Ján Horecký a kol.: Dynamika slovnej zásoby súčasnej slovenčiny

Olga Martincová, Věra Vlková

[Recenze]

(pdf)

Ján Horecký a kol.: Dynamika slovnej zásoby súčasnej slovenčiny

Ján Horecký – Klára Buzássyová – Ján Bosák a kol.: Dynamika slovnej zásoby súčasnej slovenčiny. Veda, Bratislava 1989. 436 s.

 

Málokterému jevu bylo u nás v poslední době věnováno tolik pozornosti jako dynamice současného jazyka. Přesto existují výrazné rozdíly jak v chápání dynamiky samé, tak v pojetí lingvistického popisu jazykových jevů z tohoto hlediska. Jsou i rozdíly v tom, jakou měrou je popsán jazykový materiál, zvláště jde-li o popisy souborné, jako jsou gramatiky a lexikologická kompendia.

Nutnost přihlížet k dynamickému aspektu při funkčně–systémovém popisu a charakteristice slovní zásoby v daném časovém úseku, zejména současného jazyka, se připomínala již v Tezích PLK (1929/1970) (viz pojem synchronní dynamika). Při konkrétním zkoumání se však tento aspekt uplatňoval jen zčásti, v slovníkových popisech současného jazyka stylovými kvalifikátory u lexikálních prostředků, v některých dílčích studiích a monografiích věnovaných určitému okruhu jevů, v pracích zabývajících se charakteristikou spisovného jazyka na základě vybraných (typických) jevů apod. (Srov. proti tomu souborné popisy gramatické – Morfológia slovenského jazyka (1966), Dynamika fonologického systému (Vachek, 1968), Tvoření slov v češtině 2 (1967) aj.) Syntetizující práce Česká lexikologie (Filipec – Čermák, 1985) sice na přístup k lexiku z hlediska dynamiky upozorňuje (srov. s. 21), ale v zásadě je její těžiště v úsilí o souhrnnou a celostní lexikologickou teorii.

Mezi existující souborné popisy současného jazyka, v nichž je uplatněn zřetel k (synchronní) dynamice, se nově řadí dílo Dynamika slovnej zásoby súčasnej slovenčiny. Podává výstižný obraz o dnešním stavu a užívání slovní zásoby, o procesech a tendencích v ní probíhajících.

Základní určení práce je obsaženo ve formulaci „opísať slovnú zásobu ako systém aj ako proces (systém v pohybu) s javmi charakteristickými pre lexiku predovšetkým v jej nominatívnom (pomenovacom), ale sčasti aj komunikatívnom aspekte” (s. 12).

Pro teoretická a metodologická východiska popisu je možno vytknout jako charakteristické rysy: a) důraz na to, že dynamika současného jazyka, zejména jeho spisovné formy, je v úzké spojitosti s jeho fungováním v konkrétních společenských a komunikačních podmínkách (na tomto základě se řeší otázka, nakolik a jak stav slovní zásoby v daném období a její změny souvisí s faktory vnějšími, mimojazykovými a jsou jimi stimulovány a nakolik a jak jsou podmíněny faktory vnitřnějazykovými); b) protože současná slovní zásoba má jistou časovou hloubku, a tedy vlastně do jisté míry i diachronní dimenzi, relativizuje se protiklad synchronní a diachronní dynamiky; za relativní se pokládá i protiklad systému a textu; c) pohled na slovní zásobu jako na celek (v popředí pozornosti jsou procesy pro současný jazyk určující, charakteristické).

K určujícím rysům patří i povaha a šíře materiálové základny. Stanovení a výběr dynamických jevů zjištěných v textech zhruba z období 1970–1985 a konfrontovaných se stavem slovní zásoby, jak je zachycen hlavně v Slovníku slovenského jazyka [225](1959–1968), se řídí zkoumáním jejich produktivnosti, variantnosti, konkurenčnosti atp. (Zastoupení textů, z nichž se materiál čerpá, je v souladu s postavením jednotlivých komunikačních sfér v současné jazykové komunikaci. Vychází se především z textů publicistických, odborných, populárně–naučných, administrativních; umělecké texty jsou zastoupeny v menší míře, příležitostně se přihlíží i k mluveným projevům z oblasti běžného dorozumívání.)

