Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Instrumentálně fonetická studie o spisovné slovinštině

Aleksandr V. Isačenko

[Kronika]

(pdf)

-

Lze právem tvrditi, že ze všech spisovných jazyků slovanských je slovinština nejméně probádána, ač slovinská dialektologie patří právě k nejpropracovanějším úsekům slavistiky. Slovinský spisovný jazyk nebyl doposud popsán a příčina toho tkví patrně také v tom, že tento spisovný jazyk má funkci nezvykle omezenou: užívá se ho sice v divadle, v kostele a v rozhlase, ale i intelektuálové mluví v soukromém životě jazykem, který je hláskově spisovnému jazyku velmi vzdálen. Tato věc přiměla norského slavistu О. Вrосha, jehož popis lublaňské slovinštiny lze dodnes pokládati za příkladný a dokonalý, k tomu, že se táže, zda slovinská spisovná výslovnost není jen uměle přiblížena k písmu, kdežto „vulgární“ řeč i samých vzdělanců vlastně představuje právě přirozenou výslovnost (Očerk fyziologii 90, Slav. Phonetik 120). Musí tedy fonetik, který si béře za úkol prozkoumati hlásky spisovné slovinštiny, především stanoviti, který jazyk a jaké mluvčí má zkoumati. F. BEZLAJ ve své doktorské disertaci „Oris slovenskega knjižnega izgovora“ (Razprave Znanstvenega društva 17, 1939, str. 124 a 7 příloh) těchto základních předpokladů nedbá. Místo toho, aby si vybral takové zkušební osoby, které užívají spisovného jazyka ve svém povolání (herci, hlasatelé z rozhlasu a p.), vybral si Bezlaj tři devatenáctileté studenty a použil také výslovnosti slavisty prof. Ramovše. Ukázalo se, že se výslovnost vysokoškolského učitele, který je zvyklý mluviti před velkým auditoriem, neshoduje s výslovností ostatních zkušebních osob.

Práce postupuje podle metod Rousselotových a Chlumského. Čtenářům tohoto časopisu je známo, jak poměrně málo pro skutečné poznání jazyka poskytují otisky rtů, palatogramy, skiagramy a kimografy, а k tomu autor právě akustické stránky, pro poznání linguistické důležitější, všímá si méně než fysiologické. — Vůbec autor nedbá cenných výsledků, k nimž došel O. Broch, a především zanedbává ony problémy, které Broch i při svém jemném sluchu a školení řešiti nemohl. Je to otázka, zda je přízvuk ve slovinštině primárně melodický anebo podmíněný intensitou, a dále problém slovinských dvojhlásek typu kròj, krój; ačkoli Brochovu knihu autor v bibliografii uvádí, přece nenajdeme v práci o problematice, na kterou upozorňuje Broch, ani zmínku. Měření setin vteřiny naprosto nerozšiřuje naše poznání o povaze slovinského vokalismu.

Autor však nedovedl shrnouti ani své vlastní výsledky: tvrdí na př. sice na str. 96, že „přibližný poměr mezi dlouhými přízvučnými a nepřízvučnými vokály je 3 : 1“, ale 3 stránky před tím se setkáváme s případy, jako kúkavica, kde trvá přízvučný vokál 7 setin vteřiny, nepřízvučné a na konci slova 8 a půl; je tedy dokonce nepřízvučný vokál o něco delší! Mezi „krátkými přízvučnými vokály“ (str. 87) se vyskytuje slovo, jako ŕȅp, u něhož trvá vokál 11 setin vteřiny, mezi dlouhými přízvučnými slovo dûh, u něhož trvá dlouhý vokál jen 10 a půl setin vteřiny (str. 76); je tedy dlouhý vokál kratší než t. zv. krátký. Autor při svých závěrech nezachovává základní předpoklady přírodovědecké metody, totiž nezaujatost při posuzování materiálu experimentálně nabytého a správnou volbu postupu, jak jej zpracovával.[1] Na začátku své knihy prohlašuje B., že chce studovati „živý jazyk“: s tím se však málo [222]shodují četné věty typu to je dan, to je puščava, to je pikapolonica, to je govor a jiná spojení s to je…, ke kterým se druží příklady, jako pet rok (‚pět ruk‘) a sto telet, tedy veskrze věty vzaté opravdu z denního života.

Tato kniha, která má velmi bohatou vnější úpravu, dosáhla opačného výsledku, než jaký autor zamýšlel. Uzavřela na mnoho let, aspoň v Slovinsku samém, cestu k lepšímu poznání hláskového systému spisovné slovinštiny, neboť náklad na vytištění takové práce je vždy velmi značný, a přináší-li výsledky tak málo cenné, je takováto práce opravdu přepychem.


[1] Také kritika J. Šolara v čas. „Slovenski jezik“ (2, 126—132), psaná s hlediska experimentální fonetiky, vytýká práci Bezlajově mnoho podstatných metodických vad.

Slovo a slovesnost, ročník 5 (1939), číslo 4, str. 221-222

Předchozí Bohuslav Havránek: Nový časopis pro slovinský jazyk a literaturu

Následující Bohumil Trnka: Nový mezinárodní časopis linguistický