Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O současném stavu bádání ve fonologii. I.

Bohumil Trnka

[Rozhledy]

(pdf)

-

V prosinci minulého roku bylo tomu právě devět let, co se na pozvání Pražského linguistického kroužku sešla v Praze Mezinárodní fonologická konference, aby pojednala o zásadách nové jazykovědné nauky, fonologie. Přednášky, konané na této nezapomenutelné schůzce domácích i zahraničních badatelů a vytištěné ve 4. svazku „Travaux“ (TCLP), daly trvalý podnět k dalšímu zkoumání fonologickému, které nyní poutá vědecký zájem a badatelské úsilí jazykozpytců téměř všech zemí linguisticky produktivních. Máme-li tudíž podati přehled o nynějším stavu fonologie, která již přestala býti spojována jen se jménem Pražského linguistického kroužku, musíme si uvědomiti, že lze v tomto článku vésti jen příčný řez fonologickou literaturou, která se rozrůstá a prohlubuje,[1] nikoliv ji úplně vyčerpati.

Rozvoj fonologického bádání se zračí nejzřejměji v obsáhlém spise samého zakladatele této nové discipliny jazykozpytné, N. S. TRUBECKÉHO, jenž pod názvem Grundzüge der Phonologie vyšel loni jako sedmý svazek „Travaux“ Pražského linguistického kroužku, i v současném vydávání samostatného časopisu pro fonologii a strukturální jazykozpyt vůbec, Acta linguistica, vycházejícího za redakce V. Bröndala a L. Hjelmsleva v Kodani.[2] Trubeckého „Grundzüge“ představují sice jen první část díla, do kterého chtěl autor pojmouti mimo jiné i chystané fonologické charakteristiky různých jazyků (z nichž jedna vyšla již dříve v Charisteriích [1932], str. 21—24 a druhá, nedokončená je v 8. svazku TCLP, str. 22—26), ale i tak podávají ucelené výklady o synchronické fonologii slova, doložené příklady ze značného počtu jazyků, takže poskytují pevnou oporu dalšímu zkoumání. Fonolog nachází tam nejen autorovu kritiku dosavadních teorií fonologických, nýbrž i vlastní názory a mnohdy i nové formulace zasazené do rámcové systemisace. Bude tudíž účelno vyjíti z tohoto díla a podati stručný obsah zejména těch jeho částí, které mají širší zajímavost nebo budou asi podrobeny další diskusi.[3]

