Poznámka k článku „O původu jména Čech“

Bohuslav Havránek

[Články]

(pdf)

-

Uveřejnili jsme tento příspěvek nefilologův k těžké a stále sporné otázce o původu našeho národního jména, poněvadž se pokouší ji řešiti nově s hlediska jiného než jazykovědeckého, s hlediska historické geografie a oekonomiky a přináší tak zajímavý výklad: název kmene Čechů podle něho vznikl z místního jména a toto jméno z jména obecného, z apelativa. Kdyby řešení toto mohlo obstáti i ve světle kritiky linguistické, mělo by značnou výhodu v tom, že se nepotřebuje utíkati — jako většina výkladů dosavadních — k hypokoristické příponě -cho-, jejíž užití pro tvoření jména kmenového, které rozhodně nevzniklo ze jména osobního, je málo pravděpodobné; tvoří se touto příponou vesměs jména osobní, jako na př. Vach k Václav a pod.[1]

Nemůžeme však přitom mlčky přejíti skutečnost, že tento zajímavý výklad nefilologa má po stránce jazykovědecké velmi slabá místa a že se jeho autor přenáší lehce přes nesnáze filologické, protože si jich není patrně ani plně vědom.

Také spojení kmenového jména Lechů-Lachů s apelativem lěcha (č. lícha atd.) ‚brázda, zoraný dílec pole‘ není nové. Je to výklad už Šafaříkův a Perwolfův. Čteme jej u Šafaříka v Slovanských starožitnostech (II, 414n. ve vydání Jos. Jirečka z r. 1863), kde je spojen ještě s představou lechů-zemanů podle Libušina soudu Rukopisu zelenohorského, a u Perwolfa v Archivu f. slav. Philologie (IV, 1880, str. 64) a v jeho spise „Slavjane, ich vzaimnyja otnošenija“ (II, 1880, str. 109), kde je omezován jen na název Lachů, vyskýtající se u polských goralů. Tohoto výkladu Šafaříkova a Perwolfova se pozdější bádání etymologické zřeklo úplně pro potíže hláskoslovné, které působí. Nelze prostě vyvrátiti jakýmikoli důvody, že staroruský název pro Poláky Ľachy a stejně ani v starší srbštině dobře doložený pro ně název Lehi nemohly vzniknouti hláskoslovně z obecně slovanského slova lěcha (č. lícha atd.). V polštině toto praslovanské obecné jméno lěcha dalo hláskoslovně lecha a ’a v kmenovém názvu Lachů nelze dobře vykládati přechodem starého ě v ’a — jako místo věra je pol. wiara a p. —, protože před ch (souhláskou velární) změna ta nenastala. Jedině dialektické ruské ľacha s významem totožným s rus. lechà mohlo v nářečích silně akajících (jihovelikoruských a běloruských) vzniknouti hláskoslovně z obecně rus. lecha (praslov. lěcha).

Pro ruský název Ľachi a srbský Lehi lze hledati po stránce hláskoslovné jediné společné východisko v slově s nosovým e (Lęchy) а totéž nosové e (ę) je třeba před [105]pokládati v adjektivech označujících ‚polský‘ v staroruském ľadьskyj a v ojedinělém srb. ledjanski, i v litevském a maďarském názvu Poláků, lit. leñkas, maď. lengyel, vysl. lenděl[2]; je v nich dosvědčeno i zřetelným etymologickým spojením s obecným slovem lędo, lędinа (č. lado atd.) ‚novina, půda ještě nezoraná‘. Proto skoro obecně etymologické bádání hledá původ kmenového názvu Ľachy atd. v obecném slově lędo;[3] i když se uchyluje k předpokladům jiným, vždy béře za základ lęd- a předpokládá původní formu s nosovým e, Lęchy,[4] třebaže jde zde o zcela neobvyklý typ tvoření.

Vycházíme-li z takového formy Lęchy, musíme pak nejen polský goralský název Lachy pokládat za slovo přejaté z prostředí ruského — což je dobře možné—, nýbrž nemůžeme pro nedostatek nosovky spojovati s tímto názvem Lęchy latinisované názvy polských kronik Lechitae, Lechia, které se v nich vyskytují počínajíc kronikou mistra Vincencia (Kadłubka) z konce XII. století. Tyto názvy musíme pak buď pokládat za prostý výmysl kronikářský nebo je alespoň — přes to, že jsou to synonyma s názvem ‚Poloni, Polonia‘ — oddělovati od rus. a srb. názvu Ľachy, Lehi a spojovat je jako slovo kronikářem vykonstruované s osobním jménem Lech, hypokoristikem k pol. jménu Leszek, Lestko a pod.[5] Takovýto postup překážku, vzniklou jedině tím, že v pol.-lat. Lechitae, Lechia je e místo čekané stopy polské nosovky, prostě jen pohodlně odstraňuje z cesty, ale nevykládá. Zůstane však vždy nápadné, proč vlastně má být právě toto pol.-lat. Lechitae, Lechia výmyslem kronikářským nebo konstrukcí kronikářskou, když jinak pro Poláky existuje ve východním světě obdobný název kmenový a i na př. ojednělé řecké Λέχοι (u kronikáře Kinnama z 12. století), rumun. Leach, alb. lahjot, tur. leh ‚Polák‘ se beze všeho uvádějí v souvislost s kmenovým názvem dosvědčeným v rus. Ľachi a srb. Lehi.

