Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O původu jména Čech

Z. Koranda (= Záviš Kalandra)

[Články]

(pdf)

-

Ale že jich starostě Čech diechu, proň zemi Čechy vzděchu: to je dobře známá suma nejstaršího výkladu o původu jména Čech. Dalimil v něm vlastně jen překládá do češtiny Kosmovo „quia tu, o pater, diceris Boemus, dicatur et terra Boemia“. Překládá je patrně jen zpět do češtiny, neboť pochybnosti, vyslovené o lidové autentičnosti Kosmova výkladu, jsou sotva oprávněny;[1] jisté je alespoň, že princip tohoto výkladu je všeobecně známým principem etiologických výkladů neklamně lidové provenience.

Je také stejně falešný — jako všechny takové výklady. Lidoví etymologové se vždy a všude cítí být králi nad filology. I zde se suverénně přenesli přes jazykové obtíže a odvozují název kmene Čechů patronymicky od vlastního jména „Čech“, nedbajíce toho, že podobná patronymika mají v češtině vždy koncovku -ici, -tici nebo -ovici.[2] Jak se však osvědčili filologové sami? Dbají snad novější výklady, počínající Dobnerem a Dobrovským, principů zjištěných při tvoření etnických a topických jmen? Velmi málo nebo vůbec ne; v chaotické libovolnosti, předem znemožňující každý metodický postup, byl první kámen všech úrazů, jichž bylo už tolik na cestě za osvětlením původu jména Čechů. Nebylo by věru proč vydávat se ještě jednou na tuto cestu, kdyby na jejím počátku nestála bezpečnější představa o metodě takovéhoto zkoumání.

Všechny dosavadní pokusy o výklad jména Čech vycházejí vlastně bez výjimky z předpokladu, mlčky považovaného za samozřejmý; jak už to častěji bývá, je jeho „samozřejmost“ ve skutečnosti jen próton pseudos našich interpretů. Autoři při[91]stupují k problému, jako by měli řešit případ zcela jedinečný, nikde se neopakující: totiž právě jen případ pojmenování našeho národa.

Jak nesprávné je však takto isolovat tuto otázku, mělo by být zřejmé už z prostého faktu, že jméno historické vlasti českého národa, Čechy, je topickým názvem, jenž se opakuje jak uvnitř jejich hranic, tak i daleko za nimi. L. Niederle správně vytkl tento fakt: „Sám mohu jen upozorniti na to, že jméno Čechy není v slovanské nomenklatuře osamoceno a že vystupuje častěji jako jméno osad po Slovanstvě roztroušených, ba i vod“;[3] bohužel sám nepoužil této zásady k vlastnímu pokusu o řešení problému, ba nevyslovil se ani pro žádné ze starších řešení. V podstatě totéž zdůraznil již W. Bogusławski;[4] není sám však přes to světlejší výjimkou mezi ostatními, protože sám při výkladu pustil se zřetele tento metodologický postulát.

Bylo řečeno, že „definitivní výklad slova Čech zůstává záhadným a tvrdým filologickým oříškem“;[5] avšak nikdy to nebyl jenom filologický oříšek — filologie tu ovšem musí rozhodnout v poslední instanci, avšak teprve po slyšení sociologie, historické geografie a toponomastiky. Vždyť na počátku vyšetřování je situace tak neprůhledná, že nelze ani s jistotou říci, je-li topické jméno Čechy odvozeno od etnického jména Čech nebo je-li tomu naopak. Pro počátek není dokonce nic tak důležité jako potřeba uvědomiti si tuto základní nejistotu, neboť pak se téměř samo vnucuje správné postavení problému: Je-li nutno teprve zjišťovati genetický vztah jmen Čech a Čechy, pak je nezbytno si především uvědomit obecnější principy, uplatňující se při tvoření topických a etnických jmen na vývojovém stupni té společnosti, jež ony názvy vytvořila.

To znamená, že cesta k správnému řešení našeho problému vede branou toponomastiky. Její hlavní metodické zásady lze formulovati takto:

1. je nutno zjistit geografické rozšíření jména jako základ pro zkoumání těch společných rysů takto pojmenovaných míst, které jim mohly dát společný název;

2. je nutno zjistit nejstarší znění etnického i topického jména jako základ pro pokus najít jejich původní význam;

3. je nutno si uvědomit principy uplatňující se při tvoření topických a etnických jmen na daném vývojovém stupni.

Místo podrobnější kritiky dosavadních pokusů o výklad původu jména Čech[6] stačí vlastně konstatovat zcela všeobecně. Dosavadní výklady většinou nedbaly ani jediné z vytčených metodických směrnic; některé dbaly aspoň jedné z nich; ojediněle bylo z nich dbáno dvou, třeba bez dostatečné přesnosti; všech tří nebylo dbáno posud nikdy. Náš pokus chce dbát všech co nejpřísněji ve vědomí, že jen tak lze co nejvíce vyloučit vtíravý moment libovolnosti, na jehož zhoubné následky v toponomastice ukázal už Miklosich.[7]

 

Geografické rozšíření. Výpočet příslušných topických jmen musí být ovšem co možno přesný; proto je záhodno pominout v něm názvy, které mohou [92]svou formou budit pochybnost,[8] a uvést nejprve jen ty, které nejen svým slovním základem, nýbrž i svým tvarem odpovídají názvu země, v níž se usadili Čechové. To jsou tato místní jména.

V Čechách samých: Čechy u Děčína; na Moravě: Čechy pod Kosířem, Čechy u Přerova; na Slovensku: Čechy (Čachovce) u St. Ďaly; v býv. Slezsku: Czechy u Bílska; v Haliči: Czechy na Dunajci a u Kolomyje; v oblasti velkopolské Czechy v okr. hnězdn., sieradz. a noworadom.; v býv. rus. Pol. Czachy a konečně Čechy, přítok Styru v basénu pripetském.[9]

Pásmo, v němž jsou všechny tyto „Čechy“ lokalisovány, táhne se tedy od Pripetu po obou hřbetech Karpat přes střední Moravu a Slezsko do středních Čech а k výtoku Labe ze země. Toto pásmo má jednotný etnický ráz potud, že leží vesměs v krajích slovanských sídlišť; to samo už důrazně svědčí proti interpretacím, které hledaly pro jména Čech a Čechy neslovanskou etymologii[10] a opravňuje nás považovati je za slovanská. Uvidíme později, že mají ještě i jiné společné znaky, neméně důležité.

