O slovosledu svěže a spolehlivě

Aleš Svoboda

[Kronika]

(pdf)

A Czech book on sentence and text / About the word-order vividly and authentically

Na počátku r. 1988 (s vročením 1987) vyšla jako 5. svazek Malé jazykové knižnice nakladatelství Academia Knížka o slovosledu (160 s.) z pera dlouholeté vědecké pracovnice v oblasti kvantitativní lingvistiky Ústavu pro jazyk český ČSAV a autorky detailního pojednání o aktuálním členění a slovosledu v akademické Mluvnici češtiny Ludmily Uhlířové. Knížka je určena široké čtenářské veřejnosti; svým obsahem i metodickým zpracováním je jedním z nejlepších příspěvků k obrodě mathesiovské popularizační tradice. Uhlířová vychází z příkladů, které jsou živým odrazem současného jazyka, a na nich prezentuje problémy českého slovosledu. Je sympatické, že v duchu moderní jazykovědy — a tím i v duchu pražské lingvistické školy — tyto problémy řeší ne jako černobílou dichotomii správného a nesprávného, ale jako projevy tendencí, které směřují ke zvýšení komunikativní, mentální, expresívní i estetické funkce jazyka. U příkladů představujících odchylku od běžného úzu nebo u příkladů protichůdných k sou[250]časným tendencím nabízí autorka řešení alternativní. K nim se pak váže praktické poučení či doporučení a nezřídka i prognóza dalšího vývoje. Z metodologického hlediska stojí za zmínku také to, že nároky na čtenáře v průběhu četby recenzované práce systematicky stoupají a že jednotlivé kapitoly na sebe důmyslně navazují.

V první kapitole „Slovosled a slovosledná norma“ autorka výstižně charakterizuje obsah následujících kapitol takto: „Soustřeďujeme se … na to, co se v českém slovosledu osmdesátých let dvacátého století děje, jinak řečeno na jeho vývojovou dynamiku. Ráda bych se spolu s vámi, milí čtenáři, pokusila udělat jakousi inventuru toho, co je v současné slovosledné normě (tj. v „souboru zákonitostí kolektivně pociťovaných jako závazné“, jak praví definice) nové, i toho, co do normy teprve proniká, popř. toho, co zůstává — zatím (?) — za jejími hranicemi, a konečně i toho, co se sice v úzu vyskytuje, ale co nemá šanci se do normy nikdy dostat. Nehledejte v knížce rozbor „vzorných“ příkladů, ba ani obecný popis pravidel českého slovosledu. Ten, pokud jste jej snad pozapomněli ze školy, najdete ve všech českých mluvnicích (viz seznam literatury na konci knihy). Nám půjde zejména o to, co v mluvnicích a další kodifikační literatuře systematicky vyloženo nebývá, tedy spíše o slovosled „za školou“ “.

Druhá kapitola se týká slovosledu ve jmenné skupině. Vychází ze základního pravidla o poloze přívlastku a podrobně se zabývá přívlastkem vyjádřeným přídavným jménem, podstatným jménem (hokejista profesionál), jmennou skupinou s opěrným jménem (osvěžující nápoj džusového charakteru), neohebným slovem (safari park), dále se zabývá rozvitými přívlastky (se zvláštním zřetelem k neshodným typům: Pořadatelé závodu uvažovali o osm okruhů delší trati), vedlejšími větami přívlastkovými, volnými přívlastky, neshodnými přívlastky a konkurencí shodného a neshodného přivlastňovacího přívlastku; a to vše z hlediska dynamiky vývoje a prosazování moderních tendencí.

Třetí kapitola „Od slovosledu jmenné skupiny k slovosledu celé věty“ je spojovacím článkem ke kapitole čtvrté „Poloha slovesa“. Uhlířová zde dovedně skloubila Mathesiovo obrazné chápání slovesa jako „okna, jímž proudí do české věty jasné světlo“, s moderním sémantických pojetím slovesa jako „vrcholu“ (generativního) stromu, s přechodovou funkcí slovesa i s vysokou mírou jeho stability v aktuálním členění. Zvláštní pozornost věnuje i rozloženým slovesným vazbám, (provádí se kontrola plnění plánu) a infinitivům.

