Přípitek české zemi a lidu (na konstantinovském sympoziu v Praze 1969)

Roman Jakobson

[Articles]

(pdf)

Тoст чешской стране и народу / A toast for the Czech country and people

Drazí přátelé, paní a pánové,

dovolte ještě mně – starému Ahasvérovi – připojit pár slov k tomu, co řekli oba moji staří přátelé. Skončili jsme konferenci o Konstantinu-filozofovi, který, ač cizinec, přišel do této země, a ona se mu stala osudem. Pro ni vytvořil své obrovské dílo, jí odkázal své myšlenky, jež přetrvaly tisíciletí. Zanikla Svatá říše římská národa německého, zaniklo habsburské mocnářství i Hitlerova „tisíciletá“ říše, které se snažily popřít Konstantinovy ideje, ale ony tu stále jsou, jeho jméno je stále živé a na všecky ty císaře, mocnáře a vůdce si už dnes sotva kdo vzpomene. Osud Konstantinova učení ukázal sílu Slova, trvalost myšlenky. Nikdo ji nezničil a ani by nemohl zničit násilím, neboť je hodnotou jiného řádu. „Moudrost v ní mluví,“ řečeno hlubokými slovy Konstantinovými, a moudrost lze překonat jen větší moudrostí a ničím jiným.

I já se hluboce skláním před dílem Konstantinovým, s nímž se – byť i tisíckrát menší – cítím spřízněn. I já jsem přišel odkudsi z východních krajů do této země a nezůstal jsem chladný a lhostejný k jejímu duchu a tepu, k jejímu životu a osudu. A i mne zřejmě sklátí smrt kdesi daleko na západě – a opět v jiném, cizím kraji. Přesto bych chtěl odkázat své dílo právě této české zemi, bez níž bych je nikdy nebyl mohl vytvořit. Vždyť ono vyrostlo z tradic této země, jejichž velikost jsem si snad – jako cizinec, jímž jsem tu zpočátku byl – uvědomoval trochu více než ti, kdo se tu narodili, vyrostli a jimž se tu prostě jevilo prostým a samozřejmým i to, s čím by se nesetkali nikde na světě.

Ale nemysleme teď na poslední věci, když máme před sebou číše z českého skla a s českým vínem, které tak zachutnalo už Karlu IV. – a to byl nějaký znalec světa! Nuž, pane Bohoušku – Bušku, smočme rty a vychutnejme tento dar zdejší přírody.

Připíjím na krásu české země, která mě uchvátila už skoro před padesáti lety a kterou jsem si mohl znovu připomenout a oživit právě dnes. Ale nejde jen o krásu přírody, ale i o velkou morální krásu lidí, kteří v této podivuhodné zemi žijí. V zemi, kde nyní pracuji, je dnes ideálem ‚úspěšný člověk’ – sportsman nebo byznysman. Já jsem však hrdý na to, že existuje země, a já jí za tolik vděčím, jejíž lid už odedávna ctí výše než moc a majetek památku lidí, které by každý pravý Američan označil za neúspěšné ztroskotance – takových lidí, jako byl Konstantin, který se musel jít ospravedlnit do Říma, ale jehož dílo bylo později stejně zakázáno a knihy jeho žáků spáleny; jako byl Hus, který byl sám upálen, když se odmítl podřídit tomu, co mu vnucovali; jako byl Komenský, který musil po vítězství cizích vojsk, jemuž předcházelo půl roku relativní svobody, opustit svou tolik milovanou vlast. Chtěl bych pozdravit zemi, kde kultura je domovem víc než kdekoli jinde, zemi, která má to, s čím jsem se ještě nikde jinde nesetkal, zemi, v níž obrovská většina lidí samostatně přemýšlí a jen nepatrná hrstka toho není schopna, zatímco jinde je tomu bohužel dosud stále ještě naopak.

