Mezinárodní projekt Dějiny teorií jazyka

Jiří Černý, Jiří Nekvapil

[Discussion]

(pdf)

Международный проект История теорий языка / The international project History of linguistic theories

Zatímco v Československu máme velké dluhy v lingvistické historiografii samé, ve vyspělých západních jazykovědách se už pěstuje lingvistická metahistoriografie – problémem a předmětem analýz se stává už to, jak psát o dějinách, resp. dějiny výzkumu jazyka. Programově metahistoriografický charakter má i sborník Geschichte der Sprachtheorie 1. Zur Theorie und Methode der Geschichtsschreibung der Linguistik. Ed. Peter Schmitter. Tübingen, Gunter Narr Verlag 1987, 255 s. Tento sborník je vlastně úvodem k plánované osmisvazkové sérii Geschichte der Sprachtheorie, která by měla zmapovat vývoj jazykových teorií od antiky až do novověku. O tom, že jde o dosud nebývale rozsáhlý projekt, svědčí i to, že závěrečný, osmý svazek má být celý věnován pouze chronologickému přehledu dějin teorií jazyka a bibliografii.

Úvodní sborník celé série, s nímž chceme čtenáře seznámit, je rozčleněn do dvou částí. V první se autoři zabývají nejobecnějšími problémy lingvistické historiografie, v části druhé (počínaje příspěvkem F. Douay-Soublinové) jsou principy lingvistické historiografie vykládány na pozadí nějakého konkrétního úseku dějin teorií jazyka.

Sborník otevírají poznámky a postřehy jednoho z klasiků moderní lingvistické historiografie H. Arense z Bad Hersfeldu „Gedanken zur Historiographie der Linguistik” (s. 3–19). K nejdůležitějším z nich patří formulace požadavků, jimiž by se měli řídit dnešní lingvističtí historikové: (1) Objevovat a zpřístupňovat nové lingvisticky relevantní materiály. (2) Tyto materiály přetvářet ve skutečná fakta. (3) V chronologickém uspořádání faktů odhalovat dějinnou souvislost. To je ovšem úkol velmi nesnadný a v důsledku mezer v požadavcích (2) a (3) také mnohdy neproveditelný. Podle Arense je lepší spokojit se s precizními fakty než konstruovat zajímavé, ale nejisté souvislosti. [130]S. Auroux z Paříže rozdělil svoji stať „Histoire des sciences et entropie des systèmes scientifiques” (s. 20–42) do čtyř částí. V první z nich si všímá obecných principů, jimiž se mají řídit dějiny vědních odvětví, a úkolů, které by měly splnit. Připouští možnost vytvářet modely vývojové a kognitivní, avšak důraz klade zvláště na pojetí epistemologické. Úkolem historika vědního odvětví je podle něho vysvětlit zrození určité posloupnosti (série) vědeckých tvrzení a teorií, tj. konstruovat příslušné teoretické modely a zjišťovat příčinné vztahy, které mezi nimi existují. Druhá část nabízí několik „modelů reprezentace vědeckých systémů”. Změny ve vědeckém myšlení se tradičně zachycují dvěma modely: a) doplnění starší teorie o nové poznatky; b) nahrazení starší teorie novou. Autor rozebírá nevýhody obou těchto modelů a navrhuje chápat daný vědní obor jako souhrn tří složek: teoretické, sociologické a praktické. Upozorňuje dále, že každý vědní obor je čistá abstrakce, konkrétně existuje pouze vědecká činnost a její výsledky realizované konkrétními lidmi v daných podmínkách. V třetí části porovnává autor francouzskou a německou lingvistiku v polovině 19. stol. a dochází k závěru, že vědecké systémy jsou vždy spojeny s určitým prostorem a časem. Vědecký text obsahuje jednak výroky o příslušných jevech (např. lingvistických), jednak výroky o předcházejících teoriích a jejich autorech. Je tedy psán z určitého zorného úhlu (horizon de rétrospection), který je podmíněn dobovým stavem vědeckého systému. Pozdější komentáře mohou (z nového zorného úhlu) každou teorii dále doplňovat a rozšiřovat. Může také dojít k přehodnocování „zorného úhlu” v rámci vědecké politiky a strategie (viz např. karteziánskou lingvistiku N. Chomského). V závěrečné, čtvrté části komentuje autor vznik moderních dějin lingvistických teorií ve Francii, zmiňuje se o počtu vědeckých pracovníků, který se přibližně každých patnáct let zdvojnásobuje, o entropii vědeckých poznatků, o obecné lingvistice, založené převážně jen na studiu latiny a řečtiny, a zdůrazňuje úlohu nezávislých historiků lingvistiky, kteří mohou k jejímu rozvoji přispět připomínáním pluralismu dosavadních teorií.

