Nový mezinárodní časopis linguistický

Bohumil Trnka

[Kronika]

(pdf)

-

Založením vědeckého časopisu ACTA LINGUISTICA, jehož dva první sešity vyšly v Kodani již letos v poprázdninových měsících, bylo splněno společné úsilí obou společností pro strukturální jazykozpyt, kodaňského Lingvistkredsen a Pražského linguistického kroužku, úsilí, které se zájmem sdíleli i četní jiní jazykozpytci, scházející se na Mezinárodních sjezdech jazykovědeckých. Potřebnou podporu nové revui získal Kodaňský kroužek zejména činorodou energií jejích redaktorů, prof. V. Bröndala a L. Hjelmsleva, kteří si pro tento vědecký podnik zajistili nejen přispění vědeckých organisací, jako dánského fondu Rask-Ørstedova, Universitní společnosti pro národní jazyk v Tartu, Linguistické společnosti v Paříži a Akademie věd v Krakově (Krakau), nýbrž i podporu německého ministerstva zahraničních věcí v Berlíně (Berlin) i podporu soukromou. Záruka vysoké vědecké úrovně časopisu a zároveň i zdravé a záměrné jeho vědecké průbojnosti je dána mimo osoby obou odpovědných redaktorů i „mezinárodní radou“, v níž nalezneme jména předních badatelů různých zemí, jako Sechehaye, Vendryese, Sommerfelta, van Wijka, Westermanna, Benvenista, Devota, Beliće a j. Z členů Pražského linguistického kroužku je mezi těmito členy redakční rady V. Mathesius a R. Jakobson.

V bohatém obsahu 1. a 2. čísla „Acta Linguistica“ se zřejmě odráží překvapující rozkvět strukturálního jazykozpytu a zejména fonologie, jejíž stěžejní zásady vypracoval těsně před smrtí N. S. Trubeckoj v hlavním svém díle „Grundzüge der Phonologie“, tvořícím sedmý svazek Travaux Pražského linguistického kroužku. Pečlivým výběrem pojednání se oba sešity vhodně a na vzestupné čáře badatelského zájmu doplňují. První číslo přináší — mimo Jespersenův článek o slovesné příponě -en v angličtině — pojednání obsahu programatického nebo obecného, v nichž se strukturálnímu jazykozpytu vytyčuje pevné postavení v rámci jazykozpytných teorií a v okruhu duchovních věd vůbec (V. Bröndal, Linguistique structurale, str. 2—10) nebo výkladem slovesné rekce osvětluje poměr strukturální linguistiky k starším proudům jazykozpytným v oblasti jazykové morfologie (L. Hjelmslev, La notion de rection, str. 10—23), uvažuje se v přesném rozboru názorů de Saussurových o povaze jazykového znaku vzhledem k jeho podmíněnosti nebo libovolnosti (E. Benveniste, Nature du signe linguistique, str. 23—29) nebo konečně se diskutuje o poměru fonologie k fonetice (E. Zwirner, Phonologie un Phonetik, str. 29—47).

