K popisu přivlastňovacích adjektiv I

Petr Piťha

[Články]

(pdf)

К описанию притяжательных прилагательных / Towards the description of posessive adjectives in Czech

[*]Mezi prostředky vyjadřujícími posesivitu jsou na předním místě uváděna přivlastňovací adjektiva (PA). Chápeme-li posesivitu v širším slova smyslu, tj. nejen jako vztah vlastníka a majetku, nýbrž jako oblast zahrnující různé další vztahy přináležitosti, musíme se zabývat nejen adjektivy tvořenými příponami -ův a -in, ale i širší oblastí relačních denominativních adjektiv. Popis podáme odděleně podle jednotlivých rovin jazykového systému. Budeme přitom vycházet z rovinného uspořádání ve funkčním generativním popisu jazyka, jak ho navrhl P. Sgall (srov. Sgall et al., 1969, 1986).

 

Rovina morfologická

 

Tvoření relačních adjektiv, o která nám jde, je v podstatě už dlouho plně popsáno v základních přehledných mluvnicích, např. Šmilauer (1972), Havránek – Jedlička (1963) aj., monograficky v jednotlivostech doplněno v několika článcích, Prouzová (1964), Benešová a Man (1954), Štěpán (1985), a nově v úplnosti shrnuto v Mluvnici češtiny (1986, 1 – s. 350n., 368n. aj., 2 – s. 77n., 386n. aj.). Pomineme-li odchylky v různých podáních, můžeme základní poučení shrnout takto: Relační adjektiva se tvoří od substantiv příponami -ův a in; -í a -ský a dále -ový, -ovní, -ní, -ný a jejich variantami (úplný soupis viz Šmilauer (1972) a Mluvnice češtiny 1 a 2 (1986)).

Tvoření příponami -ův a -in je, jak známo, omezeno řadou faktorů. Materiál nelze v současné době doplnit o nějaké další typy příkladů, jeho interpretaci je však možno pojmout z poněkud jiné perspektivy a tím některé z dosavadních výsledků zvýraznit. Jde především o několik omezení:

Prvým omezením je, že se přivlastňovací adjektiva tvoří od substantiv. Důležité je vyzdvihnout, že toto omezení je vskutku morfologické a čistě gramatické. Sémantické hledisko je potlačeno. Podstatná jména s adjektivním skloňováním typu hajný, krejčí PA netvoří, přestože jejich sémantické zařazení k substantivům je nesporné.

Druhým omezením je, že základové substantivum nesmí být nesklonné. Ani u domácích jmen typu Janů, Martinů se přivlastňovací adjektivum netvoří.

Třetím omezením je omezení na maskulina životná a feminina se selektivním sémantickým rysem „živý“. Také zde je třeba vyzdvihnout čistě morfologický charakter omezení. PA nelze utvořit od substantiv, která dnes sémanticky jsou životná maskulina, ale která mají neutrální sklonění a zčásti dokonce i shodu. Tak máme sice starý kníže, mocný dóže (daleko spíš než výrazně archaická staré kníže, mocné dóže), ale nemáme *staří knížata, *mocní dóžata ani *knížetův, *dóžetův. Je zajímavé, že stávají-li se neutra osobními vlastními jmény, mají někdy možnost tvořit PA, a to tehdy, když přecházejí alespoň zčásti k jinému paradigmatu: Škvrně – Škvrni – Škvrňovi – Škvrňův, Pindě – Pindi/Pinděte – Pinďovi/Pindětovi – Pinďův/Pindětův, Poupě – Poupěte – Poupětovi – Poupětův. Osobní mužská jména, která jsou ve svém obecném významu feminina, např. Liška, Vrána, Ryba apod., přecházejí úplně k typu předseda, stávají se životnými maskuliny a běžně tvoří příslušná PA pomocí přípony -ův, proto Liškův atd.

Zimek (1960) zdůrazňuje, že přípona -ův je jedním z morfologických rysů kategorie životnosti. Pracujeme-li s mužským životným rodem jako jedním ze čtyř rodů, je omezení dáno tímto rodem. Důležité však je zde to, že gramatické morfologické hledisko [5]se u tohoto omezení v podstatě kryje s hlediskem sémantickým. Převahu má morfologické hledisko pouze u několika slov typu umrlec, utopenec, oběšenec, u nichž se tvoří PA a mají také životnou shodu (všichni nebožtíci), ačkoli neoznačují živé bytosti. I sémanticky mají ovšem tato slova rys člověčenství implikující životnost a jejich odvození od adjektiv svědčí pro to, že jde o živou substanci in statu mortis.

