Pojmová diferenciace — ústřední problém terminologie viděné historicky

Emanuel Michálek

[Články]

(pdf)

Дифференциация понятий — центральная проблема терминологии в историческом понимании / La distinction des concepts comme problème central d’histoire de la terminologie

Ve shodě se současným lingvistickým pojetím považujeme lexikální význam za jazykově ztvárněný odraz skutečnosti ve vědomí uživatelů daného jazyka. Zakládá se tedy na vztahu k označované skutečnosti, na jejím mentálním zpracování a jazykovém ztvárnění tohoto mentálního zpracování. Pro oblast terminologie, která je tématem našeho příspěvku, je z uvedených významotvorných činitelů vedle faktoru věcného (označované skutečnosti) nejzávažnější činitel psychický, totiž zpracování označované skutečnosti ve vědomí uživatelů jazyka. Terminologie viděné historicky se pak zvláště dotýká otázka vyplývající z obecně uznávané teze o těsné souvislosti mezi vývojem jazykovým a vývojem poznaní: jaké změny přináší vývoj poznání v diferenciaci pojmů a jak se tento proces obráží v jazyce, zvláště v terminologii pracující s pojmy-termíny. Pro ujasnění této problematiky si v naší úvaze všimneme rozdílů ve stupni pojmové diferenciace mezi odbornými názvy starými a dnešními (1), z toho vyplývajících specifických rysů stč. názvosloví botanického (2) a několika obecnějších předpokladů nezbytných pro rekonstrukci staré terminologie (3).

1. Historická lexikologie přesvědčivě ukázala, že pro starší vývojová údobí slovní zásoby je charakteristický jiný, kvalitativně odlišný stupeň pojmové diferenciace ve srovnání s jazykem dnešním.[1] V důsledku povrchnějšího poznání jistého jevu mohlo především být na místě dnešních několika slov se speciálním významem jedno staré slovo s širším významem nediferencovaným.[2] Tak stč. mozk označovalo obsahy kostních dutin vůbec, nejen mozek, ale i morek a míchu (hořčice … mozk v hlavě čistí ŠtítBrig F 37b; mozk, ještoť vyjde z hnátuov ŠtítBrig F 75a; míchú nazývá mozk, kterýž bývá nalezen v chřbetnici LékRhaz 28). Teprve když byly hlouběji poznány fyziologické rozdíly mezi mozkem a morkem (kostní dření), specializovalo se slovo moz(e)k na dnešní význam a pro kostní dřeň se ustálil přejatý výraz morek (z něm. Mark). Podobně se v staročeské době ještě přesně nerozlišovaly rozdílné funkce žil a tepen, ani v terminologii, což je zase dáno celkovou nerozvinutostí fyziologických a medicínských poznatků v středověku. Méně přesné pojmové zpracování v starém jazyce pozorujeme také u pojmenování některých živočichů. Naši předkové počítali např. k rybám nejen velrybu, ale i raka (ŽídSpráv 61) a škebli (ostreola … škořepnice, hlemýžď VodňLact oo3b, de piscibus). Fakta z dějin české slovní zásoby tedy potvrzují tezi, že předvědecký termín ryba byl chápán přibližně ve smyslu ‚živočich žijící ve vodě‘.[3] Rovněž pojmové zpracování starých názvů cizokrajných zvířat může mít specifické rysy: stč. velblúd zahrnovalo v několika nejstarších [313]památkách také slona, např. všel jest do Ejipta … s vozy a s velblúdy BiblDrážď 1 Mach 1, 18 in curribus et elephantis; zde v novější době diferenciace je samozřejmá. Obdobné rozdíly lze sledovat i při konfrontaci dnešní odborné terminologie s názvoslovím lidovým: slepýš je v lidovém nazírání dosud pokládán za hada pro svůj plazivý pohyb. Tato klasifikace je ve shodě se starším jazykovým územ (slepýš … anguis, pokolení plazů z řádu hadův slepejšovitých JgSlov s. v.), ne však s moderní zoologickou nomenklaturou. Ta se opírá o znak méně nápadný, má klasifikační vztahy jiné a dospívá i k jiným závěrům (slepýš křehký, Anguis fragilis … liší se od hadů očima, které se zavírají víčky, tvrdým pevným tělem, které se neobtáčí a nesvíjí, ale švihá sebou na strany obloukovitými pohyby.[4] Již ze zmíněných příkladů jsou patrny jisté vlastnosti příznačné pro staré a zčásti také lidové názvosloví: za klasifikační kritéria bývají voleny rysy nápadné, ale méně závažné z hlediska systémových vztahů mezi klasifikačními jevy. Ve srovnání s dnešními vědecky propracovanými terminologickými soustavami bývá takových klasifikačních rysů v starém názvosloví podstatně méně a mívají nezřídka nahodilý ráz, netýkající se podstaty příslušných jevů.

