Česká kniha o čase ve větě a textu

Ivana Kolářová

[Kronika]

(pdf)

Чешская книга о предложении и тексте / A Czech book on sentence and text

Otázce temporálních vztahů ve větě, větných celcích a textu je v současné české i zahraniční lingvistice věnována pozornost v souvislosti s orientací jazykovědců na textovou lingvistiku a se zkoumáním textu jako produktu komunikačního procesu. Z tohoto pohledu jde o časové vztažení textové jednotky k momentu komunikačního aktu a o časové vztahy uvnitř komunikátu.

Zčásti se slovesnou kategorií času z těchto aspektů mimo jiné zabývali: J. Chloupek (Vztažení časů k momentu mluvního aktu. In: Otázky slovanské syntaxe IV/1. Brno 1979, s. 145—150); J. V. Bečka (O relativních a subjektivních časech v češtině. NŘ, 58, 1975, s. 186—195); H. Křížková (Příslovečné určení s významem časové míry ve spojení s dokonavými slovesy. NŘ, 49, 1966, s. 65—73); J. Panevová - E. Benešová - P. Sgall (v monografii Čas a modalita v češtině. Praha 1971; zde jsou detailně vysvětleny pojmy jako základní čas, relativní čas, absolutní čas, důležité pro sledování časových relací v souvětí a textu); J. Hoffmannová (v práci Sémantické a pragmatické aspekty koherence textu. Praha 1983, a Temporální sémantika a text. Linguistica XVI. Praha 1986, interní tisk UJČ ČSAV). Autorka zkoumá, jak časové relace napomáhají zachovat souvislosti uvnitř komunikátu a jak vyjadřují spojení textu s mimojazykovou skutečností. Vyjadřování časových relací není opomenuto ani v učebnicích skladby spisovné češtiny (Kopečný, Šmilauer, Trávníček, Bauer - Grepl a z nejnovějších Grepl - Karlík a 3. díl akademické Mluvnice češtiny); pozornost je věnována časovým relacím v souvětí, vyjadřování času adverbii a adverbiálním určením, v posledních dvou jmenovaných se objevuje vztažení času komunikačního procesu k momentu promluvy.

Studie Josefa Štěpána Čas ve větě a textu (vydala Karlova univerzita, Praha 1987, 152 s.) sleduje, jakým způsobem jsou vyjadřovány časové vztahy na základě tzv. „odrazové sémantiky“ (srov. JA, 16, 1979, s. 65—66). Svůj přístup vysvětluje v první kapitole nazvané „Základní východiska a předpoklady zkoumání času v češtině“. Vymezuje čtyři složky odrazového procesu — vnímání skutečnosti, vnitřní psychické procesy (přechod subjektivní činnosti realizované původně ve vnější formě do vnitřní roviny), vnější objektivace (tj. zpředmětňování vnitřního vědomí, exteriorizace jazykových obsahů); poslední složkou tohoto procesu je řečové vyjádření obsahů vědomí. V souvislosti s odrazovou sémantikou objasňuje J. Štěpán základní pojem obsahovou kat. času „Kognitivní obsahy nejsou totožné s vnitřními psychickými procesy, ani nejsou jejich výsledkem, jsou výsledkem historického vývoje celé společnosti, aktivním odrazem předmětné skutečnosti. Jsou spojeny nejen s pojmy a se slovy, ale také bez přímého vztahu k nim, srov. ‚vizuální myšlení‘, ‚hudební myšlení‘. Ve vývoji kognitivních obsahů a jazykového systému hrála důležitou roli abstrakce lidstva“ (s. 14). Kategorii času řadí autor do „vyššího patra obecnosti“, neposuzuje ji tedy jen ve vztahu ke konkrétnímu přirozenému jazyku, ale ve vztahu k jazyku vůbec (s. 15).

Ve druhé kapitole podává J. Štěpán přehled literatury zabývající se touto problematikou, zamýšlí se nad možnostmi vyjadřování kategorie času v jazycích typologicky a geneticky odlišných. Poněkud neústrojně je sem zařazena pasáž, která objasňuje pojetí času z hlediska fyzikálního.