Nemůžeme zapříti, že výše uveřejněný výklad názvu Lechů-Lachů by tuto záhadu pol.-lat. Lechitae, Lechia řešil: jejich předpokládané, ale nedoložené polské východisko Lechy bylo by hláskoslovně správným reflexem obecně-slovanského Lěchy vzniklého z apelativa lěcha (č. lícha, pol. lecha atd.). Také české slovo lech, doložené u Dalimila, lze hláskoslovně spojovat s původním tvarem s ě, ač za jistých předpokladů může jeho e býti také střídnicí starší nosovky ę. Ale, jak jsme již řekli, rus. Ľachy svou hláskovou podobou vylučuje původ ze slova lěcha. Otázku jediného společného východiska pro název polský (Lechy) a ruský (Ľachi) řešil po stránce jazykovědné nejlépe dosud — přes odpor Brücknerův[6] — R. Jakobson, který předpokládá krácení, typické pro slova tvořená příponou -cho-, dvojí: jednak lechъ (pol. Lechy) z le(Nd)- a jednak lęchъ (rus. Ľachi) z leN(d)-.[7]

Existuje, myslím, přece jediná cesta, jak bylo by možno — s hlediska linguistického — držet s jakousi pravděpodobností výklad výše uveřejněného příspěvku a rov[106]něž i pol. Lechy a rus. Ľachi vykládat z jediného východiska. Naznačuje tuto cestu velikoruské a ukrajinské dialektické ľacha, ľaška s významem rus. lecha (č. lícha atd.) a dial. ľašina významem totožné s rus. ľadina (z praslov. lędina).[8] Z nářečí velikoruských a ukrajinských je zaznamenáno toto ľacha, ľaška a rovněž sloveso ľašiť (ľašyty) místo lešiť ‚rozdělovat pole na brázdy (líchy)‘ i mimo hranice území, kde lze jejich a vykládat pravidelnou hláskoslovnou změnou v nářečích silně akajících, totiž změnou nepřízvučného e а а, а z ukrajinštiny se uvádí dokonce ľacha s přízvukem na první slabice.[9] Dále z bývalé gubernie vladimírské zaznamenané ľašina svědčí pak záměnou -š- za -d- již přímo o kontaminaci slova ľada a lecha (ľicha) v jazycích ruských, kterou nejsnáze vysvětlíme i dialektickou podobu ľacha. Lze se proto domnívati, že vzájemné působení slov lęda a lěcha, která přes svůj podstatný významový rozdíl náleží obě do téhož významového okruhu, nastalo zčásti již v době staré a postihlo slova ta v různém jejich vývojovém stupni z apelativ v jména topická a etnická; dalo tak vznik variantě Lęchy, která se obráží v ruském Ľachi a snad i v srb. Lehi. Tak bylo by tedy možno i pol. Lechy i rus. Ľachi vykládati z jediného východiska a obhájiti s jistými změnami a výhradami i výklad příspěvku zde uveřejněného.

K tomu ještě — zde jen zcela předběžně — upozorňuji na jednu okolnost, dosud nezhodnocenou: bylo by sice možno z uvedených reflexů v balkánských jazycích vysvětlovati řec. λέχοι, jak se děje, a tur. leh prostě ze srb. Lehi, ale nelze tak vyložiti dobře i uvedený název rumunský (dnes již archaistický a lidový) a albánský; obojí tato podoba, rumunská a albánská nejeví také stopy po původní nosovce. Rumunské Leah by se nejsnáze vysvětlovalo právě z tvaru s -ě- (lěchъ), protože dvojhláska ea je pravidelnou střídnicí za slovan. ě[10], ale i tvar rumunský i albánský potřebují ještě podrobnějšího šetření, na jaké zde není místa, aby se osvětlilo stáří a pramen balkánských reflexů tohoto názvu.[11]

Avšak ani kdybychom výklad tohoto kmenového názvu z obecného slova lěcha opustili úplně a drželi se jen dosavadního výkladu z obecného slova lędo, lęda, nebyl by tím ještě vyvrácen výklad kmenového názvu Čechů; ztratil by se ovšem působivý kontrastní významový rozdíl mezi těmito názvy.

Výklad kmenového názvu Čechů z obecného názvu čachy, který přináší tento článek, předpokládá však jednak existenci nikde u Slovanů nedoloženého slova čachy a dále předpokládá zcela výjimečnou změnu a v e v tomto slově, a to prastarou, poněvadž pronikla i do ruských pramenů, kde má právě převahu forma Čechi nad formou Čachi. Všechen materiál staroruský svědčí však spíše proto, že forma Čachi v letopisech je sekundární, vzniklá podle rýmového Ľachi. Zda místní jména na Čach- náleží k témuž základu jako kmenový název Čechů, je věc sporná[12]; mohou konečně míti [107]i a sekundární. Spíše by bylo možné předpokládat dubletní základ čech-/čach- od počátku — s významem, který nám dává autor —; to je sice předpoklad možný, ale nijak zaručený.

Vidíme tedy, že i výklad tohoto příspěvku o původu obou kmenových názvů přes všechnu snahu autorovu o přísně metodický postup, počítá po stránce jazykové s řadou výjimečných a náhodných jevů.

Slovo a slovesnost, ročník 6 (1940), číslo 2, s. 104-107

Předchozí Z. Koranda (= Záviš Kalandra): O původu jména Čech

Následující Jindřich Honzl: Objevné divadlo v lidovém divadle českém a slovenském