Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K 30. výročí vydání Tesnièrovy syntaxe

Eva Macháčková

[Rozhledy]

(pdf)

К 30-ой годовщине издания синтаксиса Теньера / Concerning the 30th anniversary of the publication of Tesnière’s Syntax

V r. 1988 vyšel ruský překlad originální a podnětné syntaxe Luciena Tesnièra (Elements de syntaxe structurale, Paris 1959). Překlad byl pořízen podle druhého, upraveného vydání z r. 1976. Úvodní stať napsal, poznámkami opatřil a redakční práce vedl významný moskevský romanista V. G. Gak. Můžeme říci, že úvodní stať je napsána tak zasvěceně, že si sama zaslouží pozornosti, proto z ní vyjímáme některé myšlenky.

L. Tesnière zemřel v r. 1954. Jeho kniha zůstala v rukopise a vyšla zásluhou jeho kolegů a jeho manželky až v r. 1959 – vydavatelé se obávali nezájmu o ni. Po vydání knihy v r. 1959 se recenzenti (např. Benveniste, 1960) vyjadřovali v tom smyslu, že je to práce, která stojí stranou problémů současné jazykovědy a nevšímá si jejího vývoje po r. 1945. Název strukturní měl u Tesnièra totiž jiný obsah než např. u Chomského.

Ukázalo se však, že se kniha po svém vydání nejen nepokryla prachem, ale vycházela v dalších vydáních (1966, 1969, 1976, 1982) a stala se velmi populární. Je hodnocena jako jedna z nejvýznamnějších prací v oblasti syntaxe v posledním půlstoletí. Tesnière, málo známý za svého života, se stal klasikem francouzské jazykovědy. Podle Gaka se Tesnièrova kniha stala – přes své některé vzájemně si odporující pasáže – důležitým podnětem pro vědecké myšlení. Čím si lze vysvětlit osud Tesnièrovy nauky? Především tím, že nepředstavuje spekulace o různých tématech, ale je výsledkem mnohaletých zkušeností z výuky na vysoké škole.

Gak seznamuje ruské čtenáře i s Tesnièrovým životem. Narodil se v r. 1893; jako žák Meilletův a Vendryesův se věnoval studiu cizích jazyků zvláště na Sorbonně, dále v Lipsku (studoval u Leskiena a Brugmanna), v Berlíně a ve Vídni. Znal výborně latinu, řečtinu, němčinu, angličtinu i italštinu; specializoval se na jazyky současné, a to zvláště slovanské. V r. 1914 získal univerzitní diplom; krátce poté byl poslán na frontu. Dostal se do zajetí, ale i tam se zajímal o studium cizích jazyků – od jiných zajatců se např. naučil rusky a polsky. Po osvobození vyučoval jazyky a dále studoval. V l. 1921–24 působil jako profesor na univerzitě v Lublani; tady se naučil slovinsky a slovinština se stala předmětem některých jeho vědeckých prací. Po svém návratu do Francie přednášel slovanské jazyky (ruštinu, češtinu, polštinu) a literatury na univerzitě ve Štrasburku; od r. 1937 až do své smrti vedl katedru obecné jazykovědy na univerzitě v Montpellier.

Jeho literární odkaz není velký – kolem 60 titulů, ale překvapuje šířkou vědeckých zájmů. Jeho publikace se týkají kromě jazykovědné problematiky i literatury, hudby, umění a dokonce šachů. Tesnière se kromě syntaxe zajímal i o dialektologii, toponomastiku, fonologii, sociolingvistiku apod. Na pražském slavistickém sjezdu v r. 1929 předložil společně s Meilletem projekt velkého slovanského lingvistického atlasu. Vypracoval podle svých představ malý ruský slovník; slovní zásobu uspořádal podle čtyř různých kritérií – sémantického, etymologického, gramatického a podle frekvence. Sestavil i frekvenční slovníček ruštiny.

Zabýval se metodou rychlého a efektivního studia cizích jazyků, založenou na předcházejícím seznámení se systémem daného jazyka. Napsal originální „Petite grammaire russe“ (Paris 1934), v níž předložil svůj výklad ruské gramatiky. Některá paradigmata jím navržená byla později převzata do popisu ruské morfologie v SSSR.

[29]Už v této jeho práci najdeme myšlenky, které později uplatnil a propracoval ve svých základech syntaxe. Syntax byla vždy přece jen v popředí jeho zájmu. Člení ji na „statickou“ (kategorie) a „dynamickou“ (funkce). Ve statické syntaxi zkoumá, jak jsou v ruštině vyjádřeny „pojmové“ kategorie (začátky děje, přináležitost, příčina apod.), v dynamické se probírají elementy syntaxe, junkce a translace (srov. dále). Již zde použil Tesnière svého později tak populárního přirovnání věty k malému dramatu – s herci a scénou. (Poprvé tohoto přirovnání užil již Séchehaye v r. 1926, s. 49; srov. k tomu Daneš – Hlavsa – Kořenský a kol., 1973.)