Naproti tomu u přípony -in nejde o gramatickou kategorii životnosti a omezení je také silnější, protože se týká sémantického rysu „člověk“, resp. „osoba“. Tak máme maminčin, dceřin, ale nemáme *kozin, *krávin apod. (ani *mrtvolin), pokud nejde o případy úplné individualizace, popř. i personifikace: např. Zahlédl ještě naposled liščin ocas.

K tvaroslovné charakteristice PA na -ův, -in patří, že se ve spisovné češtině skloňují, ale podobně jako jiná relační adjektiva je nelze stupňovat. Nemožnost stupňování je doprovázena ještě další, derivační defektností, totiž nemožností odvodit od nich adverbium.

Vedle přípon -ův a -in uvádějí se zcela pravidelně i přípony -ský, -í; ty se však probírají spíše z hlediska významu, a to v protikladu k významu přípon -ův a -in. Je to pochopitelné, protože odvozování na -ův a -in je vlastně systematicky zabudováno do paradigmatu substantivní flexe, zatímco -í, -ský přes svou určitou systematičnost a vysokou produktivnost patří do oblasti slovotvorby. Uvážíme-li stupňovitost hranice mezi deklinací a derivací, může být užitečné porovnat oba druhy přípon také „čistě“ morfologicky. Přinese to totiž i určitý vhled do jejich významového odlišení a funkčního využití. Odvozování těmito příponami je rovněž popisováno především s přihlédnutím k sémantice odvozovacího základu. Morfologický pohled se zdá autorům mluvnic zřejmě banální a je zpravidla pominut.

V porovnání s derivací typů -ův, -in lze konstatovat, že u přípony -í (s variantami -čí, -ecí, -ečí) trvá pochopitelně omezení první, tj. jde o denominativa. Druhé omezení (i když je u nesklonných a zároveň cizích slov i odvozování domácími příponami obtížné) zde nenacházíme. Máme např. marabuí k marabu, kiwií ke kiwi apod. Ani třetí omezení tu není nijak striktní. Vedle odvozenin od životných maskulin, např. lví, jelení, a feminin s příznakem „živý“, např. ještěrčí, rybí, existují i odvozeniny od neuter, např. hříběcí, telecí, štěněcí. Nejsou však doloženy u všech neuter označujících živé bytosti, netvoří se např. *kotěcí, *selecí. Kdybychom postupovali ve směru úvah Zimkových (1960), museli bychom také tuto příponu kvalifikovat jako příznak životnosti. Protože však pracujeme se čtyřmi rody a omezení v odvozování nacházíme také u feminin a neuter, tj. nemáme *stolí od stůl, *židlí od židle, *kolí od kolo, klademe toto omezení do oblasti sémantické a obsahové. Že tomu tak je, dokreslují nejen posuny při personifikaci, srov. To byla taková melouní vlastnost, lilií ostýchavost, ale také nedoložené, ale dobře přijatelné adjektivum poupěcí. Základové slovo poupě má totiž konotace s rašením, růstem, a patří tedy do široce chápaného sémantického pole života a živého v našem pojetí světa.

Odvozeniny s touto příponou nelze utvořit od deminutiv jako koníček, kočička, holoubátko, což u přípon -ův, -in nebylo, srov. koníčkův, kočiččin. Adjektiva na -í se podobně jako PA na -ův, -in skloňují, ale nemohou se stupňovat a nelze od nich tvořit adverbium.

U přípony -ský s příslušnými variantami (-cký, -ký, -enský, -ovský apod.) je situace poněkud odlišná. První omezení (od substantiv) ztrácí svou morfologickou striktnost a jeví se spíše jako omezení sémantické. I když jde o případy nepříliš četné, přece existují odvozeniny od substantivizovaných adjektiv: krejčovský, třídnický. Druhé omezení (od skloňovaných) se neuplatňuje u -ský vůbec, odvození je zcela přirozené: Ubu – ubuský, Malmö – malmöský. Třetí omezení (životnost) dokonale mizí: hromský, dómský, římský, mořský, horský.

