Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Winfried Nöth: Handbook of Semiotics

Světla Čmejrková

[Recenze]

(pdf)

Winfried Nöth: Handbook of Semiotics

Winfried Nöth: Handbook of Semiotics. Indiana University Press, Bloomington and Indianapolis 1990, 560 s.

 

Umění syntézy – tak lze asi slovně vyjádřit obdivný povzdech čtenáře, kterému se dostane do rukou tato více než pětisetstránková encyklopedie sémiotiky, jejímž autorem je jediný člověk, osmačtyřicetiletý německý sémiotik a lingvista, profesor univerzity v Kasselu Winfried Nöth. Kniha vyšla v řadě Advances in Semiotics, jejímž editorem je Thomas A. Sebeok. Je přepracovanou a rozšířenou verzí Nöthovy práce, kterou pod názvem Handbuch der Semiotik vydalo v r. 1985 nakladatelství J. B. Metzlersche Verlagsbuchhandlung Stuttgart (poté byla kniha přeložena do srbochorvatštiny). Autorův záběr je opravdu úctyhodný: např. bibliografický rejstřík, k němuž Nöthův přehled sémiotické problematiky odkazuje, je sestaven z více než tří tisíc titulů a počet hesel a termínů obsažených ve věcném rejstříku ještě toto číslo přesahuje.

Užíváme-li pro toto souhrnné dílo označení encyklopedie, neznamená to, že jde o slovník abecedně řazený (rejstříky tvoří pouze závěrečnou stostránkovou přílohu knihy). Bráníme se však užít i doslovný název příručka v případě díla tak mohutného. Mohutné je ovšem toto dílo nejen znaky na první pohled zřejmými. Daný atribut je třeba vztáhnout především k duchovním hodnotám, které jsou v jedenapůltisíciletém sémiotickém bádání uloženy a které jsou v tomto kompendiu v podobě konzistentního autorského výkladu předloženy k potěše čtenáře. Čtenář přitom může jen sem tam „okoštovat”, anebo přistoupit na promyšlený řád vědeckého hodování.

Sledujme pořadí, v němž jsou jednotlivé chody podávány. Nejprve oslovení čtenáře (Preface) a úvodní řeč (Introduction), v níž autor vysvětluje svoji pozici v terénu sémiotiky (jeho metafory nejsou z okruhu hodování, tak chápe celou záležitost teprve čtenář, který se setkává s hotovým textem, zatímco autorovy metafory jsou vzaty z kruhu topografie, mapování terénu, v němž je vše nejisté a poněkud kluzké). Charakterizuje svou snahu o nezaujatost a o deskriptivní a pluralistický výklad, z něhož si má teprve čtenář vyvodit kritické závěry, i když Nöth připouští, že sám výběr témat autorské hodnocení implikuje. Jak uchopit dějiny sémiotiky – nad touto otázkou se autor znovu zamýšlí v úvodu 1. části nazvané History and Classics of Modern Semiotics. Zatímco myšlenky filozofů o povaze znaku a významu pocházejí z antického období a středověku, vznik [231]obecné teorie znaku označované jako sémiotika či sémiologie spadá až do období moderního, počínajícího Peircem (autor se zmiňuje mezi mnoha možnostmi terminologického rozlišení o jednom, které mne zaujalo: Peirceova sémiotika a de Saussurova sémiologie). Po historickém přehledu od Platóna po současnost následují medailónky velikánů, zasluhujících si samostatnou pozornost: Peirce, Morris, de Saussure, Hjelmslev, Jakobson.

Poté přichází hlavní chod – 2. část nazvaná Sign and Meaning, v níž se čtenář ocitá uprostřed klasické sémiotické problematiky znaku a jeho významu. Výklad je budován na standardní distinkci mezi dyadickým a triadickým modelem znaku, a z tohoto hlediska autor probírá již uvedené i další znakové koncepce. Třebaže ostrá distinkce mezi dyadickým a triadickým modelem znaku není vždy možná, protože někdy je třetí korelát i při dyadickém pojetí brán v úvahu, ale není do sémiotické teorie systematicky zapracován, pokouší se Nöth o toto projasnění centra sémiotického labyrintu. Předkládá synopsi obou pojetí – s veškerým myšlenkovým a terminologickým variováním od jednoho sémiotického modelu k druhému. Připomeňme alespoň základní představitele – prototypem dyadického pojetí je model de Saussurův (signifié – signifiant), a rovněž Hjelmslevův, zatímco triadickým pojetím prosluli zejména Ogden a Richards, jejichž znakový diagram má podobu známého sémiotického trojúhelníku (sign vehicle – sense – referent). Ne všechna triadická pojetí ovšem mají průzračnost tohoto typu. Také u Peirce nacházíme tři složky (representamen – interpretant – object), ale v jeho kategoriálním systému představuje object tzv. druhost (secondness) a interpretant tzv. třeťost (thirdness). Vzájemná převoditelnost konceptů uvnitř dyadického a zejména uvnitř triadického pojetí znaku je vždy obtížná a nikdy si nemůžeme být jisti, zda jde o jedno a totéž místo, které se nám v sémiotickém terénu podařilo postihnout.