Sám se mnohdy podivuji tomu, čím to vlastně je, že právě tato země, ohnisko Evropy, kde se už za Konstantina střetala kultura Východu a Západu s vlastním, domácím kulturním přínosem, zachovala na tak malé ploše tolik obrovských kulturních památek a dala světu takové obrovské myšlenky, jako ideu rovnosti a suverenity všech zemí (Konstantin), jako veliké ideje reformace (Hus) a ten obrovský odkaz Komenského – demokratizaci vědění. Nuž, vždyť třebas jen ta Praha: čím to vlastně je, že právě zde nalézáme nejrozsáhlejší románskou památku Evropy – románský Strahov, že v Praze dnes stojí nejstarší židovská synagoga v Evropě, že Praha se může pochlubit nejstarším zachovaným komplexem raně gotických budov, jako je Anežský klášter, že v Praze na Karlově se klene nejsmělejší gotická klenba Evropy, že v Praze se v zeleni zahrad tak [2]půvabně vyjímá nejkrásnější renesanční stavba na sever od Alp – královský Belveder, že nejmalebnější městské čtvrti světa – Malé Straně – vévodí tak skvostný barokní kostel s nejvyšší barokní klenbou v Evropě, chrám sv. Mikuláše. A v tomto je i zázrak 19. století – Národní divadlo –, které si vybudoval vlastně z ničeho národ sobě. Ani to nemá, snad jen s výjimkou Estonska, obdoby ve světě. Jaké podivuhodné město je vlastně ta Praha – kamenná krása staletí, tonoucí v zeleni malostranských a hradčanských parků a zahrad. Praha – to poutní místo evropských Židů, kteří se sem sjíždějí, aby zhlédli Staronovou synagogu, překrásný židovský hřbitov s tumbou legendárního tvůrce Golema i světově proslulé židovské muzeum se sbírkami, jež nemají obdobu ani v Izraeli. Praha – to poutní místo evropských protestantů, kteří se sem sjíždějí podívat se na kolébku evropské reformace – Betlémskou kapli s Husovým domkem kazatelů – i na ten první protestantský kostel sv. Martina ve zdi, kde mistr Jakoubek poprvé na světě dával přijímat pod obojí způsobou. Ale i katolíci tu najdou své Bambino di Praga – pražské Jezulátko a celou tu katolickou barokní krásu, tu pohádku, kterou nenajdete nikde na světě.

Ale je tu ještě něco, čeho si cením nejvíc. Žádný národ na světě, který jsem poznal, nemá v sobě tolik ryzího demokratismu jako váš. Uvedu příklad nejnázornější. Vždyť tento národ nikdy v dějinách nikoho – žádný jiný národ – neutlačoval. A ti, kdo byli vždycky a všude nejvíc utlačováni a pronásledováni – Židé –, tu nebyli zbaveni, pokud zemi vládli domácí vládci, své důstojnosti. Před tisíci lety přijala tato země snad jako jediná v Evropě přátelsky židovské obyvatele. I když mluvili jiným jazykem a měli jiné zvyky, podala jim svou ruku a oni – věřte mně – na to nikdy nezapomněli. Za svého pobytu ve Skandinávii jsem našel středověké židovské dokumenty ze severu a v nich židovští kupci s obdivem a úctou popisují zemi, kde po Židech nikdo neplive a nikdo neponižuje jejich důstojnost, kde moudrý král z domácího rodu trestá zločiny spáchané na Židech tak, jako by byly spáchány proti komukoli jinému, zemi, kde pogromy jsou výjimkou. Ano, hovořilo se tehdy na severu o české zemi s úctou a obdivem. A což teprve, když později český král – blíženec múz i moudrosti – Rudolf II. dovolil moudrému rabbi Löwovi volný přístup na hrad v kteroukoli dobu a bez předchozího ohlášení. A myslím, že nemusím připomínat ani nejnovější dobu, kdy pozdější československý prezident se postavil tak jednoznačně proti antisemitismu, který bohužel k hanbě lidstva – s výjimkou českého národa, jemuž byl vždycky cizí – dodnes otravuje svět.

Ano, paní a pánové, to všechno jsem si uvědomil a pochopil už skoro před padesáti lety, kdy mě revoluce – a tehdy to byla opravdová, čistá revoluce – zanesla jako svého diplomatického představitele a věrného bojovníka do této divukrásné země, kterou jsem si pak zvykl nazývat domovem. A právě zde jsem si uvědomil, jak nutná a potřebná byla pro zemi, kde jsem se narodil, tato revoluce – ale i to, jak mnoho byly její pozdější osudy poplatné jejím hrubým a špatným dějinným tradicím. Česká země se stala pro mne domovem. Ale je to pro mne víc než domov, neboť domov si člověk nevybírá, ten je mu dán; ale já jsem si – přes všechny vzpomínky na matku a její lásku, kterou mi dávala tam daleko – tuto zem sám, dobrovolně za domov zvolil. Já jsem to tehdy dělat nemusel, ale já jsem se tak sám, dobrovolně rozhodl. A s těžkým srdcem jsem pak tuto zemi po letech opouštěl, abych zachránil holý život. Ale jaký je to život, když člověk zanechá své srdce daleko. A tak aspoň česká literatura a česká kultura – ta moudrost Čechů v ní obsažená – se stala mým osudem.