Dochází tedy ve vývoji k postupnému zpřesňování pojmů. Obdobný proces lze pozorovat na různých úsecích lidského poznání. V odborné literatuře se někdy setkáváme s rozlišováním mezi předvědeckými pojmy klasifikačními na straně jedné a vědeckými pojmy komparativními a kvantitativními na straně druhé (Carnap, o. c., s. 173n.).

Klasifikační pojmy zařazují jevy do skupin na základě jejich vlastností (srov. rozdělování ryb na mořské a sladkovodní ap., sladkovodní na kapry, štiky, lososy atd., nebo rozeznávání věcí velkých, malých, teplých, studených …). Pojmy komparativní a kvantitativní slouží k přesnější charakteristice jevů pomocí jejich vzájemných vztahů (x je teplejší než y) a přiřazením hodnot numerických (x je teplejší o 10 stupňů), které umožňují jednotné objektivní hodnocení. V starší době se vystačilo i u pojmů kvantitativních se značně menší přesností: např. staré měrné jednotky jako palec, stopa, loket, sáh ap. dovolovaly v jistých přípustných mezích mnohem větší vágnost než obdobné jednotky dnešní (metr, centimetr, milimetr). Teprve po zavedení přesnějších metrických jednotek a ve shodě s potřebami rozvoje vědy a techniky byly jednoznačněji stanoveny hodnoty starších měr.[5]

 

2. Při zpracování středověké slovní zásoby je naznačená problematika zvláště naléhavá na úseku terminologie botanické. Právě zde nacházíme nejednou doklady ztotožňující jevy dnes odborně neztotožnitelné: bolehlav a druzí jemu řiekají všivec LékVodň 261b). Z hlediska dnešní systematiky zahrnuje bolehlav=všivec dvě různé byliny, obě jedovaté: bolehlav Conium a rozpuk Cicuta.[6] Přitom stč. všivec označovalo zároveň i Delphinium staphisagria, jehož semena jsou rovněž jedovatá, srov. scaphisagria est planta habens folia ut malua agrestis, ramulos longos nigros et semen in vaginis triangulare … všivec VodňLact mmla. Jiný takový ztotožňující doklad čteme třeba v Rostlináři strahovském: Barba Jovis semper viva netrziesk i. e. stikados plesniwecz RostlStrah 80. I z něho je vidět, že uživatelé starého jazyka měli na mysli zcela jiné klasifikační rysy, když jim mohly splynout jevy dnes zřetelně rozlišené (netřesk střešní, Sempervivum tectorum a smil písečný, [314]Helichrysum arenarium).[7] Z toho lze vyvodit, že v staré době zanedbávali distinktivní rysy, které dnes botanika respektuje, a že naopak přihlíželi k rysům vnějšně dobře patrným, byť i nepodstatným. Takovými pro naše předky relevantními rysy byly nejen vnější vzhled (barva) rostliny nebo místo jejího výskytu, ale i předpokládané (někdy neprávem) účinky na zdraví člověka, na zvířata ap., srov. citované doklady bolehlav, všivec. Obdobný příklad poskytuje stč. bot. termín netřěsk. Ukazuje se, že v tomto případě byly jednotícími klasifikačními rysy jednak dužnatost a neztrácení barvy po celý rok, jednak našedivělá barva a výskyt v kamenitém prostředí. Ve shodě s naším lexikologickým pojetím a s uvedenými skutečnostmi dosvědčenými stč. jazykovým materiálem rozlišujeme u stč. netřěsk v podstatě dva významy:

1. dužnatá rostlina neztrácející zeleň po celý rok (netřesk střešní, Sempervivum tectorum L; rozchodník, Sedum L ap.): semper viva, barba Jovis Netrzysk RostO1 12b; irps netrzesk KlarGlosA 818 (de herbis ignotis); barvienek, jemuž jiní netrzesk řiekají LékVodň 260a; semperviva, irps, barba Jovis, Netrzesk, blitus, hawsborcz SlovVodň 43b; capillus Veneris netrzesk (m. netiek), LékFrant B 190b; reubarbarum netrziesk Rost1UKC 91b (za netřesk užito jako v něm. dial. Rhabarbar — Vl. Šmilauer); semperviva netrzessk alias barvínek KapPraž KVIII 153a; s vodú vydávenú z netrzesku a z posedu LékŽen 99a; de semperviva vel barba Jovis netrzyessk vel barvienek KapPraž MVIII 67b. 2. našedivělá plstnatá rostlina rostoucí zvláště v kamenitém prostředí (smil písečný, Helichrysum arenarium L, divizna, Verbascum L, zvěšinec, Cymbalaria): barba Jovis netrzesk scicados citrinum idem, blitus idem SlovVodň 36a; barba Jovis semper viva netrziesk i. e. sticados plesnivec RostlStrah 80; tapsus barbatus netrzesk, divizna RostlUKC 92a.

Rozdělení na dva významy je zdůvodněno i jazykově: adj. netřeskový má doklady převážně o rostlinách dužnatých. Podobně u novočes. slova bez odvozenina bezinka je možná jen od významu ‚bez černý‘, ne od významu ‚šeřík‘. Kdybychom rozčlenili významovou stavbu stč. slova netřěsk podle dnešních odborných pojmenování rostlin, které byly stč. slovem netřěsk označovány: 1. netřesk střešní, Sempervivum tectorum L; 2. divizna, Verbascum L; 3. rozchodník, Sedum L ap., dopustili bychom se anachronismu a porušili bychom své pojetí lexikálního významu: lexikálním významem by tu nebyl jazykově ztvárněný odraz skutečnosti zpracované ve vědomí uživatelů staré češtiny, ale uživatelů češtiny nové, dnešní. Za lexikální význam bychom vydávali jenom jeho denotační složku, jak ji vidíme dnes.

V staré době nechyběly ani jiné pojmy zahrnující velmi rozmanité případy dílčí, jako téměř jednakaždá krajina své zvláštní lomikameny má a u nás také v Čechách jest jich několik … Nebo i nátržník i netík i bedrník i vrabí símě i mořské višně a mnohé jiné byliny mezi saxifragas, to jest lomikameny se počítají Mattioli-Hájek, Herbář 293a; plesnivec tak slovou rozličné rostliny pro jich plesnivou barvu JgSlov s. v.