Třebaže zde postihujeme recenzovanou práci pouze v obrysech, je možno její charakteristické rysy porovnat s tím, jak se ještě nedávno jevily rozdíly mezi pracemi z oblasti popisné lingvistiky a mezi pracemi, které se soustřeďovaly na fungování současného jazyka: „Zatímco popisná lingvistika podává… popis strukturních jevů, při… charakteristice současného jazyka (rozuměj z hlediska synchronní dynamiky – pozn. aut.) se věnuje pozornost jen některým vybraným jevům” (Jedlička, 1978). Určení Dynamiky slovnej zásoby (dále jen DSZ) naznačuje, že připomenuté rozhraničení popisů současného jazyka nemusí mít trvalou platnost. Otevřenost slovní zásoby, zkoumání lexikálních procesů a tendencí v nevelkém časovém úseku vytvářejí předpoklady jednak pro syntézu obou typů popisu, jednak pro uplatnění popisu procesuálního (dynamického).

Popis dynamiky slovní zásoby současné slovenštiny je rozvržen do čtyř hlavních částí. Po úvodu věnovaném obecným výkladům se v první kapitole v souladu se zvoleným přístupem nominačním podává teorie pojmenování včetně aspektů slovotvorných. Druhou, nejobsáhlejší kapitolu tvoří rozbor jednotlivých pojmenovacích typů probíraných podle slovních druhů. Následující (třetí) kapitola je věnována tendencím, jako je intelektualizace, demokratizace atd. V čtvrté kapitole se mimo jiné ukazuje, jaký podíl mají na dynamice slovní zásoby sémantické paradigmatické vztahy synonymie, antonymie, homonymie a konverze. Metodologický základ, tj. že z obsahu a formy pojmenování vycházejí vztahy mezi prvky slovní zásoby, by mluvil spíše pro jiné uspořádání látky; 4. kap. úže souvisí s 2. kap.

Zpracování DSZ je dílem početného autorského kolektivu. Teoretická a metodologická základna byla především vypracována K. Buzássyovou, J. Bosákem a J. Horeckým (viz zvl. stati v sb. Obsah a forma v slovnej zásobe, 1984, kde je představen projekt výzkumu dynamiky). Vzhledem k počtu spoluautorů je třeba říci, že se sice redakci podařilo dosáhnout do určité míry potřebné koordinace dílčích výkladů, avšak v jednotlivých částech se projevují individuální autorské přístupy.

Úvodní výklady přispívají k propracování teorie dynamiky, zejména její metodologické složky.

Dynamikou současné slovní zásoby se rozumějí procesy, z nichž nejobecnější z hlediska lexikálního systému jsou doplňování lexika novými, podle produktivních modelů tvořenými pojmenovacími jednotkami a procesy přetváření, restrukturace, přizpůsobování existujících pojmenovacích jednotek novým, společensky podmíněným potřebám; z hlediska procesů charakteristických pro fungování spisovného jazyka jde (v nástinu) o tendenci k intelektualizaci stojící v protikladu k demokratizaci, terminologizaci – determinologizaci, internacionalizaci – dotváření slovní zásoby z domácích zdrojů. Pojem dynamiky se tedy určuje ve vztahu k různým typům lexikálních procesů. (Okolnost, že vzájemné souvislosti dílčích a obecnějších procesů, jejich vertikální a horizontální vztahy je obtížné promítnout do homogenní a hierarchizované klasifikace, se v zpracování projevuje – viz dále.)