V páté kapitole o poloze příslovcí zdůrazňuje autorka rozdíl mezi příslovci, která fungují jako slovesné přívlastky (Někteří lidé se bláhově domnívají, …), a příslovci větnými (…, že hodně cizích výrazů vypadá v jejich řeči vzdělaně). Výstižně též vysvětluje rozdíl mezi kvalifikační a komentující funkcí příslovci typu jasně, rozhodně. Na tento výklad organicky navazuje pojednání o aktualizačních částicích (převážně, hlavně, stejně, dokonce apod.) v kapitole šesté.

Sedmá kapitola pojednává o základní a příznakové poloze příklonek, o jejich poloze ve vedlejší větě spojkové a v konfrontačním souvětí i o vzájemném postavení několika příklonek. Velmi pěkně jsou vysvětleny jejich funkce v aktuálním členění, jejich vliv na významové posuny v rámci věty, jejich delimitační role i jejich vývojové tendence.

V průběhu osmé kapitoly „Téma a réma“ čtenář zjistí, že prvních sedm kapitol bylo důmyslnou praktickou přípravou pro teoreticky náročnější výklady o scéně a perspektivě, o výstavbě tematické části věty, o funkci podmětu v aktuálním členění, o výstavbě rematické části věty a subjektivním pořadu. Jako v předcházejícím textu, tak i zde Uhlířová neshrnuje pouze dosavadní poznatky, ale přispívá zcela originálními myšlenkami (viz např. prosté vysvětlení nepříznakovosti subjektivního pořadu v prvních větách novinových či rozhlasových zpráv (s. 138)) a neotřelými způsoby k osvětlování problémů.

Devátá kapitola „Větosled“ tvoří spojovací článek ke kapitole desáté „Od věty k textu“. Tato závěrečná kapitola je zároveň teoretickým i praktickým úvodem do textové lingvistiky, čímž se Uhlířové podařilo ukázat, že i v takovém textovém útvaru, jakým je kniha, se jeho réma může stát tématem (východiskem) textů dalších. Poznámka na závěr je věnována obsahovým a terminologickým vztahům k třídílné akademické Mluvnici češtiny. Kniha o slovosledu je opatřena výběrem z nejdůležitější literatury všeobecné i speciální.

K vědecké charakteristice Knížky o slovosledu rozhodně patří velký rozsah výchozího [251]jazykového materiálu, který je pak spolehlivou základnou pro výběr příkladů v textu. (Jak příklady, tak protipříklady jsou nejen páteří výkladu, ale i jeho vtipným doprovodem: Všechny děti se bojí psa našeho souseda, který je nemá rád a štěká na ně. Úplety ocení i ženy, které rády šijí. Jelikož jsou mimořádně poddajné, …) Uhlířová se neomezuje jen na jazyk psaný, ale dává stejný prostor jazyku mluvenému. To jí také často umožňuje nenásilně postihnout dynamiku vývoje daného jevu. Od historické poznámky obvykle přechází k současnému stavu a od něj k prognóze založené na současných tendencích. Tento dynamický přístup je nezřídka rozšířen o stručné — i pro laika pochopitelné — srovnání s jinými slovanskými, popř. neslovanskými jazyky. Velká sčetlost v odborné literatuře nebrání autorce v tom, aby se dovedla přizpůsobit méně zasvěcenému čtenáři a aby v duchu mathesiovské tradice vysvětlila problematiku novinářsky svěže a vědecky spolehlivě. (Příkladem budiž použití jednoduché Mathesiovy terminologie při aplikaci poměrně složitého pluripartitního přístupu k aktuálnímu členění, jak jej rozvíjí tzv. brněnská škola.) Jestliže Uhlířová byla schopna vedle rozsáhlých vědeckých kapitol v akademické Mluvnici češtiny napsat i Knížku o slovosledu tak, jak ji napsala, prokázala tím vysoké odborné mistrovství. Mathesiovsky důstojně tak přispěla k postupnému zaplňování mezery v popularizaci výsledků bádání o obecném jazykozpytu vůbec a o češtině zvlášť.

Slovo a slovesnost, ročník 51 (1990), číslo 3, s. 249-251

Předchozí Ivana Kolářová: Česká kniha o čase ve větě a textu

Následující Václav Blažek: Americké sympozium o jazyce a prehistorii