V starém názvosloví botanickém docházelo nezřídka k záměnám rostlin na základě jejich vlastností, např. šťovík Rumex L. byl označen jako netřesk (acidula brevior netrzyesk RostlUKX E14 33a) patrně pro svou dužnatost (strukturně souvisí stč. ščevík nejspíše se slovem ščáva).[8] Samozřejmě se také [315]často nerozlišovaly jednotlivé blízce příbuzné rostliny dnes zařazené v rámci jedné čeledi do různých rodů: tak se slovem netřesk označovalo nejen Sempervivum, ale i Sedum, tvořící dnes dva různé rody čeledi tučnolistých, a nejen divizna Verbasum L., ale i zvěšinec Cymbalaria (umbilicus netřesk RostlKřišťKap 172a), tvořící dnes dva samostatné rody čeledi krtičníkovitých (informace prof. Vl. Šmilauera). Zařazení posledně uvedeného dokladu do stejné skupiny s diviznou volíme také proto, že tak lze snad vysvětlit lat. ekvivalenty vermicularis a umbilicus ventris (srov. umbilicus ventris id est vermicularis rozchodník pupeník VodňLact mm2a): o divizně se totiž soudilo, že mnozí tuto diviznu jmenují blattariam, to jest červíkovou, protože když ji na zem povržeš, hned na sebe ty malé červíky přijímá MatHáj 346a (srov. blatta=vermiculus, Du Cange s. v.). Rostlina z příbuzného rodu Linaria, ke kterému se počítal i zvěšinec, pak pokládána za prostředek k čištění míst při měchýři (V. Machek, o. c. v pozn. 7, s. 211 podle Jana Černého z r. 1517). Jako názvy české mohly být přenášeny i názvy latinské, např. v dokladě reubarbarum netrziesk RostlUKC 91b je latinský ekvivalent shodný s německým dialektickým Rhabarbar, které označuje netřesk Sempervivum (upozornění prof. Vl. Šmilauera). Častým zdrojem záměn byla nedostačující znalost; to se týká zvláště rostlin cizokrajných. Středoevropští autoři nezřídka identifikovali na základě nedokonalých popisů jihoevropské rostliny svých antických pramenů s rostlinami našich zemí. Odtud pocházejí záměny rokyta - palma, jahodník - morus, doložené v slovnících Klaretových (KlarBoh 255). V některých záměnách nelze konečně hledat jiný důvod než písařské nedopatření v konkrétních dokladech (srov. např. capillus Veneris netrzesk (m. netiek) LékFrant B. 109b).

 

3. Z dosavadních výkladů vyplývají jisté důsledky a postuláty pro metodický postup při rekonstruování termínů v starém jazyce. Především se ukazuje, jak nezbytným předpokladem pro práci s minulou terminologií je dobrá znalost označovaných reálií. Právě některé nápadné rysy označované skutečnosti se mohly v starém názvosloví stát východiskem pojmového zpracování zcela jiného, než je to, které spoluurčuje lexikální význam jednotek ve vědecké terminologii moderní, srov. zmírněné zahrnování různých rostlin pod pojem lomikámen pro jejich předpokládané léčivé účinky nebo zařazování bolehlavu Conium a rozpuku Cicuta pod jeden pojem jazykově vyjadřovaný synonymy bolehlav/všivec (2). Znalost označovaná reálie poskytuje pro rekonstruování významů termínů spolehlivější vodítko než jednostranná orientace na dobové cizojazyčné ekvivalenty. Ta může leckdy spíše zavést, jak ukazuje např. výklad hesla nápolečník v Gebauerově Staročeském slovníku: na základě toho, že latinskému označení nápolečníku staphisagria odpovídá střhn. bibernel, jehož novoněmecká podoba Bibernelle má význam ‚bedrník‘, je tento význam předpokládán také pro heslo staročeské. Při studiu staré terminologie vycházíme ovšem z údajů, které poskytují příslušné doklady jazykové, ale doplňujeme je také zřetelem k souvislostem věcným: u hesla nápolečník, doloženého jen v slovníku Klaretově, je směrodatný nejen latinský ekvivalent, který ukazuje k starému termínu všivec, Delphinium staphisagria (JgSlov s. v. všivec 2, hnidoš), ale závažná je i znalost reálií: Delphinium je v dnešní terminologii stračka prudká, jihoevropská rostlina, [316]z jejíchž semen se připravovala mast používaná proti hmyzu.[9] Ve shodě s tím uvádí Klaret staphisagria mezi drogami (de radicibus). Je tedy zřejmé, že rekonstrukce staré terminologie může být zajištěna jen takovým postupem, který náležitě spojuje údaje povahy jazykové s fakty získanými studiem historických reálií.