Svoji koncepci práce na syntaxi publikoval Tesnière v r. 1933 ve Štrasburku. Je to stať Comment construire une syntaxe (Jak vytvářet syntax) a své názory shrnul později v knížce o třiceti stránkách: Esquisse d’une syntaxe structurale (Nástin strukturální syntaxe) (Paris 1953). Od r. 1933 pak dvacet let pracoval na své syntaxi, která vyšla knižně s názvem Elements de syntaxe structurale (670 s.); nacházíme tu tři okruhy problémů: propracování syntaktických struktur, výčet transformací (teorie translace) a srovnávací typologický přístup k studiu syntaxe.

Tesnière rozlišuje lineární a strukturní uspořádání ve větě. Lineární má pouze jeden rozměr, strukturní je mnohorozměrné. Mluvit znamená přetvářet strukturní uspořádání v lineární, vnímat řeč představuje postup opačný. Při vytváření věty se účastní tři aspekty: forma výrazu (morfologie, formální pořádek slovní), forma obsahu (strukturní syntax zobrazující hierarchické vztahy ve větě), substance obsahu, tj. sémantika ve vlastním smyslu slova, která podle Tesnièra zůstává za hranicemi jazyka. Důvody k tomu jsou tři: (1) Věta může být gramaticky správná, ale při jistém lexikálním obsazení nesmyslná. (2) Sémantická hodnota slova ve větě bývá v obráceném poměru k jeho úloze syntaktické (srov. Tesnièrova známá věta Le signal vert indique la voie libre (Zelený signál označuje volnou cestu), v níž adjektiva, která jsou v syntaktické hierarchii na nejnižší příčce, vyjadřují základní smysl věty). (3) Srovnání faktů z různých jazyků ukazuje, že jeden a týž význam může být vyjádřen různě jak v rámci jednoho jazyka, tak v jazycích různých.

Tesnière sice odkazuje sémantiku na hranice jazykovědy, často k ní však přihlíží a dokonce jí někdy podřizuje strukturní jevy syntaktické. Tak Gougenheimem (1960) kritizovaná věta J’ai vu manger les chiens (Viděl jsem jíst psy) má podle Tesnièra dva významy. Manger vystupuje jednou jako infinitiv aktivní, podruhé jako pasívní. Gougenheimova kritika byla jistě správná – z hlediska morfologického jde o infinitiv aktivní, přihlížíme-li však k diatezi, k orientaci vyjádřené různými prostředky, pak tu jde (podle Gaka) o procesy dva – jeden orientovaný aktivně a druhý pasívně.

Slovo se závislými elementy tvoří v Tesnièrově syntaxi tzv. uzel; bereme-li v úvahu elementy lexikální, pak jde o tzv. jádro. Uzly mohou být slovesné, substantivní, adjektivní i adverbiální podle toho, k jakému slovnímu druhu patří slovo řídící. Ve slovesné větě je nejdůležitější slovesné jádro. Slovesu jsou na stejné úrovni podřízeny aktanty (subjekt, přímý a nepřímý předmět) a cirkonstanty (okolnostní určení). Slova ve větě jsou spojována i na základě junkce, která představuje spojení stejnorodých elementů. Důležitou roli v dynamické syntaxi má tzv. translace – přechod slova z jedné funkční třídy do druhé. Syntaktické vztahy mezi řídicími členy a členy jim podřízenými, ale i junkci a translaci znázorňoval Tesnière pomocí grafů, tzv. stemmat. Myšlenku o závislosti komponentů ve větě (která nebyla v lingvistice tak nová) učinil Tesnière ústřední ideou své syntaxe. Vycházel z toho, že hierarchizované syntaktické vztahy odrážejí vztahy předmětů a pojmů mezi sebou.

V obecné teorii Tesnièrově jsou podle Gaka i podstatné nedostatky. Pečlivě popsal organizaci syntaktických struktur a vztahů ve větě. Daleko menší pozornost však věnoval analýze gramatických kategorií věty, podrobněji se zabýval pouze otázkou a záporem. Verbocentrická koncepce věty přivedla Tesnièra k tomu, že na stejnou rovinu stavěl predikační vztah (vztah subjektu a predikátu) a vztahy slovesa k jeho objektům a okolnostním určením a v důsledku toho věnoval predikačnímu vztahu malou pozornost. Nedostatečně je pak vyložena v souvislosti s tím např. kategorie modality. [30]Vzhledem k proklamované nezávislosti logiky a psychologie na jazyku nezabýval se mnohými problémy organizace věty (výpovědi). Ignorování některých těchto otázek představuje krok zpět ve srovnání např. s prací Ch. Ballyho (1932). Tesnièrova kniha je učením nikoli o větě obecně, ale o strukturách uvnitř věty.

