dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Existuje dativ posesívní?

Petr Piťha

[Články]

(pdf)

Существует ли дательный притяжательный? / Le datif possessif, existe-t-il?

Mezi gramatické prostředky vyjadřující posesivitu je pravidelně řazen také dativ. Posesívní význam je uváděn jako jeden z významů tzv. volného dativu a dokládán příklady typu: Toníkovi jihlo jeho ocelové srdce; Žena mu zemřela ve stáří 36 let apod.

Posuzujeme-li tyto konstrukce z hlediska formálně syntaktického, zjišťujeme, že se nijak formálně neliší od jiných konstrukcí s volným dativem. Rozšíříme-li materiál o méně „jasné“ případy, můžeme pozorovat nejen zcela nezachytitelný přechod posesívních dativů k jiným skupinám volného dativu, zvl. k dativu prospěchovému (commodi et incommodi), ale také skutečnost, že u přechodných případů je posesívní význam jaksi druhotný, přidaný k základnímu vztahu prospěchovému (nebo jinému). Ukazuje se rovněž, že někdy i malé změny v lexikálním obsazení mají vliv na chápání téže rozbírané konstrukce, která je klasifikována jednou jako konstrukce s posesívním dativem, podruhé jako konstrukce s prospěchovým dativem. To nás vede k otázce, zda není posesívní dativ vydělován na základě kritéria obsahu, který je danou větou při daném lexikálním obsazení implikován, nikoli na základě významu gramaticky vyjadřovaného. Dříve než se pokusíme na tuto otázku odpovědět, shrneme současný stav názorů na posesívní funkci dativu v češtině.

Zvláštní monografická studie o posesívním dativu (pokud vím) nebyla napsána. Moderní české souhrnné mluvnice (syntaxe) se v otázce posesívního dativu přes zdánlivou blízkost názoru přece jen dosti liší. V České mluvnici B. Havránka a A. Jedličky není posesívní význam dativu vůbec uváděn. Příklady posesívního dativu jsou řazeny k dativům prospěchovým, které vedle dativu sdílnosti jsou jediné, které autoři při výkladu o volném příslovečném dativu uvádějí. Důvody, proč není posesívní význam dativu uveden v přehledu významů pádů, který není nijak podrobný, uvedeny nejsou.[1]

F. Trávníček, který se významoslovím vůbec a významoslovím pádů zvláště zabývá daleko podrobněji, rovněž nemluví o zvláštním posesívním významu dativu. U dativů stojících u sloves uvádí řadu příkladů, které by bylo možno hodnotit jako posesívní dativ, ale charakterizuje je jako osobitý případ dativu vztahového, který je sémanticky nejobecnějším typem v jeho dělení objektových dativů. Ke zmíněné skupině příkladů připojuje poznámku o tom, že v dnešním pojetí patří dativ ke slovesu jako předmět, ale původně náležel k substantivu a měl význam přivlastňovací.[2]

Poznámka, která se zřejmě týká jen výše uvedených příkladů, a nikoli všech dativů vztahových (jak by rovněž mohla být chápána), obsahuje vlastní Trávníčkův názor, který lze shrnout takto: Dativ ztratil svůj posesívní význam spolu se svým adnominálním postavením. Případy, kde k tomuto přesunu došlo, jsou však ještě i dnes obsahově tak jasné a zřejmé, že je autor shrnuje pod blíže neurčeným označením „osobitých případů“ v rámci dativu vztahového. Tento názor je pak znovu vyjádřen v závěru výkladu o dativu adnominálním, kde autor s odkazem na výše zmíněnou osobitou skupinu dativů vztahových, charakterizovaných příklady typu Točí se mi hlava; Lidé nám chodí po louce; přišíti komu knoflík, tedy dosti různo[302]rodými (o. c., s. 1218), píše, že dativům zde „přísluší vlastně význam přivlastňovací“ (o. c., s. 1222).

Naproti tomu dativu adnominálnímu přiznává Trávníček posesívní význam (o. c., s. 1222). Jako příklad uvádí však pouze zastaralé, knižní nebo ustálené konstrukce v dnešním jazyce okrajové: Konec všemu! Všem hlava dolů! Dále zde uvádí, že posesívní význam má dativ u nepůvodního citoslovce běda, které je původem substantivum, takže běda mi znamená vlastně má bída. Tento typ řadí sem pod vlivem pohledu historického, protože v syntaxi současného jazyka je nutné zařadit jej k ostatním neslovesným větám typu Sláva mu! Hanba mu!, kde má dativ funkci objektovou (adresát).

Můžeme tedy říci, že Trávníček (kromě případů zcela okrajových) neuvádí u dativu význam přivlastňovací. Pokud ho připouští, pak jen u zvláštní skupiny slovních obsazení, kterou blíže necharakterizuje.