Původní znění. Totéž topické jméno se objevuje v oblasti západoslovanské ve dvojí formě: Čechy a Čachy; v téže dvojí podobě se vyskytuje i etnický název Čech a Čach v pramenech ruských. Výslovně to konstatoval nejprve Sobolevskij: „Vedle obvyklého etnografického označení Čechъ znají staroruské teksty také tvar Čachъ. Novgorodská první kronika, podle tekstu z 15. století, nazývá místo Svjatopolkova úmrtí ‚mežu Čachi i Ljachi‘.“ A forma Čachi vyskýtá se v nich i jinde.[11] Totéž střídání e s a je i v řadě topických názvů, které mohou být odvozeny od kmene Čech; tak se píše české jméno Čechovice v starých dokladech též Čachovice, Čechov též Čachov,[12] charv. Čahovići, stpol. Czachów.[13]

Zde se pak sama sebou klade otázka, jejíž důležitost nelze podceňovat: Je třeba předpokládat společné východisko jiné pro obě formy či je jím jedna z nich? Tvary s - a - i na území polském a snad charvátském vylučují předpoklad, že by rus. Čachъ mohlo vycházeti z dublety s nosovým ę.[14] Zbývá jediná možnost, chceme-li dojíti k podobě jediné jako východisku: pokládat podobu s - a - za starší, z níž teprve vznikla podoba s - e -.[15]

Topické a etnické jméno. Podat nejprve svůj vlastní výklad o původu jména Čech a potom odtud — právě jen odtud — činit dalekosáhlé dedukce o tom, jaké principy se uplatňují v etnickém a topickém názvosloví starých Slovanů, to je pohodlný způsob nahrazující ve většině dosavadních pokusů metodický postup. [93]Není divu, že přitom naši předkové obyčejně dopadnou špatně. Tak na př. Sutnar podpírá svůj výklad Čech „člověk“ úvahou o tom, jak se prý „v odlehlých těch dobách jistě nadmíru nejasně rýsovaly odlišné znaky kmenové, jichž ostatně by nebyl vystihl původní člověk, vyzbrojený ovšem ještě malou bystrostí postřehu.“[16] Každý historickotopografický slovník se svým bohatstvím jasně diferencovaných názvů dokazuje pravý opak; ale to bohužel nevadilo Novotnému, aby nepovažoval právě tento filologicky i toponomasticky stejně pochybený výklad za „nejpřirozenější“.[17] Je-li opravdu „nejpřirozenější“, kde jsou národy, které samy sebe pokřtily podle apelativa, znamenajícího „lidé par excellence“? Některé starší výklady se tu spokojovaly dvěma či třemi problematickými kombinacemi. Nyní shledává Jakobson další doklady pro podobné tvrzení;[18] jeho doklady jsou vzaty od Korjaků, Eskymáků a Giljaků. Mohou však příklady, čerpané z etnické nomenklatury loveckých kmenů nejzazšího severu, být vskutku směrodatné při výkladu kmenového názvu ze zcela jiné kulturní oblasti a zcela jiného vývojového stupně? Troufám si to popírat; i pro etnická jména platí, co s oprávněným důrazem vyslovil o topickém názvosloví zakladatel moderní toponomastiky J. J. Egli jako její základní thesi: „Toponomastika jako plod duchovní svébytnosti národa nebo doby je zrcadlem jak kulturního stupně, tak kulturního zaměření jednotlivých kmenů.“[19]

Stupeň a ráz kultury starých Slovanů v době, kdy vznikla jejich kmenová jména, je třeba charakterisovat jako kulturu gentilní společnosti primitivních pastevců a zemědělců; jejich místní názvosloví dokonale odpovídá tomuto vývojovému stupni a jejich etnické názvosloví nemá jediného trochu bezpečnějšího dokladu pro jméno, odvozené od apelativa s emfaticky zdůrazněným významem „lidé“. Je tedy třeba dojít k prokazatelnějším představám o skutečných principech slovanského názvosloví topického a etnického, z nichž jedno nelze odtrhávat od druhého.

První z nich rozdělil Miklosich ve svých studiích o slovanských místních jménech do dvou hlavních kategorií: „Místní jména se zakládají buď na jménech vlastních, označujících osoby, nebo na apelativech.“[20] Každá z těchto kategorií má pak dvě velké třídy; v kategorii názvů, odvozených z osobních jmen, jsou to formy patronymické a tvary nepatronymického typu. První jsou jména celých rodů, jež dala název jejich nejstaršímu nebo hlavnímu sídlišti (později v neživotné formě akusativ vzat za nominativ), na př. Ľutoměřici — Ľutoměřicě. Druhá jsou — jak už správně tušil Palacký[21] — původně jmény rodin a rodinných skupin, postupně se diferencujících z rodů a zakládajících si nové osady; zde vzniká topické jméno bez patronymické koncovky buď z vlastního jména některého čelného představitele nebo z přezdívky; tak na př. Václavové (Václavy), Hlupohlavy. V kategorii topických jmen, zakládajících se na původních apelativech, nutno rozlišit zejména apelativa přírodní a apelativa technická; příslušné topické jméno mohlo z nich vzniknout buď přímo nebo prostřednictvím názvu etnického. Přírodní apelativa dala přímo vznik topickým jménům, jako jsou Vysoká, Záluží, Chlum, Vlčí, Větrník a pod.; nepřímo pak — [94]přes starší název etnický — jménům Vysočany, Zálužice, Chlumčany, Říčany a pod. Z technických apelativ vznikla místní jména Štítaře, Koloděje, Kováře a m. j.; kolonisační technika zanechala své stopy v názvech, jako Mýto, Páleč, Proruby, Klučov, Třebová atd.; za druhově nejstarší z nich lze konečně považovati ty, které jsou odvozeny z primitivních způsobů zemědělského hospodaření: Lada, Úherce, Zhořec a pod.

Pokusíme-li se podle těchto kategorií roztřídit jednak slovanská topická jména a jednak názvy slovanských kmenů, zjistíme především tento nápadný fakt. Kdežto veliké množství jmen osad je odvozeno z osobních jmen vlastních, je z nich odvozeno poměrně velmi málo kmenových názvů; jména založená na původních apelativech u nich převládají. Proti poměrně řidším kmenovým jménům patronymického typu, jako Radimiči, Vjatiči, Dregoviči, stojí převážná většina názvů, jako Nižané, Nižici, Dolané, Drevané, Zachlumci, Lučané, Lužici, Travuňané, Moravané, Sěverjané, Poljané, Polovci, Jezerci, Pomorjané, Črezpěňané a m. j. Zde dal zcela zřejmě teprve určitý přírodní nebo geografický ráz lokality jednotlivým kmenům jejich etnický název.

Už z toho je patrné, jak velikou důležitost má i pro každý pokus o výklad jména etnického a tedy i jména „Čech, Čechové“, historická geografie a její první úkol: rekonstrukce původního rázu krajiny osídlené českým kmenem. Dosud však toho vůbec nikdo nedbal. Mlčky se předpokládalo, že topické jméno Čechy je jaksi samozřejmě mladší než etnický název Čechové. Avšak jestliže někde nelze poznati původní význam kmenového jména tak zřetelně jako u kmenů právě uvedených, neopravňuje nás to k tomu, abychom zapomínali na to, že většina slovanských etnických názvů je docela jasně odvozena od původních přírodních apelativ, takže k nám ze jména kmene mluví charakter jeho sídlišť?

Právě u jména Čech smíme na to zapomínat ještě méně než kde jinde. Především je tu slušná řádka míst rozsetých mezi Pripetem a Labem označených topickým názvem Čechy a sotva lze tvrdit, že všem jim dal jméno kmen Čechů.[22] Naproti tomu je v toponomastice nejvšednějším zjevem, že stejný krajinný ráz dává vznik stejným nebo analogickým topickým jménům; jen podle Sedláčkova Místopisného slovníku historického je v Čechách na př. 30 obcí pojmenováno podle blízkosti borů, 35 podle bukových, 46 podle březových, 58 podle dubových lesů jmény, která pak teprve dala jméno i obyvatelům. Také svým tvarem připomíná jméno Čechy nejběžnější česká pluralia loci, odvozená z přírodních apelativ, jako Hory, Vrchy, Planiny, Lužiny, Luhy, Mokřiny, Úvaly, Žleby, Razsochy, Roztoky, Potoky, Polomy atd., kde všude teprve na základě těchto jmen místních vznikly příslušné názvy obyvatelské.

