Co daly naše země Evropě a lidstvu

Josef Hrabák

[Kronika]

(pdf)

-

je jméno rozsáhlého sborníku, který vydal koncem r. 1939 jako členskou prémii Evropský literární klub v Praze (232 str. v 4⁰ a 13 obrazových příloh). V. Mathesius shromáždil v něm na padesát statí více než třiceti učenců a odborníků domácích i cizích, které se snaží postihnouti vše, čím naše země přispěly k evropské vzdělanosti od nejstarších dob až do našeho obrození. Byl to úkol velice nesnadný, už proto, že se sborník vyhýbá jakékoli specialisaci a snaží se zachytiti všechny složky našeho života, uměleckou, politickou, vojenskou i hospodářskou. Zde hrozilo úskalí, že kniha bude roztříštěnou, mechanickou snůškou. Toto úskalí se celkem redaktorovi podařilo překonat, zejména syntetickými předmluvami k jednotlivým oddílům, na které je rozsáhlá látka chronologicky rozdělena; jsou to části: rané křesťanství, poslední Přemyslovci, doba lucemburská, husitství, od krále Jiřího do Bílé hory, katolický barok. My zde ovšem nemůžeme posouditi všechny články; omezíme se na příspěvky, které se týkají jazyka a slovesnosti.

V době před národním obrozením byla dvě hlavní období expanse naší slovesnosti: období církevněslovanské a doba vyspělé gotiky. Obou těchto význačných období se dotýkají studie Olafa Jensena, Český podíl na církevněslovanské kultuře (str. 9—19) a Český vliv na středověkou literaturu polskou (str. 48—51). Význam období církevněslovanského a celé jeho vzdělanosti, ke které daly naše země základ, vidí autor hlavně ve dvou věcech: jednak církevní slovanština otevřela Slovanům spolu s bohoslužbou a biblí celou stupnici kulturních hodnot, jednak stmelovala slovanské masy ideou cyrilometodějské církve. Český přínos k církevněslovanské vzdělanosti, který lze sledovati zejména v literatuře, nelze sice dosud stanoviti v celém rozsahu, přesto však již to, co víme dnes, je důkazem veliké kulturní síly. Velmi zajímavá je obdoba mezi osudy církevněslovanské vzdělanosti u nás a u Bulharů. Obraz o vlivu na písemnictví ruské, polské a charvátské, který autor skládá z roztříštěných a zlomkovitých údajů, je kabinetním kouskem kombinačního umění. Studie vyznívá zjištěním,že cyrilometodějská idea u Čechů trvala a zůstávala hybnou silou i tehdy, když její materiální podklad, vlastní církevněslovanský jazyk, patřil již minulosti, přes Dalimila a Rokycanu až k Balbínovi. — Ve studii o českém vlivu na středověkou literaturu polskou se pole úží a je zde i méně problémů k řešení, neboť otázka poměru staročeského písemnictví a jeho většinou jednostranného vlivu na polské literární počátky je delší dobu v hlavních rysech rozřešena, třebaže v podrobnostech potřebuje ještě propracování. Zato však pro širší veřejnost nový výhled na expansi naší slovesnosti čtrnáctého století otvírá stručný článek B. Havránka, Staročeská literatura v hlaholském písemnictví charvátském (str. 52), založený zvl. na nedávných objevech Ivšićových. Mezi oběma literaturami prostředkoval asi Emauzský klášter, založený Karlem IV. K památkám, přeloženým z češtiny koncem XIV. a začátkem XV. stol., náleží na př. Passionál, Ráj duše, Zrcadlo člověčieho spasenie a dvě kázání Husova. Tato překladová literatura, o které vlastně nemáme dosud studii, volá skutečně po badateli, který by se do ní zabral. — Současně s písemnictvím vidíme v tomto období rozmachu Českého státu i rozmach jazyka. Tomu je věnována druhá studie Havránkova, Expanse spisovné češtiny od 14. do 16. stol. (str. 53—58). Autor se neomezuje jen na teritoriální rozmach užívání češtiny (ve Slezsku, na Slovensku, v Uhrách…); zajímá ho hlavně vliv na jiné jazyky, především ovšem slovanské. Nevšímá si vlivů ojedinělých, které byly ovšem také hojné (na př. ojedinělá přejatá slova v němčině a pod.), nýbrž vlivů komplexních, t. j. vlivu souvislé skupiny jazykových prostředků, neseného expansí určité myšlenkové nebo technické struktury. Takové komplexní vlivy (na př. na náboženskou terminologii polskou) byly umožněny tím, že ve středověku byla čeština vedle církevní slovanštiny jediným skutečně rozvinutým a výrazově bohatým slovanským jazykem. Vysoká vyspělost spisovné češtiny té doby se projevila též reformami pravopisnými, o jejichž světovém významu nás přesvědčuje Frintův příspěvek Mezinárodní význam českých pravopisných soustav (str. 59—61). — Jak se odrazila gotická kultura českých zemí za doby Karla IV. i v soudobém písemnictví německém, ukazuje příspěvek P. Trosta, Vliv císařské kanceláře Karlovy na slovesnou kulturu německou (str. 67—71), věnovaný zejména německé skladbě „Ackermann“, důležité jako podnětný vzor Tkad[172]lečka i pro písemnictví naše. Celkový kulturní obraz doby gotické doplňují stati J. Cibulky a A. Matějčka o výtvarném umění a F. M . Bartoše o Karlově universitě.