V historii jazykovědy byly předloženy tři teorie hierarchie větných členů. Podle první teorie (Jespersen, Guillaume aj.) je podmět ve větě (a substantivum mezi slovními druhy) absolutně řídícím, hlavním členem. Substantivum vyjadřuje substanci, zatímco sloveso a adjektivum vyjadřují akcidence (příznaky substance) a určují jméno. Podle druhé, nejrozšířenější teorie v gramatické tradici se předpokládá rovnoprávnost obou členů větných. Toto hledisko je také podloženo logikou, ale už logikou soudu, neboť dvěma základním členům soudu odpovídají dva členy hlavní. Tesnière zastával teorii třetí, verbocentrickou, která klade důraz na komunikativní aspekt věty. Zvláště sloveso je nositelem predikativnosti (času, modality) a vystupuje jako organizující uzel větný. I dávno před Tesnièrem, např. v gramatice Port Royalu, nalezneme zmínky o tom, že jen sloveso může vytvářet větu a mít řídící roli ve větě jako v komunikativní jednotce. Tesnière však udělal z této koncepce hlavní princip své syntaktické teorie. Zdá se mu, že na rozdíl od tradiční subjekto-predikátové teorie je jeho teorie čistě lingvistická. Podle Gaka tomu tak ovšem není. Verbocentrická koncepce má také svůj logický základ, nikoli však v logice subjekto-predikátové, ale v logice relační, podle níž je centrem výpovědi predikát určující vztahy mezi argumenty. Tesnière ale – podle Gaka – zašel příliš daleko, když postavil podmět na stejnou úroveň jako druhé aktanty. Podmět je výchozí element myšlenky; v teorii je třeba vyjádřit specifický charakter slovesa a jeho prvního aktantu, specifické vlastnosti predikačního vztahu mezi druhými syntaktickými vztahy.

Tesnière považoval tradiční klasifikaci slovních druhů za nevhodnou, protože vychází současně ze tří rysů – z formy slova, z pozice slova ve větě a ze sémantiky. Navrhuje rozlišovat kategorie slov na základě těchto opozic: a) slova plnovýznamová (substantiva, slovesa, adjektiva, adverbia) a „prázdná“ (junktivy, tj. souřadicí spojky), translativy (předložky a spojky podřadicí), „markery“ (členy apod.), anaforická slova (zájmenného charakteru) a slova – věty (citoslovce); b) slova konstitutivní a pomocná – nehrající žádnou roli ve větě (členy, předložky); c) slova ohebná a neohebná. Na základě významu, funkce a formy slova dospívá pak k členění na deset „kategorií“.

Tesnière byl zakladatelem sémantické syntaxe. Když interpretoval větu jako malé drama, dal aktantům a cirkonstantům sémantický výklad. První aktant uskutečňuje děj, druhý je objektem, třetí adresátem. V dalším výkladu jsou však rozpory: aktanty jsou určovány formálními rysy (srov. též Daneš – Hlavsa – Kořenský a kol., 1973, s. 14). Tak objekty v předložkových pádech už nejsou aktanty, ale cirkonstanty, např. ve větě Le blé manquait à l’armée (Armádě se nedostávalo obilí) je le blé první aktant. Ve větě L’armée manquait de blé je l’armée první aktant a de blé cirkonstant, protože je v předložkovém pádě. – Podle Gaka další významný krok ve vytváření sémantické syntaxe tu učinil A. J. Greimas svou knihou Sémantique structurale (1966). Tesnièrova teorie však dala základ mnoha dalším teoriím, jako byla např. Fillmorova pádová gramatika.

Schopnost slovesa vázat na sebe určitý počet aktantů (u Tesnièra od jednoho do tří) byla nazvána valencí. V závislosti na valenci byly stanoveny čtyři třídy sloves; byly zkoumány univerzální způsoby změn valence – při pasívu, reflexívních formách slovesných, dále vztah valence a diateze. V dalším období byla valenční teorie propracovávána mnohými lingvisty; rozlišuje se sémantická a (formálně) syntaktická valence, zkoumá se valence různých slovních druhů, valence obligatorní, potenciální atd.

