Konference o konfrontační lingvistice

Vlasta Straková

[Kronika]

(pdf)

Конференция о сопоставительной лингвистике

Mezinárodní konference „Synchronní konfrontace slovanských jazyků“, uspořádaná katedrou bohemistiky a slavistiky filozofické fakulty univerzity Palackého, se uskutečnila ve dnech 23.–24. března 1989 v Olomouci. První den probíhala plenární zasedání, druhý den byl program rozdělen do dvou sekcí.

Konferenci zahájil M. Komárek referátem „Aspekty lingvistické konfrontace“. V široce teoreticky koncipovaném výkladu upozornil na význam nových lingvistických směrů, jimiž je třeba konfrontační lingvistiku obohatit (transformační metoda, textová lingvistika, sociolingvistika, jazyková etiketa, jazykové reálie). Tyto směry se již někde staly a jinde stávají organickou součástí konfrontační lingvistiky. – J. Popela sledoval vztah ergativních a aktivních konstrukcí a snažil se naznačit směr precizace některých postupů i některých pojmů a termínů, pro konfrontační metodu nezbytných. – R. Mrázek nazval svůj příspěvek „Manifestans predikátu, jeho nestejná volba v ruštině a češtině“. Lze říci, že pojmy-termíny agens, percipient, manifestans aj., jakožto označení „aktantové regulace“ (podle I. Melčuka) či actances (podle G. Lazarda), tvoří při syntaktické problematice centrální jádro výkladu či diskuse. O syntaktické problematice referoval i P. Adamec, především se zřetelem k otázkám modality.

M. Zatovkaňuk se zabýval otázkami polylingvální konfrontace, a to na materiálu participií v ukrajinštině, ruštině, slovenštině a češtině. Jako hlavní složky charakteristiky mezijazykových vztahů uvedl míru verbality a nominality, stupeň autonomnosti slova, poměr syntetičnosti a analytičnosti. Vyložil pojem „kontrastému“.

V. Straková v referátě „Možnosti a typy konfrontační analýzy“ sledovala především terminologii dané oblasti, dále pak rozlišení konfrontace systémové (statické) a textové (dynamické), která tvoří základ lingvistiky překladu. Upozornila na dva faktory, které je třeba brát v úvahu při konkrétní modifikaci konfrontační (kontrastivní) metody; je to (1) genetická příbuznost či vzdálenost – distance konfrontovaných jazyků; (2) jazyková rovina, která je v daném případě předmětem analýzy. Naznačila i vztah konfrontace a univerzálií. – A. Furdal (PLR) se zabýval problematikou překladu, jakožto konkrétní realizace mezijazykových vztahů, a základem pro porovnávání národních jazyků i národních kultur. – J. Băčvarov (BLR) sledoval jazykovou dynamiku češtiny, projevující se především na produktivitě některých derivačních modelů a prostředků, např. sufixu -telný, jakož i na možnosti deadjektivní derivace u sloves, např. zněkolikanásobit, zrovnoprávnit (bulharština má ekvivalent analytický – ob’javja za rovnopraven).

E. Lotko, který konferenci teoreticky připravil i prakticky organizoval, se zaměřil na typologii a dynamiku současné polštiny a češtiny. Jak již naznačil ve své publikaci Čeština a polština v překladatelské a tlumočnické praxi (srov. rec. Slavia, 56, 1987, s. 401–402), pro polštinu je charakteristická tendence ke ztrátě flexe (odfleksywianie); signálem slova se postupně stává spíše jeho pozice než jeho forma. – Referát J. Tokarze (PLR) byl věnován otázkám překladu jakožto jazykového a kulturního fenoménu.

V první sekci byl přednesen referát K. Pösingerové „K některým otázkám jazykové situace v PLR a ČSSR po druhé světové válce“. – [78]J. Bartáková ukázala slovotvorné postupy při vzniku personálních expresív v češtině a slovenštině, a to na širším slovanském pozadí. – M. Pančíková se zabývala porovnáváním nejnovější slovní zásoby ve slovenštině a polštině. – A. Trębska podala klasifikaci metonymických změn významu v polštině a češtině. – Vztahu češtiny a polštiny byl rovněž věnován příspěvek J. Jodase. – Na expresivitu se zaměřil příspěvek H. Karlíkové a příspěvek L. Spiškové „Expresivita hovorovosti v kontextu ruského a českého dialogu“. – H. Bauerová přednesla referát na téma „Význam analýzy charvátskohlaholských textů pro studium slovanských jazyků“.

Ve druhé sekci informovala O. Palamarčuková (SSSR) o tom, jak se prezentuje české onomastické lexikon v ukrajinských a ruských překladech z krásné literatury. – L. Uhlířová promluvila o otázkách vyjadřování anafory v bulharštině a češtině, H. Gulová o deminutivech v bulharštině a M. Ladevičová o sportovních názvech v srbocharvátštině a slovenštině. – Otázkám etymologie byly věnovány tři referáty: Obecnou problematikou a pak významem synchronního studia slovanských předložek se zabýval V. Šaur. – I. Janyšková probírala z etymologického hlediska názvy stromů, P. Valčáková názvy rosolu. – Š. Chairov (SSSR) podal zajímavý výklad analytických predikátů typu pobediť – oderžať pobedu, č. dělat si iluze. – J. Kozílková se zabývala kategorií určenosti v ruštině a češtině. – Z. Vychodilová promluvila o ekonomii v jazyce; ukázala na eliptičnost ruštiny (i slovenštiny) ve srovnání s češtinou. – M. Hirschová uvedla tři typy komunikativních funkcí: (1) funkce konstrukční (konstruování dialogu), (2) komunikační funkce obecná (konstruování řečových aktů), (3) komunikační funkce sémantické specifikace, např. přesvědčování, lákání apod. Tyto funkce se – podle autorky – realizují simultánně, v konkrétním případě se však některá z nich oslabuje.

Závěrečné zasedání probíhalo opět v plénu. R. Zimek se ve svém referátě zabýval otázkami konfrontačního studia v rámci textové lingvistiky. Podal přehled vykonané práce v československé lingvistice, vzpomněl zakladatelů tohoto oboru lingvistiky (V. Mathesia, L. Kopeckého aj.), zdůraznil i význam časopisu Săpostavitelno ezikoznanie pro mezinárodní spolupráci v této oblasti. – B. Rejaková (PLR) se zabývala otázkami frazeologismů v pohledu mezijazykovém; rovněž referát I. M. Tepljakova (SSSR) byl věnován otázkám konfrontace frazeologických jednotek.

Konference názorně ukázala specifičnost přístupu k analýze jazyků blízce příbuzných – slovanských, jakož i stav bádání v jednotlivých jazycích i problémových okruzích. Zdůraznila nutnost systematické práce v oblasti metodologie, protože jen aplikace stejných kritérií na oba (všechny) konfrontované jazyky zaručuje možnost, že dojdeme k objektivní charakteristice, k níž konfrontační (kontrastivní) analýza směřuje. Tyto dílčí charakteristiky mohou pak být východiskem pro celkovou, obecnější typologickou charakteristiku jednotlivých jazyků.

Slovo a slovesnost, ročník 52 (1991), číslo 1, s. 77-78

Předchozí Jiří Nekvapil: Lingvistické kolokvium v Brémách

Následující Olga Martincová, Otakar Šoltys: Zpráva o zasedání Lexikologicko-lexikografické komise při Mezinárodním komitétu slavistů