Jádrem práce je kapitola třetí, kde autor zevrubně analyzuje systém ztvárňování kognitivních časových obsahů. Pozornost věnuje výrazům, které označuje jako „časové subjekty“ (Ráno už řinčelo ptačím zpěvem), „časové objekty“ (Trávili jsme ten večer v pokoji), „časové atributy“ (Život tehdy byl lepší než život dnes), „časové predikáty“ (je dvacátého pátého), uvádí zde také časové spojky a adverbia. Kapitola je rozčleněna do čtyř subkapitol. V první autor analyzuje vyjadřování časových [249]vztahů ve větě jednoduché, objasňuje „pojmové časové obsahy“ dané lexikálním významem některých slov a gramatickým významem substantiv (např. předložkovými pády substantiv, patří sem také časový instrumentál), rozlišuje je podle toho, jakým slovním druhem jsou vyjádřeny. Obsahy vyjádřené adverbiem třídí autor na základě vztažení k mimojazykové skutečnosti, tj. pomocí otázek kdy, jak často, od které doby apod., v další etapě pak podle délky časového úseku, který označují (hodina, část dne, den, měsíc atd.). Zde jde o originální autorův přístup, který se promítá v termínech „atomární časový obsah“ (vyjádřený jedním výrazem), „molekulární časový obsah“ (je vyjádřený více výrazy). V rámci těchto typů časových obsahů pak vyděluje: základní atomární (molekulární) časové obsahy označující časové úseky, které nejsou blíže určeny časovou mírou, opakovaností, průběhovostí děje (např. v jednu hodinu, ráno, večer, v roce 1983), přibližné časové obsahy (kolem pěti hodin), průběhové časové obsahy (postupem času), neurčité časové obsahy (jednoho úterka), fázové časové obsahy (poslední dobou). Domníváme se, že právě v této části práce tkví její hlavní přínos — v detailní analýze časových vyjádření; v souvislosti s touto analýzou autor ukazuje, jak je kognitivní obsah zapojen do věty např. pomocí předložkových pádů substantiv, pomocí adverbií apod. Analýza je vhodně doplněna příklady. Místy se však v těchto pasážích setkáváme s nadměrným užitím zkratek, které výklad znepřehledňují.

Ve druhé části třetí kapitoly se J. Štěpán zaměřil na vyjadřování časových vztahů v souvětí; upozorňuje na skutečnost, že každá věta v souvětí má svůj vlastní kognitivní myšlenkový obsah. Na rozdíl od věty jednoduché je pro souvětí charakteristický myšlenkový časový význam relativní, časové okolnosti jsou vyjadřovány větami. Autor stanoví čtyři etapy jejich třídění: V první vyděluje časová určení na základě otázek kdy, jak často, jak dlouho, ve druhé etapě rozlišuje relativní časy v rámci jednotlivých časových okolností (současnost, následnost); ve třetí sleduje, jak může být stejný kognitivní myšlenkový obsah vyjádřen souřadnou nebo podřadnou formou, popř. nominalizací části souvětí; ve čtvrté etapě pak uvažuje, jaké gramatické a lexikální významy slouží vyjadřování relativních časů a jaké pojmové kognitivní obsahy (atomární, molekulární) v jednotlivých větách souvětí podporují užití relativních časů.

Ve třetí části kapitoly obrací autor pozornost ke spojení dvou samostatných větných celků a k vyjadřování časových relací mezi nimi. V kontaktním spojení může být jeden větný celek časovým určením druhého, v případě distantního spojení je to nemožné. Vztahy současnosti, předčasnosti a následnosti jsou vyjádřeny gramatickou formou slovesa, popř. časovým výrazem lexikálním. Stejně mohou být vyjádřeny také časové vztahy v textu (viz čtvrtou podkapitolu „Složité souvětí a text“).

Hlavní přínos práce J. Štěpána vidíme ve velmi zevrubné sémantické analýze časových obsahů a lexikálních i gramatických prostředků jejich vyjadřování. Tyto prostředky jsou chápány ze dvou hledisek: z gnozeologického hlediska jako jazyková fixace „odrazové sémantiky“ časových vztahů a zároveň také jako prostředky výstavby výpovědi a strukturace textu. Těžiště práce tkví spíše ve složce významové a vytváří tak předpoklady pro další výzkum větné sémantiky.

Slovo a slovesnost, ročník 51 (1990), číslo 3, s. 248-249

Předchozí Jaroslava Pačesová: Sté výročí založení Mezinárodní fonetické asociace a otázky fonetické transkripce

Následující Aleš Svoboda: O slovosledu svěže a spolehlivě