Z velké řady postřehů shrnutých v příspěvku „Was heißt und zu welchen Ende studiert man Sprachwissenschaftsgeschichte” (s. 43–62), který napsal H. Brekle z Regensburgu, zaujme např. zdůvodnění samotné lingvistické historiografie. Prvním z těchto důvodů je snaha zprostředkovat pozdějším generacím to, co už z jazykové problematiky prozkoumaly generace dřívější. Jiní autoři chápou lingvistickou historiografii jako druh jazykovědné sebereflexe a její současný rozkvět pak spojují se zralostí samé lingvistiky. Koncipování dějin lingvistiky je možné také chápat jako dílčí příspěvek ke koncipování obecných dějin.

Novější práce z lingvistické historiografie věnují hodně pozornosti i problémům metodologickým. V této souvislosti dává Brekle k úvaze tři zajímavé teze: (1) Historicko-pozitivistický přístup 19. století, často spojovaný s myšlenkou pokroku, není už dnes přijatelný. (2) Nadále aktuální je Nietzschova diferenciace „dějin” na monumentální (historik zachycuje jen to, co sám považuje za významné), antikvární (historik vychází z maximální šíře dat a faktů, které v systematické rekonstrukci integruje), kritické (historik koncipuje dějiny tak, aby byly relevantní při řešení současných problémů). (3) V rozpracovávání lingvistické historiografie kritické může být podle Brekleho velmi užitečný analytický aparát hermeneutiky (jakožto nauky o rozumění textu).

K. Koerner z Ottawy, jeden z nejproduktivnějších badatelů i předních organizátorů na poli současné lingvistické historiografie, přispěl do sborníku důležitým článkem „Das Problem der Metasprache in der Sprachwissenschaftsgeschichtsschreibung” (s. 63–80). Ukazuje na nelehké postavení lingvistického historika, který by měl na jedné straně usilovat o to, aby výklady jazykových problémů minulosti promlouvaly k dnešku, ale na druhé straně je povinen tyto problémy vykládat v duchu doby jejich vzniku. Koerner se věnuje především zavádějícímu užívání dnešních lingvistických termínů při výkladu lingvistických děl minulosti, především středověkých (nebývalý vliv měla v tomto ohledu např. studie N. Chomského Cartesian linguistics). Různé typy nerespektování metajazykové problematiky dokládá Koerner obšírně na třech příkladech:

[131](1) Nesprávná projekce de Saussurových termínů langue a langage do výzkumu běžné středověké francouzštiny a latiny. (2) Směšování středověkého a moderního pojetí etymologie. (3) Zavádějící projekce pojmů moderní fonologie do překladů tzv. prvního gramatického traktátu (islandského manuskriptu z 12. stol.). V závěru Koerner konstatuje, že je sice možné usouvztažňovat pojmoslovné aparáty minulosti s pojmoslovnými aparáty dnešními, nelze je však ztotožňovat – toto usouvztažňování by mělo následovat až po výkladu textů „z nich samých” a z jejich dobového kontextu.

A.–M. Rieu z Mulhouse komentuje v krátké stati „Historicité et intelligibilité dans l’histoire des sciences du langage” (s. 81–92) teze několika autorů (I. Lakatos, T. S. Kuhn, M. Foucault, S. Auroux aj.). Po vzoru Foucaulta popírá důležitost času a v navrhované analytické metodě doporučuje, aby se dějiny lingvistiky zabývaly všestrannou analýzou jednotlivých teorií. V rámci takové analýzy se mají objasnit nejen jednotlivé složky příslušného systému a jejich vzájemné vztahy, ale i jejich dynamický charakter a dynamičnost celého systému včetně jeho možných nebo předpokládaných změn. Autor považuje protiklad synchronie/diachronie za nerelevantní. Termíny a pojmy paradigma a epistém, s nimiž pracuje, v závěru stati navrhuje opustit, avšak navrhnout nové termíny podle něho přesahuje možnosti této krátké studie.