Totéž se ovšem týká i pasáže o typologii znaků. Základem je Nöthovi asi neznámější typologie Peirceova (icon – index – symbol), ale předestírají se tu i další možnosti: Husserlova typologie (Ausdruck – Anzeichen), Sebeokova (signal – symptom – icon – index – symbol – name) aj. Rozsah i obsah jednotlivých pojmů se v jednotlivých typologiích samozřejmě mění, což opět ztěžuje topografii terénu.

Nöth je lingvista, ale to mu nebrání, aby na začátek 3. části nazvané Semiosis, Code and the Semiotic Field nezařadil paragrafy o zoosémiotice, etologii a sémiogenezi. Nöth tu uvádí práce Sebeokovy i práce mnoha dalších badatelů v tomto oboru, od nichž se čtenář dozvídá spoustu zajímavých věcí o společných metodologických možnostech výzkumu semiózy zvířecí a lidské. Zjišťujeme, že zoosémiotika rozhodně nechce zůstat za lingvistikou pozadu a že již existuje i obor zvaný zoopragmatika. Zoosémiotika studuje synchronní systémy a procesy zvířecí komunikace a lze si položit otázku, do jaké míry jsou tyto systémy a procesy analogické těm, které konstituují lidský jazyk. Následuje výklad jazyka včel, ptáků a opic. Není bez zajímavosti, že Peirceova typologie znaků (icon – index – symbol) je pro novodobé studium zoosemiózy jako šitá na míru (i když čisté symboly, bez příměsi indexovosti, se tu samozřejmě nevyskytují), což samo o sobě, pravda, ještě málo říká o vhodnosti tohoto typu sémiotiky pro studium lidské semiózy, ale nepředbíhejme. Analogie mezi zvířecím a lidským sémiotickým chováním nelze popřít, zejména v případě imitace, ritualizace apod. Konečně je čtenáři nabídnut i exkurs do oblasti fytosémiotiky a jsou mu předkládány k posouzení různé interpretace komunikace rostlina – rostlina, rostlina – živočich, rostlina – člověk. Je na čtenáři, aby si sám učinil závěr, zda se jedná o komunikaci sémiotickou či presémiotickou, v závislosti na tom, jaké pojetí významu zvolí, jakému pojetí komunikace dá přednost, zda bude např. za její základ považovat jen signifikativnost, anebo také intencionálnost apod. Tato část knihy může čtenáři připadat tak trochu jako zajímavá všehochuť, neboť tu sémiotické pole vybíhá do končin a zákoutí často protilehlých. Čtenář tu třeba najde i odbočku do zákoutí magie, která zase představuje problematiku odlišnou, totiž specificky lidskou. Je ovšem třeba říci, že v této části knihy se probírají i stěžejní sémiotické pojmy, jako je kód, funkce, struktura a systém. A tady si může i lingvista konečně [232]připadat zase jako doma, neboť výklad těchto témat se samozřejmě neobejde bez takových jmen, jako je de Saussure, Hjelmslev, Benveniste, Jakobson, Mukařovský, Lotman, Todorov, Eco apod.

