Soubor Vachkových prací o psaném jazyce

Petr Sgall

[Chronicles]

(pdf)

Собрание сочинений Вахека о письменном языке / A collection of Vachek’s papers on written language

Pod redakcí Ph. A. Luelsdorffa vydalo nakladatelství John Benjamins (Amsterodam a Philadelphia) v roce 1989 k 80. narozeninám Josefa Vachka soubor jeho anglicky psaných (popř. z němčiny do angličtiny přeložených) statí o psaném jazyce pod názvem Written language revisited (XIV + 221 s.). Spolu s Luelsdorffovou předmluvou, stručně shrnující hlavní body Vachkova přínosu k otázkám psaného jazyka a pravopisu, je tu obsaženo devatenáct Vachkových příspěvků k obecnělingvistickým a anglistickým aspektům této problematiky. Celý soubor zahrnuje tři okruhy statí: (a) dvě studie obecné, původně publikované v letech 1939 až 1959, které už dnes nesporně mají platnost klasických prací s bohatým mezinárodním ohlasem, (b) deset článků z období 1945–1985, většinou věnovaných specifickým a diskusním otázkám originálně řešeným, a (c) sedm příspěvků nových, zčásti publikovaných v r. 1987, zčásti poprvé uveřejněných v recenzovaném sborníku.

(a) První z obou klasických studií dokládá, že psaný jazyk je samostatným objektem lingvistického poznání, což je, jak Vachek z hlediska pražské funkčně strukturální školy ukazuje, dáno především specifickými rysy funkce psaných projevů, které trvají v čase a jsou opticky přehledné. Proto ty odchylky od jednoznačné korespondence fonému a grafému, které jsou podmíněny vztahem psané podoby ke struktuře morfematické, nelze hodnotit jednostranně negativně. Druhá z uvedených statí charakterizuje hlavní rysy vývoje psané angličtiny od staré západní saštiny přes střední angličtinu k dnešnímu stavu.

(b) Druhá z uvedených skupin statí zahrnuje především autorovy příspěvky k aktuálním [153]diskusím. Na Householderovy vývody o domnělé primární platnosti psané podoby jazyka tu Vachek odpovídá přesvědčivým výkladem o bezpříznakovosti mluvené normy, přítomné ve všech jazycích, ačkoli ovšem je si plně vědom i významu psané normy pro jazykové povědomí mluvčích, kteří ji ovládají. V jiném článku dovozuje autor přesvědčivě, že jazyky, kterým psaná norma chybí, nemají být chápány jako primární, nýbrž spíše jako defektní, a že tedy nejsou nejvhodnějším východiskem obecnělingvistické analýzy. Jakobsonovo označení psané normy jako soustavy „znaků znaků” tedy nemluví proti autonomnosti psané podoby jazyka, neboť její dekódování nevyžaduje (s výjimkou počátečního období jejího vývoje) žádnou okliku přes mluvenou řeč (viz s. 19–22). Porovnání psané a tištěné podoby jazyka z funkčního hlediska je předmětem další stati, ukazující, že psané texty jsou zaměřeny, pokud jde o Bühlerovu triádu, především na expresi, zatímco u textů tištěných je v popředí apel a reference (Darstellung). Také funkční porovnání psané (a tištěné) normy s fonetickou transkripcí je ve sborníku zastoupeno. Pozornost se dále věnuje i slohovým faktorům psaných norem češtiny, angličtiny a němčiny.

Další stať je věnována rozboru glosématických přístupů k psanému jazyku a jejich kritickému hodnocení z pera B. Siertsemové. V jiné stati se aktivní role psané normy ve vztahu k ostatním vrstvám jazyka charakterizuje na základě toho, jak jsou touto normou ovlivněny způsoby začleňování paralingvistických znaků do jazykového systému. Dalším předmětem pozornosti je vztah mezi centrem psané normy a její periférií, k níž patří zejména také prvky cizí a emocionální. Je připojena i poznámka o pojmu vnitřní řeči, zmíněném již v Tezích Pražského lingvistického kroužku a pak systematicky zpracovaném zejména Vygotským.

(c) Třetí okruh statí, psaných v nedávných letech, obsahuje především diskusi o základních aspektech funkčního přístupu k psané podobě jazyka s přesvědčivým vyvrácením některých námitek proti její autonomnosti. O redundantních grafémech se pojednává v jedné z dalších statí z hlediska psaní velkých písmen a v jiné z hlediska revalvace takových grafémů. Rozbírá se pak i vliv purismu na změny ve struktuře psané normy, a také Luelsdorffův přístup k některým otázkám pravopisu, zejména anglického (včetně významu takových faktorů, jako jsou jména písmen). Věnuje se pozornost i vícerozměrnosti psaného textu, včetně role různých technických prostředků pro zvýšení zřetelnosti textu.

Závěrečná stať sborníku je věnována Vachkovu pohledu na padesát let vývoje výzkumu psaného jazyka, kde se autor vrací k příspěvkům svého předchůdce A. Artymovyče, podnětného pozorovatele role psaného jazyka A. Frinty i D. L. Bolingera, A. Penttiläho, H. Glücka a dalších, přičemž je největší pozornost zaměřena na publikace W. Haase, jehož hledisko je pražské škole velmi blízké, a se skromností pro autora příznačnou se tu nepatřičně ocitají v pozadí jeho vlastní příspěvky; je tu ovšem znovu jednoznačně doloženo, že přístupy popírající specifický status psané podoby jazyka postrádají funkčně založený aspekt, který je nezbytný pro pochopení vztahů mezi jednotlivými podsystémy jazyka.

Do sborníku nebyly zařazeny u nás nejznámější Vachkovy studie psané česky a zaměřené především na psanou podobu češtiny, ačkoli alespoň jejich stručné shrnutí by pro obecnou platnost autorových vývodů jistě mohlo být užitečné. Mají nesporně velkou cenu pro možnost porovnání úlohy a vhodnosti tzv. fonologického, morfologického a historického principu pravopisu různých jazyků.

V každém případě je třeba recenzovaný sborník uvítat jakou soubornou publikaci mnoha zatím jen porůznu uveřejněných statí z problémového okruhu, k jehož zpracování v nich autor přispěl velmi podstatnou měrou. Ačkoli by bylo možné soustavněji uvádět bibliografické údaje o zahrnutých příspěvcích, je třeba ocenit velmi pěknou úpravu recenzovaného svazku, který čtenářům všech zemí umožňuje přístup k jednomu z důležitých okruhů, v nichž je přínos pražské školy pro mezinárodní lingvistiku zvlášť výrazný a široce uznávaný.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 2, pp. 152-153

Previous Jan Chloupek: Jubileum Dušana Šlosara

Next Jan Kořenský: Slovenská monografie o větném základu