K těmto problémům náleží především otázka vzájemného poměru fonologie a fonetiky. Jako v předešlých svých pracích, trvá Trubeckoj i ve svých „Grundzüge“ na zásadním jejich rozlišení, nutném již z metodologických důvodů v zájmu obou věd. Fonetika pojednává (podle Trubeckého) o jazykových aktech, t. j. o promluvách (ve významu „parole“ ženevského jazykozpytce F. de Saussura), fonologie zkoumá jazykové útvary („jazyk“ = „langue“). Obě vědy mají proto různé metody: fonetika jako přírodní věda pracuje metodami ryze fysikálními a jejím úkolem je nalézti odpověď na otázku, jak to neb ono zní nebo se vyslovuje, při čemž je zásadně vylučován jakýkoli vztah k významu nebo funkci zkoumaných komplexů hláskových, buď artikulačních nebo akustických, jichž je veliké množství a jež fonetiku stejně zajímají, ať mají jakoukoli funkci. Po psychologické stránce se fonetické zkoumání přibližuje k psychologii základních jevů duševních, [165]vnímání a automatisovaných činností. Naproti tomu úkolem fonologovým je redukovati nekonečné bohatství hláskových útvarů na systém funkčních rysů, jichž je v každém jazyce jen omezený počet a jež mají různou relevanci a různé zařazení v systému. Metody fonologie jako vědy funkčně strukturální jsou tudíž příbuzné zásadám gramatického rozboru jazyka. Obě vědy se musí ovšem navzájem podporovat. Fonetik musí míti jistý zřetel i na fonologii a pojednávat o fonologicky důležitých jevech podrobněji než o jevech funkčně zcela nedůležitých, fonolog opět vychází s počátku z materiálu fonetikem připraveného. Na dalším stupni bádání, jako v systemisaci funkčních protikladů a v nauce o seskupování fonémat ve slově, je však fonologie na fonetice zcela nezávislá. Nebezpečné míšení fonetických a fonologických pojmů plyne mnohdy z toho, že fonetika užívá často nevědomky pojmů fonologických, rozděluje-li na př. hláskový proud na jednotlivé hlásky nebo činí-li rozdíl mezi hláskami stálými („Stellungslaute“) a přechodnými („Gleitlaute“), narážejíc na obtíže ryze fonetického členění slova. Rozdíl mezi oběma vědami je podle Trubeckého nepřeklenutelný a ani pokus finského badatele A. Sotavalty (Die Phonetik und ihre Beziehungen zu den Grenzwissenschaften. Helsinki 1936) rozšířiti fonetiku na oblast jevů druhových a funkčních se podle jeho názoru nepodařil. Zajímavá je i Trubeckého kritika Zwirnerova bádání fonometrického. E. Zwirner[4] vytkl si za cíl svého fonetického zkoumání zjištění „normy“ jazykových projevů, nikoli rozbor konkretních projevů samých, jimž pro nekonečnou měnivost nepřičítá jazykové hodnoty. Tyto normy snaží se však zjišťovati srovnáním průměrných hodnot fonetických variací a tím na sebe uvaluje správnou námitku Trubeckého, že tímto postupem může stanoviti pouze průměrné normy jazykové realisace, t. j. mluvení („parole“), nikoli jazyka samého. Mimoto správně podotýká Trubeckoj, že výpočet průměrné „normy“ na př. k metodou Zwirnerovou je fonologicky cenné jen tehdy, týká-li se různých variant k zvlášť, nikoliv „k vůbec“, neboť v tomto případě postrádá jazykové skutečnosti. Ostatně fonometrie nevyčerpává ani všechny úkoly fonologie, jež jsou mimo veškero měření a počítání, ani nenahrazuje zcela fonetiku, které jde právě o rozbor růzností hláskových, podmíněných osobou nebo situací. Jazykozpyt, zdůrazňuje Trubeckoj, musí se zabývati jak rozborem jazyka, tak i mluvení, a to v celé jejich oblasti. Trubeckého výhrady vůči fonometrii jsou jistě správné, ale na druhé straně jest opět zdůraznit, že si fonometrie dobyla v oblasti fonetického bádání nesporné zásluhy tím, že zkoumá fonetické jevy ze zorného úhlu jejich jazykových funkcí, to jest zkoumá je jako realisace těchto funkcí, zjišťujíc jejich výkyvy a průměr. I pro fonologa je důležité na př. zjištění Zwirnerovo, že fonologicky dlouhé samohlásky mají v němčině průměrně dvojnásobné trvání jako samohlásky fonologicky krátké a že kolísání kvantity dlouhých samohlásek je značně větší než krátkých, při čemž psychologický práh kolísání leží u dlouhých výše než u krátkých.[5]

Přesné rozlišování obou jazykozpytných nauk, které požaduje Trubeckoj, je jistě nezbytné, je však otázka, zdali fonetika a fonologie jsou skutečně samostatné vědy, třebaže mají rozdílné metody. Věc není ani po jeho výkladu úplně jasná, neboť není v něm dotčen problém kriterií samostatnosti vědeckých oborů a není ani dořešen zvláštní poměr jazyka k mluvení. Připustíme-li, že existence mluvení i jazyka je podmíněna konečným účelem a že obě tyto stránky řeči jsou ve vzájemném poměru konkretní (vždy individuální) formy k abstraktním pravidlům, jak dovozuje ostatně sám Trubeckoj, plyne z toho, že fonetika [166]i fonologie mají společné nejen východisko, nýbrž i konečný účel. Od tohoto účelu se fonetika ve sledování svých technických problémů sice oddálila, ale poučena nyní fonologií, znova si jej uvědomuje, chtíc zůstati jazykozpytnou disciplinou, prohlubující poznání individuální stránky jazykové skutečnosti. Poměr fonologie a fonetiky bych tudíž vyjádřil takto: Postupuje-li zkoumání z formy k abstraktním pravidlům, je v oblasti fonologie; postupuje-li naopak z abstraktních pravidel ke konkretní formě, je na půdě fonetiky. Jinými slovy: Fonetik předpokládá jazykový systém a směřuje ke zkoumání jeho individuálního aktualisování, fonolog opět zkoumá, co je v individuální promluvě funkčně, t. j. kolektivně závazného a zjištěné živly hodnotí podle jejich vztahu k celému jazykovému systému. Uvědomíme-li si, že fonetika se liší od fonologie jen protichůdným postupem, mizí také otázka o mezích oblasti jevů fonetických a fonologických, neboť oba druhy jevů jsou do sebe navzájem zamířeny а k svému společenskému i individuálnímu účelu se doplňují. Na druhé straně nutno zdůraznit, že se od sebe různou reálností liší. Souhrn všech fonetických aktualisací netvoří proto nikdy fonologický systém a naopak fonologické normy nelze nikdy jich dělením na menší úseky uvésti na jevy fonetické. Poměr mezi promluvou a jazykem je zkrátka obdobou nesnadno řešitelného poměru individua ke kolektivu. Ať je však tomu jakkoli, naše pojetí vysvětluje, jak se zdá, nejen těsný vztah obou disciplin[6], nýbrž i rozdílnost jejich metod a ukáže se snad plodné i na poli syntaxe a stylistiky. Rozdíly, které podle názoru Trubeckého konstituují fonetiku a fonologii jako dvě zvláštní vědy, jeví se jako rozdíly, které vznikají různým badatelským zamířením a které je ovšem nutno rozlišovat i přesnou terminologií.

