Je posesívní dativ volný, nebo vázaný?

Eva Macháčková

[Články]

(pdf)

Is the possessive dative free or bound?

V mluvnicích českého jazyka se o dativu píše obvykle na dvou místech: jednou jako o přímém nebo nepřímém předmětu u sloves,[1] jednou jako o tzv. dativu volném. V prvním případě náleží dativ substantiva nebo zájmena do tzv. valenčního pole sloves, tj. do konfigurace valenčních pozic predikátem dominovaných (Mluvnice češtiny 3, 1987, s. 25). Valenční dativ se vyskytuje u sloves jednovalenčních (ulevilo se mu, chutnalo mu), u sloves dvouvalenčních (Petr Pavlovi lichotil; Práce se Ivanovi daří) i u sloves trojvalenčních (Petr daroval Pavlovi knihu). V trojvalenčních strukturách se dativem zpravidla nevyjadřuje předmět, jehož se děj přímo dotýká, nýbrž ke kterému jen směřuje, proto bývá nazýván dativ nepřímý (srov. např. Grepl – Karlík, 1986, s. 275). Kdy se má takový dativ chápat jako valenční, není vždy jednoduché rozhodnout.[2]

Popisu významových tříd sloves pojících se s dativem je věnováno nejvíce místa ve Šmilauerově Novočeské skladbě (1966, s. 213). U sloves (z dnešního hlediska dvouvalenčních) liší Šmilauer slovesa, která vyjadřují vztah prostorový (blížit se… běžet naproti), vztah podoby a shody, přiměřenosti a příslušnosti (podobat se… hodit se… patřit), duševní přiměřenosti a příslušnosti (zvyknout… líbit se), vztah přízně a nepřízně (děkovat… nadávat), vztah souhlasu a odporu (přisvědčovat… odmlouvat), vztah nadřazenosti a podřazenosti (vládnout… lichotit… klanět se), podivu a radosti (obdivovat se… smát se) a jednotlivá slovesa jiná. Mezi trojvalenční slovesa patří slovesa oznamování, dávání na vědomí (říci… oznámit… lhát), ukazování a přesvědčování (ukázat…), věření, příznivosti, vyčítání (věřit… vytýkat), projevů vůle – hlavně řečí (dovolit, nabídnout, zakázat…), dávání a braní (dát, podat, umožnit, oddat se… brát). Dnes bychom některé třídy vyčleňovali jinak, důležité však je, že tu nalézáme obsáhlé soupisy sloves.

Stručnější je pojednání o dativu u sloves v Mluvnici češtiny 3 (1987, s. 180). Jsou v ní vyčleněny skupiny sloves vyjadřujících vyvíjení činnosti ve prospěch nebo neprospěch zpravidla osoby, dávání, předávání informace, vykonávání funkce vzhledem k někomu, pohyb, smyslovou činnost, smyslové vnímání a mentální postoj, reagování a některá jiná.

V mnohých větách se vyskytuje dativ substantiva nebo zájmena, a to nikoli jako předmět uvedených tříd sloves. V mluvnicích bývá tomuto dativu – tzv. volnému – věnována samostatná pasáž. Podle Šmilauera (1966, s. 221) „řadíme dativ volný k dativu předmětnému spíše jen podle vžitých zvyklostí. V podstatě jsou to dativy příslovečné”. Obvykle se liší dativ prospěchový (commodi et incommodi), dativ přivlastňovací (posesívní), sdílnosti neboli kontaktový (etický), zřetelový (respectivus), někdy ještě dativ emocionální. Souhrnnou informaci o tom, jak je v našich (starších) mluvnicích a jiných pracích zpracována problematika volného dativu, podává ve svém článku P. Piťha (1971). Nezmiňuje se však bohužel, jak bychom očekávali, o srovnávací práci Poldaufově (1964), zabývající se tzv. třetí syntaktickou rovinou. Podle Poldaufa patří do prvního syntaktického plánu struktura „jádra” věty (zpravidla jádra slovesného), další nepostradatelné komponenty jsou záležitostí plánu druhého. „The third plan has in it components which place the content of the sentence in relation to the individual and his special ability to perceive, judge and asses” (s. 242). Poldauf na příkladech ukazuje, [186]že výrazným, typickým příkladem na prvek třetího plánu je právě dativ volný. Tak ve větě Natrhal jí květiny se dativem vyjadřuje osoba, v jejíž prospěch se děj odehrává (jde tedy o dativ prospěchový), v případě jako Zlomil si nohu jde o dativ přivlastňovací. Ten do angličtiny nebo francouzštiny překládáme zpravidla přivlastňovacím zájmenem (adjektivem): He broke his leg. Pod.: His father died (v č. Zemřel mu otec). Jak uvádí Poldauf (s. 249): The dative expressing an existing (not a newly arising) possessive relation (in the broadest sense of the word) practically disappeared in Middle English. There is a relic of it in Look me in the face, for instance. Its place was taken by possessive pronouns.” Šmilauer (1966, s. 223) upozorňuje: „Nesprávným galicismem je nahrazování dativu přivlastňovacího zájmenem přivlastňovacím zvratným: Vzal své rukavice. Opřel svou špičatou hlavu do svých rukou.”