Přímý poukaz v témže směru máme konečně v okolnosti, které dosud nebylo dbáno, třebaže je dostatečně známa; Dalimil totiž užívá vedle tvaru Čechové v témže etnickém významu i topického názvu Čechy. Tak se u něho čte na př.: chtiechu jej Čechy zabíti; Čechy sě vzpodvihú; vy, Čechy, nemóžete mě vypuditi; mé Čechy s právem mi to učinichu. Gebauer k tomu podotýká, že „tu vlastně jméno země bráno za jméno obyvatelů“. To je nepochybně správné, ale je třeba ještě výkladu. Gebauerova další poznámka, že „v době, kdy plurál jména obyvatelského bral se metonymicky za jméno místní, mohlo se jméno místní vzíti naopak místo jména [95]obyvatelů“,[23] není ještě vysvětlením. V nejstarších dobách se pravidlem bral etnický název metonymicky za název topický. Proč tomu bylo v případě Čechy-Čechové naopak? Nebylo tomu tak prostě proto, že místní jméno „Čechy“ je starší a že jméno jejich obyvatel bylo teprve z něho odvozeno? A to dost obtížně odvozeno, jako je i dnes českému jazyku obtížno vytvořiti příslušná etnická jména z jiných pomnožných topických názvů, jako jsou na př. Požáry a pod.[24]

Definitivní odpověď na otázku po genetickém vztahu mezi etnickým názvem Čechové a topickým jménem Čechy bude ovšem možno dáti teprve ke konci našeho zkoumání; pro jeho metodickou orientaci je však nezbytné předem si uvědomit, že ve všech případech, kdy etnické jméno nelze odvozovat patronymicky od osobního jména, je nutno zkoumat jeho vznik v těsné spojitosti s charakterem krajiny, v níž našel kmen svoji vlast. Protože jméno Čechy není patronymické, je nutno — podle Miklosichova správného rozdělení — hledat apelativum, z něhož mohou vycházeti jména Čechy a Čechové. А kde je máme hledat? Jenom v etymologických slovnících? Mělo by být jasné, že dříve, než se uchýlíme k etymologisování, musíme si rekonstruovat geografický a ekonomický prostor, v němž kdysi žili ti, kdo ještě v názvu své vlasti a svého kmene mohli cítit a chápat jeho původní apelativní význam. Neboť ať bylo toto apelativum jakékoli, nemohlo ležet mimo jejich prostor a jejich čas — tam je musíme hledat.

Rekonstrukce původního prostoru. První soustavný pokus o rekonstrukci původní fysiognomie Čech provedl r. 1912 W. Friedrich.[25] Jeho pokus trpí metodickými vadami, takže jeho výsledný obraz je nutno korigovati především v tom směru, že nejstarší kulturní nezalesněná oblast Čech byla rozlehlejší, než jak ji vymezil.[26] Pokud však jde o náš speciální problém, Friedrich správně konstatuje, že vlastním jádrem této oblasti je onen kraj, kam už Kosmas klade první sídla Čechů v nové vlasti, totiž kraj „circa montem Rip, inter duos fluvios, scilicet Ogram et Wlitavam“. Tento kraj pak charakterisuje Friedrich poněkud sumárně jako „nejníže položenou, nejteplejší a zároveň na srážky nejchudší oblast celých Čech, jež se vyznačuje též svým nedostatkem lesů.“[27] Její geografický a klimatický ráz je záhodno popsat trochu blíže.

Původní sídla českého kmene v nové vlasti leží na závětrné straně kotliny, protékané Ohří a uzavřené na severozápadě Středohořím, na jihozápadě výběžky Džbánu, za Labem na severovýchodě stoupá půda až k vrchovině Lužické. Geologicky patří ke křídovému útvaru, složenému zejména z vrstev písčitého slínu, křemenitého vápence a jílu; jsou pokryty staršími i mladšími naplaveninami, místy také navátou spraší, na okrajových vyvýšeninách proráží někde čedič. Nad touto bezlesou kotlinou, bohatou horkými horninami, udržuje se vyšší teplota, než má okolí; svým ročním průměrem 8·9 °C se řadí mezi nejteplejší kraje celé střední Evropy. Tak zde [96]snadno vzniká místní tlakové maximum, bránící přístupu dešťových mračen. Proto patří tato část země také k nejsušším středoevropským oblastem; roční průměr srážek tu ve středu kotliny nikde nedosahuje 500 mm, kdežto průměr pro celé Čechy činí 680 mm.[28] Nejstarší sídla českého kmene mají tedy semihumidní klima s půdním a vegetačním typem jemu odpovídajícím. Půdy zde většinou patří k středoevropským hnědozemím, na nánosech staršího alluvia a na sprašovitých hlínách vyskytují se i půdy typu černozemního.[29] Vegetace má ráz xerothermní, mezi ostatní pontickou florou nechybí ani flora vysloveně stepního charakteru. Všemi těmito znaky se kotlina mezi dolní Ohří a ohbím Vltavy u vtoku do Labe přiřazuje k velikému evropskému pásmu aridních druhů půdy, táhnoucímu se od jihoruských stepních černozemí přes nížiny Rumunska, Uher, střední Moravy do středních Čech, které tvoří jeho nejzápadnější výběžek.[30]

Nejstarší kmenové Čechy jsou tedy suchou kotlinou, která se klimatickým a vegetačním typem výrazně liší od sousedních krajů: na západě od humidnějšího Žatecka, starého Lucka, na jihu od Kosmovy „silvana regio“ i od zalesněných strání na sev. břehu Ohře a na vých. březích dolní Vltavy a středního Labe.

Nejsou však — jak jsme viděli — jen tyto jediné Čechy; snad celý tucet jiných leží od nich na východ v právě vymezeném pásmu aridních půd. Jsou to vesměs místa v podstatě téhož klimatického typu, vyznačující se proti svému okolí nadprůměrnou teplotou a podprůměrným množstvím srážek. Chceme to blíže demonstrovat aspoň na českých a moravských případech.

V historických Čechách leží osada Čechy nedaleko Děčína (Tetschen), jehož meteorologická stanice naměřila v r. 1933 jen 487,5 mm celkového množství srážek, kdežto už Litoměřice (Leitmeritz) měly v témže roce 519 mm, a průměrnou roční teplotu vypočetla na 7,7 °C[31]. Osada sama leží na nepatrném potoku v malé, nezalesněné kotlince v závětří Děčínského Sněžníku (721 m) mezi nejjižnějšími výběžky Děčínských stěn, jež ji se všech světových stran svírají. Pohled na mapu tu ukazuje obraz oharské kotliny v miniaturním měřítku, který je do klimatické podobnosti dokreslován uvedenými meteorologickými údaji; topické jméno sousedních Podmokel (Bodenbach) se pak svým průhledným významem stará o blízký kontrast.

Týž obraz poskytuje i moravská osada Čechy pod Kosířem záp. od Olomouce. Leží v závětří Babáče (718 m) v nezalesněném, suchém údolí pod lesy návětrných strání Vel. Kosíře (443 m), chráněna se všech stran před dešťonosnými větry. Meteorologická stanice v Olomouci udává pro r. 1933 roční průměr srážek na pouhých 375,9 mm (Přerov 657 mm) a průměrnou roční teplotu na 7,4 °C (průměr Moravy 6,9 °C).[31] Kontrastní ráz sousední krajiny, svažující se na vých. od Kosíře k Moravě a jejím přítokům, vyznačuje topická jména Slatinice, Olšany, Blatec. A v podstatě táž geografickoklimatická situace se zde opakuje 11 km záp. od obce Čechy u osady, jejíž jméno Suсhdol mluví samo za sebe.

