by měl zahájit inovovanou sérii, vycházející dvakrát ročně a přinášející erudované informace o životě jak Mezinárodní fonetické společnosti, tak o všech odvětvích fonetických věd spolu s transkribovanými ukázkami různých jazyků.

Druhým, neméně závažným úkolem, který si současný výkonný výbor IPA vytyčil, je revize mezinárodní fonetické abecedy. Je nesporné, že dnešní systém transkripčních znaků je zastaralý: vyskytují se tu znaky, které již nenacházejí uplatnění, a naopak, chybějí znaky k vyjádření hlásek vznikajících v jazycích nově. Mezinárodní fonetická asociace se obrátila na své členy s žádostí o náměty a připomínky, jež by se měly řešit na stránkách jejího inovovaného časopisu. Jejich zpracováním byly pověřeny Marion Shirtová z oddělení lingvistiky a fonetiky univerzity v Leedsu a Caroline Hentonová z univerzity v Kalifornii. Východiskem se mělo stát zjištění, kdo a k jakým účelům dnes fonetické transkripce užívá. Obecně se přijímá názor, že fonetické znaky jsou nositeli jistého významu — přičemž některé rysy jsou důležité pro bádání v lingvistice a v patologii řeči, pro počítačové zpracování řeči, pro výuku jazyků a popis dialektů, pro identifikaci hlasu v kriminologii apod. Vědních oborů, které pro své výzkumy potřebují fonetickou transkripci, je celá řada. Všechny používají znaky mezinárodní fonetické abecedy, v podstatě té, která byla Mezinárodní fonetickou asociací přijata před 100 lety; podle potřeby byla doplňována znaky specializovanými pro tenkterý obor. Jak má IPA postupovat, aby novelizovaná mezinárodní abeceda splnila požadavky tak značně různorodé?

Jedním ze základních předpokladů je — podle P. Ladefogeda — uznat skutečnost, že většina těch, kdo transkripce používají, nejsou fonetikové. Svým způsobem se o fonetiku zajímají, většina z nich však chápe transkripční systém jen jako nástroj. Fonetik podle nich musí zajistit, aby transkripční systém svou kvalitou uspokojil potřeby „spotřebitele“. To předpokládá jednak jasně vymezit potřeby ryze fonetické, jednak respektovat potřeby jiných organizací, jako jsou např. národní a mezinárodní asociace zabývající se lingvistikou, patologií řeči, metodikou výuky jazyků, akustikou apod. Neméně závažným předpokladem je uznat postulát, aby ruku v ruce s plánovanou revizí fonetické abecedy šla i revize teorie fonetiky. Nejde tu jen o to, jaké znaky bude fonetika nadále používat. Daleko nesnadnější je rozhodnout, co mají transkripční znaky popisovat, a zvolit kategorie, které mají být těmito znaky reprezentovány. A právě zde se opět ocitáme u základního problému, totiž že mezinárodní fonetické abecedy budou používat badatelé v nejrůznějších vědních oborech; např. specialisté v patologii řeči se budou zaměřovat na artiku[245]lační vlastnosti hlásek, inženýři zabývající se komunikačními prostředky na vlastnosti akustické, lingvisté na distinktivní rysy. Zde vznikají první komplikace. Transkripce byla původně navržena lingvisty pro popis hlásek jazyka fonetickými termíny, nebylo tedy cílem stanovit znaky pro všechny hláskové odstíny, jež je člověk schopen produkovat. Avšak logoped či pedofonetik se zajímá také o hláskové odstíny a potřebuje i znaky k jejich přepisu. Základ však zůstává lingvistický, protože vyjádřit jen fonetickou realizaci nejrůznějších hláskových odstínů by stěží přineslo žádaný efekt. Výběr kategorií reprezentovaných v současné mezinárodní abecedě není uspokojivý především z hlediska lingvistického, což je dáno zejména tím, že vznikla z praktických potřeb jazykové výuky, ev. pro záznam málo známých jazyků, nikoliv tedy pro potřebu obecnělingvistické teorie. Proto znaky dnes používané vyjadřují jiné kategorie než ty, které potřebuje současný lingvista. Priorita se dnes připisuje systémům založeným na funkčních popisech distinktivních rysů. Tím se však ještě neřeší otázka, který z takovýchto systémů by byl nejvhodnější pro inovaci systému IPA. Tradiční specifikace hlásek podle místa artikulace, způsobu artikulace, postavení hlasivek a mechanismu dechového proudu je pouze jedním případem. Je však třeba vytipovat další distinkce a ukázat, jaké vztahy mohou mít k tradičním kategoriím. Pochopitelně nelze předpokládat, že by revidovaná verze IPA zavedla zcela odlišné distinkce a naopak že by zrušila všechny distinkce dosud obecně používané.