Čeština dává jednoznačně přednost dativu osobního (zvratného) zájmena nebo substantiva před zájmenem (adjektivem) přivlastňovacím, srov. např. překlad titulu britského seriálu Zahalte jí tvář (nikoli Zahalte její tvář). V některých případech ovšem dochází k významovému rozlišení. Větou Pepíčkovi roste zub sdělujeme, že se zub objevil, větou Pepíčkův zub roste vypovídáme o zubu, který už byl venku a roste. Vedle osobního zájmena v dativu a zájmena (adjektiva) přivlastňovacího jako shodného přívlastku můžeme osobu, které přivlastňujeme (posesora), vyjádřit i přívlastkem neshodným v genitivu; tedy vedle Hledí jí do očí (spíše než Hledí do jejích očí) lze říci: Hledí do očí královny Johanky (vedle královně Johance). Protože je neshodný přívlastek rozvitý, nemůžeme tu užít adjektiva královniných.[3]

Zajímavé je, že ještě u Nerudy najdeme poměrně často přivlastňovací zájmeno (zpravidla v postpozici) tam, kde bychom dnes očekávali dativ zájmena osobního (zvratného), srov.: Z jemného obličeje jejího sálala náhle odhodlanost, pevnost. – Kolem malých ústek jejích zahrával bol. – Jeho ruka mimovolně a chvějíc pozdvihla se k prsoum. – Ruce její tiskly se křížem k prsoum. (Zde by s dativem musila být jiná konstrukce: Tiskla si ruce…) Zdá se, že vývojová tendence tu byla opačná než v angličtině: od dativu šel ve střední angličtině vývoj k posesívním zájmenům, v češtině od posesívních zájmen k dativu posesívnímu.

I když tedy přivlastňovacích zájmen a adjektiv v češtině užíváme méně, vždy si jimi vypomáháme, když potřebujeme zjistit, ke kterému substantivu (větnému členu) se dativ vztahuje. Hezké příklady uvádí Poldauf: Dítě mu spadlo do vody (jeho dítě), ale Moucha mu spadla do polévky (do jeho polévky). Jde o zcela totožný gramatický vzorec, ale dativ se v prvním případě vztahuje k substantivu v podmětové pozici, v druhém pak k příslovečnému určení místa vyjádřenému předložkovým pádem do + S gen, srov.:

 

a)	Dítě mu spadlo do vody.
	S nom – S dat – VF – do S gen
	posesum prosesor
b)	Moucha mu spadla do polévky.
	S nom – S dat – VF – do S gen
	posesor     posesum

 

V obou případech bychom mohli dativ hodnotit buď jako posesívní, nebo jako dativ incommodi: děj se odehrává v neprospěch osoby vyjádřené dativem. Hranice mezi [187]dativem posesívním a prospěchovým (commodi a incommodi) není ostrá. Kdy jde o dativ posesívní a kdy o jiný typ dativu, poznáme často jen podle lexikálního obsazení vět; srov. k tomu Piťhovy žertovně vyhlížející, ale velmi názorné příklady: Usekl ženě ruku. Usekl ženě ocásek. Lékaři jí chtěli rozříznout jazyk (její). Řezník jí chtěl rozříznout jazyk (pro ni). Avšak ani lexikální obsazení nám nepomůže vysvětlit různý směr posesivity v případech jako Podala mu ruku a Pohladila mu ruku. V prvním případě – u trojvalenčního slovesa podat – jde totiž o ruku osoby vyjádřené v nominativu, v druhém případě u slovesa pohladit o ruku posesora vyjádřeného dativem:

