Nová kniha o obecné češtině

Jiří Hronek, Petr Sgall

[Kronika]

(pdf)

Новая книга об обиходно-чешском языке / A new book on colloquial Czech

Mezi českými lingvisty je známo (nedávno to znovu připomenul Fr. Daneš), že k rysům, které má rozvrstvení našeho národního jazyka společné s Fergusonovou diglosií, patří také to, že obecná čeština jako útvar nespisovný, ale centrální, vyvolává pozornost zahraničních lingvistů, kteří se často jejímu zpracování věnují více než odborníci domácí. Už v r. 1961 konstatoval B. Havránek s dalšími, že v této oblasti jde o velký dluh české lingvistiky. Lze tedy jen uvítat novou knihu amerického lingvisty Charlese E. Townsenda, A Description of Spoken Prague Czech (Columbus, Ohio, Slavica Publishers, Inc., 1990, 151 s.).

Není to autorova první publikace o obecné češtině (což je přesnější než v titulu uvedená čeština mluvená); už ve své knize Czech through Russian z r. 1981 věnuje vedle popisu spisovného jazyka i jevům obecné češtiny velkou pozornost. V některých statích je pak obecná čeština v centru pozornosti. Nová kniha je tedy výsledkem dlouhodobé přípravy: nejen shrnutím poznatků, které autor získal ze skromných popisů dosud publikovaných u nás nebo v zahraničí, ale i vyústěním vlastního výzkumu, kterým se zabýval během svých několika pobytů v Praze v sedmdesátých a osmdesátých letech (ovšem znesnadňovaných a omezovaných naší tehdejší politickou situací). Townsendova kniha je novým dokladem toho, že k lingvistickým úkolům patří nejen zpracování historicky podmíněné současné stratifikace češtiny a vzájemných vztahů jejích variet z hlediska obecného (pojmová souvislost s diglosií, s problematikou jazykové variace, sociolingvistických aspektů aj.), ale taky popis a rozbor jednoho z nejrozšířenějších kódů národního jazyka, totiž obecné češtiny. Už jsme se zmínili, že autor není jediný, kdo přináší zajímavá pozorování a postřehy i soustavný popis; řada zahraničních bohemistů a slavistů se už v minulosti inspirovala českou jazykovou skutečností. Prvním průkopníkem tu byl už ve dvacátých letech M. Vey, z dalších připomeňme jen H. Kučeru, A. Širokovovou, L. Micklesena, L. Hammerovou. K soustavnému hlubšímu popisu obecné češtiny jako celku ovšem dosud chybí soustředěné úsilí našich bohemistických institucí, jehož absence situaci podstatně ztěžuje (může pomoci úplnější publikace dialektologických výsledků, ale ta bude možná teprv ve formě Českého jazykového atlasu). Komplexní popis jazykového útvaru se jistě neobejde bez diskusí o stratifikaci a dynamice jazyka nebo o nejrůznějších rovinách komunikačních událostí, ale ani takové diskuse ani dílčí studie o jazykových varietách jednotlivých lokalit samy o sobě k relativně úplné charakteristice obecné češtiny nevedou.

Není tedy chybou autora recenzované knihy – spíš je to naší hanbou –, že kniha vznikala bez širokého podkladu empirického výzkumu, takže se v ní často jen připomíná, že „mnozí mluvčí“ užívají toho či onoho tvaru, že „někteří“ dotazovaní označili určité spojení za vzácné, stylově tak či onak příznakové ap. Jistě se kniha setká s výtkami v tom smyslu, že není ani učebnicí propracovanou se zřetelem k úplnosti nebo z hledisek didaktických či metodických, ani analytickým dílem podepřeným rozsáhlým materiálovým rozborem. Na půdě naší bohemistiky ovšem mohla vzniknout kniha ze všech nebo některých těchto aspektů důkladnější; dosud však žádná taková kniha u nás publikována nebyla.

V úvodu ke své knize se Townsend vyrovnává s některými teoretickými problémy (hlavně nejasností hranic mezi spisovnou a obecnou češtinou a rozkolísaností přechodného pásma mezi nimi) a zvláště pak s otázkou terminologickou. Zůstává u názvu „mluvená pražská čeština“, ačkoli úzus, který popisuje, zdaleka není jen pražský; je však plně na místě, že užívá jen formulací opřených o vlastní poznání, a nevyslo[309]vuje se tedy ke vztahu úzu pražského k jazykové situaci jiných českých měst a krajů. Kniha je rozdělena do čtyř klasických kapitol – hláskosloví, tvarosloví, syntax a slovník.

V první kapitole se nejdříve probírají a porovnávají samohláskové systémy spisovné a obecné češtiny, přičemž jsou bohatě na lexikálním i gramatickém materiálu ilustrovány hlavní rozdíly vzniklé vývojem českého vokalismu (úžením, diftongizací a protezí). Podobným způsobem jsou pak charakterizovány i rozdíly okrajovější (dloužení, krácení) a otázky konsonantismu (zejména zjednodušování souhláskových skupin). Chtěli bychom k této kapitole připojit jen několik dílčích poznámek. Pokud jde o pravopis, bylo možné na s. 23 formulovat přesněji, že ý se (i v beletrii apod.) píše za zúžené í v koncovkách adjektiv (ovšem vedle postavení po tvrdých souhláskách). K příkladům staročeských tvarů (s. 25) jsou připojeny hvězdičky na jejich odlišení od dosud existujících variant. Není zatím jasné, jak dalece jsou oprávněné a přesné formulace o silnějším a slabším protetickém v- na s. 37–39. U substantivních tvarů na -a je třeba rozlišovat, kdy jde o proniknutí partitivního genitivu do funkcí jiných pádů a kdy o emocionální užití tvaru v základě životného u substantiv neživotných (tvar vzteka nelze užít jako nominativ), srov. s. 41. Výskyt dlouhých samohlásek v přejatých slovech (s. 42) je zpravidla dán délkou v jazyce výchozím (nebo zprostředkujícím), nikoli českým dloužením.