Konečně i Čeсhу u Přerova leží v podobně chráněném údolí potoka Moštěnky v závětří vrchů Zahradiska (288 m) a Švédské šance (298 m) v krajině s průměrnou roční teplotou (pro r. 1933) 7,9 °C a 488,4 mm průměrného ročního množství srážek.[31]

Topické názvy Čechy se tedy vyskytují vesměs v jednotném klimatickém pásmu význačně suchého rázu. Na sklonku diluvia, kdy celkové podnebí bylo sušší než [97]dnes,[32] mělo toto pásmo charakter stepi bez souvislejších lesů, které do nich většinou nepronikly ani později, kdy klima už bylo zase vlhčí. Pak zde totiž bránila rozšíření lesa už ruka prvních obyvatelů, kteří si všude v Evropě vybírali za svá sídla především oblasti právě tohoto klimaticko-vegetačního typu, charakterisovaného — zdůrazněme to ještě jednou — proti svému bližšímu nebo vzdálenějšímu okolí menším množstvím srážek a větší průměrnou teplotou.

Etymologie. Teď můžeme otevřít etymologické slovníky, ale ne u če-, čę-! Tam bychom jen bloudili mezi hroby ztroskotaných teorií. Ovšem i u základu čach-, k němuž nás vede předpokládané výše nejstarší znění, doporučuje se opatrnost.

To je nejlépe vidět na případě Bogusławského, který tu upadl do dosti průhledného omylu (Dzieje 2, 78 n.). Domníval se totiž, že topické jméno Čachy je odvozeno od apelativa czachy, sing. czacha i czach, jež znamená ‚kutací jámy‘. Toto czach je však zřejmě jen hláskovou obměnou něm. Schacht, jak vysvítá i z jeho druhé užívané formy czacht, kde je náslovné č střídnicí za š, podobně jako na př. v człap vedle szłap, człapak vedle szłapak. Násilnost jeho výkladu „Čech-horník“, protože prý se v Čechách už před 10. stoletím ve velkých rozměrech dobývaly v dolech rudy, je příliš zřejmá а k tomu ve zřejmém rozporu s jeho vlastním výčtem jiných lokalit téhož jména v místech, kde přesto nebylo po žádných šachtách nikdy ani památky.

Co však uvádí pod tímto základem čach- Bernkerův Slav. etymol. Wörterbuch? Zde čteme:

čachnǫ, čachnǫti - rus. čachnuť, ‚vysýchat, hubnout‘; dial. ‚vadnouti, schnouti‘; čachlyj ‚vyhublý, hubený, suchý‘; čachotka ‚souchotiny‘; ukr. čachnuty ‚hubnouti, vadnouti‘; čachnyća ‚vyschlost‘; bělorus. čachnuć ‚vyschnouti, vyhasnouti (o ohni v kamnech)‘.

Tento slovný materiál je možno ještě doplnit. Podle Daľova rus. slovníku znamená v ruštině čachlik „slabý člověk“, čachlina „cokoli na vzduchu vyschlého“; konečně čachnica je rus. označením rostliny ‚hvězdnice zlatohlávek‘ (Linosyris villosa a L. vulgaris).

Jaká je to rostlina? G. Hegi o ní uvádí: „se svými úzkými listmi je to vyslovený xerofyt jihoevropskopontického (xerothermního) elementu, který v jihozáp. oblastech svého rozšíření představuje typickou stepní rostlinu.“[33] U Polívky se k tomu dovídáme, že suchomilná Linosyris vulgaris roste i u nás na suchých místech výslunních strání a že oblastí jejího rozšíření je tu střední a západní Polabí, širší okolí pražské, Žatecko-Teplicko, Křivoklátsko-Berounsko, Jičínsko-Boleslavsko, střední a již. části Moravy.[34] Tedy všechno kraje nejstarší kulturní oblasti našich historických zemí, kde suché stepní klima z konce diluvia zabránilo zalesnění.

Tento lexikální materiál je tedy zcela jednoznačný: sémantický význam kořene čach- je „schnouti, suchý — vadnouti, hubený“. O jeho původu předslovanském se Berneker vyslovuje zdrželivě; považuje jej za nejistý, ale uvádí náš základ ve vztah k novohornoněm. hager. K tomu lze pak uvésti Egliho, jenž zaznamenává častá německá topická jména, odvozená od apelativa hagan, označujícího několik druhů ostnatých keřů suchomilného typu.[35]

[98]To je už, zdá se mi, summa dostatečně fundovaného filologického poučení o slovanském kořenu čach-; pouštěti se po příkladu tolika jiných interpretů do problematických kombinací nemáme proč. Něčeho jiného je však zapotřebí: totiž konfrontovat výsledky filologické analysy s výsledky historické geografie.

W. Friedrich soudil, že nejstarší kmenové území Čechů kolem Řípu bylo „snad travnatou stepí, podobnou dnešní uherské“; z jeho výkladu je však patrno, že neměl zcela správné představy o středoevropské stepi.[36] Pro naše účely stačí, podáme-li její synthetický obraz, jak jej načrtl Passarge:[37]

„Na přechodu mezi zalesněným územím a stepí leží úzký pruh přechodný, jenž má znaky obou krajinných pásem a hospodářsky je neobyčejně důležitý. Přicházíme-li směrem od lesnatého pásma, počínají stepi v nížinách, kdežto les pokrývá výšiny. U řek, jakož i na vlhkých půdách různě utvářených proláklin, táhne se však také les. Tím, že stepní nížiny se rozšiřují a splývají, avšak les ustupuje na výšiny, tvoří se přechod k čisté stepi bez stromoví, na níž se nanejvýš vyskytuje porost na březích.“ — Jak se s tímto synthetickým obrazem shoduje ještě i dnešní vzhled kotliny na dolní Ohři, je s dostatek patrné na př. z Prokešova popisu Lounska: „Na stepní období diluvia — na suché pouště provívané ostrými větry — upomínají místy na pláních peruckobitinských navátiny písku a kameny obroušené v ostré hrance. Četná přítomnost stepních rostlin na Lounsku přivoděna je jednak značnou rozlohou teplých hornin, vápenců a čedičů, jednak meteorologickými poměry. Lounsko je kraj suchý. Místa při Ohři a údolní dna Podlesí a Perucka, kudy tekou značné potoky, mají sice dostatek vláhy, avšak ostatní část okresu — a to je jeho většina — odkázána je výhradně na pršky a srážky ovzduší, jichž je pramálo.“[28]

Tuto fysiognomii si nejstarší území českého kmene udrželo od sklonku diluvia, kdy byla všeobecně sušší perioda stepního podnebí vystřídána klimatem naší geologické současnosti. Naši předkové se tu usadili v nejsušší a nejteplejší oblasti Čech.