Výrazněji než u Trávníčka je posesívní význam dativu vyčleněn Kopečným.[3] Autor sice mluví o tom, že od dativu přivlastňovacího je plynulý přechod k dativu prospěchovému a zřetelovému, ale ponechává skupinu posesívního dativu jako skupinu zvláštní. Opírá se při tom o příklady, v nichž významový vztah dativu ke slovesu je volný a možnost převedení na přívlastek je snadná, např.: ujely mu nohy, husa si popálila bříško. Podobně jako Trávníček upozorňuje Kopečný na blízkost přivlastňovacího dativu a genitivu a zvláště na blízkost adnominálního dativu a posesívního genitivu. Neuvádí však žádné příklady novočeské. — Zajímavá je poznámka o tom, že „nejsnadnější je přívlastkové pojetí u dativu osobních zájmen: žena mu zemřela, otec mi leží …“, kde autor k vymezení (vyjasnění) oblasti posesívního dativu používá argumentu lexikálního obsazení konstrukce (i když jde o obsazení jednotkami tak lexikálně a obsahově neurčitými, jako jsou zájmena).

Zcela jednoznačně je dativ posesívní vydělen v syntaxi V. Šmilauera,[4] který jej považuje za jeden z významů volného dativu. Podobně jako u jiných jevů uvádí zde autor oblasti lexikálního obsazení, v nichž se probíraný syntaktický jev objevuje. Uvádí tři takové oblasti: části těla, kde dokonce poznamenává, že u 60 % případů jde o dativ přivlastňovací, části oděvů a neurčitou skupinu případů ostatních.

V syntaxi J. Bauera a M. Grepla[5] je posesívní dativ jmenován jako jeden z druhů volného dativu. Hlubší rozbor uveden není. Ve stručném výkladu o volném dativu vůbec je však více než v jiných syntaxích zdůrazněno, že volný dativ je nevazebný (nesyntaktický) pád, jehož užití je motivováno sémanticky (resp. lexikálně).

V celé dosavadní literatuře tedy nenalézáme syntaktické důvody pro vydělování dativu posesívního. Je vydělován na základě obsahu rozebíraných konstrukcí, a je proto pochopitelné, že základní úlohu v jeho popisu má lexikální obsazení konstrukce.

Z monografických prací o posesivitě je třeba připomenout stať Zimkovu,[6] v níž autor dochází k velmi cennému závěru, že posesívní vztah existuje, je vyjadřován lexikálně, lexikálně-gramaticky i gramaticky, ale nemá specifické gramatické prostředky.[7] Při rozboru konstrukcí s dativem vychází Zimek z výše uvedených úvah Kopečného a zdůrazňuje dvojí vztah posesívního dativu: ke slovesu a k substantivu. Vztah ke slovesu podle něho narušuje atributivní [303]charakter dativu, který v těchto konstrukcích vyjadřuje posesívní vztah. Srovnává posesívní konstrukce s dativem a genitivem typu: Osuš slzy lidí/lidem a říká, že zatímco slzy lidí je uzavřené syntagma, slzy lidem není syntagma úplné. — V dalším výkladu s odvoláním na nepublikovanou úvahu I. Poldaufa (srov. pozn. 24 na s. 149) uvádí, že posesívně lze chápat i vztah mezi dativním a akuzativním předmětem u sloves dávání a braní: dal mu knihu on (pak) měl knihu byla to jeho kniha. Autor sám jde ještě dále a mluví o tom, že sémanticky vyjádřená posesívnost je ve vazbách řady sloves typu získat, vyženit, vyprosit si, ztratit, prohrát aj.

Porovnáme-li tyto výklady s výkladem o posesívním dativu, vidíme, že mezi různými členy výpovědí s určitým lexikálním obsazením nacházíme posesívní vztah, který však není gramaticky (syntakticky) vyjadřován. Mluvit o syntagmatu mu knihu je těžko možné a tento příklad uvádí v pochybnost i autorovo neúplné syntagma slzy lidem. Takovým syntagmatům chybí právě základní rys syntagmatu, totiž syntaktický vztah.[8]

Tyto důsledky vyplývají z toho, že autor pracuje s pojmem posesívní dativ jako se syntakticky definovaným pojmem. Viděli jsme však, že tento pojem, pokud se v gramatikách vyskytuje, je popisován prostředky z oblasti lexikální, nikoli gramatické.

K otázce volného dativu přistupují v mnohém odlišně slovenští autoři, kteří se v poslední době věnovali otázkám morfologie a morfologického významosloví. J. Oravec[9] pracuje s obvyklým rozdělením významů dativu, ale upozorňuje na skutečnost, že základním všeobecným významem dativu je význam zřetelový. Ostatní významy, jako posesívní, prospěchový, citový, které se z obecného významu vyvinuly,[10] jsou jen jeho zvláštními případy. V zásadě však dochází k závěru, že jedině celý větný kontext určuje větnou planost dativu a rozlišování dativních významů pak vlastně spojuje s promluvami a posunuje do oblasti obsahu.

Dále je třeba připomenout široké zpracování morfologického významosloví v kolektivní morfologii slovenského jazyka.[11] Dativ je v této práci nejprve charakterizován zcela obecně jako pád vyjadřující perspektivní objekt děje. Po sémantické charakteristice následuje syntaktické dělení dativu na dativ volný (nevazebný) a objektový (vazebný). Volný dativ je významově charakterizován nejprve jako pád vyjadřující v čí prospěch (neprospěch) probíhá děj zasahující osobu nebo věc, které se přímo týká. Na základě souvislosti mezi oběma substantivy nabývá podle autora dativ řady dalších významů: posesívní dativ, dativ zprostředkovaného zasahování, dativ stavový.[12]

[304]Již z úvodního přehledu je zřejmé, že jemnější dělení významu dativu je opřeno o lexikální obsazení konstrukce. Jednotlivé typy dativu jsou pak dále charakterizovány pouze obsahovými rysy, které při určitém lexikálním obsazení je možno v dané konstrukci najít.