Rozdíl mezi skutečností jazyka a mluvení sleduje Trubeckoj důsledně i na poli t. zv. „projevu“ (Kundgabe) a „apelu“, jež K. Bühler[7] rozlišil od ryzí výpovědi (Darstellung), vlastního to jádra promluvy, a zkoumá s hlediska mluvení i jazyka nejen ryzí výpověď, nýbrž i „projev“, který zahrnuje všechny prostředky, jimiž se mluvčí záměrně charakterisuje jako člen jisté skupiny, i apel, kterým mluvčí působí na posluchače. Jak v oblasti ryzí výpovědi, tak i při rozboru „projevu“ a „apelu“ mají se podle názoru Trubeckého přesně rozlišovat normalisované prostředky, které náležejí do jazyka, od individuálních jejich realisací, jež tvoří skutečnost mluvení. Zvláštní prostředky „projevu“, jimiž se mluvčí přihlašuje k jistým, pro dané jazykové společenství podstatným jazykovým typům nebo skupinám, ať již generačním nebo sociálním, k různému pohlaví, stupni vzdělání nebo k různému místnímu původu, jsou se stanoviska normy jazykového systému buď stylistické varianty nebo úchylky, které plní i zvláštní funkci ve vlastním smyslu slova fonologickou, zanedbává-li na př. francouzský mluvčí fonologický protiklad s — š а z — ž (v marseilleské francouzštině) nebo nerozlišuje-li se t — d, k — g, p — b (v lokální němčině), a naopak činí-li se rozdíl, který v normální mluvě neexistuje (na př. když v předrevolučním Rusku duchovní starší generace rozlišoval nepřízvučné o od a pod vlivem písma). Správný rozbor těchto prostředků, který nebyl dosud soustavně proveden pro žádný jazyk, musí přihlížeti bedlivě k základnímu požadavku přesného lišení jevů fonetických a fonologických. Artikulační a akustické odchylky, které zjišťujeme na př. v řeči dítěte, jsou fonologické jen v tom případě, zná-li dítě výslovnost dospělých, ale této [167]výslovnosti záměrně neužívá, a nikoli ty, které jsou působeny růstem nebo pathologickým stavem. Je jasné, že týž mluvčí může užívat několik jazykových stylů podle toho, do jaké skupiny chce býti posluchačem zařazen. Nesnáze, s nimiž se setkáváme při rozlišování normalisovaných prostředků od individuálních úchylek, vzrůstají při rozboru prostředků „apelu“, kterým chce mluvčí vzbuditi v posluchači pocity, jež skutečně nebo zdánlivě sám prožívá. Zdá se, dovozuje Trubeckoj, že tyto prostředky, jako na př. v němčině dloužení souhlásky a přízvučné samohlásky (srov. schschöön! lliieber Freund!) pronášené s různou intonací, jsou mnohem chudší než prostředky „projevu“ a zpravidla tudíž mnohoznačné, takže druh emoce, kterou vyjadřují, je blíže určován jen situací a často i nekonvenčními prostředky hlasovými. Funkce obou stránek jazykových se mnohdy těsně stýkají a tím si je vysvětliti, že k jejich rozlišení nepřihlíží ani J. v. Laziczius (Probleme der Phonologie, Ung. Jahrb. 15, 199 n.), který se po prvé zabýval fonologickým rozborem promluvy s hlediska Bühlerovy teorie. Můžeme však souhlasiti s Trubeckým, že rozlišení „projevu“ od „apelu“ je ve fonologii možné, ačkoli dlužno připomenout, že i prostředky projevu mohou býti voleny tak, aby působily na posluchače, a naopak, i prostředky apelu mohou míti zároveň sekundární účel, aby byl mluvčí posluchačem zařazen do jisté kategorie společenské, jazykově třeba irrelevantní.