Ekonomická rekonstrukce. Když koncem 10. století navštívil oblast Čech Ibráhím ibn Jakúb, shledal ji „nejlepší ze zemí severních a nejbohatší na prostředky k živobytí.“ Moderní půdoznalství podkládá tuto starobylou chválu výkladem o tom, jak právě též nejsušší nitro Čech patří k nejúrodnějšímu pásmu středoevropských a východoevropských černozemí, táhnoucímu se sem přes severní okraj Karpat od jihoruských stepí. Výskyt černozemí, pravých i degenerovaných, je ovšem i v nejúrodnější středočeské oblasti omezen; ostatní většina půdy se diferencuje po škále větší humidity nebo naopak větší aridností od perhumidní inundační oblasti Ohře se znamenitými lukami přes permové červenice, dobře udržující vláhu, až po aridní pásma vápenité půdy se suchomilnou květenou a po peraridní polohy na čedičových svazích s florou vysloveně stepní. Tato diferenciace se dobře obráží v pomístním názvosloví kraje, které by s tohoto hlediska bylo možno vystihnouti těmito názvy: Na močidlech; Pomoklina; V luhu; V lánech; V hliništích, Hliniště; Na bělkách, Na běli (kde proráží křídový útvar); Na písku, Na pískách; U skalky, Na kameni.

Který z těchto půdních typů je nejvhodnější pro primitivní zemědělství? Odpověď na tuto otázku dává pro oblast celé střední Evropy zjev, nazvaný německými prehistoriky „Steppenheidephänomen“. Označuje se jím nápadný úkaz, že území s nejhojnějšími nálezy prehistorických sídlišť spadají v jedno s polostepními kraji, a to zejména s těmi, které jsou vedle suchého klimatu charakterisovány vápenitou půdou, zdánlivě hubenou. Výklad tohoto zjevu podal na základě šetření Klap[99]pových a Stählinových R. Gradmann[38] tím, že objevil jeho souvislost s primitivním hospodařením. Na těchto suchých, hubených půdách roste totiž xerothermní vegetace, bohatá na sveřepy (zvl. sveřep vzpřímený, bromus erectus), jež napomáhá hromadění výživných látek v prsti. Zemědělství, neznající ještě hnojení, může tu obnovovati vyčerpanou plodnost půdy prostě tím, že ji po jedné nebo dvou sklizních nechá několik let ležet ladem: vzniká systém polního travařství, který je až do 11. století jediným agrikulturním systémem střední Evropy.

Tak jsou právě suché, vápenité, zdánlivě hubené půdy pro primitivní zemědělce nejvhodnější. Je také především hledali při svém stěhování, na nich se nejraději usazovali, jak svědčí archeologické nálezy. Proto si mohli říci naši slovanští předkové — jako před nimi už mnoho jiných pravěkých kmenů — po příchodu do oharské kotliny: hic optime manebimus.[39] A proto mohla dát celému jejich území topické jméno jeho suchá, na pohled hubená místa. Staré slovanské plurální apelativum pro takové lokality bylo čachy, odvozené od základu čach- s významem „suchý, vyschlý, hubený“: Čachy, pozdější Čechy jsou tedy krajem, jemuž jeho ekonomicky nejvýznačnější charakter vtiskly „čachy“, suché stepní lučiny s nejpříhodnější půdou pro primitivní zemědělství.

 

Rus. čachi i ľachi. Náš lexikální výčet zůstal dosud v jednom bodě neúplný; schválně, protože tu jde o případ sám o sobě hodně nejasný, který teprve předchozí výklady mohou pomoci osvětlit. Slovo čechy, resp. čachy se totiž ještě objevuje v zajímavých lidových úslovích, jednom hornolužickém, druhém ruském. Z horní lužičtiny je zaznamenáno z 18. století rčení: „to su moje čechi i lechi“ ve významu ‚to je všechno, co mám‘. V ruštině, v mluvené řeči archangelské oblasti, se dosud užívá rčení „meždu čachi i ľachi“ ve smyslu ‚ani tak ani tak‘, ‚ani dobře ani špatně‘, ‚bůhví jak‘, ‚bůhví kde‘.

Těchto úsloví si běžně povšimli už leckteří starší interpreti, ale teprve Jakobson jim věnoval patřičnou pozornost. Zdůraznil především, že „v našem případě jde o dvě sémanticky kontrastující slova, která v důsledku svého rýmujícího se znění byla s to vyhrotiti tento kontrast v terminologický protiklad.“[40] V této všeobecné formě je jeho zjištění důležité a nepochybně správné; pochybnosti však začínají tam, kde ve slovech čachi — ľachi spatřuje „dvě stejně utvořená hypokoristika, jež fungovala jako protikladná národní jména: jedno, poněkud lichotivé (čech-čach — ‚člověk zdatný‘), původně se uplatňovalo jen jako vlastní pojmenování sebe samých, druhé, snad trochu výsměšné (lech-ľach — ‚člověk z pustin‘) žilo a šířilo se výlučně jako pojmenování, dané sousedy“. Jsme tu zas u chyby, kterou jsme už na počátku vytkli většině interpretů: jméno ‚Čech‘ se spojuje zase jen s českým kmenem nebo dokonce národem bez ohledu na to, že se tolikrát opakuje v místních názvech několika zemí; [100]totéž platí i o etnickém jménu ‚Lech‘, pro něž — jak ještě uvidíme — uvádí již Miklosich řadu topických paralel nejen z Polska, nýbrž i z Ukrajiny, Ruska a Čech. To, zdá se mi, dvakrát vyvrací Jakobsona. Především je odtud patrné, že slova čech-lech se neobjevila už „od počátku jako rýmová dvojice“, že vůbec nejsou geneticky spolu tak nerozlučně spjata, jak jeho výklad předpokládá, neboť každé z nich se mnohokrát vyskytuje jako topické jméno, aniž je stopy po druhém. A pak dokazuje tento hojný výskyt v podstatě stejných místních jmen, že, ať už vznikla etnická jména Čech a Lech jakkoli, nelze je chápat výlučně jako označení českého a polského národa, ani je uvádět ve výlučnou a přímou souvislost se „skutečným rozdílem obou historických území“; skutečné souvislosti jsou zde širší a všeobecnější.

V některých starých ruských a polských letopisech se rýmuje „Čech-Lech, Čachi-Ľachi“ ve významu nám běžných historických kmenových názvů; ale už i Dalimila má „lech“ ve známém stejném rýmě apelativní význam. Jak je tomu v obou uvedených lidových úslovích? Florovskij[41] věnoval mnoho místa výkladu ruského rčení. Píše důsledně Čachi i Ľachi s velkými písmeny a ani se nezabývá otázkou, zda tu snad přece jen nešlo aspoň s počátku o apelativa; obě slova jsou pro něho jen historická národní jména. Pak ovšem hned naráží na obtíž při výkladu faktu, že toto úsloví, jež by přece v tomto případě bylo svou povahou cizí lidovým zájmům a okruhu lidového myšlení, proniklo do lidového jazyka jako běžné rčení. Není si sice tím zcela jist, přece však se rozhoduje pro možnost, že sem vniklo až z letopisů. Ve skutečnosti mu ani nezbývá možnost jiného výkladu. Lze však opravdu pokládat za pravděpodobné, že by mužíkům z archangelské gubernie mohlo ještě kdysi ve středověku vůbec něco říkat úsloví, vzniklé ze dvou dalekých národů, o jejichž existenci sotva měli tušení? Odpovídá snad lidové mysli převzít mlhavé geografické určení vzdáleného místa do pokladu pořekadel jen pro zvučný rým, který by však zněl nesrozumitelně? A pak je tu pořád ještě analogické rčení z Lužice: tam přece nemohlo přejít z Lavrentijevského letopisu. Vykládat toto „moje čechi i lechi“ etnograficky je pak ještě obtížnější než v ruském případě; v jakém smyslu by byl tu mohl někdo spojovat s českým a polským národem přisvojovací zájmeno?