Autor upozorňuje na fakt, že jmenované typy dativu prospěchového, totiž takové, kde k významu prospěchu, který je založen na vztahu slovesa a substantiva v dativu, přistupuje ještě další sémantický rys vyplývající ze vztahu substantiva v dativu a substantiva v akuzativu (popř. v jiném pádě), nemají zvláštní osobité vlastnosti syntaktické. Autor velmi dobře postihuje, co je významem dané konstrukce a co je pouze obsahem, a jeho popis dativních konstrukcí je v tomto smyslu přesnější než popisy českých autorů, které jsme uvedli výše. Na druhé straně však autor vůbec nepracuje s rozdílem mezi významem a obsahem a všechny popisované rozdíly chápe jako rozdíly významové. Dochází pak ovšem k formulacím vnitřně rozporným. Uveďme pouze jeho definici (charakteristiku) dativu posesívního, která jasně ukazuje spor mezi empirickým poznáním a nedůsledně (neúplně) budovanou formou popisu: „Dativ príslušnosti a vlastníka bývá vtedy, keď medzi osobou, v prospech ktorej sa dej koná, a vecou, ktorej sa dej bezprostredne dotýka, je vzťah príslušnosti a vlastníctva“ (o. c., s. 178).

Skutečnost jasně viděného, ale nevyužitého rozdílu mezi významem a obsahem vede autora k zavedení tzv. dativu zprostředkovaného zasahování (dativ patiens). Autor ho charakterisuje takto: „keď sa vo vazbe s datívom vlastníka dej dotýka části tela, je aj příslušná osoba pomenovaná substantivom v dative zasiahnutá dejom (o. c., s. 179).[13]

Ponechme stranou, že dativ zprostředkovaného zásahu je popisován jako zvláštní případ dativu posesívního (který, jak jsme viděli, je charakterizován jen pomocí obsahových znaků) a že je vymezován pomocí lexikálního obsazení,[14] a posuďme autorovu argumentaci samu o sobě. Tato argumentace je zcela založena na obsahovém rozboru daných konstrukcí. Autor vychází z toho, že při určitém lexikálním obsazení je vyjádřen vztah celku a části a dativ patiens vyděluje jako zvláštní případ dativu na základě možnosti logického závěru, který je implikován danou větou: Je-li dějem zasažena část, je zasažen i celek.

Vydělování dativu zprostředkovaného zásahu ukazuje, že obsah probíraných konstrukcí může být popisován různě podle toho, jak k němu přistupujeme. V českých syntaxích je u daných konstrukcí kladen důraz na posesívní vztah mezi oběma substantivy, nebo naopak podtrhuje logické důsledky tohoto vztahu. Můžeme říci, že ze slovenského zpracování, které je nejnovějším zpracováním dané problematiky u nás, vyplývá zcela jasně, že při popisu dané oblasti je nutné odlišovat význam a obsah. Ukazuje se rovněž, že význam dané konstrukce je možno úplně popsat pomocí syntaktických vlastností, zatímco u obsahu je možno (alespoň prozatím) pouze naznačit, v jakých vztazích se daná konstrukce uplatňuje, nebo může uplatňovat.

[305]Velkou pozornost věnoval posesívnímu dativu A. V. Isačenko ve studii o syntaxi jmen označujících části těla,[15] která je vlastně studií o posesivitě. Při našem tématu není možné zabývat se celou touto studií.[16] Rozebereme z ní pouze ty části, které se přímo týkají posesívního dativu, a ty, které jsou důležité pro autorovu argumentaci.

Autor vychází z tvrzení, že jména částí těla (dále kN) musí být obligatorně určena údajem o svém „majiteli“ (aN).[17] Toto pravidlo platí i pro němčinu (§ 2.1). Z toho jako z faktu pak vychází při všech svých dalších výkladech.[18]

Nejprve autor ukazuje (§ 2.2) na rozdílné významy slovesa mít a odděluje význam posesívní a význam přináležitosti. V tom se shoduje s řadou autorů starších i současných.[19] Porovnává věty:[20] (1) Peter hat einen Wagen. Der Wagen wird von Peter gepflegt proti (4) Peter hat ein Bein. Das Bein wurde von Peter gebrochen a ukazuje, že u pasíva věty (4) nelze das Bein interpretovat jako Peters Bein.