Název fonologie vyhrazuje Trubeckoj jen funkčnímu rozboru promluvy jako „ryzí výpovědi“, kdežto rozbor prostředků „projevu“ a „apelu“ nazývá hláskovou stylistikou. S Lazicziusovým rozdělením hlásek na tři stupně: 1. na fonémata, schopná vyjádřiti všechny tři stránky promluvy, 2. emfatika, která jsou sice (tak jako fonémata) hláskovými typy, ale vyjadřují jen funkci „apelu“ a „projevu“, a 3. varianty, které jsou hlásková individua a vyjadřují prý jen „projev“, Trubeckoj nesouhlasí. Je to nesouhlas odůvodněný, protože stylistické varianty mají přes svůj název, svádějící k omylu, k fonématům normálního jazyka vztah jiný než kombinatorické varianty, takže se v jeho rozdělení mísí kriteria dvou různých řádů. Ostatně výrazová stránka je inherentní jak správně dovozuje J. M. Kořínek (TCLP 8, 59 n.) v každém živlu jazykovém a nelze ji proto užíti jako kvalitativního kriteria ve smyslu Lazicziusovy teorie.[8]

Vlastní fonologii odloučenou od hláskové stylistiky, dělí Trubeckoj na rozbor: 1. kulminativních funkcí, jež ukazují, kolik jednotek (t. j. slov nebo slovních skupin) je ve větě obsaženo (srov. na př. hlavní přízvuk v němčině), 2. funkcí ohraničujících, jež udávají meze dvou jednotek, ať již morfémů, slov nebo skupin slovních (srov. hrdelný ráz, označující v němčině šev mezi dvěma morfémy, nebo přízvuk, který v češtině signalisuje počátek nového slova) a posléze 3. funkcí významově rozlišujících. První dvě funkce, v promluvě postradatelné, mohou v některých jazycích i úplně scházeti — nepřihlížíme-li ovšem k pausám jako nejjednoduššímu prostředku ohraničujícímu — nebo mohou býti značně omezeny (srov. na př. francouzštinu s češtinou). Funkce třetího druhu jsou v každém jazykovém systému nezbytné. Kriteriem tohoto rozdělení fonologie jest, jak se zdá, částečný zřetel k morfonologii, ale i kdybychom připustili správnost tohoto hlediska, je vytknouti, že ze stručné formulace autorovy, zabírající pouze jedinou stránku, není zcela jasno, proč odděluje funkce kulminativní od ohraničujících, když obě zároveň označují nejen meze [168]významových jednotek, nýbrž i jejich počet. Autor sám věnuje samostatný oddíl (str. 241 až 261) pouze funkci ohraničující, kdežto nauku o přízvuku, kterou zde pokládá za funkci kulminativní, vsunuje do kontekstu obsáhlých výkladů o distinktivních složkách jazykových (str. 30—241) bez odkazu k svému úvodnímu rozdělení. Zdá se tudíž, že ohraničující i kulminativní prostředky — které se ostatně neliší od prostředků významově distinktivních — jest vsunouti do výkladů o morfonologii, v níž se pojednává o fonologických jevech z hlediska morfologického. Snad by bylo bývalo toto místo „Grundzüge“ autorem samým poněkud pozměněno, kdyby mu bylo bývalo dopřáno revidovati celé dílo.