Ve shodě s naší lingvistickou tradicí pokládají autoři koncepce za závažnou otázku, z čeho pohyb v systému slovní zásoby vychází. (Srov. např. V. Mathesius, 1927/1972, s. 10, který zdůrazňuje úlohu vyjadřovacích potřeb a poukazuje na to, že rozpor mezi neomezenými vyjadřovacími potřebami a relativně omezeným repertoárem vyjadřovacích prostředků se zpravidla odstraňuje jejich stálým přizpůsobováním.) Adekvátní interpretační aparát nacházejí v tom, že pojímají prvky slovní zásoby (pojmenování), paradigmatické vztahy mezi nimi i procesy a tendence jako podněty, činitele, tzv. hybné [226]síly dynamiky. Např. ve vztahu obsah–forma je obsah jako dynamický faktor i faktorem dynamizujícím; dílčí dezintegrační pohyby ve slovotvorném hnízdě vyvolané demotivací některého z jeho členů vedou k nové integraci – ke konstituování nového hnízda atp.

Kromě toho, co tu bylo řečeno, museli se autoři DSZ vypořádat s pojetím „komunikačního aspektu”, jímž doplňují základní určení popisu. V zásadě se jím rozumí již uvedený zřetel k vyjadřovacím potřebám a k (ne)diferencovanému fungování lexikálních prostředků v jednotlivých stylových a komunikačních sférách, zčásti i v textu a také zřetel k dynamickým vztahům mezi útvary a formami současné slovenštiny, zejména pokud jde o formu spisovnou. (Zde se jako aktuální jeví otázka rozšiřování hranic spisovnosti.) Obecně je komunikační aspekt přítomen v pojetí pojmenování jako komunikačního znaku. (Z hlediska nominace se jazykový znak chápe jako proces, který vychází od objektivní reality (objektu) a konceptuální oblasti k jazykové a přechází do oblasti užívání jazyka, tj. jazykové komunikace.) Pravděpodobně pro otevřené otázky komunikační kompetence, normy aj. zůstává komunikační aspekt záležitostí dalšího zpracování (srov. sb. Dynamické tendencie v jazykovej komunikácii, 1990).

 

První kapitola obsahuje teoretická východiska pro analýzu pojmenovacích typů.

Z výkladů o nominaci (J. Horecký) je třeba upozornit na řešení typů nominačních procesů. Rozlišuje se zde nominace přímá, kdy nominační proces probíhá od konceptuální oblasti po formu, a nominace analogická, kdy se využívá formy existující (např. při metonymii, univerbizaci). Vnitřní typologie analogické nominace se zakládá hlavně na logických vztazích v konceptu a obsahu, a to disjunkce (charakteristická pro metonymii), intersekce (pro metaforu) a inkluze (pro synekdochu; zpravidla se týká i univerbizace). Jestliže od analogického pojmenování (ostrý nůž → ostrý náboj) vznikne další analogií analogické pojmenování (střelba s ostrými náboji → ostrá střelba), jde o analogickou nominaci druhého stupně. Co se týče podílu přímé a analogické nominace na rozšiřování slovní zásoby, konstatuje se významná úloha nominace analogické a v materiálové části se to mnohde potvrzuje.

Následující výklady se soustřeďují na slovotvornou motivaci, slovotvorný typ a hnízdo a na derivační potenciál slova, resp. tříd slov, tzn. na jevy, které jsou pro zkoumání lexikální dynamiky relevantní.

Souvislosti mezi dynamikou slovní zásoby a dynamikou motivačních vztahů, které postihl a vyložil J. Furdík již v dřívější studii (srov. výchozí tezi „slovotvorná motivace a její změny jsou důsledkem i hybnou silou slovní zásoby”, 1978, s. 107), se v monografii dále precizují. Novum, významné jak pro teorii motivace, tak pro aplikaci na jazykový materiál, spočívá v rozlišení čtyř základních funkcí motivace ve vztahu k lexikálnímu systému: systemizační – slova se na základě motivace seskupují do skupin, tříd a kategorií slovotvorného systému; integrační – každé nově utvořené nebo přejaté slovo se do slovní zásoby zařazuje na základě pozitivních nebo negativních motivačních vztahů; kondenzační – ve vztahu k víceslovným lexikálním jednotkám, např. pripomienkovať ← podať pripomienky; adaptační funkce se projevuje při internacionalizaci slovní zásoby (srov. stupnici od morfologické adaptace, jako tax–ík, až po volné spojování přejatého slova nebo morfému s domácími základy nebo morfémy, např. kultúrotvorný, biovoda). – Na výklad týkající se typů motivace navazuje výklad o úloze slovotvorného hnízda a paradigmatu při systemizaci slovní zásoby (K. Buzássyová). Zjemnění sémantické a formální analýzy derivátů zkoumáním jejich motivačních souvislostí (srov. např. vydavateľský k vydavateľ i k vydávať) a rozšíření popisu prostřednictvím slovotvorných typů o slovotvorná hnízda a paradigmata má – jak se zde naznačuje – závažný dosah jak pro zjišťování reálných způsobů (mechanismů) tvoření nových slov (např. skupinové přibývání, tvoření na základě nepřímé motivace), tak pro fungování derivátů v kontextu. (Srov. např. vzájemné zastupování základového slova a derivátu druhého stupně jako póza – pozérstvo v textu.)