Tuto skutečnost je podle autora možno vysvětlit gramaticky (§ 2.3, 2.4). Vycházíme-li z toho, že u kN musí být vyjádřen aN, pak věta (4) musí mít formu: (5) Peter hat sein Bein gebrochen nebo (6) Peter hat sich das Bein gebrochen. Pasívní věta (4) není protějškem aktivní věty (4), ale aktivní věty (7) Peter hat das Bein gebrochen. Taková věta není negramatická, ale je eliptická. Její plná podoba je věta (17) Sein Bein wurde von Peter gebrochen, kde má sein význam latinského eius, nikoli suus jako ve větě (5). Proto také má věta (7) i (17) pasívum, které nemůže mít žádná věta se sein ve významu ‚suus‘, tedy věta (5). Věta (7) se také může vyskytnout pouze v takovém kontextu, který je v souladu s tím, že das Bein nelze interpretovat jako Peters Bein. Takový kontext je ovšem zvláštní a vyskytuje se zřídka.

Zde je celá řada tvrzení, s nimiž nelze beze zbytku souhlasit. Především je třeba upozornit na to, že autor odlišuje běžné, normální kontexty a kontexty zvláštní. Pro běžné kontexty některá tvrzení platí, pro ostatní nikoli. Dále je jasné, že věta (7) je eliptická jedině za předpokladu, že v němčině je obliga[306]torní vyjádření aN, ale to se právě má dokázat. A konečně, může-li existovat věta (7), může patrně existovat i věta (4).[21]

Ať je tomu jakkoli, důležité je, že substantiva označovaná autorem za kN (zde das Bein) jsou pouze potenciálně kN, protože existují příklady, kdy tato substantiva syntakticky vystupují jako obyčejné názvy věcí. Musíme proto, chceme-li pojem kN užít při popisu syntaxe, nejen vymezit třídu potenciálních kN, ale také určit podmínky, kdy tato substantiva opravdu jako kN vystupují. Tyto otázky, které se vzájemně podmiňují, je možno uspokojivě vysvětlit jedině, když alespoň jednu z nich vysvětlíme samostatně.

Konkrétněji lze zmíněné otázky formulovat také takto: (1) Existuje třída kN, a jak je určena? (2) Existuje pravidlo o nutném vyjádření aN, je-li ve větě kN? Prvou otázkou se zabývá autor na s. 14n. Jde o výklad, v němž se říká, že existují kontexty, v nichž kN ztrácejí svou specifickou syntaktickou vlastnost a jsou obyčejnými názvy věcí. Jsou to např. kontexty z anatomických nebo archeologických textů nebo z textů lékařských, kde je kN užito ve významu celé třídy, apod. Tímto rozborem ovšem autor nemůže vymezit třídu kN, protože se opírá o kritérium běžného kontextu, které je velmi vágní: situace popisované v odborných lékařských textech jsou námětem i mnoha běžných rozhovorů a také jinde setkáváme se ve zcela běžných situacích s kontexty, které autor potřebuje vyloučit jako kontexty zvláštní. Tím se ovšem mění i hranice, kde potenciální kN nemají syntaktické vlastnosti kN a vystupují jako běžné názvy věcí. Pro vymezení třídy potenciálních kN se zřejmě počítá s možností prostého výčtu. Autor uvádí řadu příkladů na s. 14. Ukazuje se však, že vyjít ze slovní zásoby a podle významu určit danou třídu slov není možné, protože je jasné, že existuje mnoho slov, která označují část těla a pro která budou běžné spíše jen kontexty, které autor považuje za mimořádné. Platí to téměř o všech názvech vnitřních orgánů.

Nezkoumal jsem z tohoto hlediska slovní zásobu, ale domnívám se, že do skupiny kN nepatří všechny anatomické názvy, ale spíše jen běžné názvy údů, vůlí ovladatelných a na živých bytostech viditelných orgánů, srov.: (a) Podejte (ukažte) mi ruku, nohu, hlavu, jazyk. (b) Podejte (ukažte) mi játra, žaludek, jícen.[22] Lexikální řešení problému tedy rovněž není snadné, je-li vůbec možné. Ale vraťme se ještě k otázce, je-li možné vymezit oblast běžných základních kontextů.

Při popisu kteréhokoli jazyka se pravidelně setkáváme s okrajovými případy, které můžeme popisovat jako výjimky přesahující oblast základních pravidel a běžných textů. Vždy je obtížné přesně stanovit hranice této oblasti. Uvážíme-li, že autor pracuje se skupinou substantiv, která představuje nepatrnou část substantiv, vzniká otázka, nejsou-li v rámci celého jazyka pravidla, která chce dokázat, a kontexty, v nichž platí, spíše případy výjimečnými než pravidelnými.

Ve vlastním výkladu o dativu (§ 3.3, 3.4) vychází autor z konstrukcí typu: [307]kN + aN + Vit (verbum intransitivum). Tato základní konstrukce má posesívní význam a v němčině má tři možné podoby. Autor říká, že s nimi bude zacházet jako s kteroukoli posesívní konstrukcí, ale vzápětí klade řadu nejasných podmínek na jejich lexikální obsazení a teprve potom o nich říká, že je možno transformovat je na konstrukce s dativem.

(I) der Rücken des Mannes schmerzt dem Mann schmerzt der Rücken

(II) Peters Rücken schmerzt Peter schmerzt der Rücken

(III) Mein Rücken schmerzt mir schmerzt der Rücken

Dále autor ukazuje, že povrchová struktura vět

(30) Dem Mann gefällt das Buch

(31) Dem Mann schmerzt der Rücken

je stejná, ale jejich hloubková struktura je odlišná.