Při zkoumání historických termínů zasluhují zvláštní pozornosti doklady, které ztotožňují pojmy dnes zřetelně diferencované. Pro ně jsou příznačné ztotožňující formulace jako semperviva netřesk alias barvínek KapPraž K VIII/1, 153a; barba Jovis netřesk scicados citrinum idem SlovVodň 36a. V takovýchto případech, jejichž počet by se dal značně rozmnožit, jde o věci zjevně nerozlišené: např. barba Jovis zahrnuje netřesk i rozchodník, scicados citrinum pokrývá netřesk i smil písečný (informace prof. Vl. Šmilauera). Tím se nevylučuje, že ojediněle je doloženo rozlišení i mezi případy obvykle nediferencovanými. Tak např. v dokladě vezmi vodu z koření studených, jakožto z jitrocela, z rozchodníka, z netřesku a potočníku LékMuz 111b se zřejmě rozlišuje mezi netřeskem a rozchodníkem. Takové rozlišování však nebylo patrně dostatečně vyhraněno a fixováno, jak ukazuje jeho ojedinělý výskyt. Posledně citovaný doklad je zároveň příkladem kontextu podávajícího výčet, zásadně rozdílného od různých typů formulací ztotožňujících. Pro postižení základního rozdílu mezi výčtem a formulací ztotožňující není bez významu ani zřetel k charakteru památky, v níž se doklad vyskytuje. Např. v památkách slovníkové povahy se setkáme se spojením ztotožňujícím, apozičním (srov. spargus nechřest, hromové kořenie RostlPelp 12b) spíše než s výčtem, který je častější v souvislých textech lékařských (viz doklad z LékMuz 111b) ap. Případy, kdy dnešním dvěma termínům odpovídá v starém názvosloví výraz jeden, zahrnují nejen typy pojmově nerozlišené, ale také takové, které i pro uživatele starého jazyka byly nepochybně diferencovány, jako všivec Cicuta = bolehlav na straně jedné a všivec = staphisagria na straně druhé. Podobně rozeznává Hájkův herbář tři druhy barvínků stejně označených: jest také jiný barvínek od prvního v tvářnosti i v moci rozdílný … Potom nachází se ještě jiný barvínek, clematis latině též řečený, kteréhož hojnost u nás jest, ale listí vuokol má více vystříhané a květ rozdílný MatHáj 285a. Tu jde patrně o brčál a plamének (Vl. Šmilauer). Ještě obecnějším pojmem byl lomikámen, který zahrnoval, jak jsme viděli, rostliny z dnešního hlediska značně různorodé, spojené jen v dobových představách předpokládanými účinky léčebnými.

Z uvedeného terminologického materiálu starého jazyka vyplývá závěr pro práci spojenou s rekonstrukcí historických pojmů: Historický pojem, a tedy ani lexikální význam slova-termínu, nelze přímočaře převádět na pojem dnešní. Historické skutečnosti se více přiblížíme, budeme-li pozorně přihlížet k specifickým rysům charakterizujícím různé etapy vývoje poznávání a třídění jevů.

 

[317]R É S U M É

La distinction des concepts comme problème central de l’histoire de la terminologie

1. Si l’on compare des stades anciens du développement du lexique avec la langue de nos jours, on y trouve une façon toute caractéristique de faire la distinction des concepts: Dans la terminologie ancienne, on choisissait souvent, pour critères de classification, des traits frappants, mais pas si importants pour les rapports du système, où entrent les phénomènes classifiés.

2. Dans la nomenclature botanique ancienne, par exemple, on remarque que c’étaient l’apparence extérieure d’une plante, les lieux qu’elle habite, ses effets supposés sur la santé de l’homme et sur celle des animaux, etc., qui constituaient, pour nos ancêtres, de tels signes distinctifs. Ainsi le terme botanique de l’ancien tchèque netřěsk avait les traits de classification suivants: l’aspect charnu de la plante, sa couler immuable pendant toute l’année, sa teinte grisâtre et les terrains pierreux où elle pousse. D’après les dénominations spéciales de nos jours, sous le mot ancien de netřěsk on doit comprendre la joubarbe (Sempervivum tectorum), l’orpin (Sedum), la molène (Verbascum), et d’autres.

3. On ne peut pas remplacer le concept-terme historique, c’est-à-dire l’acception du mot-terme tel quel par un concept de notre temps. La réalité historique peut être mieux saisie, si l’on tient compte, en reconstituant des concepts-termes historiques, de traits particuliers qui leur sont propres, sans altérer leurs rapports mutuels et leur hiérarchie.

Slovo a slovesnost, ročník 32 (1971), číslo 4, s. 312-317

Předchozí Petr Piťha: Existuje dativ posesívní?

Následující Vladimír Mejstřík: K možnostem využití nauky o tvoření slov při zpracovávání jednojazyčného výkladového slovníku