Pojednání, otištěná v 2. sešitě, týkají se vesměs problémů fonologických. O fonologii se opírá i krásné úvodní pojednání N. S. Trubeckého o problému indoevropštiny a „Indoevropanů“, s jehož obsahem se členové Pražského linguistického kroužku seznámili již přednáškou autora samého v prosinci 1936 (srov. její résumé v Slovu a slov. 3, 1937, 191—192). „Indoevropský problém,“ praví Trubeckoj, „je a má býti problémem ryze jazykovým. Jazyková rodina indoevropská nemusila nutn vzejíti z jediného prajazyka. Jeho předpoklad není nutný ani jako pracovní hypotésa, neboť se jeho nedostatkem nepodlamuje zákonitost hláskových a morfologických korespondencí, jež stanovíme ve slovech, společných aspoň dvěma indoevropským jazykům, korespondencí, které samy o sobě nemohou ovšem podati nutně přesvědčivý důkaz společného původu genetického. Dosavadní teorie indoevropského prajazyka je zcela možná, ale stejně dobře lze si mysliti, že i v pradávné době to, co nazýváme indoevropštinou, představovalo ve skutečnosti svaz jazyků i geneticky nepříbuzných, jež se ve vzájemném styku k sobě přiblížily, aniž se ztotožnily. Indoevropskost jazyka je dána historicky i staticky přítomností šesti strukturálních rysů, z nichž některé se objevují i v jiných jazykových rodinách, ale v žádné z nich nejsou pohromadě. Částečné shody s jazyky neindoevropskými v těchto šesti rysech rozhodují i o určení zeměpisného prostoru, na kterém se mluvilo indoevropštinou v době jejího [223]strukturálního zrodu, a ty ukazují, že toto území (jež nemusilo býti souvislé) leželo mezi Ledovým a Kaspickým mořem v sousedství prostoru hyperflexivních jazyků kavkazsko-středozemních, od něhož se ve svém vývoji oddalovalo a přibližovalo k území jazyků uralo-altajských. Trubeckého kritika nynější indoevropské teorie jest správná. Kladná část výsledků jeho zkoumání se opírá však o předpoklad, že typové shody, na př. mezi semitštinou a indoevropštinou, nevznikají samostatně. Ale i když rádi připustíme tuto možnost, jež v poslední analyse se zdá správná, musíme si připomenouti, že usuzování autorovo se pohybuje při stanovení oněch 6 rysů v bludném kruhu a že tudíž bude potřebí nových kriterií, která by správnost jeho hypothesy podepřela nebo vyvrátila. — Kritiku dosavadních definic fonématu podává J. M. Kořínek (Zur Definition des Phonems, str. 90—94), vytýkaje jim, že nepřihlížejí k emocionální stránce, jež i ve fonématu je podle autorova pojetí ve vzájemném kompensačním poměru. Obtíže, na které autor naráží, bylo by snad možno obeplouti nebo posunouti tím, že k definici na př. Trubeckého (fonéma = jednotný celek fonologicky relevantních vlastností hláskováno útvaru) bychom připojili větu „jenž sám o sobě nebo ve spojení s jinými tvoří slovo“. Slovo, na které posunujeme celý problém, má uznaně jak pojmovou, tak i citovou náplň. Další stránky 2. sešitu obsahují příspěvek A. Martineta k otázce o vymezení fonémat ve slově (Un ou deux phonèmes, str. 94—100). Rozbíraje kriteria Trubeckého, nahrazuje je Martinet metodou kommutační, obsaženou v podstatě v šestém (posledním) pravidle Trubeckého: dvě hlásky po sobě následující představují dvě různá fonémata, vznikne-li jich nahrazením jinými hláskami nebo vynecháním jich odlišné slovo. Na tomto místě nelze se zabývati podrobněji Martinetovými výklady a musí tudíž stačiti konstatování, že pojednání autorovo není posledním slovem v tomto problému, který musí býti řešen а k němuž je článek vítaným příspěvkem. V posledním příspěvku pojednává J. Kuryłowicz o přízvukovém systému védském (Le système de l’accentuation védique, str. 104—118).

Oba sešity Acta linguistica obsahují kromě článku Lindrothova o názvu fonologie a kratších zpráv i recense fonologických prací: o Trubetzkého Grundzüge der Phonologie od W. F. Twaddella, o van Wijkovy holandsky psané Phonologie od R. Jakobsona, o přednáškách proslovených na Třetím sjezdu fonetických věd v Ghentu od A. Sommerfelta, o von Ettmayerově Das Ganze der Sprach und seine logische Begründung od V. Bröndala a o T.-M. Tchenově Étude phonétique des partie cules de la langue chinoise od H. Freie. Nelze se konečně nezmíniti ani o třech významných nekrolozích, Hjelmslevově o E. Sapirovi, Bröndalově o L. Lévy-Bruhlovi a zejména pietním pathosem prodchnutém epitafu Jakobsonově o Trubeckém, který náleží k nejpoutavějším ohlasům, jež vyvolala předčasná smrt tohoto vynikajícího učence a myslitele.

Pojednání, uveřejněná v novém časopise Acta linguistica, jejichž obsah mohl býti na tomto místě jen naznačen, jsou důležitými příspěvky jazykozpytnými a potvrzují plnou měrou úvodní slova redakcí předeslaná: „Jsme vzdáleni toho, abychom považovali základní metody strukturálního jazykozpytu za rozřešené, a vzdáleni všeho dogmatismu v jejich řešení. Jsme nicméně přesvědčeni, že již nyní máme novou základnu, abychom o nich diskutovali přesnou formou, a že takováto diskuse se jistě ukáže plodnou.“

Slovo a slovesnost, ročník 5 (1939), číslo 4, s. 222-223

Předchozí Aleksandr V. Isačenko: Instrumentálně fonetická studie o spisovné slovinštině

Následující Oldřich Králík: Neznámé Rilkovy básně