[227]Druhá kapitola je zaměřena na rozbor a popis jednotlivých onomaziologických typů, a to v rámci tzv. onomaziologických slovních druhů. Zpracování zjištěných produktivních a jinak relevantních typů vede ovšem i při uplatnění obecně vytyčených teoretických východisek a přístupů k výsledkům poněkud diferencovaným. Projevují se přitom nejen vlastnosti slovního druhu jako takového, bohatost a diferencovanost pojmenovacích typů náležejících k jednotlivým slovním druhům, ale do jisté míry i vliv dosavadního zpracování daného slovního druhu z hlediska lexikálního; více či méně výrazně se tu reflektuje i přístup autorský. Konkrétně to znamená, že zpracování této kapitoly osciluje mezi popisem systému a popisem systému v pohybu a mezi popisem procesuálním, dynamickým a strukturní charakteristikou roviny pojmenovací. Každý z obou způsobů popisu (dynamického a charakterizačního) je u jednotlivých slovních druhů i typů zastoupen různou měrou. Zatímco zejména u adjektiv jde o popis dynamický, při zpracování sloves vystupuje do popředí popis jejich systémových vlastností. U ostatních pojmenovacích slovních druhů (substantiva, adverbia) se oba způsoby popisu a výkladu prolínají, avšak v rozdílných proporcích.

Z přijatého základního klasifikačního kritéria (onomaziologického) se poněkud vymyká kapitola Názvy zvierat a rastlín, která se zakládá na přístupu sémanticko–onomaziologickém. Zatímco v ostatních podkapitolách se sleduje dynamika jednotlivých typů a modelů, při sledování dynamiky nomenklatury zoologické a botanické vystupují do popředí aspekty terminologické (pojmenovací, systemizační atd.).

Popis dynamiky v oblasti substantiv vychází z tradiční sémaziologicko-onomaziologické klasifikace pojmenovacího repertoáru na názvy osob, dále členěné na názvy činitelské, názvy podle předmětu činnosti, podle příslušnosti, podle typických vlastností, názvy míst, institucí, nástrojů a prostředků, názvy výrobků, názvy abstrakt atd. Protože onomaziologické struktury s týmž obecným sémantickým příznakem (substance, vlastnost, název osoby atd.) mohou být vyjádřeny jednoslovně anebo víceslovně, pod jeden onomaziologický typ se zahrnují pojmenování strukturně různá – jednoslovná i víceslovná. Srov. např. u názvů osob podle předmětu činnosti: čerpadlár, lodník, flautista; plastický chirurg, ľahký atlét. Takto koncipovaný popis vede ovšem k úvahám, proč se zde soustřeďuje pozornost pouze na odvozená pojmenování jednoslovná a víceslovná a alespoň ilustrativně nejsou uváděna pojmenování složená. To nevylučuje možnost uplatnění jiného přístupu. (Kompozita jsou zpracována zejména na základě morfematické analýzy.)

V oblasti substantiv se největší pozornost soustřeďuje na ty typy, které autoři považují pro rozvoj současné slovní zásoby za prvořadé jak z hlediska kvantitativního, tak i z hlediska možných změn kvalitativních. Sem se řadí názvy osob, zejména s ohledem na vysoký nárůst pojmenování podle profesí (srov. např. vývojár, vedecko–technický pracovník; z hlediska motivace a pojmenovací struktury zajímavé typy atómový fyzik, inžinier kartograf, domovník kurič).