 

a)	Vašek mu podal ruku.
	S nom – S dat – VF – S acc
	totum                       pars
b)	Vašek mu pohladil ruku.
	S nom – S dat – VF – S acc
	totum     pars

 

Povšimneme-li si blíže významových tříd trojvalenčních sloves s dativem, zjišťujeme, že mezi nepřímým – druhým – předmětem slovesa s dativem tzv. volným je plynulý přechod. Dativem se tu zpravidla vyjadřuje osoba, v jejíž prospěch, zájem či neprospěch děj probíhá: dal, poslal, opatřil, daroval, podal, nabízel, bral, ukradl mu peníze; obětoval mu život atd. Plynulý přechod k dativu volnému představuje dativ ve strukturách jako oblékl mu kabát, obul mu boty, koupil mu košili (srov. d. cit. v pozn. 2), pere mu prádlo, uklízí mu byt, vaří mu večeři, plete mu svetr, šije mu šaty atd. Zpravidla tento dativ považujeme v češtině za dativ prospěchový. V případě, že předmět vyjádřený akuzativem teprve vzniká (plete mu svetr), nelze užít přivlastňovacích zájmen (srov. výše Poldauf). V ostatních případech je evidentní, že při překladu takových vět jako uklízí mu byt, pere mu prádlo např. do angličtiny užijeme přivlastňovacích zájmen: jeho byt, jeho prádlo. (Z toho však ještě nevyplývá, jak už jsme řekli, že každý dativ, který do cizího jazyka překládáme posesívním zájmenem, hodnotíme v češtině jako dativ posesívní.)

V našem článku se chceme soustředit na problematiku dativu posesívního. Ukazuje se totiž, že dativ posesívní představuje jisté specifikum, že není tak „volný” jako např. dativ prospěchový. Při popisu slovesné valence v oddělení valenční syntaxe v Ústavu pro jazyk český jsme získali značný materiál (vybraný převážně z lexikálního archívu ústavu), kterým můžeme výskyt posesívního dativu v češtině ilustrovat. Jde o následující struktury:

 

1.	S nom – VF – PRON dat / S dat
	posesum            posesor

 

Nejčastěji jsou substantivem v nominativu vyjádřeny části těla:

Praskají mu námahou kosti. – Jurka táhne, až mu praskají šlachy. – Snad by mu tou námahou prasklo srdce. – Ruka mu bezvládně klesla. – Žaludek se mi stáhl. – Hrdlo se mi sevřelo. – Hlava se mi naklonila a do úst mi tekla malinová šťáva, která ale byla lehounce slaná. – Rodiče vedou s cizím člověkem řeči tak nudné, že se Tomáši kroutí žaludek. – Rostlina je napadena a listy se jí kroutí (v tomto případě jde o rostlinu a její části). – Nechtěla před ním plakat, ale brada se jí klepala. – Tchořovi se vousy chvějí. – Martin došel k tabuli a kolena se mu chvěla. – Hlava se mu kývala ze strany na stranu. – [188]Rozcuchaly se mi vlasy. – Jaromírovi se plete jazyk. – Nohy se jí pohybovaly jako dvě mechanické páky. – Spálil se mi nos. – Záda se mu jen pomalu rovnala. – Srdce se mu svíralo úzkostí. – Milošovi se protáhl nos zklamáním.

Je-li substantivem v nominativu vyjádřena nějaká věc, popř. abstraktní jev (zejména děj, stav) vztahující se k osobě vyjádřené dativem, pak má dativ blíže k významu prospěchovému:

Táta seděl ve vestě, zlatý řetízek se mu kýval. – Přikrývka se jí shrnula. – Shořel mu barák. (Ale: Eliščina oblíbená váza se rozbila; s adjektivem má věta jiný význam, vázu pravděpodobně nerozbila Eliška.) – Druhý hod se mu podařil. – Útok se jim povedl. – Oblékání mu trvá celou věčnost.

Méně často se objevuje v těchto případech zájmeno (adjektivum) přivlastňovací:

Soniny vlasy svítily. – Jeho obavy se naplnily. – Poručíkův smích přeskočil v bláznivý chechtot.