Ve výkladech Trubeckého o základních jednotkách intelektuálně významového rozlišení, fonologických oposicích, se jeví naprostý odklon autorův od psychologismu a psychologických názvů, jichž pod vlivem psychofonetické školy Baudouina de Courtenay a pro zřetelnost výkladů užíval v dřívějších svých pracích.[9] V tomto díle vychází tudíž z výkladu o fonologických jednotkách, jež jako členy fonologického protikladu mají schopnost rozlišovat slova a mohou míti různý rozsah. V některých případech je fonologickou jednotkou jen jediná artikulační vlastnost, jako délka rozlišující na př. česká slova vila: víla; v jiných řady menších, časově za sebou následujících jednotek (na př. v českých slovech vina: rána jsou fonologické jednotky vi a rá, ty pak se skládají z jednotek menších [v, i, r, á], k nimž docházíme abstrakcí z protikladů rána: pána, rána: runa atd.), po případě pak jen jedna taková jednotka (srov. den: len) nebo se hlásková různost týká celého slova po příp. jeho značné části (srov. muže: ženu, tisíc: tabák). Fonéma definuje tudíž Trubeckoj jako fonologickou jednotku, kterou nelze v daném jazykovém systému rozložiti v menší jednotky časově za sebou následující. Poněvadž však jednotkami, rozlišujícími slova, mohou býti i vlastnosti hláskové (na př. znělost v českých dvojicích slov ten: den,polí: bolí atd.), připouští Trubeckoj také druhou definici, v podstatě Jakobsonovu,[10] podle které fonéma je souborný celek („Gesamtheit“) fonologicky relevantních vlastností hláskového útvaru. Jako ostatním definicím fonématu,[11] které byly dosud formulovány, nelze ani výměrům Trubeckého přiznati úplnou bezvadnost. V první jeho definici není zcela jasně zahrnuto rozlišení hlásek na fonémata a kombinatorické varianty (stov. vínko: víno), v druhé není definován pojem „hláskového útvaru“. Zdá se však, že tyto nedostatky lze odstraniti tím, že spojíme obě definice v definici jednu, v níž bude tak zachycen dvojí ráz fonématu, představující jednak souborný celek fonologicky relevantních vlastností, jednak nejmenší jednotku slova. Takto upravená definice by zněla: „Fonéma v daném jazykovém systému je nejmenší souborný celek fonologicky distinktivních vlastností, [169]který s jinými takovými celky tvoří slovo.“ Ostatně nutno s Trubeckým důrazně vytknout, že základními živly fonologickými jsou relevantní (distinktivní) rysy[12], v které se fonémata rozkládají a které po příp. mohou samy rozlišiti slova, nikoli fonémata, která představují souborné celky tvořené kombinací těchto vlastností, jichž je v každém jazyce poměrně malý počet. Výlučnost postavení dvou hlásek v témže stylu jazykovém není bezpodmínečně nutnou podmínkou jejich fonologické relevance, jak dosvědčují na př. hlásky h — η v němčině a angličtině, jež jsou v obou jazycích fonématy, ačkoliv se vyskytují ve výlučném postavení a nerozlišují tudíž slova.[13] Za fonémata bylo by je nutno považovat i podle jednoho[14] ze čtyř praktických pravidel Trubeckého (str. 44), které však nevyplývá přesně z předešlých jeho výkladů. Za kriterium fonologické platnosti hlásky připouští totiž podle tohoto pravidla i nezřetelnost („Unkenntlichmachung“) slova, jež vzniká, zamění-li se daná hláska hláskou jinou. Termín „nezřetelnost“, který zahrnuje, jak sám přiznává, různé stupně, je poněkud nebezpečný, protože jistý stupeň nezřetelnosti může vzniknouti i záměnou variant téhož fonématu (srov. na př. záměnu č — dž v češtině) a na druhé straně nemusí záměna dvou fonémat vésti k úplné nejasnosti slova (srov. české zaplatím — *saplatím). Zdá se tudíž, že bychom se měli obejíti bez tohoto poněkud psychologisujícího názvu a za fonémata podle praktického pravidla Trubeckého považovati ty hlásky, které jsou schopny rozlišiti jak celá slova (srov. len — den), tak i úseky dvou nebo více slov téhož stylu jazykového systému. Na př. protiklad znělé a neznělé zubné spiranty δ/ϑ v angličtině nerozlišuje slova téhož stylu[15], ale obě hlásky jsou nicméně fonémata, ježto rozlišují slovní úseky, jako ϑi : δi, ve slovech thin : this, ūϑ : ūδ ve slovech uncouth : booth a pod., vyskytujíce se ve slově ve stejném postavení.

Mimo čtyři pravidla, kterými Trubeckoj doplňuje své výklady o rozdílu mezi variantami a fonématy, uvádí ještě sedm jiných praktických pravidel, jimiž lze zjistiti, zda daný hláskový útvar představuje realisaci jednoho nebo dvou fonémat. Tato pravidla, uvedená již v jeho Anleitung zu phonologischen Beschreibungen (1935), jsou dosti složitá, ale nelze je nahraditi jednoduchým pravidlem o přeskupování, jak doporučuje A. Martinet v pojednání Un ou deux phonèmes (Acta linguistica I, 94—100), protože jím nevystačíme na všechny případy. Otázka, ke které platně přispěl i J. Vachek svým rozborem anglických dvojhlásek Über die phonologische Interpretation der Diphthonge mit besonderer Berücksichtigung des Englischen (ve 33. sv. Prací z věd. ústavů fil. fak. praž., 1933), vyžádá si ještě dalších diskusí.