Posuny ve funkčním využití se týkají kategorie hromadnosti (kolektivnosti). Autoři přinášejí doklady prostředků ustupujících (srov. jména na –stvo, –ctvo jako učiteľstvo, sedliactvo, baníctvo) i prostředků konkurenčních, které je postupně vytlačují (plurálové podoby – učitelia, baníci; analytická pojmenování typu učiteľský zbor, žiacky kolektív), a ukazují vzájemný poměr a fungování těchto prostředků v současném jazyce.

Vedle názvů osob představují, pokud jde o dynamické procesy, výrazný typ pojmenování abstrakt, zvláště názvy vlastností. Autorka (K. Buzássyová) tu ukazuje, že hlavním zdrojem dynamiky jsou především posuny sémantické, podmíněné konkrétním kontextovým užitím (sekundární konkretizace abstraktních významů vlastnosti nebo děje – srov. např. sladkosti; narůstání kvalifikačního významu u relačních adjektiv, s čímž pak sekundárně souvisí vznik a fungování substantiv jako študentskosť, dievčenskosť), vedle toho pak i posuny stylové. Za podstatné pokládáme autorčino zjištění, že mezi třídami vlastností a činností nebo stavů i mezi jednotlivými sémantickými specifikacemi názvů vlastností neexistují ostré hranice (srov. např. šialenstvo – šialenosť).

[228]Popis sloves se zaměřuje na jejich charakteristiku z hlediska sémantického. Vychází se ze zjištění, že dynamika ve slovesné lexice se projevuje především v sémantické derivaci (přenášení významu, analogická nominace), mnohem méně pak v růstu nových pojmenovacích jednotek (denominální slovesa aj.). Za jeden z výrazných dynamických jevů se oprávněně považuje prefixace (srov. zejména nárůst dokonavých podob typu okomentovať, odkomentovať a tvoření kauzativ: doťažiť, dovyvíjať, zemulgovať, vyprojektovať, preddátumovať, zakcelerovať, ponamáčať).

Pro pohyb v adjektivní lexice se vytyčují jako základní a určující tři faktory: vlastní sémantika adjektiv, tj. jejich významová mobilnost a přizpůsobivost substantivům, což zakládá možnost různých kontextových významových realizací a rozšiřuje možnosti jejich spojovatelnosti. Dále pak tendence k narůstání kvalifikačních významů u adjektiv původně relačních na straně jedné a potřeba dotvářet a obnovovat relační adjektiva nezatížená hodnotícími významovými odstíny na straně druhé (srov. jasná farba × jasový signál, priepastný rozdiel × priepasťová jaskyňa).

Také zde se při zpracování konkrétního jazykového materiálu, stejně jako v případě abstraktních substantiv, volí přístup textově–systémový. Autorce (M. Nábělková) se takto podařilo vytvořit dynamický popis, který se výrazně odlišuje od předchozí partie o slovesech. Rozdíly ve zpracování naznačují již samotné názvy jednotlivých částí: Potencie a smery pohybov v adjektívnej lexike, Konkurencia adjektíva a pádu substantíva v prívlastkovej pozícii, Dynamika kvalifikačných adjektív.

Zpracování adjektivizace n/t–příčestí (J. Sejáková) se soustřeďuje spíše na strukturní charakteristiku jevu a tím se odlišuje od částí předchozích.

Tvoření adjektiv slovnědruhovým přechodem se svým charakterem řadí mezi procesy sémantické. V souvislosti s rozsahem materiálu autor (J. Kačala) ukazuje, že jde o jeden z nejvýraznějších projevů dynamičnosti jazykového systému. K zajímavým jevům patří konkurence mezi podstatnými jmény utvořenými slovnědruhovým přechodem z činného příčestí přítomného a prostředky vzniklými slovnědruhovým postupem (kupujúci – kupec, sprevádzajúci – sprievodca, predsedajúci – predseda).