 

2.	S nom – VF – PRON dat / S dat – do S gen
	posesor           posesum

 

Michal jí hledí do tváře. – Podívala se mu do očí. – Šeptá mu do ucha. – Pohlédla mu zblízka do obličeje. – … do úst mi tekla malinová šťáva, která ale byla lehounce slaná. – Rána mu mířila přímo do srdce. – Prach sedal mu do očí.

 

3.	S nom – VF – PRON dat / S dat – do S gen – S acc
	posesor         posesum

 

Mezi dvěma doušky čaje strká sestřička Standovi do úst kousky chleba s máslem. – Strčil jsem Soně do ruky kytku. – Do ucha jí hučel cosi o tom, že má sladká očka. Akuzativní objekt zůstává někdy nevyjádřen: Nalil mi (nápoj) do sklenice.

 

4.	S nom – VF – PRON dat / S dat – z S gen – S acc
	posesor         posesum

 

Nemůže se dočkat, až mu sejmou ze zlomené nohy sádrový obvaz.

 

5.	S nom – VF – S dat / PRON dat – k S dat – S acc
	posesor           posesum

 

Sestra stavěla Standovi k posteli židli. (Stejně dobře možné by bylo: Sestra stavěla k Standově posteli židli.)

 

6.	S nom – VF – PRON dat / S dat – S acc
	posesor          posesum

 

Anna pevně svírala Toníkovi ruku. – Mladý muž stiskl dívce loket. – Podržel jsem jí nos a ústa. – Vojtěch si sevřel spánky. – Ohmatává mu bolestivý kotník. – Starý pán políbil Božence ruku. – Kromě tohoto zaměstnání byl Švejk stižen revmatismem a mazal si právě kolena opodeldokem. – Zvedl jí hlavu z podušek. – Zaplétala si vlasy. – Opřel si hlavu. – Usedla a objala si kolena. – Svázali mi ruce obyčejným drátem. – Sestra vzala kus vaty a přejela Standovi čelo a kruhy pod očima. – Spoutali mu [189]ruce. – Když se nechtěl přiznat, pálili mu boky hasičskou pochodní, jako to udělali sv. Janu Nepomuckému. – A Jesenius pohladil Kláře ruku, kterou neodtrhla. (Výjimečně je dativem vyjádřena věc, akuzativem její část: Když se na tank nedostaneš jinak nežli zpředu, tak mu srovnej aspoň věž.)

 

Podmětem může být vyjádřen jiný činitel než člověk:

Becherovka by mi spravila žaludek. – Alkohol mu zničil zdraví. – Lítost sevřela stařečkovi srdce. – Hlad mu svíral útroby. – Srdce Václavovi svírala úzkost. – Vědomí otevřených dveří jí svazuje jazyk. – Nohy mu svazovala velká únava.

Akuzativním objektem bývá vyjádřena nějaká vlastnost, psychický jev; substantivum má abstraktní charakter:

Pozvedlo (posílilo) mi to sebevědomí. – Poškodilo mu to reputaci. – Snad mi ještě přiznáš právo, abych já určoval, kdo má se mnou sdílet společnou domácnost. – Rovnal si myšlenky. – Splnila jsem mu všechna přání (nelze ale např. říci splnil mu slib, protože přání „patří” k posesoru (S dat), sliby „patří” k agentu (S nom)). – Je potřeba, abyste mu nahradili škodu. – Dětské žvatlání spravilo Marii náladu.

 

Tam, kde nejde o části těla (popř. o vlastnosti apod.), vystupuje do popředí zpravidla význam commodi nebo incommodi:

Kradl otci peníze. – Snědl mu svačinu. – Držel jí kabát. – V noci jim divoká kočka odnášela z kurníku slepice. – Platil jí v hospodě útratu. – Povolili mu cestu. – Plánoval jim práci. – Podepsal jim dovolenku. – Spálili mu všechny věci. – Prohledával mi kapsy. – Umyl jsem mu auto. – Honza odnesl Frantovi klíče (omylem). V tomto případě bychom nemusili poznat, zda jde o dativ – Frantovi – nebo zda jde o přivlastňovací adjektivum: Odnesl Frantovy klíče. Posluchač tu však předpokládá dativ, protože je to akce v neprospěch posesora. Podobně: Marie měnila Ježíškovi (nebo Ježíškovy?) plenky. (Předpokládá se dativ commodi.)