Zkrátka existence ruského i lužického rčení v běžné lidové mluvě je těžce pochopitelná, dokud přikládáme těmto výrazům význam etnografický; obtíže rázem zmizejí, najdeme-li je ve významu apelativním.

Se slovem ľacha setkáváme se v ruštině v apelativním významu jako s dialektickou variantou k rus. lecha (psanému леха nebo лѣха) a rovněž doloženému jen v nářečích; znamená „záhon, řádku (na poli), pruh, mezi“ a pod.[42] Je to obecně slovanské slovo lěcha, stsl. lěcha „záhon v poli“, které je v čes. lícha (staročes. lécha), pol. lecha atd., a má v základě všude význam stejný jako v ruštině; v horní a dolní lužické srbštině zní lěcha.

Slovo ľachi v lidovém rčení ruském a patrně i lužickosrbské lechi (zapsané v rukopise z 18. století snad nedokonale) je s tímto apelativem totožné. Necháváme zde stranou rozřešení otázky, jak vznikl ruský variant ľacha, nám stačí jeho existence.[42a]

Podobně jako u slova čachy, čechy jsou rovněž topická jména na slovanské půdě, [101]která mohou býti odvozována od tohoto apelativa: v Rusku Ľachi v gubernii vladim., Ľachovka v simbirské, v býv. Polsku Lechovo v okolí hnězdenském, Lechów v okr. częstochovském, Lachowice v Haliči a j., v zemích českých Líchov, Líchovy, Lešetice, Lešov, Lešovice, Lechovice, Lechotice a j.[43]

Co jsme zjistili pro etnické jméno „Čech, Čach“, opakuje se tedy i u „Lech, Ľach“: jeho základem nemusí býti osobní jméno, nýbrž může jím býti apelativum, které se významově opět řadí do kategorie slov, zvláště důležitých pro primitivní zemědělce; značí „brázdu, podlouhlý úzký dílec zoraného pole“ a pod.

Nyní je lze konfrontovat s rýmujícím se čechy-čachy. Rčení „to su moje čechi i lechi“ mohlo v řeči primitivního zemědělce znamenat „to je všechno, co mám“, protože „lechi“ byla ta část jeho půdy, jež byla právě zorána v role, kdežto jeho „čechi“ byla její zbývající, několikrát větší část, v střídavém systému polního travařství právě neobdělaná ve stavu luk, ve stavu, který svou vegetační fysiognomií poskytoval týž obraz travnaté stepi, jak ji první příchozí našli ve význačně suchých oblastech, nejpříhodnějších pro jejich nevyspělou agrikulturu; tak tvořily „čechy“ a „lěchy“ celek jeho nemovitého vlastnictví. A ruské meždu čachi i ľachi mohlo v týchž geograficko-ekonomických poměrech znamenat ‚bůhví kam‘ — což bylo zřejmě jeho původním smyslem, jak je patrno z jeho akusativní formy i z dokladů Daľových[44] — jakousi obdobu našeho „za hory a lesy“, pochopitelnou v stepním prostředí, kde není hor ani lesů. Také bychom je mohli srovnat s naším lidovým ‚do pole širého‘, bylo by jeho určitějším prokreslením ‚mezi pole a luka‘. Je však též jasné, že v tomto kontrastním rozlišení místa je zároveň obsažen i kontrast kvality, kontrast mezi půdou vyčerpanou, tedy horší a mezi odpočatou, tedy lepší; pak se tu v termínech, nejbližších a nejdůležitějších pro primitivní zemědělce v době polního travařství, říkalo „ani špatně ani dobře, ani tak ani tak“, přesně tak, jak je zaznamenáno z lidových dokladů ruských. A je přece mnohem pravděpodobnější, že se toto úsloví dostalo z úst lidu do letopisné literatury, než že by tomu mohlo být naopak. Domnívám se dokonce, že v Nestorovi a v Chronografu má také ještě tento původní smysl, že tam máme chápati „čachi i ľachi“ ve významu apelativním a ne ‚Čachi i Ľachi‘ v etnografickém. Srovnejte jen tyto dva překlady příslušného místa, na př. u Chronografa (1512), kde se bídný konec proklínaného knížete Svjatopolka popisuje buď v podivné směsici morálního pathosu a suchého, mlhavého zeměpisného určení takto: „rozstoupivší se země pozře jej mezi Čechy a Poláky“ anebo v plných, nezlomených tónech mravního rozhořčení takto: „rozstoupivší se země pozře jej bůh sám ví kde.“[45]

Docházíme tedy k tomuto závěru: názvy ‚Čachy‘ i ‚Ľachy‘ jsou apelativního původu — čachy znamenají původně místa stepního nebo téměř stepního rázu; ľachy značí dílce zoraných polí v obecnějším smyslu „zorané pole“. Jejich významový [102]kontrast je odrazem základního kontrastu ve fysiognomii území zemědělsky obdělávaného v polně travařském systému. Tento kontrast, doplňující se v dobře známý celek, byl vhodným materiálem pro tvoření lidových úsloví, která si zde mezi všemi synonymy, jež tu byla k disposici, zvolila ta dvě, která dávala působivou zvukovou asociaci, v lidových obratech oblíbenou.

Lech, Ľасh. Viděli jsme už, že apelativum lěchy-ľachi dalo též vznik mnoha topickým jménům; stojí tyto místní názvy, tak časté zejména v polské topické nomenklatuře, v genetickém vztahu k etnickému jménu Lech, Ľach, jež je známým synonymem pro Poláky? Jeho tvar s koncovým -ch by tomu nasvědčoval; jinak je obtížno jej vysvětlit, ledaže vezmeme útočiště u hypokoristika. Proti tomuto předpokladu by naopak svědčila okolnost, že ruský, litevský a maďarský tvar jména Poláků zřejmě ukazují na tvar jiný s původní nosovkou: rus. ľadьskyj (z lędьskъ), lit. leñkas, maď. lengyel „polský, Polák“.

Je zde tedy dvojí filologická nesnáz, z níž nelze přehlížet nebo podceňovat ani jednu ani druhou stránku. Je-li tu však filologie v nejistotách, pak není nejbezpečnější metodou pouštět se do kombinací čistě filologických, nýbrž je záhodno obrátit se nejprve o pomoc k toponomatice — k těm „nejstarším a nejtrvalejším pomníkům“, které podle W. v. Humboldta samy vyprávějí o osudech dávných národů, jen je třeba rozuměti jejich řeči.

Vedle všech už uvedených topických jmen, utvořených ze základu lěch-, je nutno si všimnout dlouhé řady místních názvů, odvozených od lęd-; jsou to zvláště čes. Lada, jichž se uvádí v českých zemích 14, Ladce, Ladice; také v polských zemích stojí vedle sebe topické názvy obou těchto základních tvarů.

Toto konstatování nás vede k přesvědčení, že v topickém názvosloví jde o dvě paralelní řady jmen, z nichž jedna spočívá na apelativním lěcha (rus. ľachy), druhá na apelativu lędo (plur. lęda); první z nich značí zoraný stav polí, druhé právě neobdělanou, odpočívající, ladem ležící půdu; dohromady tvoří souvztažný pojmový pár z nejběžnější terminologie primitivního zemědělce.