Vydavatel sborníku a celé série P. Schmitter z Münsteru přispěl studií „Fortschritt. Zu einer umstrittenen Interpretationskategorie in der Geschichtsschreibung der Linguistik und der Semiotik” (s. 93–124). Výklady o kategorii „pokroku”, s níž v různých modifikacích operují lingvističtí historikové od 19. stol. dodnes, promítá do různých rovin „dějepisných činností”: (1) kronikářství, (2) historiografie, (3) metahistoriografie. V případě kronik se kategorie pokroku neuplatňuje, neboť zde jde hlavně o časové řazení identifikovaných faktů; zajímavá situace je na rovinách (2) a (3). Schmitter dokládá, že zatímco lingvistická metahistoriografie (která se významně prosazuje v posledních dvou desetiletích) kategorii pokroku zpochybňuje, historiografická praxe, včetně děl nejnovějších, s touto kategorií stále pracuje. „Pokrok” jakožto konstrukční prostředek lingvistického dějepisu se výrazně uplatnil – v návaznosti na Hegelovo pojetí dějin – už v počátcích lingvistické historiografie u T. Benfeye (1809 – 1881) a H. Steinthala (1823 – 1899) v 60. letech minulého století. Pokrok v jejich pojetí lze podle Schmittera charakterizovat pěti rysy: (1) teleologickou orientací, (2) přibližováním se k pravdě, (3) akumulací vědění, (4) týká se dějin v jejich úplnosti (nikoli např. jen budoucnosti), (5) existuje objektivně. Schmitter dospívá k závěru, že kategorie pokroku nemusí být zcela zavržena, musí však být reinterpretována. K nejpodstatnějším modifikacím uvedených pěti rysů patří to, že pokrok už není považován za něco existujícího objektivně, nýbrž za interpretační kategorii.

F. Douay–Soublinová z Aix en Provence se zabývá v článku „Théories, gestes, materiaux, dans l’histoire des sciences et des arts du langage” (s. 127–140) úlohou epistemologa, historika a zvláště lingvisty při posuzování starých lingvistických teorií. Ukazuje, jak Averroes (Ibn Rušd) v polovině 12. stol. v Córdobě při překladu Aristotelovy Rétoriky a Poetiky věrně přetlumočil teoretické pasáže, ale četné příklady figur z řecké literatury (zvláště z Homéra) nahradil příklady z arabské poezie a z arabských adaptací perských a staroindických spisů. K podobným změnám došlo také v třetí hebrejské a ve čtvrté latinské verzi Aristotelových děl. Z toho autorka vyvozuje, že se překladatel musí snažit přetlumočit smysl textu, historik má za úkol osvětlit vznik a osudy teorií našich předků, lingvista pak nutně musí pracovat s konkrétním bohatým materiálem přirozených jazyků.

Hlavním tématem článku je však analýza vývoje tzv. figur kontroverze od starověku do konce středověku. Hermagoras pracoval s čtyřmi takovými figurami (endoxos, amphidoxos, paradoxos, adoxos), Cicero k nim přidal pátou (obscurum, řecky disparakolouthetos), a s těmito pěti figurami kontroverze se pracovalo až do pozdního středověku (mj. i ve francouzštině). Renesance přehodnotila rétoriku a do moderní francouzštiny se dochoval pouze výraz paradoxe, a to ještě s pozměněným významem. Závěr: [132]historik lingvistiky se při výkladu lingvistických teorií nemůže vyhnout práci s konkrétním mnohotvárným jazykovým materiálem.

V dalším příspěvku „Die Verfasser des CLG” (s. 141–161) se R. Engler z Bernu věnuje vzájemným vztahům, které existovaly mezi zakladateli ženevské školy. Zvláště ho zajímá, do jaké míry Saussurovi žáci a vydavatelé jeho Kursu obecné jazykovědy, A. Séchehaye a Ch. Bally, mohli sami ovlivnit svého učitele. Autor cituje z různých děl obou vydavatelů 25 úryvků, které se týkají protikladu synchronie a diachronie a zejména vztahu mezi pojmy a termíny: langage, langue, parole. Na základě jejich rozboru ukazuje, že Séchehaye měl patrně značný vliv na Saussurovo pojetí pojmu langage, o němž zasvěceně psal už v r. 1908, tedy v době, kdy Saussure končil první ze svých tří cyklů obecně lingvistických přednášek v Ženevě. Ballymu pak přiznává velké zásluhy o propracování pojmu a termínu parole a jeho využití v rámci stylistiky. (Saussure od sebe přísně odděloval langue a parole a sám se věnoval především abstraktnímu systému langue.)