Méně často je místo dativu přívlastek shodný (zájmeno, adjektivum přivlastňovací) nebo přívlastek neshodný (substantivum v genitivu):

Generál rozpačitě přejel (rukou) své ježaté vlasy. – Držela jeho ruku (ve své). – Objala otcovu šedivou hlavu a dala se do pláče. – Bodlo mě pomyšlení, že nikdy nebudu líbat její rty. – Toník odtrhl její ruku od dveří. – Lékař narychlo stáhl Jirmanovu ránu nad okem svorkou. – Když lékař prohlíží plíce studentů kuřáků…

 

7.	S nom – VF – PRON dat / S dat – na S acc
	posesor           posesum

 

Holubi usedali panu přednostovi na ramena. – Když jsem došel k těm třem mrtvým koním, posadil jsem se jednomu na břicho… – Obžalovaný přisvědčil soudci na otázku. – Přitakal jí na každou hloupost. Ale: Proud studené vody se spustil na jeho nahé tělíčko.

 

8.	S nom – VF – PRON dat / S dat – na Sacc – Sacc
	posesor            posesum

 

Položil jsem mu ruku na rameno. – Přitiskl jsem jí ruku na ústa. (V akuzativu je také vyjádřena část těla, ale patřící osobě vyjádřené v podmětové pozici.)

Ale: Položil jsem hlavu na jeho rameno a slyšel jsem, jak moje mokrá tvář hasí vápno. – Přikládal jsem na rozpálené dětské čelo obklady (adjektivum dětský má obecnější význam; v tomto případě však přivlastňuje jedinci, jako kdyby tam byl genitiv substantiva dítěte). Akuzativ nemusí být vyjádřen v případech jako: Šetřili mu (peníze) na studie. – Maminka mu naložila na talíř (pořádnou porci).

 

[190]9.	S nom – VF – PRON dat / S dat – o S acc
	posesor            posesum

 

Ukládali králi o život. – Postarali se mu o práci. Ale: Postarali se o jeho bezpečnost. –… posadil jsem se jednomu (koni) na břicho a opřel hlavu o jeho nohu.

 

10.	S nom – VF – PRON dat / S dat – pod S acc
	posesor           posesum

 

Vítek se plete babičce pořád pod nohy.

 

11.	S nom – VF – PRON dat / S dat – pod S acc – S acc
	posesor           posesum

 

Dobrosrdečný Švejk svlékl si plášť a položil ho páterovi Lacinovi pod hlavu. – Jedna kravka si ze zoufalství lehla na silnici a chasníci jí shrnuli pod ocas trochu slámy a tu slámu zapálili.

 

12.	S nom – VF – PRON dat / S dat – přes S acc
	posesor                posesum

 

Otec nahlížel mu přes rameno. Ale: Naklonil se přes její rameno.

 

13.	S nom – VF – PRON dat / S dat – za S acc
	posesor           posesum

 

Schoval se matce za sukni. – Poděkoval jsem jim za dárky.

 

14.	S nom – VF – PRON dat / S dat – na S loc
	posesor           posesum

 

Na hlavě jí seděl klobouk. – Na ruce se jí kývala velká lepenková krabice.

 

15.	S nom – VF – PRON dat / S dat – po S loc
	posesor           posesum

 

Po zádech (po páteři) Kátě přeběhl mráz. Ale: Červeň proběhla po její tváři.

 

16.	VF – PRON dat / S dat – v S loc
	posesor           posesum

 

V uších Hance hučelo.

 

17.	S nom – VF – PRON dat / S dat – v S loc
	posesor           posesum

 

[191]V pondělí v noci utvořily se králi ve slabinách dvě hlízy, leč Ladislav ze studu o nich pomlčel.

 

18.	S nom – VF – PRON dat / S dat – S instr
	posesor          posesum

 

Pak mu projelo srdcem dívné píchnutí. – Hlavou (mozkem) jí projel nápad (vztek). Ale: Mileninou tváří proběhla červeň.

 

19.	S nom – VF – PRON dat / S dat – pod S instr
	posesor           posesum

 

Skála se mu drolila pod nohama.

(Výčet vzorců není zřejmě ukončený: náš materiál prokázal však právě tyto.)