Zjištěním inventáře fonémat v daném jazyce nekončí se úloha fonologova, neboť k ní náleží i stanovení a seřazení vlastností oposic, jež tvoří fonologický jejich obsah. Zásady obecného roztřídění oposic jsou tudíž předmětem dalších výkladů Trubeckého, známých již z jeho pojednání uveřejněného v časopise Journal de psychologie [170](33, 5—18; srov. referát v ČMF 23, 147—152). Omezím se tudíž jen na vytčení hlavních rysů jeho teorie, které jsou nutny k porozumění dalších jeho výkladů. Všechny oposice dělí Trubeckoj vzhledem k celému systému jazykovému na dvě veliké skupiny: 1. oposice jednodimensionální, jejichž oba členové mají jisté společné vlastnosti, jichž úhrn se v žádném jiném páru fonémat nevyskytuje, a 2. oposice vícedimensionální, k nimž náležejí binární oposice fonémat, jejichž úhrn společných vlastností se objevuje i v jiném oposičním páru. Jednodimensionální je na př. oposice t — d v češtině, protože úhrn společných relevantních vlastností (závěrovost a místo artikulace) se neopakuje u žádného jiného páru fonémat, kdežto na př. protiklad samohlásek e - u, jejichž společná vlastnost (v tomto případě jen jediná, samohláskovost) se objevuje i u páru a — u, je vícedimensionální. Opakuje-li se celek rozlišujících vlastností fonémat, stojících v oposici ještě u jednoho nebo více fonématických párů, je taková oposice proporční (srov. na př. v češtině proporční oposici znělosti, která je současně jednodimensionální, a proporční vícedimensionální oposici b — d, m — n); neopakuje-li se u žádného jiného páru, je isolovaná (v němčině je na př. oposice r — l isolovaná jednodimensionální, p — š isolovaná vícedimensionální). Vzhledem k vzájemnému vztahu obou členů oposičních párů rozděluje Trubeckoj oposice: 1. na privativní, liší-li se jeden člen oposice od druhého přítomností nebo nepřítomností rozlišující vlastnosti (srov. p — b, t — d atd. v češtině), 2. stupňové, jejichž členy se liší různým stupněm téže vlastnosti (na př. samohl. a — o — u různým stupněm otevřenosti) a 3. stejnomocné, jež zahrnují oposice, které nejsou ani privativní ani stupňové (na př. p — t v češtině). Třetím dělítkem fonologických oposic je omezení platnosti jejich rozlišující vlastnosti podle postavení ve slově. Není-li platnost oposiční vlastnosti omezena, je oposice stálá, pozbývá-li však v některých postaveních fonologické platnosti, je neutralisovatelná. Stálá je na př. v češtině oposice nasalisace (p — m, t — n, ť — ň), neutralisovatelná oposice znělosti, protože na konci slova a před párovými souhláskami pozbývá relevance (č. led=let, vézti=vésti, ale ten — den, lezu — lesu). Fonémata, která tvoří zároveň jednodimensionální, proporční a privativní oposici, ať již stálou nebo neutralisovatelnou, jsou navzájem úzce příbuzná a taková oposice má proto zvláštní název korelace. Vlastnost, jejíž přítomností nebo nepřítomností jsou fonémata korelativních párů rozlišena, je jejich korelativním (stálým nebo neutralisovatelným) příznakem. Účastní-li se fonémata několika korelací téhož druhu (jako korelace znělosti a závěrovosti nebo znělosti a aspirace), spojují se v korelační svazy, jež jsou nejčastěji trojčlenné nebo čtyřčlenné (srov. na př. trojčlenný svaz korelace znělosti a závěrovosti v nové řečtině: p — f — v, t — ϑ — δ, k — χ — γ, čtyřčlenný svaz korelace znělosti a aspirace v staré indičtině: p —ph — b — bh, t — th — d — dh atd.). Jak lze pozorovat, staré jednoduché rozdělení oposic na korelativní a disjunktní (t. j. nekorelativní), z něhož vyšlo bádání fonologické, bylo v pozdějším rozboru Trubeckého nahrazeno roztříděním daleko hlubším, jehož strukturální oprávněnost — pomineme-li některé podrobnosti logického rázu — je nesporná.[16]

II. část (dokončení) příště.


[1] Informující články o fonologii a strukturálním jazykozpytu vůbec: V. Mathesius, Ziele und Aufgaben der vergleichenden Phonologie. Xenia Pragensia E. Kraus et J. Janko oblata. Praha 1929, str. 432 n. — Jos. Vachek, What is Phonology? English Studies XV (1933), str. 81 n. — J. M. Kořínek, Strukturální methoda v dnešním jazykozpytu. Věda a život 1938, str. 1 n. — Dějiny a přehled fonologického bádání podává holandsky psaná Phonologie (vyd. r. 1939) N. van Wijka, jíž věnuje Sl. a sl. zvláštní referát. Úvod do fonologie napsal i maďarský fonolog J. v. Laziсzius (Bevezetés a fonológiában. Budapešt 1932). — Srov. i heslo „fonologie“ (od R. Jakobsona) a „strukturální linguistika“ (od B. Havránka) v Ottově naučném slovníku nové doby.

[2] Srov. referát o něm ve Slovu a slovesnosti 5 (1939), 222—223.