Řadou problémů se zabývá A. Eschbach z Essenu ve svém příspěvku „Archäologie, Kriminalistik und Wissenschaftsgeschichte: Der Fall Karl Bühler. Ein Plädoyer für wissenschaftshistorische Forschung” (s. 162–177). Autorova studie vyrostla ze zájmu o život a dílo K. Bühlera (viz i A. Eschbach, ed., Bühler-Studien. Frankfurt am Main 1984), konkrétně z jeho pátrání po Bühlerově zmizelé pozůstalosti. Eschbach dokládá, jak a proč v tomto pátrání užíval postupy tzv. abduktivní analytiky, kterou nově rozpracoval Umberto Eco (nejen ve svých studiích sémiotických, ale např. i ve svém slavném románu Jméno růže). Pozoruhodný je Eschbachův názor, že vědy zabývající se jazykem by se vyvíjely od poloviny dvacátých let tohoto století jinak, kdyby správně zhodnotily Bühlerův komplexní jazykově teoretický přístup. Podle Eschbacha náleží Bühler do vývojové linie reprezentované vědci jako Wegener, Mauthner, Marty, Meinong, Peirce aj., která je vysoce aktuální i dnes, tj. po zhroucení chomskyánského paradigmatu. Z toho Eschbach vyvozuje i aktuálnost lingvistického dějepisu a nutnost jeho pěstování. Neznalost historie vlastního oboru totiž vede k znovuobjevování už objeveného a k opakování starých chyb. To autor ilustruje na teorii mluvních aktů (Searle aj.), která je podle něho obsažena v komplexnější podobě už v Bühlerově Sprachtheorie z r. 1934.

Pozoruhodnou stať „Paris oder Berlin? Institutionalisierung, Professionalisierung und Entwicklung der vergleichenden Sprachwissenschaft im 19. Jahrhundert” (s. 178–197) napsala E. Hültenschmidtová z Bielefeldu; její výklady mohou být velmi instruktivní i pro analýzu jazykovědy současné. Autorka vychází z toho, že věda a její obory se v různých zemích vyvíjejí různě a že je důležité zkoumat příčiny této různosti, neboť takovým srovnáváním můžeme lépe poznat obecné mechanismy rozvoje vědy. Hültenschmidtová si klade otázku, proč se centrum zkoumání jazyka přesunulo z Francie (ta byla tímto centrem v 18. stol.; dominantní zde byla tradice filozofující grammaire générale) do Německa (to se stalo jazykovědným centrem v 19. století, s nástupem historickosrovnávací jazykovědy). Autorka ukazuje, že na přelomu 18. a 19. stol. byl v obou zemích patrný přechod k empirickému výzkumu jazyka, k vypracování exaktních metod jeho analýzy, ale v Německu k tomu přistoupil ještě velmi důležitý externí faktor operující v sociálně-institucionální dimenzi vědy, totiž všeobecná „disciplinarizace” vědy v rámci německých univerzit – ta vedla k tomu, že se jazykověda ustavila jako profese. Autorka dále ukazuje, že ve vědě, která se lidem stává povoláním, se počítá nejen s génii, tj. tvůrci vědeckých „paradigmat”, ale i s průměrně nadanými lidmi, vykonavateli „normální” vědy (použijeme-li Kuhnovy termíny). Právě Boppova Srovnávací gramatika se stala pro širší obec vzdělanců návodem, jak postupovat při analýze jazykového materiálu, a tak vytvořila předpoklad pro profesionalizaci jazykovědy. – V souvislosti s často diskutovaným vztahem mezi strukturalismem a historickosrovnávací jazykovědou je zajímavé také autorčino připomenutí, že se Bopp [133]v r. 1816 písemně vyjádřil o tom, že chce studovat jazyky „an und für sich” (viz také závěrečnou poznámku J. Nekvapila v Jazykovědném časopise, 36, 1985, s. 87).