Jsem starý člověk a nevím, vrátím-li se ještě někdy sem, domů. Rozhodl jsem se proto, jak víte, odkázat svá nejlepší díla – a ta jsou věnována české kultuře anebo z jejích tradic vyrůstají – Vám. Karlova univerzita – moje univerzita, neboť v ní jsem vystudoval – se je rozhodla vydat podle mého přání v českém jazyce. Nyní k nim připojuji snad už své práce poslední, studie o staroslověnské poezii a o nejstarší duchovní české písni Hospodine, pomiluj ny. Napsal jsem je – jako tolik svých věcí – česky a chtěl bych, aby byly také doma, v Čechách, vydány. Je to mé poslední přání.

Drazí mí přátelé! Netušil jsem loni v létě na slavistickém sjezdu, že se tak brzo zase octnu mezi Vámi. I tak, když po všem, co se seběhlo, přišlo Vaše pozvání, byl jsem dojat. [3]Pochopil jsem pocity Antonína Dvořáka, když byl v cizí zemi, za oceánem, a tolik toužil po návratu do vlasti. Zněla mi v uších ta jeho překrásná melodie – ten motiv domova z jeho Novosvětské – Vlasti má vzdálená … Ale teď, když jsem tady, zní mi v uších zas jiná hudba – ten slavný závěr Smetanovy Libuše, neboť i když mně dnes mlha brání v jasném rozhledu, neztratil jsem nic z té trojice Konstantinových ctností – lásku, víru ani odvahu.

Promiňte, prosím, že jsem Vás tímhle svým osobním vyznáním trochu zdržel. Ale teď už pijme z těchto číší, které jsou dílem poctivých rukou. A pijme klidně, neboť ten tajemný nápis Mene, Tekel, Fares, který snad i dnes píše kdesi v moderním Ninive na stěnu Asurbanipalova paláce ruka dějin, není adresován Vám. Tyto číše přece nepocházejí z cizí země a ruce, které je zvedají, nerozbořily chrám Šalamounův – chrám lásky a moudrosti. Naopak, vždyť právě ony patří těm, kdo odkaz Šalamounův, který tomuto národu tak krásně tlumočil Konstantin ve svém Proglasu, se už po jedenáct staletí snaží naplnit.

Pijme tedy z kalicha, který se stal právě v této zemi symbolem rovnosti, to víno, které se zase v zemi mých dávných předků už před dvěma tisíci lety stalo symbolem nejvyšší oběti, přinesené v zájmu celého lidstva. A věřme, že lidstvo jednou tuto symboliku pochopí.

 

Tento „Přípitek české zemi“ pronesl Roman Jakobson dne 19. září 1969 na závěr konstantinovského sympozia, konaného v pražském Karolinu. Po vyčerpání přednáškového programu se v malé zasedací síni sešla skupina přátel v čele s Bohuslavem Havránkem. Přípitek pronesl R. Jakobson česky; student pražské techniky Pavel Vachek ho zachytil na magnetofonový pásek. Text byl pak přepsán, ale z ideologických důvodů nebyl u nás publikován. V roce 1988 byl pak předán vídeňským přátelům, F. V. Marešovi a J. Vintrovi. Na jejich žádost text Přípitku přeložil J. Vachek do angličtiny (anglický překlad revidoval Dean Worth). Obojí znění, české i anglické, pak rakouští slavisté vydali v 34. svazku Wiener Slavistisches Jahrbuch (1988), s. 177–182. Původní magnetofonový záznam je v majetku J. Vachka.

Zdá se nám, že bychom stěží našli text, který – ač pronesen k specifické příležitosti – by lépe zahájil nový ročník Slova a slovesnosti a lépe souzněl s patosem dnešních dnů.

Redakce

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 1, pp. 1-3

Previous Zdeněk Tyl: Bibliografický soupis k ročníkům 26 (1965)—50 (1989)

Next Petr Piťha: K popisu přivlastňovacích adjektiv I