 

Pravděpodobně jsem uvedla dost přesvědčivých příkladů na to, že v současné češtině dáváme přednost dativu před přivlastňovacími zájmeny a adjektivy. Nyní se dostáváme k odpovědi na otázku, kterou jsme si položili v titulku: Je dativ (přivlastňovací) volný, nebo vázaný? Případy, které tvoří centrum přivlastňovacího dativu, tj. především ty, v nichž se vyskytují názvy částí těla posesora vyjádřeného dativem, nemůžeme považovat za dativ volný. Věta bez tohoto dativu není totiž úplná česká věta: Pohladil ruku. Podržel nos a ústa. Pohlédl do očí. Nohy se chvěly. Můžeme říci, že je to naopak dativ vázaný (jak už jsme se snažili znázornit šipkami), a to na ten větný člen, který vyjadřuje část těla. Můžeme rovněž říci, že takový dativ bychom měli považovat za jednu ze slovesných valencí. U abstrakt, dějů, vlastností, které se k osobě vyjádřené dativem vztahují, je vazba mezi dativem a pádem abstrakta volnější. Tam, kde jde o věci (konkréta) ve vztahu k posesoru, věta bývá v jistém smyslu úplná i bez tohoto dativu: Moucha (mu) spadla do polévky. Dítě (mu) spadlo do vody. Sestra stavěla (Standovi) k posteli židli. Čápi (si) stavějí hnízda apod. I když se i v těchto případech překládá tento dativ např. do angličtiny přivlastňovacími zájmeny a adjektivy, často jde už o dativ prospěchový, který bychom mohli nazývat volný. Hranice jsou málo zřetelné.

Dativ přivlastňovací, kterým se vyjadřuje posesor vlastnící nějaké posesum (především část těla), považujeme tedy za dativ valenční; v protikladu k volnému dativu prospěchovému ho považujeme za dativ vázaný.

Je zajímavé, že J. Gebauer ještě ve své mluvnici z r. 1904 označoval dativ přivlastňovací za tzv. dativ nepřímý (neužíval tohoto termínu pro dativ objektový). Gebauer (s. 341) píše: „Dativem bývá vyjádřen předmět nepřímý, tj. předmět, jehož se děj netýká přímo a bezprostředně, nýbrž nepřímo a takřka prostřednictvím něčeho jiného: Petr uťal ucho Malcovi. Vypadl meč z ruky Boleslavovi. Dítě sedí matce na klíně. Kovář okoval jezdci koně. Darovanému koni na zuby nehleď. Shořel nám dům.” Termín, kterého Gebauer užíval – dativ nepřímý (termín dativ volný se objevuje až později), je dnes rezervován pro případy jiné; to, co však pod tímto názvem Gebauer chápal, je ve shodě s naším názvem dativ vázaný – tj. dativ vázaný na jiný větný člen. Dativu se děj dotýká prostřednictvím pádu jiného; jinak řečeno: posesora vyjádřeného dativem se děj dotýká prostřednictvím části těla (vlastněného předmětu) vyjádřeného jiným pádem než dativem.

 

LITERATURA

 

Gebauer, J.: Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé. 2. vyd. Praha 1904.

Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1986.

Hrbáček, J.: Několik poznámek k syntaktickým výkladům v nových učebnicích českého jazyka. [192]ČJL, 37, 1986–87, s. 118–126. (Přetištěno ve skriptech Současný spisovný jazyk. Valenční pojetí skladby ve škole. Praha 1988.)

Mluvnice češtiny 3. Skladba. Academia, Praha 1987.

Piťha, P.: Existuje dativ posesívní? SaS, 32, 1971, s. 301–311.

Poldauf, I.: The third syntactical plan. TLP, 1, 1964, s. 241–255.

Šmilauer, V.: Novočeská skladba. 2. vyd. Praha 1966.

 

R É S U M É

Is the possessive dative free or bound?

This article focuses on the possessive dative, which is usually related with the ”free” dative. As the examples show, the possessive dative is not free (it cannot be deleted from the sentence, cf. ”he caressed the hand”) on the contrary, it is bound to that sentence element, either in the nominative or accusative or other case, which expresses the part of human body. This dative is translated by a possessive pronoun in English. If it is not a part of human body that is concerned, but a matter concerning the possessor expressed by the dative, the relation between the possessor and possessum is looser, and the dative is, as a rule, commodi or incommodi. The article gives a survey of structures containing the possessive dative.

Slovo a slovesnost, ročník 53 (1992), číslo 3, s. 185-192

Předchozí Jana Hoffmannová: K charakteristice postmoderního textu

Následující Jana Pleskalová: O tvoření českých pomístních jmen