Dynamika lexiky adverbiální (J. Šikra) je zkoumána především z hlediska lexikálněsémantického, tj. na základě sémantických polí, a částečně též slovotvorného. Vedle produktivnosti tvoření některých typů pojmenování (srov. především příslovce s významem míry: prekliato slastný, prostřednictví: programovo riadený, podobnosti: písať matuškovsky a dále příslovce zřetelová: nálezovo vyčerpaný) se u nově vznikajících adverbií zjišťuje konkurence se synonymními prostředky – s vedlejšími větami, slovními spojeními, předložkovými i bezpředložkovými pády substantiv. K důležitým závěrům patří, že vznik nových příslovcí je podmíněn intenzívní tendencí k univerbizaci a s ní souvisejícím snižováním funkčního využití konkurenčních prostředků.

Samostatné části jsou věnovány skládání slov (J. Bosák). Na rozsáhlém materiálu se dokládá, že jde o jev, který má v současné slovenštině postavení velmi významné. Růst frekvence i produktivity existujících typů, přehodnocování existujících slovotvorných modelů a vznik modelů a typů nových i výrazné uplatňování modelů internacionálních, to vše ukazuje nejen na rozvíjení slovotvorných možností slovenštiny, ale i na měnící se poměr mezi slovotvornými způsoby. Zjišťuje se široké rozpětí typů složených substantiv i složených adjektiv; mezi nejproduktivnější a nejfrekventovanější se řadí hybridní substantiva s rozsáhlým inventářem poloprefixů a polosufixů. Spolu s tím se ukazuje stírání relativní samostatnosti prostředků domácích a přejatých. V souvislosti s expanzí kompozice je možno uvažovat o zvyšování aglutinace jako typologicky relevantního rysu.

Kapitola třetí je věnována procesům a tendencím, které jsou pro fungování jazyka a pro dynamiku slovní zásoby charakteristické. Jako dominantní a nadřazené procesy, k nimž směřují a které vytvářejí ostatní procesy dílčí, vystupují intelektualizace (tj. zvyšování podílu a závažnosti odborného jazyka, stylové posuny do knižnosti, rozvoj řečnických žánrů, na úrovni lexikálních prostředků – hlavně rozvíjení abstraktního [229]lexika) na straně jedné a tendence k demokratizaci (tj. rozvoj hovorového jazyka, růst jeho vlivu na stylovou diferenciaci a v důsledku toho narůstání hovorových a slangových prvků) na straně druhé (srov. s. 245). (Problematika „demokratizace” se zde jeví jako záležitost tradičně užívaných označení.)

V rámci tendence k intelektualizaci se věnuje pozornost knižnosti, analytickému vyjadřování (multiverbizaci), terminologizaci a internacionalizaci. Zatímco zejména otázkám terminologizace a multiverbizace byla v naší literatuře věnována již rozsáhlá pozornost a autoři jednotlivých částí měli možnost opřít se o předchozí studie (jejichž výsledky také v podstatě potvrzují), ukazuje se, že knižnost zůstává problémem otevřeným (podobně i hovorovost). Propojením časového a funkčního aspektu se podařilo zkorigovat některé dosavadní pohledy – srov. např. užívání knižních slov v publicistických textech jako prostředků příznakových, anebo okazionalismů a některých neologismů ve funkci prostředků knižních.

V rozsahu odpovídajícím závažnosti jevu jsou zpracovány internacionalizační procesy a tendence. Pozornost zasluhuje zejména podrobná analýza konkurence slovotvorných typů s domácími a internacionálními formanty, a to jak typů substantivních (srov. popularizácia – popularizovanie, autenticita – autentickosť, dramatizmus – dramatickosť atd.), tak typů adjektivních (srov. tyfózny – týfusový, meteorický – meteorový, konšpiratívny – konšpiračný atd.). Na příkladu adjektiv se ukazuje, že existence, resp. potenciální existence, paralelních podob dává možnost jejich významové a stylistické diferenciace. S tím souvisí i další doplňování internacionálních prostředků, dotváření dalších podob s domácími formanty a vznik adjektivních řad (srov. granulačný – granulárny – granulózny – granulovaný, imaginárny – imaginačný – imaginatívny).