Tesnièrova kniha je obvykle hodnocena a analyzována jako výklad určité syntaktické teorie, jako popis struktury věty. Ale kniha obsahuje ještě další teorii, dokonce je jí věnováno více místa: je tu vyložena teorie univerzálních jazykových transformací. V tomto ohledu lze Tesnièrovu knihu přirovnat ke generativní gramatice, k teoriím jazykové kreativity. S transformacemi se setkáváme jak v plánu synchronním – při studiu paralelních a synonymních výrazových prostředků, tak i v plánu diachronním – [31]při studiu změn v historii jazyka, a také při překladu z jednoho jazyka do druhého. Tesnière vyzdvihl důležitost systemizace typů takových transformací, jejich vyčerpávajícího popisu.

Tesnièra zvláště přitahovala translace – přechod slova z jedné funkční třídy do druhé. Lišil deset typů translace (navazuje tu na práce Clédatovy, Séchehaye a Ballyho). Prostředky translace jsou afixy, „prázdná“ slova (předložky, spojky, členy), nulový ukazatel. Tesnièrovy translace jsou systematičtější než transformace generativní gramatiky, zahrnují širší okruh jevů, neopírají se však o hloubkové struktury. Kdybychom ovšem podle Gaka měli pod hloubkovou strukturou chápat obecný sémantický jmenovatel různých konstrukcí, pak Tesnière vycházel právě z této představy. Podle Gaka je nedostatkem Tesnièrových translací, že nedocenil morfologii. Nedělal např. rozdíl mezi morfologickou transpozicí (translací), při níž slovo přechází k jinému slovnímu druhu, a translací syntaktickou, kdy slovo zastává funkci jiného slovního druhu, ale nezbavuje se své kategoriální přináležitosti. (Na mnoha místech se např. uvádí, že se ve spojení le livre d’Alfred slovo Alfred stalo adjektivem, protože zastává funkci adjektiva nebo protože může být do jiného jazyka přeloženo adjektivem.) Některé typy translace, které Gak uvádí, nejsou u Tesnièra popsány.

Tesnièrovi kritikové si málo všímali kapitoly o tzv. metataxi; přitom je podle Gaka právě v ní mnoho zajímavého a některé otázky tu ještě čekají na své zpracování. Zajímavá je např. tzv. interverze aktantů vztahujících se k témuž slovesnému jádru, srov. angl. I miss you, franc. Vous me manquez, rus. Vas mne nedostajet. Ten aktant, který je v anglické větě první (I – 1.p.), je ve francouzštině druhý (me – 4.p.) a v ruské větě třetí (zde není první aktant vyjádřen). – Také Tesnièrovy podnětné myšlenky o pasívu a kauzativu byly později propracovány v teorii diateze.

Tesnière ve své práci usiloval i o obecnou typologickou klasifikaci jazyků na základě jejich syntaxe a zkoumal typologii jednotlivých jevů. Jeho kniha může i v současnosti zaujmout jako pokus o typologické a kontrastivní studium jazyků. Srovnávací typologickou analýzu jednotlivých faktů syntaxe podává Tesnière ve dvou plánech: (1) strukturním a (2) funkčně onomaziologickém.

V úvodních výkladech vysvětluje Gak, že Tesnièrovu knihu nebylo možno z technických důvodů vydat v úplnosti, byla zkrácena asi o jednu sedminu. Nevadí to, protože úprava se týkala partií, v nichž se mnohé opakovalo, a byla provedena tak, aby se nenarušila logika výkladu a úplnost teorie. (Domníváme se, že taková úprava byla vhodná, ale pro redakci jistě neobyčejně náročná.) Kromě úvodní stati obsahuje kniha komentáře a poznámkový aparát, bibliografii, seznam Tesnièrových prací z oblasti jazykovědy a rejstřík k práci Elements de syntaxe structurale. Úvodní Gakova stať představuje pak samostatnou studii, která zasvěceným způsobem propracovává Tesnièrův cenný odkaz.

 

LITERATURA

 

BALLY, Ch.: Linguistique générale et linguistique française. Bern 1932.

BENVENISTE, E.: L. Tesnière. Elements de syntaxe structurale. Bulletin de la Société de linguistique de Paris, 56, 1960, s. 22n.

DANEŠ, F. – HLAVSA, Z. – KOŘENSKÝ, J. a kol.: Práce o sémantické struktuře věty. Praha 1973. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

GOUGENHEIM, G.: L. Tesnière. Elements de syntaxe structurale. Le français moderne, 1960, č. 2, s. 245.

GREIMAS, A. J.: Sémantique structurale. Paris 1966.

SÉCHEHAYE, A.: Essai sur la structure logique de la phrase. Paris 1926.

Slovo a slovesnost, ročník 52 (1991), číslo 1, s. 28-31

Předchozí Jiří Trávníček: Volný verš a textová pragmatika (Na materiálu z Hrubínovy Romance pro křídlovku)

Následující Josef Macek: Prolegomena k překladu „Il Principe“