 

Ve větě (30) patří dativ ke slovesu, ve větě (31) vznikl dativní transformací z konstrukce adnominální.[23] Tato dativní transformace je vlastně zachycením podstaty dativu posesívního. Autor dále ukazuje, že podobná situace je i u jmen společenských vztahů, např.: (32) Meinem Freund starb die Mutter. — Die Mutter meines Freundes starb. V konstrukcích, které nelze vykládat jako dativní transformace, jde o dativ prospěchový. Tím autor rozlišuje dativ prospěchový od dativu posesívního a jako naprosto jasný příklad prospěchového dativu uvádí větu:

(35) Mir ist Peters Schlüssel ins Wasser gefallen.

Autor se zřejmě při tomto tvrzení opírá o to, že posesívní vztah je pro každé substantivum vyjádřen jen jednou; ve větě (35) je vyjádřen genitivem, a dativ proto již nemůže posesivitu vyjadřovat. V běžných kontextech toto jistě platí, je však možno najít kontexty a příklady, kdy obsah této věty bude takový, že v ní bude (obsahově) dvojí posesívní vztah nebo že jediný posesívní vztah bude vázán na dativ a prospěch bude vyjádřen genitivem. Např. skupina dětí [308]si při hře má vyměňovat určitým způsobem klíče. V této situaci může (35) znamenat, že můj klíč pro Petra upadl do vody. Uveďme však jasnější příklady. Autor sám později uvádí větu (58) Peter zerbrach mir Mutters Vase. Zajímavé jsou také možné české věty

(c1) Kdybys umyla moje podlahy paní Šulcové, tak bych ti umyla i její okna.

(c2) Nemohla bys mi na dětském pokoji vyčistit zuby?

Z těchto vět (neobvyklých a okrajových) je vidět, že v obsahu promluvy může současně existovat celá řada složitě uspořádaných posesívních a prospěchových vztahů, jejichž jazykové vyjádření se může vzájemně křížit.

Ani v jednoduchých větách však nelze určit rozdíl mezi prospěchovým a posesívním dativem. Věty typu

(d1) Uklidil mi pokoj.

(d2) Uhrabal mi zahradu.

lze chápat obojím způsobem. Autor ovšem uvádí věty, v nichž podle něho jde jedině o vyjádření posesívního vztahu, (37) Peter verband dem Mann die Hand. Upozorňuje ale na to, že posesívní chápání těchto vět je omezeno na určitou třídu sloves.[24] Vymezení této třídy autor nepodává, uvádí pouze řadu příkladů (s. 22). Vedle sloves brechen, verletzen, abschneiden aj. jsou sem zahrnuty i příklady typu putzen Zähne, ziehen Zahn. Slovesa putzen a ziehen tedy jen v určitých spojeních mají syntaktické vlastnosti uvažované třídy sloves. Ukazuje se tedy, že není zřejmé, zda jde o jasně definovatelnou třídu sloves. S autorem, který velmi detailně sleduje obsahové rozdíly, lze jistě souhlasit v tom smyslu, že pravděpodobnost výběru jednoho z možných obsahů stoupá při speciálním výběru lexikálního obsazení. Jeho přístup k popisu těchto obsahových rozdílů ovšem není jediným možným přístupem. Autor pro danou oblast volí přístup známý z transformační gramatiky, kde se obsah pevně spojuje se syntaxí. Obsahové rozdíly se pak musí projevit jako rozdíly v hloubkové struktuře. Všechny věty typu (d) musely by tedy mít dvojí hloubkovou strukturu, posesívní a prospěchovou. Rozdíl mezi nimi by byl rozdíl jazykový. Protože se z dosud podaného rozboru ukazuje, že zmíněný rozdíl je rozdíl čistě obsahový, dali bychom (alespoň pro češtinu) přednost přístupu známému z pražské školy, kde je odlišen význam a obsah a pouze význam přímo spojen se syntaxí.[25] Při tomto přístupu bude dativ popsán jako významově nediferencovaný prostředek a rozdíly, na které okazuje autor, budou, pokud to je vůbec možné, popsány jako rozdíly obsahové. Výhodu tohoto přístupu vidíme především v tom, že oddělíme-li význam a obsah, můžeme popsat syntax jazyka a vytvořit předpoklad pro možný výzkum obsahové roviny. Při postupu druhém naopak se může stát, že znemožníme popis syntaxe, protože ho přetížíme nepřehledným množstvím nezachytitelných a měnících se nejazykových (obsahových) jevů. V rámci našich úvah však nemůžeme oba postupy plně zhodnotit, tím méně některý z nich prostě odmítnout, protože vztah obsahové roviny k ostatním rovinám jazyka zatím není jasně popsán. Přístup transformační gramatiky jistě přináší mnoho důležitých poznání; je také možné, že autor volil tento přístup proto, že zákonitosti, [309]kterými se zabývá, jsou v němčině výrazněji gramatikalizovány než v češtině, z níž jsem pro danou oblast vycházel já.