[3] Na výklady Trubeckého o poměru fonologie k fonetice reaguje již E. Zwirner v článku Phonologie und Phonetik (Acta linguistica I, 29—47), o jeho kriteriích vymezení fonémat ve slově pojednává A. Martinet (tamtéž, str. 94—100), o neutralisaci A. W. de Groot (Neophilologus 25, str. 1—19) a o prosodických vlastnostech N. van Wijk (Quantiteit en Intonatie. 1940. S francouzským résumé). Podrobnější recense „Grundzüge“ vyšly dosud, pokud mi známo, tyto: W. F. Twaddella (Acta lingu. I, 60 n), N. van Wijka (Slavia 17, 235 n.) a J. Vachka (LF 66, 1939, 446—449).

[4] E. Zwirner a K. Zwirner, Grundfragen der Phonometrie. Berlin 1936. Pojednání o fonometrii: L. Hjelmslev, Neue Wege der Experimentalphonetik (Tale og Stemme II, 1938, 153—194). Srov. též Bulletin du Cercle linguistique de Copenhague IV (1937—8), 9 n. a článek G. K. Zipfa v American Speech (1938), str. 275 n. — Reakci proti přeceňování pokusné fonetiky značí pojednání A. W. de Groota Instrumental Phonetics. Its Value for Linguists (Amsterdam 1928).

[5] E. Zwirner, Phonologische und phonometrische Probleme der Quantität, Procedings of the 3rd Intern. Congress of Phonetic Sciences (= Proceedings III), str. 57 n. — Srov. o Zwirnerově fonometrii ještě i zde na str. 175).

[6] J. v. Laziсzius upozornil v přednášce na Třetím mezinárodním sjezdu fonetických věd v Gentu (Proceedings III, 14 n.), že na obtíže, plynoucí z poměru jazyka a mluvení, narážel již H. Paul ve svých Prinzipien der Sprachgeschichte a že A. Schmitt (Wörter und Sachen 17, 95 n.) vzhledem k logickému důsledku mladogramatického pojetí jazyka správně popíral možnost vědeckého historického hláskosloví. O poměru jazyka a mluvení pojednává též J. M. Kořínek v článku Einige Betrachtungen über Sprache und Sprechen (TCLP 6, 23 n.). Poměr mezi oběma stránkami řeči pojímá Kořínek jako poměr mezi jazykovou analysí a materiálem.

[7] O Bühlerovo rozdělení promluvy na „projev“, „ryzí výpověď“ a „apel“ se opírá výklad Vl. Skaličky o vzniku fonologických systémů ve vývoji lidské řeči v článku Bemerkungen über die Entstehung der Phonologie (TCLP 8, 79—82).

[8] Srov. J. v. Laziсzius, Probleme der Phonologie (Ung. Jahrb. XV, 199 n.). — V pojednání Beziehungen zwischen Laut und Wortbedeutung (Proceedings III, 308 n.) J. M. Kořínek uplatňuje thesi, že stupeň nociálnosti sémantému a libovůle fonetických složek jazyka závisí nepřímo na stupni interjekcionálnosti sémantému a expresivní funkce hlásek. Čím vyšší stupeň interjekcionálnosti, tím bohatší fonematický repertoár a tím rozmanitější možnosti jeho kombinací, tím chudší však stránka obsahová a tím slabší funkční napětí mezi jednotlivými fonématy. Srov. též jeho dřívější pojednání Zur lautlichen Struktur der interjektionalen Sprachgebilde (Slavia 15, 1937, 43 n.). V souhlase s Kořínkovým názorem zdá se býti i okolnost, že v jazycích lze pozorovat tendenci vyjadřovati zájmena, předložky, spojky a podobné druhy slovní, u nichž stránka nocionální převažuje, slovy o malém počtu fonémat, při čemž může ovšem působiti i hojnost jejich výskytu.

[9] Tak ještě v pojednání uveřejněném v časopise Journal de psychologie normale et path. 30, 232 n. V opuštění psychologických termínů lze viděti vliv zejména pražských jazykozpytců a v neposlední řadě i amerického badatele W. F. Twaddella, jehož spis On Defining the Phoneme vyšel v Baltimoreu r. 1935.

[10] Ottův slovník naučný nové doby II, 1, 608 (pod heslem fonéma).