Teprve 4. část nazvaná Language and Language Based Codes je zaměřena k jazyku jakožto k ústřednímu tématu sémiotiky. Protože Nöth je autorem dbalým pluralismu názorů, probírají se tu i jiná pojetí vzájemného vztahu lingvistiky a sémiotiky: vztah vzájemného vylučování (Guiraud, Mounin), vztah části a celku, ať už sémiotika zahrnuje lingvistiku (Cassirer, Jakobson), anebo naopak (Barthes, Benveniste), vztah průniku (Chatman), vztah heuristické relevance (linguistics as the pilot science of semiotics). Takto chápal lingvistiku Lévi – Strauss a bylo by pro lingvistiku příznivé, kdyby se tak dala chápat i nadále. Snaží-li se sémiotika definovat specifické konstitutivní rysy jazyka jakožto sémiotického systému, záleží na tom, na pozadí jakého sémiotického rámce se to děje. Tímto rámcem může být např. zoosémiotika, jak ukázal Nöth v předchozí části, ale může jím být i systém lidské neverbální komunikace, jazyk hudby, výtvarného umění a jiné nelingvistické kódy. Z každé z těchto konfrontací vychází jazyk úplně jinak. Uveďme alespoň krajní řešení: vystižení konstitutivních rysů jazyka v rámci zoosémiotickém je spjato se jménem Hockettovým. Jeho pojetí redukuje ovšem jazyk na hlasovou (vocal) verbální komunikaci a nezahrnuje tedy např. ani psaný jazyk. Jazyk takto chápaný je pak charakterizován rysy vztahujícími se ke kanálu, který je zvukově–sluchový, umožňuje vlnovité šíření a lokalizaci zdroje, signály jím procházející rychle mizí a uvolňují kanál pro další zprávy. Pragmatickými rysy takto pojatého jazyka je střídavost rolí odesilatele a příjemce, úplná zpětná vazba, tj. mluvčí se slyší a může své sdělení monitorovat, a specializace mluvení, čímž se myslí, že mluvení nemá žádné další fyziologické funkce. Sémantická dimenze jazyka je vystižena rysem zvaným sémantičnost a vztahujícím se vlastně jen k referenčním funkcím jazyka, což znamená, že se uvažují jen asociativní vazby jazykového sémantického systému k věcem a situacím obklopujícím uživatele jazyka. Dalšími sémantickými rysy je arbitrérnost, schopnost referovat k věcem vzdáleným v čase i prostoru, možnost mluvit o věcech falešných a nesmyslných (tzv. prevarication, což je ovšem např. podle Eca obecný rys semiózy), a reflexe jazyka (odpovídající Jakobsonově metalingvistické funkci jazyka). Následují dva rysy sémiogenetické, tradice a naučitelnost, a tři rysy charakterizující kód, totiž diskrétnost, otevřenost a dvojí strukturace (ve smyslu Martinetovy dvojí artikulace, tj. lexikální a gramatické). Potud parafráze Hockettových rysů jazyka. Vzápětí Nöth doplňuje obraz mluvené komunikace výkladem jevů paralingvistických, tedy těch jevů hlasových, které přesahují verbální sdělení, ale především kompenzuje jednostranné zaměření na mluvenou komunikaci tím, že zařazuje obsáhlý paragraf o písmu a psaní. (K otázce sémiotického pojetí psanosti a mluvenosti se vrátíme, neboť tato problematika tvoří tematickou náplň mezinárodní konference, kterou pořádá Ústav pro jazyk český v říjnu tohoto roku.) Představuje psaný a mluvený jazyk dva existenční mody jednoho jazyka, anebo jde o dva různé jazyky, a jaké je jejich místo v množině sémiotických systémů? Přestože se lingvista zabývá psaným či mluveným jazykem celý život, kolik sémiotických aspektů mu uniká – uvědomuje si lingvisticky orientovaný čtenář při četbě těchto pasáží, v nichž je psanost a mluvenost zasazena do rámce sémiotického uvažování. V neposlední řadě je třeba uvést, že v této pasáži najde lingvista i poučení o sekundárních jazykových kódech, jimiž se zpravidla sám nezabývá, gestických kódech s komunikačním potenciálem přirozeného jazyka (jazyk hluchoněmých) a substitutech jazyka mluveného i psaného (Braillovo písmo). Než tuto část knihy úplně opustíme, zmíníme se ještě o tom, že vzhledem k autorovu zaujetí pro Peirceovu sémiotiku, jímž si čtenář začíná být už takřka jist, se tu značná pozornost věnuje otázce motivovanosti (jako protějšku arbitrérnosti) jazykového znaku, různým typům a stupňům jeho motivovanosti, a tedy i ikoničnosti.

V 5. části kompendia mění autor strategii výkladu a od mapování centra a periférií sémiotického pole přechází k výkladu jednotlivých sémiotických metodologií, jak je [233]reprezentují jednotlivé směry a školy, které novodobý vývoj sémiotiky ovlivnily. Tato část knihy nese název From Structuralism to Text Semiotics: Schools and Major Figures a probírá se v ní ruský formalismus, pražská škola, současná sovětská sémiotika, Barthova textová sémantika, Greimasova strukturální sémantika a sémantická analýza Kristevové, samostatný paragraf je věnován Ecovi a čtenář tu samozřejmě najde i výklad Derridova poststrukturalismu. Zejména v této pasáži, nepochybně už proto, že pojednává z velké části o metodologických přístupech u nás známých, čtenář ostřeji vnímá rys selektivnosti, o němž se autor zmiňuje na začátku. Uvědomuje si – což ovšem platí pro celé dílo –, že klíčem k napsání tak rozsáhlého kompendia je využití sekundární literatury a že z originálních pramenů proniklo do obecného povědomí světových sémiotiků to, co bylo ze slovanských jazyků přeloženo do angličtiny, němčiny, francouzštiny, a takto objeveno. Takové objevy, třeba i po mnoha letech, nastávají a přinášejí hodně inspirace, jak o tom svědčí např. současný světový zájem o metodologii Bachtinovu.