[6]U přípon -ový, -ovní, -ný, -ní lze při zvoleném úhlu pohledu především konstatovat, že jde o přípony, jimiž se adjektiva odvozují pouze od substantiv. Dále pak to, že se jimi odvozuje od neživotných maskulin, feminin a neuter, srov. stolní, dráhový, tělískový; mají tedy opačnou hodnotu v rysu „živý“. Jmenovitě u přípony -ový mohli bychom v Zimkově pojetí mluvit o příznaku neživotnosti, jak je možno doložit opozicí koncovek -í/-ový u několika adjektiv odvozovaných od jmen živočichů: sloní – slonový, norčí – norkový, sépií – sépiový, kde přípona -ový implikuje zřejmou změnu ve významu základu. Nejde tu o živočicha, ale o látku, srov. sépiová barva apod. Je ovšem jasné, že se jedná o sekundární rozlišení významu, které se vyvinulo jen u některých jmen, protože nemáme *králíkový kožich, *beranovou čepici apod. U maskulin převažuje při tomto omezení kritérium morfologické nad sémantickým, což dokládá několik příkladů, kde se příponou -ový odvozuje od sémanticky životných kolektiv, jež jsou morfologickým paradigmatem neživotnými substantivy, srov. množství příkladů uváděných v Mluvnici češtiny 1 (1986, s. 354), např. davový, sborový, rodový, lidový atd.

K morfologické charakteristice adjektiv na -ový, -ovní, -ný, -ní dále patří to, že jsou skloňovatelná, stupňují se a lze od nich tvořit adverbia: růžový, růžovější, růžově; jarní, jarnější, jarně; prkenný, prkennější, prkenně; cestovní, cestovnější, cestovně.

Lexikálně (morfologicky) sémantická stránka významu relačních adjektiv je rovněž v podstatě shodně a úplně popsána v slovotvorných pasážích našich mluvnic.

Přípony -ův/-in vyjadřují vztah k jedinci, a proto je vyloučeno tvořit jimi PA od kolektiv. Mluvnice uvádějí, že tyto přípony jsou sémanticky jednoznačné, nemají jiný význam než relační (posesívní). Toto tvrzení je přijatelné z hlediska pohledu slovotvorného, tj. lexikálně sémantického. Na úrovni syntaxe a ve větné sémantice vyjadřují PA také významy další, např. u dějových substantiv subjekt/konatel a objekt/patiens. Morfologický význam těchto přípon se vyznačuje tím, že jsou nositelem příznaku individualizace.

Přípona -í má u PA jediný význam, a to vyjádření vztahu k druhu. Platí tu totéž, co u přípon -ův/-in. V mluvnicích je podtržena opozice přípon -ův/-in a -í jako opozice individuum vs. druh, resp. určitost vs. neurčitost. Zmíněný rys – druhovost – znemožňuje utvořit takové relační adjektivum od jmen vlastních, která jsou ze své podstaty individuální.

Zvláštní výjimku tvoří slovo Bůh, od něhož se netvoří PA pouze na -ův, nýbrž i na -í. Tento posun je podmíněn obsahově. V monoteistické kulturní tradici má třída bohů pouze jediný prvek. Tvar bohův automaticky navozuje polyteistický kontext a má význam individuační, který v běžných kontextech vzhledem k jedinému božství nepřináší žádnou novou informaci.

Přípona -ský (-cký, -ký) má podle shodného výkladu gramatik vedle významu vztahu k druhu, např. kovářský, ještě význam vztahu místního, pokud se jí odvozuje od vlastních i obecných jmen místního významu: hradecký, vltavský, opočenský, severský, říšský, mořský apod. a dále řadu dalších významových odstínů, které jemně klasifikuje Mluvnice češtiny 1 (1986, s. 369n.). Tyto významy však mají společné to, že jde o nějakou obdobu vztahu vůbec. O jakou obdobu opravdu jde, dovídáme se spíše z lexikálního významu odvozovacího základu.