V § 4.3.1 sleduje autor již popsanou problematiku na dalším materiálu. Uvádí rozdíl vět, v nichž v akuzativním objektu je kN a obyčejné jméno věcí. (53) Peter reichte mir die Hand. (54) Peter reichte mir die Feder. Při vyloučení nepravděpodobných kontextů je věta (53) eliptická a znamená svou ruku. Autor tvrdí, že nahrazení jinými posesívními zájmeny není možné. (53) Peter reichte mir meine (deine, ihre) Hand. Zcela speciální význam německého reichen umožňuje snad toto tvrzení, ale v češtině je věta Petr mi podal její ruku v určitém kontextu jistě možná. Stejně tak by bylo možné najít kontexty, v nichž by alespoň pro češtinu byly přípustné věty typu (41) *Peters Hand ist mir gereicht.

U složitějších případů (např. se dvěma kN a dvěma aN) vychází se z věty (59) Peter legte der Frau die Hand auf die Schulter. Autor vychází samozřejmě z toho, že jde o eliptickou větu, a tvrdí, že mnohoznačnost této věty je velmi malá. Vylučuje celou řadu jejích interpretací a uznává jen dvě (něčí nebo svou ruku). To, že autor vylučuje interpretace jako Peter legte der Frau ihre Hand auf ihre Schulter, které alespoň v českém ekvivalentu jsou přípustné,[26] je důsledek jeho předchozího výkladu.

V závěru autor správně konstatuje, že třídu substantiv a třídu sloves bude třeba dále zkoumat, protože některé skupiny mají zcela specifické vlastnosti vazebné. V tom se shoduje s Fillmorem, který ovšem pro tuto oblast syntaxe, totiž oblast vztahu posesívních konstrukcí s genitivem, saským genitivem, přivlastňovacím zájmenem a konstrukcí s dativem[27] uvádí vedle kN a názvů společenských (rodinných) vztahů ještě celou řadu jiných vztahových substantiv a upozorňuje na velikou nejasnost ve vymezování těchto skupin (o. c., s. 80n.).

Souhlasit můžeme i s tímto závěrem, že věty explicitní jsou méně homonymní než takové věty, v nichž některý (možný) větný člen není vyjádřen. Nelze však souhlasit s tím, že výkladem bylo dokázáno, že věty, které obsahují kN, musí obsahovat vyjádření o vztahu jejich přináležitosti. U všech syntaktických pravidel, která autor uvádí, má rozhodující význam lexikální obsazení konstrukce. Dativ posesívní a jeho odlišení od jiných typů dativu (např. prospěchového) je rovněž vázáno na lexikální obsazení. Vymezení lexika, pro něž příslušná syntaktická pravidla platí, však autor opírá právě o tato pravidla.

Tímto závěrem nechceme nikterak popřít, že skupina potenciálních kN i jiných vztahových substantiv má jisté zvláštní rysy, které dovolují posesívní (přináležitostní) chápání dativních konstrukcí. Posesívní (přináležitostní) vztah však podle našeho názoru není jazykově vyjádřen, je dán pouze obsahem dané promluvy. Důležitou úlohu přitom hraje lexikální obsazení různých větných členů. Srov.

(d) Usekl ženě hlavu.

(g) Usekl psovi hlavu.

(e) Usekl ženě ruku.

(h) Usekl psovi ruku.

(f) Usekl ženě ocásek.

(i) Usekl psovi ocásek.

[310]Vliv na význam konstrukcí má i výběr slovesa. Srov.

(j) Podal mu ruku.[28]

(k) Ukázal mu ruku.

(l) Zlomil mu ruku.

Obsah promluvy je ovšem velmi citlivý i na širší kontext, který může navodit (nebo naopak vyloučit) posesívní chápání určité konstrukce. Srov. např. různé obsazení subjektu, které odpovídá různým situacím (širším kontextům).

(m) Lékaři jí chtěli rozříznout jazyk.

(n) Řezník jí chtěl rozříznout jazyk.

Vedle skupiny kN je posesívní vztah implikován také při výskytu jiných substantiv. Jmenovali jsme již oblast názvů společenských vztahů.[29] V této skupině pozorujeme přesně totéž, co u skupiny kN.

 

Srov. např. paralelu k větám (j)-(l)

(o) Odloudil mu milenku.

(p) Ukázal mu milenku.

(q) Okukoval mu milenku.

Kromě těchto sémanticky výraznějších skupin je nepřehledná oblast případů, kde je posesívní vztah přítomen při vhodném výběru slov, která nelze nijak utřídit, protože jen v jediném spojení se mohou podílet na vyjádření tohoto vztahu. Srov.

(r) Podej mu kabát.

(t) Zuj mu boty.

(s) Podej mu jablko.

(u) Podej mu boty.

Ve větě (r) hledáme posesívní vztah (nejspíše jde o jeho kabát), ve větě (s) ho vůbec nehledáme. Ve větě (t) hledáme posesívní vztah a téměř vždy (ne však nutně) je obsah této věty jednoznačný, zatímco u (u) je již možný i výklad jiný (prospěchový).[30]

Na základě rozboru vlivu lexikálního obsazení na chápání probíraných konstrukcí docházíme k závěru, že dativ v těchto konstrukcích není — alespoň v češtině — nositelem posesívního významu; tzv. dativ posesívní není syntakticky, jazykovou strukturou, nijak odlišen od dativu prospěchového nebo od jiných typů dativu. Odlišení je dáno jen obsahovými vztahy, které nelze zahrnout do popisu jazyka.