Tímto problémem se zabývá i velmi aktuální stať „Philologie und Linguistik. Historische Notizen zu einem gestörten Verhältnis” (s. 198–223), kterou napsal L. Jäger z Aachenu. V ní přesvědčivě ukazuje, že jeden z vůdčích motivů strukturalismu, totiž „jazyk je třeba zkoumat sám o sobě a pro sebe”, nelze spojovat až s publikováním de Saussurova Kursu obecné jazykovědy, ale už s dílem autorů, jako byli J. Grimm, Schleiermacher, W. von Humboldt, kteří pracovali v rámci (moderní) německé filologie. To ovšem znamená, že strukturalistické odmítání filologického kontextu jazykových analýz je do určité míry založeno na omylu. Jäger se dokonce domnívá, že je třeba na tento kontext naopak navázat, neboť v rámci německé filologie se podle něho emancipovala nejen gramatika, ale i hermeneutika (tedy teorie jazyka a teorie rozumění), a právě takto široce vyprofilovaný rámec by podle Jägera mohl vést k překonání dnešní krize lingvistiky. I když autor své výklady situuje především do germanistiky, mají zřejmě širší platnost.

L. Kaczmarek z Münsteru v krátkém článku „Natürlichkeit. Anmerkungen zu einer Geschichte der Sprachtheorie” (s. 224–237) analyzuje některé jazykově teoretické problémy ve středověku a zvlášť se věnuje pojmu „přirozenosti”, který je poměrně populární i v lingvistice nejnovější. Podrobně se zabývá různými pojetími přirozenosti; středověké teorie probírá na pozadí jazykových teorií moderních.

V závěrečném příspěvku „A contemporary evaluation of western grammatical studies in the Middle Ages” (s. 238–250) se R. Robins z Londýna zabývá středověkou spekulativní gramatikou a jejím významem pro moderní lingvistiku. Ukazuje, že zejména v pozdním středověku se gramatika těšila velkému rozkvětu, a i když byla scholastika příchodem renesance překonána, zanechala po sobě některé trvalé výsledky. Pokud jde o lingvistiku, autor zdůrazňuje přínos scholastické gramatiky zejména v tom, že poprvé rozpracovala některé důležité teoretické otázky, které jsou i dnes v centru lingvistických zájmů. Jsou to především: lingvistické univerzálie, obecná gramatika (zvláště syntax), struktura jazyka a myšlení, reprezentace skutečnosti jazykem a status lingvistiky jako vědní disciplíny. I když jsou všechny tyto otázky v moderní lingvistice řešeny odlišně, přiznává autor scholastické gramatice zásluhy v tom, že je nastolila jako první. V závěru kritizuje Chomského za to, že se odvolává na karteziánský racionalismus 17. stol., ale neuvědomuje si, že představitelé školy Port-Royal navazovali právě na teorie a poznatky středověkých scholastických gramatiků.

Sborník jako celek dobře ilustruje nejrůznější problémy, s nimiž se lingvistická historiografie potýká. Pokud editor usiloval o prezentaci této pestrosti, bylo jeho snažení úspěšné. Sporné je už ovšem to, zda sborník představuje nějaké východisko pro další plánované svazky celé série – působí totiž poměrně fragmentárně a rozbíhavě. To je dáno velkým množstvím autorů z různých jazykových oblastí, kteří navazují na různé metodologické koncepce (nemluvě už o značné tematické pestrosti druhé části sborníku).

Československé lingvistice sborník (a vůbec celá plánovaná série) připomíná, co všechno je ještě u nás třeba na poli lingvistické historiografie udělat. Nejde jen o to, že dosud nemáme knižně vydané obecné dějiny lingvistiky (čtyřdílné „Dějiny lingvistiky” J. Černého byly publikovány jen jako vysokoškolské skriptum), nemáme ani dějiny české lingvistiky, ani např. dějiny české lingvistiky ve 20. století, nebyly systematicky zpracovány ani dějiny pražské školy, včetně její domácí a zahraniční působnosti.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 2, pp. 129-133

Previous Josef Hrbáček: Text, promluva a nadpromluvové útvary

Next Petr Sgall: Sborník z konference o dynamice současné češtiny