S tím souvisí i další otázka, kolik distinkcí má soustava obsahovat. Tato otázka se bezprostředně vztahuje ke dvěma prvním zásadám, na nichž byla mezinárodní fonetická abeceda založena, tj.: (1.) používat zvláštní znak pro každou hlásku, která má schopnost v daném jazyce měnit význam slova; (2.) ve všech jazycích využívat stejného transkripčního znaku pro hlásky stejné nebo podobné. První z těchto zásad představuje prakticky jednu z prvních formulací uplatňujících hledisko fonologické. Druhá zásada vychází z předpokladu, že se stejná hláska může vyskytovat v různých jazycích, tj. připouští se, že zvukové rozdíly existující v jazycích nejsou nespočitatelné. Stejně jako v plánu gramatickém lze tedy i v plánu foneticko-fonologickém předpokládat existenci univerzálního souboru fonetických kategorií, který může být definován nezávisle na kterémkoliv jazyce. Obě zásady pak implikují jednak nutnost sestavit takový soubor kategorií, který by umožnil vyjádřit všechny možné opozice existující v jazycích, jednak nutnost konfrontovat zvukové rozdíly v různých jazycích a zjišťovat, který z těchto zvukových rozdílů má v tomkterém jazyce funkci distinktivní. Vycházejíce z těchto principů, dospěli P. Ladefoged a I. Maddieson k názoru, že by pro detailní popis navrhovaný soubor kategorií měl brát v úvahu těchto 17 artikulačních oblastí: bilabiální - labiodentální - lingvolabiální - interdentální - apikálně dentální - laminálně dentální - apikálně alveolární - laminálně alveolární - apikálně retroflexní - laminálně postalveolární - sublaminálně retroflexní - palatální - velární - uvulární - faryngální - epiglotální a glotální. Jejich existence je možná ve všech jazycích, i když ne všechny protiklady založené na nich se zatím podařilo doložit. (Podrobněji viz P. Ladefoged - I. Maddieson, (Some of) The sounds of the world’s languages. UCLA working paper in phonetics 64, 1986.) Uvedení autoři např. ukazují, že indoárské jazyky (Hindi) mají retroflexní okluzívu, při jejíž fonetické realizaci hrot jazyka provádí závěr v oblasti alveolárního výstupku. Drávidské jazyky (např. malajština) pak mají retroflexní okluzívu, při jejíž realizaci hrot jazyka provádí závěr na tvrdém patře. Artikulační rozdíl mezi těmito dvěma okluzívami je vnímatelný auditivně. Nemusí být využíván k tomu, aby rozlišoval význam slova; není však teoretický důvod, proč by tuto funkci zastávat nemohl. Jsou však i daleko markantnější příklady: konfrontace fonetických realizací fonémů britské a americké angličtiny ukázala, že přibližně 90 % britských mluvčích realizuje frikativu /θ/ addentálně, zatímco 90 % kalifornských mluvčích interdentálně. Má tedy inovovaná mezinárodní [246]fonetická abeceda zavést znak, který by vyjadřoval rozdíl mezi realizací addentální a interdentální, nebo pouze konstatovat dvě subkategorie v rámci jediné kategorie a nepřisuzovat uvedeným konsonantům distinktivní funkci? Zásadně je třeba rozhodnout, zda to, že jazyk nevyužívá jistý hláskový pár kontrastivně, je prostě jev čistě náhodný nebo zda je tato opozice v jazyce zcela vyloučena.

Navrhovaný počet 17 artikulačních oblastí je pro běžnou praxi nepochybně abundantní. Např. málokterý fonetik potřebuje znak pro lingvolabiálu. Nicméně mezinárodní abeceda ho musí obsahovat, protože tato hláska tvoří protiklad s labiálou a dentálou, popř. i s alveolárou v některých jazycích běžně užívaných ve Vanuatu. Aby zjednodušil přílišnou detailnost navrhovaného souboru, navrhuje Ladefoged některé kategorie sdružovat a artikulační oblasti uspořádat hierarchicky. Tak oblast labiální je nadřazena třem oblastem: bilabiální, labiodentální a lingvolabiální. Artikulační oblast koronální sdružuje celkem 9 oblastí, kde kromě specifikovaného místa artikulace je brán v úvahu i způsob artikulace jazyka. Jde o tyto oblasti: interdentální, laminálně dentální, laminálně alveolární, laminálně postalveolární a palatální (při laminální artikulaci jazyka), apikálně dentální a apikálně alveolární (při apikální artikulaci jazyka), retroflexně postalveolární a subapikálně palatální (při retroflexní artikulaci jazyka). Artikulační oblast dorzální je nadřazena dvěma oblastem, a to velární a uvulární, artikulační oblast radikální pak rovněž dvěma oblastem, a to faryngální a epiglottální. V oblasti laryngální se jediné specifické artikulační místo označuje termínem glottální. Je-li navrhovaný soubor fonetických kategorií vyčerpávající, nelze zatím rozhodnout.