Nejrozsáhlejší je kapitola druhá, věnovaná morfologii. Podrobně se tu uvádějí jednotlivá paradigmata obecněčeské deklinace, opět s bohatými ilustracemi rozdílů mezi oběma centrálními kódy. Připomeňme jen, že v kolísání hradu/hradě jsou tvary na -u spíš na postupu než na ústupu (s. 51). Netradičním způsobem (v částečné návaznosti na rusistickou klasifikaci R. Jakobsona) jsou tu tříděna slovesa, totiž na tři třídy: první dvě tvoří slovesa sufixální s 1. os. sg. jednak na -m, jednak na -u (-i), třetí je s tímto samohláskovým zakončením bez sufixu. Jde o třídění velmi přehledné a tedy pedagogicky účelné, plně vhodné i co do úplnosti (viz s. 75). K určitým obtížím ovšem může vést jednak to, že sufix je někdy přítomen jen v minulém kmenu, a jednak synchronní nezřetelnost rozdílu mezi sufixálním tisknu a bezpříponovým začnu. Podrobnější třídění a vztah k tvarům minulých kmenů jsou přehledným způsobem zachyceny tabulkami na s. 76; následují podrobné soupisy paradigmat s bohatým komentářem. Tvary 3. os. pl. jako dělají, trpějí jsou na s. 77n. uváděny ne zcela důsledně v různých podobách; v obecné češtině je tu běžná polodélka, i zakončení na -j zná nejen východočeská varianta. Tvary typu nesem, tisknem jsou patrně běžnější, než se uvádí na s. 79. Při charakteristice tvarů seš a si na s. 81 došlo k nepříjemnému přehození.

Stručná třetí kapitola podává charakteristiku obecněčeské syntaxe, ovšem bez nároků na úplnost, spíš jen se zřetelem na jednotlivé body tak či onak zajímavé. Jsou tu oddíly o spojkách a zájmenech, o užití pádů a o slovesech. K úvodním odstavcům této kapitoly připomeňme, že užití adjektivních koncovek u substantiv (viz o typu uhlího na s. 95) je, jak známo, více rozšířeno, a nemá bezprostřední důsledky pro syntax. Kolísání v užití zájmena svůj (s. 98n.) se týká zejména závislých predikací (i různých stupňů jejich nominalizací). Určité upřesnění by bylo možné i ve formulacích o zájmenu ten na s. 101n., např. v tom, že typ Toho jsem ale (já) neviděl je snad na stejné úrovni jako Toho já jsem ale neviděl nebo Ten ale nepřišel, takže slovosledné postavení podmětu tu není rozhodující.

Podobně jako u syntaxe, chybějí zatím předpoklady také pro systematický rozbor lexika obecné češtiny, jehož dílčímu popisu je v recenzované knize věnována čtvrtá kapitola. Autor je si těchto obtíží plně vědom a upozorňuje na to, že seznam několika stovek slov v této kapitole je ovšem jen předběžnou dílčí ukázkou, doplňující naše znalosti o češtině a povzbuzující k dalšímu zpracování. Jsou tu registrovány dvojice spisovných slov a jejich obecněčeských protějšků, přičemž by ovšem opět bylo možné upozorňovat na různosti ve stylistické platnosti a popř. i na další nepřesnosti: např. hned u prvního příkladu došlo zřejmě k přehození obou slov (ačkoli papírování ve významu ‚administrativní činnost’ patrně není zcela nespisovné), v některých případech se nepřihlíží k rozdílu mezi lexikální jednotkou a jejím frazeologicky, popř. rekčně omezeným užitím (např. jen spát s někým odpovídá výlučně spisovnému souložit); často zůstává otevřenou otázkou, zda daná dvojice charakterizuje rozdíl mezi oběma jazykovými útvary, nebo spíše rozdíl stylu. Není třeba rozvádět, že pro důkladné zpracování takových otázek, stejně jako pro zachycení různých detailů týkajících se vhledu do jemností sémantické platnosti jednotlivých slov nebyly dosud v bohemistice vytvo[310]řeny předpoklady ani po stránce teoretického rámce sociolingvistického popisu, ani z hlediska empirických materiálových studií.

Po dlouhé době tedy opět vyšla kniha o obecné češtině. Přes drobné výhrady v jednotlivostech, které jsme uvedli, je zřejmé, že autor do problematiky běžně mluvené češtiny pronikl v míře dosud vzácné. Jeho kniha představuje ucelený a dobře přístupný popis pražské běžně mluvené češtiny, tedy úzu charakteristického pro češtinu obecnou. Bude užitečná nejen zahraničním slavistům, ale i lingvistům českým a slovenským. Je třeba jen litovat, že v uplynulém období nebylo možné ani pomýšlet např. na koedici amerického vydavatele s českým, aby se tak kniha stala u nás dobře přístupnou.

Slovo a slovesnost, ročník 52 (1991), číslo 4, s. 308-310

Předchozí Aleš Svoboda: Jan Firbas sedmdesátiletý

Následující Luděk Hřebíček: Kniha o Menzerathově – Altmannově zákonu