Detail lze připomenout u přípony -ovský, která se pravidelně uvádí jako varianta přípony -ský. Tak tomu nesporně je v příkladech typu čertovský, fořtovský, kmotrovský. K základům jednoslabičným a k základům zakončeným obtížně vyslovovatelnou skupinou hlásek se tu přisouvá -ov-, srov. Šmilauer (1972, s. 114). U jiných základů je jedinou odvozovací příponou -ský. Existují ovšem také případy, kdy se od téhož základu tvoří odvozeniny obou typů. V těchto případech pak dochází k určitému rozlišení významů. Postavíme-li proti sobě jánský – janovský, petrský – petrovský, chopinský – chopinovský a zvláště případy, kdy se základové jméno obecné stalo vlastním, např. měšťanský – měšťanovský (prof. Měšťan), kolářský – kolářovský (Jan Kolář), srov. ostatně i králičí – králíkovský, vidíme, že přípona -ský má význam vztahu k typu, tj. vlastně k „druhu“, a má rys neurčitosti, zatímco přípona -ovský má jasný rys určitosti a vyjadřuje vztah k jedinci. Můžeme mluvit o homérském verši (tj. v duchu Homérově), ale o homérovských oslavách, je-li oslavován Homér.

[7]Uvážíme-li tento významový rozdíl, mohli bychom mluvit o dvojím typu tvoření slov zakončených na -ovský. Prvý typ je tvoření pomocí rozšířené varianty přípony -ský. Druhý typ je tvoření pomocí dvou přípon, -ův a -ský. Bylo by dost přirozené vykládat tvary smetanovský, nerudovský jako odvozeniny od Smetanův, Nerudův, a nikoli přímo od Smetana, Neruda. Současně by tím bylo vysvětleno omezení tohoto tvoření na životná maskulina.

 

Rovina povrchové syntaxe

 

Postavení PA ve větě na úrovni povrchové syntaxe je dvojí. PA zastává syntaktickou funkci přívlastku nebo nominální části přísudku se sponou. Postavení po jiných slovesech sponových je sice možné, ale velmi řídké.

(1) Soud rozhodl tak, že zahrada zůstala Petrova.

V těchto syntaktických významech konkuruje PA s genitivem (G). Jejich vzájemné vztahy jsou ovšem díky jejich povrchově různému slovnímu druhu a díky pravidelnostem v postavení řídícího a závislého slova v příslušných nominálních skupinách dosti složité. Běžně se uplatňuje pravidlo, že shodný přívlastek (PA) stojí obvykle před rozvíjeným jménem, substantivem, neshodný (G) za ním. Postavení neshodného přívlastku je dáno pevněji, adnominální genitiv vlastně nemůže stát jinde než v postpozici (o drobných výjimkách typu Sladkovského sál viz u Jedličky, 1958). Postavení shodného přívlastku není tak pevné, PA může tedy stát i v postpozici, vzhledem k aktuálnímu členění:

(2) Přinesl mi klobouk Petrův, nikoli Pavlův.

Je-li substantivum rozvíjeno obojím způsobem, stojí pochopitelně v prepozici PA, v postpozici G. To má své důsledky pro význam obou forem, které – obecně – jsou navzájem synonymní, a jsou obě přitom i homonymní.

U konstrukcí vzniklých nominalizací záleží na valenčním rámci podkladového slovesa. U jednovalenčních sloves je ovšem jasné, že obě formy mají význam agentu:

(3) otcův příchod – příchod otce

Rozhodnutí o tom, které formy užijeme, je podmíněno aktuálním členěním. PA vyjadřuje v základové větě člen zapojený, G člen nezapojený, srov.

(4) Petr přišel pozdě – Petrův pozdní příchod

(5) Pozdě přišel Petr – pozdní příchod Petra

U sloves s agentem a patientem je při vyjádření obou aktantů především nutné použít obou možných forem:

(6) Petrovo obvinění Karla

(6a) *Petrovo Karlovo obvinění

(6b) *obvinění Petra Karla

Význam obou forem v (6) je dán primárním rozložením aktantů u slovesa, PA stojící před substantivem odpovídá agentu, G stojící za substantivem patientu. Je-li nominalizována věta se sekundárním hloubkovým pořadím, kde je agens dynamičtější než patiens, musí to být vyjádřeno důrazem na PA anebo užitím jiné formy pro agens, srov.:

(7a) Petra popsal Karel

(7b) Karlův popis Petra

(7c) Petrův popis od Karla

Důraz v (7b) má ovšem navíc význam kontrastní.