V neposlední řadě je pak úkolem Mezinárodní fonetické asociace dosáhnout shody v návrzích nových, resp. inovovaných transkripčních znaků (např. v označování bilabiální vibranty znakem IBI, popř. sjednotit existující způsoby přepisu tam, kde se k označení jediného fonému užívá více znaků (např. tiskací a psací g pro foném /g/), a konečně dořešit otázku, zda je vhodné používat ve fonetickém přepisu diakritická znaménka. V této souvislosti je třeba připomenout, že jednou ze zásad IPA bylo nepoužívat diakritická znaménka, protože jsou náročná pro oči a ztěžují čtení. Nelze však nepřipomenout, že tato zásada byla reakcí na praxi 19. stol., kdy jediný znak byl doplňován celou řadou diakritických znamének. Dnes je běžné použít maximálně jedno diakritické znaménko pod znakem a jedno nad znakem, takže námitka o náročnosti při čtení odpadá. Jako klad se naopak vyzdvihuje, že diakritická znaménka signalizují vzájemnou sounáležitost a podobnost mezi hláskami charakterizovanými fonetickými vlastnostmi. Přitom se však neřeší otázka, kdy dvě podobné hlásky v různých jazycích mají být pokládány za pouhé hláskové odstíny a kdy představují hlásky dvě. Co se zdá cizinci jako zanedbatelně malý zvukový rozdíl, může být pro rodilého mluvčího rozdílem naprosto jasným.

Diakritika mají však další výhodu: je možno jich používat jak na psacích strojích, tak na počítačích, navíc velmi efektivně. S jedním diakritickým znaménkem na mrtvé klapce lze tu podstatně rozšířit řadu transkripčních znaků. Zastavme se však u otázky týkající se přepisu na psacím stroji. Mezinárodní fonetická abeceda byla navržena a přijata před hromadným užíváním psacích strojů a Mezinárodní fonetická asociace je dosud kritizována za to, že neuznala za vhodné nabídnout odborné veřejnosti takové transkripční znaky, které by mohly být psány na psacím stroji. Musíme si jen přát, aby IPA nepřehlédla potřeby počítačové kompatibility. Problémy nepochybně vzniknou v souvislosti se zaváděním různých druhů počítačů i jejich programového vybavení. Ladefoged pracuje s počítačem Macintosh a prostřednictvím Mezinárodní fonetické asociace nabízí kompletní programy vhodné pro fonetické účely včetně fonetické transkripce. Přijetí a rozšíření jednotného transkripčního systému by bylo maximálně prospěšné. Vyloučilo by totiž nežádoucí proliferaci nejrůznějších transkripčních znaků. Moderní programování poskytující [247]možnost vytvářet libovolný počet fonetických symbolů i poměrná snadnost rozšiřování prostřednictvím laserové tiskárny takovou proliferaci přímo provokuje.

Z toho, co tu bylo řečeno o fonetické transkripci a její inovaci, vyplývá, že celá řada otázek s tím spjatých zůstává dosud otevřena, a je proto velmi důležité, aby se do diskuse o chystaných změnách aktivně zapojil co největší počet uživatelů fonetické transkripce. Je žádoucí, aby podali své vlastní připomínky a náměty, a to jak k soustavě dosud běžných i nově navrhovaných transkripčních znaků, tak k celé teorii fonetického popisu. Jen tak lze dosáhnout výrazného zlepšení v jedné z nejdůležitějších oblastí fonetiky, a to jak pro ni samu, tak pro vědní obory, jimž slouží jako disciplína pomocná. Stejně vítané jsou i připomínky a náměty týkající se jiných činností, jež má Mezinárodní fonetická asociace ve svém programu, ať již jde o její spolupráci se stálým výborem pro pořádání kongresů fonetických věd, o vlastní organizační strukturu a skladbu její členské základny v mezinárodním měřítku, nebo o služby, které by měla poskytovat svým členům s cílem přispět k rozvoji fonetiky ve všech sférách jejího působení a ke zvýšení její prestiže.

Slovo a slovesnost, ročník 51 (1990), číslo 3, s. 243-247

Předchozí Oldřich Švarný, Marie Těšitelová: Nad frekvenčním slovníkem současné čínštiny

Následující Ivana Kolářová: Česká kniha o čase ve větě a textu