Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Kniha o Menzerathově – Altmannově zákonu

Luděk Hřebíček

[Chronicles]

(pdf)

Книга о законе Менцерата – Альтмана / A book on Menzerath – Altmann’s law

V r. 1928 a později ještě v r. 1954 formuloval P. Menzerath (Über einige phonetische Probleme. Actes du premier congrès international de linguistes. Leiden 1928, s. 104–105; Die Architektonik des deutschen Wortschatzes. Bonn 1954) hypotézu: Čím větší celek, tím menší části. Při pozorování struktury německého slova zjistil, že čím delší je slovo v počtu slabik, tím kratší je v průměru slabika v počtu fonémů. Jako obdobné výroky autorů starších zůstalo i toto pozorování omezeno na fonetiku. Teprve v r. 1980 publikoval G. Altmann článek (Prolegomena to Menzerath’s law. Glottometrika 2. Ed. R. Grotjahn. Bochum, s. 1–10), ve kterém Menzerathovu hypotézu zobecnil: Čím větší (delší, složitější) jazykový konstrukt, tím menší (kratší, jednodušší) jeho konstituenty. Na jejím základě sestavil diferenciální rovnici se třemi řešeními, z nichž jedno se ukazuje být vhodné pro lingvistické aplikace: y = Axb, kde y je průměrná délka konstituentu, x délka konstruktu v počtu konstituentů, A a b jsou konstanty. Podmínky zákona jsou splněny při b < O. G. Altmann působení tohoto zákona ilustroval na slabičné délce indonéských morfémů, na délce slabik (v milisekundách) německého dialektu bačka (S. Gersić – G. Altmann, Laut-Silbe-Wort und das Menzerathsche Gesetz. Frankfurter Phonetische Beiträge, 3, 1980, s. 115–123). Řada dalších prací k tomuto tématu byla publikována převážně v řadě Quantitative Linguistics vydávané nakladatelstvím Brockmeyer v Bochumi. Z těchto výzkumů vyplynula jako značně oprávněná domněnka, že tu nejde jen o univerzální jazykový princip, ale o zákonitost platnou pro řadu dalších samoregulativních informačních systémů.

S důrazem na jazykovědnou stránku shrnuje dosavadní výsledky aplikace této teorie a naznačuje směr dalšího zkoumání práce G. Altmanna – M. H. Schwibbeho Das Menzerathsche Gesetz in informationsverarbeitenden Systemen (Olms, Hildesheim – Zürich – New York 1989, 132 s.); některé její kapitoly napsali W. Kaumanns, R. Köhler a J. Wilde. Teoretický podnět vzešlý z lingvistiky se tu přenáší na problematiku psychologie, sociologie primátů a molekulární biologie. Větší část práce je obecně lingvistická s aplikacemi na nejrůznější jazyky a napsal ji G. Altmann; jedna lingvistická kapitola (s. 108–112) pochází z pera R. Köhlera.

Po výkladu o historii a formálním odvození zákona G. Altmann v kapitole (s. 8–14) o jeho konsekvencích uvádí řadu hypotéz, na nichž je zřetelně vidět, jak účinný metodologický nástroj v něm lingvistika získala. Zvláště bychom chtěli podtrhnout diachronické důsledky zákona, podle nichž více fonetických změn lze očekávat spíše ve slovech delších; v určitém časovém intervalu lze v jazycích s vyšší střední délkou slova očekávat více změn než v jazycích s nižší délkou slova. K tomu srov. práci M. Těšitelové (Využití statistických metod v gramatice. Praha 1980, s. 154–155), kde je uvažován poměr věty jednoduché a souvětí a frekvence větných prvků.

Statistický inventář aplikovatelný při zkoumání závislostí vyplývajících z Menzerathova –Altmannova zákona zahrnuje především dva základní přístupy k odhadům parametrů A a b: metodu nejmenších čtverců a komplikovanější iterativní metodu; k oběma jsou zde odvozeny příslušné vzorce. M. H. Schwibbe popisuje metody založené na analýze rozptylu. K tomu poznamenáváme, že L. Hřebíček odvodil metodu odhadu parametrů nezávislou na pozorovaných x a y (Glottometrika 12. Ed. R. Hammerl. Bochum 1990, s. 61–71).

Zákon je aplikovatelný tam, kde hledáme vztahy mezi jazykovými úrovněmi; jestliže vztahy jsou tímto zákonem formulovány pro dvě sousední úrovně, lze očekávat, že zákon bude platit i pro vzájemně vzdálené úrovně. I pro tento případ odvozuje G. Altmann příslušný formalismus.

[311]Chtěli bychom zdůraznit, že takové uvažování o jazyce, které je vlastní recenzované knize, nebývá u lingvistů často oblíbeno. Stejně jako v mnoha svých předchozích pracích, i zde G. Altmann v úvodu předesílá své metodologické krédo; v širších vědních souvislostech v něm nepředkládá nic osobitého, pouze na lingvistiku aplikuje ty metodologické principy, které se ve vědách etablovaly a vyvíjely od dob Galilea Galileiho. Jádrem všech empirických věd jsou teorie a základem každé empirické teorie je zákon nebo pravidlo odvozené z jiných zákonů nebo axiomatických výroků. Společenské a humanitní obory většinou operují s konstatováním nějakých fakt a s jejich empirickými generalizacemi. Popisy v proměnných a konstantních veličinách a kvantitativní výrazy z nich odvozené slouží k jednoznačné formulaci teoretických výroků a k jejich verifikaci.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 4, pp. 310-311

Previous Jiří Hronek, Petr Sgall: Nová kniha o obecné češtině

Next Petr Piťha: Americká kniha o novém přístupu k jazykovědě a kognitivní vědě