 

Závěr, že neexistuje zvláštní posesívní význam dativu, že posesívnost u dativních konstrukcí je pouze záležitostí obsahu, může se jevit poněkud jednostranným. Skutečnost, že posesívní chápání dativních konstrukcí v jistých [311]oblastech lexika je naprosto převažující, ukazuje, že posesívní význam se v četných typech promluv konstituuje, byť je kontextově podmíněn a připojen k jinému významu dativu. Je to dobře vidět při srovnání dativních konstrukcí s blízkými transformáty významu čistě posesívního: oči se jí leskly // její oči se leskly. Nahrazení dativu prostředkem vyjadřujícím posesivitu (resp. pouze posesivitu) přináší změnu významu, protože ze sémantických rysů dativu je do transformované konstrukce přenášena pouze posesívnost, nikoli primární „prospěchovost“, resp. určení oblasti, v níž děj působí. I zde ovšem lze najít taková lexikální obsazení, která danou skutečnost odhalují jasněji, např. ujely mu nohy // jeho nohy ujely. U příkladu zabil čtyřem dětem matku // zabil matku čtyř dětí, který uvádí Miko,[31] je zřejmé, že posesívní transformát (nehomonymní) není významově totožný s dativní konstrukcí, která je homonymní.

Jisté je, že posesívní význam dativu není nijak gramaticky podepřen. Na druhé straně zřejmé, neúplně systematické vztahy slovní zásoby vedou u dativních konstrukcí k pravidelné implikaci posesívního vztahu. Tato systémovost, byť ne gramatická, otvírá na jedné straně možnost přiznat dativu i zvláštní kontextově podmíněný posesívní význam, na druhé straně ukazuje, že při dalším zkoumání sémantiky bude vhodné vedle oblastí významu a obsahu uvažovat o jistých mezistupních.

 

R É S U M É

Is There a Possessive Dative?

The question is posed what are the criteria on the basis of which the possessive meaning of dative is specified. From a survey of the works on Czech it is possible to infer that such criteria belong to the sphere of cognitive content, supported as a rule by a suitable choice of lexical units in the given construction. Two possible ways of description of dative constructions considered usually as possessive in meaning are shown: transformational grammar connecting the cognitive content directly with syntax must define the difference between possessive dative and dative commodi (or perhaps also some other categories) as a grammatical (syntactic) distinction; a functional multilevel grammar working with the distinction between content and meaning enables without difficulties to describe in the framework of grammar a general meaning of dative and thus to prepare prerequisities for investigations of the level of content. The disadvantages of the former approach are pointed out and it is shown on the Czech material that the so-called possessive dative is not syntactically (by the means of linguistic structure) distinguished from the dative commodi (or other types of dative). The distinction is given only by the cognitive relations, which should not be included in the description of language.


[1] B. Havránek - A. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 31970, s. 358n., 128.

[2] F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, Praha 1951, s. 1216n. a 1218.

[3] F. Kopečný, Základy české skladby, Praha 21962, s. 53, 56, 221n.

[4] V. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 21966, s. 223.

[5] J. Bauer - M. Grepl, Skladba spisovné češtiny (skriptum), Praha 1968, s. 78—9.

[6] R. Zimek, K chápání posesívnosti, Rusko-české studie (sborník Vysoké školy pedagogické v Praze, Jazyk a literatura II), Praha 1960, s. 131—156.

[7] Vztahem posesívnosti a přináležitosti a některými gramatickými i negramatickými způsoby jejich vyjadřování se zabývá stať F. Daneše a K. Hausenblase Přivlastňovací zájmena osobní a zvratná ve spisovné češtině, SlavPrag IV, Praha 1962, s. 191—202, kde však dativu není věnována zvláštní pozornost.

[8] Kdybychom bez ohledu na syntaktické vztahy všechny členy výpovědi, které mají nějakou významovou nebo jen obsahovou souvislost, považovali za syntagmata, mohli bychom dojít k naprosto absurdním případům; např. ve větě ulomil mamince ručičku na hodinkách by existovalo neúplné syntagma mamince ručičku, ale dále i syntagma mamince na hodinkách.

[9] J. Oravec, Väzba slovies v slovenčine, Bratislava 1967, s. 135n.

[10] Není jasné, zda autor má tu na mysli vývoj ve smyslu diachronního vývoje jazyka, tedy mluví-li o vzniku nových jazykových jevů, anebo pouhé vydělení, tedy přesnější popis, popř. obecné chápání jinak nezměněné oblasti jazyka, srov. s. 143.

[11] Morfológia slovenského jazyka, Bratislava 1966. — Autorem stati o dativu (s. 177n.) je tu F. Miko.

[12] V podstatě shodný výklad obsahuje i Mikova monografie o morfologickém významosloví podstatných jmen, srov. Rod, číslo a pád podstatných mien, Bratislava 1962, s. 184n; srov. rec. v SaS 25, 1964, 71—73.