Není tomu stejně i u etnického jména? I tu přece existují dosud vedle sebe tvary s -ch- a tvary s -Nd-, které lze převést na společný původní tvar jen pomocí problematických kombinací, jejichž některé prvky jsou v rozporu se skutečností. Tak zejména pochybené je tvrzení, že Poláci sami sebe nikdy nejmenují a nejmenovali ‚Lachy‘ nebo ‚Lechy‘; pravda je jen, že se tak neoznačují jako celý národ. Zbylo však ještě několik dokladů o tom, že se tak nazývaly některé jeho menší kmenové složky. Tak na př. obyvatelé severových. části okresu limanovského v Haliči sami sebe dosud jmenují ‚Lachy‘ a obecně polští horalé nazývají ‚Lachy‘ svoje polské krajany z nížin.[46] Tímto zjištěním padá jeden ze základních předpokladů Jakobsonovy koncepce: název Lech-Lach nebylo jménem, jehož by pro označení Poláků užívali výlučně jen jinonárodní sousedé.

Niederle — podle vzoru obecně skoro přijatého názoru u linguistů (srov. Bernekerův Etym. Wörterbuch s. v.) — vychází tu rovněž z předpokladu, že etnický název ‚Lech, Lach‘ je odvozen od lędo a staví jej do významového protikladu ke jménu Polák, jehož apelativní původ je jasný. Domnívá se, že „se tím za starodávna [103]zřejmě proti sobě stavěly dvě hospodářsky různě bydlící a žijící třídy: lid, bydlící v polích a pracující na nich, tedy lid rolnický proti lidu bydlícímu na nezoraných porostlinách, v nevzdělané zemi, na ladech — tedy lid, jenž hospodářsky žil jinak, nerolničil, ale více jen lovil a stáda pásl“.[47] S touto teorií lze vskutku souhlasit potud, pokud se opírá o nepochybný kontrast pole—lada; tento kontrast však Niederle nechápe zcela správně a proto jsou i jeho závěry falešné.

Po všech slovanských zemích je rozseto nekonečné množství drobných topických jmen vzniklých z těchto dvou apelativ a označujících lokality nejmenších rozměrů, a to často v oblastech, kde je historicky vyloučeno předpokládat existenci neagrikulturních slovanských kmenů. V kontrastujícím páru ‚pole-lada‘ je tu vždy zachycen se stanoviska primitivního zemědělce obraz jeho bezprostředního okolí: zde — v bližším sousedství jeho osady — obdělávaná půda, střídavě pole a luka; tam — za hranicemi půdy vzaté do obdělávání — půda ještě vůbec neobdělaná, pustá, lada. V jisté době se tento obraz ustálí v topických názvech; pak se původně apelativní ‚pole‘ změní v ‚Pole‘ (po př. adjektivně blíže charakterisovaná) a ‚lada‘ v ‚Lada‘: a tato topická jména jim zůstávají, i když už ‚Lada‘ byla dávno proměněna v obdělanou půdu. Tak je v našich dvou topických názvech zvěčněn velmi starý stav krajiny z doby před tím, než její zvolna se rozrůstající obyvatelstvo vzalo v užívání novou, od nepamětna pustou půdu. V této věci je tedy třeba Niederlovu teorii korigovat; neklamně rolničtí obyvatelé „polí“ nestojí tu proti loveckým a pastýřským obyvatelům „lad“, nýbrž proti obyvatelům stejně rolnickým, ale rolničícím na mladší půdě, na novině, vzaté teprve později pod pluh.

Tento kontrast je tedy podobný jako protiklad čachi-ľachi: neboť „čachy“ jsou významově blízké s lada, a „ľachy“ mohou mít v obou případech jen jeden a týž význam. Pak jsou ‚lěchy‘ synonymem pro ‚pole‘ a Lech, Lach pro poláka; kdežto rus. ľadьskъ, lit. leñkas а maď. lengyel je původně jiným etnickým jménem, odvozeným od jiného apelativa lędo. Lidé osedlí na starší kulturní půdě se označovali jako „poláci“ nebo také „lachové“, lidé z půdy nově obdělané jako „ladští“ a pod.; během doby se jejich apelativní označení proměnila ve tři etnická jména, z nichž pak sousedé převzali do svých řečí buď jedno nebo druhé či třetí, po př. také dvě z nich (jako v češtině) anebo i všechna tři (jako v ruštině).

Podle tohoto výkladu byla slova „lěchy“ а „lędьskъ“ před tím, než přešla v názvy etnické, apelativy a označovala různé vrstvy zemědělského obyvatelstva, odlišující se od sebe především tím, že první z nich byli usedlí na lepší, hned z počátku kultivované půdě, druzí na půdě horší, na níž se začalo hospodařit teprve pak, když k tomu nutil vzrůst populace. Různá hodnota půdy měla ovšem za nezbytný důsledek i sociální diferenciaci společnosti, na ni hospodařící: v tom je, myslím, vysvětlení známého apelativního významu slova „lech“ — jak ho užívá na př. Dalimil — slova, které dosavadní interpreti v této souvislosti raději ani nepřipomínali nebo které všelijak bagatelisovali, protože se nijak nehodilo do jejich výkladů, podle nichž by „lechové“, nejstarší česká zemanská šlechta, byli musili být polonomádskými lovci nebo nuznými pastevci. Ale ve slovinském dialektu se opravdu zachovalo apelativum v původním významu „hoch-pastevec“, což je postava, ekonomicky spjatá s půdou právě neobdělanou, a toto apelativum zní čeh.

[104]Základní vývojová linie je tu tedy tato: od původních přírodních apelativ ‚čachy‘ a ‚lěchy (ľachy)‘ přes topická jména ‚Čechy‘ a ‚Lěchy (Ľachy)‘ k etnickým názvům Čech, Lech, Ľach.

Závěrečným stupněm vývoje čachy-lěchy Čechy-Lěchy, Čech-Lech jsou lidovou etiologií vytvořené a literaturou přejaté postavy patriarchů „bratří“ Čecha a Lecha.


[1] Opírají-li se vůbec o něco, pak je to jen Kristián, ale argumentum e silentio čerpané z Kristianovy legendy, nemůže zde mít ani tu špetku průkaznosti, co jí snad mívá v případech méně problematických.

[2] Jak správně konstatoval už náš první toponomastik Fr. J. Sláma: „Ať slove otec Čechem, nazve se jeho syn Čechovic“ (O jmenách místních v zemi České a Moravské, ČČM 1834, 399).

[3] Slovanské starožitnosti III, 203 v pozn.

[4] Dzieje Słowiańszczyzny pólnocno-zachodniej 2, 1889, 77 n.

[5] P. Váša v ČMM 33, 1909, 310.

[6] Kritisujeme je jen tam, kde je to nezbytně nutno; výpočet dosavadních výkladů — ne zcela úplný — viz u Novotného, České dějiny I, 1, 235n. a u Niederla, Starožitnosti slovanské III, na uved. m.

[7] Die slavischen Ortsnamen aus Appellativen (vyd. A. Leskien a E. Berneker), 191.

[8] Myslím zde na místní jména, jako Čechoves, Čechomez, Čechovice, Čechtice, Čechtín, Čechov, Čechova, Czechowka a j.

[9] Stat. lexikon obcí I—III, 1934—1936. — Niederle, Místopis slovenský. — Dammroth, Ortsnamen Schles. 58. — Niederle, Slov. starož. III, 203. — F. A. Slavík v ČČM 1890, 573. — Kozierowski, Badania nazw topograficznych na obszarze zach. i środ. Wielkopolski a jeho Badania … na obsz. wschod. Wielkopolski, s. v.