Česká kultura působí i po době gotické; jejími vlivy na ruské písemnictví 15.—17. stol. se obírá článek Florovského „Vliv staré české literatury v oblasti ruské“ (str. 139—143), vlivy na německou hudbu článek H. Doležila „Česká píseň reformační a vývoj protestantského chorálu“ (str. 96—101). Nový pohled otvírají studie obě; Doležilova zdůrazňuje mohutný zjev naší literatury kancionálové, která nemá nikde jinde analogie a dosud nebyla dostatečně zhodnocena. Zvláště velký byl její vliv v Německu; nešlo však jen o vliv jednostranný, nýbrž lze pozorovati zpětný vliv písně německé. Stará úcta k české písňové kultuře umožnila, že česká emigrace mohla v pobělohorské době celkem nerušeně pokračovati na německé půdě ve své ediční činnosti. Vlivy menšího dosahu, ale zčásti zcela nově, zjišťuje stať Havránkova o jesuitské mluvnici hornolužické a ruské.

Literárnímu historikovi povědí mnoho nového a důležitého i studie sledující vlivy českých ideových proudů náboženských a filosofických, zvláště pronikavé stati F. Erlenbusche o světovém ohlasu husitství a jeho významu pro německé protestantství (str. 90—95) a o významu snah Komenského (str. 181—185). Dokreslují mu ohlasy české kultury pak i články o našich světcích za hranicemi (Chaloupeckého o sv. Vojtěchu na str. 20n., Vašiсův o raném kultu českých světců v cizině na str. 24—27 a Kalistův o českých světcích v cizině barokní, str. 197—199), pojednání J. Dostála o českém knihtiskařství v 15—16. století (str. 128—134) a jiné příspěvky.

 

Po zaslouženém úspěchu, kterého se této publikaci dostalo, přistoupil Evropský literární klub letos v létě k vydání druhého dílu (199 str., 12 obrazových příloh), který navazuje na první díl chronologicky a sahá až po dobu přítomnou. Současně vydalo pro širší čtenářskou obec nakladatelství Sfinx oba díly v jednom svazku[1].

Úpravou se neliší druhý díl od prvního, jen periodisace je jednodušší: první jeho část sahá po světovou válku, druhá pak od války po dnešní dobu. Výběr látky byl ovšem mnohem obtížnější než pro první díl: jak se rozrůstá pole kultury, tak přibývá i oborů, v kterých náš národ vynikl — a zde je velká obtíž, neboť pro dobu nedávnou a přítomnou je těžko určit, co je přínosem trvalým a co jen dočasným. Pořadatel měl dvě možnosti, buď se píditi po všem, co přesáhlo hranice naší vlasti, nebo se omeziti jen na takové jevy, jejichž význam je nesporný. Každá cesta má ovšem své výhody (první hlavně tu, že může objevovati nové obzory, druhá pak nás nezanáší spoustou mnohdy nepotřebné látky), ale i nevýhody: roztříštěnost na jedné straně a neúplnost na straně druhé. Mathesius vyvolil (veden asi omezeným rozsahem knihy) cestu druhou. Je to vidět už na samém počtu příspěvků, kterých je proti prvnímu dílu téměř o třetinu méně. Toto konstatování nemá být ovšem výtkou, jsme si dobře vědomi, že dílo takového rázu a týkající se doby nedávné, úplným býti nemůže.