[13] Vedle příkladu typu Ondrejovi Konopka sekol žilu a pustil mu dosť hodne krvi jsou sem pojaty i příklady typu Nech mu je teraz hanba, keď si nedal povedať, které zde nebudeme rozbírat, protože nejsou spjaty (alespoň ne přímo spjaty) s posesívním vztahem a autor je také spojuje s jinými typy dativu, jako je dále uváděný dativ stavový.

[14] O možnosti takového vymezení viz dále.

[15] A. V. Isačenko, Das syntaktische Verhältnis der Bezeichnungen von Körperteilen im Deutschen, Studia Grammatica V, Berlin 1965, s. 7—29.

[16] Stranou ponecháváme např. partie důležité pro popis systému německých přivlastňovacích zájmen (zvl. zvratných). Také germanistický aspekt popisu určité části slovní zásoby ponecháváme stranou. Pokud se budeme tímto popisem zabývat, budeme vycházet především z českých ekvivalentů. V podstatných rysech je totiž mezi oběma jazyky shoda, v detailech ovšem mohou existovat rozdíly. Tak např. otázku akceptovatelnosti málo obvyklých německých vět, kterou není možno řešit bez širšího výzkumu s řadou německých informantů, necháme stranou, protože germanistické detaily pro naše úvahy nejsou podstatné.

[17] „Majitelem-držitelem“ části těla může být pouze živá bytost. Autor proto označuje třídy substantiv, o něž jde, Animalnomina a Körperteilnomina a užívá zkratek aN a kN. Pro usnadnění případného srovnání s jeho statí převezmeme v dalším tyto zkratky.

[18] Na skutečnost, že u kN bývá v mnoha jazycích udán i aN, poukazuje také Ch. J. Fillmore, který ovšem uvádí podrobnější rozbor a materiál z řady jazyků. V jeho podání jde spíše o pravidelnost než o nutnost uvedení přináležitostního vztahu. Ch. J. Fillmore, The Case for Case, Universals in Linguistic Theory, ed. E. Bach a R. T. Harms, New York - Montreal - London 1968, 1—90.

[19] Srov. Fillmorův výklad o nezcizitelném vlastnictví (unalienable possession), o. c., s. 61—67, a literaturu tam uvedenou.

[20] Pro usnadnění citace užívám autorova číslování vět. Nové příklady značím písmeny.

[21] Das Bein nelze v pasívní větě (4) interpretovat jako Peters Bein. Je-li aktivní věta (4) protějškem pasívní věty (4), platí o ní totéž a dále platí, že v ní haben má význam vlastnění, nikoli význam přináležitosti. Das Bein zde syntakticky vystupuje jako jiné obyčejné názvy věcí.

[22] Potenciální kN bude vystupovat jako skutečné kN často jen ve spojení s některými slovesy, srov. vyplázněte jazyk ukažte jazyk podržte mi jazyk. O významu lexikálního obsazení slovesa viz ještě dále.

[23] Transformační popis je zde zcela ve shodě s výše uvedenými názory Trávníčkovými. (Ne ovšem v tom smyslu, že by sled transformací zachycoval jazykový vývoj.)

[24] Samozřejmě se při tomto výkladu počítá i s omezením kladeným na obě substantiva, tj. že Mann je aN a Hand je kN.

[25] Srov. M. Dokulil a F. Daneš, K tzv. významové mluvnické stavbě věty, sb. O vědeckém pojednání soudobých jazyků, Praha 1958, s. 231n.

[26] Situace v němčině je poněkud odlišná, ale několik německých mluvčích potvrdilo možnost vyloučených interpretací, i když podle nich jde o možnost velmi málo pravděpodobnou.

[27] Fillmore uvádí např. srovnání typu: 117 My heart aches: Mir blutet das Herz. 118 Tom’s cheeks burned: Tom brannten die Wangen. 119 She fell on her mother’s neck: Sie fiel ihrer Mutter um den Hals, o. c., s. 62.

[28] Z této věty je také vidět, že obsahový posesívní vztah může být mezi různými větnými členy, zde mezi subjektem a objektem. Protože jde o členy syntakticky velmi vzdálené, nikoho nenapadne mluvit o dvojici on ruku a také se přirozeně nemluví o posesívním nominativu.

[29] Tato oblast je široká a různorodá: dvojice slov učitel - žák, manžel - manželka, jednotlivá vztahová substantiva rádce, přítel, miláček, potomek. Vymezení této skupiny nebude lehké.

[30] Dativ v podobných konstrukcích považuje F. Daneš dokonce za dativ vazebný, srov. jeho čl. Dostal jsem přidáno a podobné pasívní konstrukce, NŘ 51, 1968, 269—290. Pro naši úvahu není nutné rozhodnout obtížnou otázku přechodu mezi volným a vazebným dativem. Důležité je, že ve větě Podej mu boty dativ mu neodkazuje (nutně) na toho, komu boty patří.

[31] F. Miko mluví o volné, neúplné synonymii dativních a genitivních konstrukcí, srov. o. c., 187, 189. Významový rozdíl této dvojice příkladů, založený z části na významu gramatického čísla, neuvádí.

Slovo a slovesnost, ročník 32 (1971), číslo 4, s. 301-311

Předchozí Jarmila Panevová: Vedlejší věty obsahové

Následující Emanuel Michálek: Pojmová diferenciace — ústřední problém terminologie viděné historicky