Je-li jeden z aktantů nevyjádřen, dochází k dvojznačnosti:

(8) Petrův popis – Ag/Pat

Vzniká ovšem otázka, zda (8) je synonymní s (9), popř. v čem se tyto fráze liší:

(9) popis Petra – Pat/Ag

[8]Je-li v těchto případech druhý, tj. vynechaný aktant znám z kontextu, je tím význam jediného uvedeného aktantu přesně určen. Není-li žádný aktant znám z kontextu, pak jsou (8) a (9) stejným způsobem homonymní, ale jejich primární interpretace je různá. G v (9) interpretujeme spíše jako Pat, protože to odpovídá jednak postavení patientu v primární podobě stupnice dynamičnosti, jednak předpokládáme, že Ag je spíše elidován, protože to bývá člen zapojený, tedy známý. U PA se ovšem tato kritéria kříží. Postavením podle systémového uspořádání odpovídá PA agentu, ale větší informační důležitost obvykle nezapojeného patientu činí jeho elipsu méně pravděpodobnou. Pro posluchače je tedy při elipse agentu obtížněji srozumitelná konstrukce (8) než (9); při elipse patientu je daleko přirozenější (8) než (9).

Je třeba zdůraznit, že jasné rozlišení významů při souvýskytu obou forem, které lze ilustrovat ještě i tím, že věty, kde užité formy zaměníme (a zároveň nutně změníme i jejich pořadí), jsou významově odlišné – (10) a (11), nemění nic na homonymii a synonymii PA a G. Vyjádříme-li jeden z aktantů podkladového slovesa jinou formou, což je možné u agentu, stane se PA vyjádřením patientu, viz (12):

(10) náměstkovo odhalení zloděje

(11) zlodějovo odhalení náměstka

(12) náměstkovo odhalení od zloděje/zlodějem

Odlišnost v postavení obou forem vystupuje také tam, kde aktanty podkladového slovesa mohou (nemusí) být vyjádřeny koordinačně. Prouzová (1964) upozorňuje na tendenci používat genitivu místo PA u významů recipročních a při koordinaci. Její příklad (13) je jistě běžným vyjádřením:

(13) jednání Stalina s Edenem

(14) Stalinovo jednání s Edenem

(15) Stalinovo a Edenovo jednání

(16) jednání Stalina a Edena

Je však třeba dodat, že (14) je nejenom zcela správná česká konstrukce, ale že je možné ji dobře používat k vyjádření určitého významového odstínu. U recipročních sloves má s + Instr jiný význam, než je význam agentu; je to člen pasívnější. Jsou-li aktanty vyjádřeny touž formou a koordinovány, je tím vyjádřena symetrie recipročního vztahu – oba účastníci jsou představeni jako stejně aktivní. V příkladu (13) jsou sice aktanty vyjádřeny různou formou, ale stojí vedle sebe a konstrukce může být chápána i jako sociativní vyjádření koordinace. To vše působí, že konstrukce (13) je co do míry aktivity v jistém smyslu mezi konstrukcemi (14) a (16). Konstrukce (15) je synonymní se (16), ale jeví se jako neobvyklá, až nevhodná. To vede Prouzovou k jejímu hodnocení, že konstrukce (15) působí jako neúplná, že v ní chybí vyjádření druhého aktantu. Nabízejí se dvě vysvětlení, proč tomu tak je. Prvé, které by podpořilo popis Prouzové, záleží v tom, že genitiv může být povrchovou formou pro vyjádření členu, který má v hloubkové struktuře tvar nepřímého pádu, ale PA nikoli. To pak samozřejmě vede k chápaní koordinace v (15) jako koordinace dvou agentů. Druhé je v tom, že rozdíl ve vyjadřovací tendenci není v systému langue, ale v pravidlech parolových. Koordinační skupina může naplňovat rámec příslušného slovesa. Zároveň však to může být skupina vyjadřující pouze jeden z aktantů, jako ve větě (17a–b):

(17a) Stalinovo a Edenovo jednání s Eisenhowerem

(17b) jednání Stalina a Edena s Eisenhowerem

Platí to určitě obecně. Nicméně z hlediska posluchače, jeho očekávání a jeho zpracování toku řeči, je věta (16) chápána spíše ve významu obsahujícím oba aktanty, a to díky jejich slovoslednému postavení, které oslabuje možnost očekávat další doplnění.