Pro první období jeví se Mathesiovi správně (str. 9) nejdůležitější složkou našeho kulturního vývoje slovanská myšlenka. Té je věnována syntetická a velmi hutná studie F. Wollmana (str. 37—47), podávající stručně vývoj našeho slavismu do Kollára a podrobněji pak jeho růst od doby Kollárovy do doby nové. Ve zkratce naznačuje sociologické kořeny, z kterých vyrůstá u Slovanů pocit kmenové sounáležitosti. Pregnantně praví: „Není panslavistické ideologie; jest jen řetěz projevů slovanské sounáležitosti a soudržnosti, řetěz slavismů…“ (str. 37). Výstižně je rozebrán slavismus Kollárův s jeho dvěma dominantami, slovanskou a diferenciační, a i dále autor sleduje, jak se tyto dominanty uplatňují v době po Kollárovi. Studie obsahuje velmi mnoho podnětů, které by měly býti dále rozvíjeny. — Z osobností, které se zasloužily o evropskou slavistiku, je věnována Dobrovskému jako zakladateli slavistiky studie B. Havránka a dědici Dobrovského slávy a významu, Šafaříkovi, studie J. Horáka. Filologa zaujme snad více druhý příspěvek Havránkův, Vliv nové spisovné češtiny na spisovné jazyky jihoslovanské (str. 86—89). Nehledíme-li k zavedení diakritického pravopisu do charvátštiny a slovinštiny po vzoru českém, jeví se vliv spis. češtiny hlavně po stránce lexikální. Tak je v charvátštině kolem 200 slov českého původu (str. 87), zvláště názvů pro kulturní pojmy a věci civilisace. Zajímavé je, že to jsou většinou slova nová i v češtině — tedy taková slova, která pomáhala plniti nové a vzrůstající úkoly spisovného jazyka. Od konce 19. století, přes zvýšené kulturní styky, však nových českých slov ani v slovinstině, ani [173]v charvátštině nepřibývá. Širší téma, ale důležité i pro filologa, neboť dokresluje po nejedné stránce studii o lexikálním vlivu, zpracovává podrobný a hojně doložený článek V. Buriana, Národnostní ideologie česká a slovenská v jihoslovanském obrození (str. 20—36). Podrobně jsou probrány i jiné kulturní vztahy české k jihovýchodní oblasti evropské: О. Вerkоpeс si všímá Slovinců, I. Esih Charvátů, J. Kršić Srbů a B. Dušek Bulharů. Z ostatních Slovanů je věnována studie jen Ukrajincům (A. Kolesa, str. 61n.); zde je jistá mezera. Příspěvků, týkajících se jiných odvětví kultury, zvl. hudby a technické práce, si zde nevšímáme.

Druhý oddíl knihy, nazvaný „Dvacet let po světové válce“, je mnohem chudší než první. Více než polovina jeho článků je věnována literatuře. Převládající zájem o literaturu je správný po té stránce, že se v literatuře dá náš kulturní přínos daleko lépe sledovat než v jiných odvětvích kulturních, na druhé straně to však vzbuzuje zdání, že jsme v posledních letech v ostatních oborech vykonali velmi málo. Soudím, že jistě zde měly být aspoň zmínky o současné práci vědecké, kterou redaktor sborníku, jak sám připomíná, vědomě vyloučil. Ovšem na druhé straně doba tak málo dosud přehledná, jako je minulých dvacet let, není ani dosti zralá, abychom mohli říci, co jsme v ní dali Evropě. - Konečně ani to, co je v naší knize zde věnováno literatuře, nezdá se mi příliš šťastné. „Česká literatura na světovém foru“ je probrána jednak v syntetické studii Jos. Šupa (str. 181 až 184), jednak ve čtyřech studiích, věnovaných čtyřem oblastem. Nejvíce jsme pronikli do oblasti německé (studie K. Dvořáka, str. 184n.), částečně jsme se uplatnili i v oblasti ruské (J. Hajdar, str. 189n.), kdežto v oblasti francouzské a anglické jsme se uplatnili pramálo (o franc. oblasti píše V. Vyskočil, o anglosaské O. Vočadlo). Vedle studie Šupovy, bohaté na fakta, jeví se studie o oblastech, v kterých jsme pramálo pronikli, nadbytečnými; shledávají-li se pak drobty, měly být shledány i v ostatních literaturách (poučení o literaturách jihoslovanských musíme hledati v prvním oddíle,).

Zdá se, že plán druhého dílu nebyl tak propracován jako u dílu prvního, anebo nebyl ve všem dodržen. Úroveň jednotlivých příspěvků je však stejně vysoká.

Oba sborníky, psané s vědeckou objektivitou, vzdálenou nekritického přeceňování jevů domácích, ale také skeptického přehlížení a podceňování, zaslouží si jako celek — ať již shrnují věci odborníkům známé, ať odhalují věci a výhledy nové — aby byly opravdu čteny každým vzdělaným Čechem a nejdůležitější jejich fakta, aby se stala vědomostí příručkovou.

Slovo a slovesnost, ročník 6 (1940), číslo 3, s. 171-173

Předchozí Bohumil Trnka: O současném stavu bádání ve fonologii. I.

Následující Bohuslav Havránek: Spisovná čeština posuzována jako nástroj myšlení a dorozumění