[10] Tak zejména Dobner a Obermüller.

[11] Srov. Arch. f. slav. Philologie 1905, 244 a R. Jakobson, Slav. Rundschau 10, 1938, č. 6, str. 13 a literaturu tam uvedenou.

[12] Viz Gebauer, Staročeský slovník, s. v.

[13] Viz Slav. Rundschau na uved. místě, 11 a Rječnik hrvat. ili srp. jeżika, s. v.

[14] Srov. Slav. Rund. na uv. m. 11.

[15] Gebauer (Hist. mluv. 1, 122) uvádí doklady pro přechod staršího а v e i mimo přehlásku (beran, hlesnouti, nejstojte). — Srov. dále připojenou „Poznámku k článku …“, str. 106.

[16] Zbornik u slavu Vatroslava Jagića, 1908.

[17] České dějiny I, 1, 235.

[18] Slav. Rundschau na uved. místě.

[19] Geschichte der geograph. Namenkunde 1886, 409.

[20] Die slav. Ortsnamen aus Appellativen (vyd. A. Leskien a E. Berneker), 191.

[21] Rozbor etymologických místních jmen českoslovanských. ČČM 1834, 418.

[22] Je těžko se uchýliti k výkladu, že snad šlo o pozdní názvy vzniklé teprve podle toho, že se tu uprostřed jinonárodních prostorů usadili Čechové jako kolonisté nebo pod. Tomu odporuje všechno: historická fakta, etnografická a zvl. to, že se aspoň někde udržel starý tvar s - a -.

[23] Hist. mluvnice III, 1, 47 a 90. — Zcela podobně užívá Lavrent. letopis topického jména Sěver v etnickém významu: „… Novgorodci, Poločané, Dregoviči, Sěver, Bužané…“

[24] Podle laskavého sdělení p. říd. učitele Jar. Erpeka z Krhanic se v běžné mluvě kraje netvoří z místního názvu obce Požáry žádné vlastní jméno obyvatel a jen se opisuje výrazy „lidé z Požár“ a pod.

[25] Die histor. Geographie Böhmens bis zum Beginne der deutschen Kolonisation. Abhandl. der k. k. geogr. Gesellschaft in Wien IX, 3 (1912).

[26] Srov. zejm. B. Horák, Sborník č. spol. zeměvědné 1912 a J. Eisner, ČČH 1914.

[27] V uved. sp., str. 52.

[28] Srov. V. Prokeš, Královské město Louny; L. Böhm, Král. věnné město Mělník a okres mělnický, 1892; L. Hons a A. Pfeiffer, Popis okr. hejtm. roudnického, 1897; V. K. Roudnický, Průvodce Roudnicí a okolím, 1900.

[29] Srov. V. Novák, Vztahy mezi podnebím a půdou, 1922 a Jar. Spirhanzl, Půda a podnebí v zemědělské výrobě, 1928.

[30] Srov. E. Ramant, Bodenkunde, 3. vyd. 1920, 601.

[31] Viz Ročenku povětrnostních pozorování sítě St. ústavu meteorologického, 1935 (poslední dosud vydaná).

[31] Viz Ročenku povětrnostních pozorování sítě St. ústavu meteorologického, 1935 (poslední dosud vydaná).

[31] Viz Ročenku povětrnostních pozorování sítě St. ústavu meteorologického, 1935 (poslední dosud vydaná).

[32] K vývoji podnebí pravěkých Čech srov. zejména Jan Filip, Porost a podnebí Čech v pravěku, Památky archeologické 36, str. 180: ,,Celý vývoj pravěkého klimatu Čech postupoval od subarktického chladného aridního klimatu stepního k teplejšímu kontinentálnímu klimatu a konečně k více atlantickému podnebí v období buku a jedle.“

[33] Illustr. Flora von Mitteleuropa VI, 422.

[34] Názorná květena zemí koruny České III, 536.

[35] Nomina geographica, 2. vyd. 1893, 383.

[36] W. Friedrich v uved. sp. 52 a A. Nehring, Über Tundren u. Steppen der Jetzt- und Vorzeit, 1890, 47.

[37] Die Erde und ihr Wirtschaftsleben 2, 1926, 70.

[28] Srov. V. Prokeš, Královské město Louny; L. Böhm, Král. věnné město Mělník a okres mělnický, 1892; L. Hons a A. Pfeiffer, Popis okr. hejtm. roudnického, 1897; V. K. Roudnický, Průvodce Roudnicí a okolím, 1900.

[38] Vorgeschichtliche Landwirtschaft u. Besiedelung. Geogr. Zeitschrift 1936, 379n. — Srov. též jeho Getreidebau im deutschen u. röm. Altertum. — I když byly Gradmannovy teorie novějším bádáním poněkud modifikovány, zůstávají stále solidním základem všeho studia toho druhu.

[39] Srov. k tomu J. Filip v cit. studii str. 182: „V podstatě na les chudé, avšak pro osídlení vhodné musely být oblasti středních Čech kolem Prahy, na sever až k Lovosicku a na západ až na Žatecko, kde nalézáme žluté hlíny diluviální charakteru spraše nebo spraším podobné hlíny s výskytem černozemí, více méně degradovaných, slabě vyluhovaných. Toto území, klimaticky jedno z nejvýhodnějších, bylo podle půdní klasifikace územím stepním, případně pastvinami, a les do něho pronikal jen pomalu.“

[40] Slav. Rundschau na uved. místě; tam i odkazy další.

[41] Čechi i vostočnyje slavjane I, 47n.

[42] Srov. Daľ Tolkovyj slovaŕ velikorussk. jazyka, s. v.

[42a] Srovnej k otázce tvaru ľacha Poznámku k tomu článku na str. 104 n.

[43] Miklosich v uv. sp.; Kozierowski v uved. spisech zde v pozn. 9 s. v. i Stat. st. lexikon obcí I—III, 1934—1936.

[44] Den’ ušol meždu čachi i ljachi „ne znaju kuda“, ves’ den’ meždu čachi i ljachi prošol u menja „bez dela, bez raboty“.

[45] Na věci nic nemění okolnost, že Chronografovi tu byla pramenem Pověst vrěmennych lět, kde se na tom místě čte: i proběže ljad’skuju zemlju, gonim Božiim’ gněvom’, i priběže v pustinu mežju Čjachy i Ljachy. Co se už marně nahledali téhle pustiny. Zbytečně, vždyť Chronografův přepis pustinu klidně vynechává a omezuje se na to hlavní, co chtěl zdůraznit na tyranově smrti: ne že zemřel tam a tam mezi českou a polskou zemí, nýbrž, že sešel záhadně, neví se ani kde a jak. — (Ale Pověst vrěm. let určuje přece zeměpisně už před tímto rčením slovy „ljad’skuju zemlju“ Pozn. red.)

[46] Fr. Bujak, Lud 8, 163 a Ilustr. Encyklopedja Trzaski, Everta i Michalskiego, s. v. — Karłowicz, Słownik gwar polskich, s. v.

[47] Slov. starož. III, 229.

Slovo a slovesnost, ročník 6 (1940), číslo 2, str. 90-104

Předchozí Věra Lišková: Ke komposici a k povaze díla Karoliny Světlé

Následující Bohuslav Havránek: Poznámka k článku „O původu jména Čech“