Valenční vlastnosti sémantického substantiva samozřejmě ovlivňují interpretaci homonymních forem jeho rozvití. Uvažujeme-li bez kontextu, a tedy bez možnosti aktuální elipsy, konstrukci (18), je její interpretace jednoznačná. PA je zde obligatorní přináležitostí. Stejně je tomu u G ve spojení (19):

(18) tatínkův portrét

(19) portrét tatínka

[9]Zbývá vysvětlit, proč v případě (20) naprosto převažuje interpretace s patientem, zatímco v (21) je možné i chápání s agentem (a s elipsou druhého aktantu).

(20) Půjdeme se podívat na výstavu portrétů Puškina.

(21) Půjdeme se podívat na výstavu Puškinových portrétů.

Důvod je týž jako u patientu jmen dějových. V primární stupnici dynamičnosti stojí obligatorní určení přináležitosti těsně za svým řídícím jménem. Věty (22) a (23) nejsou homonymní.

(22) Díval jsem se na otcovu hlavu matky.

(23) Díval jsem se na otcovu hlavu žáby.

Postavení intenčního určení identity (srov. i nominativ jmenovací) těsně za rozvíjeným substantivem dotvrzuje také věta

(24) Hovořili jsme o ideji státu Františka Palackého,

která je homonymní proto, že se druhý genitiv může vztahovat i k bezprostředně předcházejícímu substantivu v genitivu. Právě u takových vět je proto možná antepozice genitivu, ale pouze genitivu fakultativního volného doplnění. Srov. (24a–b):

(24a) Hovořili o Františka Palackého ideji státu.

(24b) *Hovořili o státu ideji Františka Palackého.

Je málo pravděpodobné, že bychom se setkali s větou (25), ale nelze ji vyloučit, např. v uvedeném kontextu:

(25) Děti malovaly rodiče. Petrova matčina hlava byla daleko lepší nežli Pavlova.

V takovém případě je obligatorním doplněním přináležitosti opět rozvíjející člen v těsnějším postavení, tedy druhý přívlastek.

Dodejme, že se ani G, ani PA u téhož jména zpravidla neopakují (o výjimkách budeme mluvit ve 2. části této stati). Je-li substantivum rozvíjeno určením autora (popř. agentu), patientu a přináležitosti, neužijeme absurdní a nesrozumitelnou konstrukci (26), ale odlišíme významy užitím různých forem (27):

(26) tatínkův Myslbekův Václavův portrét,

(27) tatínkův portrét Václava od Myslbeka.

 

LITERATURA

 

BENEŠOVÁ, S. – MAN, O.: Genitiv přivlastňovací a přídavné jméno přivlastňovací v ruštině a v češtině. Sovětská věda – Jazykověda, 4, 1954, s. 22–24.

HAVRÁNEK, B. – JEDLIČKA, A.: Česká mluvnice. Praha 1963.

JEDLIČKA, A.: Postavení přivlastňovacího genitivu osobních jmen typu Vrchlického spisy – spisy Vrchlického. In: Studie ze slovanské jazykovědy. Praha 1958, s. 201–209.

MLUVNICE ČEŠTINY 1. Praha 1986.

MLUVNICE ČEŠTINY 2. Praha 1986.

PROUZOVÁ, H.: Přivlastňovací přídavná jména na -ův, -in v současné češtině. NŘ, 47, 1964, s. 129.

SGALL, P. et al.: A functional approach to syntax in a generative description of language. New York 1969.

SGALL, P. – HAJIČOVÁ, E. – PANEVOVÁ, J.: The meaning of sentence in its semantic and pragmatic aspects. Dordrecht – Prague 1986.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. Praha 1947.

ŠMILAUER, V.: Nauka o českém jazyku. Praha 1972.

ŠTĚPÁN, J.: Ke kategorii posesivity a jejímu ztvárnění v jazycích. SaS, 46, 1985, s. 20–27.

ZIMEK, R.: K chápání posesívnosti. In: Rusko-české studie. Praha 1960, s. 131–156.

Slovo a slovesnost, ročník 52 (1991), číslo 1, s. 4-9

Předchozí Roman Jakobson: Přípitek české zemi a lidu (na konstantinovském sympoziu v Praze 1969)

Následující Marek Nekula: Signalizování ironie