Ostatní části knihy, jakkoli jsou zajímavé, už můžeme – mimo jiné pro značný tematický rozptyl (musíme opravdu obdivovat autorovu kapacitu) – jen zběžně přehlédnout. V 6. části knihy nazvané Text Semiotics: The Field se opět objevuje rozlehlý sémiotický terén, a tentokrát se topografova pozornost zaměřuje na literaturu, poezii, divadlo, vyprávění, mýtus, ideologii a teologii. Je zajímavé, že autor nemá sklon k mapování, grafickému znázorňování terénu, a neuchyluje se k této taktice s výjimkou několika málo jednoduchých tabulek. Vše řeší slovně a spoléhá na intertextuální provázanost výkladu a někdy také na to, že čtenář prostě musí přistoupit na jeho posloupnost v předkládání jednotlivých chodů, chce-li absolvovat celou sémioticku hostinu. A pestrost není v tomto případě asi na závadu.

Tak se stává, že v 7. části nazvané Nonverbal Communication absolvuje čtenář analýzu jazyka gest, pohybů, pohledů, výrazů tváře, dotyků, seznamuje se s výsledky studia kineziky, s oborem proxemiky jakožto sémiotiky prostoru a chronémiky jakožto sémiotiky času.

Takto všestranně vyzbrojen přistupuje k závěrečné části nazvané Aesthetics and Visual Communication, v níž se pouští do hudby, architektury, obrazů, fotografií, filmu, ozřejmuje si sémiotickou povahu comics, reklamy a konečně užitkových předmětů. Zahloubává se do úvah o sémiotické hodnotě objektů, s nimiž se každodenně setkává a jejichž znakovou povahu si často ani neuvědomuje. A přece i takové věci jako jídlo, pití, oděv apod. mohou znakové povahy nabývat. Kde je onen sémiotický práh, který je třeba překročit na cestě od nesémiotického k sémiotickému? Jedním z pokusů definovat tento práh byla Mukařovského distinkce praktické a sémiotické funkce. Implikuje tato distinkce, že lidská praxe je presémiotická? Nöth tvrdí, že praxe a semióza jsou dvě perspektivy, z nichž může být tatáž událost nahlížena. I praktické objekty a činnosti mohou být nahlíženy jako znaky, ale mohou mít zároveň i nesémiotickou dimenzi. Nöth demonstruje tento jev na znakové povaze zboží. Zboží, které konzument užívá (např. auto), může být interpretováno jako indexický znak uživatele (dochází tu k transferu vlastností zboží na typ osobnosti uživatele). I když jsme se tu mohli zmínit jen o zcela nepatrném zlomku problematiky, kterou autor do své knihy uložil, nejednou jsme si všimli, že přestože se Nöth k linii Peirceovy sémiotiky výslovně nepřiklání, ja tato sémiotika v autorově uvažování zřejmě stále přítomna a tvoří subjacentní rámec jeho výkladu. Je totiž zřejmé, že i kdyby pro samotnou centrální oblast sémiotické problematiky, jakou pokrývá lingvistika, měla spíše jen inspirativní hodnotu (kterou v lingvistice zdůrazňoval Jakobson), pro výklad šířeji pojaté semiózy je, jak jsme tu již jednou uvedli v zcela jiné souvislosti, jako šitá na míru. Tehdy to bylo v souvislosti se sémiotickou povahou přírodních jevů, nyní je to zase v souvislosti se sémiotickou povahou lidské činnosti. Jazyk reklamy, který je ukázkou nejodvážnějších kombinací nejrůznějších sémiotických postupů, je dokladem interpretační síly této sémiotiky. Tímto paragrafem kniha končí a čtenář odchází – myslím, že spokojen a odhodlán zase trochu jinak vidět problematiku, v níž se nachází, ve svém jazyce i ve [234]svém životě. Nöthova kniha je jednak velmi cenným teoretickým kompendiem, poskytujícím svědectví o lidské duchovní aktivitě, ale jednak i skutečně praktickou příručkou, poskytující čtenáři orientaci ve světě věcí a znaků.

Slovo a slovesnost, ročník 53 (1992), číslo 3, s. 230-234

Předchozí Olga Martincová, Věra Vlková: Ján Horecký a kol.: Dynamika slovnej zásoby súčasnej slovenčiny

Následující Svatava Machová: Rostislav Kocourek: La langue française de la technique et de la science