[11] Definicí fonématu se zabývali mimo jiné A. W. de Groot (Travaux 4, 125; Neophil. 25, 19 n.), D. Jones (Maître phonétique 1929, 43 n.; TCLP 4, 74 n.; Proceedings III, 1 n.), N. van Wijk (De Nieuwe Taalgids 1936, 323). W. L. Graff (Remarks on the Phoneme, American Speech 10, 1935, 83 n.), E. Sapir; L. Bloomfield (Language, str. 79; fonémata = hláskové rysy, které se mluvčí naučili vyslovovati a poznávati) a J. v. Laziczius (Proceedings III, 13 n.); Jos. Vachek (Charisteria G. Mathesio oblata 1932, str. 25 n.; Travaux 6, 235 n.; Sborník Matice slovenskej 15, 24 n.), Ľ. Novák (TCLP 8, 68) a j. v. Novákova definice zní: Fonémata jsou nejmenší, dále nedělitelné prvky jazyka, které se vymezují průsečíky všech jazykových funkcí na jazykové formě. — Srov. též uvedenou již Twaddellovu monografii „On defining the phoneme“ (referát ve Slovu a slovesnosti I, 238 n.). V pojednání Zur Definiton des Phonems (Acta linguistica I, 90—94) J. M. Kořínek přesvědčivě dovozuje, že i fonémata mají podíl na emociálnosti slova a že je tudíž nutno přihlížeti k této stránce i v definici fonématu. — Obtíže, s nimiž se setkává snaha o přesnou definici fonématu, nejsou vlastní jen tomuto jazykozpytnému pojmu. Sdílí je na př. i věta, pro niž bylo podáno již přes 200 výměrů (srov. E. Lerch, Arch. f. d. ges. Psych. 100, 133—197). Obtíží takových jsou prosty jen definice operující s pojmy čísla a množství, nikoli též jakosti. — Stará definice fonématu, podaná Pražským linguistickým kroužkem, je obsažena v návrhu jednotné fonologické terminologie (TCLP 4, 309).

[12] Tato skutečnost je v souhlase i s historickým hláskoslovím, v kterém jde o změnu v kombinaci relevantních vlastností, nikoliv o změnu totální. Nová střídnice má tudíž s hlediska jazykového systému některé rysy společné se střídnicí původní. Hláskové změny nejsou nikdy zcela isolované. Týká-li se změna jistého relevantního rysu (na př. nasálnosti), zasáhne bezvýjimečně všechna fonémata, která v jazykovém systému tento rys mají a která se vyskytují v témže postavení a v téže funkci.

[13] Malou průkaznost Trubeckého teorie o takovýchto „nepřímo fonologických protikladech“ (TCLP 7, 32) vytýká de Groot v uvedeném pojednání (Neophil. 25, 1939, 1 n.).

[14] „Vyskytují-li se dvě hlásky v témže hláskovém postavení a nemohou býti navzájem zaměněny, aniž se význam slov změní nebo slovo se stane nezřetelným, jsou tyto dvě hlásky realisacemi dvou různých fonémat“ (str. 44). — Dodatkové pravidlo, které omezuje platnost tohoto pravidla (str. 46), je doloženo jen jedním, a to neprůkazným dokladem: anglické r а ə nemohou býti realisacemi téhož fonématu již proto, že se vyskytují v různých postaveních ve slově (srov. pretty [priti] — perfection [pəfekšən]).

[15] Slovo thy (δai) „tvůj“, které se liší od slova thigh (ϑai) jen znělostí spiranty, vyskytuje se jen v archaickém a básnickém stylu. V jiném páru, který by bylo lze uvésti, znělost spiranty kolísá. — Z téhož důvodu dánské otevřené a zavřené dlouhé ö představuje dvě fonémata (srov. köre : göre), ačkoliv se jimi nerozlišují celá slova. Martinet, který považuje za kriterium fonematické platnosti hlásek jen schopnost rozlišovati celá slova, nikoliv také jejich úseky, považuje je za varianty téhož fonématu v Sl. a slov. 4, 113—117.

[16] Z příkladů, jimiž Trubeckoj dokládá svou teorii, by se zdálo, že fonémata, jež stojí v jednodimensionálních protikladech, se rozlišují jen jedinou vlastností, ale tento závěr nevyplývá logicky z jeho výkladů. Oposice privativní a stupňové mohou býti, jak se zdá, jen jednodimensionální, kdežto stejnomocné jsou jak jednodimensionální, tak vícedimensionální. — Co se týče vícedimensionálních oposic, rozděluje je Trubeckoj na homogenní (mohou-li býti jejich členy pokládány za krajní body řetězu jednodimensionálních oposic, jako k něm. u — e vedou protiklady u — o, o — ö, ö — e) a heterogenní (nejsou-li protikladová fonémata myslitelná jako krajní body protikladů jednodimensionálních). Homogenní oposice jsou opět buď přímočaré (tvoří-li spojovací jednodim. protiklady jediný řetěz, j. v němčině ch — η : ch — k, k — g, g — η) nebo nepřímočaré, je-li myslitelno více takových řetězů (na př. spojovací jednodim. protiklady fonémat u — e náležejí k dvěma řetězům: u — o — ö — e nebo u — ü — ö — e).

Slovo a slovesnost, ročník 6 (1940), číslo 3, str. 164-170

Předchozí Josef Hrabák: Kniha o slovenském verši

Následující Josef Hrabák: Co daly naše země Evropě a lidstvu