Postižení vzájemných vztahů procesů, jejich hierarchizace, tak jak se to odráží v dosavadních klasifikacích, nemusí být a dosud ani není uspokojivé. Za problematické pokládáme např. paralelní zařazení neologizace jako samostatného typu vedle intelektualizace, terminologizace atd.

Ve výkladech o úloze paradigmatických vztahů v lexikální dynamice (čtvrtá kapitola) se potvrzuje dominantní postavení synonymie mezi ostatními typy (antonymie, homonymie). Při popisu fungování synonymie prokazuje autorka (M. Pisárčiková), že obecná funkce jevu spočívá ve specifikaci a diferenciaci nejen jazykových prostředků, ale i funkčních stylů. Tím lze vysvětlit, proč utvoření nové lexikální jednotky v jedné stylové vrstvě vyvolává často potřebu vzniku anebo převzetí synonyma v jiné stylové vrstvě (např. k termínu se přitváří hovorové synonymum apod.).

Obecně můžeme říci, že popis synonymie, antonymie a homonymie ukazuje, že vzrůstá funkční využití těchto prostředků, zejména ve vztahu k stylové anebo komunikační situaci současné slovenštiny.

 

Závěrem se pokusíme shrnout, co pokládáme na zpracování Dynamiky slovní zásoby současné slovenštiny za podstatné, a v čem tedy vidíme její přínos. Ukazuje nejen to, jak se reálně projevuje pohyb ve slovní zásobě v konkrétních společenských a komunikačních podmínkách, ale také na materiálu demonstruje obecné procesy strukturace a restrukturace lexikálního systému. Vzhledem k východisku popsat současnou slovní zásobu (v krátkém časovém úseku) se relativizuje protiklad synchronie – diachronie, a tedy i na tom založených způsobů popisu („synchrónno–dynamický opis” dostává v této souvislosti jinou obsahovou náplň). S tím souvisí i to, že se posouvá způsob popisu od strukturní charakteristiky dynamických jevů k dynamickému popisu.

Materiálem prezentovaným ve slovenské monografii se vytvářejí předpoklady k prohloubení konfrontačního studia současných slovanských jazyků, kde se zjišťují v řadě případů paralelní jevy.

 

[230]LITERATURA

 

Bosák, J. (ed.): Dynamické tendencie v jazykovej komunikácii. In: Materiály z vedeckej konferencie konanej v Smoleniciach 23.–25. mája 1988. JÚĽŠ SAV, Bratislava 1990.

Filipec, J. – Čermák, F.: Česká lexikologie. Academia, Praha 1985.

Furdík, J.: Slovotvorná motivovanosť slovnej zásoby v slovenčine. In: Přednášky XIV. letného seminára slovenského jazyka a kultúry. Studia Academica Slovaca 7. Bratislava 1978, s. 102–115.

Jedlička, A.: Problematika typů současných spisovných jazyků slovanských z hlediska jazykové situace. In: Čs. přednášky pro VIII. mezinár. sjezd slavistů (Záhřeb 1978). Praha 1978, s. 5–33.

Mathesius, V.: Nové proudy a směry v jazykovědném bádání (1927). In: Z klasického období pražské školy 1925–1945. Praha 1970.

Morfológia slovenského jazyka. Bratislava 1966.

Obsah a forma v slovnej zásobe. Materiály z vedeckej konferencie o výskume a opise slovnej zásoby slovenčiny (Smolenice 1.–4. marca 1983). JÚĽŠ SAV, Bratislava 1984.

Pražský lingvistický kroužek: Teze předložené prvému sjezdu slovanských filologů v Praze 1929. In: U základů pražské jazykovědné školy. Ed. J. Vachek. Praha 1970, s. 35–65.

Tvoření slov v češtině 2. Academia, Praha 1967.

Vachek, J.: Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny. Academia, Praha 1968.

Slovo a slovesnost, ročník 53 (1992), číslo 3, s. 224-230

Předchozí Alena Macurová: Deborah Tannen: You Just Don’t Understand

Následující Světla Čmejrková: Winfried Nöth: Handbook of Semiotics